Ráj smrti - Kapitola pátá (1. část)

4. listopad 2015 | 07.00 |

5. Kapitola: Tvá poslední pouť, Čistá Duše

Nemám už více, co bych Vám o Nemmě mohla říci. Její příběh jste si vyslechli, zatímco Bůh tvořil tuto zemi a rozpoznal svůj fialový penízek, který mu ona odvážná žena sebrala. Byl hrdý na to, že se k němu modlila, a také zuřil, když zčistajasna přestala. Chvíli mu trvalo, než se dostal do její hlavy, aby zjistil, co bylo oním spouštěčem, díky kterému ho zradila. Byl znechucen, že láska k obyčejnému smrtelníkovi ji přinutila zradit muže jeho velikosti a rozhodl se zakročit. Chtěl Nemmu jen pro sebe, chtěl ji spoutat, aby nemohla více milovat, ale Nemma i tak po mnoha letech našla někoho, kdo ji miloval i přes její chyby, i přes krutou minulost, kterou si nesla v chladných očích. Ty pomalu roztávaly, zatímco se Nemma smála a radovala se z každé chvíle strávené s oním mužem. Bůh zuřil tak, jako nikdy předtím. Opět ho chtěla zradit a nahradit obyčejným člověkem? To je přece výsměch! Nemohl ji však zabít. Předtím se rozhodl, že zabije jejího manžela potupnou smrtí, zatímco byl uvázaný na lůžko kvůli nemoci. Přál si zemřít v boji. To byla pro něj největší hanba; aby Řek umřel na lůžku s obyčejnou nemocí! Jak nevkusné a nečestné! Vždyť bratři za něj potili krev! Ale Bůh se bavil. Nechal ji, aby sama trpěla, zatímco jí odcházely obě děti. Nechal je, aby šla na tři pohřby, krátce po sobě; bylo to jako zlomek vteřiny, zatímco ona byla uvězněná v čase, bez možnosti nějaké obrany, či rozhodnutí o vlastní smrti. Kolikrát se pokoušela otrávit se, ale Bůh jí vždycky vyměnil jed za vodu. Už neviděla ve světě nic dobrého. Odmítala se modlit a odmítala také hlásat před lidmi. Nechtěla už nikoho vidět více. A pak, když nakupovala chléb a čočku, spatřila onoho mladíka, který jí pobláznil mysl, stejně tak ona mu sebrala nevědomky srdce jen jedním jediným pohledem. Po dlouhé době byla Nemma zase šťastná. Šťastná tak, jako nikdy předtím. Nikdy jí srdce nebušilo tak rychle, jako onu noc, kdy se společně vydali do pouště, aby si prohlédli jasné hvězdy na nebi. A Bůh je sledoval. Mračil se. Chtěl vidět toho muže mrtvého. Rozmáchl se rukou a už tvořil velkou bouři se slovy, že on zde zemře; když Nemmu nemohl mít, nebude ji mít nikdo!

Najednou se mladík zastavil a Nemma se na něj zmateně otočila. Pohladil jí po vlasech a pochválil jí krásné zlaté náušnice s tmavě modrým drahokamem. Nemma se na něj mile usmála a jen odvětila, že od něj věci jsou ty nejkrásnější, které kdy dostala. Bůh zuřil, prasklo mu srdce, když řekla tak hanebná slova, však slova pravdy to byla. A Bůh pravdu odmítal přijmout. Byla to pro něj jen zahalená lež, které se chtěl co nejrychleji zbavit.

Tehdy zvolal. Zhyň, Nemmo, ty nečistá hříšnice. Když se Nemma ohlédla za hlasem, který dlouhou dobu neslyšela, za hlasem Boha, ke kterému předtím pořád mluvila, polekaně sledovala obří písečnou bouři, která se k ní a k jejímu milému blížila. Popadla ho za ruku a rychle s ním prchala přes čiré pláně. Avšak Bohova ruka byla rychlejší. Pevně ji sevřel v pěst a oba dva je pohřbil hluboko pod pískem, aby je neviděl více, aby se udusili a nebylo jim dopřáno řádného pohřbu, aby o nich už nikdy neslyšel a nikdo o nich už více nemluvil. Ale nudil se. Rozhodl se nakonec, že jim dá malou šanci na spásu a vyzval jejich duše, aby bojovaly ve Hrách smrti.

Nemma se probudila v jakési pavučině a rozhlížela se kolem sebe. Když se jí povedlo dostat se pryč z oné lepkavé věci, prchala kupředu. Proběhla prázdnou černou místností a sledovala jakési jezírko nedaleko od sebe. Potom spatřila svého milého. Nikdy nebyla šťastnější, když ji sevřel v náruči a tisknul k sobě. Bůh se však už usmíval pro sebe. Tehdy to byl on, kdo jim vysvětloval pravidla Hry. Tehdy byla stejná. Jen byla jedna jediná úroveň. Měli bojovat proti sobě, aby přežili a on se tak mohl pobavit. Pochopitelně proti tomu protestovali, ale Bůh je umlčel. Nemma se držela pořád po boku onoho mladíka. Nepřála si, aby byl zabit. Avšak to nemohu říct i o citech mladíka k Nemmě.

Když už zbývalo jen pár lidí, kteří doslova přišli o rozum, Nemma si jako jediná zachovávala zdravou mysl a zastavovala svého muže před krutými vraždami, které chtěl způsobit. Pořád v ní zbyla špetka lidskosti. I poté, co viděla nejodpornější způsoby vraždění, které její manžel způsobil. Odpustila mu je. Neodpustila však Bohu, který jen seděl a všechny je sledoval, který se jen bavil nad smrtí druhých. Hra se blížila pomalu ke konci, přestože před malou chvíli začala. Tehdy měl Bůh ke sledování jen pár lidí, proto netrpělivě chodil, sotva uběhla první hodina. Nemma nezabila ani jednoho člověka. Jak si myslel; její duše byla příliš čistá, než aby zabila člověka. Jenomže o muži vedle ní se to říct nedalo. Smál se, když zabíjel. Stal se z něj šílenec. Utrpení ho ovládlo. Zbláznil se. Děsil Nemmu, zatímco sledovala lidi, kteří jím byli zabiti. Pomalu od něj couvala, zatímco zabíjel poslední přeživší. Dokonce i k mrtvým neměl úctu. Jen polekaně sledovala, se zakrytými ústy, jak kope do mrtvol a podřezává jim hrdla, aby se ujistil, že jsou skutečně mrtví.

Najednou se otočil na Nemmu. Byla poslední, kdo ještě dýchal. Nezmohla se na nic. Nemohla ho zabít. Tiše prosila Boha, aby uštědřil jeho duši, aby raději zabil ji, než aby si vzal jeho život. Vzhlédla k bohovi a zakřičela, aby raději ji zabil hned, aby jeho nechal naživu. To už se však její manžel šíleně rozesmál, rozběhl se proti ní a ona mohla jen nevěřícně sledovat, jak se ohání mečem před sebe, připravený ji zabít. Čepel se jí odrážela v očích. Spatřila bledou ruku před sebou a pak jí všechno potemnělo.

Když se probudila, ležela znovu v pavučině. Prudce vstala. Rozhlížela se kolem sebe. Nevěřícně sledovala plno pověšených kostlivců kolem sebe, však všichni se na ni usmívali, zatímco nesli cedule, které jí nakonec předaly zprávu: Jak se cítíš, Nemmo? Už je ti líp? Netušila proč, ale jen trochu se usmála. Zakroutila hlavou nad tím nejapným žertem. Když opatrně sklouzla po pavučině dolů, slyšela jakýsi hlas; oznamoval jí, že to není žert. Polekaně vykulila oči. Nyní sledovala pravé mrtvoly, už to nebyly kostry, které jí rozesmávaly, nýbrž lidi, které její manžel zabil a nakonec spatřila i svého manžele samotného. Zakřičela, zakrývajíc si obě oči, přejíc si nevidět.

Když je odkryla, zjevil se před ní Sabaki. Usmíval se. Poradil jí, že pokud chce překonat ztrátu, nechť se s ním poradí nad skleničkou vína. Sice nejdříve protestovala, však nakonec na jeho nabídku přistoupila. Došli do prázdné místnosti. Sledovala Sabakiho, který se posadil do červeného křesla a otevřel rudé oči. Roztáhl ruce, jakoby ji chtěl obejmout. Se slovy, aby rozhodovala o životech, které jí přivede, ji poprvé oslovil, jako rozhodčího. Několik let Nemma nemohla překousnout, že musí zabíjet lidi. Nechtěla vidět další zbytečné smrti. Ale lidi se neměnili, byli ještě horší, než její druhý manžel! Po čase se její emoce ztrácely, až se její obličej stal jen pouhou chladnou maskou. Takovou ji už poznal Polonius a posléze i zbylí rozhodčí. Předtím křičela, aby všem vysvětlila pravidla, ale posléze ji i to omrzelo. Bůh se jenom usmíval nad tím, jak ji pomalu, ale jistě ovládl.

Nemma se vzdala svých citů, aby přežila Ráj smrti. Nemohla se však zbavit citu, který jí připomínal jejího prvního manžela, který jakoby z oka vypadl Wretchovi. Sama netušila jak, ale cítila, že se v ní časem probouzely jí už dávno ztracené city. Nemohla však porušit pravidla. Nemohla se vzepřít Bohovi.

Ať žije náš Pán Stvořitel, který nám dal život.

Nemma nijak nereagovala na Wretchovu poznámku, místo toho si zpod šatů vytáhla úplně ten samý meč, který Wretch nyní pevně svíral v rukách. Pomalu otevřela chladné oči, které snad ještě více potemněly. Dýku pevně sevřela v druhé ruce a nyní vzhlédla k lidem, které měla soudit.

Svitek ležel na stole před ní, zatímco na něj pomalu pohlédla očima. Natáhla k němu ruku, však zastavila se. Jen ho pohladila a položila dál od sebe, zatímco svitek slabě zazářil. Pohlédla na zbylé rozhodčí kolem sebe. Všichni byli zabalení do svitků, které jim dávaly tak velkou moc a strašidelný vzhled. Jen zakroutila hlavou nad tím, jak si slabí zbytečně hrají na silné, a její oči pohlédly na obrazovku před sebou, na které byli Wretch a ostatní. Pohladila Wretche na obrazovce po tváři a potom se znovu usadila. Se slovy, že to, co Bůh sebere, už nikdy nenavrátí, znovu zavřela oči.

Nyní se dívala Wretchovi přímo do očí. Řekla jim, že její Hra je naprosto jednoduchá, ale je především o rychlosti rozhodování. Když se jí mladík zeptal, co tím myslí, hodila po něm dýku a pořezala ho po tváři. Chladným hlasem promluvila, aby ji nepřerušoval, jinak se bude řídit podle pravidel. Povzdychla si. Vysvětlila jim, že se jich bude ptát, zatímco na ně bude útočit. Kdo neodpoví v časovém limitu deseti sekund, toho zabije bez váhání. Když odpoví špatně, zabije ho okamžitě, aniž by mu řekla správnou odpověď.

Dívka ji vulgárně oslovila a poslala ji do háje. Vyhrožovala jí, že ji rozhodně zabije, aniž by si toho mohla vůbec všimnout. Nemma jen zakroutila hlavou. Jen dodala, že lidé se nezměnili, a stiskla rukojeť meče pevně v rukách, naprosto se soustředíc na Wretche.

"Začněme," řekla pouze a její hlas se rozezněl po místnosti.

Motýli, kteří doposud tiše vyčkávali na zemi a odpočívali, nyní prudce vzlétli. Ti největší znovu usedli na svá místa, křídla zakrývala křídla a malí motýlci se o ně zachytili. Postupně jejich barvy vybledly a změnily se na černou, nyní jen voda byla jakýmsi pomyslným světlem a několik malých houbiček, které rostly ze skal kolem. Nezapomeňme i na malé světelné koule, které vše pečlivě sledovaly. I tak světla bylo pomálu.

Nemma chvíli stála na místě, potom narovnala záda a prudce se proti těm zbývajícím lidem rozběhla, všímajíc si, že po vodě se k ní plaví další loďka s pár dalšími lidmi; další tři lidé do Hry. Jaká otrava, pomyslela si a proběhla kolem Wretche a ostatních, točíc se. Wretch ani nestihl zareagovat, ani ji skoro neviděl, když kolem něj proběhla. Zastavila se nedaleko od nich a dva muži vykřikli, když se jim z hrudí počaly valit kapičky krve. To už na ně Nemma útočila a oni se jen stěží stačili bránit jejím úderům. A pak se začala ptát:

"Jméno Nejvyššího řeckého boha?"

Oba muži chvíli váhali, potom jeden zvolal; Zeus. Nemma mu podkopla nohy, však ptala se hned dál. Wretch to jen tiše sledoval – Nemma byla skutečně rychlá. Jen stěží stíhal sledovat všechny její pohyby. Oba muži odpovídali, sotva popadali dech, a vyhýbali se jejím útokům. Avšak najednou se muž zarazil. Neznal odpověď. Nemma se na něj podívala chladnýma očima a snad si ji představil jako Paní smrti s jejími vlasy a očima, které ho tak děsily. Zakřičel, když mu pořezala hruď a propíchla ho. Shodila ho ze svého meče do vody a zaútočila po druhém muži, který byl v šoku. Ptala se ho však dál. Skoro na něj naléhala, aby odpovídal, co nejrychleji. Mladík jen stěží dokázal dýchat. Nemohl tak rychle přemýšlet, útočit a uhýbat, aby ho čirou náhodou neřízla. Nemma se snad bavila. Najednou muže řízla přes prsa a on se rychle od ní vzdálil, bojíc se další rány. Nemma se však najednou zastavila a sledovala ho. Očistila si čepel pomocí vody. Podívala se na něj bezcitnýma očima, nezaujatým pohledem. Děsila ho ještě víc, než kdy dřív. Vztyčila meč do vzduchu. Zalesknul se. Vyzvala Boha, aby se díval na ono potupného hříšníka.

Když pohlédla znovu před sebe, rychle dala meč dolů, aby zastavila Wretchův útok. Všichni ostatní to zaraženě sledovali, zatímco se Nemma nezdála být překvapená.

"Proč vůbec bojuješ, člověče?" zeptala se ho klidným hlasem, tlačíc na něj svou silou, takže Wretch pomalu ustupoval. Rozhodně měla větší sílu, než by si kdy dovedl představit. To ho opravdu děsilo. Její hlas zněl pořád stejně; arogantně, lhostejně, nezaujatě. Její oči byly nyní opravdu temné. Co se s ní stalo během těch pár hodin, kdy se mu o ní zdálo? "Vždyť stejně... na každém konci života je jen smrt; tak proč nám stěžuješ životy tím, že odmítáš přijmout fakt?"

Najednou zvedla druhou ruku s dýkou v ruce a k Wretchově překvapení ho poškrábala po tváři. Očima mu jasně dávala najevo, že je jen další duše, kterou musí rozsoudit. Pokud ji pobaví dostatečně, přežije? A pokud ji zklame, rozpadne se jeho duše a on zemře? Zaútočil po ní znovu, avšak Nemma jeho meč zarazila se slovy, že se ho ještě na nic nezeptala. Zbylí toho však využili, dostali se za ní a nyní útočili. Nemma pustila dýku i meč na zem, překřížila ruce a pevně je stiskla v pěst. Lidé za ní pustili své zbraně a chytili se za obleky, které je škrtily. Nemma se poklidně dívala před sebe, zatímco jí vlasy trochu zakryly tvář. Něco zašeptala. Wretch jen zmateně vykulil oči. Trochu k němu vzhlédla, však najednou se proti němu rozběhla, udeřila ho do hrudi a Wretch přepadl přes okraj země. Spadl do vody. Nemma se za ním dívala klidnýma očima a nakonec mu z dohledu zmizela. Wretch se snažil plavat nahoru, ale něco ho tahala dolů ke dnu. Otevřel ústa. Snažil se křičet. Nakonec to vzdal. Zoufalství ho stahovalo k zemi. Najednou znovu spatřil onen úsměv ženy bez tváře. Jako by si v tu chvíli něco uvědomil. Něco, na co už dávno zapomněl. Dopadl na dno vody a řasy ho pomalu chytaly. To už je však vztekem roztrhl, pevně sevřel ruce v pěst. Pohlédl na plovoucí meč, který unášel proud nedaleko od něj. Natáhl se pro něj. Chytil se za hruď a tisknul si oblek na tělo, cítil svou vnitřní kapsu a malý obsah v ní. Trochu zavrčel. Už kvůli nim se odsud musí dostat živý. Musí je pomstít za každou cenu!

Odrazil se od vodního dna, ohánějíc se mečem, aby usekl řasy, které ho svazovaly. Plaval nahoru. Vzpomněl si na všechny rozhodčí, se kterými se setkal. Oproti nim Nemma není nijak silnější, snad je z nich nejslabší! Avšak její slova dokážou poplést mysl. Musí ji vidět jako nepřítele, ne jako někoho sobě bližního. Nedovolí jí, aby se rozhodla tak potupně. Nedovolí jí, aby rozhodla o jeho životě bez jeho vědomí.

Vynořil jen hlavu, však zaraženě sledoval scénu před sebou. Nemma, na pohled bezcitná žena, však zároveň s křehkým vzhledem, co se těla týče, bojovala mnohem lépe, než by si kdy dokázal Wretch vybavit. Rozhodně bojovala lépe než herci ve válečných filmech. Mohu říct, že postavit ji do prvních linií ve válce, máte ji vyhranou okamžitě. Wretch nevydal ani hlásek, přestože těla padala do vody a zase se tam vracela, aby znovu byla shozena. Jako by si Nemma udržovala jakýsi prostor kolem sebe. Wretch ji tiše pozoroval a pak se opatrně přiblížil. Tiše, aby ho neslyšela. I tak Nemma prudce trhla hlavou za sebe, dívajíc se temnýma očima za sebe. Wretch se krčil pod skálou a potom se pomalu potopil, aby ho Nemma, která se postavila na okraj břehu, neviděla. Hodila dýku pod hladinu vody, div se ho dýka nedotkla, jen vykulil oči, jako sova, a přál si nepohnout se, aby ho čirou náhodou neviděla.

Přitom přemýšlel o jejích slovech, která řekla, když se ti muži začali dusit. Tohle si nepřeji. Tohle? Co tím myslela?

Opatrně vynořil hlavu jen po nos, aby mohl dýchat, a díval se na Nemmu, která kráčela k muži, který připlul na oné loďce. Držel se za krvácející nohu. Vytáhl na ni pistoli a vystřelil, zatímco Nemma poklidně uhnula na stranu, jako lístek ve vzduchu, a sledovala muži, který po ní znovu vypálil. Počal na ni střílet. Nemma mu uhýbala. Najednou se dostala k rohu. Mírně povytáhla obočí, však měla pořád nezaujatý pohled. Padala směrem k hladině. Že by ji skutečně porazil? Motýl se najednou spustil dolů ze stěny, shazujíc ze sebe malé motýly, kteří popadali na hladinu vody a snažili se vzlétnout s mokrými křídly, však jen prapodivně pištěli, aby jim pomohl, a rozletěl se směrem k Nemmě. Před ní se rázem otočil a poskytl jí svá tmavě modrá křídla, aby nespadla pod hladinu vody. Párkrát jimi mávl a postavil Nemmu zpět na nohy. Muž to zaraženě sledoval. Nemma otevřela chladné oči. Oznámila mu, že tak chabý trik jí rozhodně neublíží. Muži se zaklepala ruka, avšak počal do ní střílet ze strachu o svůj život, křičíc, že tady odmítá zemřít. Nemma se k němu rychle dostala a bez delšího otálení ho udeřila do hrudi. Muž ztratil rovnováhu. Nemma toho využila, rychle mu sebrala zbraň, avšak ponechala mu ji v ruce a za pomocí jeho vlastního prstu stiskla spoušť. Muž zakřičel, když mu prostřelila stehno, v podstatě si ho prostřelil sám, což mu Nemma nezapomněla připomenout. Ptala se ho, proč si tak moc ubližuje, zatímco ho přinutila stisknout spoušť, zatímco si mířil na bok. Muž zakřičel bolestí. Všichni lidé jsou stejní – tak moc potřebují pomoc druhých a sami jim pak pomoci odmítají.

Vystřelila o něco výš a muž zakřičel bolestí. Najednou ji chytil svou druhou rukou, skoro se slzami v očích ji prosil, aby ho nezabíjela. Nemma ho jen sledovala bez jediného slova, přestože si byla vědoma, že tento muž má velkou rodinu; čtyři děti, milující ženu, matku a otce mu ještě bůh nesebral, mnoho bratrů a sester, které ho milují nadevše, a jeho rodina se o něj nyní bojí, zatímco v nemocnici bojuje proti rakovině. Prosil ji hlasem, na který už dávno zapomněla. Žadonil, kňučel, aby ho ušetřila. Avšak to její srdce neobměkčilo. Přestože věděla, jak velkou rodinu má, nemohla se přenést přes vlastní ztrátu, kdy ji samotnou málem zabil muž, kterého milovala, kdy jí Bůh samotné sebral jedinou rodinu, kterou měla, a uvěznil ji v nekončícím kruhu, ve kterém nakonec byla už jen ona sama. Moc dobře si pamatovala, jak si zakrývala oči, když se lidé před ní navzájem zabíjeli, jak se jí Polonius smál, že nic nevydrží. Časem přestávala nad jejich oběti plakat. Vzdala se citů ve prospěch vlastního rozhodování. Proto ani nyní nemůže porušit pravidla, která se pro ni stala smyslem posmrtného života.

Namířila zbraní muži přímo mezi oči. Muž cítil v očích slzy. Tak moc bojoval, aby se dostal až na samotný konec, nakonec skončí jen kousek od svobody? Proč? Proč je pro něj svět vždycky ten nespravedlivý? Proč se mu Bůh snaží vysmívat od jeho narození? I Bůh má své oblíbence, které trestá přes jejich život, aby se s nimi mohl setkat právě tady, právě teď.

Najednou Nemminu ruku sevřel Wretch a vyzdvihl ji nahoru, vystřelila do vzduchu a rozehnala tak všechny motýly, kteří nyní poletovali kolem dokola, splašení a polekaní, netušíc, co se stalo, že po nich jejich paní tak náhle vystřelila. Poklidně se na něj otočila, však nic neříkala. Dívala se mu dlouze do očí, jakoby v nich něco hledala. Avšak muž využil oné chvíle, aby jí podkopl nohy a dostal na ni, počal ji škrtit. Wretch to jen zaraženě sledoval. Netušil, co by měl dělat. Po tom všem, vždyť i Nemma bývala kdysi člověkem!

Nemma si jev mysli potvrdila, že lidé se nemění, že udělají všechno proto, aby přežili, že zabijí své bratry a sestry, že zabijí své milované jenom proto, aby si potvrdili, že jsou naživu, že to oni dokázali. Až potom se ohlédnou za těmi, které zabili. Kolem její hlavy proplula světelná koule. Nemma prudce otevřela oči. Zmateně sledovala Wretche, který odtáhl muže od ní a povalil ho na zem, bráníc mu, aby se mu bránil. Chytila se za krk. Nezemřela by. Tak proč ji ta duše smrtelníka zachránila?

Poklidně vstala. Vzala mužovu pistoli u svých nohou a namířila jí na oba dva. Pomalu k nim kráčela.

Wretch se najednou zarazil. Podíval se za sebe přes rameno, sledujíc Nemmu, která na něj mířila. Na chvíli si pomyslel, že je to skutečně jen zlý sen, že když ho tady zabije, tak se probudí. Ale potom si uvědomil, jak strašně moc se mýlil. Nemma vystřelila.

Pomalu otevřela oči, jakoby se probudila z dlouhého nekončícího snu, a vstala křesla. Její obrazovka napraskla a rozbila se úplně. Pohlédla na svitek nedaleko od sebe. Natáhla se pro něj a prohlédla si ho v rukách, jakoby nejistá si byla, zda skutečně patří jí. Pevně ho stiskla mezi prsty a zavřela oči.

Chytila se rameno, které jí krvácelo. Vyšla z místnosti, aby se převlékla. Když přišla, měla na sobě bílou košili s krátkým rukávem a černou sukní. Vlasy měla dané do ohonu, vysoce posazeném na hlavě. Pohlédla na všechny ostatní, kteří byli zabalení do svitků a oči měli zavřené. Plně se soustředili na poslední souboje. Zavřela oči.

Usadila se do křesla znovu a rozevřela svitek.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře