Aréna smrti - Kapitola dvacátá první (1. část)

7. listopad 2015 | 07.00 |

Kapitola dvacátá první: Dokonalá šílenost

Uprostřed města začaly zvony odbíjet. Lidé se za nimi vesele dívali. Poznali tak, že poslední souboj v Aréně smrti právě začíná. Když se všichni shromáždili na náměstí, zmateně sledovali, jak před Vůdkyní stojí jenom jedno dítě, chlapec. Byla tam celá rodina od Šedého, ale nepoznávala ho. Stejně tak rodiny zbylých Zjizvených potomků.

   "Páni, ten Šedý se možná dostane ven." zasmála se jeho mladší sestra.

   "Někoho mi připomíná, ale koho?" pomyslela si jeho matka nahlas.

   "Seš si vědom rizika, že pokud vyhraješ, lidé tě nemusí poznat? Především tvá rodina?" zajímala se Vůdkyně. "A pokud ano, kam bys šel, za kým by ses vrátil?"

   "To není vaše starost." řekl Šedý zle a dal katanu před sebe. "Když vás porazím, bude mi to dostatečně stačit, aby mohl s klidným svědomím opustit Arénu smrti."

   "Jak rozkošné."

   "Spíše ubohé." ozval se Giloba a Vůdkyně se na něj mile podívala. "Skutečně si troufáš proti nám všem jít úplně sám?"

   Šedý si dal na hlavu kapuci a vzhlédl. Giloba v něm rázem spatřil Mosese. "Jestli hodláte bojovat, nešetřete mě!" řekl Šedý zle a Giloba s jeho hlasem slyšel i Mosesův.

Z neznámého důvodu mu opravdu hodně připomínal. Mírně se pousmál.

   Zvedl ruku a Vyjednávači nahoře na Šedého namířili zbraně. Poklidně se na ně podíval a pak na Vůdkyni. Moc dobře věděl, že nemá v úmyslu hned ze začátku bojovat. Nechá ho, aby se vysílil a ona by ho pak mohla jenom dorazit a být hrdinkou. Ale to on odmítal. Dal katanu před sebe a čekal. Slíbil ostatním, že společně odejdou. Chtěl ten slib dodržet. Nakonec zle vzhlédl, moc dobře věděl, že tenhle souboj sledují tisíce lidí. Musel to říct.

   "Tahle přítomnost... je Utopie!" zakřičel. Vůdkyně mlčela, ruku měla zvednutou, připravenou jí dál dolů, ale nedala. Sledovala jeho odhodlané oči. A když už to vypadalo, že ji dá dolů, udeřil Giloba Šedého svou kytaru, div nespadl hned na zem. Poklidně sledoval, jak mu hlava klesá k zemi a dal si kytaru na rameno.

   "Tady se neřve." řekl klidným hlasem a kopl ho do brady. Šedý se díval na nebe, zatímco mu z pusy tekla krev. "Hodně mi připomínáš jednoho spratka, díky kterému jsem tady skončil." Chytil ho za kabát a udeřil do břicha. "Ale proč pořád bojuješ? Ostatní jsou přece mrtví."

   Šedý ho chytil pevně za loket a Giloba ho sledoval. Šedý se šíleně usmál a vzhlédl. "Snad jenom proto, abych tě zlikvidoval, Gilobo." řekl Šedý veselým hlasem. Giloba se mu rychle vysmekl a uskočil. Vůdkyně měla ruku nahoře a pak ji dala ruce dolů. Vyjednávači začali střílet. Šedý sledoval kulky a pak se rychle rozběhl pryč. Vůdkyně ho tiše sledovala, jak se mu kulky vyhýbají. Potom jí to došlo.

   "Zadržte ho!" zakřičela.

   Šedý vyběhl kousek na stěnu, popadl štít jedné kostry a rychle se jím bránil před kulkami. Pomalu pak postupoval k Vůdkyni a sledoval ji šedýma očima, které ji nenáviděly. Vůdkyně z něj necítila respekt ani strach, pouze touhu po pomstě a její smrti. Usmála se. Zvedla ruku a muži přestali střílet. Její oči byly naprosto spokojené. Vstala a sledovala ho spatra. Šedý pustil štít na zem a namířil na ni katanu. Pomalu kráčela po schodech z mramoru k němu. Lidé ji tiše sledovali. Respekt k ní byl majestátní. Nikdo pro jistotu ani nemluvil.

   "Říkala jsi mi, abych ještě neumíral." pomyslel si Šedý. "Tak proč jsi zemřela ty?" Zamračil se. "už rozumím. Budu muset jít proti ní sám, co? Před týdnem by to bylo pro mě nemyslitelné. Ale díky vám, šílencům, jsem se změnil." Šíleně se ušklíbl. "Ale to už je stejně jedno." řekl vesele. Giloba ho tiše sledoval. Ten úsměv mu hodně připomínal Bílou, když jí ovládlo šílenství. "Mám otázku." řekl náhle a Vůdkyně se zastavila. Vzhlédl k ní. "Když ustřihnete ptákovi křídla, kde máte jistotu, že vás neklovne na oplátku?"

   Usmála se a zavřela oči. Šedý se však v útoku hned zarazil. Za ní klesalo několik lidí. Když je viděl zblízka, okamžitě je poznal a oči se mu mírně zaleskly. Sledoval jejich jizvy na rukách ve tvaru kříže. Lidé to napjatě sledovali. Vůdkyně se však usmívala a prudce se otočila. Dala vedle sebe dva obří štíty, odrazila kulky, řezy několika mečů a pak okolo ní proběhli její útočníci. Zklamaně se za nimi podívala. Přála si, aby ještě delší chvíli nepřišli, vždyť zápas sotva začal. Přesto se na ně otočila zpátky.

   Za Šedým, který byl zmatený, stáli zbylí Zjizvení potomci. Slyšel výbuchy. Otočil se. Na místech, kde předtím našel jejich těla, hořelo kvůli výbuchu. Byly to snad pouhé klony?

   "Tobě to nedošlo?" zeptala se Vůdkyně vesele. "Jaká škoda." Šedý nyní opravdu cítil vztek. Usmála se na ně. "Vážně... Krvavé hry skončí do týdne. Tohle byl snad nejkratší, ale nejbrutálnější ročník ze všech. Kolik lidí bylo celkem zabito? Pche, to je mi jedno. Důležité je, že vy přede mnou stojíte a prosíte o životy. Vyberte si zbraně a pak začněte prosit." Naklonila hlavu na stranu. "Už to bude delší doba. Pojďte na mě hned zhurta. Jinak doopravdy zemřete."

   "Šedý, nějaký plán?" zeptal se Fialový.

   "Celkem by mě zajímalo, jak to, že jste naživu. Ale zbytečnými řečmi se nemůžeme zdržovat. Bojujme společně... naposledy." řekl Šedý. "Za naši vlastní svobodu. Bez plánu, který by mohla očekávat."

   "Jaká škoda." řekla Vůdkyně vesele a ostatní se na ni zle podívali. "Kdybyste počkali tak minutu, nanejvýš dvě, propadl by šílenství a já bych mu jednoduše ušetřila trápení. Ale ne! Vy jste si prostě museli přijít. Vy jste prostě nemohli počkat. Díky tomu může být zmatený." Usmála se. "Jak však poznáš, že jsou to právě oni a nikoliv další klony?"

   Šedý se zarazil. Podíval se na ostatní. "Přece jí nebudeš věřit, jsme to my!" řekla Bílá.

   "Sledovala jsem úplně všechny vaše pohyby. Co když mají v mysli úplně všechno, co jste si řekli." pokračovala Vůdkyně vesele. Šedý začal mírně pochybovat a pohlédl na lidi vedle sebe. "Zeptej se sám sebe, jak je můžeš rozeznat s čistým svědomím od těch, co před chvílí vybouchli? Nemůže se jim stát to samé?"

   Rázem se jí na tváři objevila jizva, ta ji zarazila. Setřela si krev a prohlédla si ji. "Je to tvoje chyba, že mi to došlo." řekl Šedý klidným hlasem a otočil se na ni. "Sama jsi to přece řekla. Kdybyste počkali tak minutu... propadl by šílenství. Díky tobě jsem si to uvědomil, Vůdkyně, děkuji ti za to." Giloba se ušklíbl a zavřel kočičí očí.

   "Rozhodně nejsi hlupák." pomyslel si. Mírně sklonil pohled k zemi. Vlasy mu sklouzly po tváři a on si prohlížel svůj dřevěný kříž. Pohled k nebi a políbil ho.

   "Víš, proč existují Vyjednávači?" zajímala se Vůdkyně. "Úplně první poslání nebylo vraždění vězňů. To mě napadlo, až posléze. Jejich první využití bylo, aby vyjednávali s lidmi, zda půjdou do Arény smrti či nikoliv. Lidé si to však přizpůsobili k sobě a začali říkat, že sjednávají schůzky s Bohem. A pak to přišlo. Geniální nápad, jak vybudovat velkou armádu zabijáků, která mě poslouchá na slovo, jenom proto, že jsem pokořila jejich vůdce, Gilobu, a ostatní se nikdy nepokoušeli o převrat. Protože jenom fakt, že jsem silnější, než Giloba, je děsil tak moc, protože ani jeden..." Ušklíbla se. "se nikdy nepřiblížili ke Gilobově síle ani zdaleka."

   "A koho to zajímá?" zeptala se Černá zle. "Jsme tady jenom proto, abychom ti usekli hlavu a mohli vypadnout." Vůdkyně se ušklíbla.

   "Ty to nechápeš, že?" pomalu k ní kráčela. "Jenom fakt, že vás Giloba tak jednoduše dokázal dostat na kolena, znamená, že pro mě nejste ani otravný hmyz. Jste jako vzduch. Kdeže to vůbec stojíte?"

   To už však viděla katanu, kterou se oháněl Šedý a pořezal jí na ruce. Tiše se za ním podívala. "To bylo možná před týdnem. Ale i my jsme se změnili. Možná, že nemluvíme s bohem, jako tihle pošuci, ale mluvíme mezi sebou o tom, jak ti usekneme hlavu! To je naše jediné téma!" řekl zle.

   "Skutečně?" zeptala se Vůdkyně pobaveně a spravila si vlasy.

   "Teď!" zakřičel Šedý a všichni se rozběhli proti Vůdkyni, která je poklidně sledovala, doposud měla svou šavli v pochvě na opasku.

   "Nepodceňujte ji." pomyslel si Giloba, opírají se o kostěné křeslo. "Jediný, kdo ji pokořil, jsem byl já. Alespoň se to říká... Propadnete šílenství, pokud ji nedostanete, že? Stejně jako všichni ostatní. Ano... My jsme ti, kteří ji skoro dokázali porazit a stali jsme se jejími sluhy. Podaří se to snad byť jen jednomu z vás?" Podíval se na kostry, které poletovaly vzduchem. Moc dobře si pamatoval jména všech, které doposud zabil, a že jich bylo opravdu požehnaně. Jenom za letošní hry zemřelo přes milión vězňů jenom proto, aby se oni dostali skrz. A on si všechna jména pamatoval. Pohlédl na Šedého, jak klesá spolu s ostatními k Vůdkyni, která se jenom usmívala. "Mluvíme o Vůdkyni. Ona, jediná žena na světě, je tak silná, aby se jí báli i ti nejsilnější muži světa..."

   Vůdkyně rázem odhodila svůj plášť stranou, a když pomalu klesal k zemi, okolo něj proletělo několik čepelí a zbytků ze zbraní. Zjizvení potomci zmateně sledovali, jak se jejich zbraně rozpadaly, protože narazily přímo na štít, který měla Vůdkyně na zádech. Věnovala jim milý úsměv a otočila se, čímž je od sebe odhodila stranou. Ale Zeleného chytila za nohu. Praštila s ním o zem. Fialový se otočil za ránou a jeho zornice se zúžily, jako šelmě, která spatřila svou kořist. Pevně stiskl své meče a odrazil se od stěny, která posléze popraskala. Giloba ho tiše sledoval, jak ztrácí sebekontrolu.

   "Tomuhle se říká dokonalá šílenost." pronesl Giloba vesele.

   Fialový vzteky křičel, když udeřil Vůdkyni do štítu, který na něj schválně otočila. Během toho odhodila Zeleného stranou. Ale díky štítu se Fialový odrazil a letěl k Zelenému. Chytil ho a společně dopadli na zem. Hned však uskočil stranou před úderem Giloby. Ten se za nimi tiše díval a usmál se.

   "Ano, ty bys mohl být můj nástupce." ušklíbl se Giloba vesele.

   Fialový se podíval na Vůdkyni se vztekem v očích, zatímco ona se na něj mile usmívala. Když po něm hodila černé kuličky, instinktivně utíkal se Zeleným pryč, zatímco za ním vybuchovaly miny. Vůdkyně ho pobaveně sledovala a pohlédla na Gilobu.

   "Pokud se něco stane, mám nástupce." pomyslela si vesele a pohlédla na Fialového. "Když jsi ho nedokázal zabít, stane se on místo tebe vůdcem a bude očišťovat duše, dokonce i tvou očistí... Ano." Sledovala Fialového, který nesl na zádech Zeleného. "Dokonce bude silnější, než kdy nějaký Vyjednávač byl. Teď ho stačí jenom zabít, aby byl náš!"

   Zvedla ruku, to už však ucítila palčivou bolest, podívala se dolů a viděla, že jí Šedý usekl ukazováček. Pozorně sledovala kus prstu, který jí proletěl okolo očí a podívala se za ním dokonce i dolů, když dopadl na zem. Usmála se a dala ruku dolů.

   "Musíš mířit lépe, abys mě zbavil celé ruky." řekla vesele, chytila ho a odhodila stranou, jakoby nevážil ani deko. A okolo hlavy jí proletěly kulky, které se snažily zabít Zjizvené potomky. Po ruce jí stékala krev. Kus prstu ležel na zemi. Sledovala ho. Nakonec okolo něj poklidně prošla a kráčela se šavlí, pořád zasunutou, k Šedému. Usmívala se. Věděla, že tohle bude určitě konec. Nikoliv její, ale jeho. Zastavila se u něj a prudce na něj dupla. Šedý zakřičel, protože kdyby ještě přitlačila víc, rozdrtila by mu žebro. Natáhl se však prudce k meči, který tam zanechal předešlý vězeň a ohnal se jím. Vůdkyně se prohnula, a tak jí usekl jeho vlasy. Usmívala se. Její oči byly nanejvýš spokojené. Takhle se doposud bavila jenom s Gilobou, když proti němu útočila.

   Bílá se za ní rozběhla a s křikem se rozmáchla rukou. Vůdkyně však její pěst zastavila, a to ji zarazilo. Polekaně sledovala, jak se Vůdkyně ani neotočila a pořád sledovala Šedého spatra, a byla schopna ji tak snadno zastavit. Její oči byly spokojené, užívala si tenhle souboj. Bavilo jí to, když viděla, jak trpí druzí. Ušklíbla se a přímo před očima Šedého udeřila s Bílou o zem. Pak popadla šavli a propíchla jí ruku. Bílá zakřičela bolestí a Vůdkyně ji spokojeně sledovala. Pak však zvedla šavli a odrazila útok Šedého, který byl nyní plný vzteku. Vůdkyně se zarazila. Rychle se otočila k němu zády a od štítu se odrazily šípy. Šedý se otočil a viděl Zeleného, který měl luk v ruce a vytahoval další dva šípy. Rychle uskočil stranou a Zelený vypálil. Vůdkyně se rozběhla pozpátku, kryta štítem, za ním a pak se před ním otočila. Udeřila do země, která popraskala, protože Zelený uskočil stranou.

   "Nepotřebuje důvod, aby zabíjela. Stačí jí jenom, když vidí lidi trpět a baví se na jejich účet." řekl Giloba vesele a pomalu kráčel k Černé, která ho poklidně sledovala už delší dobu. "Ale co ty?"

   Černá zvedla ruce, ve kterých svírala pistole, a to mírně překvapilo Gilobu. Rychle uskočil před kulkami, které za ním bez váhání střílela. Nakonec je musel odrazit pomocí kytary. Ale pak zmizel úplně!

   Objevil se za Černou a stejně jako Mosese, tak i ji přitiskl k zemi díky vyříznuté části kytary. Když se na něj otočila, polekaně sledovala, jak se chystá přejet rukou po strunách. Moc dobře si pamatovala, co se předtím stalo. A možnost, že by se to mohlo opakovat, ji štvala víc, ale zároveň taky děsila, než jeho křížek na krku.

   "Řekni, chceš zahrát před odchodem do pekla?" zeptal se Giloba svým velmi optimistickým tónem, kterým se vždycky na tohle ptal.

   "Nikdy!" zakřičela Černá zle, ohnala se dýkou, kterou mu zapíchla do stehna. Giloba ji tiše sledoval a pak se k ní skrčil.

   "Víš, že necítíme bolest?" zašeptal jí do ucha. To už ho však praštila hlavou a rychle ze sebe strhla kytaru. Utíkala pryč, zatímco po ní vystřelil z kytary. Naneštěstí ji kulky minuly. Ohlédla se a Giloba za ní se smíchem ve tváři utíkal. Prchala před ním. Byl to jako lov na zajíce. On byl vlk, který pomalu doháněl zajíce.

   "To je mi jedno." zavrčela nakonec Černá, prudce se zastavila a zvedla pistoli. Giloba se až posléze zarazil. "Zemři!" Černá vystřelila. Před Gilobu však skočili dva Vyjednávači a ochránili ho vlastním tělem. "Jak to?" Pak se k ní Giloba rychle přiblížil, chytil ji za krk a přitiskl k zemi skutečně prudce.

   "Když máš lidi, co tě bezhlavě následují, neváhají za tebe položit životy." řekl Giloba klidným hlasem. "Věděla jsi to, Alisio Phantomová? Tady se skutečně vraždí, bez ohledu na výši trestu."

   Slyšel výstřel šípů. Podíval se za sebe a skrčil se. Černá sledovala, jak šípy letí přímo jejím směrem. To už ji však Fialový srazil k zemi a šípy nad nimi proletěly, odrazily se od stěny a rozbily se. Giloba poklidně vstal a usmíval se. Sledoval Fialového, který držel Černou u země a sledoval ho stejným pohledem. Oba se ušklíbli a zaútočili proti sobě. Moc dobře věděli, že ten, který vyhraje, určí příští pravidla Her smrti. Jen málokdo pokořil Vůdkyni. Budou snad oni první, kdo ji zabijí? Fialový to měl napsané ve tváři. Odmítal prohrát.

   Bílá si vyrvala meč a s křikem se rozběhla za Vůdkyní. Ona a Šedý proti ní utíkali, ale Vůdkyně je snadno odrážela od sebe, točila se, aby se ochránila díky štítu. Užívala si souboj. To nasvědčovaly i kapky potu. Giloba ji tiše sledoval, jak ladně tančí okolo svých nepřátel a usmívá se na ně. Černá zle zavrčela.

   Podíval se na ni, to už však proti němu zaútočila. Její dýky lehce odrazil pouhou rukou, ale ona se mu zakousla do ruky, jako zvíře. Zvedl ruku a sledoval šílený pohled Černá, která zle zavrčela a pevně mu zuby svírala ruku. Po tvářích jí mírně stékaly slzy. Moc dobře věděla, že ji Giloba nebude šetřit, že jí to bude bolet. Giloba sledoval krev, která mu po ruce stékala. Usmál se. Chtěl s ní udeřit o zem, ale Fialový ho chytil zezadu za obě ruce.

   "Teď, Zelený!" zakřičel Fialový. Giloba vzhlédl, na stromě byl Zelený a mířil na Gilobu dva šípy. Giloba se usmál.

   "Do toho." řekl vesele. Zelený se zamračil a vystřelil. Jenže...

   Giloba se zbavil Fialového a praštil s Černou o zem, což ji donutilo, aby ho pustila. Pak ji zvedl a použil jako štít. Zelený a Fialový to polekaně sledovali.

   "Černá!" zakřičeli oba dva, když ji Giloba pobaveně odhodil stranou. Šípy se rozbily o zem. Giloba vzhlédl a rozetřel si krev ve vlasech od Černé a vesele se na ně ušklíbl.

   "Copak se děje?" zeptal se vesele a dal kytaru před sebe. "Máte strach o své duše?" Zelený se polekal. Mířil přímo na strom, na kterém stál on. A pak zaměřil přímo jeho. "Nebo se bojíte, že mě neporazíte? No ovšem, kdo by mohl porazit elitu, že ano?"

   Zelený polekaně sledoval, jak přejel rukou po kytaře. Uskočil na vedlejší větev, ta předchozí se zlomila díky kulce, a sledoval Gilobu pod sebou. S třesoucími se rukami zvedl luk, ale šíp mu vypadl z ruky. Dopadl pod strom a Giloba se k němu pomalu pohyboval. Zeleného naplnil neskutečně velký strach. Nebyl schopný pohybu. Klepal se opravdu moc. Giloba šlápl na jeho šíp a mile se na něj usmál, byl to však děsivý úsměv. Pak k němu natáhl ruku.

   To už ho však Fialový pořezal po jejím hřbetu a otočil se na něj. Odhodil dýku od Černé stranou a dal ruce s meči od sebe. Giloba se chvíli díval na Zeleného, pak se jeho kočičí oči zaměřily na Fialového před sebou. Pobaveně se usmál, stiskl bok kytary a na jejím začátku se objevila čepel.

   "Nezapomínej na mě." řekl Fialový zle.

   "Jak bych mohl?" odvětil Giloba vesele.

   Zelený je polekaně sledoval. Pohlédl dál a sledoval, že Bílá si vyrvala meč z ruky a zle se rozběhla za Vůdkyní, která se přetlačovala s Šedým. Pohlédl na Gilobu a Fialového, stáli naproti sobě. Oba měli stejně kruté pohledy, ale přes tu krutost spatřil Zelený ve fialových očích klidnost a smíření se smrtí. Giloba měl klidné oči, ale se smrtí podle všeho nebyl smířený. Ne natolik, jako Fialový.

   Mírně se oba skrčili a rozběhli se proti sobě.

   Vyjednávači vypálili proti Černé, která byla mimo. To už však před ni skočil Zelený, svírajíc rezavý štít. Po několika kulkách se rozpadl, to už však Zelený utíkal s Černou na zádech zpět na strom, ve kterém se skryl. Pohlédl na mrtvolu vedle něj, od které si předtím vzal štít. Vzal od ní i meč a předal ho Černé. Pohlédl na Fialového.

   Vůdkyně stála s milým úsměvem na tváři, držela Šedého a Bílou pod krky, vysoko nad hlavou a sledovala, jak oba trpí. Na tvář jí dopadla kapka krve. Její stisk byl jistý. Chtěla je za každou cenu zabít. Ale zároveň, pokud by to přežili, je chtěla přinutit, aby to brali vážně. Protože ji zatím neuspokojil ani jeden. Brali to snad jako hru v jejím podání.

   "Uvědomte si, že bojujete o životy." řekla a pustila je k zemi. Ruce nechala zvednuté. "Nemusela jsem ani vytáhnout svou šavli a vy už přede mnou klečíte? Jste zklamání a politování hodni. A lidé vám tak moc věřili, stejně tak váš sponzor."

   "Sponzor?" vzhlédl Šedý.

   Muž v zeleném šátku na něj zaměřil kameru a sledoval ho. "Ano, chceš vědět..." chytila ho Vůdkyně za vlasy a vytáhla lehce nahoru. "kdo vás celou tu dobu podporoval a udržoval naživu, až do této chvíle?"

   "Jsi vážně bestie, Vůdkyně." zašeptal muž tiše a odkryl si tvář.

   "Ten, kdo tě sem dostal a zároveň udržoval naživu, aby sis vybojoval svobodu a přežil, byl..." mluvila Vůdkyně klidným hlasem. Pak po ní Bílá zaútočila, to už se jí však vyhnula a pořád držela Šedého za krk. "No, tobě to vlastně může být jedno. Nepřišel jsi na to do teď, k čemu ti to bude před smrtí?"

   "Koukej ho pustit!" zakřičela Bílá a zaútočila po ní ocelovou rukavicí, její pěst však Vůdkyně bez problémů zastavila vlastní rukou. Věnovala jí milý pohled, ale Bílá ji udeřila druhou pěstí do hlavy. "Něco jsem snad řekla!" zakřičela zle, popadla Šedého a utíkala s ním pryč. Vůdkyně se za nimi poklidně dívala a pomalu k nim kráčela.

   "Malé děti by se měly naučit, jak se správně chovat k druhým." řekla vesele Vůdkyně a pomalu vytahovala šavli. Giloba a Fialový se za ní podívali a Giloba přimhouřil oči.

   "Bere to vážně." řekl Giloba a Fialový se na něj podíval. "Pokud jí do teďka nestačili ani trochu, tak je zabije během setiny sekundy."

   "Cos to řekl?" zhrozil se Fialový.

   "Pravdu." odvětil pouze Giloba.

   "Kdo byl naším sponzorem, až do teď?" zeptal se Šedý zle.

   "Skutečně to chceš vědět?" zeptala se Vůdkyně klidným hlasem, zatímco k němu kráčela ráznými kroky. V její kanceláři se spustila nějaká nahrávka, hrálo se v ní na flétnu. Vůdkyně ji slyšela a moc dobře ji poznávala. Pousmála se a kráčela dál, bez strachu. Vyjednávači měli zbraně připravené na její povel a čekali, až budou moci vystřelit. "Copak tě nikdy nezajímalo, jak slabí lidé, jako jste vy, mohou postupovat bez větší námahy? Ano. Všechno zařídil váš sponzor. Nechal vás bojovat pouze tehdy, až to bylo nezbytné. Vaším sponzorem..."

   "Bestie." zasyčel zle muž s černými vlasy a hnědýma očima. Hodně připomínal Šedého.

   "Tvůj otec, Šedý." řekla vesele Vůdkyně a Šedý ztuhl. "A byl to taky on, kdo tě obvinil a chtěl tě zabít. To díky němu ses tady dostal. Kdo ví, proč to udělal. Možná chtěl svého neschopného synka převychovat."

   Bílá zakřičela a rozběhla se proti ní. Vůdkyně zvedla ruku a zastavila její katanu. "Šedý není neschopný!" zakřičela zle a mlátila do její šavle, zatímco ji Vůdkyně poklidně sledovala spatra. Nic nedělala. Jen měla ruku před sebou a sledovala, jak Bílá zuří a šílí. Šedý se díval do země. Netušil, jak má zareagovat. Byl úplně mimo.

   "Můj otec...?" pomyslel si Šedý. "Proč by to dělal?"

   Muž na tribuně vstal a zle se díval dolů na svého syna. "Ano, Manrine." řekl tiše. "Jsem to já, tvůj otec."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře