Ráj smrti - Kapitola pátá (2. část)

6. listopad 2015 | 07.00 |

Wretch se prudce ohlédl za výstřelem, kulka mu poškrábala obličej. Kdyby neuhnul hlavou na stranu, jistě by dopadl ještě hůře. Nemma se na něj dívala a její oči vypadaly zaujatě. Trochu jí zazářily světlejší barvou, zatímco odhazovala svou zbraň daleko od sebe. Pomalu roztahovala ruce a nevím, zda mi to budete věřit, nebo ne, usmála se. Wretch, sotva spatřil, že Nemma nestřílí i nadále, vstal, popadl svůj meč a rozběhl se proti ní. Sledoval, jak se na něj pomalu dívá a usmívá se na něj, jako nějaký přítel. Kdybych ji tak mohl poznat za jiných podmínek, pomyslel si. Rozmáchl se rukou s mečem, který nakonec Nemmě prošel skrz rameno. Společně přepadli a spadli do vody. Nemma pomalu klesala dolů a oči pomalu zavírala, zatímco se stále usmívala. Wretch jen hořce zalitoval, že proti sobě museli stanout jeho nepřátelé, a pustil meč, aby dopadl dolů na dno jako první, zatímco pevně chytil Nemmu za ruku a přitáhl k sobě. Takhle vyhrát nechtěl. Pevně ji přitiskl k sobě. Znovu se mu vybavila usmívající se dívka bez tváře. Kdo to k čertu pořád je? Proč se mu zjevuje, jako nějaký přízrak? Proč si vyžaduje tolik pozornosti?!

S Nemmou přitisknutou k sobě vyplaval Wretch u druhého břehu a položil ji na zem. Nemma pomalu otevřela oči. Rameno jí krvácelo. Nic neříkala. Kolem ní poletovala světelná koule a lísala se k ní. Potom se druhá koule rozletěla k Wretchovi a počala se k němu lísat také. Přestože ji od sebe odstrčil, vrazila do něj, aby spadl vedle Nemmy, a tiskla k němu, lísajíc se jako kočka a spokojeně vrněla. Nemma trochu přimhouřila oči. Nikdy se jí nestalo, aby ji zklamalo vlastní rozhodnutí, aby prohrála kvůli citům! Těch se vzdala už tak dávno, že na ně skoro zapomněla. Podívala se očima pomalu na muže vedle sebe. Vybavil se jí úplně ten samý muž, zahalený do bílého šátku, který ji k sobě tiskl, když proti nim padal písek, aby je oba zahubil. Až na to, že ona přežila a on zemřel. Přežila a stal se z ní rozhodčí.

"Kdo vůbec jsi?" zeptala se Nemma tiše.

Wretch se na ni zaraženě podíval, zatímco se k němu koule lísala a doslova mu drtila tvář svým tělem. Trochu se pousmál, na chvíli kouli od sebe odsunul a odvětil jí, že jen ubožák. Nemma mírně povytáhla obočí, nic však neřekla.

Podívala se očima do stropu. Wretch pohlédl na mnoho zraněných lidí, na mnoho lidí, kteří plavali ve vodě, mrtvých, na mnoho koster, ale především na motýly, kteří se pomalu probouzeli, jejich křídla zářila a rozsvěcovali tu jeskyni, zatímco Nemma se snažila neprokázat ani špetku citu. Bylo to tak potupné! Vždyť prohrála! Wretch sledoval zraněné lidi, kteří se opírali jeden o druhého a dívali se po Nemmě, nehezky ji oslovujíc a volajíc, aby vylezla, že Hra přece ještě neskončila, když žijí.

"O tom ta hra není, idioti," zavrčela Nemma bezcitně se zavřenýma očima. Wretch se na ni podíval. Pousmál se. Řekl jen, že je rád, že je naživu. To už Nemmu zaujalo. Věnovala mu krátký pohled, však byl zároveň tak hluboký, až ho i děsil. "Na co si to hraješ?" zeptala se ho, div mu skrz srdce nepropíchla mečem. Tak si to alespoň Wretch představil, když jeho laskavost tak nehezky zazdila. Se zlomyslným křikem se jí omluvil, že se staral. Nemma převrátila oči v sloup. Svraštila čelo a po chvíli mu řekla, aby se zklidnil, jinak ho skutečně zabije. Trochu se vzdálil a jen souhlasně přikývl. Hned na to ho na zem srazila ona světelná koule, vrněla a předla blahem snad, že ho znovu vidí. Potom se Wretch zarazil. Znovu odsunul kouli stranou, tázajíc se Nemmy, zda to ona vytvořila ty světelné koule. Nemma mlčela.

Však hned vzápětí zpoza černé skály uprostřed jezera vyletěly další dvě, které se k ní přitiskly a tiše vrněly. Jen zvedla ruce, aby je pohladila. Podívala se na Wretche s otázkou, na co tak zírá. Wretch jen uraženě pohlédl stranou, špulíc pusu, protestujíc, že na ni nezíral.

"Tady máš a zmiz," řekla najednou Nemma.

Wretch zamrkal a podíval se na ni. Už seděla, trochu si nadzvedla ramínko svých šatů a předala mu kartičku. Nyní mu podávala fialovou kartičku s jejím jménem a číslem za ním. Tiše ji sledoval. Sledoval bledou ruku, která mu podávala jeho propustku na svobodu. Ach, jak dlouho o této chvíli snil? Konečně se bude moci probudit. Nikoliv ze snu, ale z noční můry. Vstal a opatrně vzal kartičku do ruky. Nemma potom zavřela oči a přikázala mu, aby zmizel, jinak ho zabije. Wretch se však usmál.

Pohladil ji po hlavě se slovy, že nakonec není tak krutá, jak se o ní vykládá. To už ho však Nemma udeřila do rozkroku, div nevykřikl bolestí. Jen zopakovala, aby zmizel, což Wretch s menší námahou udělal.

Volal hned na ostatní a mával na ně, ukazujíc jim fialovou kartičku. Ti jen slavnostně zakřičeli po chvíli ticha, zatímco všichni, muži i ženy, plakali radostí, objímali se a radovali se, že mohou jít domů. Když se Wretch otočil na Nemmu s tím, že jí poděkuje, jen zmateně zamrkal. Místo, kde ještě před chvílí seděla Nemma a kolem ní poletovaly světelné koule, byly prázdné. Najednou mu přímo do obličeje vletěla jiná koule, která se k němu hned začala lísat. Povzdychl si a řekl, že je jak nějaké klíště, na což koule zavrněla, snad na souhlas. Přestože ho děsila, zbavit se jí nemohl.

Někdo vykoukl zpoza kamene, tvář měl celou popálenou. Byla to nějaká žena. Jen se usmála a zmizela, jako stín.

Wretch se dostal k ostatním, kteří mu pomohli na břeh a hned ho objímali, div ho neuškrtili, a radovali se, že získali poslední kartičku. Wretch se jen pousmál nad tím, že konečně, konečně po tak dlouhé době, která se mu zdála být jako věčnost, se probudí, už nebude mezi životem a smrtí, ale dostane právo na přežití. Pohlédl na ostatní, kteří se radovali. Cítil známý pocit, jako když s ostatními přelstili jednotlivé rozhodčí. Jen si pomyslel, že na ně rozhodně nezapomene, a držel kartičku pevně v rukách. Najednou se za nimi objevila brána, zakrývajíc vchod do jeskyně.

Zbylí účastníci ho podporovali, aby ji otevřel on. Přestože protestoval a snad čekal na Lovetu, až se tam znovu objeví, šťouchli ho blíž. Nyní stál před bílou bránou, která ho vyzývala, aby přejel kartičkou a mohl do ní vstoupit. Pohlédl na malý obdélníček v ruce a trochu se pousmál.

"Lidi..." pomyslel si a vložil kartičku dovnitř. "Počkejte na mě. Už jsem skoro doma."

Když potom poodstoupil, brána se rozzářila a všichni motýli poletovali kolem dokola, zářili barvami a někteří zmizeli v bráně, zatímco se pomalu otevírala, a někteří ji obletěli, aby vyletěli ven, avšak ti největší, ti, kteří Wretche předtím tak moc uchvátili, zůstali na svých místech, tiše to pozorovali a sem a tam mávli křídly, aby se zbavili stříbrného prášku, který z brány poletoval a lepil se na ně. Potom je znovu položili na skálu a jejich barvy vybledly, ztmavly a zmizely v temnotě. Jako by na ně světlo už nedolehlo.

Najednou se brána prudce otevřela a ozval se nesnesitelný řev, zatímco podivné pobledlé duše nastavovaly své ruce, aby je vtáhly dovnitř, přesto však vypadaly, jakoby plakaly, jakoby jejich křik je měl zastavit, jakoby je prosily, aby zůstali na místě a nikam nešli, aby utekli, než je chytí a vtáhnou dovnitř. A pak Wretch uslyšel prapodivný zpěv mužských hlasů. Hlasů tak hlubokých, však důrazných a překrásných, že mohl jen zůstat stát na místě, stejně tak ostatní, aby je ty bledé ruce chytily a vtáhly do bílé místnosti, která je oslepovala, nyní pohlcovala, za bouřlivých hlasů mužů, kteří pořád zpívali dokola svou píseň. Jako by byli prokletí. Jakoby nemohli říct už nikdy nic více.

Když bílé světlo zmizelo, Wretch a ostatní hleděli do místnosti plné barev, zatímco míjeli bestie na jakýchsi podstavcích, které vrněly a pozorovaly je, připravené po nich skočit, až dostanou Poloniův rozkaz. Někteří lidé začali křičet, však Wretch se zmateně díval před sebe. Byli zase na začátku?!

Potom hlasy mužů utichly a ozval se jen jednotný řev bestií nad nimi, které už po nich skákaly.

Najednou místnost napraskla a dovnitř proniklo jasné světlo.

Mohu přísahat... Ne, nemohu. Mohu jen říci, co jsem viděla; viděla jsem Nemmu plakat, zatímco se za ní zavírala brána a ona byla otočená zády k Wretchovi. Tak moc si zřejmě přála vyhrát. Byla si vědoma, co bude následovat. Trest ji nijak nezajímal. Bála se o Wretche. Klesla na kolena. Tiše zašeptala celé jeho jméno a vzpomněla si na svého prvního manžela. Vzpomněla si na onen polibek, který Wretchovi věnovala. Zakryla si ústa. Když se uklidnila, vzhlédla s chladnýma, však zarudlýma očima. Nikdo se nesmí dozvědět, že k němu chová nějaké city. Musí to být pohřbeno hluboko pod zemí. Musí to zůstat v této jeskyni. Stejně jako její celý smutek, jako všechny ostatní city, které zde uvěznila a spoutala za pomocí mnoha motýlů, kteří jí bránili, aby kdy cítila něco k lidem více. Byla mrtvá. A jako mrtvá nemusí prokazovat své city. Nastavila ruku před sebe a pozorovala, jak jí malý motýl dosedl na prst, pozvolna třepal křídly, aby z nich dostal onen bílý prášek. Její pohled byl už zase znuděný, bez jediného zájmu.

Vstala a dotkla se prostoru před sebou. Potom snad něco strhla a před ní se objevila jiná brána. Otevřela ji a zmizela za ní, zatímco se jí vlasy rozpouštěly a poletovaly vzduchem. Bylo na čase, aby i ona rozdělala svitek, aby se do něj zabalila a získala tak nesměrnou sílu, jako zbylí rozhodčí. Přestože se jí to příčilo, musela to udělat.

Wretch se ohlédl za sebe. Slyšel jakési trhání listu. Co se dělo? Najednou se bestie proti nim vrhly, však když se rozháněli zbraněmi kolem sebe, počaly bestie mizet a jako prášek do nich vrážely, stahovaly je k zemi a tahaly je tam, kam uznaly za vhodné. Vrážely s nimi do zdí, kde se objevovaly další praskliny. Jako by se snažily s jejich pomocí o útěk. Objevila se prasklina, ve které zmizela jedna dívka, zakřičela. Najednou její hlas zmizel, když zmizela za stěnou. Wretch to jen zmateně sledoval. Pohlédl na protější stěnu, zpoza které slyšel slabý křik. Najednou se přímo před ním zeď rozbila a dívka do něj vrazila, div neproletěl stěnou také. Sledoval prasklinu, která zářila bílým světlem, která se začínala rychle zvětšovat. Pomalu je doháněla. Najednou střepy mnoha barev na ně počaly padat, zatímco je prášek tahal níž a níž. Vypadalo to, jakoby se je bestie snažily snad ochránit. Když totiž jeden střep zasáhl mladíka nad Wretchem, začal křičet, chytil se za hlavu a podivně se kroutil, zatímco se mu malé kousíčky dostaly do těla. Najednou se z ničeho nic rozesmál. Vytáhl kuši a počal jí střílet kolem dokola, ničil onu místnost a střepy padaly kolem něj, zatímco se smál. Wretch se střepům pokoušel vyhnout. Sotva se dostaly pod kůži dívky, také se rozesmála, vytáhla svůj bič a počala jím švihat kolem sebe, smějíc se z čistého bláznovství, které ji pohlcovalo, stejně tak mladíka.

Najednou z nich ten prášek opadl a rozletěl se k lidem pod nimi, aby je tahal ještě rychleji.

Wretch najednou uslyšel Poloniův hlas; hloupí jsou lidé, kteří se nechají ovládnout šílenstvím. Wretch se rozhlédl kolem dokola, ale dával pozor, aby se ho střepy nedotkly. Přál si, aby ještě něco řekl. Avšak Polonius už mlčel. Kde mohl být, že ho slyšel tak jasně, jakoby snad byl vedle něj? Věděl, že je to bláznovství, však najednou zakřičel Poloniovo jméno. Oslovil ho znovu. Ostatní se na něj zmateně podívali. Napotřetí jeho jméno zakřičel a nad ním se zjevila další bestie, která ho tlačila silněji dolů, než ostatní.

Najednou Wretch vykulil oči a beze slova sledoval prostor nad sebou. Nyní ho sledovalo hnědé oko, zatímco to druhé chybělo. Sledoval prapodivný úšklebek, který byl pro Polonia typický. Netušil, zda už konečně zešílel, nebo si ještě udržuje svou vlastní mysl v pořádku. Pohlédl na ostatní, kteří na to také zmateně hleděli a ptali se jeden přes druhého, co to má být. Wretch využil situace a zeptal se ho, jak dlouho budou padat. Najednou se ta tvář ušklíbla mnohem více a oko jasně zazářilo. Ústa se zahýbala se slovy, že až ho to přestane bavit, rozplácnou se o zem a zbude po nich jen mastný flek, který jeho bestie s hrdostí slízají. Avšak Wretch se ušklíbl také. Přijal jeho rozsudek. Podíval se dolů na ostatní, kteří se už dívali po konci této prapodivné místnosti. Bůh ví, jak dlouho padali. A i kdyby to věděl, nepověděl by Vám to!

Najednou Polonius zvolal: "Zemřete, Vy hloupí smrtelníci!" a jeho smích se rozezněl po celé místnosti, zatímco praskala a střepy padaly dolů, připravené je zabít okamžitě nebo alespoň posednout šílenstvím. To už si však Wretch rozhodl, že mu bude vzdorovat o trochu déle. Vrazil do jednoho z mladíků, který proletěl skrz stěnu a vytvořil tak díru. Ostatní ho chvíli zmateně sledovali a křičeli na něj, že je šílenec, však když dívka po chvíli vrazila do muže vedle sebe, pochopili. Polonius přimhouřil oko a zlověstně se usmál. Pochválil Wretche za dobrý úsudek. Potom jeho tvář zmizela.

Wretch vrazil sám tělem do stěny, která se rozpadla, a on nyní padal skrz temný prostor a najednou prudce dopadl na hromadu kostí. Nejdříve se polekal, ale sotva si uvědomil, že se nachází v tom samém místě jako na samotném počátku, z neznámého důvodu se uklidnil. Zavolal do temnoty před sebou. Ani se nepohnul, však zřejmě nějaká malá kůstka napraskla a on sklouzl dolů. Když si prohlédl ruce, spatřil na nich jakýsi sliz. Utřel ho do stehenní kosti, zatímco se omlouval nebožtíkovi, rozhlížeje se kolem. Zakřičel, aby zjistil, zda je někdo na tomhle místě s ním. Co když je nějakým způsobem rozdělili? Díval se kolem sebe. S menší námahou vylezl na hromadu kostí, přestože z ní minimálně dvakrát spadl úplně na zem a nadával, že se na to vykašle, a rozhlédl se po temné místnosti. Spatřil jezero, však bylo pořád tak jasně zářivé, jako když ho spatřil poprvé. Najednou do něj vrazila světelná koule, div mu nevyrazila dech a srazila ho tváří na zem. Spadl z tak velké výšky, že by se ani nedivil, kdyby zemřel na zlomení vazu. K jeho štěstí se mu povedlo přežít, však konečně popadl tu otravnou světelnou kouli a ptal se jí, proč se na něj tak moc lepí. Koule se snad rozesmála a prudce mu vyletěla z ruky, aby ho znovu srazila, tentokrát na záda a lísala se k němu, až Wretch ztrácel nervy úplně. Odsunul ji od sebe, ptajíc se jí, co má zatraceně za problém, ale koule se snad smála ještě víc a zazářila mu do očí tak oslnivě, div ho neoslepila. Když se mu ji povedlo odrazit stranou, rozhlédl se kolem. Spatřil svůj dech. Teplota pomalu klesala na bod mrazu. Přidržel si černou látku na obličeji a podíval se kolem sebe. Vydal se kupředu, přestože mu do zad hned vrazila koule, tlačíc ho jiným směrem. Ohnal se po ní rukou, však koule zmizela, takže se zatočil a hned jí vyhrožoval prstem, že pokud ho nepřestane pronásledovat, něco s ní udělá. Koule se snad skutečně rozesmála a nevšimla si, že jí mezitím zmizel. Sotva si toho všimla, snad se polekala a rychle se rozletěla kupředu, hledajíc ho mezi hromadami kostí a mrtvých těl, avšak nikde ho neviděla. Wretch předstíral mrtvolu. Bylo to až k nevíře, že byl tak dobrý herec, co se hraní mrtvého týče. Viděl už tolik těl, že si zřejmě sám dokázal představit, jak nyní vypadá; naprosto komicky. Avšak kouli tím ošálil, takže se hned vydala ho hledat na druhý konec toho velkého temného prostoru, připomínající jeskyni.

Wretch se musel pousmát, když zmizela, a posadil se. Rozhlédl se znovu kolem sebe a vydal se kupředu, najednou však hlavou vrazil do nízkého stropu. Zeptal se, zda to dělá Polonius a záměrně, nebo si toho jenom on nevšímá. Když se skrčil, aby mohl podlézt onen nízký strop, zastavil se před jezírkem, které jasně zářilo a odráželo jeho obraz ve vodě. Opláchl si špinavou tvář a ruce. Potom se z vody trochu napil. Sledoval sebe samotného, jak drobné vlnky měnily jeho tvar tváře k nepoznání. I tak byl celkem rád, že pořád našel sílu se trochu usmívat, i v Ráji smrti.

Najednou do vody spadlo pár kamenů a Wretch vzhlédl k díře, kterou dovnitř pronikalo měsíční světlo a odráželo se na hladině. Onen stříbrný paprsek mu dodával pořád naději, že se odsud brzy dostane. Dostal se do poslední úrovně. Proč si vzpomněl na jeho první rozhovor s Nemmou, netušil, ale byl rád, když si uvědomil, že byl nyní v té nejmenší části, kterou představovalo to prapodivné bludiště. Avšak úsměv mu trochu zmizel, když si uvědomil, že William ani nikdo jiný s ním není po boku, aby společně tohle místo opustili, aby se probudili, aby znovu ožili. Zavřel oči. Nemohl nyní přemýšlet negativně. Musel myslet na to, že se odsud dostane. Dostane se odsud spolu s nimi!

Usmál se představě, jak je všechny tři potkává ve svém skutečném životě.

Už od počátku byli jedinečná skupina; skupina lidí, kteří se v podstatě mohli kdykoliv zabít navzájem, jak během dne, tak během spánku, ale to by bylo možná těžší. Bylo mu jasné, že tahle lekce ho změnila. Vzhlédl znovu k měsíci, který jasně zářil, zatímco hvězdami pokryté nebe vypadalo jaksi naprasknuté. Poděkoval Willovi, Victorii a Richardovi, že mu pomohli dostat se až sem. Otočil se a s menším úsměv kráčel kupředu, zatímco pár vlnek dopadlo zpět na hladinu, jakoby i Will, Victoria a Richard mu děkovali, že vydržel bojovat s nimi až do samotného konce.

Počal znovu volat kolem sebe, doufajíc v odpověď jednoho z těch lidí, kteří se s ním dostali skrz stěnu a propadli se sem. Doufal, že se sem dostali s ním. Představa, že je tady úplně sám, ho trochu strašila, ale i tak se rozhodl nevzdat se naděje, že by alespoň jeden z nich tady mohl být.

Však náhle se prudce zastavil a hleděl na hromadu mrtvol před sebou, však kdosi na ní stál. Díval se nyní na osobu ve stínu, jejíž havraní vlasy poletovaly pozvolna vzduchem. Když otevřela oči, měla je temně modré, však jedno se jí rázem rozzářilo světle modře, zatímco po Wretchovi prudce zaútočila. Když si uvědomil, že je to Itazura, stihla ho už zranit, další útok však kdosi odrazil. Než si to uvědomil, ochránil ho onen mladík, kterého předtím Nemma málem zabila a on ji za to málem uškrtil. A ta útočící žena nebyl nikdo jiný, než samotná Itazura, která se zlověstně ušklíbla, prudce uhnula stranou a vyhnula se tak mladíkovu dalšímu útoku, zatímco se znovu zmizela ve stínech.

"V pořádku?" zeptal se mladík a otočil se na Wretche. Avšak Wretch se ho snažil varovat předtím, co se k němu blížilo, však bylo pozdě a Wretch sledoval, jak mladík, který předtím Nemmu prosil, aby ušetřila jeho život kvůli rodině, vykulil zmateně oči, zatímco mu skrz tělo prošly tesáky a zakously se mu hluboko pod kůži na rameni. Pomalu, skoro vztekle, se otočil, aby sledoval něco, co člověka jen stěží připomínalo, však jedinečné tyrkysové vlasy s bílou barvou od poloviny dolů Wretche utvrdily v tom, že tohle je, nebo alespoň kdysi býval, Polonius. Jeho oko však jasně bíle zářilo a špičáky měl stejně zářící jako jeho bestie, které se vrhly na mladíka a počaly do něj hryzat, zatímco mladík křičel bolestí.

To už se však Wretch prudce ohnal mečem. Mířil jím Poloniovi na hlavu. S ním to ani nehnulo a na poslední chvíli pomalu uhnul stranou, aby se ho jasná čistá čepel ani nedotkla, zatímco mladíka kousl znovu, aby rozproudil jeho krev v žilách a mladík mohl vykrvácet.

Co se to tady děje, pomyslel si Wretch polekaně sledujíc, jak naprosto bezmocný nyní je proti té postavě, která už nebyla Poloniem více. Možná měla podobný vzhled, však osobnost už to nebyla ta samá. Kdo to byl?!

Mladík křičel na Wretche, aby utíkal, však najednou se mu další bestie zakousla do krku.

Wretch netušil ani proč, ale rozmáchl se mečem, raníc jednu bestii a počal bránit onoho mladíka, který pomalu umíral. Polonius si olízl zuby a odskočil stranou, zatímco mu Wretch usekl část vlasů. Zle zasyčel, jako bestie kolem něj, několik z nich najednou zmizelo, zatímco jeho bílé vlasy dopadly na zem. Polonius se chytil za useknutý pramen a zavrčel. Když se Wretch rozmáchl mečem znovu, přiletěla k němu najednou ta světelná koule, srazila ho tváří k zemi, však vletěla bestii do těla. Ta se rozzářila, vybouchla a rozpadla se na tmavý prášek. Wretch se hned pokoušel probudit mladíka, který po chvíli procitnul, však hned se chytil za krk. Přestože říkal, že je v pořádku, Wretch mu to ani na vteřinu nevěřil. Pohlédl na světelnou kouli, která se k němu opatrně přiblížila. Jen se jí tiše zeptal, proč mu pomohla, přestože ji pořád odháněl kvůli její otravnosti. To už mi koule vrazila do břicha, do hrudi a posléze do rozkroku a pak se k němu lísala, div ho neshodila na zem. Avšak pochopil její vztek – také by zuřil, kdyby si z něj někdo tak vystřelil, jako si on vystřelil z ní.

I tak si musel sám pro sebe přiznat, že to byla nejpodivnější koule, kterou kdy potkal.

Mladík se pousmál a opatrně pohladil kouli po těle se slovy, že nikdy neviděl roztomilejší věc, snad jen svou malou sestřičku, koule se naježila, zaprskala a hned ho za ta slova kousla, až zakřičel bolestí. Chvíli mával rukou ze strany na stranu, až koule odletěla kdesi dozadu. Bránil se slovy, že za to nemohl, Wretch nad tím jen zakroutil hlavou a zeptal se ho, jak to že ještě žije. Mladík pokrčil rameny a dotkl se krku. Přiznal se, že si taky myslel, že zemře, ale pořád žije, vtipkuje a směje se. Wretch se musel také usmát. Bylo to k nevíře, že mu vtipkování o smrti najednou přišlo tak bizardní. Nakonec navrhl, aby se šli podívat po ostatních, zatímco se mu koule přitiskla na krk, jako nějaké klíště a nepouštěla se ho, vrněla a předla, jako nějaká kočka, až to Wretche rozčilovalo, ale zároveň uklidňovalo, že alespoň něco v té tmě vidí. Spolu s mladíkem sledoval jednotlivé mrtvoly a bohužel v nich nacházel lidi, kteří byli předtím s mladíkem. Poznal to podle jeho smutného pohledu. Když přecházeli k další narůstající hromadě těl a koster, zeptal se ho konečně na jméno. Byl to Mike. Wretch se ho snažil oklikou zeptat, jak to, že si pamatuje na svou rodinu. Mike pokrčil rameny. Prý se mu to zdá divné, že všichni zapomněli na své vzpomínky. V tu chvíli se ho zeptal na jméno. Wretch opět použil ono falešné jméno, Gray. Mike přikývl a usmál se, dávajíc ruku vzhůru se slovy, že ho těší. Wretch si jen zklamaně pomyslel, na jak dlouho, ale ruku mu podal a pevně stiskl. Mike spokojeně přikývl a nevinně se usmál. Opět se Wretchovi vybavila žena s úsměvem, však hlava ho rozbolela více, než kdy dřív. Mike se mírně zaraženě zeptal, co se děje. Po chvíli se Wretch s velkou námahou uklidnil, však v hlavě mu zvonilo a myšlenky se mu odrážely od sebe a bolely ho o to víc, když si to uvědomil. Putoval s mladíkem kupředu, kolem těch velkých kop s mrtvolami čerstvými i starými, s kostrami bílými a nažloutlými, cítíc ten nechutný pach rozkládajících se mrtvol, ze kterých se mu dělalo špatně tehdy i nyní. Světelná koule zazářila o něco víc, aby viděli na cestu před sebou. Wretch se však prudce otočil, spatřil jakési bílé oči, však ty hned zmizely spolu s prapodivným bílým tetováním po mohutném těle. Zůstal potichu a rychle následoval kouli a Mikeho, aby se jim neztratil z dohledu. Přemýšlel o tom, co se tady změnilo. Rozhodně hromady mrtvol byly větší, než si pamatoval. Díra ve stropu tady před malou chvílí ještě nebyla, však věděl, že skála nad nimi musí být pevnější, než kterákoliv jiná, takže zřejmě praskla záměrně. Pomyslel si, zda to také vytvořil Polonius, nebo jeskyně tohoto tvaru tady už stála po mnoho let, kdy ji Bůh sám stvořil pro Hru, kterou sám vymyslel. Strčil si prst do ucha a mírně s ním zahýbal ze strany na stranu, cítíc jakýsi pohyb uvnitř své hlavy, zvuk kusadel a tiché syčení, jako když bestie volají svého pána. Povzdychl si a pohlédl na světelnou kouli, která ho a Mikeho vedle kupředu. Znepokojoval ho fakt, že už na ně stihli zaútočit nějací šílenci, kteří se vzdáleně podobali rozhodčím. Také ho děsila myšlenka, že tady je jen on a Mike. Kde jsou ostatní? Rozhlédl se kolem a zarazil se. Slyšel jen velmi tiše hlasy mužů, kteří zpívali tu prapodivnou píseň, jejíž slova uměl už nazpaměť, však najednou se mu zdála být jaksi povědomá. Kde jsi slyšel předtím, než sem přišel? Nemohl si vzpomenout. A přitom mu do mozku vklouzla tak ladně a slova se mu zdála být povědomá. Najednou Mike prudce zvedl hlavu a rozběhl se kupředu, Koule se trochu přiblížila k Wretchovi, který ho zmateně sledoval, však poté pochopil, proběhl koule světelné koule, která stála na místě, zatímco Wretch spolu s Mikem zmizeli v temnotě před ní. Když se rychle přiblížila, sledovala, jak pomáhají nějakému člověku z hromady koster, zatímco se dívka klepala strachy, polekaně hleděla kolem sebe a tiše šeptala slova, prosíc Boha, aby ji konečně propustil, aby ji nezabíjel. Mike k ní podřepl a přitiskl ji k sobě, hladíc ji po rameni, utěšujíc ji slovy, že se odsud brzy dostanou, že se brzy probudí. Wretch je jen tiše sledoval a rozhlédl se kolem. Navrhl, aby pokračovali v hledání, co kdyby tady byl ještě někdo jiný, to už se ho Mike zeptal, zda přišel o rozum, sykl na něj, že je pořád v šoku, že je naživu, a on ji už chce tahat bůhvíkam. Wretch si povzdychl, však posadil se vedle nějaké kostry, která byla posazená nyní stejně jako on. Až se vylekal svého dvojčete bez kůže, na což se Mike rozesmál, že je divný. Dívku podle všeho uklidnil a rozesmál také. Už se tolik neklepala a dokonce se i trochu usmívala, přestože měla pořád strach vepsaný v očích. To bylo pro Wretche to hlavní; museli zachovat klid. Rozhlédl se kolem. Řekl mladíkovi, aby s ní zůstal, a vydal se kupředu sám. Světelná koule se rozletěla za Wretchem a svítila mu na cestu, to už ji však hned poslal zpátky, by zůstala s nimi. Vyhrožoval jí, že jí zase uteče, pokud ho neposlechne, a tak koule zklamaně odletěla zase zpátky. Wretch zakroutil hlavou do stran. Vždyť to bylo tak směšné!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře