Aréna smrti - Kapitola dvacátá třetí (KONEC!)

14. listopad 2015 | 07.00 |

Kapitola dvacátá třetí: Lidé potřebují hrdinu

Vůdkyně se dívala do země. Byla připravena o všechno. Vyjednávači leželi vedle ní. Po Gilobovi jí zbyly jenom kusy kytary. Vzhlédla. Neměla nic, za co by měla ještě bojovat. Její pohled byl prázdný, na zemi hledala něco, co už neexistovalo. Pevně stiskla ruce v pěst. Šedý a zbylí se doposud dívali na místo, kde zmizeli Giloba a Fialový. Vůdkyně se proti Šedému vztekle rozběhla a potlačovala křik.

   "Pozor!" zakřičela Černá ve snaze varovat Šedého, proti kterému Vůdkyně šla přímo. To už se však před něj postavila Bílá a Vůdkyně místo toho probodla oba dva. Bílá vzhlédla a ušklíbla se. Pevně stiskla tenkou čepel v ruce, přejela po ní lehce rukou, krev se rozmístila po ostří čepele. Bílá se pořád šíleně šklebila. Pak zvedla víčka a zlomila šavli od Vůdkyně. Ta poklidně sledovala, jak se roztříštila na tři kousky a ty poletovaly okolo nich. Bílá se na ni pořád šíleně šklebila. Avšak... Část mezi ní a Šedý byla pořád celá.

   Šedý ji pomalu vyrval, Bílá ani nemrkla. Podíval se na ni, ale polekal se. Bílá zaútočila bez nějaké zbraně proti Vůdkyni. Uskočila před její pěstí, která způsobila popraskání země a její následný sesuv do díry, kterou vytvořila. Vůdkyně se usmála a zachytila se kostry na stěně.

   "Vyjdete odsud nebo zemřete?" zeptala se vesele. "Vaše šílenost o tom rozhodne sama!"

   Vyňala meč z kostry a za letu se zatočila. Zapíchla ho do země, protože Bílá uskočila stranou. Pobaveně vhlédla a rozběhla se proti ní. Černá tiše sledovala, jak se Bílá vesele vyhýbá, nijak se nebrání a pořád se směje.

0pt;line-height:115%">

   "Copak ses úplně pomátla?" zeptala se Černá zle.

   "Ne." řekl Zelený a přimhouřil oči. "Pouze propadla svému šílenství... Už zase."

   Mohla je Bílá svým šílenstvím ohrozit?

   Byla v černé místnosti. Pootevřela oči. Sledovala sebe samotnou, jak sedí v rohu. Viděla svůj odraz. Ten se na ni šíleně ušklíbl. Mlčky ho sledovala a hrála si s pramínkem vlasů. Pak se sobě zase podívala do šílených očí. Ušklíbla se stejným způsobem.

   "Copak se děje?" zeptal se vesele její odraz. "To mě zase potřebuješ?"

   "Ne, přišla jsem se rozloučit." usmívala se Bílá.

   "Co to?"

   "Našla jsem věc, mnohem lepší, než je šílenství."

  "To se mám zase rozpadnout a postupně nashromáždit?"

   "Ne, tentokrát tě nenechám odejít." Vstala a kráčela k sobě. Bílá ji zmateně sledovala. "Jsi mou součástí, že?" Dřepla si a nastavila ruku. Usmála se. "Buďme přátelé."

   "Jsi vážně magor!" zasmála se Bílá, ale nastavila popraskanou ruku. "Do toho." Bílá se své ruky dotkla, ale pak sledovala, jak se rozpadala, jako prach. Její odraz se na ni usmíval. "Překonala jsi mě. Už zase. Bože... Budeš mi chybět." Bílá ji však objala, zatímco se rozpadala.

   "Zůstaneme spolu, navěky." Po tvářích jí stékaly slzy. "Už tehdy jsme byly spolu. Bojujme společně."

   Šílená Bílá se jenom usmála a rozpadla se. "To si piš." slyšela Bílá její hlas, když už objímala vzduch. Podívala se, jak prach poletoval vzduchem a dostával se jí do vlasů. Usmála se a vstala. Rozhlédla se kolem sebe. Spatřila prasklinu. Slyšela hlas Šedého a ostatních. Pomalu kráčela za světlem a usmívala se. "Budu při tobě stát, když se k tobě ostatní otočí zády. Jsme jedna bytost, jedna duše, jedno tělo!"

   Bílá uhýbala ze strany na stranu a pak chytila meč Vůdkyně. Ta přimhouřila oči a zamračila se. Vypadala skutečně děsivě. Sponzoři pobaveně zatleskali a otec od Manrina ji tiše sledoval.

   "Takže všechny tvé testy na potlačení šílenství byly k ničemu, co?" zeptal se a sledoval Vůdkyni. "Vypadaloto, jako mučení, ve skutečnosti jsi v ní potlačoval šílenství, abys tomuhle předešla. Měla jsivědět, že když se to stalo jednou, stane se to i podruhé. To, že sis držela Gilobu na vodítku, neznamená, že můžeš ovládat všechny, Vůdkyně. Tohle si měla uvědomit, než jsi vyzvala mého syna, aby s tebou bojoval přímo."

   "Jak jsem řekla... Lidé potřebují hrdinu." řekla Vůdkyně vesele. Pak však Bílou chytila a probodla ji zbytkem meče. Všichni to zmateně sledovali. "Ale ty se jím nestaneš." pohladila Bílou po hlavě a její oči se třepaly. Vylekaně se jí podívala do očí. "Vítej v pekle, Bílá." Pohladila ji po tváři a prudce z ní meč vyndala. Bílá se za ní dívala, když padal k zemi.

   "Bílá!" zakřičel Šedý a rozběhl se pro ni. Vůdkyně okolo ní proběhla, zatímco padala a než si to Šedý uvědomil, kopla ho do břicha. Odkopla ho poté stranou a poničil zeď. Zelený a Černá to jenom sledovali z bezpečné výšky na stromě. Nehýbali se.

   Důvod, proč Vůdkyně potřebovala svolení od Vlády, aby mohly projít dvě skupiny, byl prostý. Očekávala, že Zjizvení potomci poruší pravidlo. Nakonec sevšak rozhodla, že vše zůstane při starém a vyhodila je z bloku A. Když se pak rozhodovalo, sama rozhodla, že Zjizvení potomci vyhrají. A taky, důvod, proč byla zrovna ona, ze všech žen na světě, nazývána Vůdkyní, byl prostý. Byla ztělesněné zlo ve fyzické síle. Její síla pěstí se rovnala závodníkovi v těžké váze. Byla tak silná, že zničila zemi. Žena, která se narodí, jednou za sto let.

   Pomalu kráčela směrem k Zelenému a Černé. Černá po ní začala střílet z pistole, ale nemohla se strefit. Ruce se jí tolik třásly, že se nemohla soustředit. Jenom fakt, že Fialový je pryč, Bílá leží na zemi a Šedý je mimo hru, je děsilo ba dostatečně. Měli snad rozhodnuto o svém životě dřív, než vešli do bloku A? Tušili snad svůj konec správně?

   Z pistole rázem kulky už nelétaly. "Tady nechci zemřít..." pomyslela si Černá. Pohlédla na polekaného Zeleného. Hodila pistoli po Vůdkyni, ale ta lehce uhnula hlavou na stranu. Sledovala dva zbylé ze Zjizvených potomků. Černá zle zavrčela. Pak prudce objala Zeleného, čímž ho zmátla. "Neumírej." zašeptala tiše, pustila ho a seskočila dolů. "Tvým protivníkem... budu já!"

   "Ta, která se až do teďka schovávala, vytasí rázem drápy a myslí si, že vyhraje?" zeptala se Vůdkyně pobaveně. "Copak ti nestačilo to, co jsi zatím viděla? Proč prostě nezemřeš, Černá? Ne... Alisio Phantomová."

   "Oběť Fialového nebude nadarmo." řekla Černá zle, když jí vlasy zakrývaly temné oči. "Ne... Oběť Violena nebude nadarmo!"

   "Tohle začíná být zajímavé, ukaž se." svolila jí Vůdkyně.

   Černá si zatočila s dýkami a dala je vedle sebe. "Ať se nebe stane mou dráhou, ať se země stane mým bojištěm, ať jsou mé dýky nástroje smrti." řekla Černá a vzhlédla temným pohledem. "Vůdkyně, zabila jsi tolik lidí, že já oproti tobě jsem nicka. Dovol mi to změnit. Tím, že tě zabiju, zabiju tak všechny ty, kteří tě následují."

   Vůdkyně se zasmála a rozběhla se proti ní.

   "Bože..." vzdychl sponzor otráveně.

   "To se dalo čekat, že budou spíše vykecávat, než bojovat." řekl druhý sponzor. Ostatní souhlasili. Bylo ticho.

   Pak se ozvaloněkolik výstřelů. Když se někdo otočil, byl střelen do hlavy, jinak útočník mířil na krky. Okamžitě zabíjel vypasené sponzory, kteří si nevážili lidských životů, a bavilo je sledovat, jak umírají. To, co Vyjednávači nemohli a neudělali, udělal nyní on... Otec Manrina. Poklidně kráčel okolo mrtvol se zeleným šátkem přes pusu.

   Mlčel a kráčel po schodech, na kterých se objevila krev. Zastavil se a vylezl na zábradlí. Sledoval svého syna. Sundal si šátek z krku apustil ho do větru. Klesl až k jeho synovi.

   "Až se vrátíš domů, matka tě tak pozná." zašeptal do větru a usmál se. Odešel z místa, kde leželo několik mrtvol v bohatých šatech s bohatými doplňky a s penězi v rukách. Už si u ďábla nestihli koupit další životy. Manrinův otec poklidně kráčel pryč.

   Šedý chytil šátek a podíval se nahoru. Nikde nikoho, kdo by ho hodil, neviděl. Ale šátek poznával. Moc dobře věděl, že to byl muž, který byl na jeho procesu, když ho odsoudili. Nemohl uvěřit, že by to mohl být jeho otec. Pevně ho stiskl a obvázal si ho kolem krku.

   "Můj otec by mě sem dobrovolně neposlal!" pomyslel si odhodlaně. "Matka by s tím nikdy nesouhlasila!"

   Hloupý syn, který si pořád myslel, že jeho otec je správný muž, který dodržuje zákony. Po tomhle aktu se jeho zločinnost ještě prohloubila. Když ven, smějíc se na svět, hned se zastavil. Policisté na něj namířili. Zvedl poslušně ruce nad hlavu a čekal. Muž k němu pomalu kráčel.

   To už mu však sebral pistoli a střelil mu do krku. Podíval se ostatním do očí, zda ho vážně chtějí zadržet. Začalo se střílet. Co se týkalo těch, co to přežili... Přežil pouze jeden a ten se už do práce vrátit nemohl, ani tady nemohl žít.

   Utíkal temnými uličkami. "Hej." slyšel náhle něčí hlas. Otočil se, zakryt čepicí. Za ním stál muž se stříbrnými vlasy. "Oba jsme jistě považováni už za mrtvé. Co se takhle pomstít tomuhle smrdutému městu společně?" Muž mírně kšilt nadzvedl. "Nemusíš se bát, i já jsem označen už za mrtvého. Co říkáš? Zničíme město společně?"

   "Pokud zničíme i Arénu smrti, tak klidně." souhlasil muž nakonec.

   Muž se ušklíbl. "To je ten správný přístup!" zvolal vesele.

   Černá zastavila meč a rychle se ohnala dýkou před sebe, Vůdkyně ji však chytila za ruku a udeřila s ní o zem. Přestože ji poničila, hned vstala aohnala se dýkou. Pořezala Vůdkyni po tváři. Ta se však šíleně zasmála a kopla ji do břicha. Pak ji skopla k zemi. Následně zastavila pěst Zeleného, který po ní zaútočil zezadu. Vesele se na něj podívala. Zkroutila mu ruku a srazila k zemi. Pobaveně vzhlédla a zastavila koleno od Bílé, která proti ní zaútočila. Chytila ji za nohu, roztočila ji a poslala proti Šedému. Co se týkalo strategie během boje, byla v ní mistryně. Rozběhla se proti dvěma zbývajícím. Oba je přitiskla k sobě jedním kopnutím do Bílé a odkopla stranou. Sponzoři by jí jistě zatleskali. Pomalu kráčela k Šedému a k Bílé. Zezadu však po ní zase zaútočil Zelený a chytil ji za nohu. Podívala se na něj zlým pohledem, který ho opravdu děsil. Přesto jí pevně držel nohu. Slyšela něčí zpěv. Byl to zpěv Labutě, alespoň podobný hlas tomu jejímu. Zvedla nohu, za kterou jí držel Zelený. Bílá a Šedý vzhlédli a polekaně sledovali scénu před sebou. Vůdkyně měla pohled k zemi, vlasy jí rozevlál vítr směrem k nebi. Společně zakřičeli jméno Zeleného, ale Vůdkyně v tu chvíli dala nohu prudce dolů. Oba to polekaně sledovali. Černá zle zavrčela bolestí. Vůdkyně sepodívala pod nohu. Dupla na Černou, na kterou dopadl Zelený. Černá pomalu vstala.

   "Nepodceňuj mě, bestie." ušklíbla se na ni Černá vesele a zaútočila díky dýce. Vůdkyně se skrčila, protože ji Zelený zase držel na nohu. Udělal most ze stoje a následně vykopla Černé dýku z ruky. Pak kopla do Zeleného, díky čemuž se odrazila a odskočila od nich poněkud daleko.

   A když se pak rozběhla pro meč, který sebrala jiné kostře, kopal ji Bílá do břicha. Meč jí vyletěl z ruky a zapíchl se do země. Bílá ji přitiskla ke zdi. Následně to bylo snadné. Bílá a Černá ji chytily za ruce, Zelený za nohu. Šedý pak za běhu popadl meč, který předtím Vůdkyně zapíchla do země. Polekaně ho sledovala. Místo něj spatřila Gilobu. Usmála se.

   "Gilobo..." pomyslela si. "Tenhle svět nás oba odmítl. Co myslíš? Zabijí mě stejně, jako jsi mě zabít ty nedokázal? Nebo se jim z toho dostanu, jako tobě před lety? Lidé potřebují hrdinu." Šedý zakřičel a dal meč prudce před sebe. "Ale proč se taky snažit. Sponzoři už nikoho nechtějí ani vidět. Ani neuvidí. Jaká ironie, že s tím oni souhlasili jako první a odešli dřív, než já. Ano." Zavřela oči. "Jsem bestie. Bestie, která žije ve tmě. Bestie, která žije sama. Jako Kerberos." Usmála se a vítězoslavně vycenila zuby.

   Šedý ji probodl. Meč prošel skrz stěnu, která popraskala. Černá a Bílá ji pořád pevně držely, přestože měla oči zavřené, usmívala se a vůbec se nehýbala. Zelený jí pak pustil nohy a mírně odstoupil. Skutečnost, že by byla mrtvá, jim připadala nemyslitelná. Přeci jenom někdo její síly nemohl zemřít tak rychle. Šedý držel rukojeť meče. Strefil se jí přímo do srdce, že zemřela hned? Bál se pustit meč. Bál se, že by hned otevřela oči, pronesla nějakou poznámku a zabila by je. Proto ji ani Bílá a Černá nepouštěly a čekaly.

   A pak uslyšeli tu nejděsivější věc na světě. Výstřel z děla.

   Vzhlédli k nebi na obrazovku. Objevila se jim karta Vůdkyně. Dlouze ji sledovali. Nerozpadala se. Měli strach, co se vůbec stane. Zelený chytil Černou za druhou ruku ze strachu. Neodsunula ho, jak měla ve zvyku předtím. Stiskla mu ruku na oplátku.

   Karta Vůdkyně pomalu napraskla a rozpadla se na kousíčky skla. Zmateně to sledovali. Pustili Vůdkyni a ruce jim klesly jako mrtvolám k zemi. Byla to skutečně pravda?

   Když se obrazovka s Vůdkyní rozpadla, objevily se čtyři obrazy. Byli to oni. Nad nimi bylo napsáno: Vítěz.

   "My... jsme vyhráli?" zašeptala Černá. Počítač pak všem v Aréně smrti, pokud by ho někdo poslouchal, samozřejmě, a taky ve městě oznamoval vítěze. Byli naprosto v šoku.

   "Ano..." řekla Bílá a po tvářích jístékaly slzy, přestože netušila proč.

   "Dokázali jsme to?" řekl Šedý nejistě a oči se mu také leskly. Pousmál se. "Mosesi!" pomyslel si vesele. "Tvá oběť nebude nadarmo! Fialový! Díky tobě jsme byli schopni sem dojít a vyhráli jsme! Děkujeme vám!"

   Bílá se hlasitě rozbrečela a Černá ji kupodivu objala. Nad Arénou smrti se roztančily petardy a vytvořily překrásný ohňostroj. Lidé ve městě sledovali, jak se Zjizvení potomci radují. Někteří také oslavovali, ani netušili proč. Byly to jejich rodiny.

   "K palbě připravit!" slyšeli rázem hlas a podívali se stranou. Přímo naproti nim byla otevřená brána a v ní několik vojáků spolu s plešatým mužem, který se mračil. Vojáci na ně namířili. Polekali se. Muž k nim pomalu kráčel. Pevně stiskli své zbraně. Když došli až sem, proč je chtějí zabít? To snad pravidla neříkala jasně? Vůdkyně byla poražena, nebo snad ne?!

   Muž se před nimi zastavil. Prohlížel si především Šedého. Pak přešel k Vůdkyni. Dotkl se jejího krku, nadzvedl vlasy, jemně si s nimi pohrál v prstech a podíval se na vítěze.

   "K poctě zbraň!" zakřičel na své muže, kteří se rozestavěli do dvou řad a zasalutovali. Zjizvení potomci to zmateně sledovali.

   "Když mladý pták roztáhne křídla, jiní mu nesmějí pomáhat. Když poprvé vzlétne a spadne, vezme si z toho ponaučení. I my jsme si vzali ponaučení..." pomyslel si Šedý, když pomalu kráčeli okolo mužů, kteří jim salutovali. "Přestože jsme byli někdy na pokrajizoufalství a šílenosti, nevzdali jsme to." Podíval se za Vůdkyní. Polekal se. Prudce se otočil. Nebyla tam! Muž ho popostrčil ven. Ale i ostatní si toho zděšeně všimli. "Ten den jsme vyhráli. Nikdo s námi však ten den neslavil. Lidé nás sice vítali, ale rodiny jsme nenašli. Když jsme se pak další den probudili zase v celách, báli jsme se toho, co přijde. Nakonec si pro nás přišli policisté a předali nám rodinám. Vysvětlili nám to. Měli upravené paměti. Aby nám nemohli hned poznat. Ale všichni jsme byli šťastní. Sice to byl týden, ale ten nejhorší pro nás všechny pro všechny. Rodiče Fialového se báli podívat na nás. Jeho matka se zhroutila."

   "Přivítejte vítěze!" zakřičel velitel a lidé jim vyvolávali slávu. Pomalu vystoupili ze stínu. Lidé se lekli jejich výrazu. Oni za to však nemohli. To, co si zažili, nemohlo jít smýt... Pevně se drželi na kříž na ruce. Nakonec ruku zvedli, když procházeli okolo lidí, ale spohledem k zemi a na důkaz památky na jejich dva přátele, kteří tam zahynuli. "Manrin Shison, Porunac Bimiw, Eliura Qanová, Alisia Phantomová! Vítězové letošních Krvavých her smrti!"

   "Bráško!" zakřičela Mania a objala svého bratra. On ji chvíli zmateně sledoval. Jako by ji nemohl poznat. Ale nakonec ji pevně objal.

   Hořké vítězství slavil především Šedý, když zjistil, že ho čeká jenom matka. Přesto se k ní rozběhl a pevně ji objal. Když se slzami v očích podíval na ostatní, viděl, že i oni se vítají s rodinami. Stačil týden (dva roky pro jejich rodiny) a oni si nepřáli nic jiného, než zemřít. Přesně to byl účel Arény smrti. Aby chtěli na konci všichni zemřít.

   Avšak kam se poděla mrtvola Vůdkyně? Kdo ji mohl strhnout? Proč na trávě byly krvavé stopy? A proč její meč zůstal nedotknut. Přesně tak, jak ho Šedý zabodl, aby to ukončil? To zůstanou nezodpovězené otázky, alespoň pro vás.

   Rok 2017. Od události v Aréně smrti uběhly dva roky. Šedý, Bílá, Černá a Zelený se i nadále stýkali. Chodili na hrob Mosese a Fialového. Mosese pohřbili v Aréně smrti, ale udělali mu ještě jeden pohřeb. Šedý zklamaně přidal i květiny na hrob Fialového a tiše ho sledoval. Bílá ho chytila za ruku. Černá se podívala stranou. Byla proti tomuhle týmu a nakonec se přidala. Stejný byl i Fialový. Byl odtažitý od všech. A pak šel zachránit Šedého. Něco se v něm za ten týden změnilo. Ale to bylo nyní zbytečné. Byl mrtvý, pryč, daleko od nich.

   "Kolik tomu bude?" zašeptala Černá s pohledem stranou. Rok 2017. Zjizvení potomci stojí na hřbitově až do západu slunce, aby tak vzdali poctu svému přítelovi. Při odchodu se Bílá ohlédla a spatřila stříbrné vlasy. Zamrkala, zda se jí to nezdá. Zdálo se jí to. Nikde osobu neviděla. Pohlédla do země a zklamaně odešla s ostatními z hřbitova.

   Někdo však skutečně stál před hrobem Fialového. Zvedl bílé květy a přivoněl k nim.

   "Sentimentální vzpomínky?" zajímal se muž s kšiltovkou.

   "Do toho vám nic není." odvětil muž se stříbrnými vlasy zle.

   Dva roky se nepořádaly Krvavé hry. Aréna smrti byla uzavřena. Avšak v jejím nitru se něco dělo. A pak... po dvou letech, roku 2019, se náhle zase otevřela.

   "Slibujete mi jenom věrnost a poslušnost?" zeptala se žena ve stínu a sledovala dva muže klečící před ní, za nimi bylo několik stovek dalších, seřazeni v řadách, klečící se před ní. "Aréna smrti nesmí přestat existovat. Krvavé hry budou pokračovat i bez Giloby. Proto se vás ptám znovu... Vy, kteří jste je přežili... Slibujete mi jenom věrnost a poslušnost?!"

   "Ano, Vůdkyně!" odpověděli muži jednohlasně a vzhlédli. Vepředu byl muž se stříbrnými vlasy, s jizvou přes oko a s fialovýma očima. Je vám jeho popis nějak povědomý. Ano. Znáte ho.

   "Jednou určitě najdu cestu zpátky k vám. Ale kdy?" pomyslel si Fialový. Ne... Violen Tissian a zavřel své fialové oči. "Počkáte na mě?"

KONEC

Budete plakat? My ano.

Děkujeme, že jste se s námi vydali na tak dlouhou cestu. Nenechte si ujít i poslední část, Poznámky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Aréna smrti - Kapitola dvacátá třetí (KONEC!) gábina 20. 11. 2015 - 19:30
RE(2x): Aréna smrti - Kapitola dvacátá třetí (KONEC!) spisovaterka 21. 11. 2015 - 10:11