Ráj smrti - Kapitola pátá (6. část)

16. listopad 2015 | 07.00 |

Předtím, než vyrazili, ohlédla se Nemma přes rameno. Loveta stála dole pod skálou a dívala se za ní. Jen se usmála a nasadila si kousek rozbité masky na tvář a pomalu kráčela dozadu, mizejíc ve stínu. Nemma se také usmála a vydala se kupředu spolu s Wretchem. Po tolika letech našla konečně nějakou duši, která byla ochotna bojovat až od samotného konce, která byla ochotna vzepřít se Bohovi a všem jeho služebníkům a stanout před ním, jako před sobě rovným. Před mnoha staletími takovým osobám pomáhala, ale nakonec byli zbytečně zabiti. Její oči se stávaly chladnějšími. Už nehledala naději, že by se některý z nich dostat ven. Proto už jim nedávala žádné nápovědy. Avšak sotva spatřila Wretche, viděla v něm onen potenciál, který jí jasně dával najevo, že tenhle člověk to dokáže, že přelstí Boha a všechny jeho služebníky.

Wretch zavtipkoval, že vypadla skutečně šeredně, když měla onen nehezký vzhled, to už ho však Nemma udeřila do boku se slovy, že by ji neměl štvát, jinak toho bude litovat. Omluvil se jí za to, ale byl rád, že tohle je ta Nemma, o které se mu zdávalo, která mu dávala rady, přestože za to mohla být sama potrestána. Nemma zakroutila hlavou do stran, že vývoj lidí a jejich myšlenek ji nikdy nepřestane překvapovat. Kráčeli po černé mrtvé zemi a sledovali rudé křeslo, na kterém někdo seděl, otočený k nim zády. Nemma najednou Wretche zastavila. Zmateně se na ni podíval. Když se podíval zpátky, patřil všechny čtyři rozhodčí stojící vedle červeného křesla, kde seděla ta podivná osoba.

"Nemmo, zrazuješ snad tímto Boha samotného?" zeptal se Wrimm tenkým hláskem, zatímco měl na tváři ještě čerstvou krev od své poslední oběti. Nemma ho lhostejně sledovala a pustila Wretchovu ruku. Pomalu se k němu vydala a zastavila se před ním.

"Jak to asi vypadá, ty pisklavý hlásku?" zeptala se ho Nemma lhostejně.

"P-... P-...?!!" zakoktal se Wrimm a dostal tik do modrozeleného oka.

0pt;line-height:115%">

Itazura se jen ušklíbla. Zeptala se Nemmy, zda si skutečně nevidí do pusy, když mluví tak arogantně, na což se Nemma ušklíbla, že by si spíše ona měla dávat pozor na slova, jinak se sama rozčílí.

Wrimm se konečně vyjádřil a zapištěl zlým hlasem: "Pisklavý?!" a udeřil pěstmi do země, takže napraskla, zatímco se Nemma poklidně vzdálila na stranu, sledujíc zuřícího rozhodčího, kterému se i nadále vysmívala.

"Nemmo!" slyšela po chvíli hlas Boha a zpozorněla. Zamračila se. "Copak jsi mi sama netvrdila, že tvé city jsou hluboce zapečetěné uvnitř tebe samotné?" Osoba v rudém křesle vstala a dívala se před sebe. "Tak proč nyní prokazuješ úplný opak toho, co jsi mi před staletími slíbila."

Nemma hrdě zvedla hlavu se slovy, že si sama hodlá rozhodnout o svém osudu. To už však Bůh tiše zavrčel.

Lidé jsou skutečně bláhoví. Ani po smrti se nehodlají vzdát vlastních ideálů. Můžete se pokusit je potlačit, ale nemáte nikdy jistotu, že se vám vzápětí nevrátí zase zpátky se slovy, že Vás porazí a svrhnou z vašeho trůnu, který pak bude náležet právě jim. To mě na lidech skutečně zajímalo odjakživa. Ta neutichající touha přežít, ta nekončící naděje, kterou snad sbírali z hvězd a z trávy. A přestože nebe hořelo, vždycky si našli nějakou věc, které se chopili a šli ruku v ruce s nadějí, vstříc Bohovi a svým nepřátelům, aby si vybojovali své místo na Zemi.

Lidé mě opravdu děsí. Každý z nich je jedinečný a přitom jsme si všichni tak moc podobní.

"Jsou to tvá poslední slova?" zeptal se Bůh klidným hlasem a lhostejně se přitom usmál.

Nemma si ze šatů vytáhla stejný meč, který předtím měl i Wretch, a namířila jí na osobu před rudým křeslem. Nic neřekla, však její oči byly více než rozhodnuté, že tu osobu zabije během pár chvilek, pokud včas neuteče. Ptala se ho, zda se skutečně na to musí ptát, přestože její odpověď zná už od samotného počátku, kdy ji oslovil, aby se stala prvním rozhodčím. Bůh se ušklíbl. Jen souhlasil se slovy, že se nikdy nepobavil více, když prokazovala své city, plakala pro každou lidskou duši a promarněný život, zatímco se on smál v pozadí, když trpěla.

Nemma pevně sevřela ruku v pěst a oči jí světle fialově zazářily. Zuřila. Zuřila tak moc, jako nikdy předtím. Ignorovala Itazuřiny poznámky, že pokud chce jít po samotném Stvořiteli, měla by se nejdříve zbavit všech figurek, které stvořil. Nemma namířila špičkou meče právě na Itazuru a mlčela, pozorujíc její chladný pohled v očích.

Najednou však Bůh vyzval Adama, aby povstal a připojil se k nim. Adam se skutečně zvedl a pomalu kráčel nahoru, s pohledem k zemi. Jak potupné, být poražen člověkem? Směšné. Tak směšné. Cítil hanbu. A zároveň zlost. Postavil se poblíž Wretche, který se na něj rychle otočil. Bůh se nyní zeptal Wretche, zda si je vědom, jakých lidí se to chopil, jací lidi museli zemřít, aby on mohl přežít a dostat se až sem. Wretch sevřel ruce v pěst. Zamračil se. To už mu však Adam sevřel znovu obličej mezi prsty a Wretch mírně vykulil oči, sotva to všechno spatřil.

Spatřil Richarda, který se loučil se svou matkou, a hodil noviny do košíku na kole, zatímco se rozjel dolů po silnici a matka za ním mávala, přejíc mu šťastnou cestu. Spatřil Victoriu, která pracovala, jako služebná, avšak přitom bránila svého pána, jako žádný jiný bodyguard. Každé ráno si skrývala nůž pod šaty, aby byla připravená v každém případě zakročit. A nakonec ji spatřil ležet na chladné zemi s podřezaným krkem, zatímco její vlastní pán zahazoval špinavý nůž vedle ní. Spatřil Willa, který pracoval se svou matkou na poli, jeho matka byla znavená, poslal ji odpočinout si. Dalšího dne odnesl plný koš s obilím do vesnice, kde však přijeli bílí lidé a počali střílet do černochů a mezi nimi byl i William, avšak ten bránil mladou dívku s dítětem v náručí. Něco jí řekl a dívka potom počala utíkat, avšak hned vzápětí ji kdosi stáhl za stánek a schoval ji, aby byla v bezpečí i s dítětem. Tiše sledoval Mikea, který ležel upoutaný na nemocničním lůžku, zatímco jeho početná rodina stála vedle něj, malé děti plakaly, však on se na ně usmíval a říkal jim, aby se smály, což po chvíli udělaly, když počal předvádět díky stínu své ruky jakési představení na stěně. Ovšem scénu na to bylo ráno a rodina plakala, děti se ho snažily probudit, ale Mike zemřel s úsměvem na tváři. Spatřil bělovlasého mladíka, který putoval po světě, sledoval různé zvyk ve všech krajinách a nakonec byl zavražděn jinými lidmi pro peníze. Jeho tělo nechali ukryté v lese. Potom spatřil několik osudů lidí, které jen potkal, ale neznal je jmény. A potom spatřil celou historii všech rozhodčích, včetně Nemmy.

Když se konečně probudil z těch mnoha vzpomínek, cítil, že má v očích slzy. Adam z něj pomalu sundal ruku a vzdálil se od něj, jak nejvíce mohl. Pohlédl na Nemmu, která se dívala do země, bílé vlasy jí zakrývaly tvář a také oči, které jistě pod víčky skrývaly slzy. Ruku držela zvednutou, špičkou meče mířila na Itazuru. Ruka se jí trochu zaklepala. Avšak i všichni rozhodčí měli zavřené oči, které jim temněly. Adam si dovolil příliš; ukázal smrtelníkovi jejich nejcennější vzpomínky, na které sami zapomněli. Wretch nyní chápal, proč se každý z nich rozhodoval tak, jak se rozhodoval. Vzpomněl si na svého praděda, který mu jako malému chlapci předával onen fialový penízek se slovy:

"Uschovej si ho, ale měj ho pořád u sebe, kdykoliv ti bude smutno. Věz, že tě ochrání svou vzácnou mocí."

"Co tím myslíš, dědečku?" zeptal se malý Wretch. Stařec ho jen pohladil po hlavě a usmál se.

"Bůh samotný se na tebe bude vždycky usmívat, když ho sevřeš v ruce."

Bůh najednou promluvil. Oslovil Wretche, zda si je vědom, že celá jeho rodina je zde. Wretch odpověděl, že ano. Bůh se pousmál. Ptal se, zda se setkal se svou matkou, s toušpindírou. Wretch vztekle vzhlédl, najednou ho však Nemma zastavila. Podíval se na ni, měla chladný pohled.

"Jak se opovažuješ mluvit o lidských životech, jakoby to byly nějaké zbytečnosti?" zasyčela tiše. A Bůh se rozesmál. Nemma vzhlédla, vlasy jí poodkryly oči a Wretch spatřil, že Nemma pláče. Mohu přísahat, že nikdy její pohled nebyl nenávistnější.

Bůh Wretche znovu oslovil. Ptal se ho, zda je připravený na smrt. Wretch se zamračil. Stiskl ruce v pěst. Odvětil mu povrchním hlasem, že je připravený jen na výhru. Bůh se na chvíli zarazil. Nakonec se na chvíli zasmál. Souhlasil s ním a mávl rukou na rozhodčí. Ti na něj pohlédli. Přikázal jim, aby je oba zabili. Pokud to nesvedou během první minuty, nebude jich už potřeba. Na to všichni rozhodčí zpozorněli. Rychle popadli nějaké zbraně a hnali se proti těm dvěma. Nemma se zamračila.

"Tak nebude potřeba, říkáš?" zeptala se a sevřela rukojeť meče pevně v rukách. "Táhni k čertu!"

S křikem se rozběhla kupředu a Wretch mohl jen sledovat, jak se Nemma vrhla proti Itazuře a hravě odrazila její drápy. Polonius se však sám od sebe zastavil a otočil se na Boha. Chvíli ho ledoval a pak pohlédl na Wretche. Jeho vlasy najednou spadly dolů a on zavřel oči. Bůh zpozorněl. Otočil se. Viděl jen Itazuru a Nemmu bojovat, zatímco ti tři jen tak stáli na místě a nic nedělali. Zopakoval svůj rozkaz. Polonius se ušklíbl.

"Hele, Bože," oslovil ho povrchně a otočil se na něj. "Co kdybys nám dokázal svou sílu ty sám?"

Bůh tiše zavrčel. Wretch je jen tiše sledoval. Nehodlal se však vzdát této šance a vydal se k nim. Zatímco Nemma odstrčila Itazuru stranou, aby mu uvolnila cestu k Bohovi. Země se počala otřásat. Údery Nemmy a Itazury pomáhaly stropu, aby se začal propadat a všechno za Wretchem pohřbíval pod svou vrstvou prachu a kamení. Wretch se ohlédl. Doufal, že se Loveta dostala včas pryč. Zavřel oči a pohlédl zase před sebe.

Osoba s kouskem masky na tváři stála před jezírkem a dotýkala se ho rukou. Nechala kousek spadnou na zem a pobaveně se usmála. Zeptala se vody, zeptala se větru, zda sledují jejího syna. Vzhlédla k jasnému nebi a vítr jí zavlál do vlasů.

"Jste hrdí, že Vás brzy porazí člověk, ó Velcí Bohové?" zeptala se provokativně a ušklíbla se.

Wretch postupoval kupředu. Tiše děkoval všem, díky kterým se dostal až sem. Především však myslel na Anastázii a na svou matku. Musel se pousmát, že si nakonec vybral ženu podobnou své matce, jak bývalo zvykem v jejich rodině. Přestože si tolik přál odcizit se s otcem, byl mu více než podobný. Tvář, hlas, ale rozhodování měli každý jiné. Být to na jeho otci, zabil by všechny bez váhání, Wretch se raději zamyslel a obešel je, doufajíc, že je zabije někdo jiný.

Silkon, Wrimm a Polonius se za ním ohlédli, když okolo nich prošel. Bůh jim rozhořčeně přikazoval, aby ho zabili, aby na něj zaútočili. Avšak ani jeden z rozhodčích ho nyní neposlouchal. Snad jen Nemma a Itazura bojovaly, avšak z vlastní vůle, nikoliv z jeho rozkazy. Měly spolu nevyřízené účty, které si nemohly odpustit. Bůh najednou prudce vstal a jakousi masku si na svou tvář dal a přitiskl, aby Wretch jeho tvář nespatřil. To by bylo tak potupné! Člověk, který spatřil jeho tvář! Poklidně mu vyšel vstříc, však zastavil se po pár krocích a díval se na něj, zatímco mu skrz malé dírky v masce zářily rudé oči. Wretch k němu poklidně kráčel a nic neříkal. Najednou se před ním zastavil, byli do sebe možná tak dva metry. Bůh cítil Wretchův dech na svém těle a pokud by Wretch žil, jistě by slyšel jeho tlukot srdce. Ach, jak moc mu chyběl ten překrásný zvuk! Wretch se zamračil. Bylo mu jasné, že Bůh ho vidí pořád jako obyčejnou duši člověka, která čirou náhodou přežila jeho Hru. Měl sto chutí mu tu masku strhnout z tváře a podíval se mu do ní, říct mu přímo do očí, co si myslí o jeho způsobu rozhodování.

Itazura se zasmála, když útočila proti Nemmě. Rozhodně byly obě silné, o tom pochybovat nemůžete. Vždyť jen země a strop se otřásal, zatímco bojovaly, zatímco se jen sotva dotkly jedna druhé. Jednotlivé stěny praskaly, když se jich jenom dotkly, aby mohly znovu zaútočit proti té druhé. Avšak Wretch vypadal, jakoby onen hluk neslyšel. Jako by byl hluchý. Stejně tak Bůh, který se na něj díval spatra.

Vyzval Wretche, aby se posadil. Wretch se ho však chladným hlasem zeptal, na koho si to hraje nyní. Bůh přimhouřil oči, však zdálo, že se usmíval. Pomalu k Wretchovi přistoupil. Pogratuloval mu, že se dostal až sem, zatímco se země zatřásla. Wretch se otočil a viděl, že Itazura ležela na zemi a Nemma k ní pomalu kráčela s mečem v ruce. Bůh se Wretche zeptal, co si tedy bude přát za své dokončení hry. To už ho však Wretch popadl za bílé roucho a zlým hlasem se ho ptal, jak si vůbec může dovolit se ho ptát na něco tak směšného. Bůh se podle všeho usmál. Jeho oči se mírně přimhouřily. Spíše se uculil, dle mého názoru. Zvedl ruce a bránil se slovy, že je naprosto bezbranný.

"Avšak... mám dostatek moci, abych ti splnil poslední přání, člověče," řekl Bůh a sledoval onoho mladíka, který překonal všechna jeho očekávání a zároveň mu potvrdil, že lidská vůle je nezlomná někdy až do konce. Podcenil lidi po dlouhé době. Když Wretche přiměl, aby ho opatrně pustil na zem, a on ucítil pevnou půdu pod nohami, poplácal Wretche po rukách a řekl mu, aby ho pustil.

Wretch mu ještě chvíli svíral látku mezi prsty, ale potom ji skutečně pustil, odstupujíc od něj pouze o krok, ale vzhlédl k němu s rozkazovačným pohledem. Bůh se podle všeho usmíval. Znovu mu pogratuloval k výhře. To už ho Wretch chtěl udeřit, avšak Bůh jeho ruku v čas zastavil. Zakroutil prstem druhé ruky do stran, že takhle by mu neměl děkovat, že doposud ještě žije, nebo že se dá říct, že může přežít. Wretch nyní zalitoval, že neměl po ruce onen meč, že pokud by ho měl, mohl by ho hned probodnout. Bůh mu ruku pustil, div Wretch nespadl na zem. Bůh se k němu trochu přiblížil, však kráčel nyní na stranu.

"Řekni, Wretchi Elendigu, proč jsem vytvořil tuto Hru?" tázal se ho samolibým hlasem s pohledem někam do prázdnoty. Wretch neodpověděl a sledoval ho zlým pohledem. Bůh se ho ptal, zda cítí zlost, zda cítí smutek, zda si ho přeje zabít okamžitě, tady a teď. Nastavil ruku před sebe, podávajíc mu ji. "Pak mě tedy zabij, člověče," řekl pouze.

Ach, jak Wretch nyní zatoužil Boha skutečně zabít.

"Nemůžeš, co?" pokračoval Bůh a svou ruku pomalu dal zpátky ke svému boku. Vyprávěl mu, že lidé nemůžou zabít něco, z čeho nemají strach, aniž by nezaváhali. Usmál se. Věděl, že ho lidé milují, modlí se k němu každou chvíli v jejich životě a uctívají ho. A přitom jsou tak otravní. Jejich prosby už dávno neposlouchá, protože se rozhodl pobavit se sám se sebou. Stejně jako byl on odmítnut jedinou ženou, kterou kdy miloval, která mu vyrvala srdce a pohřbila ho hluboko pod pískem, stejně tak on si zakryl uši a neposlouchal prosby lidí, kteří na něj křičeli každou vteřinu svého života, jak je nespravedlivý. Přestal se jim omlouvat, že jim dal životy.

Wretch se ho zle zeptal, proč tady skončil i on.

Bůh se na něj konečně podíval, však jen rudýma očima, které jasně zářily jako dva rubíny. Správně, proč tady skončil i mladík, který byl počestný, který se snažil pomáhat lidem a podporovat je v jejich rozhodnutí? Skutečně trefná otázka! Proč?

Wretch za jeho slovy mlčel.

"Musel bys mít veliké nadání, aby ses dostal sem úplně sám, avšak nedělal jsi nic jiného než já; využíval si lidi kolem sebe, abys dosáhl svého užitku," zasmál se Bůh pobaveně.

"To není pravda!" protestoval Wretch ihned.

"Že ne?" skoro ho přerušil Bůh a nadzvedl masku, aby ten člověk viděl, že se směje doopravdy. "Tak proč tolik lidí zemřelo a tobě skoro nic není?"

Pravda, proč tomu tak je? Od počátku jsi byl chráněn vyšší mocí, než je ta moje, a před samotným koncem jsi ji jen tak zahodil, pošetilče. Vyšší mocí, než je ta jeho... Kdo nebo co může být mocnější, než samotný Bůh. Polonius se za Bohovým hlasem otočil a tiše sledoval, jak nastavuje ruku před sebe a snaží se Wretche chytil. Tak utíkej, hlupáku, pomyslel si Polonius a sledoval ty vyhublé prsty, které jeho tvář předtím také tak stiskly a donutily ho k poslušnosti. Pohlédl do země. Trochu vycenil zuby. Vzhlédl k Nemmě a k Itazuře, které doposud bojovaly. Najednou se jako první vydal kupředu. Wrimm a Silkon se za ním tiše dívali a nic neříkali. Polonius otevřel obě oči, světle hnědé oko se změnilo na bílé a díra v pravém oku mu zůstala. Bůh najednou zvedl hlavu a ušklíbl se.

"Copak se děje, Polonie?" zeptal se a podíval se očima vedle sebe.

"Věděl jsi, že zemře, že ano?" zeptal se Polonius.

"Stejně jako jsem věděl, že zemřou ostatní a on by se sem možná dotkl. Stejně jako jsem věděl, že mě zradíš a že se mě nyní pokusíš zabít," ušklíbl se vítězoslavně Bůh. "Vím všechno, co se stane. Ani na mě neútoč, pokud nechceš být ještě více potrestán, Polonie."

"Neboj se, vím, co děláš zrádcům," zavrčel Polonius, v ruce za zády však cosi pevně svíral.

Zatímco Bůh započal znovu mluvit svým povrchním hlasem, podíval se Polonius na Wretch,e který ho jen tiše sledoval. Polonius se zamračil. Jak ho mohl přelstít tenhle slizký člověk? Jak? Ušklíbl se. Není to snad jedno? Vždycky se najde někdo vnímavější, než ostatní. Jaká otrava.

Země se zatřásla. Wretch se podíval na bojující rozhodčí a polekaně sledoval Nemmu, která ležela na zemi a Itazuru nad ní, poněkud zadýchanou. Chytila ji pod krkem a vyzdvihla nad sebe.

"Nikdo z Vás si nezaslouží do nebe," pronesl Bůh a Wretch se na něj podíval. "Proto jsem vytvořil tuto Hru. Nikdo ji nepřežil. Nikdo se z ní nedostal. Nikdo mě neobelstil. Všichni nakonec skončíte v pekle, hříšníci."

"Ale lidi budou bojovat!" nesouhlasil s ním Wretch.

Najednou slyšel křik. Pomyslná bariéra praskla a on sledoval Itazuru, kterou Nemma tahala za vlasy a přitom ji držela u země. Jen zmateně sledoval ten jejich prapodivný boj, který jen sotva stíhal vidět úplně celý.

Bůh s ním nesouhlasil. Tvrdil, že lidé jsou pořád hloupí, když si myslí, že nad ním jen tak zvítězí.

Zvedl ruku a Itazuře vedle ruky něco zazářilo. Popadla to a odrazil Nemmin meč jiným, však naprosto stejným. Wretch se hned otočil na Boha, který poklidně dal ruku dolů, zatímco se za maskou usmíval. Nemma byla překvapená, kde Itazura vzala zničehonic meč, a Itazura toho využila a odrazila ji tupou stranou meče stranou. Potom však Bůh zvedl prst nahoru a Nemma se zastavila o jakýsi sloup. Hned na to ji svázal Silkonův řetěz, který jen zmateně sledoval, jak se mu z jeho těla sám odvazuje. Wretch jen tiše sledoval, jak se řetěz ještě víc utáhl a Nemma zakřičela bolestí a vztekem. Itazura se usmála.

"Ve světě neexistuje nic, jako slitování," řekl Bůh a kámen praskl, zatímco Nemma spadla na zem. Rychle uskočila před řetězem, který se ji pokoušel znovu chytit, a prchala před ním a před Itazurou. Najednou okolo ní proskočily bestie, které se vrhly proti řetězu a zamotaly ho díky svým tělům. Proběhla okolo Polonia, který stál ve stínu s rukou nastavenou. Jen se na něj podívala a utíkala kupředu, aniž by si něco řekli. Polonius se jen pobaveně šklebil a bavil se. Tato Hra nikdy nebyla zajímavější. A všichni si toho byli vědomi.

Wretch tomu jen tiše přihlížel. Vůbec netušil, co se děje; nebyla Nemma jednou z nich?

"Nuže," řekl Bůh a Wretch se na něj podíval se zamračeným pohledem a ruce tiskl v pěst. "Mám pro tebe návrh, Wretchi Elendigu."

Wretch zpozorněl. Návrh?

Loveta otevřela oči a opatrně se jimi podívala za sebe, zatímco vstala a sama vkročila do jezírka, ve kterém úplně zmizela, loučíc se, se svým synem a ostatními, naposledy, přejíc mu hodně štěstí v životě. Jezero ji potom pohltilo a zanechalo na své hladině jen pár vlnek a několik kruhů, které mizely před břehem spolu s vlnkami.

Svět se celý zatřásl.

"Vypadáš uboze, Nemmo!" zasmála se Itazura.

"Mohu říct to samé, Itazuro!" zakřičela Nemma zlým hlasem a rozběhla se proti ní, útočíc proti ní přímo.

Wretch se ohlédl za křičící Nemmou a Itazurou. Sledoval, jak se navzájem zraňují a nečiní jim to sebemenší problém. Na chvíli nad tím zavřel oči, ale potom se znovu podíval na Boha, ptajíc se ho, co je to za návrh, který mu nyní nabízel. Bůh zvedl hlavu a nyní se na něj skrz masku díval spatra. Pod ní se zašklebil, jako nějaký kocour.

"Návrh na přežití," řekl pouze a toho hloupého člověka před ním to zaujalo mnohem více, než by si dokázal představit. Zakryl si pomyslně ústa na masce a smál se. Nebe potemnělo. Kouř dusil hvězdy a zakrýval měsíční svit. Vše se stávalo temnotou, která pohlcovala tento svět, který Boha už nezajímal. Nechť se rozpadne na prach a nehnusí mu tak zrak nad tolika mrtvolami, které bestie už odmítly sežrat. Ono pomyslné bludiště se počalo smršťovat a jednotlivé úrovně se pohlcovaly navzájem, dokud nezbyla jen ta nejmenší část. Část, kde to všechno začalo, kde to všechno skončí.

To je přece absurdní. Návrh na přežití? Kdyby mu to řekl na začátku, nevěřil by mu stejně. Snažil se ho snad obalamutit?

"Chceš snad tvrdit, že jsem vyhrál?" zeptal se ho Wretch.

"Ano," řekl Bůh.

Wretch mlčel. Tohle ho skutečně zarazilo. Očekával, že se začne smát, jaký hloupý člověk to před ním stojí, ale on mu dokonce s radostí odpověděl, že se neplete! Jak na to mohl zareagovat? Zkuste si představit malé dítě, kterému řeknete něco, co nečekalo, a znásobte to deseti, abyste získali Wretchovu reakci. To se už i Silkon díval za sebe, co se to děje. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, hned se ho ptal, zda mu tímto dává... svobodu?

Bůh přikývl.

Wretch na něj zaraženě hleděl. Skutečně mluvil pravdu? Je tohle konec tohohle šeredného snu? Bůh nastavil ruku před sebe se slovy, že mu dává dvě možnosti. Na to se už Nemma otočila a sledovala Wretche, který stál před Bohem, jenž mu nastavoval ruku a čekal, zda ji chytí či nikoliv.

"Dvě možnosti?" zeptal se Wretch.

Na to zpozorněli všichni rozhodčí a tiše sledovali smrtelníka, který se měl brzy rozhodnout.

"Ano," řekl Bůh a dotkl se své masky. "První možnost; dostaneš se odsud, vrátíš se zpět do svého těla a jakoby se nic z toho, co jsi tady zažil, nikdy nestalo, však ty si to budeš pamatovat až moc dobře, ale ostatní ti to věřit nebudou. Budeš si nadále žít svůj poklidný život a až přijde tvůj čas, znovu se zde ocitneš, ale tentokrát okamžitě prohraješ, zemřeš a dostaneš se do pekla, však budeš schopen prožít celý zbytek života s těmi, kteří by tě postrádali, pokud bys tady vydechl naposledy, mladý muži."

Wretch mlčel. Takže je možnost, že se dostane zpátky do svého těla. Ale co ta druhá možnost. Ovládal ho zvědavost.

"A co ta druhá možnost?" tázal se, pořád měl ruku u svého boku a nyní pohlédl na tu Bohovu, která mu byla jaks povědomá, pořád trochu od vody smrštěná. Myl si snad ruce předtím, než sem došel? Proč?

Bůh se usmál.

"Dobrá otázka," poznamenal Bůh a svou druhou ruku sundal ze své masky, zatímco otevřel zářivě rudé oči, kterými si ho prohlížel skrz na skrz. "Druhá možnost; zůstaneš tady s námi, staneš se rozhodčím tak mocným, jako žádný jiný z těch, které jsi tady byl nucen potkat a bojovat s nimi. Slíbíš mi věrnost za velkou sílu, slíbíš mi oddanost a poslušnost ve všech ohledech a nikdy neporušíš pravidla, která jsou pro nás svatá. Zároveň na tebe všichni z lidského světa zapomenou a ty zemřeš, jakmile budeš souhlasit. Tvá duše se oddělí a znovu se zrodí přímo před námi, kde ti bude udělena neskutečná moc, jakou si ty budeš přát, a vznikne nám tak další úroveň, postavená dle tvého přání."

Nemma je tiše sledovala.

"Že by to byl stejný hlupák, jako my všichni?" pomyslela si Nemma.

"Jen málokdo tuhle nabídku odmítá," ušklíbla se Itazura a Nemma na ni pohled. To už po ní zaútočila, však Itazura její nohu zastavila a ono drobné tělo si přehodila přes sebe, aby s ním udeřila o zem, ale Nemma zastavila svůj pád díky rukám. Podívala se za Wretchem. Spletla se snad v něm?

"Rozhodne se jako jeho předchůdce?" pomyslel si Polonius a vybavil se mu muž příliš podobný Wretchovi v síti, jak se na něj šklebí. Trochu vycenil zuby. "Elendigové působí vždycky jen samé problémy!"

Silkonovi se vybavilo, jak i on sám přijal tuto potupnou práci, však mohl se krátce na to pomstít lidem, kteří ho zde uvrhli, zatímco se škrtil na řetězu. Probudil se s ním kolem krku. Když stanul před Bohem, škrtil ho a říkal mu, že pokud ho neudělá silnějším, zabije ho. Bůh přistoupil na jeho nabídku. Tehdy Silkonovy svaly povolily a on zemřel ve skutečném světě, ale zrodil se zde, jako poslední rozhodčí po celé té době.

Nemma od sebe Itazuru odrazila a rozběhla se rychle k Wretchovi, aby ho zastavila před bláhovým rozhodnutím. Ostatní rozhodčí sledovali, jak se ona pečeť, kterou ona sama na sebe uvrhla, pomalu rozpadá, jak jí po tvářích skoro tečou slzy, zatímco křičela na Wretche, ale on ji neslyšel. Díval se Bohovi přímo do rudých očí, zatímco se tiše rozhodoval. Najednou se Nemma zastavila a dívala se na Wretche, který pomalu zvedal ruku. Mírně zvedla víčka a dívala se, jak se ten pomatený člověk upisuje samotnému démonovi.

Bůh se ho naposledy zeptal, co si zvolil. Nemma se zastavila. Wretch stiskl Bohovu ruku v té své. Vlasy mu zakrývaly oči, však Wretch se šklebil. Vzhlédl k němu a odpověděl.

"Vybral jsem si to, co by si vybral každý jiný člověk. Svůj vlastní život," zamračil se Wretch. Chtěl co nejdříve tuhle hloupost ukončit. Bůh ho tiše sledoval, však ušklíbl se stejně.

"Hlupáku, odmítat Vyšší moc," zakroutil Bůh nevěřícně hlavou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře