Ráj smrti - Kapitola čtvrtá (6. část)

28. říjen 2015 | 07.00 |

Wretch naposledy otočil k horám, kde ztratil své dva přátele, které zde potkal. Slíbil si, že pokud to bude možné, setká se s nimi ve skutečném životě. Sevřel ruce v pěst. Postaví se před Boha a řekne mu, aby jim vrátil život. Jestli je tohle Hra, tak se rozhodl hrát i on proti pravidlům, stejně jako ostatní hráči. Onen mladík se ho zeptal, kolik jich na počátku bylo. Wretch kolem něj však beze slova prošel a ani se za ním nepodíval. Jedna žena navrhla, aby mu dali trochu času.

Wretch se procházel po pustých pláních, prohlížel si onu kartičku, kterou by na místě nejraději roztrhal. Když si byl jistý, že je naprosto sám v pusté poušti, zakřičel do nebe svůj vztek, lítost a smutek, div si nevytrhal vlasy. Kolik mu Bůh ještě sebere, než bude spokojený. Nejdříve matka, teď oni. Proč ho nemůže zabít, jako to udělal s nimi. Najednou se zarazil i slzy mu ztuhly v očích. Zahrabal rychle ve svém obleku a div malou věc neupustil na zem. Pevně ji držel v obou rukách a zhluboka oddychoval. Napadla ho šílená myšlenka; mohlo by to snad být kvůli tomuhle? Kvůli této hlouposti pořád žije?!

Udeřil vztekem do písku, který se rozletěl kolem něj. Byl skutečně ubožák. Proč nemohl prostě zemřít, když bylo potřeba? Proč se tady musel objevit? Proč musel trpět víc, než za celý svůj život? Utrpení a šílenství ho obklopovalo a pohlcovalo. Jen kousíček mu zbýval od toho, aby se jeho mozek oddělil od nervů a on zešílel úplně; přesně jak by si Bůh přál. Jak moc litoval, že se k němu modlil a vyzýval ho, aby mu pomohl, přestože mu Bůh nikdy nepomohl a neodpověděl.

Nyní seděl v písku a truchlil nad ztrátou, jak nikdy předtím.

Itazura najednou zmateně otevřela oči. Kdy se objevila v baru na sedačce? Chytila se za hlavu. Cítila se nějak divně.

"Řekni, jak vůbec můžeš nahradit život, který už dávno neexistuje?" zeptala se do místnosti.

"Měla by sis srovnávat myšlenky jinde," slyšela hlas a vzhlédla. Sabaki opět čistil sklenici a skoro vůbec si jí nevšímal. Přimhouřila oči. Pouze s ním souhlasila a posadila se.

"Polonius začne brzy vyvádět," utrousila do vzduchu. "Neměla bych-!"

"Ne," přerušil ji Sabaki a položil sklenici na pult. "Nechej ho na pokoji. Ať se z toho vyřve a zbije, co nejvíce lidí to půjde."

Itazura jen tiše přikývla. Vstala a beze slova kolem něj prošla. Sabaki se za ní díval rudýma očima. Připomněl jí pravidla, za kterými se zastavila. Nic na to neřekla a po chvíli postupovala dál do místnosti, kde viděla i ostatní rozhodčí. Přešla ke svému stolu a stiskla mezi prsty jakýsi svitek. Poloniův svitek byl rozdělaný úplně, Polonius v něm byl nyní zamotaný a vypadal, jakoby spal.

"Chudáčku," zašeptala Itazura posměšně a sama rozdělala svůj svitek, obvazujíc si ho kolem těla. Stejně tak učinili i Silkon a Wrimm bez jediného slova. Nemma jim nevěnovala pozornost. Sledovala obrazovku před sebou. Byla noc. Poklidně zavřela oči a opřela se o křeslo. Napila se svého čaje a vychutnávala si jeho dokonalou chuť a omamnou vůni.

"Chudáčku?" zeptala se po chvíli. "Vždyť jsi to byla ty, kdo málem uronil slzu pro obyčejného smrtelníka."

To už měla pod krkem dýku a Itazura měla kolem sebe svitek přitisknutý těsně na tělo, oči zavřené. Pomalu je otevřela a chladným hlasem se jí ptala, zda si přeje zemřít ihned, nebo si má její smrt vychutnat.

Nemma na to nijak nereagovala a dívala se na obrazovku, kde byl Wretch a křičel do nebe. Itazura zpozorněla.

"Neříkej mi, že..." začala Itazura překvapeně. To už však Nemma přejela po obrazovce rukou a odsunula ji stranou, aby viděla někoho jiného. Itazura přimhouřila oči. "Moc dobře víš, že mrtvé k životu přivést nemůžeme. Bylo to tvé rozhodnutí, že zemře."

Nemma byla potichu.

"Buď ticho," řekla po chvíli.

Wretch nějakou chvíli proležel v písku a snažil si srovnat si myšlenky. Musel se oddělit od toho šílenství, které ho požíralo. Ale proč by se měl oddělovat? Vždyť právě ono šílenství by mu mohlo pomoct tady nezešílet. A pak mu to došlo. Prudce se zvedl, zatímco mu písek padal kolem hlavy. Co když tady skutečně nemusí zemřít potupnou smrtí? Co když se dostane na konec a dostane možnost nějakého přání. Rozhodně se bude chtít probudit. A rozhodně bude vyžadovat, aby se Victoria, Will a Richard vrátili k životu taktéž. Zarazil se. Slyšel kroky a pohyb písku.

Vzhlédl.

Sledoval Nemmu, která poklidně kráčela kupředu, ruce měla trochu popálené, ale nevěnovala mu sebemenší pozornost. Vlasy měla spuštěné na zádech, kroutily se jí a vítr si s nimi pohrával. Chtěl ji zastavit, ale sotva vstal, spadl tváří do písku. Když vzhlédl, Nemma už nikde nebyla.

Zanadával.

Když se po nějaké době vrátil, jeho pohled byl jiný. Aby zde přežil do samotného konce, nesměl si s těmito lidmi snažit vytvořit nějaké povrchní pouto. Musel je vidět, jako nástroje, s jejichž pomocí se odsud dostane. Protože jejich pohledy byly stejné. Nemohl jim věřit tak moc, jako věřit Willovi, Victorii nebo Richardovi. Tohle byli naprostí cizinci. Tihle ho mohli zabít ve spánku a on by si to ani nemusel uvědomit. Muž s bílými vlasy se ho zeptal, zda je připravený zabít ty, kteří zabili jeho přátele. Wretch ho ignoroval a prošel kolem něj. Mladík ho pevně chytil za ruku, to už mu však Wretch chytil tu jeho a skoro jako instinkt mu ji podržel nahoře.

"Nesahej na mě," zasyčel na něj zlým hlasem a pustil ho, div mladík nespadl na zem. Aby zde přežil, musel se stát lovcem, musel se stát predátorem, musel vzbuzovat strach. Nemohl se už déle spoléhat na ostatní. Tihle mu nijak nepomůžou.

"Dejme mu čas," poradila dívka a dívala se za Wretchem jasnýma modrýma očima.

Wretch se utápěl ve svých myšlenkách. Ani si neuvědomil, ale chodil z místa na místo skrz poušť, nepočítal, kolik kroků udělal, ztrácel sílu, ale najednou se zastavil a vzhlédl. Před ním bylo mnoho bestií, které spokojeně spaly. Něco ho napadlo. Něco, čím by ohromil Boha a všechny jeho rozhodčí. Čepel jeho meče jasně zazářila do tmy. Pevně chytal rozpadající se zbytky bestií a spojoval je dohromady, až mu vznikl černý plášť s límcem. Přehodil si ho přes sebe, skrývajíc tak svou tvář a pocit viny. Vzhlédl a oči bez jediného citu se dívaly před sebe. Vydal se kupředu. Už neměl co ztratit. Kráčel kupředu, neohlížel se. Najednou se zastavil. Před ním se tyčila velká brána, na které seděl Wrimm a podle všeho spal. Byla jasná letní noc. Když se nad tím zamyslel, Wrimm mu jako jediný z rozhodčích ublížil nejméně. Wrimm otevřel oči a podíval se jimi dolů, prohlížejíc si osamělého človíčka.

Pisklavým hlasem se ho zeptal, na co tak zírá. Wretch se musel pousmát. Zeptal se ho, kolik lidí odrazilo do poslední úrovně. Wrimm přimhouřil oči. Wretch pohlédl na bránu před sebou. Poděkoval Wrimmovi a vypravil se kupředu. Wrimm si jen pošeptal pro sebe, že lidé jsou poslední dobou divnější a divnější, obzvlášť ti jemu podobní. Najednou se však pozasmál. Vnuk svého děda nezapře.

Wretch zabušil do brány, za kterou se objevila Loveta. Přistoupila k němu, prošla skrz bránu a nastavila ruku před sebe. Wretch jí do ní opatrně vložil kartičku. Zakroutila hlavou do stran a pohladila ho po tváři. On ji chtěl přitisknout k sobě, však ruka mu skrz ni prošla, jako by byla pára. Místo toho ho ona přitiskla k sobě a počala tiše plakat. Nadávala mu do hlupáků. Ptala se ho, proč nešel za Nemmou, dokud měl nějaké lidi po svém boku. Nemohl nic říct. Řídil se radou, o kterou nestál, o které ani netušil, zda mu vůbec k něčemu byla. Přišel o všechno.

Zeptal se své matky, kdo je ta podivná žena v jeho mysli, od které nezná tvář, ale úsměv. Loveta se na něj dívala skrz masku a mírně přivřela oči. Řekla jen, že je škoda, že s ní nemohl strávit více času. Wretch mlčel. Pevně sevřel ruce v pěst a mírně od ní odstoupil, což ji zarazilo. Za ním pomalu kráčeli i zbylí lidi Loveta je tiše, polekaně sledovala a trochu ustoupila stranou.

"Pro Willa... my půjdeme dál," řekl Wretch a zamračil se.

Loveta se chytila za hruď a ustoupila před ním o krok. Mírně přimhouřila oči a nakonec je zavřela, obracejíc se k bráně. Udeřila do ní, brána zaskřípala a rozevřela se. Wretche nepřekvapilo, že vstupovali do naprosto mrtvé krajiny před sebou. Loveta je znovu vedla. Jediné světlo, které měli, byly pouze světelné koule, které je sledovaly a dávaly tak dokonalý obraz Nemmě, která stála a spolu s ostatními rozhodčími sledovala něco neslýchaného. Pokoušeli se snad ti hloupí smrtelníci o převrat?!

Sabaki poklidně otevřel oči. Před ním byl Silkon, klečel na pravém koleni a držel se za rameno. Tiše říkal, že to nebyla jeho chyba, že Polonius se do toho zamíchal. Sabaki se rudýma očima podíval stranou a sledoval zbylé rozhodčí, ale nikde Polonia neviděl. Vyzval Polonia, aby se ukázal. Polonius se však neozval. Itazura navrhla, že se po něm půjde podívat, však Wrimm ji hned zastavil rukou beze slov. Sabaki přimhouřil zlostně oči a díval se po svém baru. Vyšel zpoza pultu. Nemma se dívala chladnýma očima před sebe. Najednou ukázala před sebe a řekla, že se skrývá za tou zdí.

Najednou zeď praskla, Polonius z ní vyskočil a prchal, spolu se svými bestiemi k oknu. Už byl skoro na balkóně, však Sabaki se před ním objevil a zastavil ho. Odstrčil ho od sebe, zatímco Polonius vztekle zavrčel, stejně tak bestie naježily své srsti a syčely. Sabaki se na Polonia díval rudýma očima, nevypadal spokojeně. Zeptal se ho, o co se to pokoušel.

"Věděls to, že, Sabaki?" zeptal se ho povrchně Polonius a pak zakřičel: "Věděl jsi od samotného počátku, že zemře?!"

Sabaki kývl na ostatní. Nemma se toho však ujala jako první. Svým svitkem udeřila Polonia do krku zezadu. Polonius padl na zem omráčený. Chladné fialové oči ho sledovaly.

"Měl by sis uvědomit své místo, odporný červe," zašeptala Nemma. Už se chystala k odchodu, ale Polonius ji chytil za nohu.

"Moc dobře víš, jaké to je, Nemmo," zasyčel Polonius tichým hlasem. Nemma na to nereagovala. "Také ti sebral osobu tobě drahou!"

"Sundej tu pracku," zavrčela Nemma vztekle. Polonius na ni mluvil, ale ona se dívala chladnýma očima před sebe. Ona a osoba jí drahá? Vyloučeno. Nikdo takový nebyl. Prudce se rozmáchla nohou a kopla Polonia do tváře, aby ho ze sebe dostala. "Uvědom si pravidla, ty zaláskovaný idiote."

Aniž by něco dalšího řekla, odešla z místnosti.

Itazura navrhla, aby ho potrestali, avšak Sabaki řekl, aby ho nechali na pokoji. Větší škodu už způsobit nemůže. Sabaki znovu zalezl za svůj pult a něco vzal do ruky. Polonius zpozorněl, ohlédl se, ale hned se chytil za druhé oko, vykřikl bolestí a zbylí rozhodčí jen pohrdavě zavřeli oči, zatímco Polonius křičel, když Sabaki svíral malý balíček v ruce.

Wretch se ohlédl.

Slyšel prapodivný křik, který ho až děsil. Polekaně se očima díval kolem sebe a nakonec následoval Lovetu. Zeptal se jí, co je to za hlas. Loveta si trochu poodkryla tvář, aby mohla mluvit.

"Polonius," řekla. "Zase ho trestají."

Wretch se zastavil a dívka do něj vrazila, tázajíc se ho, co se stalo. Loveta si přitiskal masku na obličej a otočila se na ně. Se slovy, že každý rozhodčí musí být potrestán, pokud přinese menší počet obětí a větší počet přeživších. Avšak jeden z nich má speciální privilegium, které ho brání před vším tímto utrpením. Bělovlasý mladík do něj vrazil a zamračil se, ptajíc se ho, proč zastavil. Wretch zmateně sledoval Lovetu. Privilegium?

Loveta postupovala kupředu. Neohlížela se za sebe, zda ji ta malá skupinka přeživších sledovala. Tato hra měl tento rok neuvěřitelný úspěch. Plno duší zemřelo, plno se jich dostalo až sem. Nebyli jediní, kteří stanuli před ní i před předposlední bránou, kterou jim bude otevírat pomocí karty.

Vše kolem nich bylo mrtvé. Wretch si nyní uvědomil, že scházejí dolů kolem stromu, který byl předtím překrásně bílý, však nyní byl černý, zlomený a hořel. Skoro si ho ani nevšiml. Nad čím přemýšlel, že si ho všiml, až nyní. Když se ohlédl, zbylí vypadali, jako v hypnóze. Nereagovali na to vůbec. Loveta poznamenala, že pokud chce, může ho někde ukrýt. Podívala se na něj. Wretch zakroutil hlavou do stran. Když už se dostal až sem, bude bojovat do konce. Postaví se před Boha, plivne mu do tváře a on ho bude muset probudit. Odmítal zemřít tak blízko cíli.

"Moudrá slova," zašeptala Loveta tiše a pohlédla zase před sebe.

Bělovlasý mladík však Wretche zastavil se slovy, že někteří z nich nemůžou chodit celé hodiny. Wretch si všiml, že byli zranění a vyčerpaní. Přikývl a zastavil Lovetu s otázkou, zda tady mohou přespat. Loveta se na něj otočila a promluvila pohrdavým hlasem, proč by jim to měla říkat. Bělovlasý mladík už jí chtěl něco říct, ale Wretch ho zastavil. Vydal se za Lovetou. Chtěl si s ní naposledy pomluvit. Co když je to skutečně naposledy?

Opět sešli dolů k řece, kde si Loveta sňala masku, dotkal se vody a usmála se. Prozradila mu, že si nikdy nemohla všimnout, jak rychle rostl. Wretch se jí zeptal, kam zmizela. Loveta se usmála.

"Kam myslíš, že odcházejí duše?" zašeptala tiše. Připomněl jí, že zemřela, takže musela přijít sem. Zakroutila hlavou. Prozradila mu, že když zde přišla, nebyla ještě mrtvá. Stejně tak on není mrtvý. Je to jen zlomek vteřiny, který rozhodne, zda bude žít, či nikoliv.

"Takže jsi tady zemřela?" zeptal se tiše. Loveta přikývla. Ponořila ruku hlouběji a opláchla si ji. Po tvářích za maskou jí stékaly slzy. Tak moc si přála, aby ho tady mohla zadržet, aby ho mohla něčím připoutat k sobě, aby ji už nikdy víckrát neopustil. Ale nemohla. Najednou se Wretch objevil u ní. Prudce vzhlédla a zaraženě se na něj dívala. Pohladil ji po masce a spravil jí vlasy. Mlčela. Zatajila dech. Najednou se k ní nahnul a políbil jí na místo, kde měla po maskou skryté čelo. "Pak věz, že i tebe odsud dostanu."

Pomyslně si zakryla ústa. Klepala se.

Když se konečně uklidnila, zhluboka se nadechla a zeptala se ho, zda si je vědom čtyř hlavních pravidel.

"Čtyř? Jsou přece tři," zamrkal Wretch.

"Nemma pozměnila svou řeč," řekla Loveta. "Jsou čtyři, ale protože ji stejně nikdo nevnímá, jen chvíli drží čtyři prsty vztyčené. Všimla jsem si toho. Nikdo jin poslouchá, proto jí musíš odezírat ze rtů."

"Ale já znám pouze tři."

"Pak to poslední zní..." začala Loveta, pak se nahnula a pošeptala mu do ucha ono poslední pravidlo. Wretch se na ni zmateně podíval. Chtěl něco říct, ale zakryla mu ústa a zakroutila hlavou do stran. "Lepší nevědět," dodala pouze.

Po chvíli se s Lovetou vrátil zpět k ostatním. Viděl, že několik z nich už usnulo. Opatrně se od Lovety oddělil, která se vrátila zpět k bráně, vyčkávajíc na ostatní přeživší. Chvíli přemýšlel nad Victoriou. Vzpomínal na onu chvíli u řeky, kdy ještě byli všichni spolu. Na to, co mu řekla. Už stejně moc daleko nedojdu, nohy skoro necítím. Její slova, která zpočátku nechápal. Když pak odešli do Itazury, mohla chodit normálně, tak na to zapomněl. Ale nyní mu to došlo. Polonius jí popálil nohy, proto nemohla chodit. Itazura jí pravděpodobně do těla dala nějaký jed, díky kterému se mohla na krátkou chvíli pohybovat. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jed by se dostával do celého těla. Victoria by stejně zemřela, pomyslel si. I tak se nikdy necítil tak osaměle, jako nyní.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře