Aréna smrti - Kapitola dvacátá druhá

12. listopad 2015 | 07.00 |

Kapitola dvacátá druhá: Poslední Gilobova bitva v bloku A

Vůdkyně zvedla šavli a odrazila Šedého stranou. Věděl, že už ji nebude moci zasáhnout. Zbraň musí nasbírat dostatek energie, aby vytvořila větší výstřel, než předešlý. A riskovat, že jí život zase zachrání Giloba, který se mohl normálně pohybovat, jenom s odřenými a popálenými zády od předešlého zásahu, nechtěl. Ale taky věděl, že tohle je nekončící boj. Zapochyboval o svém otci, jako o tom, kdo je podporoval, a Vůdkyně ho probodla. Proč by to dělal? Proč by ho dostal do vězení a pak ho podporoval. Muž v zeleném šátku ho usvědčil. Je snad možné, že se jeho otec převlékl stejně, aby ho zmátl? Ne... Všechno skutečně zařídil jeho otec. Udeřil se zbraní do Vůdkyniny šavle, ta poklidně sledovala, jak se rozpadá na kousky, a usmála se. Popadla ho za kabát a odhodila stranou. Zvedla ruku a muži po něm stříleli.

   Bílá se však proti nim rozběhla, vyběhla rychle po stěně a Vůdkyně poklidně sledovala, jak je jednoho po druhém shazuje z hradeb nebo dokonce zabíjí. Pousmála se. Bílá zle zavrčela a skopla na zem dva muže. Dívala se, jak křičí a mizí za hradbou. Pohlédla taky na muže v zeleném šátku. A zarazila se. Sledovala jeho šátek okolo krku. Pohlédla na Šedého.

   "Šedý...?" řekla zmateně a podívala se zase na muže. Přikývl. Bílá jenom zamrkala a vítr jí zavlál do bílých vlasů, které vynesl nahoru. Nehýbala se. Vypadala, jako porcelánová panenka. Pousmála se, zatočila se a pak vesele utíkala pryč s rukami roztaženýma, jako letadlo. Černá se na ni podívala.

   "Je to blázen." pomyslela si. Usmála se však. "Stejně střelená, jako já."

   Šedý se vyhnul Vůdkyni, která proti němu přímo zaútočila.

Oháněla se šavlí, jako maniak. Šedý jí jenom uhýbal stranou. Pak ho pořezala po rukách, kopla do něj a odkopla jeho zbraň. Následně ho skopla k zemi a zapíchla šavli vedle něj. Následně vyndala z druhého pouzdra další a přiložila mu špičku k nosu. Její pohled byl klidný, spokojený, ale prázdný. Šedý si toho hned všiml. Vůdkyně vzhlédla směrem ke Gilobovi. Sledovala, jak se pere s Fialovým na její rozkaz, jako blázen.

   Šedý toho využil, skopl ji ze sebe a rychle se rozběhl pro svou zbraň. Vůdkyně ho však hned dohnala. Když už natahoval ruku, že chytí zbraň, zapíchla mu šavli do ruky. Polekaně sledoval, jak čepel prošla skrz a krev mu o ní stékala. Ohlédl se za Vůdkyní, která točila se šavlí a blížila se rychle k němu. A pak ji dala prudce před sebe. Zůstala nehnutá na místě.

   Sledovala Šedého pod sebou, který nohami zastavil její šavli na poslední chvíli. Jen kousek a vypíchla by mu oko. Ušklíbla se, prudce vytáhla šavli z jeho nohou a pořezala mu je. Pomalu ho obešla, zatímco ji naštvaně sledovala. Ruku měl připíchnutou k zemi díky šavli. Nemohl ji vyndat. Byla příliš hluboko a silně zabodnutá do země. Uvnitř sebe zuřit, protože byl k ničemu.

   "Máš stejnou povahu, jako tvůj otec." řekla Vůdkyně klidným hlasem a Šedý zpozorněl. "Taky jsi tak arogantně vlezlý."

   "Ona zná mého otce?" pomyslel si Šedý a zamračil se. "Kam tím míříš?" zeptal se zle. Vůdkyně neodpověděla, avšak pohotově ho kopla do brady tak silně, že mu hlava klesla dozadu a on tak mohl vidět krev, která nad ním poletovala. Poklidně ho sledovala.

   "Tvá bolest utěšuje mou touhu." zašeptala Vůdkyně a pohladila Šedého po hlavě. "Tak ještě chvíli lež na místě a začni prosit o milost, abych tě skutečně nezabila."

   Ozvala se strašlivá rána. Vůdkyně a Šedý se podívali jejím směrem a pohltil je prach. Bílá se zastavila a dívala se dolů. Černá se smutně dívala dolů a Zelený měl polekaný výraz.

   "Hloupý Fialový." zašeptala Černá.

   "Fialový!" zakřičel Zelený polekaně.

   "Co se děje?" pomyslela si Bílá.

   Sponzoři mlčeli a někteří se začali šíleně smát. Otec Manrina se podíval jejich směrem. Moc dobře věděl, čemu se smějí. Podíval se zase do Arény smrti, kde poletoval jenom prach a rušil tak všem obraz, ale Sponzorům okamžitě došlo, co se stalo. Proto je to tak moc bavilo. Manrinův otec se však nesmál, přestože věděl, co se děje. Zakryl si tvář šátkem.

   "Vše, co jsem tehdy viděl, si doposud pamatuji. Vše, co jsem tehdy měl, jsem ztratil během tak krátké chvíle. Nejlepší přátele, celoživotního rivala kamaráda, dokonce i dívku, kterou jsem viděl tolikrát za život, že jsem se do ní zamiloval. Přišel jsem o celý smysl života a nyní za to musím trpět..."

   "Fialový!" zakřičeli všichni zbylí Zjizvení potomci. Země pod Fialovým a Gilobou byla popraskaná. Na zem dopadaly kapky krve. Giloba byl mírně zadýchaný. Kapky potu ho lehce chladily na krku, ale jeho pohled byl mírně spokojený. Pak se usmál a zklidnil se mu dech.

   "Konečně." zašeptal. Po čepeli na kytaře tekla rudá kapalina a mizela v zemi. Černé se leskly oči a nakonec se rozplakala.

   "Fialový!" zakřičela přes celou Arénu smrti. Sponzoři se smáli, jiní mlčeli. Otec Manrina to tiše sledoval a provinile se podíval dolů.

   "Tak to většinou bývá." zašeptal do větru. Šedý se vylekaně díval vedle sebe, zatímco se Vůdkyně usmívala.

   "Nepochybovala jsem o tobě, Gilobo." řekla vesele.

   Fialový se tiše díval před sebe, z pusy mu tekla krev, stejně tak na břiše měl několik jizev, ze kterých mu stékala krev a močila jeho oblečení doruda. Sledoval čepel v břiše, která pomalu ukončovala jeho život. Pomalu ji chytila rukami od krve a zlomil mu ji. Giloba ho zmateně sledoval. Přestože byl na pokraji smrti, přesto pořád bojoval. Mírně ukročil dopředu a zastavil se. Otočil se na Gilobu. Sponzoři, Zjizvení potomci a Vůdkyně poté sledovali, jak Fialový pomalu klesá k zemi.

   "Je mi to líto, Zelený." pomyslel si Fialový s pohledem na malého chlapce, který ho polekaně sledoval. "Neodejdu s tebou... Stejně máš ze mě strach, proč bych tě měl děsit i mimo Arénu smrti? Ano... Takový konec si zasloužím. Zemřu tak, jak jsem žil. Jako nikdo."

   "Fialový!" zakřičel Zelený.

   Šedý se vztekle rozmáchl po Vůdkyni, která jeho meč zastavila díky své šavli a usmívala se na něj. To však k ní klesala rozzuřená Bílá a pěst měla před sebou. Rychle se skrčila a Bílá jí udeřila do štítu. Rána byla však tak silná, že Vůdkyni přitiskla k zemi.

   Giloba pobaveně zvedl hlavu a roztáhl ruce. "Ano, pane můj, očistil jsem jeho duši!" zasmál se Giloba vesele.

   Černá se spustila ze stromu a křičela. Popadl svou kytaru a praštil ji s ní. Černá klesala k zemi a přitom se dívala na Fialového se slzami, které jí padaly z očí. Giloba a se vesele zasmál.

   "Vy můžete klidně zemřít, stejně na vás už nikdo nečeká." řekla hrdá Vůdkyně.

   "Jak to můžeš jen tak říct?" zakřičela na ni Bílá a seskočila z jejího popraskaného štítu.

   "Protože si vás nikdo nepamatuje." odvětil jí Giloba posměšně.

   "Přestaňte! Uvědomte si, že na každého čeká rodina a pak, když se dozví, že zemřel, udělají zločin, aby se sem dostali a našli tělo!" zakřičel Zelený se slzami, které nemohl skrývat.

   "Tohle už je dávno netrápí." zašeptala Černá vztekle.

   "Čím víc peněz, tím líp." dokončil Šedý.

   "Přesně tak!" zasmála se Vůdkyně. "Jenom díky tomu jsme jediná věznice na světě! Díky tomuto prostému pravidlu!"

   Rázem ji někdo udeřil. Byla to Bílá, plná vzteku. Její oči žhnuly rudou barvou od zlosti. Zakřičela a udeřila ji znovu. Vůdkyně její třetí ránu zastavila a sledovala její oči. Byla si moc dobře vědoma její krutosti. Pohlédla na Gilobu, který se modlil za duši Fialového. Zle zavrčela. Ten jí v této fázi nepomůže. Respektovala jeho víru, ale někdy jí vážně štvala. Praštila s Bílou o zem a její ruce klesly na zem. Zadýchaně se pak podíval na Šedého, který to polekaně sledoval. Rána se ozvala. Oznámili teprve smrt Giloby. A pak hned poté další rána. Objevila se tvář Bílé! Šedý to polekaně sledoval. Otřásl se. Nemohl ani pořádně stát, musel se opřít o meč.

   Vůdkyně k němu pobaveně kráčela a sledovala ho, jak propadá šílenství, které ho pohlcovalo už od samotného počátku Krvavých her. Ten, kdo se zde nezbláznil, musel být naprostý maniak, když tady vešel. A to se stávalo jenom málokdy. Vlastně vůbec. Všichni, kteří prošli, zešíleli. Jen Giloba si našel víru, díky které vydržel a své šílenství šířil na jiné lidi.

   Podíval se na Zeleného nahoře. Polekal se. Giloba se ohnal kytarou, která měla na konci čepel, a skácel strom k zemi. Zelený z něj rychle seskočil. To už se proti němu hnal Giloba se smíchem. Černá ho však rychle kopla do tváře, aby získala Zelenému trochu času. Popadla ho a společně utíkali. Giloba se šíleně usmál. Vzhlédl...

   Propadl svému vlastnímu šílenství.

   Šílený smích se rozezněl do celé Arény smrti. Vůdkyně se zarazila a zpozorněla. Když spatřila Giloba, jak se směje a kroutí přitom prsty, pochopila, že se něco stalo. Otočila se na něj a ignorovala Šedého. Pak se polekala i ona. Moc dobře si pamatovala, že tohle se Gilobovi přihodilo jednou. Právě když s ní bojoval. Pustila šavli na zem. Čeho se mohla tak moc bát?

   "Tak co, můj Pane?" zasmál se Giloba a otočil se na Vůdkyni. "Mohu je všechny očistit?!"

   "Pane náš, ochraňuj nás." řekla tiše. Giloba se na ni pobaveně otočil. Zamračila se a zvedla šavli. "Skutečně chceš být očištěn?" zeptala se klidným hlasem.

   Odpovědí jí byl jenom šílený Gilobův smích. Následně se však proti ní rozběhl a cestou střílel ze své kytary. Vůdkyně uskočila stranou. Giloba ignoroval všechny ostatní. Jenom ona se pohybovala. To ona byla jeho dalším cílem. Ohnal se kytarou, ale Vůdkyně mu ji přesekl na dvě části. Náhle ji však jeho bledé ruce chytil za krk a praštily s ní o zem.

   Vyjednávači to zmateně sledovali. Netušili, zda mají nebo nemají střílet. Museli také hlídat vězně, ale ti... leželi všichni na zemi, zesláblí z toho, co viděli a co už zažili. Neměli ani chvíli volna.

   "Všechny... všechny je musím očistit!" zasmál se Giloba.

   "Přestaň, Gilobo!" zakřičela Vůdkyně zle a udeřila ho do hlavy jeho vlastní částí kytary. "A vzpomeň si, kdo skutečně jsi!"

   "Mučedník boží!" zasmál se Giloba vesele a hodil po ní kus kytary, který ji odhodil stranou a přitiskl ke zdi.

   "To je zlé!" pomyslel si Vůdkyně zle a vzhlédl. "Nejde to vyndat a navíc... úplně propadl vlastnímu šílenství, které po celé ty roky nashromáždil a nevypouštěl ho ani při boji s vězni!" Zamračila se. Pomalu vyndávala ze sebe kus kytary, ale bylo to pro ni příliš bolestné. Jen fakt, že jeden hod byl tak silný, aby kytaru zarazil poměrně hluboko, jí říkal, že Giloba byl předtím slabý. Přes všechny ty roky, kdy ho měla na očích, jí lhal o své síle. Nebylo potřeba ji uvolňovat celou, když jeho protivníci byli slabí. Ale i tak... Nikdy nepředpokládala, že by jeho šílenství proniklo na povrch zrovna nyní. A když se Giloba pomalu blížil k rohu, pochopila.

   "Čekal jsem, dlouhou dobu, několik let, Vůdkyně." řekl vesele a ze země zvedl kytaru. Polekaně sledovala, jak zvedá úplně identické dvojče té, které měl předtím. "A nyní si konečně zahraju i já sólo."

   "Musím lidi spasit, dokud někdo nespasí mě." řekl Giloba a dal si kytaru na rameno. "Kdo se však opováží vztáhnout ruku... na Mučedníka božího?" Podíval se na muže nahoře, kteří se ho zlekli. "Že by snad vy?" Přejel rukou po kytaře a z ní vyletěly kulky. Ty zabily zbylé muže. Bílá se rychle rozběhla pryč a Giloba si jí všiml. Vypálil po ní. Strefil jí do nohy. Přepadla přes okraj a Giloba se zasmál.

   "Bílá!" zakřičel Šedý polekaně. Bílá se držela za okraj bledými prsty a snažila se potlačit bolest v noze. Podívala se na krev, která jí po ní stékala, a zle zaklela. Vzhlédla.

   "Gilobo!" zakřičela zle.

   "Nebo snad vy?" podíval se na Černou a na Zeleného. Vůdkyně byla přiražená ke zdi a pomalu vzhlédla.

   "Přestávám cítit ruce." pomyslela si. "Umíš házet dobře, ale zapomínáš na jednu věc." Pomalu zvedla ruku, která se jí klepala. V ní držela malý ovladač a rudé tlačítko. "To já tady všemu velím!" Setřela z něj prach a dole bylo napsáno tučným písmem: Giloba. Zamračila se. "A nemysli si, že jsem se nepojistila i proti tobě!"

   Giloba se šíleně smál. Lidé na náměstí ho polekaně sledovali. Sponzoři mlčeli a mnuli si ruce. Netušili, co bude dál. Nevěděli, co mají udělat, aby nějak zastavili běsnícího šílence. A Vůdkyně? Ta byla ráda, že se může ještě nějak hýbat. Pevně stiskla hranu ovladače.

   "Je mi to líto, Gilobo." řekla a vzhlédla k rudovlasému muži. "Ale nedáváš mi jinou možnost! To já jsem zde ZÁKONEM!"

   Stiskla pevně tlačítko a Giloba se smál dál. Zavřela oči a po tváři jí stekla slza. Pak se Giloba zarazil a zakřičel, skrz jeho kytaru do něj proudily elektrické šoky, které s ním naložily za své. Zjizvení potomci to zmateně sledovali. Fialový si uvědomil, že mu to něco připomíná. A uvědomil si, že je to ta věc, kterou mu předtím udělal jejich sponzor. Křik Giloby se rozezněl přes celou Arénu smrti, nikoliv jenom do bloku A. Sponzoři to sledovali.

   Vůdkyně konečně pustila tlačítko a Giloba přestal křičet. Stál s tváří směřující k zemi a oddychoval. Vůdkyně konečně ze zdi vyrvala kytaru a klesla na zem. Vzhlédla a ovladač jí vypadl. Nevšimla si toho.

   "Doufám, že jsi už v normálu." řekla zle.

   Giloba se díval mírně do země a šíleně se ušklíbl. "Dobrý tah." řekl vesele a zakroutil hlavou dozadu. "Už je mi mnohem líp."

   "Co to bylo?" pomyslela si Bílá polekaně.

   "Během tak krátké chvíle vyvraždil všechny zbylé Vyjednávače." pomyslel si otec Manrina. "Neuvěřitelné..."

   Giloba pomalu vzhlédl a otočil se na Šedého. Ušklíbl se, jako naprostý maniak. Ukázal na něj prstem. "Řekni, chceš zahrát před odchodem do pekla?" zeptal se šíleným hlasem.

   "Ne, díky!" zakřičel Šedý zle, smočil svou malou zbraň ve vlastní krvi a rychle se mu zvětšila. Opřel si ji o zem. Giloba vesele stiskl kytaru a byl připravený se bránit. Zbraň Šedého se začala nabíjet a země se otřásala. "Teď je řada na mě... abych je ochránil!" pomyslel si Šedý zle.

   "Věř, že i tvá duše bude spasena..." řekl Giloba vesele a namířil na něj kytarou. "Zkus to, nezabiješ mě tím. To bys měl vědět, po předchozím výstřelu mám možná tak jizvu na zádech."

   "Plán selhal." pomyslela si Vůdkyně a pohlédla na Gilobu. "Gilobo... Odpusť mi, ale musím obětovat tvou duši. Neudělal jsi to, co jsi musel, proto mi odpusť, ale já tvým spasitelem nebudu. Nezabiju tě, ani s tebou do pekla nepůjdu dobrovolně! Já musím přežít!"

   "Zemři!" zakřičel Šedý zle a vypálil ze své zbraně. Výstřel byl tak velký, že se i vítr obrátil na druhou stranu. Ale Šedý to kupodivu ustál. Jeho pohled byl plný vzteku. Nechtěl Gilobu v tomhle světě už ani další chvíli vidět. Giloba se usmál a vystřelil po jeho kouli svou kytarou. Zarazil se. Koule ani nezpomalila.

   Zle zavrčel a udělal dva kroky dozadu. Vrazil do mrtvoly Fialového. Podíval se zase na obří zář, která se k němu velmi rychle blížila. Zvedl ruku, ale čísi bledá ruka ho zastavila od vypálení. Podíval se dolů.

   "Půjdeš se mnou do pekla." řekl zle Fialový, který mu drtivě svíral zápěstí, aby neutekl. Giloba se usmál a otočil se na něj.

   "Aha... Takže ty jsi můj spasitel." řekl pobaveně. Usmál se a podíval se na obří kouli, která k nim mířila. Usmál se a zavřel oči. "Pak je to v pořádku."

   Vůdkyně to polekaně sledovala. Nehýbala se a pozorovala, jak její věrný služebník mizí v záři.

   "Gilobo!" zakřičela a slzy jí po tvářích stékaly, jako voda z vodopádů. Sledovala, jak mizí spolu s Fialovým v obří záři. Šedého zbraň nakonec odhodila stranou. Záře pohltila úplně všechno. Kamery definitivně zničila. Všichni si zakryli oči, aby neoslepli. Země se ničila pod tím obřím výbuchem. Těla vojáků, co spadla dovnitř, byla vyhozena ven. Všichni se drželi země, aby je výbuch neodnesl pryč. A pak... spadli všichni na zem.

   Vůdkyně jako první vzhlédla. Polekaně sledoval zničenou zemi, ohořelé stromy, ale Gilobu ani Fialového nikde neviděla. Po tvářích jí stékaly slzy. Nadechla se.

   "Gilobo!" zakřičela přes celou Arénu smrti.

   Její věrný služebník, Giloba, nebyl k nalezení. To samé se však dalo říct i o Fialovém. Černá se polekaně dívala na místo, kde ještě před chvílí ležel Fialový a stál Giloba. Nikdo nevěděl, že Fialový byl naživu. Ozvala se přece rána, která ukončila život... Ale Fialový byl do té doby naživu. Jedno bylo jasné všem. Po obou se slehla zem. Bylo po všem. Vyjednávač první Generace, Giloba, dnes, roku 2015, před koncem Her smrti, byl spasen a jeho duše byla očištěna...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Aréna smrti - Kapitola dvacátá druhá zly-ctenar 12. 11. 2015 - 20:39