Ráj smrti - Kapitola čtvrtá (8. část)

2. listopad 2015 | 07.00 |

Když přeběhli z jedné části lesa do druhého, hned je zastavila obří rána jakési postavy s bílým tetováním přes černé tělo. Byl to Silkon, avšak vypadal mnohem děsivěji, než kdy dříve. To už se mladá dívka po boku bělovlasého muže rozběhla proti němu a zaútočila, však ona obří postava ji snadno odhodila stranou. Wretch cítil, že se mu zastavilo srdce a krev mu ztuhla v žilách. Tohle je poslední úroveň? Pokud ano a všichni vypadají jako nějací démoni a jsou tak moc silní, jak bude vypadat Nemma? Jak bude silná? Polkl nasucho. Měl najednou pocit, že tohle je skutečně poslední cesta, než zemře. I tak se ujal velení, zatímco bělovlasý mladík tiše pozoroval, jak jeho předešlí společníci umírají, nebo jak jsou odhazováni jako hadrové panenky stranou. Vycenil zuby. K čertu s touhle jejich hrou. Rozběhl se kupředu, přestože za ním bělovlasý mladík volal, aby se zastavil. Nepřišel sem proto, aby poslouchal něčí rozkazy. Pokud má zemřít, zemře z vlastní vůle, ne proto, že mu to někdo přikáže. Utíkal kupředu, neohlížel se. Konečně stanul před tím dřevěným mostem. Na chvíli se zastavil, aby popadl dech. Most nevypadal na dlouhé stání, spíše se zdálo, že po prvním kroku rozpadne, ale neměl na vybranou. Jiná cesta přes hlubokou propast pod ním nevedla. Bylo to zatím přesně podle snu, ve kterém byl s Nemmou.

Už se chtěl vydat po mostě, ale zastavil ho hlas onoho bělovlasého mladíka. Ptal se ho, zda náhodou není s nimi. Wretch na to nemohl odpovědět, vždyť to bylo absurdní. Řekl jen, že pokud by byl s nimi, proč by se ho pokoušeli zabít. Mladík nakonec uznal, že mu mysl potemněla, ale Wretch to jako omluvu nepřijal. Vydal se po mostě kupředu. Pomalu pokračoval po mostě, který se houpal ze strany na stranu. Tiše nadával sám sobě, že to prostě nepřeběhl, co nejrychleji, ale riskovat, že se most utrhne i s ním nechtěl. Když se bezpečně dostal na druhou stranu, u mladíka stáli už i další lidi z té jejich pomyslné skupinky. První vyšel pochopitelně bělovlasý mladík a po nemalém úsilí se dostal na druhou stranu, říkajíc ostatním, aby si pospíšili. Po menším souboji se tam dostali skoro všichni, až na poslední dívku. Té už bělovlasý nevěnoval tolik pozornosti. Když vyšla dívka s černými vlasy, držela si límec, aby jí do tváře nebylo vidět. Oči měla jasně modré. Sledovala Wretche před sebou.

Její oči ho uchvátily, byly tak čisté a světlé, jako noční hladina.

Najednou se most zatřepal a dívka se zastavila, vykulila ony překrásné oči a otevřela ústa, snad aby něco řekla, však most spolu s ní pomalu klesal dolů. Wretch se podíval na bělovlasého mladíka, který svou dýkou přesekl provaz, který držel most pohromadě. Dívka mírně přivřela oči a nakonec je zavřela, zatímco padala dolů a druhý mladík za ní zakřičel. Propadala se hluboko do propasti, do té temné části země, odkud už nemohla nikdy vyjít nahoru. Wretch byl v šoku. Hned na to se vztekle podíval na bělovlasého, který si schovával svou dýku se slovy, že její oběť nebude marná. To už ho však Wretch chytil za límec, avšak mladík hned řekl:

"Jestli ti to udělá dobře, tak mě prašti, ale uvědom si, že jsem nám zvýšil naději na přežití."

Jeho hlas zněl chladně a Wretch měl sto chutí ho udeřit, ale sotva si všiml pohledů od ostatních, rozmyslel si to. Kdyby ho nyní udeřil a ostatní by proti němu zaútočili, všechno jeho úsilí by bylo k ničemu. Mladík rozhodl, aby pokračovali. Wretch se díval dolů do propasti, kde skončil dívčin život. Zklamaně zavřel oči a vydal se za nimi.

Procházeli se lesem. Wretch cítil s každým krokem jakýsi smutek. Zarazil se. Mírně povytáhl obočí a vydal se jiným směrem, než ostatní, na což se bělovlasý po chvíli otočil a tiše ho sledoval. Zastavil ostatní. Wretch probíhal okolo stromů a rozhlížel se kolem sebe. Snažil se vzpomenout si, kterou cestou s Nemmou utíkal.

Tu se najednou zastavil a tiše oddychoval, dívajíc se před sebe. Rychlým krokem přešel k větvi, na kterém byla bílá látka; na dotyk jemná a na pohled překrásně čistá. Opatrně ji strhl z větve a polaskal mezi prsty. Bylo mu jasné, že touhle cestou Nemma utíkala s ním ve snu. Nebo to nebyl sen? Proč by tedy onen kus látky tady visel? Podíval se směrem doprava, směrem k horám. Otočil se na ostatní, zatímco v ruce držel bílou látku. Schoval si ji za sebe a navrhl, aby šli tímhle směrem. Bělovlasý trochu přimhouřil oči, ale nakonec rozhodl v jeho prospěch. Sotva kolem něj prošli, prohlédl si Wretch látku znovu. Nikdy nic tak jemného necítil. Vydal se za nimi a rozhlížel se kolem. Nyní ten les poznával. Vybavoval si všechno. A přesto si přál, aby nic nevěděl.

Konečně se dostali ke skále, avšak Wretch se zarazil, když cesta, kterou šel předtím s Nemmou byla zatarasena kameny. Uvědomil si, že i oni dva se tam dostali jen tak, tak. Rozhlédl se kolem sebe. Bělovlasý posměšně utrousil, zda by nechtěl skončit s touhle hloupou hrou, na což mu Wretch ihned odvětil, že nemá zájem, dokud ho hra baví. Díval se kolem a spatřil jakousi cestičku dolů. Vydal se po ní a zachytil se vystouplého kamene. Cesta vedla dolů ke tmavému jezeru. U břehu byla dřevěná loďka. Usmál se. Vrátil se s úšklebkem na tváři a se slovy, že našel cestu. Sice si nebyl jistý, zda se skutečně dostanou do jeskyně za Nemmou tímto způsobem, ale musel to vyzkoušet a věřit.

Když se všichni opatrně dostali na loďku, bělovlasý utrousil, že se stejně nikam nedostanou, na což se Wretch ušklíbl, že nemůže mluvit předem. Nejsilnější z nich pádloval. Wretch si prohlédl oválný vchod. Byl úplně ten samý, jakým předtím Wretch prošel spolu s Nemmou. Až na to, že nyní se k ní musel vydat po vodě. Seděl vepředu lodi a díval se kolem, hledaje nějaké známé body. Však jeskyně byla temná a světlo jim mizelo v zádech. Pomyslel si, kde jsou ti motýli ze snu, nebo zda to byla jen iluze, kterou pro něj Nemma vytvořila. Trochu pohlédl do země, když si vzpomněl, co udělala, ale hned na to se pousmál. Potvrdila mu tak, že není tak bezcitná, jak se snaží tvářit. Říká se, že dokonce i Ledová královna může roztát, když ji někdo skutečně miluje.

Opatrně proplouvali kolem prapodivných útesů a pomalu se dostávali hlouběji do jeskyně. Voda se jasně třpytila, až když se dostali skrz jakýsi tunel do obří místnosti. Wretch se díval kolem sebe. Spatřil černý vysoký kámen před nimi. Obepluli ho. Nikde Nemmu neviděl. Trochu ho to děsilo. Co když na ně čeká někde jinde nebo je skrytá?

Vylodili se na břehu, tráva se mírně zatřepala a slabě zazářila. Jen Wretch si toho všiml. Podíval se vzhůru a sledoval zeď, na níž sedělo plno motýlů, jen matně hýbali křídly. Rozhlédl se kolem sebe. Ve vodě se odrážely ony slabé pohyby. Kde ale byla Nemma?

Bělovlasý se zeptal, kde je ta zatracená baba. Chladně fialové oči se otevřely. Nemma zavřela knihu. Upoutala pozornost všech. Wretch prudce trhl hlavou za sebe na černý kámen, na kterém seděla, oděná do černých šatů, však suknice jasně stříbrně zářila. Vlasy měla rozpuštěné a padaly jí dolů přes hruď. Oči se zdály být nezaujaté, nudila se. V ruce držela knihu Římská aréna smrti. Kniha vypadala staře, vazby měla už povolené. Sledovala ty lidi před sebou, zatímco položila knihu vedle sebe a poklidně vstala, sledujíc je nyní spatra. Kráčela kupředu a zastavila se na okraji skály. Drobné kamínky spadly dolů do řeky a vytvořily na ní několik drobných kruhů. Motýli se rázem probudili a rozletěli se kolem ní, okolo lidí a mizeli někde ve vchodu za nimi, přitom se však země třásla a část vchodu byla zasypána kameny. Nemma se nijak nepohnula, přestože i kameny padaly kolem ní. To už se probudili i ti obří motýli a vyletěli nad ní, tvoříc jí tak křídla. Zvedla bradu výše.

"Říkala jsem ti, že si tě sama najdu," řekla chladným hlasem a sledovala Wretche před sebou.

"Našel jsem tě sám," opravil ji Wretch a opatrně se k ní přiblížil. Hned však zvedla ruku, zastavujíc ho na místě, jako nějakou loutku. Přimhouřila oči a sledovala toho muže, toho obyčejného člověka, který s ní takto hovořil. Pomalu ruku sklonila k zemi. Mlčela.

Bělovlasý se Wretche zeptal, co tím myslela. Wretch neodpověděl, jen tiše sledoval Nemmu před sebou. Neprokazovala jediné známky, že by na ni zapůsobilo to, co předtím udělala. Byl to jen sen, nebo skutečnost? Jak tedy mohl vysvětlit onu bílou látku na větvi a zasypanou cestu? Zvedl ruku a ukázal jí bílou látku v ruce. Nemma nezměnila chladnou tvář, ale nenápadně se dotkla boku, kde jí předtím látka chyběla. Chladným hlasem, povýšeným tónem se ho zeptala, kde to sebral. Wretch mlčel a pustil látku na zem. Neodpověděl jí, a to ji podráždilo.

"Znáte přece pravidla," začala Nemma, ale bělovlasý ji přerušil. Namířil na ni pistoli a řekl, že i kdyby ji měl zabít, rozhodně od ní získá tu poslední pitomou kartu a odejde odsud. Wretch se na něj podíval jen očima, potom pohlédl na Nemmu, která nijak neprokázala city. Jen zavřela oči. Dívka vedle bělovlasého se přidala; proč by měli dodržovat nějaká stupidní pravidla, která stejně porušují všichni a jen některé, které si oni sami vyberou, zabijí. To už Nemma prudce otevřela oči a rozmáchla se rukou. Motýli se rozletěli proti dívce, která se zakryla rukama.

Wretch tiše sledoval zuřící Nemmu, zatímco odrazil její motýly stranou pomocí meče. Nemma se na chvíli zamračila, ale jen na velmi krátkou chvíli; ani byste si toho nevšimli.

"Jak se opovažuješ zpochybňovat pravidla?" zeptala se ji Nemma pohrdavým hlasem. "Jsou pouze tři hlavní pravidla, které jste si měli zapamatovat. Vaše chyba, že jste mě ignorovali, když jsem je říkala." Pomalu zvedla ruku, dívajíc se Wretchovi do očí, zatímco se její chladný pohled nijak nezměnil.  Oči jí však slabě zazářily a objevil se v nich jakýsi světle růžový křížek, který Wretche zarazil. "Nyní... se vypařte, hloupí lidé."

Motýli roztáhli křídla a nyní i ti velcí se rozletěli proti lidem, kteří se opovážili zpochybňovat Nemmu.

To už však bělovlasý vytáhl svou zbraň a počal do nich střílet. Rozpadali se na prach, přesto je však po chvilce pohltili a utvořili kolem nich jakýsi vír, který se pořád zmenšoval. Když se ho muž dotkl, zaúpěl bolestí, zatímco mu ostrá křidélka motýlů poranila ruku, div mu neusekla prsty. Vztekle zavrčel a zakřičel za Nemmou nehezkou nadávku. Nemma se posadila na konec skály, otevřela si knihu a počala si znovu číst. Její oči ztratily zájem. Nudila se tak, jako nikdy předtím. Přesto však vzhlédla, když otáčela stránku.

Chvíli slyšela jen mávání křídel motýlů, najednou prudce vzhlédla a zornice se jí rozšířily. Rychle uskočila stranou, zatímco skrz její knihu, kterou upustila na zem, prošla jasná záře. Očima chvíli sledovala svou zničenou knihu a potom se jimi pomalu podívala za sebe. Sledovala jakousi díru v obřím křídlu jednoho z motýlů, který potom sletěl k zemi. Spatřila během krátké chvíle bělovlasého muže, který držel zbraň a díval se na ni stejně chladným pohledem. Pokusil se ji zabít, aniž by ho vyzvala. Poklidně vstala. Zvedla svou knihu. Položila ji na kraj. Roztáhla ruce. Zavřela oči a stiskla ruce v pěst. Bělovlasý se najednou chytil za límec, který se mu obmotal těsně kolem krku a škrtil ho. Skončil na zemi, kroutíc se ze strany na stranu, lapajíc po dechu. Wretch se podíval na něj a pak na malou skulinu mezi motýly na Nemmu, která měla ruce sevřené pevně v pěst, zatímco se muž dusil a kroutil se ze strany na stranu. Chvíli ji pozoroval a potom mu to došlo. Než se však stihl otočit, bělovlasý muž padl na zem, celý fialový. Dívka zakřičela. Popadl ji amok. Počala křičet, že chce pryč, že chce žít. Rozběhla se proti stěně, kterou tvořili motýli. Proskočila skrz, však dopadla hned na zem. Neměla už sílu vstát. Podívala se za sebe a cítila v očích slzy, když k ní kráčela Nemma.

"Lidské bestie by se měly držet na vodítku," pronesla Nemma tiše a šlápla dívce na ruku. Dívka zakřičela a plakala bolestí. Wretch a ostatní to jen tiše sledovali. Motýli se po chvíli rozletěli pryč. "Měly by se naučit poslouchat," pokračovala Nemma chladným hlasem, kopla do dívky a odkopla ji stranou, jako nějaký míč. Dívka skoro skončila ve vodě. Wretch to sledoval s vytřeštěnýma očima. Skutečně to byla ta samá Nemma, která se předtím dokázala i usmát? Nemma šlápla dívce na hlavu, říkajíc, jak snadné by to bylo; rozdrtit jí lebku. To už se proti ní rozběhl nějaký mladík s křikem, aby toho nechala.

Nemma se na něj jen podívala chladnýma očima.

Všichni zbylí jen tiše sledovali, jak se mladík najednou skácel k zemi a skrz jeho tělo prošla malá dýka, kterou Nemma svírala v ruce. Dívka zakřičela. Byla to její dýka, která prošla skrz mladíkovo srdce. Nemma se dotkla tváře, aby s ní smyla kapku krve. Pohlédla na dívku vedle sebe, která se klepala a kroutila hlavou do stran prosíc ji, aby ji ušetřila, mluvíc skrz slzy skoro nesrozumitelně. Nemma na to nic neřekla, přitiskla svou nohu na její tvář. Popřála jí sladké sny a potom ji strčila. Dívka přepadla přes skálu a skončila ve vodě. Nemma nastavila ruku před sebe a pustila dýku dolů. Wretch jen polekaně sledoval, jak se voda začala barvit do ruda. Nemma se na ostatní podívala a pomalu k nim kráčela, zatímco všichni, až na Wretche ustupovali stranou. Pohrdavým hlasem se jich zeptala, zda cítí smutek. Zastavila se a čekala na jejich odpověď. Zvedla ruku před sebe. Jen poznamenala, že je škoda, že přišli o jazyk dřív, než jí mohli odpovědět.

Najednou se proti nim rozběhla. To už jakýsi mladík přikázal útok. Když zaútočili, Nemma jejich útoky hravě vykryla a uhýbala jim, dokud jednomu z nich nevzala dýku, kterou mu hned vpíchla do boku, aby začal krvácet, a potom odrazila útok jiného mladíka, toho praštila loktem do obličeje se slovy, že by si měl vyčistit zuby a hned uhnula stranou před dalším útokem. Jen Wretch tiše sledoval, jak bojuje. Wretch mohl jen tiše přihlížet tomu, jak doslova mizí, aby odrazila útok jednoho a nebyla zraněna druhým. A najednou se vypařila úplně. Když se ohlédl, Nemma zrovna přistála znovu na té vyvýšené skále. Poklidně se ohlédla. Dívala se Wretchovi nyní do očí, však nic neřekla. Otočila se.

"Hloupí jsou lidé, kteří si myslí, že mohou překonat bohy," pronesla chladným hlasem a dívala se přitom Wretchovi do očí. To už však mladík zakřičel, aby byla zticha, držíc se za bok. Najednou se však Nemma rozběhla a seskočila ze skály, během chvíle zmizela těsně před hladinou vody a objevila se před mužem, vrážejíc mu dýku do druhého boku. Muž zakřičel. "Jaká škoda," zašeptala a zklamaně zavřela oči. Narovnala se. Poznamenala, že nečekala, že budou až tak slabí. Otočila se a dala dýku před sebe. Pak už jen dodala, že aby nebyla více znechucena, zabije je, co nejrychleji to půjde. Pokud si nebudete chtít zahrát Hru. Zraněný mladík by ji už znovu urazil a zakřičel svůj nesouhlas, však Wretch se chopil šance a promluvil jako první; přijal její výzvu ke Hře. Nemma přimhouřila oči. Snad už byla připravená je všechny zabít během mrknutí oka, avšak on její plány překazil. Spustila ruku s dýkou k zemi, aby kapičky krve pomalu dopadaly na zem a tvořily tak malou loužičku vedle ní. Poklidně kráčela k Wretchovi a prošla kolem něj, jakoby vůbec neexistoval. To ho mírně zarazilo. Opatrně se za ní podíval, jakoby se bál, že ho zabije jen za ten pohled. Na chvíli se zamyslel a pak se na ni otočil. Nemma se zastavila na konci skály a dotkla se vodní hladiny, oplachujíc si tak čepel dýky, kterou sebrala. Rozmáchla se jí, aby ji zbavila kapiček vody, které poletovaly a přistály motýlovi na křídlech, aby i jeho očistila od nečisté krve hříšných lidí.

"Už nemám co ztratit," řekl najednou Wretch a vzhlédl. Upoutal Nemminu pozornost. Usmíval se však. "Takže se nemám čeho bát. Buď zemřu, nebo ne. A pokud mě zabiješ ty, nebo sám hloupý Bůh, na tom už nesejde. Protože zemřu s myšlenkou, že jsem se dostal až sem. Sice skrz oběti druhých, ale jako jeden z mála jsem mohl stanout na poslední úrovni..." Usmál se víc, však v očích cítil z neznámého důvodu slzy. Srdce ho bolelo. "A bohužel před tebou."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře