Všichni chtějí vládnout světu 7

8. listopad 2015 | 07.00 |
› 

"Můžete mi prokázat laskavost a..." zeptal se muž s bílými vlasy poklidným hlasem, Pratchett si všiml lesknoucí se čepele nože a pootevřel oko, když si uvědomil, že muž před ním na něj zaútočil. "Zemřít?"

Tenhle muž... zřejmě dostal špatnou adresu, napadlo Pratchetta, ušklíbl se a odplivl cigaretu stranou. Ještě ho bude mrzet, že ho donutil zahodit jeho drahocennou cigaretu, na kterou měl vždycky nárok podle nepsaného pravidla od Boha. S rukami v kapsách se vyhnul mužovu útoku a pozoroval jeho čepel nože. Byl to stejný kapesní nůž, který měl Artur. Pratchett trochu přimhouřil oko. Že by Artura okradl a pak, když zjistil, že nic moc nemá, šel za nimi? Vyloučeno. Zkontroloval pohledem tu nehezkou barvu vlasů, která ho pálila v očích, chytil mladíka za zápěstí a přirazil mu ho ke zdi.

K jeho smůle mu nůž vypadl z ruky a odrazil se od země. Pratchett se trochu usmál a podotkl, že pokud se ho chystal zabít, měl se raději lépe informovat, než bezhlavě útočit. Muž trochu vztekle zavrčel. Pratchett na něj namířil jednu ze svých zbraní a zeptal se ho, kdo ho poslal. Mladý muž před ním mlčel a podíval se stranou.

"Přišel jsi snad o jazyk?" zeptal se ho trochu zlým hlasem. "Před malou chvílí si mi vyhrožoval, takže jsi věděl, co jsem zač. Měl by sis pohnout, nemám moc dobrou náladu, víš?"

Pratchett chvíli ještě čekal, potom se zamračil a přitlačil svou pistoli na mužovu hlavu, to s ním však ani nehnulo. Najednou se dveře otevřely, vyšel z nich lehce opilý Nicolas. Muž využil chvíle, kdy se na něj Pratchett podíval, temenem hlavy ho praštil do nosu a rozběhl se rychle pryč. Pratchett se za ním jen díval a držel si krvácející nos. Lehce opilý Nicolas se ho zeptal, co to bylo za vola. Jeho starší bratr mu neodpověděl a díval se, jak muž rychle zmizel za rohem. Kdo ho mohl poslat na tuhle adresu? Znalo ji jenom pár lidí. A co udělal s Arturem, že měl jeho kapesní nůž? Nakonec pomohl Nicolasovi do schodů a nikdy nebyl radši, než když se mohl se svým bratrem v pozdních nočních hodinách opít a ulehnout do postele s myšlenkou, že se nemusí o nic starat.

Avšak v hlavě mu pořád zněla jedna a ta samá otázka; jak ten grázl mohl získat Arturův nůž? Okradl ho snad? Nakonec ho přepadlo spaní a tahle myšlenka se mu dostala rychle z hlavy.

Pro tentokrát ho vzbudilo slunce v čas. Ale Nicolase nechal, aby si ještě pospal. Seděl u okna a kouřil s pohledem ven.

Sledoval svou sestru, jak s někým komunikovala, asi s dalším zákazníkem. Pořád mu nešlo na rozum, že by někdo Artura okradl. Ano, bylo by to pochopitelné, protože jejich bratr je upřímně řečeno slaboch, ale i tak se přece musí umět bránit, jinak by nepatřil mezi významné členy rodiny. Promnul si opatrně podrážděné oko. Měl by přestat myslet na blbosti. Nakonec přešel ke stolu a vytočil Arturovo číslo. Nicolas se ozval hlasitým zachrápáním a vlastní vinou spadl na zem. Pratchett jen doufal, že ho nebude obviňovat, že ho zase skopl. Protože tentokrát by v tom byl skutečně nevinně.

"Volaný účastník není dostupný. Prosím zavolejte později."

Pratchett si povzdychl a zavěsil, hned to však zkusil znovu a ozvala se mu ta samá hláška. Občas se stávalo, že Artur neměl čas hovořit, ale na podruhé to zvedl vždycky. Zkusil to potřetí. Hláška operátorky. Trochu se zamračil. Nakonec to vzdal. Bylo mu sice divné, že Artur jeho volání úplně ignoruje, ale bylo mu jasné, že po včerejšku toho musel mít opravdu dost. I tak se s ním musel domluvit, jak to bude s tou oslavou.

A tak uplynuly další dva dny a nastal onen večer. Pratchett se ani jednou nemohl Arturovi dovolat. A když si vyžádal hovor přímo se Salierim, aby se ho zeptal, kde se momentálně Artur nachází a proč nezvedá jeho hovory, Salieri ho ihned odbyl, že má momentálně příliš práce, takže má zavolat jeho asistentovi. Pochopitelně se mu vždycky dovolal, když byl v jakési své firmě, takže to muselo znít důležitě. Nicolas si vůbec nelámal hlavu s tím, do čeho se pouštějí. Jen vypadal každým dnem nadšenějším, jako malé hloupé dítě, které si přeje vyzkoušet novou hračku, ale rodiče mu ji zabavili a tak musí čekat určitou dobu, než si ji znovu bude moci zase vzít. Do sídla Salieriho také nemohli jen tak vkročit. Museli se ohlásit předem. A vzhledem k tomu, že to většinou dělal Artur, nemohli dělat nic jiného, než v horkých dnech sedět zavření v malé místnosti.

Když se konečně rozezvonil telefon, Pratchett ho prudce vzal, jakoby si ten chvat nacvičoval několik hodin předtím, a hned se Artura vztekle zeptal, proč měl celou tu dobu tu pitomou hlášku, že je nedostupný. Slyšel, jak si jeho mladší bratr povzdychl. Omluvil se mu a hned mu vysvětlil, že musel něco zařídit a mobil nechal v opravně. V opravně? Artur, jako by byl vedle něj a všiml si jeho výrazu, mu hned vysvětlil, že musí zkontrolovat, zda v nich nemají nějaké čipy nebo odposlech, popřípadě tam dát svůj vlastní, což se jeho rozhodně netýká.

Pratchett si povzdychl a připomněl mu, že mohl alespoň napsat zprávu, protože dostal trochu strach. Omlouvám se. Na omluvu by se mu mohl vykašlat, kdyby se mu hlavou prohnala kulka. Nicolas se převalil na posteli a zavrčel, aby jim raději řekl, v kolik ta oslava začíná.

"Oficiálně to začíná přesně v osm hodin večer, ale potřebuji, abyste se tam dostali dřív. Pošlu tam nějaké lidi, kteří Vám dají potřebné vybavení," vysvětlil Artur a podle šumu kolem něj Pratchett poznal, že rozhodně pořád pracuje, hovor mu pravděpodobně vadil v koncentraci.

"To nemusíš, víš přece, že máme své vlastní," odvětil Pratchett klidným hlasem. Slyšel, jak se Artur sarkasticky zasmál.

"Nemyslím vybavení jako vybavení, budete potřebovat nějakou štěnici, něco, čím bychom Vás informovali o průseru, který by mohl nastat, a především Elizabeth potřebuje vybavení, aby splnila svou část úkolu," vysvětlil Artur klidným hlasem a zřejmě mu nějaká složka s papíry spadla na zem. Trochu zavrčel a zvedl ji ze země. Podle všeho mu nějaké papíry vypadly. Pratchett mu poradil, aby trochu zvolnil tempo, jinak to s ním sekne. Avšak hned na to slyšel vyčítavý hlas, aby si hleděl svého. Pratchett se snažil ze všech sil, které měl, aby svému bratrovi něco nehezkého neřekl. Kdyžse ho chtěl zeptat ještě na něco, Artur mu řekl, že už musí končit a zavěsil, aniž by se rozloučil.

"Idiot!" zavrčel Pratchett zle a praštil s telefonem o stůl, div sluchátko neoddělil úplně. Nicolas mu poradil, aby si vztek nechal na jiné lidi, hodil mu jeho pistole a sám se s pobaveným smíchem vydal ven. Nicolas si rozhodně o jejich mladšího bratra starosti nedělal. Pratchett nad ním jen zakroutil hlavou, vzal si sako a zavřel za sebou dveře.

Stejně jako Nicolas, hleděl i on na svou sestru s otevřenou pusou dokořán. Jejich sestra nikdy nenosila nic jiného než kalhoty a nějaké triko, ale tohle bylo poprvé, kdy ji viděli v černých šatech s hlubokým dekoltem a s úzkými ramínky, které odhalovaly její opálenou kůži. Snad poprvé za celý život si oba uvědomili, že žena před nimi je jejich sestra a ne další bratr. Hned je však seřvala, jako malé kluky, že jí nemají zírat na hruď, ale do očí. Pro oba to byl nadlidský úkol podle jejich výrazů. Nakonec k nim Elizabeth přišla a pusy jim zavřela a poradila jim, aby raději neslintali, jinak jim ještě uštědří pár ran, aby si to zapamatovali. Jako první se vzpamatoval Pratchett a pochválil svou sestru, že zvolila dobře z nabízených šatů od Salieriho.

"Nejraději bych tomu slizkému hadovi vydloubla obě oči a dala mu je jako desert s otrávenou příchutí," řekla a přitom se oklepala. Nicolasovi i Pratchettovi bylo jasné, že zřejmě Salieri zavítal k ní na krátkou chvíli, aby vyzkoušela několik šatů a on vybral ty, které se jemu nejvíce líbily. Pratchett nabídl Elizabeth, že jí doprovodí k autu, zatímco se Nicolas pohodlně usadil v černém Cadillacu V16 Phaetonu. Pratchett jako slušně vychovaný muž otevřel Elizabeth dveře, která si postěžovala, že jí to škrtí kolem hrudi a že by si to nejraději natrhla kolem pasu, kde jí to také škrtilo.

Nicolas pobaveně podotkl, že si je možná bude moci nechat, nebo si je bude moci koupit i v jiné barvě, pokud se jim to podaří a oni vypadnou v čas. Elizabeth nad ním zakroutila hlavou a raději mu řekla, aby se rozjel. Pratchett se ze zvědavosti zeptal, kde schovala své hračky.

"Nebuď nezdvořilý, nyní je ze mě dáma. To si pamatuj; k dámě se chovej vždycky jako ke královně," poradila mu Elizabeth a rozpustila si vlasy, které jí padaly po ramenech dolů. Nicolas si jí dobíral, zda si nechce ten dekolt stáhnout ještě níž, ale schytal pohlavek.

"Jestli ty jsi dáma, tak já jsem anglický král," zachechtal se Pratchett pobaveně a rozhlédl se, zatímco Nicolas nebral vůbec ohled na chodce kolem nich a jel tak rychle, jak uznal za vhodné. Pratchett, zatímco si zapaloval cigaretu, mu poradil, aby mu to auto nepodřel. "Jinak podřu i já tebe," slíbil mu a rozesmál se, zatímco mu Nicolas poradil, aby ho moc starý dědaneprudil, jinak mu ho schválně rozbije.

Když Nicolas prudce zastavil, aby se nesrazil s dalším vozem, div ho Pratchett nezabil. Opakoval mu minimálně desetkrát, že na brzdu musí šlápnout jemně. Nicolas ho usadil zpátky do sedadla a poradil mu, aby se raději připoutal, jinak ho při příští zatáčce ztratí, což by mu až tak moc nevadilo, ale Elizabeth by se po něm možná sháněla. Elizabeth, která se mezitím prohlížela v malém zrcátku, zpozorněla a její otázka, na co že se jí to ptal, Nicolase pobavila. Pratchett ho upozornil na chodce, kterým se však Pratchett vyhnul jen díky rychlé otočce volantu a Pratchett se jen držel za hlavu, nadával na svého bratra, přikazoval mu, aby se okamžitě přehodili, protože o tohle auto rozhodně přijít nechtěl. Utratil za něj pořádné prachy a nenechá svého naivního, hloupého bratra ho zničit jen tak. Také to nezapomněl připomínat všem kolem sebe, aby na to nezapomněli. Hned první den se jim chlubil. Elizabeth tehdy poznala, že ho obejde s nějakým centem, aby mu ho poškrábala. Ale nikdy to neudělala. Jako výhružka jejímu bratrovi to však stačilo bohatě. Pratchett ji za ten nehezký vtípek doposud neměl rád stejně, jako když mu ho předtím pochválila jako úplně první.

Projížděli uličkami, které se rozzařovaly do noci. Lidé zapalovali svíčky, svícny, lampiony nebo rozsvěcovali lampy.

Město vypadalo o dost krásněji právě ve tmě. Všechna ta špína se vypařila do noci a nehezké aktivity se skryly pod rouškou tmy, takže město působilo, jako dokonalé místo na život. Hluk pohltila temnota, takže výstřely slyšet nebylo a nadávky nešly také slyšet.

Vyjeli z města a nechali ho za sebou. Neohlíželi se za ním. Jeli po úzké cestičce, kde se sotva vešly dva vozy, pokud by si daly navzájem přednost. Ale Nicolas přednost za žádných okolností nikdy nedával, takže auta vedle nich jezdila po úrodě sedláků z okrajů města. Pratchett mu poradil, aby jezdil opatrně, jinak ho z místa řidiče vyhodí, ale Nicolas mu poradil, aby se raději držel.

Konečně, když vyjeli na kopec, v dálce před sebou spatřili obří bílé sídlo, ze kterého zářila světla všech barev, nikdo to sídlo nemohl přehlédnout ani na míli daleko, pokud by nebyl slepý, protože i barvoslepý by si toho jistě všiml. Ta oslepující světla totiž nešla přehlédnout. Jen hluchý by neslyšel ti hlasitou hudbu a hlasy, které šly slyšet až k nim, přestože před nimi byla ještě dlouhá cesta.

"Tohle bude nakonec ještě zábava," zasmál se Nicolas, rozjel se rychle dolů z kopce a Pratchett ho praštil po hlavě s tím, že ho potom zabije, pokud mu to auto ještě nějak podře nebo ohrozí na životě. Nicolas se jen pobaveně rozesmál, div nedostal málem smyk, a rychlostí, kterou si raději Pratchett nepřál vědět, se řítil proti té majestátní stavbě před nimi. Elizabeth ji zkoumala očima. Měla minimálně dvacet pokojů na šířku a pravděpodobně pět pater. Tohle uklízet musí zabrat týden, pomyslela si, div se nerozesmála. I tak jí bylo jasné, v jakém pokoji zřejmě bude plnit svou práci.

Zasvítilo na ně světlo jiného auta, černé dodávky. Spatřili tam Salieriho lidi. Aby nevznikl problém, Nicolas k nim neochotně zajel a zastavil poblíž jejich auta. Hned dostali přednášku, že jsou zde pozdě. Elizabeth se na muže nehezky podívala a poradila mu, aby raději mlčel, jinak se jim na tuhle práci vykašlou. Muž si povzdychl.

"Kde je Artur?" zajímal se Pratchett, protože jejich bratr nebyl nikde k nalezení. Vždyť se tady měli setkat.

"Artur už pracuje, na rozdíl od někoho," zavrčel jeden ze Salieriho lidí a jako první si do auta vzal Elizabeth. Dal jí štěnici do výstřihu, za což mu málem vydloubla oči, když si její hruď prohlížel déle, než by mohlo být zdvořilé. Dostala také malé doplňky, aby byla schopna se ochránit, pokud by se něco pokazilo. Zeptala se, proč Salieri nepřišel osobně.

"Protože má obchodní jednání za oceánem," vysvětlil jí další muž, který kolem ní kroužil a upravil jí vlasy. Hned ho praštila po ruce, aby na ni nesahal. Po chvíli vyšla ven a vystřídala se s Pratchettem.

Pratchett dostal také štěnici a nějaký malý odznak ve tvaru houslí. Když se zeptal, co to je, muž vysvětlil, že to vymyslel Artur. Vzal jakousi obrazovku. Onen malý odznak byla ve skutečnosti malá kamera. Muž vysvětlil, že tak budou mít lepší přehled o všem, co se děje. Nakonec ho poslal pryč a vystřídal se s Nicolasem, který dostal stejné stříbrné housle. Když se zeptal, proč zrovna housle, muž pokrčil rameny.

Vyšel ven a hned si chtěl ony housle sundat, že vypadá, jako magor, ale to už na něj mířilo minimálně pět zbraní. Ruku svěsil dolů a převrátil oči v sloup. Vzal si raději náboje a vysvětlil, že to je kompenzace za takhle stupidní práci. Pratchett se zeptal, v jaké části je Artur přibližně.

"Artur je v utajení. Pokud jakkoliv ohrozíte tuhle misi, máme právo vás zastřelit," ujistil je nějaký černovlasý muž, oblečený v kvádru. Nicolas na něj vyplázl znechuceně jazyk.

Elizabeth ho praštila loktem do břicha, aby se choval slušně, když bude v tak významné společnosti.

Nakonec se všichni tři sourozenci vydali kupředu, zatímco jeden z lidí někomu zavolal, a řekl, že sourozenci jsou už na cestě.

"Výborně," ozval se Salieriho hlas. "A co Artur?"

"Bezpečně pronikl dovnitř, Otče," vysvětlil muž a díval se za Nicolasem, Pratchettem a Elizabeth.

Nicolas šel vepředu, spíše naštvaně dupal při každém kroku a nadával na Salieriho, že si nemohl vybrat ještě blbější plán, jak je tam propašovat. Sotva došel za roh a spatřil bránu, zarazil se a zvedl jedno obočí. Zeptal se, co tam dělají ty gorily. Pratchett vykoukl zpoza rohu a sledoval dva svalnaté bodyguardy, jejichž obličeje rozhodně připomínaly ony nehezky vypadající primáty. Elizabeth kolem nich prošla a než ji stihli zastavit, už stáli tváří tvář těm primátům. Byli to dva vysocí, svalnatí muži, s tvářemi opic, nacpaní do uzoučkých obleků, které se skoro trhaly při každém jejich pohyby, proto tady tak strnule stáli a zřejmě jen kontrolovali lidi. O to větší překvapení bylo, když se oba z ničeho nic ladně pohnuli, vytáhnuli jakési seznamy a oba zároveň cvakli propiskami, prohlížejíc si ty tři individua před sebou.

"Dobrý večer," oslovila je jedna z goril a za pomocí malých, modrých očí, si ty tři osoby před sebou důkladně prohlížela a ani jedné rozhodně nevěřila, že jsou vzdálení příbuzní této rodiny, protože na seznamu jejich jména rozhodně nenajde. A potom si tři sourozenci uvědomili poměrně nehezkou realitu, která jim až do této chvíle unikala. A přitom to bylo tak zřejmé. "Můžu poprosit o Vaše vstupenky?"

Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 7 karolinajedes 08. 11. 2015 - 08:02
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 7 spisovaterka 08. 11. 2015 - 10:28
RE: Všichni chtějí vládnout světu 7 the-lonely-part 08. 11. 2015 - 10:30