Ráj smrti - Kapitola čtvrtá (5. část)

26. říjen 2015 | 07.00 |

Nebylo to tak dávno, kdy po divokých vlnách moří se proháněly obchodní lodě a vzápětí je pronásledovaly lodě pirátské. Z této doby nechť zní Silkonův příběh, jenž se právě plavil na jedné z těch pirátských lodích, známých pod jménem Společenstvo. Obývaly Karibské ostrovy, které jim patřily. Plavily se po mořích, které jim nepatřily, loupily tam, kde to znamenalo jistou smrt. Silkon však nebyl hlupák, který by své lidi hnal přímo do chřtánu jiných bestií. Přestože jeho slovo, jako druhého důstojníka, by mělo mít cenu vysokou, kapitán ignoroval jeho rady, dokonce nechal sám popravit svého prvního důstojníka. Silkon si byl vědom toho, že další oběšenec na stěžni lodi může být on sám, a raději přenechal místo prvního důstojníka někomu jinému. Za jasných nocí, kdy byli na svých domovských vlnách a pláních, slavili, tančili, pili a radovali se až do brzkých ranních hodin. Lidé z měst na Karibských ostrovech proti tomu nemohli říct vůbec nic. Díky nim měli zásoby, sice museli žít skromně, ale nebýt pirátů neměli by ani jídlo pro nejpotřebnější. Na druhou stranu to neslo i nějakou tu výhodu; žádné jiné pirátské lodě na města neútočily, všichni piráti měli v tu dobu strach zavítat na karibské pláže. Silkonův kapitán se proslavil jako jeden z nejkrvežíznivějších pirátů toho století a přesto neměl krve, jak nepřátel, tak vlastních lidí, dost. Silkon mu mnohokrát připomínal, že lidí kolem něj k němu vzhlížejí a nezaslouží si za to být zabíjeni. Kapitán se mu však vždycky vysmál se slovy, že až bude jednou první důstojník, smí na něj mluvit, a pokud se někdy stane kapitánem, tak on skočí do vírů moří přímo do chřtánu Krakena. Když mu to tu noc řekl, Silkon zuřil. Když vešel do hospody, odmítl obsluhu a dokonce tam několik lidí zabil. Ze vzteku, který se přenesl na něj z jeho kapitána, pomalu šílel. Byl to on, kdo odpovídal za posádku a jejich návraty na domovské vlny, ale kapitán se choval příliš sobecky na to, aby všechno mohl Silkon stíhat sám. Netrvalo dlouho a další první důstojník byl oběšen.

Silkon nad tím po čase zavřel obě oči, zakryl si uši a tvářil se, že k té posádce vůbec nepatří. Lidé z Karibských ostrovů se jich báli všech, už nechtěli od nich nic; raději ať zemřou hlady, než aby skončili jako další oběšenci na stěžni.

Kapitán se vysmíval mrtvolám, které sám přidělal ke své sbírce na stěžeň.

Protože Silkon už začal šílet z toho všeho, co jeho kapitán dělal jen se zavřenýma očima, musel zmizet z lodi na nějakou tu chvíli. Přestože slavili, že měli velký lup, Silkonovi bylo mizerně. Jakési páže mu doručilo nějaký dopis. Byl to milostný dopis od nějaké ženy. Byl džentlmen. Přestože věděl, že ho po chvíli opustí a podvede s jiným, nebyl ochoten nikdy zlomit ženské srdce, co bude naživu. Přes mladíka vyřídil, aby oné ženě oznámil čas, kdy se setkají, a místo. Přečetl si dopis, když byl v naprostém osamocení a nikdo z posádky nevěděl, kam zmizel.

Písmo měla žena úhledné.

Rozhodně byla z vyšší vrstvy. Podpis jen stěží dokázal rozeznat. Její jméno se v celém znění dopisu nedozvěděl. Psala mu, jak obdivuje jeho sílu, jeho osobnost a také to, že svého Kapitána doposud nezradil a nepověsil mezi zbylé společníky. Silkon se nad tím musel pousmát a četl dál. Psala mu, že odjakživa ho obdivovala jeho, jeho osobnost, ale především jeho vlasy, které měly barvu západu slunce. Bylo to poprvé, co mu někdo sdělil takový kompliment. Potěšilo ho to. Jeho vlasy vždycky přirovnávali lidé ke krvi jejich zajatců a mrtvých lidí, které on sám zabil.

Když už byl čas, aby se s ženou setkal, upravil se a zahleděl se na svůj odraz ve vodní hladině. Usmál se; zkoušel si úsměv, který by nevypadal příliš děsivě. Nerad děsil ženy v jeho přítomnosti jen obyčejným úsměvem.

Když už měl všechno připravené, vydal se směrem k přístavu, představujíc si onu ženu, jak by mohla vypadat; jakou barvu budou mít její šaty, jakou délku ubudou mít její vlasy, jestli bude pleti tmavé či naprosto bledé, jako měsíc, který mu svítil na cestu, jak bude znít její hlas, jak budou její oči vypadat, jaká bude její kůže na dotyk. Přistihl se, že si ji představuje ve své náruči. Zakroutil hlavou sám nad sebou.

Když došel do přístavu, spatřil pouze jakousi ženu v tmavě rudých šatech s černým sametem přes suknici. Vlasy měla zrzavé, jako slunce při západu. Pleť měla překrásně bledou. Byla k němu otočená zády, držela si obě ruce u sebe. Byla drobné postavy, vyhublá, však Silkon cítil to, co pro žádnou jinou nikdy necítil. Bylo mu jasné, že ikdyž neviděl její tvář, bude ji milovat i to víc, až ji konečně spatří. Měl v krku rázem sucho.

Noční hladina byla překrásná. Drobné vlnky narážely do suchého dřeva, aby ho navlhčily před dalším slunečným dnem.

Když došel k ženě, trochu si odkašlal, aby na sebe nějak upozornil. Žena mírně zvedla hlavu, ucukla s sebou a otočila se na něj. Její oči byly jasně zelené. Silkon cítil tlak na prsou. Žena zamrkala a usmála se na něj vlídně, uklonila se mu a představila se. Poznamenala, že se jí jeho páska přes oko líbí, však ono vystavené rudé oko ji neděsilo. Silkon dostal rozkazem od svého kapitána, sotva se poznali, aby své druhé oko zakrýval se slovy, že o něj přišel. Posádka se ho však bála právě kvůli tomu rudému oku, které si je prohlíželo skrz na skrz. Vždycky tomu však bylo. A přesto tato žena se zdála, že jí jeho rudé oko vůbec neděsí. Místo toho k němu natáhla ruku, aby jí ji políbil. Silkon se jí uklonil, ale jen sklonil hlavu, skoro se rty dotýkal té hebké kůže, ale potom odtáhl. Ten dotyk se mu rozlehl po celém těle. Měla neobvykle hebkou dlaň. Určitě byla z vyšší společnosti.

Žena ho vyzvala k malé procházce. Během té noci se s ní sblížil tak, jako s žádnou jinou. Najednou se omluvila se slovy, že si musí jen něco ověřit, však že na ni má posečkat jen chvíli, a rozběhla se za roh. Silkon se za ní tiše díval na a tváři měl ten blažený úsměv. Povzdechl si. Pořád kolem sebe cítil tu omamnou vůni, kterou nesl její parfém.

Než si to uvědomil, kdosi ho praštil po hlavě. Jedna rána nestačila, aby ztratil vědomí, tak přišly další dvě, kterými se muži v bílých maskách pojistili, že bude na nějakou tu chvíli mimo hru. Stejně tak žena pomalu kráčela po molu, s bílou maskou přes obličej. Odkryla si tvář a jen tiše sledovala muže, kterého nalákala na svou krásu, přesto k němu nic necítila. Jakýsi muž vedle ní ji chytil kolem ramen a ostatním přikázal, aby ho odnesli.

Silkon se probudil ve vězení. Sledoval oceán zpoza malého okýnka s mřížemi. Jeho loď odplula a jeho tam zanechala, aby zemřel. Nač se pokoušet o útěk, když ho i jeho vlastní lidé zabili? Pořád však nemohl uvěřit, že ho žena skutečně zradila. Až dokud ho nepřišla navštívit po boku se svým mužem, hrdě mu ukázala zlatý prsten a plivla mu do obličeje se slovy, jak by mohla milovat opilecké prase, jako je on.

V tu chvíli se už Bůh smál nad Silkonovým promarněným, zbytečným životem. Silkon ztratil jakýsi důvod k životu. Nač se snažit žít, když je pořád ženami odmítán a jeho vlastní lidé ho zradili?

Nyní, když pomalu kráčel po cestě kupředu, bosý, sotva oblečený do špinavé košile, už na nic nemyslel. Jen tiše říkal slova nenávisti směrem k Bohovi a k ženě, která ho zaprodala, která si hrála s jeho city a pak ho odkopla stranou.

Vystoupil na bednu a kolem krku mu byla obmotána smyčka tak pevně, že ho při uvázání mírně přiškrtili. Nic však nedal najevo. Nebyla to však smyčka provazu, nýbrž řetězu. Víčka měl pevně sevřená, zatímco lidé po něm pokřikovali a házeli po něm odpadky. Najednou ta žena, která ho zaprodala, vykřikla pohrdavým hlasem, nechť mu sundají pásku přes oko, aby se mohli podívat, co pod ní skrývá. Silkon se snažil její slova ignorovat; ten nehezký hlas, který ho předtím sváděl, mu zněl v uších a neskutečně mu mučil mysl.

Popravčí však splnil ženino přání; sňal Silkonovu pásku, avšak Silkon oči neotevřel.

Muž vedle ženy jen znuděně řekl, nechť se začne houpat, ať je zábava. Lidé se zasmáli a bouřlivým potleskem s ním souhlasili. Bůh se mírně naklonil, aby i on mohl pozorovat smrt toho hloupého hříšníka.

Silkon pomalu otevřel oči. Dvě rozdílné barvy polekaly lidi, kteří začali křičet. Žluté a rudé oko jen tiše pozorovaly ženu, která se nyní klepala strachem a křičela, aby to stvůru zabili. Silkon se pousmál. Ano, stvůra. To přece od počátku byl. Ale už je po všem.

Popravčí odsunul bednu a nechal řetěz, aby činil svou práci.

Lidé jen tiše přihlíželi, jak se muž snaží, jak touží už konečně zemřít, zatímco trpěl, když se mu při první možnosti nezlomil vaz. Chvíli se Silkon ještě cukal. Potom všechny pohyby ustály.

Pirát jménem Silkon, druhý důstojník na nejznámější lodi v Karibských vlnách, ten dne zemřel a lidé oslavovali jeho smrt. Ten den zemřel člověk Silkon, oběšený za lásku. Ten den se zrodil rozhodčí Silkon, který neznal slitování, co se lidských duší týče. Spolu s řetězem, který ho uškrtil, a jizvou kolem krku, která mu po smrti zbyla, se dostal až před Boha s prosbou, aby to mohl být on, kdo je zabije vlastníma rukama. A Bůh mu vyhověl se smíchem ve tváři.

Polonius poklidně otevřel oči. Přitiskl se ke stěně. Byl ve stínu skal, zatímco bestie putovaly před ním a opatrně šlapaly na zem, snažíc se neshodit ani kamínek dolů.

Itazura se ohlédla k horám, nad kterými zuřila bouře.

Wrimm se tiše díval do pouště před sebou, kde bestie útočily na sebe samotné jen z nudy, protože kosti je už nezajímaly. Zavřel oči a mírně nahnul hlavu na stranu.

Nemma seděla v jeskyni s podepřenou hlavou, zatímco před ní stálo několik lidí, vyzývajíc ji ke Hře. Povzdychl si pohrdavým hlasem, avšak očima pohlédla na hory, nad kterými nebe zuřilo.

Silkon chytil Willa za tvář a udeřil s ním o skálu. Zarazil se a ohlédl se na Wretche, který proti němu útočil. Když proti němu hodil Willa, jako předtím, Wretch uhnul na stranu, popadl Willův nůž a zaútočil na Silkona, který byl v šoku. Zvedl řetěz ze země, který díky jednomu oku v sobě zachytil čepel nože, ta se jen stěží snažila protlačit se skrz.

Během chvíle však odsunula Willa od sebe, popadl jeho nůž do svých rukou a zaútočil spolu se svým řetězem. Rozptýlil Willa a zapíchl mu nůž do ramene. Wretch tom jen tiše přihlížel. Byl připravený zemřít? Wretch se rychle rozběhl, aby Silkona zastavil před Willovou vraždou. Silkon se však zasmál, odsunul od sebe Willa a poskakoval k Wretchovi, který si až pozdě uvědomil, že na něj míří svůj řetěz a měří trajektorii pro nůž v ruce. William vykulil oči a polekaně tu scénu sledoval. Pevně sevřel zuby k sobě a zavrčel, s křikem se pak rozběhl kupředu. Byl připravený zemřít??

Pobledlé tváře lidé ve stínech to tiše sledovali. Polonius se konečně dostal na místo toho souboje, však hned pustil na zem zlomené kopí, které nalezl cestou, jež patřilo Victorii. Scéna před ním byla mnohem horší, než by si kdy dokázal představit. Klesl na kolena a voda kolem něj se rozstříkla díky dešti, který pořád padal dolů.

Tiše sledoval mrtvé tělo Victorie na trůně s černou trnitou korunou, zatímco se mu tělo pomalu třáslo šokem a oko měl vykulené, ukazoval zašpičatělé zuby, které se pomalu vracely do normálu, stejně tak vlasy se mu zkracovaly a podivné tetování na krku mizelo. Na jeho opasku zazářil onen podivný svitek, který předtím dostal od Sabakiho. Oči se mu leskly, zatímco se v nich odrážela Victoria sedící na trůně.

Světelná koule vše tiše sledovala.

Wretch se polekaně otočil a sledoval Silkona, který se pobaveně smál a házel proti němu dýku. Wretch neměl kam uhnout. Dýka klesala příliš rychle na to, aby stihl ještě něco udělat. Sledoval lesknoucí se čepel, která ničila mnoho kapek deště, zatímco mířila k němu dolů.

Najednou se před ním zjevil Will, jako přízrak, roztáhl ruce a Wretch nestihl ani nic říct, zatímco na něj dopadla krev z Willova krku. Dýka mu pořezala levou část krku, zpomalila a tupou částí se odrazila od Wretche. Will však zůstal s roztaženýma rukama před Wretchem v obranné poloze, a pousmál se, zatímco mu pramínek krve pomalu vytékal z úst.

"Nech nás jít... do Věčného ráje," zašeptal tichým, chraptivým hlasem Will, zatímco se mu ústa třásla.

To už se Silkon pobaveně ohnal řetězem, kterým Willa udeřil do zad. Řetěz se mu dostal hluboko pod kůži, odkryl dokonce kosti a potom místo opustil. William se mile usmál na Wretche, pořád před ním stál, zatímco Wretch mohl jen polekaně přihlížet té scéně, která se mu odehrávala jen pár centimetrů od nosu. Už chtěl říct, aby to nechal, však najednou řetěz sám od sebe vyletěl vzhůru a Will z posledních sil odstrčil Wretche od sebe, zatímco ho řetěz stáhl prudce k zemi, uvazujíc mu smyčku okolo krku. Wretch zakřičel jeho jméno a sledoval, jak Silkon bez menších problémů vyhodil Willovo tělo vzhůru a prudce škubl. Osoba se jménem Will už nežila více. Nyní to bylo jen mohutné tělo letící vzduchem.

Tělo dopadlo před Wretche a řetěz se z něj rychle stáhl. Wretch jen tiše zíral před sebe. Victoria a Will. Byl to jen zlý sen, že ano? Chytil se za hlavu, sledujíc krev, která vytékala z Willova těla. Zakroutil hlavou do stran. Tohle přece nemohla být pravda, že ne? Ale pravda to byla.

Silkon poklidně sjel po skále dolů, pohladil mrtvou Victoriu po tváři a kráčel s řetězem kolem těla, který líbezně cinkal spolu s rolničkou při každém kroku, zastavil se u Willa a mírně do něj šťouchl nohou, pozasmál se a zvedl jeho hlavu s otázkou na Wretche, zda už nebylo dost hraní pro dnešek. Pak jeho pohled potemněl. Bezcitně pustil Willovu hlavu zpět na zem a kráčel o něco rychleji k Wretchovi. Wretch se díval do země, spíše se díval někam do neznáma. Nemohl si srovnat v hlavě to, co se stalo. Nemohl to přijmout jako skutečnost. Je to přece jenom sen, ne? Od počátku jenom snil tuhle noční můru. Sevřel v rukách suchý písek, který sem přitáhl vítr. Pohled měl naprosto vystrašený. Slyšel cinkání rolničky a řetězu; oba tyto zvuky ho mučily tak moc, že z toho šílel.

Silkon se před ním zastavil. Naklonil hlavu na stranu.

"Připraven zemřít?" zeptal se ho a spustil řetěz na zem. Cinknutí řetězu se rozeznělo po skále. Wretch se na něj nepodíval, hleděl do země. Snad se snažil najít naději, která mu proklouzla mezi prsty. Šílenství ho pomalu obalovalo. Nyní se rozhodlo, že se ho nevzdá. Tohle je chvíle, na kterou čekala. Je to sice malá šance, ale rozhodně lepší, než ještě menší. Nyní ho pohltí a on zešílí!!

Najednou řetěz pevně stiskla jiná ruka, přitáhla si ho k sobě a Silkon zaraženě hleděl do tváře nějakého mladíka s bílými vlasy, který ho udeřil silně do obličeje, až Silkon po velmi těžkém boji pomalu pustil svůj řetěz, ten mu sklouzl po tmavé kůži a Silkon spadl na zem. Wretch zaraženě vzhlédl a sledoval nějakého mladíka. Byl to ten, který se ještě s některými skrýval na počátku toho všeho za sloupy a jen tiše poslouchal. Když se Wretch ohlédl, spatřil malou skupinku lidí, připravených bojovat.

Mladík se Silkona pohrdavě zeptal, proč musel tak hanebně zabít tolik lidí a přitom se tak nehezky smát. Silkon se rozesmál, prudce vstal a zaútočil proti němu, toužíc po krvi. To už však zpozorněla jakási žena, kopla Silkona do tváře a jiný mladík ho udeřil. Wretch jen zmateně a tiše sledoval, jak se skupinka lidí vrhla proti té kopě svalů a jen tak si s ní pohrávala.

Bělovlasý mladík se podíval na Wretche a nabídl mu ruku. Wretch se nijak nepohnul. Co když ho chtějí zabít?

"Klid," uklidnil ho mladík, zatímco jeho společníci si pohrávali se Silkonem. "Nejsme ti zlí."

"Tak co jste zač?" zeptal se Wretch a zamračil se. Rozhodně neměl v plánu jim věřit, že se najednou změnili na hodné, že se ho nepokusí ihned zabít. Mladík se ušklíbl.

"Správně, co jsme zač?" zeptal se mladík. "Zřejmě ti, kteří to odmítli nevzdat. Přidáš se k nám?"

Wretch se zamračil. Pokud by odmítl, co by se stalo?

Najednou se přes skály rozezněl nesnesitelný řev. Všichni zbylí rozhodčí zpozorněli a dívali se směrem k horám, ignorujíc soutěžící. Nemma jen pomalu zavřela oči.

Byl to Polonius, který křičel. Jeho hlas zněl úplně odlišně. Bylo to jako řvaní sténajícího zvířete. Pevně k sobě tiskl Victoriu, zatímco na něj dopadaly kapky deště. Kroutil hlavou do stran, a zatímco křičel, jeho vzhled se měnil. Okolo tváře se mu rozrostlo podivné tetování. Vlasy se mu prodloužily a bílé části se protáhly do poloviny délky jeho nynějších vlasů.

Vzhlédl a oko mu jasně bíle zářilo. Vztekle vrčel, pevně svíral Victoriu v náručí, když znovu zakřičel, blesky udeřily nedaleko od něj. Začalo hustě pršet. Déšť skrýval jeho slzy, zatímco držel Victoriu u sebe a bědoval nad její ztrátou. Ruce se mu třepaly.

Nemma vyšla ven ze své jeskyně, mnoho lidí, však jen omráčených za sebou nechala. Vydala se do pouště, kde zuřil vítr a bouře spolu s ním tancovala. Procházela se po pláních, kde se jí snažila fata morgana polapit, však její chladné oči prokoukly to nehezké kouzlo. Písek se proti ní rozletěl a chtěl ji v sobě pohřbít, však sotva zvedla ruku, vlna jí obletěla a zmizela za ní, zatímco její oči byly naprosto chladné a znuděné. Na vyhublém těle nyní bylo pouze bílé roucho, vlasy měla stažené do copku, zatímco jí jednotlivá stříbrná vlákna spadala dolů na záda a při každém pohybu mírně vyletěla vzhůru a zase dopadla zpět.

Itazura vzhlédla a spatřila ji, jak okolo ní bez povšimnutí prochází. Na co myslela?

Prošla okolo Wrimma, který se za ní podíval očima, které mu jasně zářily a prohlížely si Nemmu, jejíž pohled byl nepřítomný.

Nemma poslouchala křik Polonia, který slyšela pokaždé před několika mocnými blesky, které se ozývaly z hor. Podívala se směrem k nim, zatímco kráčela kupředu. Najednou se zastavila a pohlédla pod nohu, pod kterou se něco nacházelo. Odkryla písek nohou. Dřepla si, aby mohla vytáhnout jakousi bílou obálku. Když z ní vytáhla dopis, všimla si, že zpráva byla napsaná jedem štíra. Víčka se jí mírně zvedla. Lidi ji rozhodně nepřestávali překvapovat ani po tolika letech, kdy je sledovala.

Šedý,

nevím, jak dlouho budu ještě naživu poté, co tento dopis napíšu. Přišla jsem na to. Nejdůležitější věc je život sám. Proto doufám, že se mi povede Vám ho o něco prodloužit. Já už bych stejně dál nedošla. Vím, že se na mě budeš hněvat, ale... Nemohu nechat zemřít milovanou osobu, aniž bych se s ní mohla rozloučit. Tohle je pro tebe, Šedý. Slib mi, že budeš žít za nás za oba. Děkuji.

S láskou... Victoria

Nemma jen tiše sledovala ty řádky, na nichž byla slova tak zbytečná. Skrčila dopis v rukách a vzhlédla. Sledoval bestii před sebou. Hodila jí kuličku papíru, po kterém bestie skočila a spolknula ji okamžitě.

"V tomhle světě nesmí být láska. A pokud je... tak ji sama zničím," řekla Nemma hrdým, chladným hlasem a podívala se směrem k horám. Vítr jí zavlál do vlasů a přenesl jí je do tváře. Jen si je bezcitně dala za ucho, její pohled se nezměnil.

Polonius k sobě tiskl bezvládné tělo, zatímco na Victoriinu tvář dopadaly jeho slzy spolu s kapkami. Polonius pevně sevřel ruku v pěst. Opatrně Victoriu položil na zem a opřel ji o stěnu. Pohladil jí po tvářích. Se slovy, že bude brzy zpátky, ji opustil. Otočil se. Jeho pohled nikdy nebyl rozzuřenější, než byl právě nyní. Vycenil zuby. Stejně zareagovaly bestie kolem Silkona. Lidé od něj rychle odskočili, sotva po Silkonovi skočily bestie. Ten je zmateně odrazil stranou řetězem. Když se otočil, zmateně hleděl do tváře Polonia, který ho udeřil pěstí mezi oči.

Co se dělo pak lze jen stěží popsat. Souboj dvou rozhodčích se nedá popsat do úplné podrobnosti, protože jejich útoky jsou tak rychlé, že je jen stěží vidíte útočit. Wretch to jen užasle sledoval. Nestíhal ani zareagovat na všechny ty útoky. Do pár minut bylo po všem. Polonius přehodil Silkona přes sebe a udeřil s ním tak silně, že se země zatřásla a napraskla, však Polonius držel Silkona lhostejně za kožešinu a oko mu jasně zářilo. Wretch si pomyslel, zda je tohle Poloniova skutečná síla.

"Pche, jen hloupí lidé se zamilují do obyčejné smrtelnice," odplivl si Silkon krev z úst a zasmál se. To však byla pro Polonia poslední věc, kterou Silkon mohl udělat. Udeřil ho do obličeje, zpod Silkonovy kůže vyletělo několik kartiček, které se dostaly k Wretchovi a k ostatním. Polonius si jich nevšímal, ti lidi pro něj byli podřadní a vedlejší, v tuhle chvíli.

Muž promluvil pohrdavým hlasem, že by měli zmizet. Wretch se na něj podíval, ale jeho pohled znovu padl na Polonia.

"Hej!" zatřásl s ním muž. "Jdeš, nebo počkáš, až tě zabijí?"

Wretche zajímalo, proč se Polonius vůbec pletl do jejich souboje. Pak si povšiml, že Victoria seděla na zemi opřená o skálu. Nemohl o tom déle přemýšlet. Tiše se rozloučil s ní a s Willem a rozběhl se za skupinkou lidí. Nikdy si nepřipadal tak prázdný; jakoby poté, co všichni odešli, zbyl jenom on sám. Také, že zbyl. Pevně držel bílou kartičku v ruce. Dva životy za jednu hloupou kartičku? Jděte všichni k čertu!

Se slzami v očích utíkal ze skal, nadávajíc v sobě na sebe, že je tak neschopný, že nic nemohl udělat. Hořce litoval všech svých slov. Byl připravený jen na výhru? Jak sobecká slova...

Vyběhli z hor. Nemma se podívala jejich směrem. Chladné oči pozorovaly Wretche. Mírně je přimhouřila. Pohlédla před sebe na temné nebe, které temnělo víc a víc. Rozpadne se jejich společenství, pokud je v další úrovni nezastaví? Svět se kroutil. Polonius byl ten, který ho částečně tvořil. Na co myslíš, Polonie, že se úrovně rozpadají jedna po druhé?

Polonius mlátil Silkona surově do obličeje, do těla, házel ho proti skále, jakoby se snažil s jeho tělem ji zničit. Křičel a nadával na něj. Najednou se zastavil a zadýchaně sledoval zem pod sebou. Silkon se nezvedal. Měl právo být naštvaný. Vyzval ho, aby to ukončil.

Polonius však klesl na kolena, zatímco udeřily blesky, a objal sám sebe, zatímco se klepal. Tiše opakoval Victoriino jméno. Potom jakoby se rozpomněl a podíval se za sebe. Sledoval Victoriu, která seděla na zemi opřená o skálu. Přešel k ní a pohladil jí po tváři. Zašeptal jí, že už jí bude lépe. Mrzelo ho, že ji nemohl dovést k vítězství. Vyzdvihl si ji do náruče. Nesl ji jako princeznu. Udeřil blesk. Vzhlédl a v jeho záři se zaleskla jeho jizva okolo oka, které vlastnil jeho Bůh. Pohrdavým hlasem se zeptal:

"Jsi už spokojený?"

Přitisknul Victoriu k sobě a pomalým krokem se vydal kupředu, mírně shrbený, zatímco k sobě Victoriu tisknul, ruce se mu klepaly a on se bál skoro dýchat, že by ji ještě více mohl zranit, přestože byla už dávno mrtvá. Její tělo už nemělo to příjemné teplo, které ho hřálo, když jí předtím ubližoval. Nadával sám na sebe a proklínal sebe samotného.

Najednou zmizeli. Objevili se kdesi v lese. Chvíli jen tak stál a nechal na sebe dopadat západ slunce. Otevřel oko, které bylo plné slz, zatímco bylo opravdu podrážděné, zarudlé. Pohladil Victoriu po hlavě. Nepřál si vidět její smrt. Pohladil jí po ruce. Její prsten zmizel. Vykopal jí hrob. Když ji nad tou dírou v zemi držel, přičichnul k jejím vlasům naposledy a něžně jí políbil na rty. Najednou si něco uvědomil. Pomalu od ní odtáhl, znovu se jí omluvil a položil ji do vykopaného hrobu. Přikryl ji díky jakési temné látky a potom ji zasypal hlínou. Zavřel oko nad její ztrátou a pak se nenávistně otočil za sebe. Sevřel ruku v pěst. Silkon byl potrestaný, však ona ještě zbývala.

Znovu se objevil na poušti a díval se před sebe. Oko mu jasně zářilo zlostí. Díval se na osobu před sebou.

Itazura se poklidně otočila a usmívala se oním svůdným úsměvem.

"Bestie," zasyčel Polonius zlým hlasem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře