Ráj smrti - Kapitola první (4. část)

4. srpen 2015 | 09.36 |

Rozběhl se kupředu, alespoň si myslel, že běží kupředu. Bílá místnost nebrala konce. Jako by se najednou objevil v jiném prostoru. Poté zatočil doleva. Snažil se najít nějaký roh, podle kterého by určil, jak dlouhá je ta místnost, ve které ho vězní jeho vlastní myšlenky. Natahoval ruce kolem sebe, ve snaze se prsty dotknout zdi, něčeho. Najednou prudce vrazil do zdi a spadl na zem, div si nevyrazil dech. Pomalu se posadil. Držel se za nos. Díval se před sebe. Vstal a přešel rychle k místu, kde se praštil do nosu. Přejel po místě rukou. Spatřil svůj rudý otisk ruky od krve. Zamrkal. Takže tohle není nekončící prostor, jak si do této chvíle myslel. Je to určité místo! A jako určité místo to musí mít i nějaký východ, jinak by se sem ta žena nedostala ani by se pak nedostala ven! Ještě o rozum naprosto nepřišel. Pořád měl možnost se probudit nebo se z tohohle místa dostat živý. Praštil do stěny před sebou, aby si byl jistý, že se mu to jenom nezdá. Přejel po bílé stěně před ním rukou, aby tak zvětšil rudou šmouhu přes ni. Pousmál se. Pohlédl doleva a díval se do bílého prázdna před sebou. Zhluboka se nadechl. Když je zde jeden konec, je zde i ten druhý! To je přece normální zdravé myšlení člověka, který si nepřeje zemřít tak potupnou smrtí, nebo snad není?

Díval se upřeně před sebe, než se rozběhl kupředu, plnou rychlostí. Nevadilo by mu, kdyby vrazil takovou rychlostí do jiné stěny; když zjistí, že to má dvě stěny, další jedna nebo dvě stěny zde budou muset být, aby to mohl být nějaký uzavřený tvar. Utíkal dlouhou dobu; hodinu, dvě, den, měsíc, rok. Pořád na nic nenarazil. Rukou se občas dotkl stěny vedle sebe, aby si byl jistý, že pořád běží v tom správném směru. Najednou se začal jen potácet, pomalu kráčel a opíral se o zeď vedle sebe, zhluboka oddychoval, kašlal a plival rozhořčeně sliny na zem, protože se mu jich nahromadilo příliš v puse během krátké chvíle. Rozhlédl se kolem. Z té bílé barvy se mu dělalo neskutečně špatně. Rukou označil další část stěny. Podíval se za sebe. K jeho zděšení nikde svůj předchozí otisk zakrvácené ruky neviděl. Zahrabal v kapse a pevně stiskl malou věc v ruce, dokud se mu krev znovu neroztekla mezi prsty. Utíkal kupředu; snad s jistotou, že zde ta druhá zeď bude. Ale co když je jen jedna zeď? Pak by nebyl vězněný, ale pouze zmatený. Aby to mohl potvrdit, bude tu stěnu muset najít nebo se dostat zase zpátky na začátek, takže uvidí svůj první otisk. Logické uvažování člověka, který si je vědom toho, že zemřít ještě nemusí, když dostal druhou možnost. Sem a tam se dotkl stěny vedle sebe, aby si byl vědom toho, že utíká správným směrem, a občas se opřel o bílou stěnu, která se zdála snad být nekončící.

Když však utíkal snad měsíc v kusu, musel se už zastavit. Neměl sílu, aby více pokračoval. Stál na místě, zatímco mu po prstech stékaly drobné kapičky krve. Zadýchaně hleděl před sebe. Neměl už sílu bojovat. Měl hlad. Měl žízeň. Byl unavený. Lidské tělo přece nemže být takovou dobu v pohybu, aniž by za to nic nedostalo. Nyní vyloučil možnost smrti; pokud by byl mrtvý, necítil by únavu, hlad ani žízeň. Jenže k čemu mu to bude, když se tady zblázní? Dotkl se rukou stěny, aby se udržel na nohách, ale najednou se mu kolena podlomila a on spadl únavou zmožený na zem. Netušil ani proč, ale začal vzpomínat na svou lásku. Na ženu s opálenou pletí, s jasnýma, černýma očima, však s překrásným úsměvem, se kterým ho vždycky budila, stejně tak s polibkem na rty a s vlídnými slovy, aby se probudil, že nový den začal a čeká na něj, aby odvedl svou práci pořádně, jako každý jiný den. Díval se nyní před sebe a rukou na zemi pomalu nakreslil srdíčko. Připomnělo mu to den, kdy ji viděl poprvé. Byl zmlácený a ona mu pomohla. Když ho odvedla na nemocnici, na nemocniční dveře nakreslil srdíčko, aby jí poděkoval. Když ho pak přišla znovu navštívit, zeptal se jí na jméno. Tak se potkali a seznámili. Nyní zde ležel sám a tiše si přál, aby se probudil. Cítil zoufalství. Skutečně zemřel? Pamatoval si jen její tvář a její ústa, která křičela, aby neumíral, aby měl oči otevřené. Ale proč? Co se stalo? Přivřel oči. Tak moc si přál žít, ale přitom ani netušil, jak se odsud dostat, aby mohl dále bojovat, aby nadále mohl křičet, že si přeje zůstat naživu. S myšlenkou, že se zapomněl rozloučit, zavřel oči. Nechtěl jí říct sbohem, protože si přál zůstat s ní navěky. Ale nyní se obával, že zde zešílí, že nenajde tu hloupou cestu zpátky. Proč začal bílou barvu tak nenávidět?

Slyšel zvuk podpatků. Pomalu otočil hlavu ke stěně. Zarazil se. K němu kráčela osoba na vysokých podpatcích, s tmavší, opálenou pletí, s překrásným zlatým prstýnkem na prsteníčku, avšak její tvář neviděl, měla přes ni masku, která jí však oči neodkrývala, spíše je zakrývala. Úsměv, který na masce byl, byl umělý. Nevěděl, zda se žena před ním usmívá, pláče nebo má stejně bezcitnou tvář, jako žena předtím. Byla mu nějak povědomá. Pomalu otočil tvář, aby ji viděl celou, a tiše ji sledoval. Žena se zastavila před ním. Poklekla k němu. Zřejmě se na něj dívala, však maska nedokáže ukázat jediný z lidských citů. Natáhla k němu ruku, dotkla se jen zdi před ní. Druhá ruka stiskla masku. Byla zřejmě ochotna si ji sundat. Náhle se však zastavila. Bledé prsty sklouzly po bílé masce, přejely přes rudé rty nakreslené na ní a pak se dotkly zdi před sebou. Muž pootevřel oči. Sledoval ruce, které se opíraly o zeď. Nyní se žena dívala do země. Snad se chtěla dostat skrz zeď k němu. Najednou stiskla ruce v pěst. Nehty si zaryla do hebké kůže. Jemně udeřila do zdi před sebou. Muž se pokusil zvednout, ale zase spadl na zem. Žena udeřila silněji, ruce se jí klepaly. Chtěl se jí zeptat, kdo je, však žena zakřičela a udeřila plnou silou, zeď před ním napraskla a objevila se jasná záře. Prasklina se zvětšovala. Záře za ní byla jasnější. Bylo to stejné, jako předtím s oblohou. Zmateně zamrkal. Povedlo se mu posadit a sledoval ženu, jak buší do zdi před sebou, ale je příliš slabá na to, aby ji zbořila. Dotkl se zdi před sebou. Žena v masce vzhlédla, div jí maska nespadla na zem, jak prudce hlavu zvedla.

Upozornil ji, aby trochu odstoupila, což žena rychle provedla, zatímco on udeřil do zdi před sebou. Když ji žena svými slabými údery mohla takhle naprasknout, tak jeho úder... ji zničí úplně. Tak se také stalo. Obrovský hluk zahltil celou místnost, kusy ze zdi se rozletěly proti muži, který se mírně ušklíbl. Někdy se stačí trochu zbláznit, aby si člověk uvědomil tak čirý fakt. Vzhlédl a snažil se zůstat klidný, zatímco ruce tiskl pevně v pěst. Překročil místo, kde před chvílí byla bílá zeď, a vstoupil do černé místnosti před sebou.

Uprostřed místnosti znovu seděla ta žena a četla si knížku. Vzhlédla k němu, na nose měla nasazené černé brýle. Podívala se skrz ně na něj a otočila list své knihy. Měla ten znuděný výraz a chladný pohled, jako předtím. Pohladila knihu po hebké kůži a opřela se o židli. Nyní se mu plně věnovala, avšak prst jí sjížděl po řádcích, jakoby pořád četla. Nohy měla mírně pokrčené, opřené o nohy židle. Seděla s rovnými zády. Brýle ji dělaly starší. Na sobě už však neměla ono roucho, jako předtím, však tmavě fialové šaty, okolo pasu měla sytě růžovou stuhu, která jí vzadu tvořila roztomilou mašličku. Vlasy měla nyní spletené do dvou copků, zakončené černými mašlemi, zatímco na hlavě měla jakousi temně rudou čelenku s černými volánky. Rty měla však vybledlé, jako pleť, stejně jako předtím. Oči měla však zaujatější. Pozvolna zvedla knihu a přivoněla si k její vůni. Lehounce pak přejela prsty po jejím okraji a druhou rukou ji zlehounka zavřela, vzhlédla k muži, pořád s těma temnýma očima. Zatímco k ní kráčel, pořád seděla na malé židli. Nyní ji už trochu zajímal. Muž se nyní mračil. Tahle hra ho nebavila.

Chladně fialové oči se na něj podívaly.

"Trvalo ti to," řekla klidným hlasem.

"Sklapni," zasyčel na ni zle a přišel blízko k ní, aby se jí díval přímo do očí. "Raději mi řekni, jak se odsud dostanu."

Žena ho poklidně sledovala. Najednou se na chvíli usmála, tak mile, že si muž myslel, že zešílel úplně, avšak její radost netrvala dlouho. Položila si knihu na klín a chabým potleskem mu vzdala hold. Přinutila ho, aby se od ní odtáhl, a vstala. Spravila si suknici. Vzhlédla k němu tím pohrdavým pohledem. Otočila se k němu zády. Přešla ke knihovně. Muž zamrkal. Už to nebyla jen černá místnost, ale všude byly samé knihovny, plné tlustých knih. Natáhla se pro jednu do třetí poličky. Byla kupodivu malá, až teprve nyní si to uvědomil. Než si toho všiml, prošla kolem něj, aby se znovu usadila a začala si znovu číst. Už k ní chtěl přijít a udeřit ji, ona však jeho ruku bez problému zastavila. To ho zarazilo. Pomalu se na něj ohlédla, její oči byly pořád znuděné. Nic neřekla, jen mu ruku stiskla silněji. Jistě by zakřičel, ale svět kolem něj se najednou rozbil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře