Všichni chtějí vládnout světu 11

6. prosinec 2015 | 07.00 |
› 

Poté, co onen šílenec začal střílet kolem dokola, měl Artur pocit, že se ho Hlava rodiny skutečně pokoušela zabít. Poznali ho? Tak rychle? Nečekal, že je najdou až tak rychle, po jejich důkladném převleku, mohl jen doufat, že Elizabeth udělá svou práci a zmizí dřív, než si je začne někdo spojovat dohromady. Rozhlédl se kolem sebe a podíval se na muže nahoře v prvním patře. Za nimi spatřil i nějakého rusovlasého muže, který se díval jeho směrem, nenápadně přikývl a potom oba muže zpacifikoval, aniž by vydali jediný hlásek. Hudebníci byli pořád v šoku, jako jediný vypadal, že se z toho oklepal příliš rychle, a tak předstíral nervově zhrouceného človeka. Díky tomu měl možnost slyšet rozhovory, které by nemohl nikdy poslouchat ani potají. Lidé pomlouvaly Hlavu rodinu, ale dokonce i pana Salieriho, a to i v jeho těsné blízkosti, v přítomnosti pravé ruky Hlavy rodiny Salieriů! Kdyby to věděli, jak by se potom omluvili? Musel se uklidnit. Vycházet ven riskovat nemohl. Co kdyby ho nechali Hlava rodiny zastřelit z vlastního balkónu? Než by se k němu lidé seběhli, už by dávno byli pryč a nikdo by ho nepodezříval a všichni by to označili za pouhou náhodu. Jako by se vůbec nic nestalo. Rozhodl se tedy pro opačný směr a vydal se směrem hlouběji do sídla. Kapela zřejmě nebude schopna delší chvíli něco pořádného zahrát, takže ho nikdo postrádat rozhodně nebude. Přemýšlel, jak je na tom nejspíš Elizabeth. Podíval se na zlaté hodiny vedle něj a potom na své. Zamračil se, když byly zpožděné o pět minut. Aby neohrozil misi, neměl by se potloukat sám, ale co má dělat, když hrát nemůže, aby to nevypadalo příliš podezřele, že je na střelbu na oslavách zvyklý? Artur nebyl takový hlupák. Bylo mu od samotného počátku jasné, že se je pokusí někdo zabít. A Hlavu rodiny také. Nebyli jediní z významnějších rodin, kteří se zde potloukali jen tak, jako nějací hosté. Všiml si několika lidí, které si přál raději nevidět, protože si byl až moc dobře vědom, co jsou zač. Nesmí však uvažovat příliš zbrkle. Tento úkol půjde na jeho hlavu, pokud se cokoliv pokazí.

Zastavil se, když se rozezněl telefon. Opatrně se na něj podíval váhavýma očima. Rozhlédl se rychle kolem a přešel k němu. Nejdříve jenom zvedl sluchátko, ale nic neřekl. Čekal, až osoba na druhé straně promluví, jako první. Ale osoba na druhé straně také mlčela. Nemohl promluvit, jako první, prozradil by se.

Jenže osoba jistě uslyší jeho dech, protože on slyšel ten její, klidný a vyrovnaný, který Artura trochu děsil.

"Myslíte si, že jsem úplně blbý?" zašeptal konečně nějaký hlas a Artur trochu vykulil oči. Ten hlas, chladný jako led, mírně chraptivý, jako porouchané auto, skřípavý a nehezky znějící. Ten hlas Artura děsil. Moc dobře věděl, kdo volal do sídla tohoto muže. Rozhlédl se spěšně kolem. "Nemusíš se bát, Arture." Znal jeho jméno? Kdo je prozradil? "Posaď se na tu židli, kterou máš po levici."

Artur váhavě pohlédl očima zpoza brýlí na židli před sebou. Byly tam dvě, každá z jedné strany malého stolku. Podíval se za sebe, ale hned byl napomenut, že nemá mrhat jeho časem. Neměl na vybranou. Nezjistil v čas, kde se nachází, takže bude muset přistoupit na jeho pravidla. Poklidně se posadil na židli a čekal na jeho další slova.

Tohle vůbec nebylo dobré.

"Sundej si ten odznak a dej ho na stolek, pomalu," upozornil ho zlým hlasem. Artur mlčel a očima pohlédl na ty malé housle, díky kterým mohli ostatní ze Salieriho rodiny slyšet a vidět všechno. Opatrně si ten odznak sundal, přestože mu do ucha druhý hlas říkal, aby to nedělal, a položil ho daleko od sebe, ale tak, aby na něj housle mířily, takže ostatní měli rozhled po celé místnosti i na něj. Poklidně se opřel o židli.

"A co teď?" zeptal se klidným hlasem. V této situaci nebyl poprvé. Věděl, jak přesvědčit útočníka nebo vyděrače, proto si ho Salieri vybral. Ale nikdy nejednal s někým takovým, jako byl právě on.

"Dávej si pozor na slova, ty nejsi ten, kdo se tady ptá, Arture Salieri," poznamenal hlas trochu pobaveně a Artur očima pohlédl do místnosti. Musel najít nějaký úhel, ze kterého by ho mohl sledovat a díky tomu se prozradit. "Dívej se před sebe, neboj se, zabít tě nechci," zasmál se muž a podle zvuku kolem si zřejmě zapálil doutník. Pomalu vydechl. Povzdychl si a zeptal se Artura, proč mu vždycky práci tak moc stěžují. Artur se pousmál a pohrdavě se ho zeptal, že pokud mluví o té práci jeho bratrů, tak za to nemohl. Muž se rozesmál ještě víc. Jsi úplně blbý, Arture Salieri? Artur mlčel. Muž jen podotkl, že o ty zbraně mu ani pořádně nešlo. Kdo by také chtěl pašované zbraně a náboje, když mu na záda dýchá Salieriho rodina s tím, že si je nesmí koupit od nikoho jiného, než právě od Salieriho samotného, ale za tak vysokou cenu, až je mu z toho zle.

"Takže v tom máš prsty," řekl Artur klidným hlasem, aby si potvrdil myšlenku. "Ten nelegální obchod skoro se vším."

Muž se rozesmál, ale opravil ho. S naprosto se vším. Artur se zamračil. Muž mu skoro přikázal, aby se přestal mračit, protože to není hezké. Artur nenápadně očima zabloudil do tmy kolem sebe. Nějaké místo, které by ho prozradilo. Něco... Cokoliv!

Muž se Artura zeptal, zda ví, jak to funguje v jakékoliv rodině mafie. Artur mlčel, přestože na tuhle otázku odpověď znal až moc dobře.

"Takže jistě víš, kam tím mířím. Ani slovo o našem malém rozhovoru, co ty na to? Jak by asi Salieri mohl reagovat, když mu někdo zákeřně škodí v rybníku, že? Nyní ti ještě něco řeknu," ozval se pobavený hlas a Artur ho poslouchal. Potom vykulil oči. To přece... nemyslel vážně, že ne?

"To přece..." začal Artur prudce, ale muž ho přerušil.

"Nech si to projít hlavou. Budu muset končit. Ach! Ještě jedna věc. Pozdravuj ho ode mě," rozloučil se muž spěšně.

"Počkat!" Artur se prudce zvedl, ale sluchátko zůstalo hluché. Slyšel, jak prasklo sklo a rychle se sklonil k zemi, zatímco se kulka zabořila do zdi. Rychle se odplazil za knihovnu, zatímco skrz okno proletělo plno dalších kulek, které sotva mohl někdo slyšet. Srdce mu bilo příliš rychle. Musel uklidnit svůj dech. Když se konečně vzpamatoval, uvědomil si, že po celou tu dobu na něj kdosi mluvil. Hned se ozval a omluvil se, že byl mimo.

Muži se ho rozčíleně ptali, co se stalo. Artur si vzal odznak, který při tom všem spadl na zem, a zeptal se, zda ho vůbec mohou ještě vidět.

"Totálně kaput," řekl muž přímo a Artur hodil malé housle na zem. Šlápl na ně, aby je úplně zničil a zbytky skopl pod stůl. Podíval se na nepořádek kolem dokola. Upravil si oblek. Potom se zarazil, jakoby si něco uvědomil.

"Jak je na tom Elizabeth a ostatní?" zeptal se o něco naléhavěji, než měl původně v plánu.

Muž ho uklidnil se slovy, že Elizabeth se právě chystá utéct, Pratchett je někde v davu lidí a Nicolas se prochází po zahradě. Artur si v duchu oddychl a hned se zeptal, zda se jim povedlo hovor vystopovat, ale jeho společníci ho zklamali, že napíchnuti na ten telefon nebyli, takže i kdyby se jim to povedlo během hovoru, už by nebyli dostatečně rychlí na to, aby signál z druhého telefonu vystopovali v čas. Artur se opřel o knihovnu.

Bylo mu až příliš jasné, že muž zřejmě čeká někde nedaleko sídla, aby mohl vystřelit, kdyby ho spatřil znovu. Jak se tedy dostat zase zpátky, když tady byly jen jedny dveře?

Podíval se znovu na zničené okno a stěnu poblíž něj. Pousmál se. Mít strach ze smrti? Toho se vzdal, když se spojil se Salierim. S touhle myšlenkou se rychle rozběhl ke dveřím, zatímco za ním střílely v krátkých intervalech kulky. Ale bezpečně se dostal za dveře, které prudce zabouchl a prchal kupředu. Trochu zadýchaně se konečně zastavil, když už byl u lidí stojících u schodu. Když mohl znovu normálně dýchat a plíce neměl sevřené, upravil se a vydal se s úsměvem k nim, jakoby se nic nestalo. Očima pohlédl na okno a vykulil oči, když spatřil Elizabeth, jak hledí dovnitř, a rychle se otočil zády k ní, aby si ho nevšimla. Musel se úplně uklidnit. Než se znovu podíval zpátky, viděl jenom kus závěsu. Zakroutil nad Elizabeth hlavou. Copak si skutečně myslela, že z několika závěsů udělá dostatečně silný provaz na to, aby se dostala až dolů?

Když byl ještě nahoře, zpozoroval jen Pratchetta, ale Nicolas nikde nebyl. Trochu ho to znepokojilo, ale nedal to na sobě nijak znát. Jen se tak nenápadně zeptal, kde může být, na což mu muž hned odpověděl, že je v zahradě a právě se střetl s Elizabeth. Skoro jim přikázal, aby sledovali, kam jdou, že jde za nimi. Uklidnili ho, že se vydali po zahradě, aby ji prozkoumali, a chovají se, jako malé děti. Pousmál se. Vždyť někdy jsou malými dětmi, bylo jim tehdy odepřeno vše, tak si to chtějí pořádně užít alespoň nyní. Vzpomínka na dvě mrtvá těla se mu vrátila před oči a jemu se zvedl žaludek. Přidržel se zábradlí a pevně ho stiskl v ruce. Zavřel oči, aby se uklidnil, a po krátké chvíli se vydal kupředu. Nikdo si toho naneštěstí nevšiml. Ta vzpomínka se mu najednou zdála až přespříliš reálná. Až příliš blízká této přítomnosti, přestože byla stará už minimálně přes dvacet let. A přesto ho stíhala pořád dokola a dokola. Opakovala mu tu nehezkou scénu, kterou by si přál raději z paměti vymazat.

Sešel schody pomalu dolů a pohlédl na Pratchetta, který se zasmál nějakému vtipu, který utrousila žena vedle něj a potom se na něj zavěsila. Prošel kolem nich bez povšimnutí, přestože za ním ty nejmladší z nich volaly, aby se vrátil, že jim může ještě něco zahrát. Potřeboval na vzduch. Bylo kolem něj příliš lidí během velmi krátké chvíle. Muž se ho zeptal, zda už to mají všechno balit. Rozhlédl se kolem a uvolnil si trochu kravatu, která ho škrtila. Jen řekl, že mají kontaktovat Elizabeth a spojit ho s ní. Když se podíval po zahradě, zarazil se a zastavil muže před úkolem, který mu zadal. Když se muž zeptal, proč to nemá dělat, Artur mu pouze řekl, aby se balili, že tady skončili. Muž mlčel, ale nakonec souhlasil. Artur si sundal kameru a schoval si ji do vnitřní kapsy saka. Pozoroval Nicolase a Elizabeth. Ohlédl se za sídlem za sebou. Jeho pohled upoutaly závěsy a také špinavý okap od krve. Sem a tam spatřil na trávě a poté na cestě kapičky krve, ale potom zmizely. Kopírovaly cestu Elizabeth a Nicoalse. Bylo pochopitelné, že se zranila během pádu, protože jen hlupák by si neuvědomil, že mu závěsy nepostačí na takovouhle výšku. A nerad to musel přiznat, ale v tomhle případě se Elizabeth zachovala, jako hlupák. Aby je nešpehoval, rozhodl se, že půjde vlastní cestou rovnou k autu. Mezitím asi zavolá Pratchettovi, že úkol splnili a mohou se vrátit.

Najednou se zarazil, když Elizabeth a Nicolas zamířili k jejich autu, nikoliv k tomu od Salieriho. Sundal si brýle, schoval si je bezpečně do kapsy a následoval je. Když viděl, že otevřeli kufr a prohlíželi si peníze, musel se jích zeptat, co to dělají. Oba s sebou vystrašeně trhli, jakoby je právě chytil při nějakém přestupku a jemu došlo, co se tady zřejmě dělo. Ale ani tak jim nic neřekl, ani nevytkl. Elizabeth a Nicolas také mlčeli. Panovalo mezi těmi třemi naprosté ticho, dokud ho nenarušil Nicolas a pobaveně se Artura nezeptal, jak si užívá oslavu. Artur mlčel, ale potom se pousmál a řekl, že nikdy nebyla zábavnější. Pohlédl směrem k noze od Elizabeth, která se ji pokoušela zakrýt tou druhou, na které nyní spočívala celá její váha. Když se jí zeptal, co se stalo, řekla, že zakopla. Artur si povzdychl.

Sundal si kravatu a obvázal jí ji kolem nohy nad zraněním. Se slovy, že si potom má po návratu nohu vydezinfikovat, od ní odtáhl. Hned na to mu zdravou nohou dupla málem na chodidlo se slovy, co si to k ní dovoluje. Myslí si snad, že je nějaká padavka? Ona? To sotva!

Předtím, než se o to pokusila znovu, najednou Arturovi někdo zavolal. Elizabeth svou nohu zastavila ve vzduchu a Nicolas ji musel podepřít, aby nespadla. Artur trochu znejistil, když spatřil Salieriho číslo, ale neměl na vybranou. Musel to zvednout dřív, než začne mít podezření o svých sourozencích nebo o své loajalitě.

Zdvořile Salieriho oslovil a zeptal se ho, jak mu může pomoci. Salieri trochu zaprskal, že jim to trvá až nějak moc dlouhou dobu, za což se mu Artur hned omluvil. Věnoval pohled svým sourozencům a trochu od nich poodešel, aby jejich rozhovor neposlouchali. Pochopitelně se ptal na podrobnosti s akce, které mu dozajista ještě poskytnou lidi v autě. Když se dozvěděl alespoň podstatné věci, tedy onu hlavní věc, že se jim to povedlo, už to vypadalo na konec rozhovoru, avšak Salieri se znovu zhluboka nadechl. Náznak, že rozhovor bude ještě delší, než si Artur původně myslel.

"Víš, kam je máš poslat?" zeptal se ho Salieri poklidným hlasem. Artur chvíli mlčel a opřel se o živý plot. Odpověděl kladnou větou. "Opovaž se jim cokoliv naznačit, slyšíš? Musí to vypadat, jako nehoda. Předtím se ujisti, že ty peníze odevzdají."

"Rozumím, pane," řekl Artur poslušně.

"Dobře, zatím," rozloučil se Salieri a chystal se zavěsit.

"Ještě něco, pane," zastavil ho Artur a Salieri se zdál být trochu zaujatý. Artur se tiše nadechl. "Pozdravuje vás Lucky Luciano."

Salieri mlčel a nakonec zavěsil bez jediné odezvy. Artur si povzdychl. Bylo mu jasné, že řešit přes telefon by nemělo smysl. Kdokoliv by je mohl slyšet. Ba co víc, mohl by je někdo odposlouchávat. A to by bylo horší.

"Ujistěte se, že si to potom užijete vy všichni," usmál se na ně Artur trochu povýšeně a spravil si brýle.

"Můžeš jet s námi," navrhla Elizabeth.

"Kéž bych mohl..." zašeptal Artur skoro neslyšně a s pohledem k zemi. Už se ho Elizabeth chtěla zeptat, co tím myslí, ale jeho zarazilo něco jiného. Slyšel zběsilý dech a podíval se do zahrady, ze které vyběhl Pratchett, sotva popadal dech, a když ho popadl, vydal ze sebe jen:

"Musíme ihned vypadnout!"


Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 11 sadboatgirl 06. 12. 2015 - 09:56
RE: Všichni chtějí vládnout světu 11 zly-ctenar 07. 12. 2015 - 09:52
RE: Všichni chtějí vládnout světu 11 karolinajedes 08. 12. 2015 - 21:33