Všichni chtějí vládnout světu 12

13. prosinec 2015 | 07.00 |
› 

Pratchett se pobaveně zasmál a složil kompliment jedné ze slečen kolem sebe, která se hned začervenala a řekla mu, aby jí nelichotil, jinak se z ní stane pyšná princezna. On jen pobaveně nadhodil, že ta nijak špatně nedopadla a pobavil tím všechny dámy ve svém kolečku. Rozhlédl se však pozorně kolem sebe. Muži, supi nahoře naproti němu, pořád nebezpečně kroužili v jejich blízkosti a dívali se k místnosti, kde předtím Artur zmizel. Přestože to vypadalo, že se věnuje plně ženám vedle sebe, sledoval i ty dva odstřelovače nad sebou. Poznal v nich odstřelovače díky speciálnímu vybavení. Jedna žena ho zatahala za sako, aby si šel promluvit s hudebníky, že s ním chce tancovat, a hned na to se ozvala další, že chce také tančit.

"Je mi líto, dámy," oslovil je zdvořile, nevinně se usmál a podrbal se na hlavě. "Nejsem dostatečně opilý na to, abych tady s Vámi tancoval. Vždyť podívejte se, každý jsme z jinýho těsta a Vy byste si to potom mohly vyčítat."

Hned ho zatahaly za rukáv, že se mu vůbec smát nebudou, když bude padat na zem, a že mu jistě odpustí, když jim pošlape nohy několikrát za jednu minutu, a pobaveně se chichotaly, jako nějaké mladé děvenky. Pratchett se i tak kroutil. Bylo mu jasné, že jakmile se ponoří do víru tance, bude jistě schopný zapomenout na svůj úkol. Předstírat opilého se mu zatím dařilo, ale pokud by se k tomu přidala i jeho neschopnost tance, jistě by všem došlo, že je zde jeden z bratří, kteří pracují pro Salieriho, a ten druhý nebude jistě daleko. Nemohl ohrozit ani Artura. A tak se musel vymluvit na to, že si před nedávnem poranil nohu a předstíral divadélko, jak nemůže pořádně stoupnout na pravou nohu, a ženy kolem něj se rozesmály. Oči nespouštěl z mužů nahoře nad ním, pořád kroužily kolem dokola. Slyšel kroky a tak se nenápadně podíval stranou, aby mohl vidět Artura, jak kolem něj bez povšimnutí prošel a nic neřekl ani se na něj nepodíval.

Nastražil však uši, sotva jeho bratr kolem něj prošel, a zpozorněl. Najednou rozeznal jeden určitý hlas, který ho poněkud trápil víc, než by si při první myšlence mohl myslet.

Byl to hlas muže, se kterým měl už tu čest jednat. Ale nikde ho neviděl, jenom poslouchal ten chraptivý hlas. Žádný jiný hlas mu nezněl v uších tak nepříjemně, jako hlas Lucky Luciana. Jak se sem dostal? Jak to, že ho nikdo nepoznal? Proto Artur šel ven, aby kontaktoval lidi okolo? Ne, vyloučeno. Ale ta slova.

Vykulil oči.

"Slyšel jsem celkem dost zajímavý drb," chlubil se muž s maskou a ženy kolem něj napjatě poslouchaly, lísaly se k němu a ptaly se ho šepotem, cože to bylo tak zajímavé, že slyšel, a on se na ně mile usmíval, když jim odpovídal. "Slyšel jsem, že Salieri hodlá utratit své věrné psy. Podle všeho jim obojky neutáhl příliš těsně, takže se mu dostávají zpod kontroly. Už se pokoušel zneškodnit jednoho, ale podle všeho ho jeho vlastní pes pokousal, takže hodlá tentokrát přitvrdit a zbavit se jich všech najednou."

A potom si Pratchett uvědomil, že se na něj muž v masce nenápadně podíval očima. Cítil nehezký chlad po celém těle, když se na něj muž podíval. Ale ta slova. Slyšel dobře? Položil skleničku jedné dámě do rukou, omluvil se a rychlým krokem se dostal ven z domu, ohlížeje se za mužem, který se spokojeně usmíval a potom si odkryl tvář. Nikdy necítil svou krev tak jasně, jako právě nyní. Úlisné oči Lucky Luciana se na něj nehezky dívaly a říkaly mu, že je s nimi konec a on už to nijak neovlivní. Nyní si přál Pratchett být slepý a hluchý, aby se nedozvěděl tu krutou pravdu, které se už dávno vzdal.

Aniž by se staral o dění kolem sebe, zahodil odznak houslí a utíkal přes zahradu, přestože mu do ucha zněl hlas muže v autě, aby se okamžitě vrátil, že ještě neskončil. To už Pratchett zahodil úplně všechno, co mu Salieriho muži věnovali a utíkal kupředu. Přál si, aby mu Artur narovinu řekl, že to byl jen výmysl, že to není pravda. Ale co když o tom ani neví a Salieri se je chystá zabít všechny čtyři? Zahodil kravatu, aby mohl lépe dýchat a utíkal kupředu, sotva popadajíc dech. Nenáviděl běh.

Když se konečně dostal ze zahrady pryč, sotva popadl dech, hned všem kolem oznámil:

"Musíme ihned vypadnout!"

Ostatní na něj zmateně hleděli. Než jim stihl cokoliv říct, slyšeli najednou několik výstřelů a otočili se. Artur trochu zavrčel, že je musel obelstít. Když se ho Nicolas chtěl zeptat, co tím myslí, Artur je hned strčil do auta a předal jim nějakou adresu na lístečku.

"Jeďte sem a schovejte tam peníze. Za každou cenu odsud vypadněte!" skoro jim rozkázal a ohlédl se.

"Bez tebe nejedeme, takže nasedni! Dělej!" rozkázala mu Elizabeth.

"Na tohle není čas, jeďte!" rozkázal jim Artur. "Jestli nechcete chcípnout!"

Nicolas očima trhl trochu na stranu od Artura a viděl jakéhosi muže, který utíkal skrz zahradu k nim. Poradil mu, aby v čas vypadl, dupl na spojku a rozjel se rychle kupředu, přestože mu Pratchett i Elizabeth nadávali, že se má pro Artura okamžitě vrátit. Nicolas se podíval do zpětného zrcátka a sledoval Artura, který je pozoroval, jak míří pryč.

"Ohlédni se, pitomečku," zasyčel trochu zle a podíval se před sebe na cestu.

Uslyšel hlasitý výstřel.

Elizabeth zakřičela Arturovo jméno, když se chytil za rameno, které mu krvácelo. Artur se trochu zlostně otočil za sebe. Někdo po něm vystřelil znovu, ale tentokrát uhnul na stranu a rozběhl se k jedoucímu autu, do kterého doslova naskočil. Nicolas, Pratchett a Elizabeth se rychle skrčili. I po jejich autě se střílelo, jako po nějaké divoké zvěři. Div nesjeli ze silnice. Když náboje ustály, Pratchett se málem rozbrečel nad škodou na svém autě a Nicolas ho musel seřvat, že je to jen blbé auto, ale hned na to se na něj rozzuřil Pratchett, že ho uškrtí, jestli to auto ještě jednou nazve tímto způsobem. Elizabeth ho musela držet na sedadle a dívala se na sídlo, které v dálce hořelo. Takže nebyli jediní, kdo se tu noc pokoušel Hlavu rodiny obelstít. Tihle však zašli tak daleko, že se rozhodli zabít všechny na té oslavě.

Měla trochu strach o Artura, ale bylo jí jasné, že toho jen tak nějaké postřelené rameno neskolí. I tak musela zhluboka a pomalu dýchat, aby se po chvíli uklidnila. Ani jeden ze sourozenců přes cestu nemluvil, jen Nicolas sem a tam zkontroloval adresu. Nepřiznal to sice nahlas, ale podle pohledu v očích bylo Pratchettovi i Elizabeth jasné, že má o Artura strach, přestože se většinou hádají a celkově vypadají, jako rození jen pro nenávist k tomu druhému. Jeli takovou rychlostí, kterou jim poničené auto ještě dovolilo, a po nějaké chvíli se dostali na adresu, kterou jim Artur předal. Zaparkovali nedaleko od nějaké rozestavěné budovy a vylezli z auta, zatímco se Nicolas díval kolem a kontroloval okolí, zda tady není nikdo cizí, kdo by je viděl.

Všiml si dvou spících stavbařů. Už vytahoval svůj meč, že je půjde vyhodit nebo hůř, zabít, ale Pratchett mu řekl, že budou rychle hotoví a oni se stejně nevzbudí, takže si jich nemusí vůbec všímat. A tak s velkou nelibou Nicolas svůj meč zase schoval, ale nechal si ho u sebe. Všichni tři se opatrně vydali kupředu, Pratchett vzal dvě lopaty od spících stavbařů a skrz konstrukci jakési nové budovy došli až na její konec, kde budou mít jistotu, že týden zůstane konstrukce naprosto stejná, takže se pro peníze budou moci vrátit i po týdnu. Nicolas a Pratchett začali kopat.

Když vykopali dostatečně hlubokou jámu, hodila Elizabeth dovnitř tašku s penězi. Naposledy ji polaskala, jako nějakého psa, a potom odstoupila od svých bratrů, aby ji mohli zahrabat. Když tašku zakopali a ujistili se, že je přitom nikdo neviděl, a že to místo za týden zase najdou, vydali se kupředu.

Nicolas se zastavil, když slyšel jakýsi zvuk a strčil si prst do ucha, zahýbal s ním a zaposlouchal se znovu. Zmateně zamrkal. Vzhlédl.

"Ty, Pratchette, kolik asi unesou ty tyčky nahoře?" zeptal se nezaujatým hlasem. Pratchett si povzdychl.

"Jaké zase tyčky?" zeptal se trochu nehezkým, otráveným tónem. Nicolas ukázal prstem nahoru a Pratchett vzhlédl. Potom už jen vykulil oči, stejně tak Elizabeth, jen Nicolas to vše znuděně sledoval.

Chvíli na to se ony tyčky, ve skutečnosti nosné sloupy, podpěry domu, se najednou rychle spustily dolů, jakoby do nich někdo masivní silou vrazil, rozpohyboval je a ony nyní padaly na tři sourozence. I kdyby se pokoušeli utéct, nestihli by to. Vše, co stihl Pratchett udělat, bylo, že popadl Nicolase za límec a stáhl ho blíž k sobě.

Potom se přes celé město ozvala rána, když se celá konstrukce domu zřítila. Dva muži stáli před celým tím děním a trochu nehezky se ušklíbli.

"Lucky Luciano Vás zdraví," řekl pobaveně ten nalevo a spolu s tím druhým se smíchem odešli, zatímco kolem dokola poletoval prach.


Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře