Aréna smrti - Kapitola dvacátá

5. listopad 2015 | 07.00 |

Kapitola dvacátá: Ten, který zůstal stát

Zjizvení potomci běželi rychle k sobě. Poslední možná záchrana byla, že by se něčeho chytili. Ale nechtěli být rozděleni. Chtěli se chytit společně, aby dopadli poblíž sebe. Země za nimi mizela. Oni však utíkali jeden k druhému, ve snaze s nataženými rukami se chytit. A pak to bylo jenom otázkou vteřin. Země se před nimi propadla a oni vyletěli do vzduchu. Šedý se podíval dolů za hrobem Mosese a přimhouřil bolestně oči. A pak on i zbylí Zjizvení potomci létali vírem, který je vynesl nad Arénu smrti, chvíli je tak držel. Všichni se dívali kolem sebe, ale skrz prudký, bílý vítr nemohli nic ani nikoho spatřit. Bylo to mírně děsivé zjistit, že jste sami. A navíc strach, že ostatní vypadnou, by vás děsil taky. A stanout před Vůdkyní úplně sám, který šílenec by se nebál?

   "Jdeme!" zasmála se Vůdkyně a ona a Vyjednávači se rozběhli proti dveřím, které vedly do bloku A. Když dopadli na zem, byli na trávě. Pousmála se a pomalu kráčela kupředu. Okolo ní na zdech byly pověšeny kostry, pod nimi všelijaké zbraně. "Dalších pět mrtvol zde připočítejte. Jejich zbraně jsou všechny unikátní." zasmála se za chůze a dívala se po mrtvolách. Vyjednávači za ní mlčeli, jen Giloba se usmíval. Pak se zastavila, otočila se na ně a usedla do zlatého křesla. Kdyby bylo ovšem pozlacené... Bylo to křeslo z kostí jejích nepřátel. Vesele se zasmála. "Brzy sem přijdou!"

   Zjizvení potomci se pevně drželi. Věděli, že je čeká poslední blok. Blok A. Poslední bitva. Poslední zastávka před svobodou. Tolik dní o tom jenom mluvili a nyní, když se to blíží, nemohli tomu sami uvěřit. Skutečně to není jenom sen? Nebonoční můra? Skutečně půjdou proti samotné Vůdkyni, která všechny dokázala porazit a pustila jenom ty, které uznala za vhodné? A pokud ano, vědí něco blázniví vítězové na tribunách, nebo jsou úplní blázni a nepamatují si ani své jméno?

0pt;line-height:115%">

   "Slibme si něco." řekl náhle Šedý a ostatní se na něj podívali. "Vyhrajeme."

   Bílá pohlédla na jejich jizvy na ruce. "Jsme v tom společně. Společně odejdeme." řekla nakonec.

   "Všichni." souhlasila Černá.

   "Když jsme začali společně..." pomyslel si Zelený.

   "Tak to i společně skončíme." pomyslel si Fialový.

   V hlavě jim probíhalo spoustu myšlenek, které se střídaly. Kdo skutečně byli? Co udělali, že museli skončit takhle? Odsoudila je společnost spravedlivě vůči ostatním?

   Slyšeli zvuk řetězů. Podívali se stranou. Zvuk řetězů sílil. Mírně je děsil. A pak všichni najednou ucítili, jak je něco stahuje k zemi a dál od ostatních. Pevně se chytili. Otočili se zároveň. Skutečně měli na nohách pouta, která je tahala, každého na jinou stranu. Pevně tiskli ruce těm druhým. Ale přestože se pevně drželi, řetězy byly silnější.

   Nejdříve se oddělil Zelený a pak, když se objevila byť jen malá pochybnost a trhlina ve formaci, oddělili se postupně i ostatní, přestože křičeli, že nechtějí. Ruce jim zůstaly nastavené. Šedý se díval, jak všichni letí pryč. Pohlédl na svou jizvu na ruce. Zakřičel jejich jména. Nikdo se neozýval. A to ticho okolo něj ho děsilo víc, než řetězy na nohách, které ho tahaly k zemi.

   Prolétával skrz mraky, křičíc jména svých přátel.

   "Když odřízneš vůdce, i jeho stoupenci padnou na kolena." zašeptala Vůdkyně vesele a vzhlédla. "Šedý, dokážeš přežít?"

   Padal dolů. Padal dolů dlouhou dobu. Padal dolů a netušil proč. Padal dolů a jeho pot spolu se slzami stoupal nad něj. Padal dolů a myšlenky měl přeházené. Padal dolů a ničemu nerozuměl. Padal dolů... a byl sám. Samota byla pro něj zničující. Padal, padal dolů, do temnoty pod sebou, kterou obklopovaly jenom mraky. Cítil strach a opuštění.

   Pevně stiskl svou zbraň v rukách a otočil se. Sledoval řetězy, které ho tahaly dolů a dál od jeho skupiny. Namířil na ně zbraní, ale zarazil se. Uvědomil si, že pokud vystřelí, střela se může odrazit na něj. Nebo to dopadne jako minule, vystřelí příliš zbrkle a zbraň ho udeří na oplátku. Zle zavrčel pod svou neschopností a padal dolů. Padal delší dobu. Už ho to poměrně nudilo. Díval se před sebe. Přemýšlel, co se stalo s ostatními. Moc dobře si pamatoval, jak Černá a Fialový nechtěli ani slyšet o skupině a nakonec oba celkem dost přispěli k tomu, aby se zde dostali. A nyní je měli rozdělit?

   "Jdi k čertu!" řekl zle Šedý.

   Náhle ho řetězy stáhly na stranu. Proletěl skrz mraky a zase přeletěl na druhou stranu. Napadlo ho, že řetězy byly zřejmě za něco zaháknuté, ale jak mohly doletět až tak moc daleko, aby je chytily. A kdoza ně tahal, že měl tak velkou sílu, aby je rozdělil, přestože byli do sebe vzdáleni takovou dobu? Nikdo ho nenapadal.

   Zdálo se mu, že padá už hodiny, celé dny, celé roky. Mraky byly pořád stejné, pořád klesal. Sem a tam sebou trhl na stranu, ale jinak se nic nezměnilo. Pořád to nechápal. Co se vůbec děje?

   Vůdkyně seděla na křesle z kostí a lebek svých protivníků a dívala se na knížku na svém klíně. Byly tam různé tváře trestanců. Zastavila se u roztomilého úsměvu Bílé. Jakoby se fotila na školní fotku. Neměla zlý pohled, jako zbylí vězni. Skutečně se na ni usmívala. Zarazila se u ní na delší chvíli. Sledovala její klidné oči a veselou tvář.

   "Tušila předtím, že ji bude čekat tohle, nebo čekala smrt?" pomyslela si Vůdkyně. Podívala se na Gilobu. "Moses byl na Cele smrti, tak to tvrdil ostatním. Je pravda, že kdysi býval vězněm v Cele smrti, ale když se ukázal být dobrým vojákem, odebrala jsem ho z ní a propustila pod svá křídla. Proč z nich však prchl? Ví to snad Giloba?"

   Giloba se na ni podíval kočičíma očima. Temný pohled ho prohledával skrz celé tělo a hledal na něm odpovědi během toho možná setinového pohledu do očí. Pak Giloba odvrátil oči bez zájmu. Vůdkyně ho přesto pořád sledovala, hrdě sedící na svém vlastnoručně vyrobeném křesle z kostí jejích protivníků, kteří ji zklamali, přesto že jim tolik důvěřovala, že by zrovna oni ji mohli porazit. Na důkaz jejich porážky z nich vytvořila křeslo, na kterém sedí. Slyšela křik.

   Šedý prudce padal dolů, řetězy se začaly stahovat rychleji, než předtím. Propadl skrz mračna a konečně spatřil stromy. Když si jich všiml, prudce spadl na zem, div si nevyrazil dech. Zasténal ukrutnou bolestí a převalil se na břicho. Pomalu vstal a pohlédl na pouta na nohách. Rychle je ze sebe sundal. Zarazil se. Pohlédl na svou zbraň. Po chvilce mu praskla a rozpadla se na malé kousíčky. Polekaně to sledoval.

   "Co se děje?" pomyslel si zmateně.

   Slyšel dívčí křika vzhlédl. Chvíli ho poslouchal. Poté slyšel praskání větví a křik utichl. Hned si uvědomil, kdo to byl.

   "Bílá!" řekl polekaně a rozběhl se rychle kupředu, přestože ho bolelo celé tělo. Když utíkal kupředu, slyšel pak ještě další tři křiky a myšlenka, že by to mohl být někdo další, ho děsila natolik, že si radši zakryl uši, aby je neslyšel. Spatřil spadlou, pokroucenou, zlomenou větev. Utíkal kupředu. Potkal mrtvolu a polekaně se za ní podíval. Byl to však nějaký muž, který visel na stromě oběšený. Přál si celou svou duší, aby to nebyl nikdo z nich. Aby nikdo z nich takto nekřičel. Aby všichni přežili a on je posléze našel, stejně jako tehdy. Přál si to víc, než dostat se z Arény smrti.

   "Ano." zašeptala Vůdkyně vesele a vzhlédla od knihy. Zavřela ji. "Pokud jeden z vás dýchá, ten druhý nesmí žít. Taková jsou pravidla Arény smrti. Když opustíte určitou hranici, zabijeme vás." Na tribunách ležela mrtvá těla lidí, kteří nic neudělali. "Ano, očistíme jenom vaši duši. Havrani se postarají o zbytek. Nažerou se vaší krutou schránkou." Šedý utíkal kupředu a díval se kolem sebe. Pak se prudce zastavil a polekaně se díval před sebe. Chytil se za pusu, bylo mu špatně z toho, co viděl. "Ano, my jste havrani, kteří se pak postarají o zbytek, když je duše mimo tělo."

   Před Šedým byl na stromě Zelený, celý do krve, hlavu měl rozdrcenou o strom, naneštěstí zakrytou větví stromu, tělo podivně pokroucené, protože letěl příliš rychle na to, aby se mohlo točit. Šedý se držel za břicho, bylo mu opravdu zle.

   Okamžitě se rozběhl okolo mrtvoly Zeleného. Vůdkyně se usmívala a zavřela oči. Očekávala jeho výkřik každou chvílí.

   Po chvilce se zastavil a díval se na zemi. Ležel tam Fialový. "Hej!" řekl a rozběhl se k němu. Zatřásl s ním. "Hej, Fialový, slyšíš mě?" Zarazil se. Fialový měl tělo celé od krve. Když se ho jemně dotkl, ucítil přímo svaly, žádnou kůži. Zbledl při tom zjištění. Pomalu ho pustil. "Co se stalo?"

   Ptal se sám sebe skoro s pláčem v hlase, co se stalo, že museli ti dva dopadnout tak tragicky. Ale to netušil, že pravé peklo na svou psychiku teprve zažije.

   Slyšel nějakou hudbu. Byla to jedna ze skladeb Bedřicha Smetany. Nepoznával však, o kterou se jednalo, a utíkal kupředu. A pak se prudce zastavil. Vzhlédl, celý bledý a polekaný nahoru.

   Nad ním visela Černá, tělo měla ohnuté přes větev a oči ještě otevřené, pusu od krve. Chytil se za pusu. Tohle už nevydržel. To, co měl v sobě, prostě vyzvracel. Klesl na kolena. Bylo mu jedno, že do vlastních zvratků. Tak děsivou scénu ještě nikdy nezažil. Neodvážil se vzhlédnout znovu. Oči se mu leskly. A pak si uvědomil, že ještě Bílou nenašel.

   S poslední nadějí, že by mohla být naživu, hnal se kupředu. Proč neslyšel výstřely z děl? Proč to neoznámili ostatním lidem, že zemřeli? Proč je Sponzoři nedokázali ochránit, stejně jako jeho? Co ho ochránilo? Snad to, že zase spadl na svou zbraň?

   "Bílá žije!" pomyslel si. "Bílá je naživu! Vím to!"

   "Nejdůležitější ze všeho je..." řekla Vůdkyně a vzhlédla. "Aby přišel totálně o rozum a my narušili jeho psychiku. Díky tomu nebude schopen pořádně myslet a my se ho jednoduše zbavíme. Jednoho, posledního. Ten, který dělá nejvíce problémů už od počátku." Podívala se na Gilobu.

   "Ujistěte se, že to drží." řeklGiloba na Vyjednávače. Ten zasalutoval a odběhl pryč. Zkontroloval nějaké řetězy a zvedl ruku. Giloba přikývl a pohlédl na Vůdkyni. Přikývl na ni a Vůdkyně se mile usmála.

   "Měl by je pomalu nacházet." řekla Vůdkyně. "Tak proč jsme zatím neslyšeli jeho šílený křik a proč necítím touhu po pomstě?"

   "Asi je ještě mimo." konstatoval Giloba.

   "Pravděpodobně..." zavřela Vůdkyně oči. Poslouchala líbeznou hudbu, která byla pro Šedého přímo mučením. Snažil se, co nejrychleji, najít Bílou, aby si ho nevšimli. Prohledával celý les kolem sebe, ale nemohl ji najít. "A pokud není, za velmi krátkou chvíli určitě bude."

   Vítr mírně zavlál do bílých vlasů, které poletovaly okolo tváře Bílé. Oči měla zavřené, ústa mírně pootevřená, aby šly vidět bílé zuby. Hlavu měla mírně danou dozadu, jakoby se předtím dívala na nebe. Její tělo bylo položeno rovně. Ne... Nebylo. Nechali jste se nachytat. Ale pohled k nebi skutečně měla. Stačilo jenom otevřít oči, pokud by to bylo možné.

   "Když odřízneš vůdce, i jeho stoupenci padnou na kolena." řekla Vůdkyně. "To je velmi dávno prokázaný fakt."

   Šedý se odrazil od kamene, aby přeskočil padlý strom a utíkal kupředu. Mírně deprimovaný tím, co už viděl, apolekaný tím, co si uvědomoval, přál si, aby tohle byla jenom noční můra, ze které se velmi brzy probudí. Bylo mu špatně, na zvracení. Byl bledý. Pořád ho bolela záda od toho, jak dopadl na svou zbraň. Proč by se jinak rozbila?

   Utíkal kupředu. Ani netušil, kam běží, nebo proč, ale něco ho vedlo právě na to místo. A když tam konečně doběhl, přál si přijít o oči, nebo aby mu je někdo ještě předtím zakryl. Sotva to spatřil, krev mu ztuhla v žilách.

   Bílá byla skutečně rovná, až na to...

   Bílá visela na stromě, mezi dvěmi větvemi měla umístěnou hlavu, tělo rovné, hlavu směřující nahoru, oči zavřené, ústa od krve, stejně tak zjizvené tělo od toho, jak se dostalo skrz větve a pak bylo prudce zastaveno větvemi. Šedý klesl dozadu. Tohle bylo opravdu moci na něj. Ruce mu klepaly, stejně tak i on se celý klepal. Slzy mu stékaly a netušil, kdy začaly. Jenom tiše sledoval ruce.

   "To jsem přežil..." zašeptal a vzhlédl polekaným pohledem. "jen já?"

   Vítr foukal do bezvládného těla Bílé.

   Giloba a Vůdkyně měli oba oči zavřené. Pak uslyšeli strašlivý křik a Vůdkyně se usmála.

   "Konečně je našel." řekla vesele.

   "Mohl by zešílet." dodal Giloba vesele. "Jako všichni před ním."

   Šedý se snažil nekřičet, ale nešlo to. Držel se za hlavu, trhal si skoro vlasy a křičel. Netušil, ani proč tak moc křičel. Ale nemohl to zarazit. Vše, co nyní během těch chvil viděl, ho nutilo, aby vykřičel tu bolest od nebe, stejně jako Bílá předtím křičela při ztrátě Mosese. Během křiku se podíval na svou jizvu naruce a křičel dál. Vyjednávači mlčelia tiše ho poslouchali, jak trpí úplně sám. Vůdkyně se usmívala a opírala se hlavou o ruku. A pak křik utichl.

   Šedý se díval do nebe. Vítr mu zafoukal do vlasů a odnesl jeho slzy pryč. Pomalu vstal, sledujíc Bílou před sebe. Pohlédl na zem, byla tam její katana. Zvedl ji a čepelí se dotýkala země. Pomalu kráčel kupředu.

   "Pomstím vás." zašeptal tiše a kráčel lesem, na tvářích měl ještě slzy.

   Vůdkyně vzhlédla. Někdo k nim pomalu kráčel z temnoty stínů lesa, za sebou tahal katanu, která se leskla. Usmála se. Šedý pomalu vylezl ze stínu a díval se na ni zlým pohledem. Ona se mile usmívala. Věděla, že proti němu nemusí bojovat plnou silou a vyhraje. Jeho pohled zblízka ji však zaujal víc, než když ho viděla předtím.

   "Ou, vidět všechny mrtvé společníky pohromadě a nic to s tebou neudělá? Jsi celkem cynický, víš to?" zeptala se Vůdkyně veselým hlasem, zatímco si podpírala hlavu. Šedý měl však pohled plný krutosti, bolesti, ale zároveň šílenosti, kterou Giloba rád uvítal.

   "Ty... Ty jsi je snad zabila?" zakřičel na ni Šedý zle. Vystřelila po něm. Ani se nepohnul, kulka ho škrábla na tváři.

   "Nemáš dovoleno mluvit, odpade." řekl Giloba klidným hlasem. "Jen fakt, že ses dostal až sem, dokázal tvůj Sponzor. Takže mlč, hříšníku!"

   "Jsi pouze ten, který zůstal sám." usmála se Vůdkyně vesele a vstala ze svého křesla. Zbylí Vyjednávači sledovali bledého Šedého, který však uvnitř sebe naprosto zuřil. Znal svůj cíl. "Tak, mladý pane, chcete useknout nejdříve hlavu, abychom to měli z krku oba dva, nebo budeš bojovat a pak prosit o slitování, když tě budu moci zabít?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře