Ráj smrti - Kapitola pátá (4. část)

11. listopad 2015 | 07.00 |

Najednou se cosi zalesklo, řetěz se mu obmotal kolem těla a odhodil ho stranou a byl to nakonec Wrimm, kdo ho srazil k zemi, zatímco si Silkon olizoval řetěz a hnal se k němu. Wrimm zapištěl svým hlasem, že bude litovat, že sem u kdy smál, to už se však Nemma ohnala pěstí a jistě by Wretche zabila, kdyby se před ním neobjevil Polonius a díky svým bestiím ho neodsunul stranou.

Polonius se posléze Nemmě vysmál, jak je pomalá, zatímco se hnal rychle k Wretchovi, dodávajíc, že toho pozře on! Nemma přimhouřila oči a pohlédla na Wretche, který se pomalu zvedal. Chvíli ho sledovala, ale poté vrazila své drápy blížící se dívce od ramene, která zakřičela bolestí. Nechť se hlasy hříšníků rozezní po celé místnosti, zatímco já bloudím tímto peklem a mohu jen tiše přihlížet těm posledním bojům o životy lidí, kteří se nechtěli za žádnou cenu vzdát. I chlapec bez prstů na nohách i na rukách měl pořád ducha bojechtivosti a nepřál si zemřít, nepřál si přijmout rozsudek, který mu Bůh udělil bez jeho vědomí. Nakonec Wretch stál proti Poloniovi, který k němu pomalu kráčel, zatímco mu oko jasně bíle zářilo. Vlasy mu poletovaly v prudkém větru, který způsobily jeho bestie, zatímco seskakovaly ze stropu. Nakonec se zastavil před Wretchem, zdravíc ho, jako nějakého přítele. Wretch ho ovšem pozdravil stejným způsobem. Polonius se ušklíbl, jako maniak, naklonil hlavu na stranu, jakoby neměl žádné obratle, a ptal se ho, jak chce být rozsouzen. Wretch mlčel. Sevřel ruce v pěst.

Polonius se zasmál a rozběhl se proti němu, zatímco po jeho boku utíkalo několik bestií, které se zakously čtyřem dalším osobám do krku. Wretchovi se povedlo vyhnout se útoku bestie, avšak Polonius ho hned na to kopl do břicha. Wretch ucítil onu nepříjemnou bolest, kdy si člověk uvědomí, že to, co se děje, je více než skutečné. Chtěl Polonia udeřit, však Poloniovy smysly se snad zbystřily. Pobaveným hlasem se ho zeptal, jak se baví. Wretch ho od sebe odsunul a rychle od něj utíkal pryč. Byl možná špatný nápad odložit zbraně, ale zároveň se cítil o něco silnější. Bestie po něm skočila a už to vypadalo, že se mu zakousne do krku, najednou však koule na jeho rameni vyletěla od vzduchu, vletěla bestii do tlamy. Její tělo se rozzářilo a bestie praskla, zatímco Polonius tiše sledoval prášek z jeho tolik milované bestie.

Jeho oko se pomalu vracelo zpátky do normálu, však hned zase zbělely, zatímco zaječel, jako bestie vedle něj a vrhl se proti Wretchovi, uštědřujíc mu další ránu, zatímco se zakousl do dívčiny kůže. Dívka jen zakřičela, pak však omdlela, když se do ní zakously bestie. Nakonec padla na zem a Polonius si utřel pusu. Jeho oko se ovšem změnilo na světle hnědé a trochu zklamaně pohlédl na dívku pod sebou, která měla trochu pootevřená ústa.

Ignoroval, že se proti němu rozběhl další účastník, dřepl si k dívce, pohladil ji po tváři a zavřel jí ústa a víčka jí sklopil. Hned na to zastavil mladíkův kopanec a podíval se na něj bílým okem.

Wretch se chytil za hlavu. Cítil v ní opravdu nehezký pohyb a slyšel podivné syčení, které ho dohánělo k šílenství čím dál víc. Polonius se na něj poklidně podíval a ušklíbl se víc, smějíc se mu, zda má červa v hlavě. Wretch se na něj nenávistně podíval. Byl to on, kvůli komu nemohla Victoria chodit. Vzpomněl si na chvíli, kdy mu Victoria u jezera oznámila, že ji Itazura otrávila, ale zároveň jí pomohla postavit se částečně na nohy, ale jen po určitou dobu. Cítil tak velkou nenávist vůči Poloniovi před sebou, že kdyby mohl, rozsekal by ho na kousíčky. Ale vzdal se toho prohnilého meče, který mu ovládl mysl a zatemnil mu zdravé myšlenky. Polonius se k němu přiblížil a veselým hlasem se ho zeptal, jaké to je přijít o všechno během několika málo hodin. To už po něm Wretch zaútočil. Sice po něm bestie skočila, ale využil Polonia, aby právě jeho zranila. Polonius zakřičel a chytil se za poškrábanou tvář. Podíval se za Wretchem, který utíkal kupředu. Dal ruku před sebe a bestie se za ním vydaly. Polonius pohlédl na skálu před nimi a přimhouřil oko. Nemohl si dovolit, aby znovu prohrál, nikoliv tehdy, kdo ho On sleduje. Tiše zavrčel a rozběhl se proti němu, tentokrát s křikem a na jeho rozkaz proti Wretchovi skočily dvě bestie, které vzdáleně připomínaly lišku nebo vlka. To už se však Wretch zastavil a udeřil do jedné z nich. Ta padla na zem a druhá bestie z něj ze strachu hned skočila, krčíc se a klepajíc se, sledujíc jeho děsivý pohled. Polonius na něj zakřičel, jak si to může dovolit.

Najednou Wretch naklonil hlavu na stranu a k uchu si přitiskl dva prsty a něco mezi nimi sevřel. Polonius potom vykulil oči a mírně pootevřel ústa, aby mu nyní zmenšující se špičáky vynikly a zazářily do tmy. Jen tiše sledoval Wretche, který mezi prsty svíral onoho červa, kterého předtím sám obdivoval a kterého mu Polonius osobně strčil do ucha. Sledoval, jak se červ kroutí ze strany na stranu a piští, aby ho Wretch okamžitě pustil. Wretch pomalu vzhlédl, pohled měl o něco milejší. Polonius se zamračil a zavrčel. Zeptal se ho, kdo skutečně je. Wretch k němu pomalu šel, držíc červa mezi prsty, zatímco se kroutil. Polonius počal rychle ustupovat, však najednou se zastavil a Wretch se mu nyní díval přímo do zmateného oka. Polonius se ho znovu zeptal, co je. Wretch se jen ušklíbl se slovy, že je šílenec, jako on. Rozevřel mu ruku a vložil mu do ní malé kroutící se tělo červa. Potom ho přinutil, aby ji mírně sevřel. Polonius mlčel.

"Doufám, že se o něj postaráš, jinak si mě nepřej, Polonie," ušklíbl se na něj Wretch. Polonius chvíli mlčel, však pak se ušklíbl víc, dodal jen, zda ho přijde zkontrolovat, na což Wretch jen zakroutil hlavou.

Všiml si Poloniova náhrdelníku; byl to jen prstýnek s drahokamem na řetízku. Však najednou si rozpomněl a uvědomil si, že ten samý nosívala i Victoria. Už se chtěl zeptat, odkud ho vzal, však najednou se ozval rozzuřený hlas, který rozbouřil oblohou a byly slyšet blesky a hromy. Hlas se Polonia ptal, jak se opovažuje znovu prohrát a dokonce tak posměšně. Polonius se zamračil, však ušklíbl se a řekl, že se prostě rád pobaví, když je Hra zajímavá. Potom ještě dodal, že se nepobavil nikdy více za celé ty roky. Odstrčil Wretche od sebe se slovy, aby provokoval Boha tak dlouho, dokud nebude sám spokojený. Potom už po něm skočila jeho vlastní bestie a stáhla ho někam k zemi, zatímco za ním Wretch křičel. Chvíli se díval do temnoty, kde před malou chvílí zmizel Polonius, nakonec jen pevně sevřel ruce v pěst, ale usmál se nad tím, že to je šílenec. Přesto mu poděkoval a rozběhl se kupředu. Polonius se také usmál a díval se na jasný měsíc, zatímco kolem něj jeho bestie utvořily kruh a tiše ho pozorovaly a hlídaly. Ruce měl roztažené. Pomalu se měnil zase zpátky do své původní podoby. Zavřel oko. Jen poznamenal, že se nikdy necítil víc naživu, než když si uvědomil, že pořád existují lidé, jako je on. Pobaveným hlasem vyzval Boha, aby i nadále sledoval jejich kroky, zda bude stejně překvapený, jako byl on. Na hrudi mu ležel řetízek s prstenem. Sevřel ho mezi prsty a prohlížel si onen překrásný drahokam, který předtím nosívala Victoria na prstě. Úšklebek mu zůstal. Políbil diamant a znovu zavřel oko, jeho hlava klesla dolů a on si povzdychl. Vzpomínal na Victoriu. Když otevřel znovu oko, spatřil ji nad sebou, jak se na něj usmívá, byla to však jen jeho vzpomínka, kterou nemohl uchopit, ani sevřít do náruče. Ale i tak to byla dokonalá chvíle pro něj. Sledoval osobu, do které se tak bláhově zamiloval, přestože Nemmě vyčítal, že se zamilovala do smrtelníka také. Zakroutil nad sebou hlavou, zakrývajíc si rukou tvář se slovy, že je směšný a patetický. A přesto nikdy necítil tak velkou prázdnotu, jako právě nyní, když ležel obklíčený svými bestiemi, které ho bránily, a bestiemi, které ovládal Bůh a přál si ho vidět mrtvého.

Wretch se podíval za sebe, zatímco utíkal kupředu, najednou se prudce zastavil, sotva se podíval před sebe. To už Itazura křičela zlověstným hlasem a rukou s drápy se po něm ohnala. Wretch se jí stihl vyhnout, však hned na to sledoval, jak držela mladíka za obličej a mlátila s jeho hlavou o skálu před sebou. Cítil chladnou kapičku potu, která ho děsila při pomyšlení, že kdyby ho chytila, mohlo se to stát i jemu.

"Až najdeš královnu," vybavila se mu Richardova slova předtím, než ho Itazura chladnokrevně zabila, "zabij ji pro mě!"

Popadl kámen, pevně ho sevřel v ruce a rozběhl se proti Itazuře. Sice mu pomohla od jedu, který mu do hlavy vsadil červ, ale nemohl jí odpustit. Kvůli ní zemřely dvě osoby. Dvě osoby, které tady poznal, které se staly pro něj poněkud podstatnější, než by si sám kdy dokázal představit. Nyní držel v sobě vztek, ale rozhodl se, že si ho na ní vylije. Alespoň trochu. Zapíchl jí špičku kamene do jizvy na krku. Itazura vykulila oči a hlasitě zakřičela. Tak děsivě, jako křičí čarodějnice v pohádkách pro děti, a přitom tam skutečně, že měl skutečně strach, že by ji mohl tímto zabít.

Sabaki vzhlédl s rudýma očima a poslouchal Itazuřin křik. Silkon a Wrimm se pomalu otočili za tím křikem, zatímco Nemma bezcitně zabíjela dál. Itazura se s křikem otočila na Wretche a udeřila ho do obličeje silou, kterou by očekával u muže. Vypadl mu kámen z ruky. To už však Itazura byla u něj, držela ho v ruce a počala ho jím řezat, křičíc jako maniak, jakoby chtěla to tělo roztrhat, pak přestane křičet. Avšak Sabaki moc dobře věděl, proč tak moc křičela; zasáhl jediné místo, které jí připomínalo její předešlý život; jizva, která ji připravila o život, která rozhodla, že se dostane sem a bude muset bojovat o svůj život. A za pomocí bylin, díky kterým otrávila své soupeře, před ním stanula a on ji uznal za vhodnou k dalšímu boji. V této Hře zabila největší podíl lidí jen díky jejím radám, které ponechávala zachycené na stromě. Byly to vzkazy, které říkaly, že bylin pod stromem jsou léčivé, přitom v sobě měly prudký jed. A ona se pak vesele smála, zatímco lidé křičeli, plakali a umírali vedle dalších napálených. A tak se les, poušť a hory plnily mrtvolami, kterým už nikdo neodkázal pomoci. Proto ta těla ostatní soutěžící přešlapovali, v lepším případě. Sabaki se jen pousmál nad myšlenkou, že jen podlá krysa zaútočí na místo, které spojuje rozhodčí s jejich předešlým životem. Způsob jejich smrti je na nich vyobrazený přímo dokonale. Každý z nich má slabé místo, které můžete najít naprosto okamžitě. Itazura ho měla příliš na očích, proto nyní křičela. Udeřila Wretche do obličeje. Když spadl na zem, počala do něj kopat a ječela:

"Proč nemůžeš zůstat ležet na zemi?! Proč prostě nepadneš?!"

Wretch se od ní trochu odsunul a podkopl jí nohy. Dostal se nad ni a držel jí ruce po stranách. Měl sto chutí ji uškrtit, zabít ji tak bezcitně, jako ona zabila Richarda, ale pořád měl v sobě tolik lidskosti, že jí jen zkroutil ruku do strany a vydal se kupředu se slovy, aby už nikdy více nezabíjela někoho, kdo ji miloval. Itazura vztekle zavrčela. Ona byla poraženě hloupým člověkem?! Ona? Tak velká a mocná Itazura? Ta, která samotnému Bohovi říkala vše, co se šustne mezi rozhodčími, co on sám nestihl zaregistrovat? Ona?! Zakřičela prapodivným řevem. Avšak to řvaly bestie, které její hlas přehlušily. Na tohle Wretch neměl čas. Musel se dostat k oné vysoké skále. Tam rozhodně bude čekat samotný Bůh, aby mu poblahopřál, že se dostal až k němu.

Pustil Itazuru a rozběhl se kupředu, div o ni nezakopl. Itazura za ním ječela, aby se okamžitě vrátil, div nepřišla o hlas, jak moc křičela. Sledovala ho, jak mizí pryč z jejího dohledu. Byla v šoku. On ji neuposlechl? Proč? Nikdy se nenašel nikdo, kdo by odolal její kráse, kdo by neposlechl její přání či rozkaz. A přesto Wretch Elendig dnes přepsal historii celého Ráje smrti, celé existence této Boží hry.

Když se Wretch ohlédl, viděl, že Itazura chvíli na to zabila dívku. Sledoval, jak jí propíchla hruď několikrát po sobě, zatímco se pobaveně smála a oháněla se nožem, dokud dívčina krev nepokryla její tvář. Ale zastavit nemohl! Musel bojovat sám za sebe! Tam na té skále se schovává Bůh samotný. Musel tam být schovaný. Doufal v to. Věřil v to. Ale jistý si tím nebyl. Přesto si opravdu moc přál, aby měl pravdu.

Najednou před něj někdo skočil. Tiše sledoval svalnatého Wrimma, který otevřel bílé oči, vak občas se mu změnily na ta vlídná zelenomodrá kukadla, která Wretche trochu uklidňovaly. Avšak usmál se a se slovy díky se proti Wrimmovi rozběhl. Wrimm nic neřekl, jen se ohnal dlouhými drápy, otáčejíc se tak celý. Wretch před nimi včas uskočil, však najednou se zarazil. Konečně pochopil, proč se tolik lidí zaráželo a posléze křičelo, sotva spatřili odhalená Wrimmova záda. Tetování, které bylo tak složité a zároveň děsivé, ho nechalo jen stát v úžasu. Nemohl se ani pohnout. Na obří svalnaté ruce bylo vskutku jedinečné, ale jeho záda, mohu tvrdit, že to byl skutečné mistrovské dílo. Monstrózní velikost, barvy, jedinečnost. A přitom to bylo tak dokonalé, tak jedinečné tetování, které by si přál mít každý na zádech nebo alespoň část vidět za svého života. Wretch si ho mohl jen tiše prohlížet. Potom se Wrimm otočil a ohnal se tentokrát nohou, která však připomínal jen drápy, před kterými na poslední chvíli uskočil stranou a skrčil se.

Wrimmovy oči se změnily na bílé, sotva se ohnal pěstí a Wretch byl donucen se stáhnout, znovu. Nemohl se však dostat dál, pokud bude i nadále jen prchat a ustupovat. Trochu vycenil zuby.

Vstal a kráčel vstříc Wrimmovi. Zeptal se ho, zda si pamatuje na Williama, na muže, který ho držel po celou noc v šachu a nakonec nad ním vyhrál. Vzhlédl s lhostejným pohledem. Ptal se ho, zda si také pamatuje, jak se mu William vysmál, díky jeho hlasu, a potom ho porazil bez většího problému. Wrimm mlčel a sledoval ho bílýma očima.

"Co když je zde vždycky někdo, kdo tě dokáže porazit?" zeptal se ho Wretch a zastavil se před Wrimmem.

Wrimm mlčel. Pozoroval ho. Toho troufalého člověka, který s ním mluvil jako se sobě rovným. Sevřel drápy, které měly představovat ruce, jakoby se chtěl začít modlit, a zavřel oči. Nic neříkal. Wretch se trochu pousmál, myslíc si, že i jeho přemluvil, aby se vzdal a déle neprodlužoval tento nesmyslný boj. Najednou však Wrimm otevřel oči, zakřičel a udeřil sevřenými drápy o zem. Způsobil tak trhlinu, skrz kterou se propadli dva účastníci této Hry a křičeli, že takhle skončit neměli. Wretch se zachytil o roh. Pohlédl dolů a díval se do temnoty, ze které pomalu vylétávaly jakési pobledlé duše, volaly ho a tahaly ho dolů.

Najednou mu Wrimm šlápl na ruku, až Wretch zakřičel bolestí. Přesto se pevně držel temného kamenu. Pohlédl na Wrimma, který neprojevil ani špetku citu a jeho oči byly zase normální, modrozelené, klidné a přátelské. Wretche se ohnal druhou rukou, ve snaze se zachytit jeho kůže a strhnout ho tak dolů, aby i on přepadl a v nejhorším případě dolů spadl s ním. Wrimm mu však uhnul stranou a nohu posunul stranou. Nakonec mu řekl, že bude čekat tak dlouho, dokud se nepustí. Znovu mu dupl na ruku, to u Wretch zakřičel sice krátce, ale o dost bolestivěji, než předtím. Zachytil se i druhou rukou, protože mu bylo jasné, že ona jedna ruka ho už déle neudrží. Wrimm mu skopl ruku dolů. Wretch si jen odpudivě prohlížel pokroucenou, zmodralou a zakrvácenou ruku. Jen odpudivě odtáhl hlavou dozadu a vzhlédl k Wrimmovi, který se to samé chystal udělat i s druhou rukou. Wrimm se ušklíbl a tesáky mu jasně zazářily v odrazu měsíce. Wretch se rozhlédl kolem sebe, hledajíc nějaké východisko z této situace Wrimm se s ním už pobaveně loučil svým pisklavým hlasem, který široko daleko bavil lidi kolem něj, přestože s ním nebojovali. Wretch využil toho, že se rozčílil a nadával na svou alergii, sotva se mu oči vrátily do normálu a on si musel setřít slzy ze zarudlého oka, a vyhoupl se rychle nahoru. Když už stál na nohách, rozběhl se proti Wrimmovi. Vrazil do něj.

Wrimm kupodivu ztratil rovnováhu a s obrovským zemětřesením, které potom spustil, dopadl na zem. Div země nepraskla. Wretche však dostal na zem také. Jen zmateně sledoval Wrimma, který ignoroval ten fakt, že skončil na zemi, a místo toho se kroutil a oko mu slzelo, zatímco bylo napuchlé a celé zarudlé. Wretch jen zamrkal. Vstal a nenápadně kolem toho trpícího člověka prošel, dívajíc se za ním, zda ona kupa masa za ním jen tak náhodou nejde se slovy, že si z něj doposud dělala legraci. Když se ohlédl, Wrimm se pořád válel na zemi a kopal nohami kolem sebe, křičíc, jak strašně ho bolí jeho oko. Zbylí soutěžící, kteří si pořád nezvykli na fakt, že Wrimm doslova pištěl, jakoby se zrovna nadýchal helia, se jen váleli smíchy po zemi. Wretch se už nesmál. Břicho ho bolelo na tolik, že by si zřejmě roztrhal bránici, kdyby ještě pokračoval. A opravdu se mu chtělo se smát; víc, než kdy dřív. Nejen protože to bylo tak zábavné. Ale bylo to vskutku zajímavé; oproti Wrimmově masivnímu tělu má tak tenký hlásek. Pořád tomu nemohl uvěřit, ale rozhodl se, že v zájmu vlastní bránice se smát nebude. Když však Wrimm zavřískal, protože na něco podle všeho šlápl, jen stěží se udržel nesmát, musel si zakrýt pusu oběma rukama a utíkat, co nejrychleji od něj pryč, aby ho slyšel co nejméně.

Však posléze ukřičel jakýsi křik. Nezastavil v běhu, však ohlédl se a sledoval, jak Wrimm popadl malého chlapce, kterého potkal předtím. Zastavil se a chtěl se rozběhnout zpátky, však Wrimm využil své síly a nebral ohledy na věk ani na pohlaví. Wretch jen sledoval, jak Wrimm udeřil s chlapcem o zem a zahodil bezvládné tělíčko do díry vedle sebe. Wretch zůstal stát s otevřenou pusou. Nakonec zavřel oči. Musel se odsud dostat. Pokud se odsud dostane, tohle všechno pro něj skončí! Bude o tom moci vyprávět, ale rozhodně i to nechá pro sebe a bude si přát zapomenout. Proč se mu nyní zjevovala ta smějící tvář víc, než kdy dřív? Hlava ho bolela, přestože v ní onoho červa už neměl. Zastavil se a sípal, nemohl se ani nadechnout. Viděl rozmazaně. Teplota klesla na bod mrazu. Klesl na kolena, drží se za krk, prosíc sám sebe, aby se mohl nadechnout, ale nemohl. Oblek se mu samovolně počal smršťovat a on s každou chvílí cítil, že se sotva může pohnout. Ale oči se mu pomalu klížily. Takhle tady přece zemřít nemohl, zatraceně! Tak moc se snažil roztrhnout si oblek, ale nešlo mu to.

Pomalu zavíral oči. Najednou před něj skočila bestie v podobě nějakého vlka, avšak tělo to mělo prazvláštní, jako od nějaké kobylky. Hned se zakouslo do jeho obleku a odtrhlo mu část u krku. Krátce na to se mohl konečně nadechnout a oblek sám o sobě dost povolil. Podepíral se rukama, aby se z toho šoku vzpamatoval. Pomalu vzhlédl k bestii, která ho pozorovala bílýma očima. Potom na něj zařvala a rozpadla se na prášek. Wretch se podíval směrem, kde naposledy spatřil Polonia a pousmál se. Poděkoval mu. Sevřel si nakousnutý oblek. Konečně mohl normálně dýchat. Usmál se. Vstal a rozběhl se kupředu, zatímco se za ním několik bestií ve stínech dívalo. Polonius se jen šklebil s očima zavřenýma, zatímco vedle něj ležely dvě mrtvé bestie, které se však nerozpadly na prach. Na těle měly mnoho kousanců a jizev od bestií, které pořád útočily na ty, které se snažily Polonia ochránit za každou cenu.

Wretch utíkal kupředu, přestože mu bylo už jasné, že další na něj bude čekat Silkon. Poznal to podle prapodivné kreatury, která kolem něj proběhla, spíše proskočila, a také díky řetězu, který nyní poletoval vzduchem a toužil ho nějakým způsobem ranit. Vypadalo to, jakoby řetězů bylo více. Ale ani tak se Wretch nerozhodl vzdát se. Přestože viděl, jak se snadno dostávají pod zem a tu potom ničí svým prudkým návratem, snažil se strach schovat. Slyšel prapodivný zvuk. Nyní nemohl polevit, nyní ne. Těsně před koncem se vzdát? Kdo to kdy slyšel! Do smrti by se sám sobě vysmíval.

Konečně se objevil před Silkonem, ale rozhodl, že zkusí jinou taktiku. Chtěl ho oběhnout, aby se vyhnul boji úplně, ale Silkonův řetěz se mu obmotal kolem těla, stáhl ho k zemi a přisunul ho k Silkonovi. Když se na Silkona podíval, už poskakoval pryč, jako nějaká šelma, a potom se prudce vrhl na Wretche. Ten odskočil stranou, však řetěz ho zadržel na místě.

Avšak místo jeho tváře ránu schytal Mike. Sledoval, jak mladíkovo tělo kleslo k zemi a Silkon se pozasmál. Wretch se k němu rozběhl a snažil se ho probudit. Jenže Mike už měl oči zavřené. Najednou však zahýbal ústy. Zašeptal Wretchovi, aby se odsud dostal, aby navštívil jeho rodinu a řekl jim... Co jim měl říct? To už se Wretch nedozvěděl, protože Mikeova duše vydechla naposledy, stejně ta člověk Mike byl prohlášen za mrtvého, zatímco jeho matka se zhroutila a děti plakaly. Wretch s ním zatřásl. Nemohl uvěřit, že by mu další osoba zemřela pod rukama. Cítil v očích slzy. Copak tady nehráli o své vlastní životy? Proč nemohou prostě dostat druhou šanci, když ji potřebují, zatraceně? Ráj smrti si vybírá oběti sám. Znovu s ním zatřásl, ve snaze se snad vzpamatovat z prvotního šoku. Nemohl si jen tak přiznat, že mladík před ním je mrtvý. Na mladíkovu tvář dopadly jeho slzy. Copak je tak nemožný, že nemůže nikoho zachránit?

Vztekle sevřel ruce v pěst a podíval se na černou horu před sebe, na které spatřil zahalenou osobu v bílé róbě. Jen počkej, Bože, však Já tě také budu soudit! S touhle myšlenkou položil Mikea opatrně na zem a rozběhl se proti Silkonovi, přestože věděl, že proti také hoře, jako je on, nemá sebemenší šanci. Pokud má však zemřít, jako ostatní, ukáže Bohovi, že neovládá jeho osud, že si ho řídí on sám. Silkon proti němu znovu vrhl svůj řetěz se šíleným smíchem, avšak Wretch si toho nyní nevšímal. Ono šílenství, které se ho předtím vzdalo, se na něj vrhlo a pomohlo mu, aby se smířil s jistou smrtí, zatímco pomalu zešílí. Zemře z vlastního rozhodnutí, nikoliv z příkazu Boha. Vybavila se mu smějící tvář. Pomyslel si, že nikdy nezjistí odpověď na to, komu patří, ani proč se mu pořád zjevuje. Pomyslel si, že svou matku už nespatří více, že ji odsud neodvede. Pomyslel si, že není Spasitel, že se odsud nedostane a nebude se moci setkat s nikým z těch lidí, kteří tady dnes zemřeli. Ale i tak běžel s myšlenkou, že Boha svrhne, i kdyby měl za to zaplatit životem. Nemohl by zemřít s myšlenkou, že ostatní zemřeli a on nakonec nebyl schopen udělat vůbec nic. Dostal se k Silkonovi, který byl zmatený, že se dostal skrz, a kopl ho do boku. Silkon vztekle zavrčel, ale nic neřekl, zatímco padal na kolena a onen smrtelník kolem něj probíhal. Silkon potom s úsměvem poznamenal, že smrt změní každého.

Najednou z rohů místnosti vyšlehly plameny a ty mířily k Wretchovi. Bylo mu jasné, že osoba v bílé róbě je jistě Bůh, jinak by se ho nesnažil zastavit tak hloupým trikem, jako jsou plameny. Polonius ležel na zemi a otočil se za šlehajícími plameny. Zvedl ruku a některé plameny pomalu slábly a vracely se zase zpátky, zatímco jim Polonius přikazoval, aby zmizely v temnotě a už nikdy více se neukazovaly na světle. Rudé oči vztekle zazářily. Polonius se chytil za prázdné místo v pravém oku a po chvíli držení se zpátky vykřikl bolestí. Plameny se znovu rozšířily do všech koutů a chtěly pohltit Wretche uvnitř sebe. Wretch si všiml, že zahalená osoba něco svírá v ruce; nějaký balíček. Slyšel také Polonius hlas a ohlédl se za ním. Potom však překvapeně sledoval plameny, které mu letěly přímo do zad a snažily se ho pohltit. Zanadával a utíkal, jak nejrychleji mohl. Díval se kolem sebe, hledal nějaké východisko z této celkem bizardní situace.

Najednou byly plameny něčím pohlceny a všechno upadlo do temnoty. Postupně se objevily podivné zářící houby, které dodávaly celé místnosti zase nějaké to světlo. Wretch zadýchaně zastavil a díval se kolem sebe. I přesto, že to byl Ráj smrti, někdy vypadal skutečně překrásně.

Zarazil se.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře