Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis první

5. srpen 2015 | 07.21 |

Dopis první

Kráčel sám. Pomalu začaly padat sněhové vločky, zatímco jeho vlasy stříbrně zářily pod půlnočním svitem měsíce. Někde daleko před ním hodiny odbíjely půlnoc, jejich nářek či zpěv se rozlehl po celém lese, ve kterém se nyní nacházel. On, Reson Himitsu, muž, který nosí dopisy těm, kteří by je nečekali. Moc dobře si je vědom vážnosti své práce. Nesmí se zpozdit. Každá promarněná vteřina pro něj je bolestná. Když nedoručí dopis v čas, nemůže se nazývat vlastním jménem. Dlouhou dobu putuje po světě, bez jediného přítele či rodiny. Nezaslouží si někde patřit.

Vítr si ladně pohrával s ledovými lístky nad jeho hlavou, zatímco se jeho nohy bořily hluboko do sněhu pokaždé, když se jich sotva jen jemně dotkl, aby mohl nohu ihned posunout kupředu. Krok za krokem se prodíral vysokými závějemi sněhu kolem sebe. Cítil chlad na svých nohou a také jednotlivá stébla uschlé trávy pod svými nohami.

Bledá pleť vzbuzovala respekt před zvířaty, proto se mu většinou vyhýbala obloukem a raději rychle utíkala pryč, aby nemusela spatřit jeho oči. Oči, které byly hned při narození proklety, aby se do nich žádná žena nemohla podívat přímo, jinak by zemřela. Tak se to vždycky říkalo. Jasné, stříbřité vlasy, snad stejně tak krásné, jako sníh při nočním svitu měsíce třpytivé, byly střižené do hezkého účesu, přesto si toho však nikdo nevšímal. Raději je skryl pod tmavě modrou čepicí, nechtěl strašit lidi okolo sebe. Byl si vědom toho, že je zrůda, že se jako zrůda narodil a že jako zrůda také zemře.

Byl to však osamělý život. Odhozen vlastní matkou při narození a zanechán na pospas osudu, musel se prodírat skrz samotnou přírodu, která ho od počátku jeho věku vzala na nemilost. Časem si však získal respekt. Zvířata děsil jeho vzhled, lidi se báli jeho očí a vlasů především. Zvířata vždy předem vycítila, že se blíží, jakoby měl stejnou auru, jako většina démonů okolo. I Reson si jich byl vědom. Démonů, kteří byli schopni vyrůst do obřích rozměrů, jenom proto, aby vystrašili malé děti. Znečistili tak jejich duše. Proto nemohly už odejít do nebe. Tak se to vykládalo po světě.

Resonovi se vyhýbali všichni; lidé, démoni i zvířata.

Ve světě, ve kterém se démoni snažili nasytit každou chvíli, se našla osoba, které se snad báli všichni nejvíce. Tou osobou byl právě Reson Himitsu. Nevadilo mu to. Od malička si zvykl na samotu. Vše se musel naučit sám, aniž by ho někdo za to pochválil. Ale zpátky k příběhu. Dřív, než nám Reson zase někam uteče.

Kráčel skutečně rychle, zanechávaje za sebou stopy ve sněhu. Sněhové vločky se je ladně pokoušely schovat pod svou vrstvou, aby tak nijak nenarušily jeho pochod kupředu.

Oděn do tmavě modré uniformy, se zlatými ozdůbkami okolo rukávů a po stranách, s béžovými kalhoty, s hnědým pásek a s tmavě hnědými, vysokými botami, kráčel kupředu, zatímco se mu na krku pohoupával jasně modrý kámen na černém provázku z kůže. Na levém rameni nesouc tmavě hnědou, koženou brašnu. Okolo krku měl světlou šálu. Nevím přesně, kde k ní přišel, ale měl ji odjakživa. Asi mu ji darovali démoni, když se ho ještě nebáli. Oči barvy fialového diamantu jasně zářily do noci. Nebyla to náhoda, viděl dokonale ve tmě.

V tomhle světě se Slunce skrylo přede všemi a vycházelo jen málokdy, snad mělo strach podívat se na to, jak se ten malý svět velmi rychle vyvíjí a pomalu se ničí navzájem. Reson tenhle názor sdílel se Sluncem, Měsíc však miloval. Vždycky ho upoutala jeho majestátnost a také to, že pořád tak jasně září, několik dní v kuse. Bez ohledu na to, jaká válka zrovna probíhala. Nepamatoval si, jak vypadá slunce. Nepamatoval si, zda ho vůbec někdy spatřil.

Listí zachrastilo.

Podíval se tím směrem a čekal. Opět slyšel, jak listí zachrastilo. Vzhlédl k větvi, která se prohýbala, přitom vítr ani nezafoukal. Zase chvíli čekal. Dokud ho vítr neovál tak chladně, aby si uvědomil, že by měl pokračovat. Přidržel si čepici na obličeji více a postupoval kupředu, nyní se mu však kráčelo hůř. Sníh měl nad kolena. Stěží zvedal nohy.

Listí opět zachrastilo.

Prudce se ohlédl. Vítr mírně zvedl sníh, ale sotva spatřil jeho pohled, zase sněhové vločky nechal spadnout na zem. Ze severu na něj prudce zafoukal studený vítr. Přidržel si čepici na hlavě a podíval se jeho směrem. Snad ho chtěl přivítat, ale jen bílý dech se zjevil na odpověď větru, která ho stejně nezajímala. Poklidně zavřel oči a pomalu postupoval kupředu, nyní zápasil nejen s obřími kopy sněhu před sebou, ale také s prudkým sněhem, který mu rozhodně cestu kupředu usnadnit nechtěl. Rukou si držel čepici na hlavě, druhou pevně svíral brašnu u svého těla.

Slyšel nyní něco jiného. Něco, co slýchával jen málokdy a vždycky předtím utíkal. Pro jistotu se otočil a mírně vykulil oči. Byl polekaný. Dal se na útěk tak rychle, jak mu to sníh dovolil. Vítr se rozletěl proti němu, aby ho ještě zpomalil. Byl si vědom toho, že pokud si nepospíší, příroda se o něj postará nadobro za to, že ji provokoval takovou dobu. Utíkal pořád kupředu, nedíval se, kam běží, spíše sledoval obří lavinu sněhu za sebou. Najednou ztratil půdu pod nohami a už sjížděl po kopci, kutálel se z něj a sjížděl po něm, až se tváří zabořil unaveně do sněhu. Okolo něj pomalu padaly zbytky z laviny, která se postupně rozpadla okolo něj. Vítr ho mírně ofoukl. Čepice ležela vedle něj.

Po nějaké době vzhlédl a sledoval, že jeho čepice se mezitím naplnila sněhem. Zvedl ji a oklepal. Nasadil si ji na hlavu, ale nebyl ještě schopný vstát. Cítil na zádech množství sněhu. Tělo se mu klepalo zimou. Sice byl celé dny venku, ale chodil, to mu zahřívalo tělo, alespoň trochu. Sněhová vánice mu hučela do uší, aby se konečně poddal přírodě a nechal ji, aby ho pohltila jednou provždy. Snad to mu dodalo malou naději, že může ještě přežít.

Zatnul pěsti a velmi pomalu se odhodlal k tomu, aby se zvedl. Sníh na zádech byl těžký, takže stoupal velmi pomalu, zatímco se mu ruce klepaly. Povedlo se mu převalit se na bok a zbavit se tak sněhu. Byl zvyklý na jednotlivé souboje s přírodou o to, kdo dřív z nich zemře nebo se vzdá tomu druhému. Nasadil si čepici na hlavu až poté, co ji dokonale očistil. Ještě se odmítal vzdát. Oprášil také důkladně brašnu a podíval se dovnitř, zkontroloval její vnitřek, pak ji zase zavřel a vydal se kupředu. Sněhu bylo méně než na kopci, ze kterého právě spadl. Byl sotva po kotníky. Vítr však foukal ještě silněji, bylo zde méně stromů, než nahoře, takže nebyl ničím chráněný.

Dýchl si na ruce, které měl rudé. V očích cítil slzy, tak moc ho pálil chladný sníh na tváři. Raději se celý zahalil do šály, doufajíc, že brzy dorazí do nějakého městečka. Chvíli si s jeho slabým tělem pohrával vítr, takže poletoval ze strany na stranu, jako lehký papír, ale vítr naštěstí ustál. Přesně takový život mu byl předurčen; pořád být na nohách a dojít vždy na určené místo, aby poté mohl přejít zase na jiné místo. Stalo se to smyslem jeho života. Bez tohohle úkolu by neměl důvod žít.

Rozhlédl se kolem sebe, snad hledal nějakou skrýš. Chodil několik dní v kuse. Nyní byl navíc promoklý a promrzlý. O to víc do něj vítr narážel a snažil se ho pokořit. Reson tohle však nezažil poprvé, takže moc dobře věděl, jak se má v takovouhle chvíli zachovat. Bylo mu však jasné, že předtím, než něco najde, zasype ho nadcházející bouře sněhu. Rozběhl se kupředu z posledních sil, které mu zbývaly. Zvířata před ním na poslední chvíli utíkala pryč, aby se schovala. Potají ho sledovala ze svých skrýší. Byla zvědavá na toho, kdo se opovážil je vyrušit během jejich spánku. Nebylo období zimy, v téhle části země prostě pořád sněžilo, takže nebylo pochyb, že to Resonovi znepříjemní cestu okamžitě. Navíc, když sotva viděl na krok, ale byl rád za to, že sníh už není tak vysoký, jako byl předtím. Mohl alespoň zde řádně utíkat. Po nějaké chvíli se však zastavil, aby mohl popadnout dech, přesto však postupoval kupředu, zatímco si třel ruce o sebe, snad aby získal alespoň trochu tepla.

Rozhlédl se kolem sebe a před sebou spatřil odvážnou skupinu vlků. Když se k nim přiblížil, vystrašeně zakňučeli a rozutekli se pryč. Chtěl za nimi zavolat, však jen pusu svou otevřel a po chvíli ji zase zavřel. Pohlédl mírně do země. Je to nudné, putovat celé roky sám, bez jediného přítele, pomyslel si. Ale to bylo vedlejší. Byl si vědom svého úkolu, který musel za každou cenu splnit. I za ohrožení vlastního života. Nemohl se vzdát jenom proto, že se cítil unavený. Slyšel tiché vrčení za sebou. Ohlédl se. Jeden jediný vlk zůstal na místě, černý jako uhel, a vztekle vrčel. Nebyl to však vlk. Jeho oči jasně fialově žhnuly, jako malé uhlíky, které vypadly z ohně. Ono stvoření se k němu přiblížilo. Reson zůstal poklidně stát, sleduje ono stvoření. Pousmál se a otočil se k němu.

"Vítám tě, démone," zašeptal Reson klidným hlasem.

Vlk ještě více zavrčel a naježil chlupy. Reson poznamenal, že se pořád nenaučil chovat se hezky k obyčejným lidem. Přestože on nebyl obyčejný, musel se nad tím pousmát.

"Řekni mi jednu věc, lidský červe..." ozval se náhle hluboký hlas, který vzbuzoval respekt, nikoliv však v Resonovi. "Proč bojuješ i poté, co tě lidé odkopli a zradili? Nejsi o nic lepší, než já!"

Reson se pousmál a vzhlédl, zatímco mu oči mírně zazářily. "To je pravda," řekl pouze a hrábl si rukou do kabátu. Chvíli jen tak sledoval démona před sebou. "Ale i tak... dovolili mi, abych jim sloužil."

Démon se hlasitě rozesmál.

Reson neváhal ani chvíli. Zpod pláště rázem vytáhl stříbrnou pistolu s černými ornamenty okolo hlavně. Démon zpozorněl.

"Ty, jenž jsi znesvětil tuto posvátnou půdu, vrať se zpátky do pekla," řekl Reson poklidným hlasem, který démona před ním děsil. Poté byl slyšet křik, který se snažil mladého muže zastavit před palbou, ale Reson i tak stiskl kohoutek čisté zbraně, ze které vyletěla jakási tmavě fialová, až černá koule. Zvětšila se za letu a pohltila onoho vlka, démona. Byl slyšet nelítostný křik a vlčí vytí. Reson se neohlédl, jen pokračoval poklidně vpřed, držíc si na tváři čepici o něco víc, aby si ji skryl. Tiše řekl své sbohem do větru, když se za ním koule zmenšila a rozpustila se, stoupaje do vzduchu jako pára. Neměl důvod se ohlížet.

Sněhu ubývalo. Sotva mu byl nyní pod kotníky.

Zastavil se na kopci a sledoval vesnici před sebou. Pousmál se a pozoroval, jak jednotlivá světla se rozsvěcují a jak lidé dávají svíčky na okenní římsy, aby se ochránili před zlými démony. Bylo krátce po půlnoci, už dávno by měli spát. Hodiny konečně přestaly odbíjet smutnou zprávu, že je zase opustil jeden temný den.

Když konečně došel do vesnice, lidé, kteří dávali svíčky na okenní římsy až nyní, prudce zavírali svá okna a zhasínali ostatní, zatahovali závěsy a skrývali se za nimi. Reson se zastavil hned na začátku vesnice a poslouchal jednotlivé rány od oken. Poslední dveře se zavřely. Vesnice utichla. Přesto Reson cítil několik desítek pohledů jeho směrem. S pohledem mírně do země si přidržel čepici na hlavě a postupoval pomalu kupředu. Zmrzlý až na kost. Jak rád by jim byl poděkoval za horkou polévku nebo třeba horkou vodu s citrónem, kterou miloval už při prvních dnech své práce. Nepohrdl by ani vychladlým, starým kouskem masa či chleba, který by stejně připadl toulavé kočce či psovi, nebo by si ho sem a tam ukousla krysa a zase odcupitala, aby mohla okusit sladký nektar zvaný jed, na jednom z nejlepších sýrů, které kdy Reson viděl se jen tak povalovat v pasti na myši. Tahle vesnice už z dálky mu jasně říkala, aby okamžitě odsud zmizel, pokud nechce mít problémy. Jako všechny ostatní vesnice. Byl si vědom toho, že někde musel zůstat přes noc. Alespoň trocha horkého mléka by ho uspokojila, říkal si. Už několik dní nic pořádného nejedl ani nepil. Jestli má dojít i na další místa, musí mít nějakou energii, nechodit pořád na prázdno a doufat, že někde nepadne únavou.

Rozhlížel se kolem sebe. Hledal jednu určitou budovu. Nakonec našel obří hodiny, které ho upoutaly svou krásou. Zlaté hodiny, zasazené přímo doprostřed města. Snad slyšel zvuk varhan z kostela, podíval se tím směrem a následoval zvuk. Byly to varhany z kostela. Následoval ten překrásný zvuk. Před kostelem se zastavil. Kněz ho povýšeně sledoval, nevypadal ani trochu nadšeně. Reson mlčel a zahrabal ve své brašně. Muž už k němu kráčel, s dřevěným křížem na krku, který nyní pevně svíral. Předtím, než mohl promluvit, dal mu Reson jakýsi dopis, který našel ve své brašně. Muž se zastavil nedaleko od něj, tak, aby i ten druhý cítil dech osoby naproti němu. Bylo ticho. Jen slabé tikání hodin, které měl Reson v kapse, tohle ticho rušily. Kněz zavřel bolestně oči a pak pohlédl na svůj dopis, který mu Reson doručil.

"Táhni zpět do pekla, démone!" zavrčel kněz rozhořčeně a ohnal se rukou, odhazujíc tenkou obálku s odpisem stranou. Reson zůstal naprosto v klidu, ruku měl pořád zvednutou tak, jako když v ní před chvílí držel dopis pro kněze. Muž byl rozhořčený. Resonovy oči zůstaly stejné, upřené na muže. Nakonec pohlédl na dopis na zemi. "Nepotřebuji dopis od služebníka smrti," dodal kněz, nyní klidnějším hlasem, a otočil se k odchodu. Reson sledoval dopis na zemi. Když kněz odcházel, přešel k dopisu, opatrně ho zvedl a očistil od sněhu. Pohlédl za mužem a mírně se mu uklonil, zatímco kráčel na druhou stranu. Melodie varhan utichla. Začalo pomalu sněžit.

Byl si vědom několika zvědavých pohledů lidí, které ho pronásledovaly ještě dlouhou dobu. Konečně došel na poštu. Ti, kteří se doposud bavili, ztichli a dívali se stranou. Ti, kteří se smáli, pohlédli do země nebo se spěšně omlouvali, že už musí jít. Prošli okolo Resona velkým obloukem, skrývaje si své tváře. Reson zůstal stát na místě, ani se nepohnul, když okolo něj tolik lidí rychle prošlo. Nechtěli se ho ani dotknout. Proto, když se k němu přiblížili, mírně nadskočili a vyhnuli se mu úplně. Snad jako by byl nakažený morem. Reson zůstal poklidně stát ve dveřích, zatímco okolo něj poletovaly drobné sněhové vločky, viditelné sotva jako malá zrníčka prachu.

Ti, kteří vyšli ven, se rychle rozběhli pryč, vyděšení. Někteří však zůstali na místě a četli si, však očima kradmo sledovali onoho člověka, který se zatím ani jednou nepohnul či nepromluvil. Říká se, že se lidí bojí neznámých věcí. Je to pravda. Reson pomalu zavřel dveře, které mírně zavrzaly, a pomalu kráčel kupředu po místnosti, ve které blikala světla, svíčky se snad chtěly samy zhasnout, když okolo nich Reson prošel. Poklidně se zastavil před malou kabinkou, pozoroval za sklem muže, jehož tělo se celé třáslo ze strachu. Prohlížel si ho však jenom krátkou chvíli, milým hlasem se pak zeptal, co si přeje. Reson zahrabal ve své brašně znovu. Tentokrát mu to chvíli trvalo. Pohlédl na seznam jednotlivých lidí ve vesnici vedle muže. Muž za sklem zmateně zamrkal. Nechápal, co se dělo. Nakonec mu Reson vydal přes pět tuctů dopisů a muž je postupně kontroloval. Přikyvoval a něco si brblal pro sebe. Mladík se stříbrnými vlasy ho poklidně sledoval, zatímco mu kšilt čepice zakrýval oči, byť jenom trošku. Po chvíli nastavil ruku, když muž končil s kontrolou dopisů. Muž zmateně zamrkal.

"Co se děje?" zeptal se překvapeně.

Reson si zhluboka povzdychl. Ani po tak dlouhé cestě nedostane ani lok vody. Otočil se k odchodu a zavrtěl hlavou se slovy, že se nic neděje. Muž ho zmateně sledoval. Co to mělo znamenat? Reson pohlédl na hodiny za mužem nenápadně, nakonec se usadil k malému stolku v rohu, aby alespoň na chvíli vydechl. Čeká ho další dlouhá cesta, skrz hustou temnotu noci, aby se vůbec někam dostal. Čepicí si zakryl obličej a na chvíli zavřel oči, doufajíc, že nebude spát příliš dlouho.

Bylo to sotva pár minut, co usnul, když s ním muž zatřásl, že má pro něj jiné dopisy, aby je doručil do vedlejší vesnice. Reson pomalu otevřel podrážděné oči, ale přikývl. Mírně si promnul krk. Dlouhou dobu nespal a nyní se cítil ještě unavenější, než předtím. Muž mu předal dopisy. Bezpečně je uschoval do své tašky, aby mu nevypadly cestou. S menší úklonou, na důkaz úcty, se poté vydal zpět do mrazivé noci. Mírně zívl. Neměl usínat, ale jen si na chvíli posedět, pomyslel si. Mnul si cestou krk. Proč ho musel rozbolet zrovna teď?

"Počkej!" slyšel náhle nějaký hlas. Podíval se za ním. Mladá dívka, sotva patnáctiletá, s jasnými, plavými vlasy, čistými, jako sníh okolo ní, bosá, však se štíhlými nohami, oděná jen do bílé noční košilky s dlouhým rukávem, s rozpuštěnými vlasy, které se jí krásně kroutily okolo hlavy a za zády, na něj mávala a volala, aby na ni počkal. Aby jí vyhověl, zastavil se, otočil se na ni a čekal, až k němu doběhne. Konečně se tak stalo, zadýchaně pohlédla k zemi. Najednou mu předala jakýsi balíček. Reson zmateně zamrkal a opatrně si ho vzal. "Tady... na cestu," řekla, však do očí se mu nepodívala. Mlčel. Netušil, co by měl říct. Nakonec balíček opatrně přijal. Tak, aby se dívčiných prstů nijak nedotkl, nebo aby se jí nepodíval do očí. Přesto si však všiml, že její oči mají krásnou barvu; hnědozelenou. Konečně se usmála. Popřála mu šťastnou cestu, dodávajíc, aby mu to chutnalo. To?

Reson počkal, až dívka zaběhne zase za roh, než se do balíčku podíval. Zaraženě sledoval kousek chleba a dvě sklenice, bezpečně uložené a zadělané, aby se jejich obsah nevylil. Když se jich dotkl, mírně se popařil. Ruku rychle odtáhl a posléze pomalu oddělal jedno víko ze sklenice. Usmál se při zjištění, že se v ní nachází mléko. Přičichl k němu. Bylo čerstvé! Když otevřel druhou sklenici, oči se mu málem rozzářily blahem. Horká voda s citrónem. Jak rád by nyní dívku, byť jen na chvíli, oslovil jménem, aby jí ze srdce poděkoval. Sice toho nebylo moc, ale udělalo ho to šťastným. Především obyčejná voda s citrónem pro něj byl dar z nebes. Obě sklenice zase zadělal a vyndal si chléb, který za cesty pomalu ukusoval. Obyčejný člověk by na tak malém množství nevydržel ani hodinu, ale on si s tím dokázal vyjít celé týdny. Podstatnější věc pro něj si však nechal na pozdější dobu. Aby zapil chléb, který mu uvízl v krku, napil se mléka. Jen pár loků, musel šetřit; byl si vědom toho, že ho nikdo ani v další vesnici rád neuvidí. I tak byl nadšený z toho, že alespoň jedna čistá a ochotná duše ho obdařila tímhle.

Balíček si opatrně uschoval do tašky, tak, aby neponičil hromadu dopisů v ní, a vydal se kupředu. Mírně se usmíval. Čepici si trochu nasadil na obličej, aby mu studené vločky nepořezaly kůži až do masa. I tak se pořád usmíval štěstím, že byl alespoň tak prostou věcí obdařen; pro nás prostou, pro něj božskou. Zastavil se a na kopci se naposledy podíval na vesnici, která ho nepříliš mile uvítala, ale nechala ho s úsměvem odejít. Mírně se uklonil směrem k Měsíci, který nad vesnicí bděl každou hodinu svého života, a poté se vydal dál, aby mohl doručit zbylé dopisy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis první the-lonely-part 08. 08. 2015 - 16:24
RE(2x): Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis první spisovaterka 10. 08. 2015 - 09:46