Všichni chtějí vládnout světu 8

15. listopad 2015 | 07.00 |
› 

Elizabeth se procházela okolo velkého stolu a poklidně si brala několik věcí z různě velkých talířů, aniž by je ochutnala. Jíst bude až potom a nají se po dlouhé době pořádně. Druhou rukou zvedla skleničku a okusila víno z cizích skleniček a pak se znovu věnovala jídlu před sebou. Najednou ji někdo oslovil. To zrovna žvýkala kus masa a ústa měla změněná v jakýsi balón. Polkla velké sousto, utřela si pusu. Přímo před ní stála osoba, o kterou se měla postarat a kterou měla okrást. Hlava rodiny. Mile se na něj usmála a pochválila mu dokonalý večírek. Zavěsila se na něj a zeptala se ho, zda by jí mohl ukázat více z jeho obřího domu a muž tedy svolil.

Prošli kolem Nicolase, který se za nimi podíval pouze očima, zatímco mezi prsty svíral malou skleničku s vínem. Pro něj to byla neuvěřitelně malá porce. Přípitek byl naprosto nesmyslný. Nabírejte si jídlo sami? To sotva! Dokud mu to někdo nebude alespoň házet do pusy, ani ho nehne se pohnout z místa, přestože mu lidi od Salieriho vyčítali, že stojí pořád na místě. Ještě pořád měl však vztek. Najednou se lidi rozestoupili a trochu se uklidnili. Podíval se tam, kam hleděli i všichni ostatní.

Zle zavrčel, když viděl Artura, jak kráčí ve smokingu mezi hudebníky s houslemi v rukách. Nijak moc se nelišil od toho, jak vypadal obvykle. Snad si jenom všiml stejného odznaku houslí. Artur zavřel oči a zaujal pozici, aby mohl hrát na housle. Když je pomalu otevřel, začal líbezně hrát. To zaujalo i Pratchetta, a tak vzhlédl od punče, který zrovna popíjel s několika dámami. Ta líbezná melodie upoutala i samotnou Hlavu a Elizabeth, která mu navrhla, že si s ním ráda zatancuje. A muž přijal její nabídku. Po krátké chvíli se celý sál ponořil do vášnivého tance, jehož rytmus určovaly především housle od Artura.

Artur se očima díval po celém sále a kontroloval rozmístěné Salieriho lidi, ale především své sourozence, přestože to vždycky vypadalo, že jen hledí na struny, kdykoliv se na něj někdo podíval. On nesl veškerou zodpovědnost za to, že se tato mise podaří.

Po krátké chvíli spatřil Elizabeth, která se už konečně odhodlala jednat. Sledoval ji, jak něco muži před sebou říká. A muž se spokojeně usmál. Povedlo se jí ho přesvědčit, aby ji vzal k sobě do pokoje, nebo ho pořád opíjí? Pozoroval, jak jeho sestru někam odvádí, drží si ji u těla a rukou jí hladí bok. To šlo celkem rychle, až moc rychle, pomyslel si. Ze všeho nejvíc nyní musel zachovat klidnou atmosféru a oblbnout jejich smysly. Salieri mu dal jasné instrukce.

Očima zabloudil na hodiny, stejně tak Pratchett a Nicolas se na ně dívali. Elizabethiny oči zakryly řasy a ona se nenápadně podívala na hodiny. Čtyři pohledy sledovaly hodiny, když se Elizabeth a hlava rodiny uchýlili k prvnímu kroku jejich plánu. Artur jen rychle řekl, že Elizabeth je v pohybu a trochu se na ni natočil, aby i ostatní, díky jeho malým houslím na obleku viděli, kam jdou. Někdo se mu ozval a poznamenal, že pravděpodobně půjdou do prvního patra, aby měli soukromí. Artur si hned vybavil plánek celé této budovy. Půjdou buď do jeho pracovny, nebo ložnice. Přikázal ostatním, aby jí to vyřídili, že momentálně má celkem naspěch.

Elizabeth trochu naklonila hlavou stranou, aby muž vedle ní nic neslyšel. Ložnice nebo pracovna, pomyslela si a pousmála se. Rozhodně měla i vybíravější zákazníky, ale tento se jí celkem zamlouval. Sice byl už staršího věku, ale jen představa, že jí dovolí pít a jíst zadarmo jí už měnila celý jeho vzhled na elegána a mladého sexy muže.

Nicolas zle zavrčel, že pokud jí nechají čekat příliš dlouhou dobu, zřejmě mu vykrade celý pokoj a potom budou mít teprve problém. To už ho muž uklidnil, že jí dali jasný limit, kolik toho může odnést.

Elizabeth se s celkovou nechutí vydala za Hlavou rodiny a dívala se kolem dokola, přemýšlela, kolik mohl dát za ty falešné repliky obrazů kolem ní. Poznala pouze jeden pravý obraz. Obraz Hvězdná noc od Vincenta van Gogha. Zastavila se u něj a prohlížela si ho.

"Líbí se Vám?" zeptal se jí muž zdvořile a pohladil ji něžně po tváři. Elizabeth mlčela a prohlížela si obraz před sebou.

"Ano," odvětila po chvíli ticha. "Je to překrásný obraz. Divím se, že jste získal originál."

Muž se hned pousmál a vysvětlil jí, že mu to dalo pořádnou práci, ale pokud se jí líbí, s radostí ji ho věnuje. To určitě, pomyslela si pohrdavě a sledovala, jak jí ten slizák políbil ruku. Chtěla ho odstrčit, ale musela zachovat chladnou hlavu. Však si to vynahradí, až se bude mazlit s jeho penězi. Pohladil jí po hřbetu ruky a vydal se s ní kupředu.

Zatímco Elizabeth a hlava rodiny zmizeli z přízemí, Nicolas nervózně chodil kolem stolu. Chtěl alespoň něco zničit, ale pokaždé, když chtěl rozbít skleničku ze vzteku, se setkal s káravým pohledem, buď od Pratchetta anebo od Artura. Od Pratchetta to respektoval, ale Arturovi vždycky ukázal prostředníček, brblajíc si pro sebe, aby na něj tak nezíral, jinak mu vydloubne obě oči. Nudil se. Chtěl ničit a neměl na to povolení. Ale vybavení ano! Jako byste zavřeli čmeláka do nádoby s květinou, ale květinu předtím obalili do alobalu, takže by se pokoušel k ní dostat zbytečně. Pratchett se zdržoval poblíž dam, ale přitom okem sem a tam zabloudil ke dveřím, kde předtím zmizeli Elizabeth a Hlava rodiny. Artur po chvíli přestal hrát a všichni mu zatleskali. Sotva odložil housle, přešel k pevné lince a rozhlédl se očima kolem sebe. Když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, zvedl sluchátko a opatrně protočil všechna čísla a přimhouřil oči u šestky a devítky. Trochu se zadrhly.

"Mají tady daný odposlech," řekl klidným hlasem a položil sluchátko.

"Arture, za tebou je-!" ozval se muž náhle, ale když se Artur otočil, už za ním stály ty dvě gorily od vchodu. Poklidně je sledoval a otočil se na ně. Zeptal se jich, zda jim může pomoct.

Jeden z nich do něj trochu dloubl se slovy, jak si mohl dovolit jen tak pustit další tři lidi, kteří neměli poznámku. Artur pokrčil rameny. Se slovy, že to byli jeho známí, se je pokoušel obejít, ale druhá z goril zvedla pracku a zatarasila mu cestu.

Mezitím lidi v autě už hlásili, že Artur má menší problém, ale Salieri jim na telefonu poklidně řekl, že se o něj bát nemusí, protože Artur není idiot ani slaboch, aby byl jeho osobní stráž.

Artur se poklidným hlasem zeptal, zda by jim mohl ještě nějak pomoci, protože za chvíli bude muset pokračovat ve hraní. Oba muži se pobaveně, ale krátce a sarkasticky zasmáli. Dloubli do něj znovu a Artur dostal mírný tik do oka. Znovu se jeden z nich pozasmál a dloubl do něj, už potřetí.

"Nesahej na mě," poradil mu Artur a spravil si brýle. To však muže přímo donutilo dloubnout do něj počtvrté a obě gorily se zasmály. Najednou muži vlevo někdo stiskl rameno opravdu silným stiskem a Artur trochu pozvedl levé obočí.

Nicolas drtil mužovo rameno a trochu opileckým hlasem se ho zeptal, zda mu může nějak pomoct. Propletl se kolem gorily, popadl Artura a se slovy, že jeho bráška musí vystupovat, Artura před sebe trochu posunul. Vylil si do krku zbytek vína a hned zle zavrčel, že takovouhle hovadinu pro něj už nikdy v životě neudělá, ale dlužil mu to za tu záchranu zadku předtím. Artur se pousmál a poděkoval mu.

"Za málo," zamával Nicolas rukou. Myšlenka na to, že by on, Pratchett a jejich sestra měli kulku v hlavě jenom proto, že si zapomněli říct o vstupenky, ho usvědčila v tom, že když se tam najednou objevil Artur se slovy, aby je pustili, že mu nesou potřebné věci, tak že jim zachránil krk. Pochopitelně mu nechtěl být nic dlužný, takže se přinutil sehrát opilého milujícího bratra, který chce slyšet další úžasnou melodii svého mladšího bratra. Poradil Arturovi, aby příště použil pěsti než slova, protože na jejich mozky to stačit nebude. Artur nad ním zakroutil hlavou a poradil mu, aby se raději neopil, protože musí zůstat střízlivý. To už mu Nicolas ukázal prostředníček a odešel.

Elizabeth kráčela za Hlavou a rozhlížela se po jeho sbírce obrazů, která neznala konce. Jen škoda, že všechny z nich byly padělky. Žádný ji nezaujal natolik, aby se u něj zastavila a prohlédla si ho pořádně. Ale zastavila se, když jí muž otevřel najednou dveře, do své ložnice. Výborně, heslo od sejfu si pamatovala a věděla, kde je umístěné. Vešla dovnitř a hned ucítila nehezký zápach kouře z doutníků. Rozhlédla se očima spěšně kolem.

Moc uklizeno tady neměl. Na stole mu leželo plno papírů, smlouvy byly rozházené po zemi. Otočila se. Za sebou viděla jeho velký autoportrét olejové malby. Muž jí jemně pohladil po líčku a zeptal se, zda se bude chtít napít jeho archivního vína. Poděkovala mu a přijala jeho nabídku, očima kontrolujíc věci, které si zapamatovala, když jí Artur předtím volal, aby se ujistil, že s tím souhlasí. Podívala se na knihovnu a potom hledala obraz s ovocem, který měl být nalevo od ní, ale byl napravo. Přešla k němu a přejela po něm prsty. Ucítila menší prohlubeň a trochu se pousmála. Najednou se í před obličejem objevila sklenička s vínem a podívala se na muže vedle sebe, který se na ni mile usmál a zeptal se, zda i tento obraz se jí líbí. Očividná a falešná kopie. Pochválila ho za dobrý vkus.

"Víte, slečno, když chcete něco znamenat, musíte si zjistit, co chtějí zákazníci," vysvětlil jí muž a usadil se do křesla. Přešla k němu a mlčela. Věděla, že muži, jako on, nenávidí, když je někdo přerušuje. "Celý minulý měsíc jsem zkoumal, co by chtěly ženy právě, jako jste vy, slečno. Mají v neuvěřitelné oblibě šperky a parfémy. Řekněte, líbil by se Vám tento kousek?"

Ukázal dolů na stůl a Elizabeth očima přejela po stole, sledujíc bílý diamant. Ten by mu okamžitě sebrala, ani by si toho nevšiml, hlupák!

"Ano, je překrásný," řekla milým hlasem a snažila se ze všech sil, aby jí po stole nepřejely prsty a nepřivlastnily si ho dřív, než to udělá ten slizký muž před ním. Mile jí věnoval úsměv a vstal ze svého křesla, kráčejíc k ní, zatímco si mezi prsty hrál s tím překrásným kameníkem, který se Elizabeth odrážel v očích.

"Mám pro Vás návrh," řekl najednou a Elizabeth zpozorněla. Pohladil prsty ten lesknoucí se diamant a dal jí ho přímo před očima. Pokoušel ji tak nehezkým způsobem. Kdyby mohla, zabila by ho a sebrala mu ho, aby ukonejšila svou touhu po tom malém kamínku. "Bude Váš, když mi předvedete něco, co jsem ještě nezažil, víte, co mám na mysli, nepletu se snad?" Pohladil jí prsty po obnaženém rameni. Ona jeho dotyk nevnímala a sledovala ten překrásný kámen v jeho ruce. Položil ho do malé krabičky, kterou schoval pod stůl a zamknul svůj šuplík na klíček.

Konečně se na něj Elizabeth podívala.

"Řekněte, jak muž, jako jste Vy, dokáže takovéhle překrásné obrazy získat za úplný pakatel a ještě si kupovat šperky pro manželku?" zeptala se ho klidným hlasem, propletla se mu kolem těla a rukou chtěla klíček sebrat, ale muž si ji přitáhl k sobě. Očima na něj jen spěšně pohlédla a napila se vína, aby skryla svou naštvanost, že její trik prokoukl tak snadno. Zřejmě, ne... Určitě se nevyhne tomu, aby ho uspokojila. Otřásla ji jen ta myšlenka, ale byl to její úkol. Muž se na ni otočil.

"Manželku nemám, zemřela mi před šesti lety," řekl muž bez jediné známky emocí ve tváři. Elizabeth chvíli mlčela a potom se mu omluvila, že se na to zeptala. Zasmál se. "Byla to stejně jen mrcha, která šla po penězích. Jednou se stalo, že se vydala ven, a někdo ji omylem zastřelil."

Elizabeth se trochu zvedl žaludek.

Zabil vlastní manželku, protože si dovolila chtít nějaké nové střevíce? Cítila se najednou nesvá. Spala už s jemu podobnými několikrát, ale tentokrát cítila jakousi nejistotu. Nejistotu, že pokud se něco stane, může ji kdykoliv zabít a všechno praskne. A navíc ohrozí své bratry. Co když je poznal?  Nejistota z ní opadla, když se jí znovu dotkl a přivinul jí k sobě. Páchnul po potu a nějaké drahé kolínské, která však připomínala močůvku. Musela se podívat jinam, aby se jí nezvedl žaludek jen z pohledu na něj.

Muž před ní zamával s klíčkem a upoutal její pohled.

"Ženy přece milují šperky, ale překrásné ženy, jako jste Vy, slečno, milují překrásné šperky. Pletu se snad?" zeptal se jí, zatímco jí rukou sjížděl po zádech. Hrál svou hru. Pochopitelně nebyla první ani poslední, kterou si takto k sobě přivlastnil, byť jen na pár minut. Rozhodla se, že tuhle hru si s radostí zahraje, pokud dostane ten překrásný kámen jako bonus.

"Řekl jste to přímo dokonale," usmála se a přiťukla si s ním se skleničkou vína. Jestli jí tahle práce bude něco stát, vybere si to na tom diamantu. Aniž by si to uvědomila, zeptala se ho na to, kde vzal ty peníze. Muž se rozhlédl kolem sebe, jakoby jí právě měl říct obrovské tajemství, nahnul se k ní a pošeptal jí do ucha:

"Ukradl jsem je největšímu mafiánovi tohoto století a ten hlupák si toho ani nevšiml." Elizabeth trochu vykulila oči. Nemyslel snad...? "Salieri je takový hlupák, že si myslí, že jsem si toho nevšiml, ale něco ti řeknu." Přinutil ji podívat se na něj. Věděla, že jí mozek na chvíli vypověděl službu, ale pořád trochu vnímala. Nyní jí připadal jako ty příšery, o kterých jí Pratchett vykládal, když byla malá.

...skrývají se pod postelí a ve skříních a čekají, až usneš, aby tě mohly ovládnout a strašit pořád dokola, a ty nebudeš mít možnost zavřít oči nebo od nich někam utéct, protože už bude příliš pozdě...

"Měl bych tě varovat, milá slečno. Za chvíli uslyšíš výstřel, takže se nelekej. To jen Salieriho pravá ruka, Artur Salieri, zemře," zašeptal jí do ucha a políbil na líčko.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 8 karolinajedes 17. 11. 2015 - 09:49
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 8 spisovaterka 17. 11. 2015 - 16:57
RE: Všichni chtějí vládnout světu 8 sadboatgirl 20. 11. 2015 - 19:35
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 8 spisovaterka 21. 11. 2015 - 10:12