Všichni chtějí vládnout světu 9

22. listopad 2015 | 07.00 |
› 

Když se Elizabeth probudila, v hlavě jí třeštilo. Oslava pořád pokračovala. Rychle si vzpomněla na slova muže, který se rozvaloval vedle ní. Prudce vstala, div se jí neudělalo špatně z tak prudkého pohybu, a trochu vystrašeně se na něj podívala. Myslel to vážně? Vědí o Arturovi a chystají se ho nyní zabít? Nebo jenom žertoval? Rychle vstala a vzala si své oblečení, přitom se trochu zle zeptala, zda to také slyšeli.

"Uklidni se," slyšela uklidňující hlas muže. Muž jí pomalým hlasem vysvětlil, že Artura už informoval a tak se nemá čeho bát, protože byli připraveni i na tuhle situaci. Trochu na něj zavrčela, aby ho tedy dostali z domu. Muž se pohrdavě zasmál. "Uvědom si, že tohle není hra. Artur s tímto rizikem souhlasil, takže si je vědom, že přitom může zařvat i více lidí, než jen on sám."

Elizabeth zle zavrčela a nyní si přála, aby byla vedle toho muže a udeřila ho silně do tváře.

Přešla k obrazu a opatrně ho sundala dolů, aby nevydala příliš hluku, a pohlédla na sejf před sebou. Naklonila se k němu, přitiskla ucho k chladným dvířkům před sebou a opatrně točila malým kolečkem ze strany na stranu, dokud neuslyšela cinknutí. Očima přitom kontrolovala muže, který začal chrápat. Chtěla mu něčím zacpat pusu, protože takhle skoro nic neslyšela. Věděla, že pokud se tam nedostane rychle, může se kdykoliv probudit. A mít nyní jeho společnost opravdu nechtěla. Už měla celkem dvě čísla, které jí sejf přijal jako heslo. Kolik ten člověk mohl dát čísel, aby si byl jistý, že na ně někdo, jako je ona, nepřijde?

Hluk z oslavy byl slyšet až do mužovy pracovny. Naštěstí byl tak slabý, že ji nijak nerušil. Trochu znervózněla, když se muž pohnul, ale to se jenom přetočil z boku na břicho a zachrápal do polštáře. Po chvíli hledala už jen to poslední číslo, které jí zbývalo.

Z poklidného myšlení ji však vytrhl výstřel, který ji vyděsil tak, jako nikdy předtím. Artur? Ne, nemohla přece myslet tak špatně.

Artur byl hodně všímavý. Není přece hlupák, který by se nechal zastřelit jen tak. Pokud by byl hlupák, nikdy by nebyl Salieriho pravá ruka! Musela se uklidnit. Artur na to možná nevypadal, ale pokud by pracoval přímo pod Salierim, tak by pro to Salieri měl pádný důvod. Je to sice osoba, která místo zbraní upřednostňuje slova, ale proč by si ho Salieri držel u těla jako svou osobní stráž? Když se ujistila, že Artur je dostatečně schopný na to, aby se ubránil, pokračovala ve své práci.

Konečně cvaklo i poslední číslo a ona se tiše zaradovala, zatleskala si, jako malá holčička, a otevřela sejf. Držela se za pusu, aby se nerozesmála blahem, protože se jí v očích odrážely balíčky několika bankovek, které byly spojeny dohromady provázky. Div nepředla blahem. Rychle se porozhlédla po jakési tašce. Ten muž je skutečný idiot, když jí nechá cestovní tašku přímo na očích ve skříni. Byla dostatečně velká, aby se do ní vešly všechny peníze. Popadla jí a začala bankovky skládat, spíše házet dovnitř. Prudce se zastavila, když se muž pohnul, ale to jenom zamlaskal a zase začal chrápat. Oddychla si a pomyslela si, že kdyby mohla, tak by ho někam zavřela, třeba do skříně, ale tu bečku sádla rozhodně neunese.

Nakonec se pustila do přepočítávání balíčků s penězi, když je měla všechny hezky dané a bezpečně ukryté v tašce. Už si ji přehodila přes rameno, ale zastavila se. Pomalu se otočila na muže, v očích se jí pořád odrážel ten překrásný obrázek toho velkého diamantu. Jen hlupák by si přece nechal ujít takovou výbornou šanci, že? Pustila kabelu na zem a přešla k chrápajícímu muži, kterému ani nedošlo, že ho sem přišla okrást. Zacpala si nos, protože se mu z pusy táhl nehezký zápach. Zhluboka se nadechla a druhou ruku pomalu natáhla k jeho krku, kde měl pověšený klíček. Muž se jako naschvál překulil na druhou stranu. Tiše zavrčela a nahnula se k němu více. Div na něj nespadla, když se k ní znovu otočil a málem ji povalil na zem. Zapřela se o jeho břicho kolenem, aby se jí nehýbal a natáhla se pro jeho klíč. Stiskla ho mezi prsty a velmi pomalu se ho snažila dostat z jeho krku. Málem vykřikla, když po ní muž hmátl prackou a pevně jí sevřel zápěstí. Byl snad vzhůru? Elizabeth ustála v jakémkoliv pohybu a sledovala ho. Muž potom jenom zachrápal, ale ruku jí pořád držel.

Prst po prstě mu pomalu uvolnila ze svého zápěstí a položila mu ruku na jeho masivní břicho, které se po jejím dotyku trochu zahýbalo a vytvářelo tak nehezké vlnky po celou tu dobu jako nějaká vodní hladina. Zapřela se kolenem o něj víc, trochu se na něj vyšvihla, aby mu klíč mohla pomalu sundat z krku. Muž se znovu zahýbal, nevědomky ji strhl k zemi a zalehl. Elizabeth zasténala pod tou váhou, když nemohla dýchat. Zapřela se o něj nohami a nehezkým způsobem ho ze sebe sundala. Ale s mužem to ani nehnulo a on si spokojeně chrápal dál, dokonce ještě hlasitěji. Zanadávala na tuhle špinavou práci, ale ten diamant jí za to stál. Když se k němu dostala, trochu mu zvedla hlavu, aby mu klíček mohla z krku znovu dostat. Rychle provázek sundala a muž se chvíli na to otočil k ní zády, zamlaskal a spal spokojeně dál, jako mimino. Elizabeth si oddychla, div nepadla na postel s úlevou, ale riskovat, že ji zalehne, nechtěla. Rychle se dostala z postele a přešla ke stolu, kde se snažila rychle dostat do klíčové dírky, div klíček nezlomila. Nakonec se jí to povedlo a ona si radostně poblahopřála, že získala tak překrásný kousek do své sbírky šperků. Ale pro jistotu ještě trochu zkroutila své šaty, aby ti muži v autě neviděli, co udělá. Věděla, že nyní jistě nadávají.

Otevřela šuplík, ale zarazila se. Kam zmizela zatraceně ta krabička? Dostala tik do oka a přemýšlela, zda se dá nějakým způsobem zabít člověk, kdyby mu ten klíček vrazila do krku. Jednak by možná přestal chrápat a jednak by se mu pomstila za to, že si z ní vystřelil. Když už šuplík chtěla zamknout, zarazila se. Podívala se pod něj a tiše zavrčela, že to udělal poprvé a naposledy. Viděla malou dírku v dolní části šuplíku. Když do ní opatrně šťouchla propiskou, nadzvedlo se víko šuplíku a ona mohla spatřit onu překrásnou krabičku. Pro jistotu zkontrolovala, že onen klenot je uvnitř. Usmála se. V podstatě ho o tohle neokrádala. Sám jí přece říkal, že jí to dá!

Schovala si krabičku pod šaty. Kdyby se Salieri dozvěděl, že ho o tento klenot v podstatě okradla, jistě by zuřil. Ale proč si nevzít něco navíc, když už má tu příležitost, že? Upravila si šaty, aby jí šel odznak houslí vidět. Bezpečně vrátila šuplík do původní podoby, popadla tašku a opatrně se dostala na parapet okna. Rozhlédla se kolem. V zahradě viděla pouze jednoho člověka, ale ten byl od ní dostatečně vzdálený, takže by jí v případě nejvyšší nouze nijak neohrozil. A to jí stačilo vědět.

Podívala se na závěs vedle sebe a strhla ho. Strhla posléze i druhý a třetí a uvázala je pevně k sobě. Jeden konec přivázala k topení a ten druhý pustila dolů. Zastavil se pár metrů nad zemí. Ale neměla čas dlouho přemýšlet. Nechtěla, aby se ten chlapík probudil předčasně a uvědomil si, že ho okradl někdo, s kým se sotva znal a s kým se zrovna vyspal. Pravděpodobně bude mimo ještě pár minut, protože chrápal otřesně. Pohlédla dolů, zatahala za závěs, aby se ujistila, že to její váhu pravděpodobně unese, přehodila si kabelu přes záda a opatrně se spustila dolů.

To už se jí hned zmateně muž ptal, co to proboha dělá.

"Bohužel, nemám čas na to, abych tady pobíhala a hledala východ," vysvětlila mu ve zkratce a opatrně se spustila dolů, dívajíc se střídavě nahoru i dolů, zatímco na ni muž ječel, aby se okamžitě vrátila zpátky, protože pokud se jí něco stane, oni za to zodpovědnost nenesou. Elizabeth zle zavrčela a dostala tik do oka. To jsou tak neschopní nebo chtějí být jenom hluční? "Zatraceně, sklapněte už!" přikázala mu vztekle a spustila se znovu o něco níž. "Až budu mimo, tak teprve potom vyšilujte. Když už něco dělám, tak pořádně!" Muž na druhé straně mlčel. Zřejmě si rozmýšlel další slova.

Chvíli na to na ni zase začal řvát, aby okamžitě vrátila zpátky, že pokud si jí někdo všimne, zachraňovat ji nebudou. Jako kdyby o jejich ochranu stála! Muž s ní ztrácel trpělivost a řekl jí, že pokud ji chytí, vše zapřou a nebudou se k ní vůbec hlásit.

"Děkuji, přesně tohle jsem po vás žádala už od samotného začátku," řekla nejdříve mile, ale potom se její hlas postupně měnil v naštvaný. Mírně jí sklouzla noha z parapetu okna pod ní, ale nijak nevyšilovala, jako muž. "A to jste chlap?!"

Po této otázce se muž už neozval. Asi to možná trochu přehnala, ale zasloužil si to. Rozhlédla se kolem. Ten muž ze zahrady někam zmizel. Lépe pro něj, jinak by ho musela asi zmlátit. Nebo je někde tady poblíž a schovává se. Jen jí zkusí sebrat její nový krásný šperk a uvidí ten tanec! Podívala se skrz okno dovnitř. Byla v teprve v druhém patře celé budovy a dívala se dovnitř oknem. Spatřila překrásně velkou koupelnu, s velkou vanou a oddělenou sprchou! Svíčky plápolaly, přestože tam nikdo nebyl. I skrz sklo cítila onu omamnou vůni, která jí přímo sváděla, aby vešla dovnitř a okoupala se v tak velké vaně. Podívala se pod sebe. Zbýval jí ještě kus, musela se soustředit, jinak by ke konci mohla začít zmatkovat.

Avšak až když se dostala do dalšího patra, uvědomila si, že je konec závěsu více metrů nad zemí než si původně myslela. Nahoru už lézt nemohla. Nebylo to tak moc vysoko. Jistě si nic nezlomí, možná si jenom trochu podře kolena, ale to je tak všechno. Nic, na co by nebyla zvyklá. Když pohlédla dovnitř, tiše sledovala obří knihovnu. Nikdy neviděla tak velké skříně a on to všechno využije na knížky. Hlupák. Pomalu sklouzla dolů do posledního patra. Zbývalo jí už jenom přízemí, ale to bude nejtěžší. Právě jí zbývalo jen pár centimetrů látky a země byla příliš daleko. Podívala se do okna prvního patra a rychle sklouzla o něco dolů pod okap. Viděla tam několik lidí, bohatých lidí, obchodníků nebo párů, kteří vyšli nahoru, aby pozorovali to všechno, nebo aby měli trochu soukromí. Mohla by vlézt dovnitř, ale jak by se potom chtěla vyhnout otázkám typu; jak jste se sem dostala, slečno? To jste sem slezla z vyššího patra?

Ano, jen tak jsem se rozhodla, že si celé sídlo slezu dolů a zapomněla jsem, že ty pitomé závěsy jsou kratší, než celý tento obrovský dům. Mysli, Elizabeth, tuhle pitomost ti nikdo nesežere, ani kdyby byli úplně opilí nebo pod vlivem drogy, pomyslela si Elizabeth trochu otráveně. Posunula se dolů a nyní se držela konce závěsu. Jestli se druhý konec uvolní, tak rozhodně sletí na zem nepřipravená.

Už se chtěla pustit, ale pevně se závěsu chytila, když pod jejími nohami spatřila onu gorilu. Přešla k ní i druhá a ani jeden z mužů si jí nevšiml, přestože její stín šel určitě jasně vidět z jejich úhlů pohledů. I tak jim byl vděčná, když se konečně vypařili. Chvíli na to se však o něco víc posunula dolů a trochu zanadávala, když si uvědomila, že závěs buď uvolnil anebo roztrhl. Praštila s sebou nejdříve trochu na stranu a potom o zem. Trochu zanadávala a chytila se za hlavu. Tak tvrdé přistání rozhodně nečekala, ale rozhodně to bylo lepší, než kdyby tam ještě doposud visela. Pomalu vstala a zasyčela bolestí, která ji donutila znovu klesnout zpátky na zem.

Zřejmě ten pád podcenila. Setřela si pot z čela. Alespoň, že už byla dole. Popadla tašku a zkontrolovala diamant skrytý v jejich šatech pouze dotykem. Krátce na to už slyšela přednášku muže o tom, že jí to říkal, přestože nic takového neříkal, ale rozhodla se, že ho nechá, aby se na ni vyřval, protože jinak to bude neskutečně dlouhý oboustranný rozhovor, který by ji jenom prozradil. A upřímně řečeno, teď by se jí rozhodně společnost nehodila. Ptal se jí, zda si uvědomuje, že díky její zbrklé akci si jí někdo mohl všimnout.

"Ale podle všeho nevšiml, tak proč si stěžuješ?" zeptala se ho pobaveně a posadila se. To už jí muž vyčítal její tón hlasu, zatímco se Elizabeth pomalu snažila zvednout. Zavřela oči nad jakousi palčivou bolestí, která se jí prohnala celým tělem. Pomyslela si, že to je pořád zřejmě z toho pádu na tvrdou zem, a pomalu se vydala kupředu.

"Posloucháte mě vůbec?" zajímal se muž trochu zle a Elizabeth mu odpověděla popravdě, že ne. Div nevyskočil z toho auta a nešel tam pro ni osobně. Elizabeth se jenom pobavila nad jeho reakcí, která se změnila spíše jenom v nebezpečné vrčení. Ani tak si nemohli stěžovat, jejich zboží jim přinese nezničené a v pořádku. Vždyť právě proto na něj dávala tak velký pozor. Přesněji řečeno – nechtěla, aby část jejího podílu byla jakýmkoliv způsobem poničená. A navíc tato jejich malá akcička je mohla stát všechny život, tak proč je trochu nepostrašit. Hned jak vstala, nabyla vědomí a uvědomila si onu nehezkou skutečnost, před kterou ji muž varoval.

Podívala se rychle dovnitř. Hledala Artura a srdce jí zběsile bušilo. Kde byl její bratr? Nebyl by přece tak hloupý a pomalý, aby se nechal zastřelit, že ne? Že ne? Očima přebíhala z jednoho místa na druhé, ale nikde Artura neviděla. Určitě se před ní schoval, ale kde? Nejistě polkla.

"Elizabeth?" slyšela své jméno a prudce se otočila, aby zjistila, že nedaleko od ní stojí Nicolas a sleduje ji poněkud zmateně. Ucítila jakousi tekutinu, která jí stékala po noze. Až potom si všimla, že si pořezala nohu při pádu, což zřejmě způsobilo tu náhlou bolest předtím, když vstávala.

  

Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře