Ráj smrti - Kapitola pátá (7. část)

18. listopad 2015 | 07.00 |

Nemma se trochu usmála, sotva to slyšela. Wretch se na ni otočil a usmál se. Pustil bohovu ruku se slovy, že ještě něco musí zařídit. Bůh jen přikývl, však přimhouřil oči. Nemma kráčela Wretchovi naproti. Trochu se usmívala. Zastavil se před ní a díval se jí do očí.

"Konečně zmizíš, co?" zeptala se ho Nemma provokativně. "Byla to skutečně zajímavá Hra."

Wretch jen odvětil, že to ona ji udělala zajímavou.

Nemma jen zakroutila hlavou nad tím, jak jsou ti lidé pošetilí, však usmála se jen a jen pro něj. Tak vzácný a překrásný úsměv mu věnovala, že si znovu připadal jako ve snu. Dostal právo znovu žít svůj život. Rozhodně si ho nenechá ujít. Až na to, že si přál, aby Nemma mohla odejít s ním. Nastavil ruku před sebe. Nemma zvedla ruku, však dala ji na stranu. Bestie se k ní seběhly a oba je zakryly. Místo toho, aby mu stiskla ruku, objala ho. Wretch nejdříve zmateně zamrkal, potom se však mile usmál a přitiskl ji k sobě, tázajíc se jí, zda jí bude chybět. Nemma se ušklíbla.

"Moc si o sobě nemysli, člověče," zašeptala Nemma a pořád ho držela u sebe. Vzhlédla a spatřila rozpadající se duši svého předešlého manžela, který se však usmíval a nakonec se rozpadl na prášek. Také se usmála, že nalezl klid, a zavřela oči.

Wretch ji nechtěl pouštět. Netušil proč, ale připomínala mu někoho, koho znal, a přitom si na něj nemohl vzpomenout. I tak ji pomalu pustil, protože se chtěl už konečně probudit. A Nemma jeho pocity chápala. Bůh jí tehdy donutil, aby se stala rozhodčím, aby navěky zůstala po jeho boku, jako nějaký otrok. Možná kvůli němu sama na sobě vytvořila pečeť, která její city držela. Políbila ho. Naposledy. Něžně, a zároveň tak smutně, že to Wretche na chvíli zmátlo. Možná to bylo Wretchovým osudem, aby se od něj zamilovala, aby se zde objevil předtím, než se celý Ráj smrti změní k nepoznání.

Možná bylo dobře, že se mu snažila pomoci od samotného počátku.

Anebo taky ne.

Když z nich bestie seskočily, stála naproti němu a neměla na tváři úsměv. Měla zase ty chladné oči, však pro Wretche překrásné oči. Otočil se na zbylé rozhodčí a ke každému z nich přišel. Vydal se nejdříve k Poloniovi, který od něj trochu odstoupil. Snad ze strachu, snad z respektu, že se mu povedlo ho porazit, aniž by se snažil. Polonius trochu zavrčel a Wretch jen pobaveně poznamenal, že by si měl nabrousit příště zuby, aby mohl pořádně kousnout. Polonius vztekle zavrčel, s kým si myslí, že mluví, na což se Wretch však zasmál, že si z něj každý střílí a on si toho sotva všimne. Polonius vztekle zavrčel, stejně tak bestie kolem něj a zavrčel, jak strašně ho nenávidí, že pokud hned nezmizí, tak že ho na místě zabije a užije si to. Wretch se ušklíbl, ale poděkoval mu. To Polonia zarazilo a zmateně zamrkal. Wretch mu však na jeho poslední otázku neodpověděl a přešel k Itazuře, která ho hrdě sledovala spatra.

"Jdeš snad prosit o odpuštění?" zeptala se hrdým hlasem, zatímco si svůdně prohrábla vlasy. Wretch e před ní zastavil a ušklíbl se. Poznamenal s tváří skoro u té její, že by si měla dávat pozor na své vlastní srdce, že ji nakonec mohlo zranit. Itazura by už jistě zrudla, kdyby ho neodsunula stranou se slovy, že je směšný. Wretch se ušklíbl. Jen dodal, že ona je také směšná a netvrdí jí to každou chvíli. To už ji však zase rozzuřil a slibovala mu krutou smrt. Předtím, než se s ní minul, jí řekl:

"Richardovu smrt... ti však neodpustím nikdy, Itazuro."

Itazura mírně zvedla víčka a oči měla rázem světle, jako čisté nebe v letním dni. Pomalu se za ním podívala, zatímco kráčel k Wrimmovi. Dívala se za ním a sama pohlédla znovu před sebe. Proč jí připomněl toho mladíka? Copak mu na něm záleželo? Byla to jen obyčejná duše. A přesto... chytila se okolo ramen a pohlédla do země, když ji znovu dohnala vzpomínka na to, jak onoho chlapce, který ji políbil, tak chladnokrevně zabila.

Zatímco Wretch kráčel k Wrimmovi, okolo jeho hlavy proletěl obří tmavě modrý motýl a zmizel v díře u jezírka. Díval se za ním. Byl skutečně překrásný. Kéž by ho mohl vidět více, kéž by si mohl zapamatovat každičký detail těch překrásných křídel. Trochu ho mrzelo, že bude muset odejít, ale byl spíše rád, že odsud konečně zmizí a šílenství se mu bude zase vyhýbat, protože bude mezi normálními lidmi, kteří ho budou milovat, ať už se bude dít cokoliv. A rozhodně se ho nebudou pokoušet chladnokrevně zabít, když se zasměje jejich tónu hlasu.

Musel se ovládat, aby se Wrimmovi nezačal smát rovnou dřív, než na něj vůbec promluvil. Sledoval toho muže však s menším respektem. Byl to on, kdo zabil anděla, byl to on, kdo se Bohovi schovával už jako dítě, byl to on, kdo ho nejvíce děsil, když s ním měl bojovat. Okusil jednu jeho ránu a pamatoval si jen část z boje, který se potom odehrál mezi ním a Willem. Wrimm k němu vzhlédl tím překrásným okem, které bych si přála vypíchnout a vystavit, abych se na ně mohla dívat dlouho do noci. To nádherné modrozelené oko se nyní dívalo do Wretchových, potemnělých očí. Ušklíbl se a pisklavým hlasem poznamenal, že jeho pohled se změnil od jejich posledního setkání. Wretch se chtěl začít smát, ale z respektu k jeho velké síle se snažil v sobě ten smích udržet. Když měl jistotu, že se nezačne smát, podíval se Wrimmovi do oka přímo, díky čemuž si u samotného Wrimma získal respekt, a řekl, že jeho pohled je pořád stejně šílený, na což se Wrimm zazubil a souhlasil s ním. Dodal, že nebýt už oficiální vítězem, rozdrtil by ho mezi prsty, jako párátko, kterého pokaždé tak moc štve. Wretch se zasmál. Souhlasil s ním, že párátka jsou příšerné věci, na což se Wrimm pobaveně rozesmál. Wretch netušil proč, ale musel se také usmát. Slyšel sice pisklavý smích, však spokojený a nefalešnou smích, kdysi bývalého člověka. Wrimm k němu natáhl tu velkou pracku, která předtím rozdávala rány, jakoby nic, ale i tak Wretch stiskl tu jeho a potřásl si s ním. Ani ve snu by ho nenapadlo, že tahle příšera by mohla být tak přátelská. Wrimm se na něj pobaveně ušklíbl a Wretch kolem něj prošel, jen tak mávajíc rukou na pozdrav. A potom to překrásné oko zmizelo pod znavenými víčky. Ach, tahle Hra byla skutečně dlouhá, ale přesto tak zábavná, že Wrimm skoro zapomínal na čas. Tak moc se bavil, jako nikdy předtím.

Wretch se nyní díval do žlutého a rudého oka, které obě vzbuzovaly v něj poslušnost a respekt ze Silkonovy síly, kterou čerpal z čistého šílenství. Jeho řetěz ležel pořád u zničeného kamene. Kupodivu se pro něj silkon nehnal, aby ho mohl polaskat mezi prsty, omluvil se mu, že si ho nechal sebrat, a obvázal si ho kolem těla. Vypadal tak o něco normálně, až to i Wretche trochu děsilo, ale i tak připomínal o něco víc člověka, než kdy dřív. Zastavil se před tím černochem, který seděl na zemi a sledoval ho vyzývavým pohledem, jakoby si s ním znovu zahrál jejich hru. Wretch se však trochu zamračil.

"Neměj mi to za zlé, že jsem je zabil," řekla Silkon s úšklebkem. "Byla to jen Hra."

To už ho však Wretch praštil pěstí do obličeje a přitáhl si ho k sobě, však na slova se nezmohl. Silkon ho jen vyzval, aby ho udeřil tak moc, jak uzná za vhodné, že svůj vztek dostane ze sebe. Wretch ho jen bezcitně pustil na zem, spíše ho na ni přitiskl a prošel kolem něj, aniž by mu cokoliv řekl. Potom se zastavil a popřál mu, aby snil dál svůj sen, že se jednou bude koupat v mnoha druzích krve. Silkon se zarazil a podíval se za ním. Nechápal ho. Ale jedno věděl jistě; totálně ho nesnášel. Byl jako rozmazlený fracek, kterého byste chtěli vyfackovat, aby se vzpamatovat. Tak alespoň připadal Silkonovi, který se posadil a setřel si krev z úst. Opatrně si ji slízl špičkou jazyka z palce, a oči mu slabě zazářily. V Ráji smrti nezůstane jediná duše čistá. Řeknu to ještě jednou a už naposledy, snad si to zapamatujete; Ráj smrti změní každého. Z milého člověka se stane nevyzpytatelná svině, která se bude snažit přežít za každou cenu a obětuje i své nejbližší bez rozdílu na pohlaví a věk.

Když stoupal nahoru po temném kameni, slyšel hlasy mužů, kteří mu zpívali na cestu svými hlasy, onu jednotvárnou píseň jen o pár verších. Bůh ho tiše sledoval. Nemma trochu přimhouřila oči, když poslouchala ta slova. Wretch kolem ní prošel. Ani jeden z nich už nic neřekl. Ani se na sebe pořádně nepodívala. On byl člověk. Ona byla už dávno mrtvá. On byl soutěžící, který ji obelstil. Ona byla rozhodčí, která s ním prohrála. Neměla právo dívat se vítězovi do očí. Pohlédla trochu do země a zavřela lesknoucí se oči, zatímco jí vlasy zakrývaly tváře. Naposledy se na něj otočila, že mu něco řekne, však zastavila se, když k ní přiletěla světelná koule a přistála jí na rameni. Podívala se na ni a dotkla se jí. Usmála se a pohladila ji po těle, se slovy díky, že ho sledovala a chránila, až do této chvíle, zatímco se k ní koule trochu přitiskla. Nemma nyní s menším úsměvem sledovala Wretche, jak stoupá nahoru po černém kameni k Bohovi, který si na tváři pořád držel masku.

Zeptal se Wretche, zda nyní už je připravený rozhodnout se. Však Wretch měl ještě jednu podmínku. Bůh trochu zasyčel, však po delším zápase se sebou samotným, svolil a zeptal se ho, co to je za podmínku.

"Pohřběte všechny mrtvé, kteří se sem dostali. Zajistěte jim pohřeb vhodný jejich síly!" přikázal mu Wretch. Bůh přimhouřil oči, stejně tak všichni rozhodčí. Jak se opovažuje přikazovat Bohovi. Bůh se zhluboka nadechnul, snad se snažil udržet chladnou hlavu a kamennou tvář za maskou.

Nakonec však souhlasil.

"Máš to mít, Wretchi Elendigu," pronesl posléze.

Bůh pohlédl na své služebníky a kývl na ně. Ti jen přikývli a zmizeli. Bůh oznámil, že během chvíle bude více hrobů, než by si kdy přál vidět, a potom se ho znovu zeptal, jak se rozhodl, dávajíc ruku před sebe. Pravdou jest, že Bůh by si přál mít někoho tak schopného, jako je Wretch, poblíž sebe navěky. Jeho mysl byla skutečně pozoruhodná. Měl ji stejně bystrou, jako Nemma, avšak stejně chladnou, jako itazura, když bylo potřeba. Mohl se rovnat všem rozhodčím, proto byl schopný nad nimi vyhrát, aniž by se musel příliš snažit. Šel přes mrtvoly svých přátel, které si tady našel a držel se jich, až do samotného konce. Takže jako jediný po tolika staletích před ním stanul a vyzýval ho k rozsudku. A přitom ho dokázal neuvěřitelně pobavit.

Po chvíli se vrátili všichni rozhodčí a nyní stáli vedle Boha a Wretche. Polonius pohlédl na kroutící se tělíčko červa a ušklíbl se. Zeptal se jen tak do vzduchu Wretche, jak dlouho si myslí, že v lidském světě přežije, za jak dlouho se asi znovu setkají. Podíval se za ním a pozoroval ho s úšklebkem.

"Těším se na to," přiznal se Polonius pobaveně.

"Jak ses tedy rozhodl?" zeptal se Bůh.

Wretch nebyl ani chvíli potichu, hned mu odvětil tak, jak by odvětil každý člověk, který měl rodinu a chtěl se k ní vrátit.

"Chci se vrátit," řekl Wretch bez jediného zaváhání v hlase.

Bůh jen přikývl hlavou. Souhlasil s jeho rozhodnutím. Popřál mu hodně zdaru v životě a dodal, že se nemůže dočkat, až se znovu setkají. Wretch jen na chvíli přimhouřil oči. Podíval se na Nemmu. Ta mu také věnovala poslední pohled, než svět kolem něj napraskl. Najednou se zarazil. Chtěl změnit svou odpověď, bylo však už příliš pozdě na litování, že se rozhodl jinak. Nemma se na něj usmívala, dokud se její tvář a tváře všech, dokud se celá místnost nerozpadla na mnoho střepů a on nezačal padat dolů. Zmateně se díval kolem sebe. Temná místnost kolem něj všechno pohlcovala, všechny ty střepy mizely jen v jednom bodě, kam také mířil on. Potom vykulil oči.

Viděl svůj obraz, zatímco vedle něj byla Victoria, za ní se hádali Richard a Wrimm a v rohu je sledovala světelná koule. Chtěl se obrazu dotknout, však rozpadl se na malé kousíčky. Snad zatoužil je všechny pochytat, proto po nich hmatal, ale všechny už zmizely v jakémsi kráteru, kde mizelo úplně všechno. A i on do něj nyní putoval, aniž by věděl proč.

Zavřel oči před jasným světlem.

Když se probudil, byl zmatený.

Prudce otevřel oči. Chvíli šel, však najednou se prudce zastavil. Ženu vedle něj poznával. Byla to Anastázie. Díval se na ni překvapeným pohledem. Zastavila se a zamrkala na něj se slovy, co se děje. Slyšel její hlas. Viděl její tvář. Proč si toho nikdy nevšiml?

Slyšel výstřel. Rychle se otočil a strhl Anastázii stranou, zatímco sledoval střelce, který si tvář zakrýval díky kapuci. Nyní Wretch zděšeně hleděl do tváře, kterou poznával, když muž odkryl ruku. Byl to Sabaki! Nebo někdo, kdo měl stejnou tvář, jako on! Cítil, že mu skrz prsa prošla kulka, ale najednou jakoby se rozpustila a vyletěla z něj, dopadajíc daleko za ním. Spolu s Anastázií dopadl na zem. Díra v těle mu pořád zůstala, ale krev měl už zaschlou.

Muž zanadával, zahodil zbraň a ta naposledy vyštěkla. Další náboj vyletěl. Anastázie s blaženým úsměvem, že je Wretch pořád naživu, nad ním klečela a děkovala Bohu, že je pořád naživu. Díky němu naživu rozhodně nebyl, ale i tak byl v šoku, že ji skutečně vidí, že už konečně zná odpověď, komu patří ten překrásný úsměv, že její hlas je tak krásný. Jak na něj mohl zapomenout? Jak mohl zapomenout na tak milou osobu, jakou byla Anastázie?

Jenže Bůh měl svá pravidla.

Nyní se Bůh Wretchovi vysmíval, že zapomněl na čtvrté, nejdůležitější pravidlo ze všech, které Nemma už nezmiňovala, protože jí připadalo zbytečné na lidi mluvit, když ji stejně neposlouchají.

Pohladil Anastázii po tváři a usmál se na ni, stejně tak ona se na něj usmívala skrz slzy. Předešel tak skutečnosti, že kdy uslyší více její křik a uvidí více její slzy, kterými ho prosila, aby se vrátil k životu. Konečně... Konečně všechno bylo tak, jak mělo být.

Avšak najednou ho udeřilo čtvrté pravidlo tak silně do hrudi, že by si raději přál zůstat mrtvý, na místo toho se mu do očí vehnaly slzy, když Anastázii skrz hruď prošel náboj a jeho manželka pozvolna padala k zemi. Otevřel ústa, však vykřiknout nemohl. Byl příliš v šoku z toho, co se dělo, než aby cokoliv řekl. Chytil ji před pádem, zatímco začalo pršet. Ústa se mu klepala. Ruce se mu třepaly, zatímco držel svou manželku v náruči.

Tiše ji oslovil.

Ona se na něj mile usmála a pohladila ho pomalu po tváři.

"Usměj... se," zašeptala a zavřela oči. Ruka jí klesla do kaluže. Wretch ji zaraženě sledoval. Zatřepal s ní. Oslovil ji. Prosil ji, aby otevřela oči, aby ho takhle nelekala, aby ho takhle nezkoušela. Potom si však uvědomil nehezkou pravdu. Zakřičel do nebe, zatímco pustil svou mrtvou manželku na zem do kaluže, a držel se za hlavu, kroutíc hlavou, zatímco plakal a přál si, aby neviděl, aby raději zemřel, než tohle vidět. Už chápal slova své matky. Už rozuměl poslednímu pravidlu, které mu tehdy říkala.

Čtvrté pravidlo; Pokud vyhraješ, vrátíš se zpět do svého těla... ale Bůh si místo toho vezme nejbližší oběť. Měl zemřít on. Ale vrátil se. Nejblíže byla Anastázie. Tu si Bůh vzal jako oběť, jako nějakou satisfakci za to, že přišel o jeho duši. Křičel do nebe a přál si, aby nikdy nic více neviděl. Přitisknul Anastázii k sobě a tiše prosil Boha, aby si ji nebral, aby raději jeho na místě zabil, aby ona zůstala naživu a žila.

Po delší chvíli se na místě sešlo mnoho lidí, sledovali člověka na pokraji zhroucení, který držel svou manželku v náručí a na žádná slova nereagoval. Jen tiše opakoval, že nenávidí Boha. Nikdo nechápal, proč se ten člověk před nimi takto rouhá, zatímco mu déšť padá na tvář a ničí tak jeho slzy. Pamatoval si všechno. Všechno, co se stalo v Ráji smrti. Přál si, aby se Anastázie konečně probudila. Šla tam přece také, že? Není možné, že by prohrála... že ne? Avšak, co kdyby do Ráje smrti ani nestihla dorazit? Tahle myšlenka ho polekala a on zakřičel do nebe, pouštějíc ji na zem, zatímco křičel ze smutku a plakal z nenávisti k Bohu. Přežil, ale za jakou cenu?

Když se záchrance povedlo odvést Wretch dál od Anastázie, jen marně se pokoušeli roztlouct chladné mrtvé srdce. Wretch seděl v sanitce a tiše sledoval svou ženu, ležící na chladné zemi, jak se ji snaží muži zachránit. Najednou se zarazil. Pomalu vstal a prošel kolem toho davu lidí, který mu ustupoval. Záchranáři mu řekli, aby se vrátil. Žena už ho odváděla, on však odkryl bílou deku, kterou měla Anastázie přehozenou přes tvář.

Hned ji však polekaně pustil na zem, zatímco se mu ruce klepaly. Proč si toho ihned nevšiml?

Anastázie měla stejný obličej, jako Nemma, však vlasy měla kaštanově hnědé. Jinak úplně všechno bylo stejné. Oči tak chladné, které však zářily jen a jen pro něj, nyní vyhasly úplně a měly lhostejný pohled, který ho děsil. Tohle nebyla Anastázie! Tohle nebyla Anastázie! Tohle nebyla jeho žena! Tiše ji poprosil, aby konečně přestala předstírat spánek a vstala.

Domů ho odvezla sanitka.

Přestože trvali na tom, aby s nimi šel do nemocnice, kvůli krvi na jeho hrudi, odmítl. Chtěl co nejrychleji domů. Tiše vešel do prázdného malého domu. Pohlédl na fotografii, která však byla prázdná. Zmateně ji sevřel mezi prsty. Byl si jistý, že tam jistě předtím měl vyfocenou Anastázii. Pohlédl posléze na některé další fotky a zaraženě sledoval, jak sám stojí v rohu a vedle něj je prázdné místo. Co se to dělo? Zaraženě si prohlížel všechny fotky, které předtím měli společné, ale nikde Anastáziinu tvář najít nemohl. Sledoval prázdné fotografie, kde jistě bývala ona. Kam ale zmizela?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře