Aréna smrti - Kapitola dvacátá první (2. část)

10. listopad 2015 | 07.00 |

  "Když odřízneš vůdce, i jeho stoupenci padnou na kolena." zasmála se Vůdkyně a běžela proti Šedému. Bílá se za ní polekaně podívala. Šedý byl pořád mimo, a tak byl velmi snadným cílem. Vůdkyně se už oháněla šavlí, tu ji však zastavila katana od Bílé.

   "Nedovolím ti to!" zakřičela zle Bílá.

   "Jak myslíš, postarám se o vás o všechny!" zasmála se Vůdkyně, zvedla ruku a Vyjednávači nahoře zpozorněli. Šedý se také vzpamatoval. Bílá do něj rychle strčila a Vůdkyně dala ruku dolů.

   Nespočet výstřelů se rázem ozvalo. Kulky proletěly snad vším. Na zem pomalu dopadala několik těl. Šedý to polekaně sledoval. Vůdkyně se mile usmívala a sledovala, jak pomalu začíná šílet.

   "No ovšem! Vždyť já vás znám!" pomyslel si Šedý a hned si to všechno uvědomil. "Pochytala je záměrně?!"

   "Všechno ti to vyšlo, Vůdkyně." řekl jeho otec zle.

   Viděl černovlasou dívku, která se stranila ostatním.

Sledovala nebe. Roztáhla ruce a předstírala, že je anděl, který poletuje vzduchem. Pak do něj vrazila. Beze slova ho sledovala a oběhla ho. Utíkala pryč za plot a zase se vrátila. Hrála si na anděla, který poletoval světem...

   Potkal mladíka se stříbrnými vlasy, s temně fialovýma očima, které směřovaly k zemi. Když se mu podíval do tváře, spatřil v něm odraz krutosti světa kolem něj. V kapse měl několik prstenů, které zřejmě někde ve zlatnictví sebral, nebo někoho okradl...

   Minul mladíka v šedém obleku, který kráčel za svým otcem. Oba se za sebou krátce podívali, věnovali si krátký pohled a pak zase pokračovali svou cestou. Ale Šedý se pak ještě jednou podíval za malým chlapcem, skoro stejným, jako byl jeho otec. Šel s rovnými zády, hrdý sám na sebe...

   V parku se dostal do křížku s bělovlasou dívkou, která ho zmlátila. Pak na něj zaútočil pes a ona mu pomohla. Nakonec ji však lidé s bílými plášti od něj odvedli. Když ji pak potkal, měla na sobě bílé oblečení, které s ní skoro splývalo, jak byla bledá. Jen velmi krátce se mu kaštanovýma očima podívala do těch jeho a zase je odvrátila. Podíval se za ní, ale to už zatáčela za roh. Nepodívala se za ním...

   Nyní mu všechno došlo. Všechny je viděl. Proto mu byli tak povědomí. Zjištění, že je zná tak dobře a nyní klesají k zemi, kvůli němu, ho děsilo, ale mírně zmátlo, proč si toho nevšiml ihned. Chytil se za hlavu a mírně křečovitě hýbal prsty. Vůdkyně ho pobaveně sledovala. Pak vzhlédl k nebi a zakřičel šílenstvím, které ho pohlcovalo. Giloba se za ním podíval. To už však cítil vzduch za sebou a rychle zvedl kytaru, jinak by ho vzteklý Fialový zřejmě zabil a s velkou radostí.

   "Cože?" pomyslela si Vůdkyně, když viděla, že se Zelený pomalu zvedá a Černá mu pomáhá. Bílá se proti ní rozběhla, přestože byla vážně zraněná. A Fialový nadále bojoval s Gilobou, jakoby se nic nestalo. Šedý je zmateně sledoval.

   "Bojujeme..." pomysleli si všichni čtyři. "za vlastní svobodu!"

   "Bylo dobré jim dát oblečení, které je ochrání před kulkami." pomyslel siotec Šedého a usmál se. "Manrine... Ne. Šedý, vyhraj svou svobodu!"

   Šedý se rychle rozběhl proti Vůdkyni, a když odrazila Bílou, hned jí pořezal pod krkem a na hrudi. Sledovala ho s úsměvem. Vlasy jí vlály ve větru. Několik z nich jí usekl. Pak se ohnal znovu mečem, to už ho však zastavila její šavle. Kopla do něj, ale Šedý se zastavil vedle Bílé. Společně se proti ní rozběhli a zaútočili společně.

   "Probuď se, synu." řekl jeho otec vesele. "A dej jí pocítit svou sílu."

   Před Vůdkyni skočil Vyjednávač, ale kdyby tam neskočil, útok Šedého by schytala Vůdkyně. Poklidně sledovala krvavou čepel meče, který se jí skoro dotkl, ale nakonec ji minul. Šedý probodl mužovo oko, meč se mu zaryl do hlavy až po rukojeť. Vůdkyně se usmála.

   "Udělal jsi správnou volbu, že ses rozhodl žít." řekla Vůdkyně vesele.

   "Na jeho místě jsi měla být ty!" řekla Bílá zle a rozběhla se okolo muže proti ní. Její pěst však snadno zastavila, dokonce i tu druhou hravě zastavila svou dlaní. Usmála se na ni a shodila ji k zemi.

   "To nemůžeš říct." usmála se Vůdkyně a pohlédla na Šedého. Pomalu k ní kráčel, jeho pohled byl stejný, jako Datlův, předtím. Ale náhle vedle něj spatřila mladého Gilobu. Měl úplně stejný postoj, jako mladý Giloba. A když jí pak vzpomínka zmizela, málem nestihla zareagovat na jeho přímý útok na její srdce. Když chceš někoho chránit, zabíjej. Když chceš někoho zabít, nejdříve ho muč vzpomínkami a pak ho zlikviduj.

   Rychle odrazila jeho čepel svou šavlí a odskočila od něj. Dala ruku nahoru, to už jí však zezadu probodla jiná čepel. Podívala se za sebe a Bílá ji zle sledovala. Mírně pozvedla obočí.

   "Nedovolím ti jim dát rozkaz!" řekla Bílá zle. Vůdkyně se podívala před sebe. Šedý měl před sebou svou zbraň a zaměřoval Vůdkyni. Obří zář ji ozářila a ona ji sledovala. Giloba se podíval rychle jejím směrem a zmizel Fialovémuz očí, když ho mohl už zabít.

   Brána před Vůdkyní se otevřela a z ní vyskočil Giloba, roztáhl ruce a Vůdkyně zmateně sledovala jeho oddanost. Střela ho plně zasáhla do zad. Bílá vykulila oči, zatímco Vůdkyně ho jenom zaujatě sledovala. Záře je všechny tři pohltila. Šedý zadýchaně držel zbraň a mírně klesl k zemi. Chytil se za břicho. I nyní se zbraň odrazila a praštila ho na oplátku.

   "Není po všem." řekl jeho otec a Šedý vzhlédl. "Ještě musíš vstát a bojovat. To si pamatuj, synu. Jinak Vůdkyni nepokoříš."

   "Přece byste to nevzdala, Vůdkyně?" zeptal se Giloba vesele.

   "Proč?" zašeptala tiše, zatímco stál Giloba před ní, ruce měl roztažené a z jeho zad se kouřilo. Ušklíbl se.

   "Co ten tón hlasu? Copak není povinností nás všech..." Zvedl kytaru a usmál se na ni. "vás chránit vlastním životem?" Pak se prudce otočil, rozběhl se proti Šedému, který stihl zvednout svou zbraň, ale i tak dopadl na zem. "A tohohle spratka jsem chtěl zabít už tolikrát, že to s radostí udělám s vaším rozkazem! Pak se postarám o Fialového."

   "Jak to?" pomyslela si Bílá, která pustila Vůdkyni a klesla na kolena. "Proč ji ochránil? Jak to mohl přežít?!" Vůdkyně ji pohladila po hlavě a usmála se na ni. Mírně vzhlédla.

   "Jak se dalo čekat, vydržela jsi to taky." usmála se na ni Vůdkyně. "Co se takhle přidat k nám?"

   Sotva to Bílá slyšela, šíleně se usmála a ohnala se katanou,to Vůdkyně vyskočila do vzduchu a kopla ji do brady. Bílá se však zvedla a se smíchem se proti ní rozběhla.

   "Neměli bychom někomu z nich pomoct?" zeptal se Zelený.

   "Ne, tohle zvládnout sami." řekla Černá chladně.

   "Ale...!"

   "Uvědom si, laskavě, že pokud jim pomůžeš, ztratí víru v tebe a budou spoléhat na pomoc. To přece nechceš?" Zelený se podíval stranou.

   Lidé je tiše sledovali. Poslední souboj si užívali všichni, dokonce i rodinní příslušníci těch, kteří tam bojovali. Ale když se jim všechny vzpomínky na špinavé zločince smazaly, mohli se jenom radovat z toho, jak Vůdkyně vyhraje a zabije ty zkažené zločince, jejich vlastní děti. Způsob, kterým Vůdkyně pracovala, byl prostý. Vymazat vzpomínky lidí od těch, kteří vstoupili do Arény. Udržovat je v jejich kontaktu, aby váhali a báli se, co si o nich pomyslí. Proto tolik lidí zemřelo, jenom kvůli zaváhání, když spatřili někoho ze své rodiny. Z neznámého důvodu, je to tak moc nepoznamenalo, jako ostatní.

   "Poslední bitva rozhodne všechno." pomyslel si otec Manrina a vzhlédl. "Zboříte všechny sochy, nebo padne jenom Vůdkyně?"

   "Zabijte je, Vůdkyně!" zakřičela nějaká malá dívka v davu. "Jsou to jenom špinaví trestanci, ať zemřou!" Byla to Mania Bimiwová. Je vám to příjmení nějak povědomé...?

   Ano... Tohle byla sestřička Porunaca-Zeleného. Její matka jí však zacpala pusu. Z neznámého důvodu sledovala malého chlapce na stroma. Neznala ho...

   "Přestože tě tvá matka zavrhla aodmítla mi uvěřit, že bys mohl být náš syn, byla jí vymazána paměť." pomyslel si otec Manrina a sledoval svého syna. "Ale přes tu velkou krutost... podporovala tě, stejně jako jsem tě podporoval já. Tak do toho, synu, dostaň se odsud."

   "Neriskoval jsi trochu moc?" zeptal se Fialový a ohnal se mečem. Giloba uskočil stranou a přejel rukou po kytaře. Vystřelily se z ní kulkyaon s nimi utíkal za Fialovým. Ten kulky odrazil díky čepeli meče a na poslední chvíli uskočil před Gilobovým útokem.

   "A proč jsi riskoval ty, když jsi šel hledat Šedého?" zeptal se klidným hlasem.

   "Neměl jsem přímý důvod to udělat!" řekl Fialový zle a rozběhl se proti němu. Vyjednávači je tiše sledovali. Sledovali především toho, kterého se všichni báli, jak s ním drží krok další jiná bestie. Už od prvního útoku, kdy se představili, Giloba se začal zajímat o Fialového. Nejen kvůli tomu, že mu Vůdkyně přikázala, aby ho zabil, ale cítil z něj obří sílu.

   "Že ne?" podivil si Giloba a kopl ho do břicha. "Pak mi vysvětli, proč jsi jim všem bezdůvodně potom pomáhal?"

   Fialový ho udeřil do nohy, něco prasklo. Zlomil mu nohu. Fialový se zachechtal a vzhlédl. "Protože jsou to maniaci, kteří jsou slabí."

   Giloba ho udeřil do tváře, rychle od něj odskočil, ale mírně klesl na levou nohu, kterou mu Fialový předtím držel. Zamračil se. "Pche." řekl zle. "Podcenil jsem ho." pomyslel si a pohlédl na nohu. "Tak snadno dokázal zlomit nohu, jenom tím, že se mě sotva dotkl. Co je zač?!"

   Stejně jako Moses, tak i Giloba si byl vědom možné porážky. Holá záda ho začala studit, když mu do nich zavlál vítr přímo. Měl je celá popálená a stékala mu po nich krev. Přesto pevně stiskl svou kytaru a přejel po ní rukou. Sponzoři a diváci mohli tak poslechnout jeho poslední píseň. Zavřel oči a začal pomalu hrát. Fialový se zamračil a sledoval ho. Netušil, co od něj může čekat. Byl nevypočitatelný. Sponzoři ho tiše sledovali, někteří se usmívali. Otec Manrina stál na tribunách, kopl do ženy, která přepadla před zábradlí a dopadla na zem, kde zůstala zkroucená. Tiše ji sledoval a pak pohlédl na obrazovky. Jedna z nich praskla a on pohlédl do kanceláře Vůdkyně. Hudba, která doposud hrála, se zasekla na jednom místě a pak přístroj praskl. Kráčel po okraji Arény smrti a sledoval všechny mrtvé diváky. Pohlédl na Sponzory, kteří se smáli, a pak zase na obrazovku.

   Giloba přestal hrát. Zaútočil přímo na Fialového aprobodl mu bok svou čepelí na kytaře. Díky tomu, jak dlouho hrál, Fialového zmátl, proto neočekával jeho útok přímo. Podíval se mu přímo do kočičích očí a sledoval v nich tu krutost ke světu, se kterou bojoval.

   "Řekni..." usmála se Vůdkyně a vzhlédla. Bílá se zamračila a pevně stiskla ruce v pěst. "Co si myslíš o této společnosti?"

   Šedý chvíli mlčel. Pak k ní pomalu kráčel a Bílá ho sledovala. "Za chvíli tohle bude... jen stát bez lidí." řekl Šedý tichým hlasem a vzhlédl. Jeho oči nyní byly naprosto stejně, jaké Gilobovy. Usmála se.

   "Ano, to bude." souhlasila.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší