Spisovaterka | Aréna smrti - Kapitola devatenáctá (2. část)

   Vyjednávači se podívali za výstřelem. "Sponzoři jsou už neklidní. Začínají se vraždit navzájem." poznamenal jeden.

   "Kde je vůbec Giloba? Máme už jít do A, nebo čekat?" zajímal se druhých.

   "Brzy uvidíme. Podle toho, kdo vyhraje."

   "Pravda..."

   Z balkónu Vůdkyně se rázem ozvala hudba. Byla to neurčitá hra na housle a basu zároveň. Poklidně sledovali pět obrazovek. Šestá rázem praskla a rozpadla se na malé kousíčky. Pousmáli se.

   "Tohle bude zábava." poznamenal Vyjednávač vesele.

   Bílá uskočila před Mučedníkovou pěstí. Usmál se. Pak se kousl do palce. Zmateně ho sledovala. Jeho krev se začala prapodivně pohybovat a vytvořila mu kosu.

   "Co?" zeptala se zmateně. To už ji však probodl díky čepeli kosy. Zmateně se dívala před sebe. "Co to je?" pomyslela si polekaně a odletěla stranou. Vstala a držela se za rameno.

   "Překvapená?" zeptal se Mučedník vesele a jeho kosa se rozpadla. Krev se mu vrátila do prstu, ale jenom trochu, zbytek spadl na zem. Dal ruku v pěst. "Nemám zbraň, jako ostatní. Byl jsem geneticky upraven, aby mě nikdo nemohl porazit."

   Bílá ho sledovala a usmála se. "Pak jsme na tom stejně." odvětila vesele. Schovala katanu a zvedla ruce v pěst. "V tom případě se nemusím nijak ostýchat během ran, že ne?"

   "Ne!" zasmál se Mučedník a zaútočil proti ní. Kousl se znovu do prstu a v ruce svíral krvavou dýku. Bílá se protočila a jednoduše se mu vyhnula. Usmívala se a pak ho chytila za ruku. Podkopla mu nohy a ruku mu držela ve vzduchu, zatímco ho nohou držela u země. Poklidně sledovala, jak trpí.

   "Je to slib?" zašeptala tiše a kopla do muže. Vyletěl do vzduchu a zmateně se za ní díval. Vzhlédla a udeřila ho pěstí do obličeje. "Pokud ano, pak ho dodržím a přežiju!" pomyslela si zle.

   Mučedník dopadl na zem a pomalu se zvedal. Krev mu tekla z úst, ale setřel si ji. Díky tomu si vytvořil v ruce krvavé hvězdice. Vrhl je proti Bílé. Neuhnula jim, přestože ji všechny pořezaly po tváři a těle. Mučedník se zarazil. Moc dobře si všiml, že se její postoj k boji během chvíle změnil. Nebála se smrti. Dokazovala mu, že předem moc dobře ví, že ona vyhraje bez velké snahy. Odfrkl si a kousl se do prstu. To se proti němu Bílá rozběhla a udeřila ho do tváře, zatímco ústy svíral palec. Poklidně sledoval krevokolo něj. Ta však nabrala tvar šípů. Polekaně je sledovala. Rozletěly se proti ní. Vyhnula se jim. Šípy se vrátily a jeden ji strefil do nohy. Zle se podívala na svého nepřítele. On se kousl do palce a krev rozhodil kolem sebe. Pod Bílou vznikla krvavá síť od pavouka a hned se na ni přilepila. Pořezala ji. Poklidně však vzhlédla.

   "Co je to za pohled?" zeptal se Mučedník a zpoza zad si vytáhl řetěz. Roztočil ho. "To se bojíš smrti tak moc?"

   Bílá zle zavrčela a vstala. "Sotva hodina uběhla od jeho smrti..." řekla tiše a Mučedník ji pozoroval. "A ty se opovažuješ vraždit zase?!" Rozběhla se proti němu a on se ohnal řetězem. Přestože jí udeřil do zad poměrně silně, dostala se k němu a udeřila ho vší silou, kterou měla v pěsti. Vyletěl mu z pusy zub. "Vy že jste elita a příští šampioni? Nedělej si ze mě srandu!" Zvedla ruku nad hlavu. "My vyhrajeme!"

   Mučedník ležel na zemi, krvavý zub ležel vedle něj. Bílá si vytáhla katanu, a ač velmi nerada, zabořila ji do jeho srdce. Ozval se výstřel.

   "Je mi líto, ale zemřít odmítám." řekla zlým hlasem. Nad ní se objevila tabulka s Mučedníkovou tváří a rozpadla se. "Ještě je tady někdo, kdo na mě možná čeká tam venku..."

   Černá poklidně sledovala Myš před sebou. Usmívala se na ni a modré oči jí jenom zářily spokojeností. Naklonila hlavu na stranu a Černá uskočil stranou před minou, která vybouchla. Dívka jí zatleskala a zatočila se. Černá se proti ní rozběhla a ohnala se dýkami. Dívka odskočila stranou a luskla prsty. Mina pod Černou vybouchla a Černá odletěla stranou. Zle zavrčela apomalu vstala, přestože jí nohy bolely.

   "Páni, ty toho vydržíš hodně." zasmála se Myš.

   "Měla by ses něco přiučit, kryso." zasyčela Černá zle.

   "Jsem Myš! Mezi myší akrysou je rozdíl!"

   "Sklapni."

   "Ale, tak krysa nám tasí zuby, jo?" zasmála se Myš a ušklíbla se. "Měla bych ti ukázat, proč jsme my ti nejsilnější, a proč taky vyhrajeme." Luskla prsty. Černá uskočila stranou a strom, na kterém předtím byla, vybouchl.

   "Máš příliš průhledné pohyby." ušklíbla se Černá. "Už znám tvou slabinu."

   "To není možné. Nikdo na ni nikdy nepřišel. Asi těmoc šetřím, tím to bude."

   "Ano, to je tvoje chyba."

   "Co?"

   "Ráda si hraješ, ale nemáš nikdy dost. Proto si i boje pleteš s hrami."

   Myš zle zavrčela a luskla prsty. "To se pleteš!" zakřičela zle a okolo ní vybouchlo několik míst najednou, stejně tak okolo Černé. Vyskočila z hořící oblasti a dívala se na ni. Když se plameny rozdělily, polekaně sledovala, jak Myš drží Zeleného. "A taky si nehlídáš své vlastní slabosti."

   Uslyšela výstřel. Polekaně sepodívala za sebe. "Mučedník?" pomyslela si Myš polekaně. Pak se vzpamatovala. "Sakra!" Podívala sepřed sebe, to už ji Černá udeřila. Rychle zvedla pistol a střelila do ní. "Tak snadno to nepůjde!" ušklíbla se Myš aluskla prsty. Pod Černouvybouchly miny, ale Černá vyskočila nezraněná skrz plameny.

   Chytila Myš za vlasy, a když s ní chtěla udeřit o zem, řekla: "Nepodceňuj mě!" Pak s ní surově udeřila do země, že se na trávě objevila krev. Sledovala, jak se Myš odrazila a letěla vzduchem stranou. Pohled měla skutečně děsivý. Ale vyhrála. To jí stačilo. Pohlédla na Zeleného a zvedla ho. Sledovala, jak Myš mizí za plameny, a zavřela oči. "Byla jsi dobrým protivníkem, rozhodně na tebe nezapomenu tak rychle, jak sis myslela." řekla tichým hlasem a rozběhla se pryč se Zeleným na zádech. "Šedý, jdeš proti tomu, komu si myslím?" pomyslela si a zamračila se.htlěa u deři o zem, že

   Sponzoři tiše sledovali, jak Děti Arény smrti prohrávají. Většinou pohledy padaly hlavně na muže v zeleném šátku, který se mile usmíval. Lehce si poodkryl tvář, ale nad oblast nosu nešel. Jen jimbylo jasnější, že se více usmíval.

   Vůdkyně s Gilobou a zbylými Vyjednávači stála před blokem A. Sledovala blikající blok B a usmívala se.

   "Kdo to nakonec bude?" zeptal se Giloba vesele.

   "Vsázím na ně." řekla Vůdkyně hrdě.

   "Hodně specifické." zasmál se Vyjednávač.

   Fialový a Vzpomínka na sebe naráželi co nejrychleji, aby zlomili meč tomu druhému, ale oběma jim popraskaly. Nakonec jim praskly úplně, ale Fialovému jenom jeden. Ten si však skryl a dal před sebe pěsti. Byl čestný, co se týkalo soubojů. Nešel by proti Vzpomínce, která byla naprosto neozbrojená, co se týče zbraně. Takézvedla ruce. Naopak Vzpomínce to bylo úplně jedno, zda je nepřítel ozbrojený, či nikoliv. Když ji naštval, byla schopna ho zabít. A Fialového si přála skutečně zabít. Měla to napsané v očích. Pohlédla na obrazovku nad sebou a sledovala, jak se obrázek Myši rozpadá a usmála se. Jakoby ji to snad těšilo, že její kamarádka zemřela. Spíše společnice. K nikomu z nich nic necítila. Využila je jenom k tomu, aby se udržela naživu.

   "Jsi pořád stejná." poznamenal Fialový. Vzpomínka se na něj pouze mile usmívala, prohrábla si vlasy. Fialový znejistil. Tohle udělala jen pár chvil předtím, než mu řekla naposledy sbohem.

   "Skutečně?" zeptala se vesele. Prudce si zpod rukávu vytáhla dýku a rozběhlase proti němu, Fialový její rukuzastavil těsně před svou kůži. Všiml si, že se jí třepala. Pohlédl jí do očí.

   "Přestaň." řekl jí zle.

   "Zemři." řekla Vzpomínka, vysmekla se mu ze sevření a bodla ho do boku. To jí však Fialový udeřil do ruky a dýka jí vyletěla z ruky. Chytilji za hlavu a udeřilsní o zem.

   "Nerad to dělám." zašeptal Fialový a vzhlédl. "Ale potřebuješ si uvědomit priority!"

   Vůdkyně, Giloba a zbylí Vyjednávači tiše sledovali, jak Fialový mlátí s bezvládným tělem Vzpomínky, která se nestíhala bránit. Údery do země. Krev na jeho tváři. Krev okolo něj. Vztek uvnitř sebe. Kapky krve poletovaly okolo něj a přilepovaly se na jeho vlasy. Vzpomínka pomalu otevřela oči, když letěla vzduchem a s pusou od krve se mírně usmála.

   "Budeš mě milovat, přestože nebudu silná a upřímná?" zašeptala vesele. Ale Fialový ji už neslyšel. Udeřil s ní prudce o zem, která popraskala. "Omlouvám se..." dodala tiše a vlasy jí sklouzly do tváře. Fialový ji zvedl a sledoval ji s velkou nenávistí v sobě.

   Výstřel z děla se neozval. Vzpomínka ještě žila. Pomalu s bolestmi vzhlédla a zvedala i ruku. Tiše ji sledoval a čekal, co se bude dít. Dotkla se jeho tváři rukou od krve. Věnovala mu menší úsměv.

   "Jsi silný." zašeptala vesele a oči měla plné slz. "Tak mě zabij tak, abych sito zapamatovala do příštího souboje."

   "Děkuji." zašeptla Fialový a pak se mu po tvářích roztekly slzy. "Vzpomínko."

   Vzpomínka se pousmála, a když pak prudce klesala k zemi, věnovala Fialovému poslední úsměv. Pak se její tvář rozdrtila o kámen, zatímco se slzy Fialového odrážely od kamene. Kapky krve se mu přilepily na vlasy. Pustil bezvládné tělo Vzpomínky k zemi.

   Zakřičel do nebe vzteky a klekl si. Zvedl tělo Vzpomínky a přitiskl ji k sobě. Pevně ji objímal, zatímco se usmívala a dívala se do nebe.

   "Proč?" zašeptal skrz slzy. "Proč jsi mě to donutila udělat?!"

   Vzpomínka neodpověděla. Z nosu a z pusy jí tekla krev. Déšť jí ji smýval a stékal po celém zuboženém těle. A když udeřily blesky a zahřmělo se, rozkřičel se Fialový do nebe vztekem, ale také žalem.

   "Vzpomínko." zašeptal tiše a pevně ji tiskl ksobě. "Slíbila jsi mi to..."

   Ozval se výstřel z děla. Na obrazovce se objevila fotka smějící se Vzpomínky. Na obrázku vypadal skutečně překrásně, usmívala se. Jako správná občanka, která nikdy nic neudělala. Pak se to všechno rozpadlo na tisíce malých kousíčků a Fialový zakřičel skrz blesky do nebe.

tě porstě zabiju a pak sem dotý

   "Nevsadil jsem svůj život, abych tady prohrál!" zakřičel Šedý zle a ohnal se zbraní okolo sebe. Odrazil od sebe Datla, který se vesele zasmál. Sotva však slyšeli oba další výstřel, zarazili se. Vzhlédli k nebi. A když se objevila fotografie Vzpomínky, pustil Datel svou zbraň k zemi. Sledoval, jak se rozpadá na kousky. Pohlédl na Šedého zlým pohledem.

   "Všichni jsme blázni." řekl tiše.

   Pak se ušklíbl, vložil si pistoli do úst. "Zadrž!" snažilse ho Šedý zastavit, ale Datel stiskl spoušť, zatímco se na něj díval stejným pohledem, jako se on předtím díval do kamery na Vůdkyni, a pak jeho tvář zahalila krev. Zmateně ho sledoval, jak klesal k zemi. Krev okolo něj poletovala. Dopadl na zem.

   Poslední výstřel se ozval a všichni Zjizvení potomci se dívali na nebe. Tiše očekávali, kdo vyhraje. Dokonce i Vůdkyně a Vyjednávači čekali. Objevila se točící se fotografie Datla, pak se rozletěla na malé kousíčky. Pak se obrazovka rozzářila a objevily se tam obrazy Zjizvených potomků.

   "Když odřízneš vůdce, i jeho stoupenci padnou na kolena." řekl Fialový zle.

   "Byli to geneticky upravení zabijáci. A vy jste je porazili. Dovolte mi vám zatleskat." řekla vesele Vůdkyně a zmáčkla modré tlačítko vedle sebe. "Vítejte v pravém Pekle, Zjizvení potomci! Už se na vás těším! Protože já budu ta, která vás odsud vynese jako pravé mrtvoly!"

   Všichni Zjizvení potomci se snažili dostat se k sobě. Povedlo se jim to, ale všichni se viděli jenom z dálky. Země se rozpadala.

   "Ještě neumírej." řekla Bílá směrem k Šedému.

   "Konečně začne poslední fáze Krvavých her!" zasmál se Giloba vesele. Vůdkyně neohroženě kráčela ke dveřím před sebou, následována Gilobou a zbylými Vyjednávači.

   "Beze sporu, hraje se o všechno. Kolik let jsem tady nebyla schopna ani vkročit? Nebyl důvod, však?" zeptala se Vůdkyně. Hrdě držela svou šavli a kráčela kupředu.

   Všichni jí zasalutovali.

   "Rozpusťte je." řekla zlým hlasem.