Ráj smrti - Kapitola čtvrtá (7. část)

30. říjen 2015 | 07.00 |

Ani nezjistil, kdy usnul. Probudil se v jakémsi lese. Rozhlédl se zmateně kolem sebe. Rychle vstal a utíkal kupředu, snažil se najít Nemmu. Volal její jméno a rozhlížel se kolem dokola. Bylo mu jasné, že tohle bude poslední možnost s ní mluvit... než se dostane do poslední úrovně, kde s ní bude muset bojovat. Bude to poslední možnost... si s ní ještě normálně promluvit. Díval se kolem sebe a křičel její jméno pořád dokola a dokola, zatímco se jeho hlas rozezněl po černobílém lese. Byl také černobílý. Mohu říct, že jeho hlas zněl zoufale. Pobíhal sem a tam. Nemohl ji nikde najít.

Zastavil se, aby popadl dech.

"Jak patetické," zaslechnul chladný hlas a prudce vzhlédl na kopec nad sebou. Spatřil Nemmu, která jednou rukou držela větev a druhou jemně hladila lístky. "Proč tak křičíš, hloupý člověče?"

"Náš boj... bude zase v lese?" zeptal se Wretch tiše. Nemma ho sledovala chladnýma očima. Otočila se. Vítr jí zavlál do bílého roucha. Nyní to byla jen ona samotná, kdo byl barevný. Pomalu kráčela kupředu a mizela mu z očí. Wretch se polekal, že ji ztratí, a rozběhl se rychle za ní. Volal ji a snažil se ji zastavit.

Sotva se k ní však přiblížil, Nemma se rozběhla taktéž. Ne však rychle. Tak, aby jí stačil, ale zároveň ji nedostihl, aby ji mohl zastavit. Bylo tu něco, co mu muselo ukázat, nejspíš.

Stromy se jemně prohýbaly pod slabým větrem, jednotlivé lístky tančily a třely se jeden o druhý, na větev dosedl malý, modrý ptáček a příjemně zašvitořil, zatímco pod ním proběhla Nemma, otáčejíc se za Wretchem. Wretch se díval zadýchaně kolem sebe a snažil si všechno zapamatovat. Cokoliv může být stěžejní. Další úroveň bude znovu představovat les? A pokud ano... kde s ní bude bojovat? Nemma líbezně kroužila kolem stromů, ztrácela se mu z dohledu, potom ji však dokázal najít díky jejím překrásně chladným očím. Sotva spatřil její pohled, rozběhl se hned za ní, přestože Nemma mezitím přebíhala z jednoho místa na druhé, však hned se zase vracela.

Utíkali lesem. Nemma se sem a tam ohlížela, zda za ní pořád běží, někdy zpomalila, aby jí stačil, jindy zrychlila, aby ji nechytil. Skrz šedé lístečky se rozezněly hlasy. Opět to byly mužské hluboké hlasy, které zpívaly onu píseň. Wretch si zakryl uši. Pořád byly silnější a silnější, doléhaly snad jenom na něj, protože Nemma pořád utíkala kupředu, soustředěná na cestu před sebou. Najednou prudce zatočila a vybíhala na kopec. Wretch měl nyní trochu problém jí stačit. Nemma však posečkala chvíli na vrcholku kopce, aby se ujistila, že jí stačí, a potom znovu utíkala kupředu. Vystrašila tak modré ptáčky, kteří kolem ní proletěli. Měli jako jediní barvu spolu s ní. Byli překrásní. Sotva Wretch proběhl kolem stromu, vrhli se proti němu, aby ho zpomalili. Jakoby nechtěli, aby Nemmu doběhl, než bude čas. Nemma se zastavila na konci lesu. Když se k ní znovu blížil, rozběhla se skrz černobílou louku a zmizela zase mezi stromy, zatímco jí bílé roucho vlálo ze strany na stranu.

Wretch se netrpělivě díval ze strany na stranu. Chtěl si všechno zapamatovat, bylo toho však tolik, že se ztrácel, když přeběhli přes tu louku. Uvědomil si, že už si žádné hlavní body, které si předtím zadal, nepamatuje. Pohlédl na Nemmu před sebou. Nikdy si nevšiml, jak překrásná je její pokožka na odhalených zádech jejího roucha. Vlasy měla spletené do copku, který byl umístěný vysoko. Padaly jí na štíhlý krk a dotýkaly se jen stěží zad. Byla bosá. Černé nehty na bledých nohách nyní vynikaly, když se jich sem a tam dotklo sluneční světlo. Proběhli okolo řeky. Nemma se na něj otočila, podívala se pak stranou a zase před sebe. Wretch se podíval na stranu a zaraženě sledoval mnoho oběšených koster po své straně. Jemně do nich zavlál vítr, který mu rozcuchal vlasy. Umožnil mu tak přečíst cedule na jejich krcích. Utíkejte, hloupí lidé. To nesly tři cedule. Koster bylo celkem šest. Když pohlédl před sebe, Nemma se mu už málem ztratila z dohledu. Zase měl pocit, že běží už několik hodin, však unavený nebyl. Pronásledoval Nemmu skrz husté stromy, kde se mu ztrácela, však její bledá pokožka a bílé roucho ji pokaždé prozradilo. Může se skrýt v barevném světě, když je černobílá, ale když je to naopak, jen stěží se může někde schovat. V mysli se mu odrážela píseň několika mužů pořád dokola a dokola. Vítr mu zavlál do zad a umožnil mu utíkat rychleji, aby Nemmu dostihl. Ta se prudce otočila a uhnula mu stranou, aby spadl na zem. Povrchně ho sledovala, obkročila ho a utíkala kupředu. Wretch trochu zasyčel, ale rozběhl se rychle za ní. Křičel za ní, aby zastavila. Nemma ho však ignorovala. Ani ty chladné oči se nepodívaly nazpátek, aby si ho prohlédly. Znovu se rozběhl proti kopci. Utíkal za ní. Najednou se však Nemma obrátila a utíkala znovu z kopce. Wretch jen naklonil hlavu na stranu, zda si z něj dělá blázny, ale pronásledoval ji. Uklouzlo mu to na mokré trávě, dole byl o něco rychleji. Nemma se na chvíli zastavila a čekala, sotva ho však spatřila, přeběhla přes dřevěný most, který se jen stěží pohnul pod její drobnou postavou. Wretch se za ní rozběhl, ale sotva se nohou dotkl mostu, prohnul se na stranu, div Nemmu neshodil ze sebe. Chytila se obou provazů vedle sebe a otočila se. Její pohled byl chladný; jakoby mu vyčítala, jak si to mohl dovolit. Wretch toho však využil, aby zmenšil tu velkou mezeru mezi nimi. Nemma musela zpomalit, zatímco on mohl chodit o něco rychleji. Když se konečně dostala na konec mostu, zakřičel za ní, aby zastavila, a už to vypadalo, že ji chytí za ruku, však rychle se mu vysmekla a prchala před ním i nadále.

Sotva se dostal z dřevěného mostu, který se klepal ještě dlouho chvíli poté, co ho opustil, hnal se za Nemmou, která si to mířila přímo ke skalám naproti nim. Neohlédla se. Zachytila se však rouchem o větev. Prudce se otočila a natrhla si šat, od pasu dolů se jí táhla dlouhá díra. Jen přimhouřila oči, ale nevěnovala tomu moc velkou pozornost. Wretch se přistihl, jak si prohlíží její postavu, když byla nyní trochu odhalená. Proběhl kolem větve s bílou látkou bez povšimnutí a utíkal za Nemmou. Už ji skoro chytil, ale najednou se vydala na druhou stranu. Otočila se na něj a provokativně ho sledovala. Její oči vypadaly spokojeně. Najednou se svět změnil. Sotva se dostali do hor, Wretch a všechno ostatní nabralo barvu. Zarazil se. Byla to nyní Nemma, kdo neměl žádnou barvu. Jen černou a bílou. Vypadala přesmutně, o dost chladněji, než kdy předtím. Avšak její oči se zdály být spokojené. Když popadl dech, pomalu se k ní přiblížil. I ona se zdála být trochu zadýchaná, však vydala se směrem nahoru do hor. Wretch byl rád, že už nezávodili. Dál by to už podle všeho nesnesl. Zopakoval svou otázku; kam to vůbec jdou. Potom se ještě zeptal, proč museli utíkat. Nemma jen konstatovala, že nemá moc času. Když se jí zeptal, co tím myslí, udeřil bílý, jasný blesk, který udeřil do kamenů, které se nalomily a začaly padat, zatímco Nemma poklidně kráčela skrz ně. Otočila se na Wretche. Rychle se rozběhl za ní. Sotva se dostal dostatečně blízko k ní, kameny mu zasypaly cestu. Beze slova pokračovala kupředu. Cesta je vedla výš a výš po upravené cestě. Wretch se jí zeptal, proč vůbec jdou tak vysoko. Nemma mu věnovala tichý pohled, ale pokračovala v cestě nahoru. Wretch si zhluboka povzdychnul. Sotva popadal dech. Nebyl už zvyklý na takové túry po horách. Nemma pokračovala kupředu, neohlížela se. Udeřil blesk nedaleko od nich, ale ona se za onou ránou ani neohlédla. Wretch ji vyzval, aby s ním začala mluvit. Zafoukal silný vítr, který jí nadzvedl vlasy a pohrával si s jejím rouchem, lepil se jí na tělo a Wretch musel odvrátit pohled, aby neviděl úplně všechno; jizvy a rány, vyhublé kosti a onu popelavou svádějící kůži.

Najednou se konečně vyšplhali na úplný konec skály a Wretch ji poprosil o chvíli klidu, aby popadl dech. To už se Nemma otočila k odchodu. Když vzhlédl, rychle ji následoval, aby mu neodešla příliš daleko. Zarazil se. Sledoval temnou skálu, která se před ním hrdě tyčila. Jeho pohled klesl na oválný obrys jeskyně, kde mizela Nemma s pohledem za sebe. Nejdříve sledoval jen šedé oko, potom se rázem rozzářilo fialovou barvou a nakonec zmizelo ve tmě. Wretch se rozhlédl kolem sebe. Nebýt skoro jednotvárné barvy tmavých skal, Wretch by byl jedinou částí tohoto snu, která byla barevná. Skála nebyla úplně černá; byla tmavě modrošedá, ale tak moc, že si na první pohled myslel, že je to skutečně černá barva. Pohlédl do jeskyně před sebou a na chvíli zaváhal, zda má Nemmu následovat či nikoliv. Pevně si stisknul límec, který mu zakrýval půlku obličeje, a opatrně se vydal do temnoty před sebou, rozhlížeje se kolem sebe.

Najednou se zarazil a díval se před sebe. Před ním se rozléhalo jezírko, které jasně zářilo, a vodní hladina se třpytila, jako nejvzácnější drahokamy světa. Tiše přihlížel všem těm barvám, které byly na stěnách skal. Drobné vlnky narážely do kusů země a zase se vracely zpátky. Uprostřed jezírka se tyčila černá skála. Na stěnách byly překrásné malby, které dodávaly vzhled jeskyni ještě krásnější, než kterékoliv jiné. Pohlédl na zem. Byly na ní jakési bílé cihly, jakoby zvýrazňovaly cestu kupředu. Usmál se. Poblíž cesty byla čerstvá zelená tráva, překrásně voněla. Byla mokrá ještě od rosy, která se na ni pomalu lepila, aby byla ráno o to čerstvější.

Konečně pohlédl před sebe na Nemmu, která se nepřítomně dívala před sebe na vysoký černý kámen usazený uprostřed jezera, otočená k němu zády, aniž by mu věnovala sebemenší pozornost. I ona nyní nesla barvy, stejně tak všechno kolem. Opatrně se k ní vydal. Slyšel své kroky, jak se ozývají v jeskyni a rozplývají se velice pomalu do vzduchu. Nemma se na něj pomalu otočila a to ho zarazilo. Zůstal stát na místě a tiše ji pozoroval. Její oči se nyní třpytily a trochu zářily. Pohled měla rozhodně milejší, než při jejich úplně prvním setkání. A přitom ty oči byly chladné. Otočila se na něj pomalu a složila ruce před sebou. Nic neřekla. I Wretch mlčel.

Potom se jí konečně zeptal, proč ho zde zavedla. Nemma se podívala stranou a obdivovala na chvíli překrásné malby na stěnách. Zašeptala, že si nepřeje být pouhou loutkou. Zvedla bledou ruku a luskla prsty.

Najednou se ty malby na stěnách pohnuly. Hromada malých motýlků se kolem nich rozletěla a tvořily kolem nich kruh. Wretch jen tiše obdivoval jejich překrásná křídla. Nechal si jednoho z nich přistát na prstu a prohlížel si ho ze všech stran. A potom vykulil oči dokořán. Obří motýli, které předtím viděl a obdivoval je se stejnou úctou a respektem, jako nyní, se pomalu oddělili od zdi, když z nich sletěli ti menší, a několikrát mávli mohutnými křídly. Zarazil se, když se několik z nich zastavilo nad Nemmou. Dodávali jí tak majestátní avšak překrásný vzhled. Kdyby ji viděl z dálky, jistě by si myslela, že ta křídla patří jí. Vypadla překrásně. Potom se pomalu rozletěly pryč. Všechno to bylo tak překrásné, že Wretch nenacházel slov. Neměl možnost se jí na něco zeptat. Vše mu v podstatě ukázala. Dovedla ho až sem a ukázala mu tuhle krásu. Krásu místa... kde budou za pár hodin spolu bojovat. Když se motýli znovu usadili na stěnu skály, zatímco ti malé poletovali kolem dokola, jako splašení holubi, pomalu k němu Nemma vykročila. Vypadala skutečně překrásně, když se jí vodní hladina odrážela na bledé pokožce a motýli všech barev jí poletovali kolem bledého těla a bílého roucha. Došla před něj a tiše ho pozorovala, toho člověka, který pokusil štěstí, a povedlo se mu obelstít tolik rozhodčí, že se dostal až před ni. A přesto pro něj měla prapodivnou slabost. Cítila to sama. Zasáhla ji snad slova Itazury, která jí předtím řekla. Osoba jí drahá. Bůh ji před lety Nemmě sebral pod rukami. Kdo to byl, že pro ni tolik znamenal? Kdo to byl, že dokázal nebo dokázala rozmrazit ty chladné oči, aby Nemma ukázala alespoň trochu ze svých citů, které nyní pro ni znamenaly jen slabost? Nemma se zastavila před Wretchem a tiše se mu dívala do očí, stejně tak on si prohlížel tmavě fialové oči, hledal v nich spásu a alespoň trochu lítost, nebo alespoň drobný náznak po kdysi jí známých citech. Přesto si neuvědomoval, že její oči už nejsou tak chladné, jako předtím. Měly v sobě drobnou jiskru, jisté zaujetí v osobě, která se nyní nacházela před ní. A přesto se jí snad nemohla dotknout tak, jak by chtěla. A přesto krutý osud, který jí určil Bůh, způsobil, že zase bude muset bojovat proti sobě samotné, když se bude rozhodovat. Motýli se konečně pomalu usadili zpět na svá místa, však nyní rozzářili svá křídla, takže celá jeskyně ožila různými barvami.

Wretch, i když velice nerad, zeptal se jí, že s ní zde bude pravděpodobně bojovat. Tak překrásné místo a musí zažít tak nehezký boj. Nemma jen tiše přikývla a trochu pohlédla do země. Otočila se k němu zády a konstatovala někam do prázdna před sebou, že toto místo má nejraději. Proto zde bojuje nerada. Wretch zpozorněl. Věnovala mu jen pohled kradmý, hned se podívala zase před sebe na obřího motýla, na jehož křídlech usedali menší a pomalu jejich křídla zhasínala, stejně tak jeho křídla se přestala skromně pohybovat, jakoby se snažili všichni usnout a nevidět, co se zde bude za pár hodin odehrávat.

Pomalu k ní vykročil. Chvíli váhal během své chůze, ale nakonec ji objal opatrně zezadu kolem krku a spolu s ní se nyní díval do vodní hladiny. Netušil proč, ale cítil známý pocit, že tenhle obraz už někdy předtím viděl. Ale kde? S kým mohl takhle stát, aby si byl jistý, že tento pocit už někdy zažil? Nebo to byla zase jen jeho domněnka? Zeptal se Nemmy, zda je možné, aby byl mrtvý. Nemma zakroutila hlavou. Zopakovala mu, že se nachází mezi životem a smrtí. Když se jí zeptal na své vzpomínky, zůstala potichu. Vybavila se jí osoba zahalená do bílé masky a zavřela oči se slovy, že o tom nikdy neslyšela. Potom se jí ještě zeptal na prapodivnou otázku; může se člověk narodit znovu o tisíce let později? Nemma s sebou mírně cukla a podívala se na něj poněkud zmateně. Nemohl jí odpovědět na otázku, co tím myslel. Sám měl takový pocit, že ji odněkud znal, a přitom ji zde potkal poprvé za celý život. Pravděpodobně i naposledy. A přesto k ní cítil jakési neznámé pouto, které ho k ní táhlo a šeptalo mu, aby jí neublížil, aby se jí spíše vyhýbal.

Nemma pouze zavřela oči se slovy, že lidské vzpomínky jsou pomíjivá věc, se kterou nemá ona nic společného; zda ji viděl či nikoliv mu může říct jen jeho mysl, tedy pokud si s ním ona samotná nepohrává. Wretch se najednou pousmál a pomalu k ní přistoupil, aby od sebe byli jen pár centimetrů, aby mohl cítit její chladný dech na svém teplém těle, zatímco ona cítila jeho teplý dech ve svých vlasech. Opatrně jí zvedl stříbrný pramínek vlasů, zatímco ho sledovaly chladné oči. Když se ho zeptala, co to dělá, najednou ji objal a přitiskl k sobě. Nemma přimhouřila oči, ale nechala ho, aby ji držel tak blízko sebe. Na chvíli se jí vybavila jakási vzpomínka na podobného muže, který však v ruce držel dýku. Poklidně zavřela oči. Cítila, že se jeho ruce klepaly. Hloupý muž, který k ní jde pro radu, když s ní má za pár hodin bojovat na život a na smrt. Copak si myslí, že ho díky nějakým hezkým slovům ušetří? Bohův rozkaz je pro ni všechno; aby přežila, bere životy druhých, stejně tak ostatní rozhodčí.

"Mám strach, že zemřu," zašeptal Wretch najednou a tato slova Nemmu zaujala. Podívala se na něj s očima plným zaujetím. Tenhle muž; pozorovala ho už od samotného počátku mnohem více, než ostatní soutěžící, a přesto ji nepřestával udivovat. Jako jediného ho naváděla po té správné cestě, aby se dostal bezpečně až do poslední úrovně. Proč?

Chytila ho za ruku a opatrně mu ji sundala ze svého těla. Vzhlédla k němu chladnýma očima, ty však najednou roztály a Wretch zaraženě sledoval ty překrásné oči, které nyní zářily, jakoby v nich měl hledat spásu a naději. Chytila ho za límec, trochu mu ho stáhla, zatímco i jeho přinutila, aby k ní klesl. Pozorovala ho celou tu dobu. Bylo to lidské, že měl strach. Dokazoval jí tak, že chce žít, že si přeje zůstat člověkem.

Najednou se jejich rty setkaly. Wretch mírně vykulil oči, zatímco Nemma měla ty své zavřené. Netušil proč, ale její rty byly měkké; nikdy necítil nic podobného. Motýli se kolem nich rozletěli a rozzářily místnost. Měl strach se nadechnout a vůbec se jakkoliv pohnout. Po chvíli Nemma od něj odtáhla a on vykulil oči ještě více, než před malou chvílí, když ho políbila. Viděl něco, co ostatní nikdy neuvidí.

Nemma ho chvíli sledovala, však najednou se vlídně usmála jen a jen pro něj a tichým hlasem pronesla:

"Tak nezemři."

Wretch otevřel ústa, protože chtěl něco říct, však v krku mu vyschlo, prostor kolem něj pomalu naprasknul a on sledoval Nemmu, která se pořád usmívala. Byla překrásná. Krásnější, než jakákoliv jiná bohyně. Nemohl si ani představit někoho krásnějšího, než byla nyní ona.

Nakonec svět naprasknul a vše se rozpadlo.

Probudil se a držel ruku nataženou před sebou, zadýchaně se díval do temného stropu, kde na něj zíraly krápníky. Vstal do sedu a snažil se popadnout dech. Podíval se na ostatní spící lidi. Povzdychl si a opřel se o stěnu. Díval se do stropu. Musel myslet na Nemmu. Proč se mu nyní tak špatně dýchalo, přestože oblek neměl nijak smrštěný? Chytil se za hlavu. Rozhodně se musel uklidnit.

Musel si hlavně uvědomit, co se všechno vůbec stalo!

Polonius a Itazura bojovali přes celou noc. Polonius onu ženu, která ho předtím uklidňovala, jako matka, nešetřil. Jak jí mohl odpustit, že otrávila ženu, do které se nevědomky pomalu zamiloval? Nedával jí jedinou šanci na protiútok. Poušť poslouchala výkřiky Itazury, která cítila, jak slábne s každým úderem navíc, který jí Polonius uštědřil, zatímco se mu v očích odrážela nenávist, zlost, vztek, ale také ohromný smutek. Bojovali dlouho. Spíše to byl jednostranný boj po většinu času. Itazura si byla moc dobře vědoma, proč Polonius zuří. Měl na to právo. A i kdyby ji zabil, znovu by se zrodila. Trestu neunikne tak či tak. Polonius dostane další trest, až tohle všechno skončí. Cítila však, že na tom má také podíl i ona. Kdyby Victorii nedala jed a ona by pak pomalu neumírala, stalo by se něco jinak?

Klesla na kolena. Už neměla sil při svítání dále bojovat. Polonius ji chytil za vlasy a přinutil ji podívat se mu do rozzuřené tváře. Zeptal se jí na poslední přání. Itazura se jen usmála.

Už to vypadalo, že ji udeří naposledy, však velká ruka ho zastavila. Polonius se zmateně ohlédl. Wrimm držel jeho ruku a káravým pohledem si prohlížel Polonia před sebou. Jeho druhá ruka zakryla Poloniovu tvář, zatímco něco řekl. Itazura vykulila polekaně oči, něco křičela, aby ho zastavila. Poloniova hlava však prudce škubla dozadu, po chvíli klesl na kolena a pak celé tělo spadlo na zem. Itazura seděla v písku a tiše sledovala Polonia před sebou. Wrimm jí poradil, aby si příště dávala pozor. Přikývla.

Rudý nelítostný paprsek slunce pronikl dovnitř skrz malé dírky. Přinutil Wretche si zakrýt oči. Najednou cítil jakýsi strach; nechtěl Nemmě ublížit, ale pokud se má odsud dostat, bude muset s ní bojovat plnou silou. A jak jí neublížit, aniž by sám nebyl zabit?

Nemohl se už pak soustředit na nic, když se postupně probouzeli lidé kolem něj. Předtím spatřil také jednotlivce, kteří se hnali do poslední úrovně, jakoby chtěli vyzvat samotného Boha a vysmát se mu do obličeje. Není cesta zpátky, pomyslel si. A měl pravdu. Kdykoliv se za nimi zavřou dveře, nemohou se vrátit zpátky. Avšak gratulovat jim ještě nemůžeme. Ještě jim zbývá poslední úroveň. A rozhodčí neodpustí nikomu, kdo si myslí, že bude překopávat jejich zásady a pokoušet se o něco tak hanebného, jako je revoluce.

Vyzval ostatní, aby se připravili, zatímco sám šel napřed. Bělovlasý jen utrousil, kdo mu dal právo velet.

Wretch se nikdy necítil tak nervózně, jako nyní. Chodil po celé té obří jeskyni, ve které se nacházel, a snažil se myslet. Ale nemohl. Jeho mysl byla jaksi zamlžená a on se nemohl na nic soustředit. To ho trápilo. Až bude před Nemmou, jak se jí postaví, když nevymyslí plán, jak ji přimět, aby s nimi nebojovala. Nebo alespoň s ním ne. Věděl totiž, že proti ní nebude mít šanci. Dala mu radu, aby za ní šel jako za posledním rozhodčím, ale zapomněla mu říct proč. A on na to také časem zapomněl. Nyní jen tiše litoval nad tím, že se jí na to nezeptal.

Zastavil se před bránou. Sledoval Lovetu. Pomalu se k němu vydala. Prohrábla mu vlasy a popřála mu hodně štěstí. Opatrně se dotkl její masky a sňal ji, na což se polekala, snažíc si ji znovu nasadit. Zaraženě sledoval popálenou část její tváře, zatímco se dívala stranou. Jen zašeptala, že ji neměl vidět takhle, rychle si tvář zakryla a otočila se k němu zády. Wretch mlčel.

Zeptal se jí, zda je zde i Sabaki. Přikývla a ukázala stranou. Hned se rozběhl ke dveřím, však dovnitř vešel opatrně. Sabaki za pultem se usmál a pozdravil ho, znovu ho vítajíc ve svém baru.

"Říkal jsem, že se vrátíš," utrousil vesele a už chystal sklenici, do které hodil višeň s ledem.

"Jdu se rozloučit," zarazil ho Wretch, když už chtěl nalévat víno. Mírně vzhlédl. Sabakiho tvář se zdála být zaujatá. Když se ho zeptal, co tím myslí, Wretch se ušklíbl: "Buď vyhraju nad Nemmou, nebo zemřu; to je vše, co tím mohu myslet."

A aniž by čekal na jeho odpověď, odešel. Sabaki se jen usmál. Otevřel rudé oči, tázajíc se prázdné místnosti, zda si skutečně ten blázen myslí, že Nemmu porazí jen díky sladkým slovům. Pohlédl do sklenice, připravené pro servírování. Povzdychl si. Uschoval si ji pod pult a rukou pohladil malý balíček. Když z něj vyndal obsah, dívalo se na něj světle hnědé oko. Jen se pousmál, že Hra začíná být pomalu zajímavější, než kdy dřív, že i on sám se skutečně královsky baví.

Wretch se vrátil před bránu, kde nyní Loveta stála spolu s těmi lidmi. Podívala se směrem k Wretchovi. Nic neřekla. Ani oni nic neřekli, když se k nim Wretch dostal. Chvíli ho sledovala, potom se otočila zády k němu, dotkla se brány před sebou, ta se rozzářila, jakési ornamenty na ní vznikly a potom se otevřela. Loveta jim uhnula pomalu stranou, pořád se dívala na Wretche. Když kolem ní prošel, podíval se na ni očima. Trochu se pousmál, aby ji uklidnil. Sotva však zmizeli ve tmě a brána se zavírala, sundala si Loveta masku, spíše jí spadla, zatímco ona klesla do kolen a slzy jí stékaly po tvářích. Co je to za matku, že nechala dobrovolně odejít vlastního syna? Může se vůbec nazývat matkou, když ho znovu zradila? Zakryla si zahanbenou tvář. Brána se před ní zavřela a ona nemohla udělat více, než jen tiše vyčkávat, zda uvidí jeho duši bloudit po Ráji smrti, nebo už ho nikdy více nespatří.

Když pomalu vyšli z jeskyně, Wretch se zarazil. Bylo to úplně to samé místo, které viděl předtím ve snu. Trochu nejistě polkl a rychle se snažil najít onen hlavní bod, kde s Nemmou počal utíkat. To už bělovlasý mladík řekl, aby se vydali kupředu. Wretch se vydal s nimi, ale ani tak nepřestával očima hledat. Ale než se vůbec dostali dolů z kopce, zaútočilo po nich něco obřího, co vrčelo, spíše pištělo a pak to rychle zase zmizelo někde v jeskyni za nimi. Wretch se rychle otočil. Spatřil jakési tetování na bílé pokožce, které ho děsilo. Na chvíli se mu zdálo, že by to mohl být Wrimm, ale nakonec usoudil, že se mu to jenom zdálo.

Vydali se dolů z kopce a Wretch se rozhlížel i nadále. Když procházeli lesem, spatřili před sebou jakousi zahalenou osobu. Wretch už sahal po svém meči, najednou se však ta osoba dostala rychle k nim a prapodivnými drápy poškrábala dva z nich. Když se otočila, aby zaútočila znovu, Wretch zaraženě sledoval někoho, kdo by jen vzdáleně mohl připomínat Itazuru. Bělovlasý mladík zakřičel, aby utíkali. Někteří tam ale zůstali a počali bojovat s Itazurou, která hned jednoho z nich díky těm velkým drápům zabila.

Když se dostali k řece, spatřil Wretch šest oběšenců a jejich tři cedule s varováním. Sledoval, jak se houpají ve vzduchu. Potom nad nimi spatřil Polonia, však vypadal jinak. Vlasy měl delší. A rozhodně vypadal temněji. Když otevřel oči, zmizel a stál za Wretchem. Kolem něj však poklidně prošel a bestie se vrhly na muže vedle něj. Už jim chtěl pomoct, avšak bělovlasý přikázal, aby utíkali, nechť bojují ti, kteří neměli ještě tu čest se s nimi setkat. A tak za sebou nechali další lidi úplně zbytečně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře