Všichni chtějí vládnout světu 13

20. prosinec 2015 | 07.00 |
› 

Artur rychle naskočil do auta a nechal muže vedle něj střílet na toho, kdo se pokoušel za tento večer už podruhé Artura zabít. Protože si ho všiml v čas, byl schopen varovat své sourozence, ale zapomněl, že Lucky Luciano má zbraň a je skvělý herec, který si na tuto oslavu vzal masku, tudíž ho nikdo nepoznal. Druhý muž se mu podíval na rameno, a když mu na něj palcem přitlačil, odstrčil ho Artur od sebe, že to nic není. Přestože byl naštvaný, jak na sebe, tak na ostatní, že jim proklouzl mezi prsty, nemohl je za to vinit. Kdo by očekával, že sem přijde a pokusí se je zabít? A byli vůbec jeho původní obětí? Nepřišel tam náhodou za stejným účelem, jako právě oni? Podíval se za obrovským sídlem, které hořelo. Tolik obrazů, knih, šperků a plno drahých věcí nyní mizelo v onom obrovském kouři a v hromadě plamenů, stejně jako uvnitř hořeli lidi, kteří se nedostali v čas z domu. Původně měli za úkol okrást Hlavu rodiny, s takovouhle však zklamali Salieriho, protože muž zemřel a všechno to bohatství, které mohli předtím sebrat, bylo ztracené. Artur pohlédl před sebe do prázdna s otráveným výrazem. Tak moc nenáviděl neúspěch. Vždycky to ostatním vyčítal, sám vždycky bez problémů uspěl. Kromě dnešního dne. A právě dnešek byl jednou z nejpodstatnějších cihel celé stavby, kterou Salieri hodlal dokončit. Avšak Lucky Luciano je překvapil. Měl s tím počítat. Vztekle udeřil do podlahy vozu a podíval se na svou doposud krvácející ránu. Nakonec si sundal sako i s košilí, aby mu mohli ošetřit zranění. Kulka prošla skrz, krev mu zašpinila celý rukáv košile a pořád rána krvácela. Muž mu ránu obvázal a pevně obvaz utáhl. Ale to mu nevadilo. Spíše se obával, co mu řekne Salieri, až se dozví o jejich neúspěchu. Ano, byl to neúspěch. Tohle po nich nežádal. Chtěl jen ty penízePoslal ho sem, protože mu důvěřoval, že pod jeho velením se nic nestane. Ale bohužel stalo. Kdo mohl očekávat, že se dovnitř dostane Lucky Luciano a tohle vyvede? Měli dělat přece důkladné prohlídky vstupenek. A přesto jim jeden nezvaný host proklouzl. Spíše více nezvaných hostů. Byl na sebe každou chvíli naštvanější a naštvanější. Už jen čekal telefonát, ve kterém ho Salieri bude vyzvídat, co se to tam dělo. Očima pohlédl na lidi kolem sebe. Dali mu už přece vědět... nebo ještě ne? Z neznámého důvodu se mu vybavil jejich rozhovor pár dní předtím, než se pustili do této akce i s jeho sourozenci. A právě ten rozhovor se týkal jeho sourozenců a jeho samotného. Salieri mu v něm vyčítal, že se k nim pořád nějak moc připoutává, přestože už dávno má jinou rodinu, která se na něj nemůže stoprocentně spolehnout, pokud se jí nebude dostatečně věnovat.

Nemohl mu to nijak vysvětlit, protože Salieri pořád mluvil. Ano, bylo to tehdy, kdy vyzvedli Nicolase, Elizabeth a Pratchetta, když zastavili nezákonný obchod se zbraněmi na Salieriho území. Tehdy dostal ten rozkaz; V zájmu naší rodiny je budeš muset nenápadně odklidit. Nemohl nic říct proti rozkazu pana Salieriho. Vlastně za celý ten rozhovor řekl jen pár slov. Když se mu to nyní vybavilo, chytil se za hlavu a tiše na sebe nadával. Kam až ho Salieri dohnal? K tomu, aby nepřímo zabil své pravé sourozence, kteří na něj spoléhali. Podíval se na muže za volantem, který někam volal.

"Prostě spustíte dolů pár trámů a ono to potom samo nějak spadne, nic víc," řekl muž do telefonu a položil ho na sedadlo vedle sebe. Artur si tiše povzdychl. Už se mohl jen tiše a nepřímo rozloučit se svými sourozenci.

Sbohem, Pratchette, sbohem Elizabeth... sbohem, Nicolasi.

Jaké to je, když znovu přijdete o rodinu? Můžete se zeptat Artura, ale ten Vám nyní jistě neodpoví. Zatímco dva muži seděli vepředu a sledovali cestu, kousl se vztekle do pěsti a sevřel víčka k sobě. Proč byl k němu osud tak nespravedlivý a rodinu mu sebral i podruhé? Když už si myslel, že smrt jeho rodičů už nic nepřekoná, neuvědomil si, jak riskantní hru rozehrál, když se setkal se Salierim. Netušil, že jedno selhání se bude rovnat smrti jeho rodiny. Ba co víc, a to bylo to nejhorší, on byl v podstatě tím vrahem!

‚‚Jeďte sem a schovejte tam peníze. Za každou cenu odsud vypadněte!‘‘

Nehty si zajel hluboko pod kůži na hlavě a zatnul zuby, aby zabránil slzám, které se mu draly zpod víček. Přál si, aby to bylo možné. Přál si, aby skutečně utekli v čas a nic se jim nestalo, aby mu zavolali a ptali se ho, jakou další práci pro ně Salieri má, jak se mu daří, zdalipak ho Salieri příliš netrýzní, když je přespříliš opilý. Přál si slyšet jejich hlasy a smíchy, jako tehdy předtím. Před Salierim. Tehdy, když byli ještě hloupí, mladí, nic netušící a naivní, přející si vstoupit do pravého světa mafiánů a být jedni z nich.

Jak hluboko za tak krátkou chvíli klesl?

Po tváři mu stekla slza a on se pomalu a tiše nadechl a trochu třesavě vydechl. Zavřel oči a opřel se o stěnu. Byl hlupák a sobec. Nyní si přál, aby mu ta kulka proletěla hlavou, než aby přišel o své sourozence.

Předtím, než vjeli na pozemek Salieriho sídla, viděl Artur auto, ve kterém předtím odjeli jeho sourozenci. Sotva auto zastavilo, vyskočil z něj Artur a hnal se k těm dvěma pošukům, mladým mužům, kteří se pobaveně smáli, na sobě měli pořád dělnické oblečení. To auto... kde ho sebrali? Artur na chvíli přestal normálně myslet a vše, na co byl hrdý, to, jak se doposud choval, pořád stejně, jako když do rodiny Salieriho tehdy vstoupil, na to nyní zapomněl, popadl toho blíže k sobě a praštil s ním o kapotu auta, nijak silně, ale i tak to muže okolo překvapilo. Ano, byl to rozkaz, a on ho splnil. Měl jim říct narovinu, že je to past a poslat je jinam, nebo alespoň něco naznačit. Ale v tu chvíli myslel jen na ten rozkaz, který dostal. Na rodinu úplně zapomněl. Muž se ho zmateně zeptal, co si myslí, že dělá, to už dva další od něj zkusili odstrčit, ale Artur zareagoval rychleji a vytáhl svůj kapesní nůž, který přiložil muži k uchu a zasyčel zlým hlasem, který všechny okolo trochu vyděsil, že ho měl zabít, když měl možnost předtím. Nyní už nezaváhám.

Už to vypadalo, že muže skutečně zabije a celá jeho osobnost se tak rapidně změní, ale naneštěstí ho dva muži, kteří s ním předtím jeli, zadrželi v čas, drželi mu ruku za zápěstí a snažili se ho od muže dostat, přestože držel poněkud pevněji, než by původně čekali. Vykřikoval za mužem, že ho zabije. Ti dva ho odtáhli hlavní branou dovnitř a on se cestou na schodech zklidnil. Omluvil se jim za své jednání, ale přesto mu kapesní nůž sebrali. Riskovat, že je vzápětí zabije a půjde po mužích z druhého auta, nechtěli. Popřál jim nepřítomným hlasem hezký večer a skoro jako mrtvola pomalu kráčel kupředu. Ti dva ho sledovali a pokrčili rameny. Avšak nůž si nechali a odnesli ho přímo panu Salierimu, který se nad jejich hlášením jenom nehezky zamračil, zamručel a povzdychl si.

Artur se zamkl ve svém pokoji. Sundal si brýle. Musel se uklidnit. Musel přemýšlet o něčem jiném. Z neznámého důvodu se mu však do mysli vracel obraz dvou zohavených těl před ním. Zakryl si obličej.

"Jsem stvůra," zašeptal tiše. Rychle vstal a šel si umýt ruce a obličej, jakoby to byl on, kdo je zabil, a snažil se zbavit jejich krve ze svých rukou a obličeje. V jeho mysli tomu tak bylo; řekl jim, aby tam jeli a zřejmě jeho varování nepochopili úplně. Proto jsou nyní mrtví. Opláchl si obličej a opřel se o umyvadlo, sledoval, jak mu z konečků vlasů padají kapky dolů do proudící vody, která je pohlcovala a mizela v odpadu. Opláchl si obličej znovu a snažil se zklidnit. Když se na sebe podíval do zrcadla, viděl jen ubožáka.

Nepovedlo se mu uklidnit a tak chodil z místa na místo po svém pokoji. Nikdy to nebyl jeho pokoj, ale měl to tak nazývat. Salieri předchozího majitele zabil před Arturovýma očima, to se dozvěděl až potom. Tak moc pracoval, aby Salieriho nikdy nezklamal, zatímco Salieri tajně plánoval, jak ho připravit o poslední členy jeho už tak malé rodiny, aby ho k sobě ještě víc připoutal. Chodil kolem dokola, od okna ke dveřím. A čekal. Na co? Možná na to, že mu zavolá Pratchett a zeptá se ho, zda by s nimi nechtěl oslavit jejich úspěšnou akci. Kroužil v malém kruhu vedle telefonu a snad si přál, aby se tomu tak stalo. Přál si, aby se nad jeho slovy jeho sourozenci jenom zasmáli a jeli rovnou domů, aby se nezdržovali a peníze si raději nechali. Tak moc si to přál!

Musel přestat myslet tak negativně. Pratchett, Nicolas ani Elizabeth přece nejsou hlupáci. Jistě si všimli, že na té stavbě něco není v pořádku. A proč by je vůbec posílal tam, aby tam zakopali peníze? Copak jsou úplně hloupí. Jistě se mu vysmáli, jeli rovnou domů a nyní si užívají peněz a vysmívají se Salierimu. Ano, tak tomu nejspíš bude. Tak proč se mu ruce tak moc třásly, když se jim chystal zavolat? Proč se stěží dýchalo jen při myšlence, že by jim měl zavolat, aby se tomu společně zasmáli?

Nakonec se posadil, ale nohou nervózně klepal. Byl to jeho nejhorší zlozvyk, který u sebe dokázal najít během těch pár let, kdy žil v tomhle sídle. Možná, že mu zavolají oni, že se sotva vrátili domů a někdo jim předtím ukradl auto. Trochu nuceně se snažil usmát. Ano, proč se tolik bojí? Nejsou přece hloupí. Jistě se stavili u nějakého obchodu, aby si rovnou něco koupili, Salieriho muži jim auto sebrali a oni jdou nyní po svých, takže mu rovnou zavolají, až se dostanou domů a budou si stěžovat, jak si z nich mohl tak nehezky vystřelit, s dodatkem, že jim někdo ukradl auto a Pratchett to těžce nese, nepřipomínaje v jakém to auto je stavu. Tak tomu nejspíš bude. Sám pokýval trochu hlavou na souhlas a snažil se uklidnit touhle myšlenkou.

Někdo najednou zaklepal na jeho dveře a on se k nim okamžitě podíval. Vstal a šel je otevřít. Za nimi stál jeden z osobních hlídačů Salieriho, který většinou stojí před jeho dveřmi. Tak co tady dělá? A proč přišel zrovna za ním? Pokud by ho Salieri volal, jednoduše by zavolal, jako obvykle. Leda...

Ledaže by se něco stalo.

Muž mu na otázku, co se stalo, neodpověděl, otočil se k němu zády a vydal se kupředu. Artur za sebou zavřel dveře a vydal se za ním. Ani trochu se mu to nelíbilo. Vždycky alespoň řeknou, o co jde, a nehrají kolem toho takovou tichou poštu. Vždyť se to stejně dozví za chvíli. Ledaže by to muž před ním nevěděl a Salieri to nechtěl řešit po telefonu. Ani trochu se mu to však nelíbilo. Přemýšlel, zda to bylo kvůli tomu útoku předtím. Ano, ruply mu nervy, ale každý má přece své hranice, kam až může dojít a potom už to nezvládne. On má, co se týče nervů, ty nejlepší. To, že jednou vybouchl, přece neznamená, že se zboří svět. Nebo snad ten Salieriho alespoň ne. Věděl, že reprezentuje rodinu Salieri, co se týče diplomatických věcí, ale i tam je potřeba, jak sám řekl, jisté agresivity. Doposud používal jen svou mírnou stránku, kdykoliv šlo o jakkoliv vážnou věc, kterou ho Salieri pověřil, aby ji vyřešil. Možná právě to s ním chce probrat. Možná, že je to něco ohledně práce, a oklikou se možná zeptá, proč tak vybouchl. Nebo mu to došlo a začne si ho dobírat. Musel se uklidnit dřív, než tam dojde. Jediné slovo o jeho sourozencích a zřejmě se stane skutečně vrahem. Vrahem Hlavy rodiny Salierů. Zakroutil nad sebou hlavou. Takhle přece myslet nemohl. Sešli spolu s tím mužem dolů po schodech a trochu se zarazil. Nikdo zde nebyl. Jen oni dva.

Že by se jednalo o zradu? Vyloučeno.

Pokud ano, svolal by si je všechny a přede všemi by přinutil onoho zrádce předstoupit a zastřelit se pouze za tu myšlenku. Kráčeli po podlaze, která připomínala spíše šachovnici. A stejně, jako různí pěšáci a postavičky ze šachů, postupovali i Artur s mužem před sebou kupředu bez pohledu zpátky. Očima se rozhlédl kolem sebe. Tohle bylo vážně divné. Nikde neviděl jedinou nohu, přestože před malou chvílí tady jistě postávali lidé a řečnili, nebo alespoň ti dva, kteří... rychle zahnal svou myšlenku a soustředil se na cestu před sebou. Slyšel zvuk hodin a pouze očima k nim zabloudil za sebe. Kyvadlo se hýbalo ze strany na stranu a po chvíli se spustil jakýsi zvonek, který oznamoval přesně půlnoc. Z hodin vykoukla kukačka, dvakrát zakukala a zase zmizela v malém domečku, aby po třech vteřinách mohla znovu vylézt a zakukat svým otravným hlasem, který Artur nenáviděl už od prvního dne, kdy viděl ty jinak překrásné hodiny. Znovu pohlédl před sebe a s mužem zahnul do chodby, směrem ke dveřím, za kterými většinu času Salieri trávil o samotě. Většinou před nimi stálo plno lidí, ale dnes večer tam nikdo nezdál. Takže s nimi chce něco důležitého probrat, se všemi.

Zastavili se před dveřmi a muž na ně zaklepal. Artur trochu zakroutil ztuhlým ramenem. Brzy si ho bude muset obvázat znovu, protože mu obvaz jistě už prosákl krví. Ale to mu bylo jedno. Prosil, snad si v duchu přál, aby mu Salieri řekl narovinu, že jeho sourozenci na to místo nešli, nebo se jim povedlo utéct v čas a už je kontaktovali, že to někdo naplánoval a oni o tom nakonec nemají ani ponětí. Možná, že se řidič předtím bavil o něčem jiném. Pořád hledal jakousi malou naději, protože si nemohl připustit... že by doopravdy zemřeli.

Dveře se pomalu se zaskřípáním otevřely a Artur se díval nepřítomným pohledem před sebe. Když zamrkal, k jeho překvapení místnost před ním byla prázdná, jen Salieri seděl na svém trůně. Kdo tedy otevřel ty dveře? Jako první dovnitř vešel muž před ním a pokračoval rovnou k Salierimu. Artur na chvíli zaváhal a potom se také vydal kupředu. Čím dřív mu Salieri řekne, co mu chtěl říct, tím dřív bude moci odejít a zavolat svým sourozencům. Sotva však překročil práh, uvědomil si skutečnost, která mu doposud unikala, a přesto si jí byl vědom víc, než Salieri a muž před ním. Avšak hned učinil další krok, poklidně zavřel oči a trochu se pousmál, zatímco za ním dva muži zavírali dveře. Artur mezitím poklidně kráčel kupředu. Předtím, než muži zavřeli dveře na dva zámky, otočil se k nim a sledoval tu malou škvírku, jak se zmenšovala, až se dveře se zaduněním zavřely a uvěznily ho v místnosti, kde byl Salieri a pár dalších lidí. Bylo to tak jednoduché, tak primitivní a on si nad tím lámal hlavu. Taková hloupost...

Už mu to došlo.


Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře