Bornword 1

19. listopad 2015 | 07.00 |
› 

Pamatuji si den, kdy jsem ho poprvé potkal. Pamatuji si ty nehezky světlé vlasy, které mě však uchvátily a nutily mě se na ně pořád dívat a obdivovat je. Doposud jsem neviděl zajímavější vlasy, než jaké měl právě on, mladík přezdívaný Rob. Tak jasně zářivé, že za slunečního svitu se jen třpytily, jako drahokamy. Avšak nad městem Salwork už po celých deset let nezasvítil ani paprsek slunce a šedé mraky zahalily všechno kolem, zatímco se na mrtvé krajině váleli bezdomovci. Lidi, kteří neměli žádnou budoucnost, lidé ze Salworku, lidé, kteří denně pracovali, aby vůbec přežili, zatímco se v krátkých chvílích prali mezi sebou, aby se jen stěží mohli pobavit, že další z nich zemřel, byl vysvobozen z tohoto živého pekla, které měli nazývat domov. Ale pamatuji si, že právě Rob byl z nich takový nejnormálnější. Udržoval si odstup od všech. Kdybych nebyl před pár lety osloven právě Viktorií, nikdy bych s tak absurdní nabídkou nesouhlasil. Vždyť je to přece směšné! Kdo by chodil do zapadlého městečka Salwork, které je vhodné tak akorát na kopání zbytku černého uhlí, zatímco lidé v dolech pomalu umírají nejen z hladu a žízně, ale také z toho jedovatého prachu a pachu, který kolem nich poletuje noc co noc, den co den? Já bych tam dobrovolně nikdy nevkročil, ale protože to byl její rozkaz, musel jsem ho uposlechnout. Stejně tak dalších šest mužů, které jsem vedl právě já. Pochopitelně jsem věděl, že nás mělo jít víc. V Salworku totiž žije jen divá zvěř, už to nejsou lidi, nýbrž chladnokrevné bestie! Aby zde mohl někdo přežít, musel se stát bestií. Kdo odmítl pravidla Salworku, neměl možnost zde být ani o vteřinu déle. Již tolik promarněných životů bylo a k čemu? A byli jsme to právě my, koho vyslala Viktorie se slovy, že se máme porozhlédnout po někom, kdo by byl hoden opustit tuhle díru a vidět trochu z okolního světa.

Upřímně řečeno, když jsme tam přišli, viděli jsme jen hromadu lidských trosek a trosek ze starých, kdysi tolik známých budov. To bylo ještě předtím, než se Salwork stal městem, kde se těžilo uhlí, černé i hnědé, ale také se zde nacházely různé jiné věci, většinou ty jedovaté, však pro strojírenský průmysl potřebné. Pamatuji si, že když vyhlásili Salwork za jakési pomyslné vězení, klícku pro lidi, všichni byli proti. Aby nevzniklo povstání, byly zde vyslány speciální jednotky, které zde udržovaly klid a pořádek. Bylo pravidlem, že každý občan tohoto města musí odpracovat denně minimálně šest hodin pod zemí. Nebyl brán ani zřetel na děti, které se sotva vlekly kolem nás a tiše nás prosily, aby se tam nemusely už vracet. Některé chvíli kráčely, potom padaly na zem bez jediných sil. Hned na to zasahovaly jednotky, které jim přikazovaly, aby okamžitě vstali. Bylo mi jich celkem líto. Jenom proto, že se narodily v Salworku, neměly slíbenou budoucnost. Byl jsem zde jen dvakrát za celý můj život, tohle bylo potřetí. Pamatuji si na odvážného mladíka, který se odsud chtěl dostat, přelézt plot, který je odděloval od zbytku světa, ale nepovedlo se mu to. Jak jsem se posléze dozvěděl, odvedli ho a zabili za hranicemi.

Nemohu se však zabírat vzpomínkami, když jsme tady proto, abychom zjistili, zda je tady vůbec někdo ještě zdravý natolik, aby byl schopen pracovat za denního světla, mimo tohle vězení. Ano, mohu tak nazvat Salwork, vězení pro lidi bez budoucnosti. Byli jsme nyní pro ně jako nějací Spasitelé. Přišli jsme z okolního světa, vypadáme skoro stejně, jako oni, mluvíme stejným jazykem a jednoho nebo možná i dva odvedeme s sebou a zajistíme mu tak dlouhý a plnohodnotný život, po kterém tady prahnou všichni. Jen tiše jsem sledoval staré muže, kteří už nebyli schopni pracovat, a tak leželi na zemi, jako bezdomovci, bez jídla a vody, pomalu umírajíc, ale byli šťastní, že už jsou konečně venku z toho prokletého místa zvaný Důl. Celý Salwork byl zahalený do temného kouře, když jsme zde přijeli. Černé mraky se nad ním držely po mnoho let a odmítaly se jen tak pustit. Na tohle místo zapomněl i samotný Bůh. Z dálky, hned u vstupu, který tvořila obří železná brána s plotem, kolem kterého byly obmotány dráty, skrz které proudil vysoký proud, jsme všichni zaslechli křik lidí a následnou střelu, která vše utišila a rozlehla se po celém Salworku. Hned na to jsme slyšeli znovu hluk z továren a z podzemí. Jako by se nic nestalo. Trochu mě děsila představa, kvůli čemu byla daná osoba zabita, ale raději jsem mlčel a vykročil kupředu jako první. Pořád mě však neopouštěla myšlenka, že by mohli zabít i malé dítě. Říká se, že každým dnem se délka života lidí v Salworku snižuje. Na počátku se dožívali úctyhodného věku. Poté, co bylo město vyhlášeno za průmyslové, se jejich délka života snížila na necelých sedmdesát let. Postupně pořád klesala. Pokud si pamatuji záznamy z minulého roku dobře, dožívají se sotva čtyřiceti, když mají opravdu velké štěstí, však jsou na nich vidět trvalé následky. Pokud to tak půjde dál, Salwork vymře dřív, než si to lidé okolo uvědomí. Pokud se délka života bude i nadále snižovat, zůstanou zde jenom děti, které zemřou dřív, než dospějí. A nakonec zde zůstane jen vyprahlá pustina a opuštěné stroje, pokud se pochopitelně Salwork nepřebuduje na vězení, kde budou nutit pracovat vězně, aby bylo uhlí a všeho ostatního dostatek. Co je na tom však nejsmutnější, je skutečnost, že Salwork byl vyškrtnut z map před jedním rokem. Rozhodlo se to v souladu s novým zákonem; proč lidem oznamovat to, co si nepřejí vidět? Proč by se měli bát, že by něco ze Salworku mohlo utéct a dostat se až do civilních zemí a měst? Kdo by to živil nakonec? Padlo zde už mnoho návrhů, aby byl Salwork vypálen, ale kdo by chtěl riskovat ztrátu tak velkého nerostného bohatství?

Když jsme jen tak tiše procházeli městem, pozoroval jsem zdejší lidi. Vypadali naprosto normálně, stejně jako my, jen jejich šaty byly prostší a byli skoro samá kost a kůže ba co víc, samotná kůže byla skoro popelavá, div se nesloupávala sama od sebe. Bylo mi skutečně líto těch lidí, kteří byli nuceni pracovat, abychom se my měli o něco lépe. Slyšel jsem další ránu a zastavil jsem se. Kolik lidí tady zemře během dne? A kolik zemře během jedné hodiny? Opatrně jsem se vypravil s ostatními dál. Konečně jsme došli k dolu, odkud zrovna vycházeli mladí muži, však skoro celí černí od popela. Jejich vlasy byly však kupodivu čisté, světlé, pokud by se v nich pochopitelně nezachycovala špína a prach z dolu. Jejich kašle byly nehezké. Měl jsem skutečně strach. A potom jsem ho poprvé spatřil. Kráčel jako poslední s brašnou přes záda s pohledem tak chladným a nehezkým, že děsil i mne samotného, jeho vlasy by nesly barvu čistě bílou, kdyby v nich neměl tolik prachu a špíny. Jako jeden z mála nekašlal a nesnažil se dostat ony jedovaté látky z těla ven. Nevěnoval nám sebemenší pozornost a prošel kolem mě bez pozdravu či bez povšimnutí. Hned se k nám hrnuli jednotky stráží a ptali se nás, co nás sem přivádí. Někteří se zastavili, ale onen mladý muž s bílými vlasy nás naprosto ignoroval. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že právě on by s námi mohl nakonec také odejít. Když jsme se navzájem představili, rozhodl se jeden starší muž z jednotky, že nás provede městem. Zřejmě si myslel, že když jsme z okolního světa, neumíme se bránit, což nás všechny urazilo a trochu pobouřilo. Ale rozhodně bylo lepší ho mít jako průvodce, než abychom tady bloudili po několik hodin. Předal mi několik spisů, které jsem rozdělil mezi ostatní.

Hned první fotografie mě zarazila. Byl na ní mladík, který se však mračil, zatímco na krku měl prapodivné pupínky. Zřejmě vyrážku, alergickou reakci na jedovatý vzduch pravděpodobně. Pohlédl jsem na jeho věk. Bylo mu teprve sedmnáct a přitom měl pohled skoro třicetiletého muže. Vlasy měl sice hnědé, ale některé z nich mu už šedivěly. Měl už poměrně malou rodinu, zbyla mu jen mladší sestra, jejíž tvář jsem spatřil hned ve spisu pod ním. Bylo jí teprve osm a přitom měla stejně nehezký pohled jako její bratr. Mračila se, ale přitom se mi zdálo, že se chvíli po této fotografii rozplakala. Ať už se jednalo o muže či ženy, o mladé či staré, všichni měli ten nelítostný pohled, tu zamračenou tvář a nehezky chladné oči, které nám jasně říkaly, abychom se na ně již více nepodívali. Nemohl jsem si povšimnout, že mě ty samé pohledy sledovaly už předtím, jen jsem jim tolik nevěnoval pozornost. Ať už se jednalo o ženy či o muže, všichni ho měli stejný, přesto byl každý z nich jedinečný. Na chvíli jsem se zamyslel, zda vůbec dostávají jídlo, na což jsem zaslechl konverzaci mezi oním mužem ze speciální jednotky a jednoho z mých kolegů, jak se společně smějí, že tady nedostávají skoro nic do huby, takže jim kradou. Do jisté míry, kdokoliv e zde uvězněn, má to za trest. Pokud porušíte pravidla jiných měst a jste od policie, nejhorší trest, který Vám může město udělit je ten, že Vás pošle sem. Neměl jsem odvahu podívat se na další tváře. Vytáhl jsem spis tak, abych neviděl malého chlapce, kterému bylo sotva pět let. Ale podle poznámek jsem si jeho tvář, z půlky popálenou od ohně, dokázal představit. Slyšel jsem, že si někdo odplivl. Pohlédl jsem stranou. Byl to jakýsi stařec, bezdomovec. Jeho sliny byly nechutně černé. Na chvíli zachrchlal a odplivl si znovu naším směrem. To už k němu kráčeli muži ze speciálních jednotek a ptali se ho, co si to dovoluje. Když i jim potom plivl do tváře, jen jsem tiše přihlížel tomu, jak ho surově mlátí, div ho nezabili. Nechali ho, aby se sám vyléčil. Ale i tak jsem si povšiml, že si znovu odplivl naším směrem. Dával nám tak jasně najevo, co si o nás myslí. Když jsem se otočil, sledoval jsem ženu, která si k sobě tiskla dítě a ani se na nás nepodívala. Ignorovala také nehezké poznámky mužů ze speciálních jednotek, kdy jí přikazovali, aby se u nich dnes večer znovu stavila. Nemám právo zasahovat do něčeho, o čem nic nevím, napadlo mě. Ale ani tak jsem se nemohl ubránit pomyšlení, že tohle je naprosto špatně. Zeptal jsem se muže, kde jsou ti, kteří zrovna vyšli z dolu, když mají volno, a muž ledabyle zvedl ruku.

"Jak to mám k čertu vědět? Nestarám se o ta prasata," zasmál se a s ním i všichni ostatní, až na mě. Moc mi to k smíchu nepřišlo. "Buď se šli domů vychrápat, nebo se pokoušejí zabít se navzájem, nestarám se o ně. Nejsem jejich matka, abych tohle dělal."

Už dávno všichni zapomněli, že lidé by si měli být rovni. Pochopitelně, nejsou si rovni. My žijeme ve městě, kde bychom si tolik smetí ani představit nedokázali. O něco jsem zakopl, a když jsem se podíval zpátky, zvedl se mi žaludek. Muž ze speciální jednotky se jen zasmál, že mrtvoly na zemi zvedat nebudou, oni mají alespoň maso navíc. Dostal jsem najednou tak silný pocit, že se chci co nejrychleji vrátit zase zpátky do našeho města. Konečně jsem se podíval na poslední složku, kterou jsem měl v ruce, a zarazil jsem se. Málem do mě vrazili i ostatní, ale nakonec mě obešli. Sledoval jsem popelavou tvář mladíka s bílými vlasy, však s pohledem o dost naštvanějším a chladnějším, než jsem viděl na předcházejících fotkách. Podle spisu měl už jen jednoho mladšího bratra. Když jsem pohlédl dolů, trochu jsem ztuhl, když jsem spatřil nově připsanou kolonku: Předpokládaná doba smrti a bylo tam napsané datum za dva měsíce. Pomyslel jsem si, kolik toho o něm věděli, kolik hodin musel pracovat pod zemí, aby měl jisté datum úmrtí, ale nakonec jsem se rozhodl o tom nepřemýšlet. Přesto jsem se naposledy podíval na ten jeho lhostejný pohled. Jeho oči byly stejně temné jako uhlí samotné, bez jediného citu, avšak nemohl se rovnat tou lhostejností a chladností nikomu jinému z města. Mohl jsem si jen potvrdit, že toto město nenávidí ze všech nejvíce. Bylo mu sedmnáct let. Vypadal však ze všech těch tváří, které jsem zatím spatřil, nejzdravěji. Myslím si, že jednoho už máme rozhodně jistého. Když jsem jeho spis poslal ostatním, netvářili se moc nadšeně, ale nakonec souhlasili. I kdyby s tím nesouhlasili, vzal bych ho klidně sám i násilím, pokud by bylo potřeba. Pokud bude schopen bojovat, je jasné, že se odsud dostane. I tak mě děsila ta poslední poznámka v jeho spisu. Přestože vypadal z nich nejlépe, už mu dokonce předpověděli datum smrti. Copak jsou věštci, že tohle dokážou propočítat. Zbylé složky jsem předal někomu jinému, který mi zase poskytl ty své. A opět ty monotónní tváře. Ani jedna z nich mě nezaujala. Přesto jsem měl před sebou pořád tu tvář, která mi jasně dávala najevo, že nejeví sebemenší zájem o cokoliv, co se v tomto městě stane. Byla to tvář člověka, který byl smířen se svou smrtí.

Chtěl jsem vědět, co dělají s mrtvolami, když je zastřelí přede všemi, zda se ti zbylí nebouří a nekřičí na ně. Podle všeho, ale ne. Riskovat, že by jim kulka prošla skrz lebku jako dalším, tentokrát jako varování pro ostatní, že tihle muži jsou něco víc, než oni samotní, rozhodně nechtěli. Ale i oni měli smrt jistou. Jen pobyt v tomto městě nám všem zajišťoval smrt o něco dříve. Proto sem původně nikdo nechtěl jít, ale rozkaz Viktorie byl jasný a nezlomný. Museli jsme ji poslechnout. Jistě měla dobrý důvod, proč nás sem poslat. Nevím, zda jsme pro ně měli znamenat naději nebo větší zhoubu než samotný Salwork. Ale to bychom museli být samotnými démony, abychom byli horší, než tohle prohnilé město. Na zem dopadla kapka deště, která se hned vpila do mrtvé země a ztemněla, jako všechno kolem. Krátce na to se rozpršelo. To však nebránilo lidem kolem nás, aby šli do práce, zatímco je pronásledovali speciální jednotky se zbraněmi v rukách. Nevěnoval jsem jim pozornost. Kdybych prokázal soucit, mohl bych dopadnout stejně. Avšak nemohl jsem přehlednout mladíka, který se trochu podobal tomu předtím, přestože vypadal o něco mladší a jeho pohled měl v sobě trochu strachu. Strachu ze zbraní a z nových lidí, které nikdy předtím nespatřil. Byli si celkem dost podobní vzhledově, ale to bylo tak vše. Jen letmým pohledem jsem si ho všiml mezi davem vyšších lidí a dál jsem se o něj nezajímal. Postupoval jsem s ostatními kupředu. Město bylo špinavé a zaprášené. Sotva se zde dalo dýchat. Všiml jsem si bezdomovce, který se k nám hrnul. Popadl mě za ruku a cosi nesrozumitelného blekotal. Mluvil tak rychle, že jsem mu nerozuměl. A v tu chvíli jsem ani nechtěl rozumět. Odsunul jsem ho od sebe, div nespadl na zem. Před pádem ho však kupodivu zachránil jiný bezdomovec, který na mě vrhl ten jejich nehezký pohled, který mě začal rozčilovat. Stařec pořád křičel jakési nesmysly. Ignoroval jsem ho. Slyšel dva výstřely. Neohlédl jsem se. Mohl si za to sám. Tehdy jsem takhle uvažoval. Byl by nám k ničemu, i kdyby se k nám připojil. Rozhodně bychom ho nevzali s sebou. Měl by jen pár dní života. Sám se o ně tímto způsobem připravil. Stejně tak druhý muž, který se mu snažil pomoci. Hlupáci. Oba dva. Pohlédl jsem vzhůru na zničený domek, na jehož střeše kdosi seděl. Sledovaly mě ty chladné oči. Nakonec se za něčím ohlédl a zmizel na druhé straně domu. Stejně tak kolem mě proběhli dva chlapci, s vyrážkou po celém krku, to je však nepřimělo zastavit. Zajímalo mě, kam se ženou.

"Ach," ušklíbl se muž a já se na něj podíval. "Vypadá to, že se někteří zase perou. Dnešek bude rozhodně zábava." Už si mnul prsty a křupal si klouby tak hlasitě, že se ten zvuk rozlehl po celém městě. Dával jim snad varování, že jde? Chvíli na to kolem nás proběhlo pár dalších mužů ze speciální jednotky, vytahujíc své obušky. Ani jeden z mých kolegů se nezeptal, tak jsem se zeptal já; co to má znamenat? Muž se jen ušklíbl, protočil si s obuškem v ruce a pobaveně řekl, že když se perou, je to nejlepší pohled, největší zábava na této mizerné práci. Pro jejich zápasy začal by klidně vraždit, jak sám řekl a šíleně se ušklíbl. Ale asi má pravdu. Co tady dělat jiného, než se nudit a čekat, až se zase dostanou na povrch, a ti další půjdou zase pod zem a na několik hodin bude zase klid? I tak jsem cítil jakýsi vzrušující pocit jen při představě, jaké souboje se tady odehrávají každou chvíli jen proto, aby se obyvatelé Salworku mohli pobavit mezi sebou, ne-li se dokonce zabít navzájem. Bylo jasné, že i speciální jednotky se baví při pohledu, jak se perou, proto tolik lidí spěchalo, aby to vidělo. Dokonce i onen zmlácený bezdomovec, který předtím plival naším směrem, kolem nás rychle kulhal, aby to viděl celé. Netušil jsem, zda se jedná o obyčejné zápasy, nebo je v nich něco jiného. Vzhled Salworku o jeho temné přítomnosti vypovídal nadevše. Polorozpadlé budovy, ve kterých se krčily postavy drobnějšího vzrůstu, přestože by měly být už vysoké asi tak jako on. Jen pár šťastlivců dokáže vyrůst do dostatečné výšky. Jediným způsobem, jak získat nějaké jídlo navíc, nejen jakousi břečku, kterou nazývaly speciální jednotky polévkou, byl právě pouliční boj, kde se překupníci s chlebem a masem vsázeli, kdo vyhraje. Lidé hodně vsázeli jen na jedno jméno, které prý neslo nejvyšší rekord. Doposud ho nikdo neporazil. Měl jsem takový divný pocit, jako bych byl jedním z nich, chtěl jsem se toho souboje zúčastnit a porazit toho muže, který jistě nějakým způsobem podvádí nebo si vybírá slabší protivníky, kteří sotva stojí na nohách, a pak do nich jen strčí a oni spadnou na zem. Zmocnila se mě najednou chuť tak velká ho vyzvat a otestovat jeho sílu, pokořit ho a porazit před očima všech, aby mu spadl řemínek až na zem, zatímco by se mu utáhla oprátka kolem krku a on by si uvědomil, že je také jenom člověk.

Avšak nemohu říct, že jsem nebyl překvapen, když jsme tam konečně dorazili a já sledoval, jak na hřišti, kolem kterého byl vysoký plot a uvnitř i mimo něj stálo několik lidí ze speciálních jednotek s obušky za zády, připravení zasáhnout okamžitě, až bude po všem, když jsem v jednom rohu spatřil jakéhosi mladíka s narudlou tváří jen z poloviny (zřejmě jakási reakce na podzemní vodu) s tmavými vlasy, ze kterých se mu sypal prach a kousky uhlí, zatímco poskakoval a rozcvičoval se před svým zápasem. Pečlivě si protahoval všechny svaly, některé měl podle výrazu ve tváře zatuhlé, jiné zlehka natažené z předešlé práce. Ale rozhodně se nechystal dnes prohrát. Vyžádal jsem si jeho spis, abych si o něm něco zjistil, a hned mu ho někdo předal. Byl to jedináček a sirotek zároveň. Neměl nikoho. Většinu bitek po městě vyprovokoval právě on. Vyhrál mnohokrát, ale dítě Štěstěny to rozhodně nebylo. Měl také několik proher nasvém účtu. Nevím proč, ale při druhém pohledu na něj mi připadalo, že je trochu nervózní, proto se snaží připravit se ze všech sil, aby ani tentokrát neprohrál. Kdo by mohl být proboha jeho soupeř, že byl tak vystrašený? Hluk vydávali zbylí muži i ženy kolem, kteří mlátili do plotu a dupali do země a křičeli jeden přes druhého, aby vyburcovali oba dva soupeře, aby se pobavili co nejvíce. Zvyklosti v Salworku mě nepřestávaly překvapovat od samotného počátku, když jsem zde vstoupil úplně poprvé. Ani nyní, když jsem toto místo navštívil potřetí za celý svůj život, nezměnilo se ani trochu. Jen je trochu víc zaprášené, zešedlé a lidí je tady stále méně a méně. Ani děti se tu pomalu nerodí, a pokud ano, mají hned na sobě vyrážku a dožijí se sotva dvaceti let, pokud mají neustálý příjem potravin. A právě pouliční souboje jim zajišťovaly alespoň chleba nebo maso, které potřebovali nejvíce. Jenže vyhrát v nich znamenalo vzdát se lidskosti. Mnoho lidí zde zemřelo jenom proto, aby se speciální jednotky pobavily a pak daly vítězovi slíbenou odměnu; jídlo. Bylo zde mnoho lidí, kteří zde bojovali, však dnes se měl prý konat jen jeden zápas. Zpozorněl jsem, sotva jsme se přiblížili dostatečně blízko a já mohl spatřit i druhou osobu v rohu.

Táááákže... Toto jsme vypotili za tu dobu od prologu, možná ještě něco víc, ale nemáme naprostou představu, o čem by to mělo skutečně být!! Takže se Vám omlouváme předem, pokud by se zničehonic už neobjevila další kapitola =D Piště komentáře a možná nás něco napadne časem, když bude nějaký ohlas.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře