Ráj smrti - Kapitola pátá (5. část)

13. listopad 2015 | 07.00 |

Podíval se pomalu znovu před sebe a poněkud zklamaně se díval Nemmě do očí, ve kterých hledal zbytky pravdy a jakousi naději, ale bylo mu až moc dobře jasné, že v nich nalezne jen lhostejnost a chlad. Zdvořile ji pozdravil. Nemma na jeho slova nijak nereagovala. Pohlédl trochu do země. Když k ní znovu vzhlédl, už k němu utíkala, připravená bojovat. Jen tam tak stál a přemítal, zda mu nakonec vůbec stojí za to bojovat se ženou, jako je ona. Tiše ji vyzval, aby se probudila. Nemma zamrkala, když to slyšela. Wretch si něco uvědomil předtím, než ho praštila do těla a trochu od sebe odsunula a hned se k němu vydala, aby mu uštědřila další ránu. Zareagovala na jeho hlas. Tak jako předtím. Její dalšímu útoku se stihl vyhnout a chytil ji za ruku, na což Nemma trochu vykulila oči překvapením. Zeptal se jí, proč se tak moc změnila. Nemma mlčela, však jakýsi záblesk v očích nyní měla. Vysmekla se mu ze sevření a Wretch jen stěží stihl odrazit její další útok nohou. Bylo mu jasné, že pod tou zlostí a nehezkým vzhledem se skrývá Nemma, která byla zaujatá lidskými city a vývojem situace, jak bude člověk přemýšlet, když bude stát čelem smrti. Netušil proč, ale mohl říct, že Nemma, skrytá pod tímto vzhledem, křičela a snažila se ho před něčím varovat. Ale před čím? Přestože vypadala takhle, nemohl přimět sám sebe, aby proti ní zaútočil. Vybavil se mu její úsměv a na chvíli polevil v ostražitosti. To byla chvíle, když ho pořezala těmi nehezkým drápy po tváři. Sledoval, jak jeho rudá krev pomalu kapá na zem. Chytil se za drápanec, který mu vytvořila a tváři. Nemma si špičkou jazyka olízla drápy a dívala se mu přímo do očí. Nebyl to ty samé oči. Neviděl v nich onen zájem o boj. Vypadaly nějak jinak, donuceny se na něj takto dívaly, jako na nepřítele. Avšak zelená pavučina na líčku ho zajímala víc. Zeptal se Nemmy, proč se rozhodla takto potupně potlačit svou sílu, když předtím byla mnohem mocnější. Vysloužil si kopanec do břicha a prapodivný řev jakési bestie.

Nemohl tomu uvěřit. Prostě nemohl. Tahle osoba se nepodobala Nemmě ani omylem. Přinutil ji snad Bůh, aby se tak změnila? Vždyť i Polonius se změnil, ale dokázal si oddělit svou vlastní mysl a nechal ho projít. Tak proč ho Nemma nepoznávala.

Pokoušel se na ni mluvit, ale zřejmě to ztratilo efekt, protože do něj Nemma bušila, jako do boxovacího pytle a neprokazovala ani špetku ze svých tak vzácných citů. Vzpomínka na její úsměv ho však donutila, aby konečně začal bojovat nazpět. Aby alespoň trochu zachoval z Nemmy, která mu pomáhala, aniž by musela, chytil její nohu a podíval se jí přímo do očí. Pozvedla bradu a dívala se na něj spatra.

Přitáhl ji za ruku k sobě a přitiskl ji k sobě. Nemma zasyčela, aby ji okamžitě pustil. Wretch však na její slova nijak nereagoval, a sledoval, jak se snažila mu vyvléct z tak pevného stisku. Nemohl ji nechat jen tak vyvádět, aniž by ji sám uklidnil. Díval se před sebe. Jeho oči byly chladné. Nepřál si slyšet slova, která Nemma křičela. Pousmál se, když ho nazvala zaběhlým lidským psem, a konečně promluvil, že s ní souhlasí. Potom se jí však podíval do očí. Ptal se jí, proč ho tedy nezabila rovnou, když měla příležitost. Nemma vykulila oči a vypadal zmateně. Zopakovala jeho otázku. Bylo mu jasné, že ta Nemma, kterou zná, je hluboko pod tou nehezkou vrstvou, jen potřebuje pomoc dostat se ven z této slupky. Nemma však zavrčela a poškrábala mu drápy záda, roztrhala mu oblek a křičela, jako nějaká bestie.

"Skutečně si myslíš, že můžou tvá slova rozpustit ten led kolem jejího srdce?" zeptal se Sabaki posměšně a otevřel rudé oči. "Je vyloučené, aby Nemma ještě něco cítila, po tolika letech, kdy se lidé zabíjeli navzájem, kdy muži zabíjeli své ženy, aby přežili, a nakonec stejně zemřeli její rukou. Pak jsi naivní, když si to myslíš."

Opřel se o rudé opěradlo, zavírajíc oči, zatímco nad sebou měl pět obrazovek, na každé byl rozhodčí, který někoho zabíjel, nebo s ním bojoval, až na Polonia, za kterého nyní bojovaly bestie, zatímco on ležel na zemi a díval se do stropu otráveným pohledem. Jeho oči však najednou zpozorněly, sotva se podíval na Poloniovu obrazovku a spatřil jakýsi pohyb v rohu. Zamračil se. Zeptal se však veselým hlasem, zda si přišla také naposledy zahrát jeho dokonalou Hru. Roztáhl ruce a přivítal ji. Odpustil zpoždění.

Najednou Nemma od sebe odsunula Wretche a už by ho jistě poškrábala po hrudi, ale najednou se před Wretchem zjevila ona tajemná osoba. Když se Nemma ohnala drápy, do vzduchu vyletěla bílá maska a rozpadla se na kousíčky. Wretch vykulil oči a polekaně sledoval, jak Loveta padala vzduchem, zatímco před malou chvíli postavila před něj, jako lidský štít. Avšak Loveta na zem nespadla, místo toho udeřila Nemmu do obličeje. Se slovy, aby nesahala na jejího syna, rozběhla se proti ní, připravená bojovat proti rozhodčímu, který se opovážil zranit jejího jediného syna. Wretch tiše přihlížel souboji své matky a Nemmy. Netušil, co by měl dělat. Chvíli byl v šoku a jen tiše sledoval ženy, které se před ním bojovaly. Sledoval svou matku, která mu znovu zachránila život.

Sabaki se rozesmál. Jen se vesele ptal, zda se baví tak moc, jako on sám. Bavíš se, Loveto? Nebo zase trpíš? Jeho hlas provokoval Wretche ještě víc.

Loveta ho vyzvala, aby utíkal kupředu, že ji sama zvládne bez problému. Wretch trochu vycenil zuby, sevřel ruce v pěst, však když mu jeho matka přikázala naléhavým hlasem, aby okamžitě zmizel, rozběhl se kupředu a proběhl kolem ní, zatímco se Loveta trochu usmála. Matka ví vždycky nejlépe, co je pro její dítě nejlepší. Matka si nepřeje vidět své dítě umírat. A proto ani Loveta si nepřála nyní spatřit Wretche mrtvého. Proto, přestože byla potrestána za to, že s ním předtím mluvila, bojovala proti Nemmě, jako se sobě rovnou. Tvář měla nyní z půlky spálenou do ruda. Neměla už ani masku, za kterou by se schovala. Ta ležela na zemi rozbitá na kousíčky. Po těle měla jizvy, které jí nyní čerstvě způsobila Nemma, když se snažila ochránit svého syna.

Nemohla jen tak přihlížet smrti svého dítěte.

Wretch utíkal kupředu. Nyní už mu zbývalo, aby se dostal na černou skálu a žádal Boha o jeho vlastní život. Jak potupné, ale musel to udělat. Nebude ho žebrat. Přál si mít ten meč s ruinami u sebe, aby mu ho mohl zapíchnout do prsou, nebo mu jím pohrozit se slovy, aby ho pustil, jinak ho zabije. Slyšel najednou křik. Prudce se zastavil. V temnotě za sebou vyhledal osobu, která takhle zakřičela. Byla to nějaká dívka, která klesla na zem mrtvá. Zarazil se. Ať počítal, jak počítal, viděl už jen další tři osoby, které bojovaly s rozhodčími. A on byl čtvrtý. Z dvaceti lidí přežily jen čtyři? A to byla jen krátká chvíle od začátku této poslední Hry, proboha! Pomalu se otočil na černou skálu před ním, která se snad zvětšovala i centimetr každou vteřinou. Sevřel ruce pevně v pěst. Zornice se mu rozšířily. Konečně se odsud dostat. Bude moci uctít památku na Richarda, Victoriu a Willa. Díky nim se dostal až tak daleko. Nebude litovat jejich obětí. Až se probudí a bude naživu, vyhledá jejich rodiny a bude jim oporou. To si myslel. A přesto měl Bůh zřejmě už znovu naplánovanou jeho cestu životem daleko dopředu, aby se mu nevzepřel.

I tak byl Bůh překvapený, že si obyčejný člověk dovolil vzdorovat jeho vlastním pravidlům, spojil se s několika lidmi a snad se dokonce pokoušel ho svrhnout z trůnu se slovy, že se přece nic tak zásaditého nestalo! Jaká opovážlivost!! Vždyť On představuje všechno! Lidé se k němu modlí, hledají v něm spásu, prosí ho o delší život a zdraví, aby mohli být se svými milovanými, vzápětí sami skáčou do jámy lvové, aby zemřeli, když jim jejich drahocenné osoby odejdou, aby si zahrály Hru od Boha. A přitom to byla zábava, alespoň pro Boha. To jen my lidé nevidíme onu krásu v jeho hře.

Wretch utíkal kupředu. Přál si svírat Bohův krk mezi prsty a škrtit ho, aby pochopil, jakou bolest mu způsobil, když ho násilně vytrhl z jeho života a přivedl sem, aby se pobavil. Najednou slyšel Victoriin hlas. Prudce se zastavil a ohlédl se. Slyšel Victoriu, jak se směje. Hned na to se zasmál William. Potom slyšel dokonce i mluvit Richarda. Díval se rychle kolem sebe. Co se to dělo? Zešílel snad? Rozhlížel se kolem sebe a snažil se popadnout dech, najednou se jejich smích i hlas zesílil a on se musel chytit za hlavu. Vzpomněl si na všechna ta těla, která spatřil, jejich tváře, jejich poslední slova. Cítil, že se klepe. Dostal najednou strach. A o to Bohovi šlo. Musel ho zlomit za každou cenu! Nemůže si dovolit někoho, kdo mu bude vzdorovat až do konce! Doteď mu nevěnoval pozornost, však nyní se rozhodl ho zničit úplně! Když to nedokáže fyzicky, psychicky ho zlomí snadno.

Sabaki pohlédl dolů a zpozorněl. Wretch si zabodl ostrý kámen do ruky a zhluboka oddychoval, zatímco ty hlasy a smíchy mizely z jeho dosahu. Sabaki se jen pousmál, že se dokázal vrátit znovu ze šílenství, které na něj uvrhl. Na chvíli se zasmál a otevřel oči. Ptal se toho smrtelníka, zda ho bude skutečně prosit o svůj život, nebo přistoupí na Bohovu nabídku. Wretch pomalu otevřel oči. Musel se vzpamatovat. Sice se zranil, ale zbytečně to rozhodně nebylo. Dokázal si tak uvědomit, že pořád žije, že se dostal z iluze v čas. Dřív, než by ho Bůh zabil vlastní rukou se slovy, že už se začal nudit. A přesto ho tato osoba nepřestávala překvapovat. Wretch si z neznámého důvodu vybavil opět smějící se tvář ženy. Snažil se nyní vzpomenout, kde už ji viděl. Úsměv to byl podobný, jako od Lovety, však tvář měla dívka z jeho vzpomínky o něco hezčí a mladší. Kdo to teda byl? Ona myšlenka ho pronásledovala pořád dokola a dokola, ale musel vstát. Musel tuhle Hru konečně ukončit. Ve svém vlastním zájmu a v zájmu ostatních lidí kolem sebe. Pomalu se dostal na nohy a nyní už neběžel, nyní kráčel vstříc osobě zahalené v bílém rouchu, aby samotného Boha vyzval, aby rozsoudil jeho duši, zda si skutečně zaslouží žít či nikoliv a podle jeho rozsudku mu zapíchne ostrý kámen v ruce do srdce nebo jen do břicha. Nemohl ho nechat jen tak hrát si s lidskými životy a pak je najednou ukončit, aniž by je řádně varoval. To mu nemohl odpustit. Tu jeho sobeckost!

Vzhlédl a oči měl plné vzteku. Pevně držel naději v rukách a odmítal ji pustit. Nemohl ji nechat jen tak uletět, když se už se konečně dostal ke svému konci a nyní kráčí vstříc Bohovi, aby ho on sám mohl soudit. Měl rozsudek připravený. Byl vinen ve všech bodech!

Slyšel další křik. Zřejmě už zbýval jen on, Loveta a další dva lidé. Slyšel jen vzdáleně, jak Loveta mluví na Nemmu. Prosila ji, aby si vzpomněla, proč ji lidé tolik zajímali, proč se tolik starala o jejich city a dávala jim rady, proč jí tehdy dávala informace o jejím dědečkovi, který se z Ráje smrti vrátil živý a potom se zde znovu objevil, aby zemřel rukou Boha samotného. Zastavil se. Otočil se za tím hlasem. Jeho praděd že zde byl a porazil Boha? Bůh mu vrátil život? Kdy to bylo? Potom slyšel matčin zoufalý hlas.

"Přežil, protože nepřestával věřit v moc fialové zkázy, kterou svíral pevně v ruce až do samotného konce!" křičela Loveta, když na ni Nemma útočila. "Stejně tak jste přežili Vy všichni!"

Moc fialové zkázy?

Otočil se. Nyní měl plno otázek na svou matku. Snažil se ji v té temnotě najít, ale slyšel jen vzdáleně její hlas. Jeho pradědeček zde byl? Jak to, že přežil? Jakou moc fialové zkázy myslela? Jak to může vědět?

Najednou za sebou slyšel jakýsi pohyb a prudce se otočil. Sledoval, jak zahalená osoba v bílém rouchu pomalu kráčela po skále dolů a vznešeně nesla hlavu zvednutou, dívala se na něj spatra. Pevně stiskl kámen v ruce. Je tohle skutečně Bůh? Nebo někdo, koho využívá jako svou loutku? Otočil se na osobu, která lehce seskočila ze skály a nyní kráčela proti Wretchovi. Zastavila e před ním a mlčela.

Najednou promluvila mužským hlasem:

"Wretch Elendig, je-li to pravda?" ptal se ho muž vznešeným hlasem. Wretch přimhouřil oči a zeptal se ho, proč mu říká jeho vlastní jméno. Muž trochu zvedl hlavu a pomalu si sundal kapuci z hlavy.

Bledá kůže byla vystaveně měsíčnímu svitu a bílé dlouhé vlasy se rozletěly dolů po zádech muže, který stál před Wretchem. Wrimm se prudce otočil a polekaně sledoval muže, který stál před Wretchem. Otevřel ústa a jeho tetování pomalu vybledlo. Vypadal skutečně polekaně.

"Máš štěstí," řekl anděl, zatímco roztáhl svá křídla. Na hrudi měl mnoho jizev, stejně tak na zádech. Byl to onen anděl, kterého před staletími zabil Wrimm. Jeho obří křídla byla překrásná. Jen dotknout se a začít škubat. Anděl se dotkl Wretchovy tváře a trochu mu ji stiskl. "Bůh si s tebou přeje mluvit osobně. Raduj se, hloupý smrtelníku."

Wretch polekaně vykulil oči. Najednou spatřil Wrimma, který zabil tohoto anděla a také vše, co se odehrálo, než se stal rozhodčím. Kdo byl ten zatracený anděl? Proč mu to ukazoval?

"Už se vrať, Adame," slyšel anděl hlas svého Pána, vzhlédl a v očích mu zablýskalo. Jen přikývl, pustil Wretchovu tvář, když mu ukázal svou minulost, a potom se otočil. Wretch pohlédl dolů a spatřil jakési okovy na jeho pravé noze, zatímco řetěz líbezně cinkal, když se anděl pohyboval. Schoval ruce pod rukávy a poslušně znovu vylezl na černou sálu před sebe, nenápadně se dívajíc na Wretche.

"Máš naději, člověče," zašeptal tichým hlasem, zatímco si zakryl ústa a zmizel za černou skálou.

Wretch byl chvíli v šoku z toho všeho, co se nyní stalo, během těch pár krátkých minut. Když se vzpamatoval, rychle se rozběhl kupředu. Chtěl znát víc. Chtěl vědět, proč Bůh shodil tolik andělů na Zem, proč ho našel právě Wrimm, proč ho Bůh potrestal tak, jako ho potrestal, proč se tady objevil on sám. Měl pocit, že ten anděl, ten Adam, zná odpovědi na všechny jeho otázky.

Volal za Adamem, aby počkal.

Loveta se otočila za hlasem svého syna. To už jí však Nemma vrazila své drápy do břicha a Loveta zakřičela. Podívala se na ni však lhostejným pohledem. Chytila ji za šaty a přitáhla ji k sobě. Se slovy, že se sice ráda obléká, jako dáma, však bojuje jako děvečka z pastvin, ji od sebe odrazila. Nemma zavrčela a rozběhla se proti ní. Nemohla si přece nechat nadávat do obyčejných děveček z pastvin. Loveta se jí však vysmívala víc. Se slovy, že kdyby ji Bůh neušetřil, zemřela by okamžitě, ji provokovala. Zpochybňovala její sílu. Vysmívala se jí, že kdysi bývala rozhodně silnější, však nyní strašně zeslábla. A pokaždé, když ji udeřila s nějakou nadávkou, která jí vyšla z úst, se zdálo, že se Nemminy oči vrátily do normálu a vlasy jí postupně padaly dolů a snad by se i samy zapletly, kdyby ji opět velká však temná moc svitku neovládla a nedonutila ji bojovat znovu a ještě zuřivěji.

Země se otřásala.

Několik krápníků ze stropu začalo padat a nízký strop se sesunul dolů.

"Ve jménu Elendigů tě zničím, Nemmo!" zakřičela Loveta a rozběhla se proti Nemmě, která právě bojovala snad sama se sebou, protože se držela za hlavu a kroutila s ní do strany, jakoby neverbálně říkala, že to nechce slyšet, že to není pravda, to, co ta žena říká.

Adam se zastavil. Podíval se za sebe. Wretch se snažil vylézt na skálu a nyní utíkal po cestě za ním. Chtěl znát odpovědi na své otázky, které se mu nyní honily hlavy. Adam stál na místě, zatímco mu slabý vítr zavlál do bílého roucha. Zavřel zklamaně oči. Bůh začne zuřit, pokud se k němu brzy nedostane. Pomalu vykročil kupředu. Zavřel pomalu oči a pomalu dával bosé nohy před sebe, slyšíc dech duše mladého muže, který odmítal přijmout smrt a rozhodl se vzdorovat jim až do samotného konce. Adam se nad tím musel trochu pousmát. Wretch konečně dorazil na vrchol černé skály, ale sotva popadal dech. Nebyla to tak dlouhá cesta ani strmá, ale poznal, že se teplota zase snížila. Netušil proč, ale vybavil sem u Sabakiho slova, která mu tehdy pošeptal.

"Rád se s Tebou uvidím i v poslední chvíli," zněla Sabakiho slova. Wretch se pousmál, že by byl také rád, kdyby ho naposledy viděl, a vzhlédl k Adamovi, který se zastavil a sledoval toho smrtelníka před sebou, který se tak bláhově pokoušel spasit svůj život a přežít tuhle Hru ve svém skoro posmrtném životě. Lidská víra ho odjakživa překvapovala. Ta nezlomná věc, kterou lidé překypovali, ať už šlo o cokoliv. Vždycky ho zajímalo, kde se rodí, kde ji berou, proč ji pořád neztrácejí i po své smrti, když tady bojují. Netušil, co je to víra v naději. Pomalu se na toho pošetilého člověka za sebou otočil. Mohu tvrdit, že by se mohl stát posledním rozhodčím, mohl by rozsoudit tuto duši sám a Wretch Elendig by z toho světa zmizel, sotva by si s andělem zahrál poslední Hru. Přesto andělovy oči byly zaujaté. Nikdy neviděl tak silného ducha, jako měla ta duše před ním.

"Řekni, duše, kde bereš pořád tu Vaši víru?" zeptal se anděl zaujatě.

Wretch zmateně vzhlédl a sledoval onu bytost před sebou. Křídla se mírně zachvěla, peříčka se zatřepala ve slabém větru, který posléze ovál Wretche. Zhluboka vydechl a nadechl se, aby se mohl narovnat a mluvit klidným hlasem. Anděl vypadal, že je skutečně zaujatý, co se lidí týče. Co mu na to Wretch mohl říct? Jak by bytost, jako je on, někdy mohla chápat lidskou víru v lepší zítřky? Sám netušil, jak by ji popsal.

Udeřil se však do hrudi a hrdým hlasem řekl:

"Je to něco, za co nám stojí bojovat. Rodí se, abychom si byli vědomi, že v každé temnotě... ještě existuje světlo."

"Ještě existuje světlo?" zopakoval anděl zaujatě. Podepřel si bradu a zamyslel se.

Wretch se k němu opatrně přiblížil, skrývajíc špičatý kámen za zády.

Wretch netušil, co tím anděl sledoval. Zda chtěl získat pro Boha čas, aby mohl utéct, nebo se ho snažil rozptýlit, aby ho pak mohl poklidně zabít a Bohovi říct, že nakonec nikdo zase nepřežil. Nakonec promluvil, že lidé odjakživa hledali světlo, protože jim dávalo jistotu, že všechno se může ještě obrátit v úplně jiný průběh. Adam mlčel a zaujatě ho sledoval. Wretch se ho zeptal, že pokud znal Wrimmovu minulost, jistě znal minulosti ostatních rozhodčích. A pokud ano, musí si být vědom víry, kterou v sobě měli, když stanuli před Bohem, jak vítězové. Anděl mírně povytáhl obočí a zvedl víčka. Wretch se před ním zastavil. Se slovy, že je jen hloupý mladý novinář, který díky svému hloupému jménu nikdy neměl v životě štěstí, se mu díval do očí.

"Ale i tak se našla osoba, která mi dala znovu víru do života," řekl klidným hlasem, zatímco pevně stiskl kámen v ruce.

"Myslíš tu smějící se ženu, jejíž jméno jsem ve tvé mysli najít nemohl?" zeptal se Adam. Wretch se zamračil. Anděl jen dodal, že může být rád, že mu nějaké vzpomínky dokázal poodkrýt, než si ho všiml Bůh a zatavil ho v jeho činění. Trochu od Wretche odstoupil.

Anděl dodal, aby onen kámen raději zahodil.

Wretch vykulil oči. Všiml si ho? Jak to?! Vždyť ho měl pořád za sebou. Nedal na sobě nic znát, tak jak? Anděl se jen lstivě usmál a zakryl si ústa se slovy, že mu hodně připomíná malého Wrimma, což Wretche zarazilo. Malého? Anděl se ho ptal, zda ví, jak se do Ráje smrti může dostat obyčejný člověk, jako je on, který by prostě mohl zemřít na prostřelení plíce, na vykrvácení, na cokoliv, a nemusel by přitom dostat šanci o svůj život bojovat. Wretch se zarazil. Chytil se za hlavu. Nyní si už vzpomínal. Pamatoval si střelbu. Křičící ženu. Nyní jej tvář viděl úplně. A polekaně si uvědomil vše, co se ten den jeho smrti stalo. Stál tam jako hromádka neštěstí, brzy to vypadalo, že se zhroutí. Pustil kámen na zem a ten se od ní odrazil. Ozvěny toho zvuku se Wretchovi opakovaly v hlavě pořád dokola a dokola. Adam se pousmál. Přistoupil k němu a pohladil ho po tváři. Zeptal se ho, jaké to je, když ví, že přišel o všechno.

"Ana...stázie," zašeptal Wretch tiše a díval se do země. Klesl na kolena. Pamatoval si nyní úplně všechno. Byla těhotná. Čekala s ním dítě. Ten den na něj čekala po práci, aby si společně zašli do restaurace. Chtěli oslavit tuhle novinu. Pozval ji do jejich oblíbené restaurace a vzal si na další dny volno, aby spolu strávili co nejvíce času.

Kdyby nešli tou uličkou k večeru, kde je potom přepadl zloděj a křičel na ně, aby mu dali všechny peníze, které mají, nic z toho by se nestalo. Kdyby to jen obešli, kdyby nechtěli jít zkratkou... Kdyby zloděj nebyl příliš chamtivý a nekřičel by po nich, aby mu dali úplně všechno, kdyby nezaútočil přímo na Anastázii, což donutilo Wretche okamžitě vystartovat a postavit se před ni, muž by nevystřelil ze vzteku a strachu zároveň. Kulka by Wretchovi neproletěla skrz levou plíci a on by nedopadl na zem, zatímco by Anastázie polekaně křičela a skláněla se nad ním se slovy, aby ji neopouštěl a neumíral.

Nyní si pamatoval úplně vše.

Vehnalo mu to do očí slzy. Leží na zemi a jeho milovaná nad ním stojí, prosí ho, aby přežil, zatímco ji pořád ohrožuje ten zloděj? Vycenil zuby a pevně stiskl zuby v pěst. Vzhlédl k tomu prohnanému andělovi s nenávistí v očích. Popadl kámen do ruky a s křikem se proti němu rozběhl. Věděl to po celou tu dobu a on mu jen poodkryl část pravdy? Proč mu chtěl Adam dát najevo, že je Anastázie v pořádku tím, že mu jen ukazoval sem a tam její smějící se tvář? Proč ho musel mučit do samotného konce? Adam zavřel oči s úsměvem.

"Lidé jsou stejní, nedokážou popřít, že je jejich víra pošlapána," pronesl Adam a ladně odskočil stranou, roztáhl křídla a bezpečně dopadl daleko od Wretche. "A co se týče útoků, jsou strašně neopatrní."

Najednou se zarazil samotný anděl.

"Nemmo," pronesl tichým hlasem, když Nemma stála před Wretchem, už ve své normální podobě s rozpuštěnými vlasy a poněkud pomlácená, s krvácejícím rtem, však se zamračeným pohledem. Wretch zmateně zamrkal, když se najednou objevila před ním. Nemma roztáhla ruce a pohlédla Adamovi do očí. Ten se jen pozasmál. Nemma překřížila ruce a pevně je stiskla v pěst. Wretch cítil, ž se mu oblek jen trochu stáhl, ale už ho nijak neomezoval v pohledu, místo toho se najednou Adam skácel k zemi a vztekle vrčel.

Nemma ho lhostejně sledovala.

"Potvoro," zasyčel anděl vztekle. "Co jsi udělala s mou róbou?!"

Nemma se jen zákeřně ušklíbla a naklonila hlavu na stranu s otázkou:

"Upravila jsem ji... nebo neupravila?"

Adam potom vykulil oči. Podíval se jimi na kousek kolem svého krku a spatřil černou látku. Nemma hrdě pronesla, že nikdy neviděla hloupějšího anděla, než je právě on. Wretch si poodkryl z tváře límec a sledoval Nemmu, která vypadala, že se skutečně baví. Díval se po Lovetě.

"Neboj se," řekla Nemma. "Nezabila jsem ji."

Wretch jí tiše poděkoval, však hned se jí ptal, co se jí stalo. Nemma mu nic neřekla. Byla donucena ovinout si svitek kolem sebe. Bůh ji díky němu ovládl. Avšak Loveta jí pomohla se probudit. Když jí řekla, co se děje, Nemma se rozhodla, že započne svůj vlastní boj. Byla přitom, když Bůh svrhl anděly na zem, a také viděla, jak se Adam jako jediný vrátil zpátky. Bylo jí jasné, že by měl být popraven, ale Bůh ho nechal naživu. Tehdy jí došlo, že Adam byl ošetřen Wrimmem a Bůh mu dovolil, aby zůstal pod podmínkou, že ho tentokrát nezradí. A Adam souhlasil. Díky tomu mohl sbírat vzpomínky všech lidí a předvádět je Bohovi, aby se mohli oba společně smát.

Adam pobaveně pronesl, že to byla nádherná lež. Nemma se k němu otočila zády. Se slovy, že už jim nebude přidělávat starosti, trochu zvedla bradu. Pohlédla na Wretche. S pocitem viny se mu omluvila za to, co mu udělala. Avšak Wretch ji místo toho objal, což ji zarazilo úplně. Místo toho jí poděkoval. Nyní věděl, proč se mu ta tvář zdála povědomá. Proč ho uklidňovala myšlenka na Nemmu. Vypadala naprosto stejně, jako Anastázie. Až na to, že bílé vlasy a fialové oči měla Anastázie jiné barvy pochopitelně. Nemma zůstala stát na místě. Pořád vedle Wretche viděla podobného mladíka, svého vlastního manžela, kterého ztratila.

Chytila Wretche za ruku a navrhla, že mu pomůže se odsud dostat. Wretch už chtěl namítnout, že ji za to Bůh potrestá, však zakryla mu ústa s milým úsměvem. Řekla, že se o ni nemusí bát, že ona už našla svůj vnitřní klid. Wretch zmateně zamrkal, však usmál se na ni nazpátek. Vypadala skutečně překrásně, když se usmívala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře