Spisovaterka | Ráj smrti - EPILOG

EPILOG

Jak už bylo řečeno před mnoha lety; na počátku všeho existoval pouze Bůh. Osoba, která v rozmaru vytvořila několik malých koleček, a když neexistovalo vůbec nic, pohrávala si s nimi. Když stvořil pustou Zemi bez života, prohlížel si je a pozoroval jednotlivé obrazce, které mu zobrazovaly na zemi pod ním. Zděsil se moci, kterou v sobě skrývaly. Nejdříve se je rozhodl všechny zahodit, aby ho neohrožovaly, ale potom si uvědomil, že by mu to potom mohlo uškodit. Jeden však už nikdy více nenašel. Zvedl ho ze země a prohlížel si ho. Zeptal se Nemmy, zda zná historii o vzniku Země. Nemma mlčela, zatímco stála, obklíčená rozhodčími. Dívala se lhostejně do země a mlčela. Neměla, co by Bohovi více řekla. Najednou její oči potemněly. Bůh se prudce otočil a sledoval, jak od sebe jednoduše odrazila všechny, až na Itazuru, která její útok předvídala a zastavila ho v čas. Ach, jak hloupé to děvče, které ho nikdy neuposlechlo, ani když s ním mluvilo dlouho do nocí. Neměl už srdce, které by věnoval ženě, do které by se kdy více zamiloval. Žena, kterou doopravdy miloval, byla Nemma. Nemma, která mu srdce surově vyrvala a rozdrtila ve své ruce. Nač se snažit milovat lidi, když by ho stejně jenom zradili, aby sami přežili? Oslovil Itazuru, jakoby oslovoval svou milenku, a přikázal jí, aby Nemmu naučila lekci, na kterou nikdy nezapomene. Nemma se však jeho slov nezalekla, byla smířená s Trestem, který jí hrozil. Navíc nebyla potrestána za její předešlou prohru. Najednou se její ruce změnily znovu na podivné drápy, které vrazila Itazuře hluboko do masa, odrazila ji stranou a hnala se proti Bohu s křikem. Polonius ji jen tiše sledoval. Přemýšlel, proč Řekové byli vždycky tak hrdí, když říkali, odkud pocházejí. Proč necítil stejnou hrdost na to, že bývali kdysi Římanem? Proč necítil tu touhu bojovat, kterou cítila Nemma pokaždé, když měla bojovat doopravdy. Uvědomil si, že mezi nimi je značný rozdíl. Byla to ona, kdo ho soudil spolu s Bohem. Mohla ho zabít. Ale jeho návrh na zajímavou hru zaujal Boha, který zřejmě její ruku v čas zastavil. Nebo ji zaujalo jeho vyprávění o tom, co všechno viděl v Římě? Když Nemma zaútočila přímo na Boha, slyšela, jak jakési hlasy zpívají její requiem. Křičela spolu s bestiemi, které za ní utíkaly, aby ji zastavily na Poloniův rozkaz (přestože se mu to příčilo v hloubu zbytku jeho duše). Nemma se jimi nenechala zastavit, odrazila je velkými drápy a zaútočila přímo na Boha. Ten ji však odrazil stranou pouhou rukou. Nemma proti němu i tak zaútočila znovu, plná vzteku a křičela na něj, že zaplatí za všechno, co jim kdy způsobil. Zbylí rozhodčí tomu jen tiše přihlíželi, avšak Itazura se najednou objevila před bohem a odrazila Nemmin útok. Se slovy, aby nebyla tak arogantní, s ní udeřila o zem a zkroutila jí ruku na druhou stranu. Nemma zakřičela. Bůh jen poznamenal, že ti, kteří bojují, zatímco je ovládají city, jsou pošetilí. To už však Nemma zakřičela, aby byl zticha, zatímco se dostala od Nemmy, držíc se za zkroucenou ruku. Bůh jen tiše zakroutil hlavou. Pohlédl na Nemmu rudýma očima, kterými ji před staletími rozsuzoval, zda si zaslouží přežít, či nikoliv. Země a všechno kolem se zatřáslo. Na zem padaly kameny, které ji ničily. Silkon a Wrimm rychle uskakoval stranou, by je díra nevsákla do sebe, zatímco se Polonius smál, když mu bestie samy udělaly z vlastních těl pomyslné místo, na kterém ho držely. Povzbuzoval Nemmu se smíchem, že stejně prohraje, protože se Bohovi nemůže rovnat nikdo z nich. Bůh pořád zíral na svůj fialový penízek. Na jeho masce se objevila fialová barva a jakési značky kolem dokola. Jen přimhouřil rudé oči. A nyní ho však bezcitně ho zahodil daleko od zářivého meče, který zmizel, jako stříbrný prášek.

Itazura se rozběhla proti Nemmě, která se snad rozhodla utíkat za fialovým penízkem, aby ho mohla uschovat u sebe, nebo ho hodit Wretchovi s tím, že ho tady zapomněl. Srazila ji k zemi a společně se skutálely dolů z kopečka. Mohu říct jen jednu věc; ani jedna se nechtěla vzdát. Bojovaly jako nějaké udatné válečnice v aréně, pro pobavení lidí okolo. Inu ono tomu tak skutečně bylo. Silkon, Wrimm a Bůh byli rozhodčí a diváci. Polonius jen odvrátil pohled, zatímco se země pod jeho bestiemi rozpadala a všechno mizelo v temnotě pod nimi. Sám se vydal za pomocí svých bestií pryč do temnoty a něco tam hledal. Po delší chvíli se vrátil zpátky, zatímco si něco schovával do kožešiny, která mu obepínala vyhublé tělo. Pohlédl na Boha, který pořád nic nedělal. Když kolem něj proletěl na své bestii, ani se za ním neohlédl. Ani Bůh mu nevěnoval sebemenší pozornost. Itazura vypadla nanejvýš spokojeně, kdykoliv se jí povedlo udeřit Nemmu. Polonius po chvíli odvrátil pohled. Nikdy jsem neviděla, když jeho oko tak trpělo, jako nyní. Bůh si vyndal zpod svého oblečení jakýsi balíček a pohladil ho. Polonius zavřel oko. Trochu si stiskl ruku. Tak moc, že kdyby škubl druhou rukou, utrhl by si ji, ani by o tom zpočátku nevěděl. Trochu vycenil zuby. Bůh si balíček po chvíli znovu schoval s pohledem rudých očí na Polonia. I Polonius ho nyní sledoval, však poněkud vystrašeně, dovoluji si tvrdit. Co bylo v onom podivném koženém balíčku, který Polonia opravdu tak moc vystrašil? Bůh rychle odvrátil pohled, aby zjistil, co způsobilo tak velkou ránu. Byla to Nemma, kterou Itazura od sebe snadno odrazila se slovy, že se její síla pomalu vytrácí, kdy se zamiluje do ubohého člověka. Nemma po chvíli sotva stála, však hned po Itazuře zaútočila s křikem, že se taky zamilovala do smrtelníka. To Itazuru vyvedlo z míry jen na chvíli, ale Nemmě se povedlo ránu jí oplatit. Itazura vztekle zavrčela a hodil proti ní jakýsi balíček plný bylin. Pyl Nemmu na chvíli oslepil a tak se Itazura dostala za ni a mohla ji pohrdavě srazit na zem se slovy, že by měla zůstat ležet a raději už nikdy více nevstávat. Bůh si povzdychl, že bude muset všechno tvořit znovu, když to tady takhle krásně zničily. Polonius si tiše zavrčel pro bestie, že to nakonec budou muset dělat zase všechno ni, na což na něj Bůh vrhl zlý pohled, avšak Polonius nadskočil leknutím a schovával se za bestiemi, které byly samy rozklepané strachy. Bůh odvrátil pohled na bojující ženy. Bylo mu jasné, že ani jedna nevydrží bojovat věčně. Přesto se jejich boj táhl po mnoho dní, kdy to vypadalo, že Nemma vyhraje, posléze to vypadalo, že ji Itazura porazí, a nakonec to dopadlo remízou. Bůh nenápadně zvedl ruku a Polonius zpozorněl.

Ze země najednou vyletěla skála, do které Nemma vrazila a Itazura tak získala na chvíli převahu, takže ji poškrábala po těle. Nemma klesla na kolena a držela se za zranění. Pohlédla vztekle na Boha. Jak se opovažuje?

"Poslední přání?" ptala se jí Itazura pobaveně.

Nemma se však ušklíbla a hodila proti ní kámen, což překvapilo všechny přihlížející.

"Zemři," zasmála se Nemma a rozběhla se proti Itazuře, která dopadla na zem, a chvíli ji trvalo, než se vzpamatovala. Zatímco k ní utíkala, vzpomínala Nemma na Wretche; na to, jak ho poprvé uviděla, jak ho oslovila, jak mu vysvětlovala základní věci ohledně Ráje smrti, jak ho políbila a jak se na něj usmála. Všechno. Všechno se jí to nyní vracelo spolu se slzami do očí, zatímco křičela a utíkala za Itazurou se slovy, že ji zabije. Stejně jako Nemma, Itazura si nemohla dovolit prohrát. Nikoliv ne tehdy, když ji Bůh sledoval. Očima na chvíli pohlédla na Boha a zaútočila proti Nemmě tak zuřivě, div ji nezabila svým útokem. Avšak chtěla si to vychutnat. Ptala se Nemmy, zda ji to bolí, a přitom pokračovala se smíchem.

"Nikdo z nás není šílenější, než ty samotná, Itazuro," řekl Bůh klidným hlasem a zavřel oči. "Proto se všichni snažíme vyhnout tvému šílenství, které nás stejně nakonec všechny pohltí."

Vše se rozpadalo, zatímco Itazura bojovala s Nemmou. Mnoho dní uběhlo, mnoho sil bylo ztraceno. Mnoho věcí se událo.

Já jsem jen tiše seděla spolu s ostatními dušemi a vše jsem to tiše pozorovala, zatímco někteří z rozhodčích usnuli z nudy, protože ani jedna z nich neodmítala spadnout na zem a nevzdat se. Pořád vstávaly a vstávaly. Všechny to už očividně nudilo. Jen Bůh měl doširoka otevřené oči a čekal na rozsudek, který provede samotné nebe. Odmítal se podívat, která z nich to skutečně vyhraje. Nezajímal ho tento zápas, ale aby si zkrátil dlouhou chvíli, pozoroval je. Pochopitelně je mohl zastavit ihned. S jeho mocí by to pro něj bylo nic. Avšak rozhodl se, že se pobaví ještě o trochu déle.

Nemma klesla zadýchaně na kolena. Neměla tolik sil, jako Itazura. Na rozdíl od ní bojovala s každým účastníkem, zatímco Nemma je jen otrávila, takže zemřeli časem. Bojovala výjimečně. Sledovala ji, zatímco se snažila nadechnout. Zamračila se a tiše zavrčela. Zeptala se jí, zda je tohle všechno, co má. To už se však zornice Nemmy zúžily, oči jí potemněly a ona se rozběhla proti Itazuře s křikem. Jak dlouho tento souboj ještě bude trvat?

Vrtá Vám hlavou, kdo Vám tento příběh vypráví? Podívejte se pořádně; vždycky jsem byla na každém místě, kde se cokoliv dělo. Ptáte se po jméně? To není potřebné. Stejně byste ho zapomněli. Podívejte se pořádně, hledejte! Našli jste mě? Dívejte se dál, Silkon by Vám jistě řekl, kdo jsem. Vždyť to byl on sám, kdo nade mnou vynesl poslední rozsudek. Jsem duše, která bude bloudit tímto světem do konce věků, jako Loveta. Není mi dovoleno znovu spatřit pravé slunečné světlo. Mně ani nikomu dalšímu, kteří sedí vedle mě. Všichni jsme bojovali tak moc, že jsme se začali zjevovat tomu, kdo nás zabil, jako poslední. A všechny ty duše kolem mě, včetně mě, zabil Silkon. Nemohu mu to brát za zlé, byla jsem tehdy slabá. Všichni, kteří tady zemřeli, byli slabí, v měřítku všech rozhodčích. A nemohu mu brát za zlé, že jsem se s ním nasmála už po mnoho let, zatímco zkoušel duše, které nechápaly, co po nich chtěl. Bůh samotný uzavřel se všemi rozhodčími smlouvu.

Uvnitř jsme všichni šílení.

S těmito slovy mě Silkon přivítal, když jsem se ho ptala, proč tak moc miluje věc, která ho zabila. Jak žalostné, že ano? Nakonec jsem byla oběšena na tom samém řetězu, jako on nebo Victoria.

Pohlédla jsem na Boha. Vypadal poněkud spokojeně.

Souboj trval mnohem déle, než by si kdo kdy dokázal představit. Všichni rozhodčí však časem usnuli, protože se nic nedělo, až na Polonia. Toho tento výsledek zajímal.

Žena, kterou nenáviděl do morku kostí. Žena, kterou obdivoval a která ho vždycky uklidnila, když to potřeboval. Nemma a Itazura. Obě to byly ženy, které si zasloužily to nejvyšší ocenění, které kdy mohlo být uděleno obyčejnou duší, jako je právě Polonius. A přesto se nemohl rozhodnout, kterou z nich by uvítal raději; zda chladnou Nemmu nebo bezcitnou Itazuru. Pohlédl na Boha, který se nijak nehrnul k tomu, aby cokoliv udělal. Podíval se za zvukem, který mu připomínal rozpadající se domek. Skrz malou prasklinu ve skále viděl, že Sabakiho bar se ničil a pohltila ho jakási červí díra v zemi. Všechno bude stvořeno od začátku. Pohlédl před sebe a temnota se pomalu začala pohybovat. Nakonec jeho pohled znovu, poněkud zklamaně, spočinul na Nemmě a Itazuře. Obě nyní stály naproti sobě, mohly se sotva pohnout.

"Jak ses mohla zamilovat do obyčejného smrtelníka?" zeptala se Itazura pobaveně, házejíc si s balíčkem plným pylem.

"Stejně jako ty jsem kdysi bývala člověkem," ušklíbla se Nemma.

"Skutečně?!" zeptala se Itazura pobaveně a se smíchem proti ní hodila balíček, tne však Nemma rychle odrazila stranou, však nevšimla si blížící se Itazury. Země se zatřásla a vznikly v ní další praskliny, zatímco se Nemma odrazila od skály a pomalu vstávala, však smála.

Itazura přimhouřila oči, tázajíc se jí, čemu se směje.

"Jen té směšné lidské chtivosti po životě," zasmála se Nemma ještě více, šíleněji, hlasitěji.

"Maniaku," zašeptala itazura a vytasila svou dýku zpod šatu. Pevně ji stiskla v ruce, zatímco za ní padaly kameny, div ji nezabily. Pomalu vykročila kupředu a rozběhla se, smějíc se jí, že láska tady podle jejích slov přece neexistuje. Nemma se také ušklíbla, pohled jí potemněl, zatímco se rozběhla proti ní. Šílenství ji pohltilo a pozvolna si pohrávalo s tím malým tělíčkem, jak samo uznalo za vhodné, ale Bůh se nikdy nepobavil více.

Duše tiše seděly na černé skále, která doposud nepraskla, ani nebyla nijak poznamenána bojem. Jednu chvíli povzbuzovaly Itazuru, poté zase povzbuzovali Nemmu. Já jen tiše seděla a pozorovala všechno, co se tam dole dělo. Měla jsem stejný pocit, jako zbylé duše kolem mě, které pomalu mizely. Cítily jsme se po tak dlouhé době naživu tak moc, jako nikdy předtím. Obě nám dokazovaly, že i jako mrtvé můžeme pořád cítit bolest a i jiné city. Jak směšné, že ano? Jsme přece mrtví, neměli bychom cítit nic.

Stejně tak duše kolem mě, tak i já se za chvíli vypařím. Předtím však dopovím tento příběh, který je vskutku k popukání, nemyslíte?

temnota pohltila další část jeskyně, tak se Nemam s Itazurou přesunuly blíž k Bohovi, aby je už konečně rozsoudil. Avšak Bůh se rozhodl čekat a bavit se ještě víc. Zahodil svou masku do temnoty, která ji s hrdostí pohltila a přála si pohltit ještě něco víc. Bůh se ušklíbl.

"Do toho, Itazuro, zabij zrádkyni," zašeptal sladkým hláskem. "Do toho, Nemmo, bojuj za své city."

Polonius se tiše díval do země a hladil své bestie po hřbetech, zatímco kolem něj rychle proletěl velký motýl, který roztáhl křídla před Nemmou, aby ji Itazura nemohla říznout dýkou a následně proti ní světlené koule zahájily útok a nedaly jí jedinou šanci se bránit. Popálily jí tělo. Nemma pomalu vstala.

Uchopila ostrý kámen do ruky.

Kulhala směrem k Itazuře. Všichni zpozorněli. Že by se konečně po tolika dnech dočkali rozsudku, který jim oběma bude hodný?

Další duše vedle mě se rozpadly.

Z rohů místnosti, kde zatím nevládla temnota, vyšlehly plameny a zranily je tak obě dvě. Avšak ani jedna z nich už tu bolest necítila tak moc. Rozběhly se jedna proti druhé. Nemma svírala špičatý kámen, což zaujalo Boha, který pozoroval onu horninu, kterou předtím držel Wretch. Jak se však dostala tam dolů? Bestie zavrněla a lísala se k Poloniovi, který ten souboj už odmítal sledovat, zatímco bestiin ocas se pomalu vracel do normálu a z dlouhé černé čáry se stal zase kočičí ocas. Polonius se trochu ušklíbl.

Popřál Nemmě hodně štěstí.

Když byly kousek od sebe, hodily po sobě kámen a dýku, obě zbraně se od sebe odrazily, spadly na zem a obě rozhodčí byly připravené soudit tu druhou. Bůh prudce otevřel oči, když země napraskla, sotva se jejich pěsti spojily. Mohu jen konstatovat, že jsem nikdy necítila tak velkou sílu, která se v tu chvíli probudila, zničila celou zemi a všechno kolem dokola. Jeskyně se změnila na bílou místnost, zatímco se Nemmě na tváři objevila zelená pavučina, aniž by použila svitek ke zvýšení své moci. Itazura trochu vykulila oči. Byla si vědoma toho, že prohraje. Avšak potom ji pohltil stín, který Nemmu překvapil. Vzhlédla nad sebe a tiše sledoval toho, komu stín patřil. Rudé oči se jí odrážely v těch jejích, které po tolika letech prokázaly slabost. A strach.

Nakonec jsem se rozpadla jako poslední duše, když bylo po všem.

Ten den bylo nebe plné černých mraků. Avšak nepršelo už více. Lidem bylo jasné, že Bůh zuří, nebo si prostě mysleli, že začne pršet. Ani jednoho z nich nenapadlo, že Bůh vynáší svůj poslední rozsudek. Nikoho, až na Wretche, který se obával o Nemmu.

"Řekni, Wretchi," pomyslela si Nemma, když zakřičela bolestí, zatímco jí po tvářích padaly slzy, když se pokoušela utéct z Ráje smrti. "Jak teplé je slunce? Jak chladný je sníh? Jaké to je milovat? Jaké to je bránit člověka, který ti je blízký...? Nemám city. Bůh mi je sebral a zapečetil. Nemohu milovat lidi tak, jakoby mě milovali oni nazpátek. Díky mně lidé umírali..."

Řekni, Wretchi, mám také zemřít?

KONEC

Děkujeme, že jste se s námi vydali na tak dlouhou cestu.

PS: S tímto projektem rozhodně nehodláme jen tak skončit, takže až bude nějaký ten čas navíc (přesněji řečeno, až skončí škola :D ), tak rozhodně vznikne pokračování. Neradi necháváme otevřené konce a toto nás skutečně zaujalo. Námět sám o sobě se psal úplně sám. Tak se možná uvidíme za pár měsíců u pokračování tohoto skvělého dílka. Ještě jednou děkujeme :)