Ráj smrti - Kapitola pátá (3. část)

9. listopad 2015 | 07.00 |

Cítil pod nohami malé kůstky, které pomalu praskaly, až ho mrazilo v zádech pomyšlení, že šlape po ostatcích někoho, koho třeba mohl znát. Než si to uvědomil, vrazil hlavou do nízkého stropu, zanadával na Polonia a spadl na záda. Povzdychl si a chvíli ležel rozplácnutý na zemi. Zahrabal ve své vnitřní kapse a vytáhl jakousi věc. Prohlížel si ji mezi prsty a potom ji pevně sevřel. Když pohlédl nad sebe, spatřil, že po stropě cosi leze. Než si to uvědomil, vedle hlavy mu přistálo několik obřích černých drápů. Stěží polkl a zíral do bílých očí. Nepoznával osobu před sebou, která se člověkem zdála být jen velmi vzdáleně. Ohnala se druhou rukou s mohutnými drápy, to už se však Wretch odkutálel stranou. Pohlédl na osobu, která spadla se svým mohutným tělem na zem a tetování mu jasně zářilo, i přes kusy oděvu, které na sobě doposud měl, však ono oblečení bylo roztrhané. Spatřil lesknoucí se tesáky, které mu připomínaly bestie, jež se ho pokoušely zabít. Rychle se plazil pryč, zatímco se osoba podívala za ním a oči se jí na chvíli změnily na zelenomodré oči. Potom jedno oko ona osoba zavřela, křičíc, jak strašně moc to bolí. Wretch podle toho hlasu poznal, že je to Wrimm, ale musel smích udržet hluboko v sobě, jinak by ho rozhodně zabil bez čekání. Plazil se po zemi tou nejužší cestou, která se mu mohla naskytnout, zároveň však nejrychlejší, kterou by se mohl dostat co nejdále od Wrimma, který si mezitím stěžoval na své oko a neskutečně směšně křičel. Wretch se musel opravdu snažit, aby se hlasitě nerozesmál, ale v sázce byl jeho život. Musel zjistit, proč jsou tady všichni rozhodčí, kromě Silkona a Nemmy, na které zatím nenarazil. Když slyšel Wrimma, jak řve ještě hlasitěji, že ho najde, kousl se silně do rtu, až mu začal krvácet, však div neronil slzy ze zadržovaného smíchu. Pochopil by, kdyby to byl někdo malé výšky, nebo třeba dítě, ale někdo tak obrovský, s takovými svaly, jako měl Wrimm, a se vzhledem toho monstra za ním, se prostě ovládnout nemohl.

Když se tak plazil a snažil se nerozesmát se, vrazil hlavou do někoho, koho nepoznával, ale onen ještě kluk se zdál být celkem naživu a reálný, takže to nebyla iluze, kterou vytvořil Polonius jen pro něj.

Tiše sledoval, že i to možná třináctileté dítě tady skončilo a dostalo se až sem, ale všiml si, že mu chybí pár prstů na nohou a na rukách. Obrátil se mu žaludek na druhou stranu a jen stěží v sobě udržel něco, co se vzdáleně dalo říkat vínu s třešní. Chlapec ho popadl za ramena a tiše zašeptal, třesoucím se hlasem, abys neprozradil nebo nezabil. Wretch se ohlédl a zacpal mu přitom ústa, sledujíc Wrimma, který doposud zuřil a hněval se nad tím, jak moc má rozdrážděné oko. Pošeptal chlapci, aby ho následoval. Společně se plazili se stropem skoro dotýkajícím se jejich pokožky na hlavě. Wrimm za Wretchem zakřičel, aby se zastavil, na což Wretch jen stěží zadržel smích. I chlapec měl obrovský problém nezačít se smát. Když se konečně dostali k místu, kde byl vyšší strop, rozběhli se kupředu. Najednou spatřili podivné tetování bílé barvy přes celé tělo a Wretch rychle stáhl chlapce za kopu mrtvol, okolo nich cosi proskočilo, jako nějaká kočkovitá šelma, a zase se to stejnou rychlostí vzdálilo od nich pryč. Chlapec se jen zeptal, co to zase zatraceně bylo. Wretche jen překvapilo, jak byl klidný na to, jak byl mladý. Wretch ho popadl nenásilně za loket a společně se rozběhli kupředu, zatímco se za nimi lebky pomalu, snad samy od sebe dívaly. Na místo, kde před chvíli stáli, dopadla ona kočkovitá šelma a vzhlédla bílýma očima a zlověstně zavrčela. Okolo těla měla obvázaný stříbrný řetěz, který líbezně cinkal při jejím pohybu. Znovu skočila, jako nějaká šelma, a hnala se za svou kořistí; za Wretchem a chlapcem. Wretch netušil, zda šílí, nebo se mu jenom zdá, ale znovu zaslechl mohutné hlasy mužů, jejichž hlasy ještě zesílily. Ona osoba s řetězem kolem těla se těsně před nimi zastavila, zařvala nesnesitelným řevem, chytila se za hlavu a rychle utíkala pryč. Hlasy nepřestávaly křičet svá slova. To donutilo Wretche se ohlédnout. Spatřil jen utíkajícího muže s řetězem kolem těla, který zmizel za kopou mrtvol. Chlapec se za ním schovával a trochu se klepal strachy z toho, co právě spatřil. Najednou jakási pomyslná bariéra praskla a hlasy znovu utichly. Wretch vzhlédl k díře ve stropě nad jezerem, kterou se propouštěl měsíční svit a stříbřitě svítil na hladině vody. Pohlédl očima na chlapce a pohladil ho po hlavě, že všechno bude v pořádku.

Itazura pomalu otevřela oči. Zabalená do svitku vstala a podívala se za sebe, sledujíc Sabakiho, který stál uprostřed místnosti, kde všichni rozhodčí byli zahaleni do bílého popsaného papíru ze svitku. Poklidně ho sledovala a šla k němu, zatímco ji svitek o něco víc stáhl. Zastavila se před ním a dívala se mu do rudých očí. Sabaki nic neřekl a poklidně ji sledoval. Itazura se však najednou zamračila a udeřila ho do hrudi. Zřejmě příliš slabě na to, aby prokázal nějakou emoci, nebo příliš silně na to, aby se vůbec stihl zamyslet, jakou emoci by měl nasadit. Tichým však zlostným hlasem se ho zeptala, proč ji přinutil zabít toho mladíka z dřívějška. Sabaki mlčel a oči mu rudě zářily, najednou potemněly. Udeřila do něj znovu a znovu. Přitáhla si ho pomocí kravaty a zlostným hlasem se ho ptala, proč ji tehdy zachránil. Sabaki se opatrně dotkl její ruky a políbil onu něžnou pokožku na dlaň. Jen klidným hlasem řekl, že nemohl zabít ženu, jakou je ona. To už ho Itazura udeřila znovu, však ruka se jí klepala. Chladným hlasem zavrčela, že déle už nesnese zabíjení lidí, kteří se do ní zamilují. Sabaki pohlédl očima na Nemmu. Nakonec zavřel oči, usmál se a objal Itazuru, přitiskl ji k sobě a pohladil ji po hlavě. Se slovy, že si nikdo nezvolil osud rozhodčího, ji nijak neutišil. Spíše ji rozzlobil natolik, aby mu vlepila chladnou facku. Sabaki se na ni pomalu, snad zmateně podíval. Sledoval ty lesknoucí se oči, které se snažily zastavit slzy, které se v nich rodily. Najednou se trochu pousmál a pohladil jí po tváři, stírajíc ji slzy z levého oka. Itazura na to nic neřekla a tiše ho sledovala.

"Copak tohle není Ráj, po kterém jsi toužila, Itazuro?" zeptal se ji vlídným hlasem a pozvolna se na ni usmál. Itazura do něj znovu udeřila. A znovu a znovu. Nakonec jí ruka klesla k zemi. Zašeptala, že Boha nenávidí. Sabaki se jen usmál a oči mu rudě zazářily. Znovu ji k sobě přitiskl a hladil po hlavě, jako otec hladí svou dceru, aby přestala plakat. Sliboval jí, že tohle brzy skončí. Prosil ji, aby vydržela posledních pár hodin a zůstala silná pro něj, že pak bude mít její duše klid. Itazura pozvolna zavřela světle modré oči a svitek jí jedno víčko zadělal svým papírem. Když k němu vzhlédla, vypadala, jakoby měla pásku přes oko. Nakonec se však na něj vlídně usmála, až její bílé zuby zazářily a Sabakiho potěšily. Úsměv jí opětoval. Poděkoval ji za průběžné zprávy, které mu obstarávala, díky kterým se vystavovala nebezpečím. Jen zakroutila hlavou a spravila si vlasy. Pohlédla stranou.

"Ani jednou jste mi neudělil Trest, tak se Vám tímto snažím poděkovat," zašeptala a usmívala se víc. Sabaki pohlédl na Silkona, který měl na zádech plno jizev, potom mu oči přejely na Polonia, který měl jizvu vedle chybějícího oka, pozoroval Wrimma, jehož nové jizvy se sice zacelily, ale bylo mu jasné, že brzy ta tenká pokožka praskne a on začne krvácet. Nakonec se pomalu podíval na Nemmu, před kterou ležel hrníček s nedopitým čajem, úsměv mu zmizel. Řekl Itazuře, aby se vrátila na místo. Itazura přikývla a poslechla ho. Neodpustila si však chladný pohled na Nemmu. Sabaki jen poznamenal, že ji potrestá později, až Hra skončí. Itazura přikývla, usadila se do křesla a zavřela oči.

"Tak, Wretchi, budeš stejně chytrý jako tvůj děd, nebo stejně hloupý, jako tvůj otec?" zeptal se Sabaki s pohledem na obrazovku před Silkonem, kde sledoval Wretche spolu s chlapcem vedle sebe. Nakonec se usmál, poznamenal, jak směšné to je a usadil se do rudého křesla, které nyní stálo uprostřed místnosti, a pozoroval všechny rozhodčí kolem sebe.

Wretch spolu s chlapcem vylezl na kopu mrtvol a rozhlížel se kolem sebe. Nikde neviděl Nemmu. To ho opravdu trápilo. Co když jí Bůh něco udělal za to, že prohrála? Měl nyní skutečně strach. Avšak slyšel podivné syčení. Strčil prst do ucha a zahýbal s ním ze strany na stranu. Nijak si tím nepomohl, spíše to syčení ještě zesílilo, až ho to dohánělo k šílenství. A potom zničehonic utichlo. Zakroutil hlavou. Nemohl zešílet, když už byl skoro na konci. Zeptal se chlapce, zda někoho nepotkal, a chlapec tichým hlasem řekl, že zde byl se svým bratrem, ale toho předtím něco roztrhalo. Wretch netušil, co říct, aby ho uklidnil. Nakonec jen poznamenal, že on tady ztratil přátele. Chlapec přikývl a zahleděl se do dálky. Zeptal se, co to je, a ukázal někam do dálky. Wretch přimhouřil oči, ale nic neviděl. Zeptal se chlapce, co tím myslí, a chlapec jen ukazoval před sebe. Potom řekl, že je to nějaká zelená pavučina, však neuvěřitelně malá. Wretch si oddychnul, že to není nějaká bestie, ale jenom nějaká pavučina, kterých tady bylo hodně. Moment, zelená? Když se po ní porozhlédl, chlapec poznamenal, že zmizela. Vypadal najednou tak zklamaně. Wretch byl však rád, že to zmizelo. Co když to bylo něco nebezpečného? Nějaká iluze? Spolu s chlapcem se opatrně dostali dolů z hromady mrtvol a chlapec začal vyšilovat, když se mu noha zasekla v něčí kosti pánve. Wretchovi se povedlo ho uklidnit, že se nic neděje, a po chvíli se vydali kupředu. I tak ho to místo počalo děsit víc a víc. Rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel, jak by se odsud mohli dostat, aniž by bojovali. A přitom nepřestával myslet na onu smějící se ženu, jejíž hlas ani tvář doposud neznal.

Když po delším pátrání zase přišli k Mikeovi, k dívce a k prapodivné kouli, která se na Wretche okamžitě vrhla, sotva ho spatřila, ptal se Mike, zda něco objevili, či nikoliv. Wretch mohl jen zklamaně konstatovat, že nikoho dalšího nenašli. Rozhodně nenašli nikoho, koho by znali, nebo někoho, kdo by ještě dýchal čerstvý noční vzduch. Dívka navrhla, aby se pokusili najít nějaký východ, to už však chlapec namítl, že se o to pokoušel, ale tahle místnost nemá konec. Vždyť se ani neotočili a přišli k nim z druhé strany. Copak jsou nyní v nějaké pomyslné Červí díře? Chlapec měl strach. Chytil se dívky za ruku a tiše prosil Boha, aby ho propustil ze svých služeb. Wretch se zamračil; jakého Boha to vůbec prosíš, chlapče? Už sám nevěřil v Boha – pokud by existoval, jak by mohl dopustit takovou tragédii?

Do jezírka spadly drobné kamínky a vytvořili tak drobné kruhy a vlnky na hladině vody, která jasně zářila, však hluboko pod ní se počala pomalu rozkládat temná rostlina a temnota samotná ji pohlcovala spolu se vším kolem sebe. Tahle země nevydrží dlouho. Po Poslední bitvě se rozpadne a Bůh už ji nebude moci nikdy více opravit.

"Gratuluji, Vy hloupé pozemské duše smrtelníků," slyšeli najednou všichni hlas a ti, kteří se sem dostali, ti, kteří přežili, zvedli hlavy a pozvedli své zbraně ke stropu, odkud ten hlas vyházel a dostával se tak do celé té prapodivné jeskyně, ve které byli uvězněni. Proč je nemohl už pustit, když se dostali do poslední úrovně? Proč byli zase na začátku? "Jistě jste si již všimly, že jste se ocitly znovu na začátku. Jaká škoda pro Vás. Mám pro Vás poslední výzvu, co se naší dokonalé Hry týče; zabijte rozhodčí, kteří se k Vám dostanou, a dostanete tak možnost Očištění duše a budete se moci dostat zase zpátky do svých těl a žít své životy. Nebo... zabijte se navzájem a ten, kdo jako poslední přežije, dostane možnost skutečného života mezi zbylými lidmi! Poslední akt naší Hry započal!" A sotva to ten šílený hlas Boha zakřičel, mnoho lidí zakřičelo na nesouhlas; proč by ho měli poslouchat? Proč by se měli i nadále navzájem zabíjet? Proč je prostě nemůže pustit?

Wretch polkl nasucho. Chytil se za hlavu. To tahle noční můra nemůže prostě skončit?

Najednou se zarazil. Došel mu skrytý význam ve slovech toho, kdo se sám nazýval Bohem, a vstal. Ostatní se na něj zmateně podívali. Už mu všechno dávalo smysl; proč se probudil zrovna tady, proč nejdříve bojoval s Poloniem, proč Itazura zabila Richarda, všechno mu to nyní došlo. Bůh celou tuhle Hru vymyslel a řídil ji po celou tu dobu. Proč ho nechal žít. Z vnitřní kapsy něco vyndal a rozevřel ruku, sledujíc fialový penízek v jeho ruce. Ruka se mu třásla. Penízek, který Bůh nemohl po staletí najít, penízek, kvůli kterému zuřil, ono fialové kolečko, které rozhodovalo o všem; proč jako jediný přežil a zvítězil nad všemi rozhodčími, proč měl už od samotného počátku tak velké štěstí. Nyní spadlo na zem a odrazilo se od ní, padajíc mu vedle nohy, chvíli se točilo a potom konečně onen zvuk utichl a penízek ležel na zemi. Wretch se díval před sebe a šílenství se mu odráželo ve tváři.

Najednou se šíleně ušklíbl. Vytáhl si meč a prohlédl si prapodivné ruiny na něm. Pevně stisknul rukojeť, až ho rozbolela ruka. Mike a ostatní ho jen tiše sledovali, pomalu sahajíc pro své zbraně. Wretch se jich zeptal, zda jim taky došla podstata této stupidní Hry. Ani jeden z nich na to nereagoval a místo toho všichni vytasili svou zbraň, připraveni útočit, pokud to bude třeba. Mike se ho nenápadně zeptal, co tím myslí.

Wretch najednou hodil svůj meč na zem. Všichni sledovali, jak se ta překrásná čepel rozpadla na kousíčky a ty posléze popadali odděleně na zem.

"Byli jsme jen jeho loutky," zašeptal Wretch a ušklíbl se více. Podíval se na ně a zornice skoro neměl v očích, takže všechny tím pohledem vyděsil. "Chápete? Rozhodoval o našem osudu, abychom tady právě my dostali! Aby se co nejvíce pobavil právě s námi! Už Vám dochází, jak je to šílené?"

"Pohltilo ho snad Šílenství?" zeptal se Mike.

"Ne," řekla dívka a hodila svůj luk se šípy na zem. "Má pravdu."

Otočila se a sledovala světelné koule vysoko na stropě, schované ve stínech. Dodala, že je Bůh vždycky pozoroval a rozhodl předem, že přežijí či nikoliv. Sevřela v ruce v pěst.

Mike zahodil svou zbraň daleko za sebe, nedívajíc se na ni, jak padala a mizela v temnotě. I chlapec po chvíli zahodil malou dýku s prapodivným přívěskem před sebe. Hodil ji až do jezírka, kde zmizela, jasně zazářila a pak se ztratila v temnotě.

Wretch vzhlédl, zornice měl úplně zúžené.

Navrhl, aby si šli s Bohem osobně popovídat. Ostatní po chvíli měli ten samý pohled, jaký měl Wretch, a pomalu ho následovali. Světelná koule doposud sedla na jeho rameni a svítila jim na cestu. Procházeli kolem několika mrtvol, které vypadaly čerstvě. Přestože Mike krvácel a sotva chodil díky předešlému útoku bestií, ani to ho nezastavilo. A tak posledních dvacet duší pomalu kráčelo k jednomu jedinému bodu. Všem jim došlo, že tahle Hra nebyla jen pouhou hrou, kterou byste si mohli zahrát s nepřítelem. Byla hlavně o přemýšlení. Dostali se sem jen proto, že si včas pokaždé uvědomili jisté spojitosti a vyhnuli se nebezpečí, když bylo potřeba, nebo šli přes mrtvoly. A přesto, posledních dvacet lidských duší nyní pomalu kráčel vpřed, byly připravené zemřít? Ano, byly. Jejich pohledy byly stejné. Vzdali se zbraní, které jim Bůh předtím poskytl, aby je tak mohl sledovat a ovládat tak jejich rozhodnutí. Bojovali sami za sebe, a přesto měli něco společného. Po mnoha letech před samotným Bohem na poslední úrovni stanul tak velký počet lidí. Naposledy jen při první Hře ve Starověkém Římě. Další Hru na to přišel Polonius. Avšak tito lidé si uvědomili spojitost až na samotném konci. Co je všechny spojovalo? Zemřeli po boku svých milovaných a nestihli jim říct něco, co bylo pro ně podstatné. Nyní už Wretch slyšel smích oné ženy, jejíž tvář pořád neviděl, však její úsměv mu byl povědomý.

I kdyby měl žebrat o život, nevzdá se až do samotného konce. Stejně tak nikdo jiný, kdo mu šlapal ve stopách.

Tři hlavní pravidla. Tři tak stupidní věty, které rozhodly o životech mnoha lidí hned při prvním dni. A přitom byla tak směšná. První pravidlo; Nesmíš zaútočit na rozhodčího bez jeho svolení. Druhé pravidlo; Nesmíš si říct o radu od rozhodčího, aniž by tě k tomu vyzval. Třetí pravidlo, to nejdůležitější; Nesmíš se nikdy zamilovat, jinak zemřeš. Pravidlo, které porušila Victoria. A čtvrté pravidlo, které znala jen Loveta a Nemma ho odmítala říkat, protože ji stejně žádný z lidí neposlouchal. Nač se tedy snažit, když nikoho nezajímá, co říká? Už neměla dostatek citu, který by jim věnovala, aby se snažila jim pomoci od jejich utrpení tím posledním pravidlem.

Itazura vzhlédla a ušklíbla se: "Už sem jdou," a posměšně si zakryla ústa, smějíc se temným hlasem. Otevřela světle modré oči, které byly naprosto spokojené, a zornice měla čistě bílé. Tiše dodala: "Jak ráda bych je rozmáčkla mezi prsty," a oblízla si rty.

"Budeš muset vydržet," ušklíbl se Polonius a vzhlédl, zatímco mu přes ramena spadaly jeho dlouhé vlasy. Chytil se za ně a zatahal za ně, plný vzteku. Trochu zavrčel. Jak rád by se jich zbavil a Bůh mu ještě přidělil tak posměšnou podobu; prodloužil mu je se slovy, že si je nikdy nebude moci uřezat ani se jich nebude moci nijak jinak zbavit.

"Hra totiž teprve začala," zapištěl Wrimm svým tenkým hláskem, však nikdo z rozhodčích se nezasmál. Pořád si pamatovali, když ho první den slyšeli mluvit. Tehdy se Nemma a Polonius rozesmáli nad jeho hlasem, však byli hned poraženi jeho masivní silou. Všichni ostatní pocítili Wrimmovu zlobu, když se mu zasmáli, okamžitě. A přesto se hloupí duše smrtelníků smály, když na ně promluvil, aby se představil. Po čase ho to omrzelo a přestal se představovat. Aby byl těm mrtvým duším pro smích, tak na ně bude mluvit? Vyloučeno; nač zbytečně ničit svůj hlas?

"Máš pravdu," souhlasil Silkon, kterému tetování jasně zářilo po celém těle. Prohlédl si černou pokožku s bílými znaky na ruce a zavřel oči. Kdepak, měl pořád svou vlastní hrdost, pošpiněnou krví anděla, kterého zabil.

"Řekni, Wrimme," ozvala se najednou Nemma, otočená k nim zády, zatímco se na ni Wrimm podíval s otázkou v očích. "Víš, proč se lidé bojí tvého tetování?"

"Protože je hned na to zabiji?" zasmál se Wrimm. Itazura se ušklíbla, že to je směšné.

Nemma najednou vstala.

"Je to proto... že si přejí žít o to víc, když to spatří," řekla se zavřenýma očima. Wrimm ji pořád sledoval s otázkou v jasných očích a nechápal to, co právě řekla. Nemma však neměla chuť mu něco vysvětlovat. Otevřela oči a místo obvykle bílého sklivce se dívala dolů světle fialovýma očima, které byly vsazené do temnoty, která pohltila její sklivec. Dívala se jimi dolů, zatímco jí do rozcuchaných vlasů zavlál vítr a rozpohyboval je ze strany na stranu. Už to nebyla ta Nemma, kterou jste měli možnost kdy vidět. Už to skoro nebyl ani člověk, kdo před Vámi stál. Nikdo z rozhodčích už nebyl člověkem více, to mohu tvrdit s jistotou.

"Je čas se bavit," řekli všichni jednotným hlasem a podívali se očima dolů, zatímco k nim pomalu kráčeli neozbrojení lidé, se šílenými pohledy, s tak nechutně páchnoucí touhou po žití a po boji s nimi, aby si sami vybojovali svůj život zpátky. Itazura se zlověstně ušklíbla.

Wretch jen zaraženě sledoval Nemmin úplně jiný vzhled. Zvedla ruku s delšími drápy místo prstů. Naklonila hlavu na stranu. Wretch nemohl uvěřit vlastním očím, že ta osoba, která si ho tak prohlížela, je skutečně Nemma. Vypadala úplně jinak. Její oči ho nyní opravdu děsily. Zeptala se ho, na co tak zírá, zda nikdy předtím neviděl démona. Pak se uchechtla, že lidi na ně vlastně nevěří. Potom vycenila zuby. Dodala, že by měli začít věřit.

Wretch sevřel ruce v pěst.

"Jsi to skutečně ty, Nemmo?" zeptal se nejistým hlasem, zatímco mu vlasy zakrývaly zuřící oči.

"A koho bys čekal, ty pitomý člověče?" pronesla Nemma pohrdavým hlasem a odplivla si. Wretch mlčel. Nereagoval na tak sobecká slova, která Nemma jistě neřekla, která někdo řekl za ni. Nemohl. Prostě tomu nemohl uvěřit! Nemma dala ruce v bok a hrdě se ho ptala, jak si dovoluje oslovovat ji jejím vlastním jménem, jak si vůbec dovoluje mluvit, když ho k tomu ani nevyzvala!

Wretch vycenil zuby a stiskl ruce v pěst tak moc, až ho bolely i klouby, ale pustit je ze vzteku nemohl. Protože kdyby je pustil, ztratil by kontrolu. A pokud by ztratil kontrolu, mohl by Nemmě ublížit. A to nemohl. To nemohl dopustit, ani kdyby chtěl sebevíc. Nějaká část v něm ho zadržovala a tiše mu našeptávala, aby se uklidnil, že tohle není Nemma, že je to jen nějaká podstrčená loutka. Chtěl se jí ptát. Nyní měl otázky. Chtěl se jí ptát. Proč se jí předtím na samotném počátku nezeptal, co je na samotném konci? Možná... Možná, kdyby to věděl, kdyby věděl, že s ní bude muset bojovat na život a na smrt, tak by si možná rozmyslel, zda se do ní zamiluje či nikoliv. Nemohl si pomoci; neviděl ji jako nepřítele.

"Přesně tak," pomyslel si Sabaki a otevřel rudé oči, zatímco stál ukrytý za rozhodčími, "nenáviďte je natolik, kolik toho Vaše srdce snese a nechte se jimi zabít nebo je zabijte. Volba je na Vás, smrtelníci."

Sabaki se usadil do červeného křesla a pohlédl na Nemmu. Pohladil jí po odkrytých zádech a usmál se. Zavřel oči. Se slovy, že nikdy neviděl zajímavější vývoj Hry, se opřel o křeslo a odpočíval. Když otevřel rudé oči, světle mu zářily. Všem rozhodčím přikázal, aby ve jménu Boha činili sovu práci a bavili ho tak moc, aby se mohl smát z plných plic.

Dvacet posledních duší lidí, kteří se odmítli vzdát svého života jen tak.

Pět rozhodčích, kteří plnili rozkazy jen Nejvyššího.

Sabaki, vlastník baru, který se nyní stal rozhodčím, aby rozsoudil, zda si daná duše zaslouží zemřít, nebo mu dá možnost přežít a dostat se z tohoto pekla. Ne, tahle možnost je zbytečná. Nikdo takový tady není.

Wretch stiskl ruce v pěst a zavřel oči. Zašeptal tři slova. Na ně Nemma trochu zvedla víčka. Wretch pomalu otevřel oči a díval s na ni stejně lhostejným pohledem, jakým ho sledovala nyní ona. Přeji si zemřít.

"Začněme," řekl Sabaki.

"Počkat!" zakřičel Wretch a Sabaki hned otevřel oči, zaujatě se jimi díval na muže, který se rozhodl mu znovu vzdorovat. Asi jsem mu měl namíchat lepší víno s ledem a višní na dně, pomyslel si.

"Jak se opovažuješ takhle mluvit, hloupý člověče?" zeptala se ho Itazura posměšně a zasmála se.

"Předtím jsi mi řekla, že si nepřeješ být loutkou. Ale bohužel, Nemmo, zklamu tě... Už nejsi nic víc, než jeho loutka," zasyčel Wretch a nyní se díval na Nemmu s ještě chladnějším pohledem, než před malou chvílí. Avšak Nemma ho probíjela pohledem stejně chladným a ignorovala jeho slova.

"Je to zbytečné, už tě neslyší, člověče," řekl Sabaki pouze a znovu zavřel oči. Nechtěl být nikým rušen. "Zabijte je."

"Rozkaz!" zazněly hlasy rozhodčích, kteří se vrhli dolů z vyvýšené skály, aby počali plnit svůj úkol, aby zabili poslední duše, které se rozhodly vzdorovat pravidlům, dostat se až sem a naivně si myslet, že by se mohly čirou náhodou spasit ony samy.

Jak naivní.

Na zem dopadli s obrovským zaduněním, které otřáslo s celou zemí. Lidi před nimi buď ztratili odvahu, nebo se jim ještě zvýšila šílenost v očích a chtíč po tom, aby je viděli trpět stejně, jako oni museli trpět doteď. A Wretch patřil k té druhé skupině. Všichni rozhodčí měli zavřené oči a jejich pohledy by jinak směřovaly k zemi. Nemma pomalu otevřela chladné oči, ale dívala se na zem pod sebou. Jemně pohladila mrtvou půdu rukou a prohlédla si malou kůstku dřív, než vstala a pohrdavým pohledem sledovala všechny ty hloupé lidské duše před sebou. Jak si myslela; lidé se nemění.

Itazura se z ničeho nic rozesmála a rozběhla se jako první, kopajíc do mladíka, který byl k ní nejblíže, a ptala se ho, zda ho to bolí, a smála se, jako maniak, když ho kopal znovu do hrudi a donutila ho, aby se jí podíval do tváře. Posměšným hlasem se ho ptala, jaké to je, když cítí bolest, se slovy, že už ji sama zapomněla, prosila ho, aby ji naučil, co to znamená bolest. Muž jen zakřičel, když viděl její bílé oči a odsunul ji od sebe, ohánějíc se pěstí. Itazura se jen posměšně zasmála, zakrývajíc si ústa, zhoupla se na stranu a uhnula jeho dokonalému útoku. Prohlížela si ho skrz prsty se slovy, že vypadá poněkud chutně. Olízla si rty. Mladík však zakřičel a rozběhl se proti ní, ohánějíc se pěstí. Itazura se znovu vyhnula, tentokrát však využila jeho vlastní síly a přitáhla si ho k sobě, podkopla mu nohy a nechala ho spadnout na zem.

Poklidně kolem něj prošla a zastavila se nedaleko malého chlapce, který se však proti ní hned rozběhl, co ji mírně zaujalo. Hned se vyhnula jeho rychlým útokům.

Wretch to tiše sledoval. Všichni ostatní rozhodčí se také rozběhli, aby splnili rozkaz, který jim byl vydán. Wretch pevně sevřel ruce v pěst a rozběhl se proti Nemmě. U ní měl jistotu, že se rozhodně bude schopna ovládat delší dobu, než ostatní rozhodčí, že jeho jen tak bezcitně nezabije. Ona měla ještě nějaké city. Alespoň tomu věřil. Nemma ho sledovala chladnýma očima, avšak sotva byla u nějakého soutěžícího, udeřila ho do obličeje a kopla do břicha, zatímco se už Polonius postaral o zbytek díky svým bestiím. A nyní mířila přímo na Wretche. A on běžel přímo proti ní.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře