Aréna smrti - Kapitola první (1. část)

26. červenec 2015 | 22.07 |

Kapitola první: Všichni odsouzení

Byl vhozen do arény, odsouzen za něco, co nespáchal. Přesto to však musel přijmout jako fakt, že tato společnost je prohnilá natolik, že za peníze lze koupit úplně všechno. Přísahal pomstu tomu, kdo ho tam nechal vhodit, a s touhle myšlenkou se rozhodl žít. Přestože byl dán mezi krvelačné vrahy, jejichž prohřešky byly atentáty na prezidenty a jiné vysoce nebezpečné akce, neudělal vůbec nic, a proto chtěl své jméno očistit. Bez minulosti či jména, všeho se zřekl, jenom pro pomstu. Zabije toho, kdo za to všechno může. Muž se zeleným šátkem přes obličej. To je ten, co mu zničil jeho život, co ho nechal chytit a vsadit do vězení, kde měl přijít o rozum úplně. Jediná cesta, která vedla z tohoto pekla, byla skrz boje v aréně. Lidé si vsázejí na své oblíbence a dostávají pak své výhry. Ti, co prohrají, musí na oplátku uvrhnout nějakého svého služebníka do arény, nebo tam skončí sami. On o tomhle slyšel už dávno, od lidí ve svém městě, ale nevěřil jim, že i za falešné obvinění zde vsázejí lidi. On byl však obviněn, podle ostatních, právem. Nikoho nezajímalo jeho protestování, že nic neudělal. Ale koho by to mělo zajímat, když jim nenabízel skrz slova peníze? Nevsázel svůj život hned při prvním slyšení, proto o něm rozhodli ihned, aniž by cokoliv věděl. Přišli si pro něj ihned, ani jeho matce nevysvětlili své jednání. Pokud bude dobře bojovat, budou ho lidé sponzorovat. Pokud ho budou sponzorovat, bude mít jídlo a lepší vybavení. Pokud samozřejmě přežije první kolo, kde se o všem rozhodne. 1. kolo o jejich jediný život. Vězni jsou zvířata. Tak se k nim tak chovejme. Jméno: Manrin Shison. Označení: 1998164-Šedý. Věk: 17 let. Rok vsazení: 2013. Rok propuštění: 2025. Nynější rok: 2015. Stav Krvavých her: Začátek sezóny. Koho jednou Aréna smrti pohltí, toho už nikdy nevyplivne zpátky.

   Manrin Shison se procházel roku 2013 v letní noci s klidnými úmysly obyčejného člověka, který si přál mít jenom spokojený život, jako ostatní lidé okolo něj.

Měl všechno, co i ostatní lidé měli; rodinu, přátele, spokojený život. A ten mu někdo zřejmě záviděl. Manrin chodil na střední školu, když se to stalo. Vynikal v matematice a v jazycích, měl spoustu přátel, ale ještě víc nepřátel, nejenom ve třídě. Díky otcovu vlivu měl zajištěnou slibnou budoucnost. Možná díky tomu mu šel někdo dennodenně po krku. Přesto se jeho atentátům snadno vyhýbal. Ale jeho příběh není o životě mimo arénu. Na tenhle život zapomněl hned poté, co si pro něj, dne 18. července 2013, přišli a odvlekli ho na první soud. Po několika dnech neúnavných slyšení bylo rozhodnuto o jeho vině za něco, co sám netušil. Muž se zelným šátkem dosáhl svého cíle.

   Byl odvlečen od rodiny, přátel, slíbené budoucnosti, města, všeho, co znal, a odvezen daleko, daleko za oceán, kde byla Aréna smrti, věznice, z níž není jiného útěku, než formou her, které se konají každý den od vašeho příchodu. Když odehrajete sto her a povede se vám přežít, vyhráli jste svou hlavní cenu, po které jdou všichni: svobodu.

   Pravidla zde byla jednoduchá.

   Pravidlo první: Nelze odsud utéct.

   Pravidlo druhé: Smrt je vaše vysvobození z tohohle pekla.

  Pravidlo třetí: Jídlo se dostává na příděl. Nedostanete víc, než je potřeba k životu, ať jste dítě nebo dospělý.

  Pravidlo čtvrté: Když překročíte hranici, nebo nejste na cele v čas, je nejdřív jen varovný signál, pak výstřel. Když neuposlechnete varování, máme právo vás zabít.

   Pravidlo páté: Nepokoušejte se utéct, zemřete ihned.

   Pravidlo šesté: Nevyvolávejte hádky.

   A Pravidlo sedmé: Pokud se protivíte pravidlům, zabijeme vás rychleji.

  Těchto sedm pravidel bylo v Aréně smrti, v jediném vězení roku 2013. Všechna vězení byla uzavřena, protože nebyla dostačující, alespoň ve srovnání s Arénou smrti ne. Kdo vyhraje hry, vyhraje svobodu, ale bude tím vším poznamenaný do konce života, takže je jasné, že se o nic už nepokusí. Zabíjí se tady každý; ženy, muži, děti, starci... Pokud máte štěstí, vytvoříte si skupinu s někým silným. Pokud vás v průběhu her rozdělí, nemůžete se přidat k nikomu jinému, proto zemřete. Hry jsou udělány tak, aby vždycky vyšlo jenom deset živých, nanejvýš, pochopitelně. Když bude potřeba, zastřelí se vězeň s nejvyšším nebo s nejmenším číslem. Lidé netušili, za co tam jdou. Někteří se tím chlubili. Kolik lidí zabili a jak je rozsekali, to probírali vězni s čísly většími než 5 tisíc a bylo to skutečně nechutné.

   Aréna smrti byla odstrašující příklad pro ty, co byli ještě mimo ní. Bylo to geniální místo plné vraždících šílenců, které svět zavrhl a odkopl od sebe. V nové společnosti není pro vrahy a lháře místo. Ti, co se tomuto rozhodnutí protiví, jsou posláni na léčbu, při které přijdou úplně o mozek a skončí stejně v Aréně, jako zábavní prvek; klauni.

   Když tam přijdete, je vám uděleno nové jméno. Každý den přibývají nové zábavní prvky pro lidi, jiní trestanci, a každý den tam umírají stovky dalších lidí, kteří už to nevydrží a radši se sami zabijí, než aby zabíjeli dál.

   Po rozsudku se Manrin cítil hned špatně. V Aréně smrti byli jednou se třídou a jemu jedinému bylo špatně natolik, že musel třídu opustit a počkat na ně venku. Věci, které se tam děly, byly příšerné. Skupiny se moc netvořily. Každý bojuje sám za sebe. Dokud nedosáhne sta výher, nemůže odejít. Zatím se to povedlo jenom málokomu. Ti, co byli skoro u sté výhry, většinou zabili odstřelovači během her, aby pobavili lidi. Spíše je postřelili, a protože neměli sponzory, co by jim poslali léky a jídlo k přežití, zemřeli.

   A nyní, přestože se tomu místu chtěl vždycky vyhnout ze strachu, zde mladý Manrin Shison skončil, jako jeden z nejvýše postavených trestanců, přestože sám netušil, co měl spáchat.

   Rok 2013. Tehdy bylo přijato nad 3 tisíce vězňů, 6 tisíc jich však zahynulo. Buďto obyčejnou smrtí na podvýživu, protože je nikdo nesponzoroval, nebo zemřeli v bitvě. I diváci rozhodovali, kdo zemře, když se k tomu nikdo neměl, aby zabil svého přítele, například. Hlasování bylo hlavní. Pokud odhlasovali smrt vašeho přítele, prostě mu vybouchlo jeho tetování na krku a on zemřel. Taková hra se hraje v Aréně smrti.

   "Pohni si, 1998164." řekl muž zle a šťouchl do Manrina. Stejně jako ostatní, i on se díval kolem sebe, se strachem v očích. Kdo by neměl strach? Nejhorší místo, oproti kterému bylo i Peklo učiněným Rájem, a oni se do něj právě dostali, bez možnosti odchodu.

   "Nyní vám rozdělíme krycí jména, vy jste ročník s barvami, užijte si to." zachechtal se muž v brýlích. Manrin se mírně klepal. Hrůzy, které zde viděl jenom za tu krátkou chvíli, jako mladší, mu bohatě stačily. Chtěl pryč. V té době, kdy tam došel, mu bylo patnáct let. Doposud nemusel bojovat. I ostatní byli vylekaní. Jenom málokteří neměli strach.

   "1998164-Šedý." řekl muž a ukázal na Manrina, který se tiše díval do země. Nechtěl vzhlédnout na to, co ho čeká. "19971111-Fialový." Manrin se po chvilce podíval na kluka se stříbrnými vlasy vedle sebe. Byli skoro stejně staří, podle data narození. Nejdříve byl rok, pak den a nakonec měsíc. Byl červenec 2013. "1999167-Bílá." Manrin se podíval dál. Spatřil dívku s bílými vlasy, která se tiše dívala před sebe a usmívala se. "2000412-Černá." Dívka s černými vlasy se tiše dívala před sebe. Muž mluvil dál a zastavil se u menšího chlapce, který se klepal strachy. "2002133-Zelený." Chlapcovi se leskly oči. "Máš strach?" Chlapec nebyl schopný odpovědět.

   "To je snad jasné, ty bečko sádla." řekla dívka s označením Bílá zle.

   "Dovoluješ si, Bílá?" chytil ji za bradu. Dívka se mračila. "Jak se jmenuješ?" Dívka mlčela.

   "Eliura Qanová, pane." ozval se muž za ním. "Odsouzena za atentát na prezidenta."

   "Aha, tak to máš celkem kuráž, dítě? Ale my tě toho zbavíme, to mi věř."

   "Trhni si, dědku." řekla Bílá zle a plivla mu do obličeje. Muž si setřel její slinu a vlepil jí facku. Hrdě se na něj podívala. "Nic víc neumíš?" Muž ji poté začal mlátit obuškem a kopal do ní.

   "Jsi jenom odpad a špína této společnosti!" řval muž, zatímco kopal do dívky. Zbylí vězni se tiše dívali před sebe. Nechtěli se do toho zaplést. Nechtěli schytat rány, jako ona. Dívka se však pořád usmívala. "Rozdělte je do cel!" zařval muž zle a odkopl dívku za čáru a ona se rozezasmála, jako nějaký šílenec.

   "Copak?" řekla vesele a muž se zastavil. Pomalu vstala. "Na víc se už nezmůžeš?" Muž se ušklíbl.

   "Tvá kuráž se mi líbí, schovej si ji do arény a vyhraješ."

   "Nesouhlasím. Jsou zde i silnější, než já. Proto je ráda zabiju."

   "Ona je vážně cvok." pomyslel si Manrin. "Ale to jsou tady asi všichni."

   Muži je začali odvádět do cel. Manrin byl vhozen do cely, kde byl chlapec, kterého předtím chránila Eliura, vlastně Bílá. Hned se zaklepal strachy, když Manrina spatřil.

   "Nezabíjej mě..." řekl polekaně. "Prosím."

   "Klid, nechci tě zabít, nebo tak něco." řekl Manrin.

   "Ty jsi... Šedý, že jo?"

   "Jo..." souhlasil zklamaně.

   Když jste byli v Aréně smrti, jméno, označení, které vám přidělili, se stalo vaše doživotní, alespoň pokud nepřežijete v Aréně. Ostatní vás tak budou oslovovat, nesmí jinak. Vaše minulost a přítomnost od lidí, které jste znali, byla naprosto vymazána. Takhle se Vláda pojistila, že nebudou nepokoje mezi zbylými obyvateli. A ti byli rádi, protože si nic nepamatovali.

   "A ty jsi?"

   "Zelený... Předtím Porunac Bimiw."

   "Chápu. Nechceš se vzdát svého jména."

   "Když se vzdám jména, vzdám se i svých vzpomínek."

   Šedý mlčel a vylezl na postel nahoře. "Beru si tu vrchní."

   "Už to jenom oznamuješ!"

"Tenhle prcek..." pomyslel si Šedý a pohlédl na Zeleného na zemi. "Kde jsem ho už předtím viděl?" Pak zarazil. Vybavil se mu malý chlapec, v šedém obleku, jak jde za svým otcem, ředitelem společnosti. "Že by snad byl...?"

   Vězni, kteří zde byli už předtím, přes noc mlčeli, místo toho, aby tropili výtržnosti. Bílá byla dána do cely s Černou. Byla to přímá nenávist na první pohled. Barvy jim rozdělili dobře. Tyhle dvě se přímo nenáviděly, ale respektovaly pravidla. Musely počkat do Arény smrti.

   Mladík označený jako Fialový byl dán do cely se dvěma dalšími vězni. Ale ti tropili výtržnosti, a tak byli hned zabiti. Fialový poklidně vzhlédl a tiše sledoval krev, která se roztékala před ním. Nijak mu to nevadilo, konečně měl klid a celu celou pro sebe.

  Odstřelovači dostávali speciální drogy, aby nespali. Díky tomu se u všech vyvinula nespavost. Neusnul proto nikdo, ani kdyby se mu chtělo. Šedý a Zelený si pěstovali poněkud přátelský vztah. Uvědomili si, že by se mohlo hodit, když se budou znát. Díky tomu nepůjdou proti sobě. Hned se rozhodli, že vytvoří tým. Šedý nemohl usnout. Myšlenka na jeho rodinu, kterou už zřejmě nikdy neuvidí, nebo ji uvidí na tribuně, mezi lidmi, kteří budou křičet jeho smrt, mu nedovolovala spát. Hry začnou za dva dny. Ale i zítřku se bál. Bál se zavřít oči. Nemohl tušit, co by se stalo, kdyby je zavřel.

   Ani nevíte, jak pro něj byla uklidňující siréna, která budila ostatní. Dlouze si oddechl, že ji slyšel při tichém zapínání. Ostatní vězni hned začali nadávat a mlátit do cel, jak byli rozhořčení. Ale posléze přestali.

   Žena v šedém obleku k nim kráčela, na černých podpatcích a sledovala je skrz brýle. Za ní byl muž, který Šedému včera přidělil jeho nové jméno. Ostatní je také tiše sledovali.

   "Vražda hned při prvním příchodu?" zeptala se žena a namířila na Fialového svou zbraň. Otevřel zle oči. Na tabulce ve zbrani se jí objevilo jeho pravé jméno, Violen Tissian. Pousmála se. "Fialový, jak netypické. Měli jsme tě pojmenovat Rudý." Fialový mlčel a sledoval ji. "Ale i tak, přijít hned o nové spoluvězně, jaká škoda. Užívej si tu samotu, dokud můžeš, dnes ti někdo přibude určitě."

   Tahle žena byla mnohem děsivější a krutější, než muž ze včerejška. Vězni se před ní schovávali zpět do cel. Byla to hlavní velitelka a majitelka soukromého vězení, Arény smrti. Před třinácti lety za ní přišla Vláda, aby vymyslela systém, jak se zbavovat vězňů. A ona jim hned navrhla Arénu smrti. Vláda ji přijala a první zkušební testy byly pozitivní. Všichni zemřeli...

   Černá a Bílá se tiše dívaly ze své cely, pořád seděly naproti sobě. Zřejmě ani jedna neusnula. Moc dobře věděly, že by se je ta druhá pokoušela zabít. Proto se sledovaly celou noc. Žena okolo nich prošla.

   "Alisia Phantomová." řekla si pro sebe. "Trafalgarské náměstí, nepletu se? Přijela z daleka."

   "Ano, paní." řekl muž za ní. "Masakr na Trafalgarském náměstí byla její práce."

   "Ani jsem netušila, že ji Vláda hned nezabije. O to lepší budou zítřejší hry."

   "Ano, je zde několik známých lidí z novin."

  "Včerejší úlovek byl překrásný. Nemohu se dočkat, až je všechny uvidím bojovat. Především ty tmavší barvy. Šedý, Černá, Fialový, Zelený, dokonce i Bílou do ní dnes zařadím. Na koho si vsadíte, že zemře jako první?"

   "Zelený, o tom není pochyb."

   "Já bych spíše tipovala Černou."

   "Prosím?"

   "Bílá ji hned zabije, o tom není třeba diskutovat."

   Vězni tiše čekali ve svých celách, až žena projde. Šedý tu ženu poznával. Byla na začátku Her, když tady byl poprvé. Byla to žena tak mocná, že jí tato Aréna smrti patřila.

   Cely se otevřely. Vězni vyšli postupně ven, mohli chodit po velké zahradě, číst si v knihovně, cvičit v posilovně jíst v jídelně, pokud jim nedošly body, které byly potřebné na příděl, nebo prostě jen tak sedět na lavičce. Šedý seděl na lavičce a díval se kolem sebe. Za něj, na druhou lavičku si sedla Bílá a opřela si o něj hlavu.

   "Poslyš." řekla tiše a on se na ni podíval. "Zítra to začne. Podle tvého čísla usuzuji, že je ti patnáct, pravda?"

   "Jo." řekl Šedý. "Proč ses včera nebránila?"

   "Proč se bránit ubožákovi, jako byl on? Nechám si to do Arény smrti."

   "Nemáš strach?"

  "Ty ano?" Šedý mlčel. "Jsi Šedý? Jestli ano, následuj mě." Vyskočila na nohy a usmála se. "Ráda bych s tebou něco projednala." Šedý ji tedy následoval. Zavřela ho do malé místnosti, pak k němu vklouzla a usmála se. "Je tady sice těsno, ale nemůžou nás tady odposlouchávat, víme?"

   "Jak to víš?"

   "Pst! Mám nápad. Zítra začnou Hry. Co si takhle vytvořit tým ještě předtím, než si nás rozeberou jiní."

   "Co?"

   "Souhlasíš? My dva proti ostatním. Nebo máš někoho dalšího, koho bys chtěl pozvat?"

   "No..." Oba vykoukli ven. "Celkem dost jsem toho za dnešek a včerejšek slyšel. Černá je prý nebezpečná dostatečně."

   "Jo, to souhlasím, ani oko nezamhouří, krysa noční. Další návrh?"

   "Pak Zelený, mám s ním celu. Sice je malý, ale to by mohla být výhoda. Dostane se od menších částí."

   "Dobrý úsudek. Někdo další?"

   "Pak mě napadl Fialový, ale ten je příliš odtažitý." Zalezli zpátky.

   "Fíha, máme celkem stejný vkus."

   "Eh? Co?"

   "Přesně tihle lidé mě taky napadli. Půjdeme se jich zeptat?"

   "To je chceš narvat už do tak těsné místnosti, kde jsme i my dva namačkaní na sebe?" Pak ho však chytila za krk.

   "Hele, chceš tady přežít, nebo ne?" zeptala se zle.

   "Ano..."

   "Tak pohni."

   Vylezla ven a usmála se. Šedý hned za ní. Zavolali Fialového a Bílá ho zatáhla do místnosti, aby mu to vysvětlila. Šedý si mezitím vzal na starost Černou. Ta mu moc nevěřila, dokud ji nezatáhl do druhé, stejné místnosti.

   "Hele, co si to dovoluješ?!" zasyčela zle.

   "Co se takhle spojit?" zeptal se Šedý.

   "S Bílou mrchou ani náhodou!"

   "Hele, chceš snad, aby tě někdo zabil, nebo abychom tě zabili my?"

   "Co?"

   "Chceme vytvořit tým, než připadneme někomu jinému. Bude nás jenom pět, nejspíš. Já, Bílá, Zelený, Ty a možná Fialový."

   "Takže tvořit tým s Šedým, Zeleným, Mrchou a Fialovým ti přijde naprosto normální?" Dupla mu na nohu, aby jí uhnul stranou a ona vykopla dveře. "S tímhle na mě rozhodně nechoď." řekla zle a odešla.

   "No, tak Černá s námi asi nebude." řekl Šedý a pohlédl na Fialového. "A ten mě hned zakope do země."

   Bílá vesele skákala přímo k Fialovému a Šedý ji polekaně sledoval. Rozběhl se za ním, to už Fialového chytila kolem krku.

   "Můžeme hodit řeč, Fialový?" zeptala se vesele. On však vstal, přestože na něj byla pořád zavěšená. Zmateně zamrkala. Sundal ji ze sebe, poněkud něžně, i na ni.

   "Nemám zájem." řekl Fialový klidným hlasem a odešel. Bílá zamrkala. "Najdi si někoho jiného."

   "Fialový..." řekla zmateně. Usmála se. "Beru to jako ano!"

   "Neřekl ti snad náhodou, že nemá zájem?" zeptal se Šedý.

   "A to znamená ano."

   "Jsi až moc pozitivní."

   "S tou Bílou mrchou nic tvořit nebudu." řekla Černá zle. Bílá ji však chytila za zápěstí a přitáhla k sobě.

   "Ani já s touhle Černou krysou tvořit tým nebudu." řekla Bílá zle. Obě byly připraveny se hned zabít.

   "Ale už jsme v týmu." zasmál se Zelený a skočil mezi ně. Obě ho chytily za pusu a rozběhly se s ním do místnosti. Bílá pak vykopla Černou ven.

   "Ty mrcho!" zaječela Černá a Šedý se pousmál. "A čemu se směješ?!"

   "Jenom nad tím, že budeme mít celkem zajímavý tým, spíše se tam budeme nenávidět." řekl Šedý.

   "To si teda piš. Uvědom si, že nebudeš moci spát. Zabiju tě ve spánku, pokud usneš."

   "S tím jsem nepočítal, ale budiž."

   Černá okolo něj zle prošla. "Se mnou rozhodně nepočítejte. Pokud nechcete přijít o hlavy, rozdělte se. Přidejte se k silným, aby vás nakonec sežrali ti slabí. Uvidíte, co tahle Aréna smrti je skutečně zač. Ani já sama to nevím. Ale stačil mi jenom jeden pohled. Slabí se zde stanou silnými. Silní se zde pozabíjí navzájem. Slabí tomu pak velí. Tak zatím."

   "Budeme tě čekat na startu."

   "Zemři!"

   Šedý se pousmál a pohlédl na dveře. Z nich kráčel Fialový, stejně zamračený, jako předtím. "Nedívej se na mě a nezabiju tě." zašeptal, když okolo něj prošel. Šedý se za ním jenom jedním okem podíval a pak pohlédl na Bílou, která k němu vesele utíkala.

   "Madam, vypadá to, že mají něco v plánu." řekl muž a sledoval obrazovku.

   "Vidím." usmála se Vůdkyně a ušklíbla se. "Tak přeci jenom. Tvoří si postupně skupinky."

   "Prosím?"

   "Nechápete? Když je rozdělíme, nebudou moci spolupracovat. Když si však vytvoří skupinu předem, mohou tak zůstat, ale po dobu celého souboje, nesmí se k nikomu jinému připojit. Jinak se jim jejich čísla vpálí přímo do žil a oni zemřou."

   "Takhle přece tuhle hru hrajeme už roky."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře