Všichni chtějí vládnout světu 14

27. prosinec 2015 | 07.00 |
› 

Pohřben pod konstrukci velkého domu zanadával Nicolas na Pratchetta, že měli zdrhat. Najednou vyletělo několik kovových tyček nahoru a Nicolas se poškrábal na hlavě. Rozhlédl se kolem a ptal se, který idiot to nedodělal, takže to na ně sletělo. Až potom pohlédl směrem k místu, kde měli předtím zaparkované auto. Nejistě polkl a postavil se hned Pratchettovi do výhledu, který pomáhal Elizabeth vstát. Pratchett se oprášil od prachu a zakašlal. Hned se zeptal, stejně jako jeho bratr, který idiot to nedodělal, a rozhlížel se kolem. Zarazil se na podivně se usmívajícím Nicolasovi.

"Uhni, nevidím," řekl mu Pratchett pouze a pokoušel se svého bratra trochu odstrčit. Nicolas musel dělat všechno proto, aby se na to místo nepodíval. Elizabeth jen vykulila oči, když spatřila prázdné místo a žádné auto. Podívala se očima na Nicolase a potom na Pratchetta. Zatahala ho za ruku, že někde za nimi spatřila někoho utíkat, pochopitelně lhala. Nicolas si oddychl, když se Pratchett otočil a sotva se rozčíleně podíval zpátky, že tam nikdo nebyl, zarazil se. Oba mu stáli v rozhledu a nevinně se na něj usmívali. "To mi děláte naschvál, nebo co?" zeptal se už trochu zlým hlasem a oba je posunul od sebe, takže viděl dokonale, ale hned na to vykulil oči, pusa mu klesla dolů a on dostal tik do oka. Místo, kde předtím Nicolas zaparkoval, bylo prázdné. Pratchett se zhluboka několikrát nadechl, jakoby si sám říkal, aby zůstal v klidu, aby se nerozčiloval, ale potom zakřičel jako nějaký maniak, držíc se za hlavu, trhajíc si vlasy a pobíhal sem a tam, nadával a hledal toho, kdo mu sebral auto.

Elizabeth mezitím přemýšlela a nechala Nicolase, aby utíkal za Pratchettem a pokoušel se ho zastavit.

"Když se nad tím zamyslíte," řekla jen tak do vzduchu, protože jí ani jeden z bratří nevěnoval pozornost. "Artur nás sem poslal... Potom to na nás celé spadlo. Není možné, že by..." Zarazila se uprostřed věty a spolkla poslední slova. Kousla se do rtu. Nyní se na ni už oba dva zaujatě podívali a zeptali se jí, co tím chce říct. Pokrčila rameny. Byla to jen myšlenka, ale... "Co když... je Artur zrádce?"

Nicolas i Pratchett mlčeli. Zažehnala tak pohromu ohledně auta, ale bohužel vytvořila nevědomky další. Jako první promluvil Nicolas, že je to pravděpodobné. Proč by je jinak sem posílal? Pratchett se však trochu zamračil. Poznamenal, že o tomhle možná vědět nemohl. Nicolas se na svého bratra podíval s otázkou v očích; a i kdyby to věděl, stejně by je nevaroval.

"Možná, že tohle naplánoval Salieri, aniž by Arturovi cokoliv řekl. Možná, že mu jenom řekl, aby nás sem poslal, a zbytek utajil," navrhl Pratchett. "Moc dobře víme, že dokáže být pěkně podlý."

Nicolas ještě něco zabrblal ve stylu, že Artur rovná se lhář, ale potom se podíval po stavení, které pravděpodobně ti dva pochybně spící dělníci na ně spustili. Pratchett se musel delší dobu vyrovnávat se ztrátou svého tolik milovaného auta, ale potom jako první navrhl, aby Salierimu trochu zvedli mandle. Oba se na něj tázavě podívali.

"Když se nás pokusil zabít, tak proč ho nedopálit ještě víc?" zasmál se Pratchett pobaveně a jeho sourozenci ho zpočátku nechápali. Potom Elizabeth prudce vstala, přešla kousek dál, odházela pár zbytků z lešení a začala hrabat v zemi. Vytáhl balík s penězi a nehezky se ušklíbla.

Souhlasila s Pratchettem, že jsou už v podstatě mrtví, takže jim i tohle náleží s plnými úroky a nemusí se s nikým dělit, a radostně zatřásla s taškou plnou peněz a prapodivně se přitom zasmála. Oba bratři ji jen tiše sledovali. Potom se Nicolas trochu ušklíbl a přešel k Elizabeth, aby jí pomohl na nohy, ta si tašku přitiskla na prsa ještě víc, jakoby mu přímo říkala pohledem, aby na její odměnu nesahal. Pratchett se jen pozasmál, že se jich bát nemusí, že ji rozhodně nekousnou, pokud nebudou muset.

Po delším kličkování mezi zbytky stavby se konečně dostali ven a podívali se na zřícenou konstrukci. Všichni tři se shodli na tom, že by tohle znovu stavět nechtěli, a za radostného smíchu se vydali zpátky do toho malého bytu, který vlastnili. Úplně zapomněli na onu myšlenku, že by Artur mohl být zrádce. Takový nesmysl. I kdyby to byl rozkaz, neposlal by je na jistou smrt. Jistě by je varoval, pokud by věděl něco víc. Svému bratrovi mohli věřit úplně ve všem. A možná to byla ta chyba, uvědomili si po cestě, ale nijak se tím netrápili, když Elizabeth vešla do obchodu, koupila pár lahví vína se slovy, že tohle musí pořádně oslavit, takže šetřit rozhodně dnes večer nebudou, alespoň pro tentokrát ne. Když už jsou mrtví, nikdo se na ně přece zlobit nemůže.

Když dorazili do svého bytu, Elizabeth jenom poznamenala, že se sem na dva dny nevrátí a je tady nepořádek jako po světové válce. Nicolas se ušklíbl a podotkl, že to jeho chyba není. Na to ho Pratchett mírně praštil do hlavy a trochu přiškrtil, aby se přiznal, že to je jeho chyba. Elizabeth se zasmála a zakroutila nad nimi hlavou. Trochu jim poklidila ze stolu prázdné láhve od vína a piva a dala je dolů na zem předtím, než na stůl položila několik nových a plných lahví alkoholu. Přemýšlela, zda by jim měla říct o svém úlovku, ale nyní by mohli být příliš hlasití a příliš rozdovádění, aby si ho prohlédli zblízka a zkontrolovali ho pořádně, když budou trochu opilí, možná, že to nebude až tak velké překvapení. A tak nalila do tří skleniček červené víno. To už však Pratchett vzal láhev, poděkoval jim za dobře odvedenou práci a napil se z láhve. Elizabeth nad ním zakroutila hlavou, a tak si přiťukla alespoň s Nicolasem.

Po delší chvíli, kdy se ocitli v hlubokém vínovém oparu, kdy Pratchett otupěle sledoval láhev ve své ruce a ptal se jí, proč je zatraceně zase prázdná, když ji sotva otevřel, přemýšlela Elizabeth, zda jim to říct. Když viděla, že se Nicolas řítil do koupelny, protože mu bylo podle všeho zle, musela se zasmát a zapomněla na to, co jim chtěla říct. Moc dobře si vzpomínala, že Nicolas nikdy pořádně pít neuměl. Jednou jí řekl, že alkohol přímo nenávidí, ale protože by si o něm mysleli, že je jiný, že nepatří do rodiny, tak si vždycky nějakou tu skleničku vzal. Ovšem hned po první polovině malé skleničky vína běžel pryč z místnosti, protože mu bylo špatně. Chápala ho, Pratchett by si ho zase dobíral. Proto nyní vyčkával, až se Pratchett opije jako první dřív, než nechá své tělo, aby zareagovalo na tu odpornou tekutinu a vyvrátilo ji zpátky. Ale Elizabeth se mu i tak smála.

Když se po chvíli vrátil, rozhodla se Elizabeth, že déle už čekat nebude. Když konečně po krátké, ale namáhavé chvíli konečně upoutala jejich pozornost, mohla si poklidně oddychnout, že ji začali vnímat. Dala láhve s vínem a pivem pryč, na což hned Pratchett protestně vstal, ale Nicolas ho hravě uzemnil zpátky do křesla vedle něj.

"Tak co je zas?" zeptal se Pratchett otráveně a pobaveně se rozesmál. Bylo přece nemožné, aby tak rychle vystřízlivěl. Nicolas si povzdychl a chytil se za hlavu. Jen z pár kapek už měl kocovinu a nechtěl pokračovat v tomhle přežívání spolu s jeho sourozenci. Elizabeth hrdě vypnula hruď a poznamenala, že nyní jim vypadnou oči z důlků, na což hned pratchett zareagoval, že mu vypadne něco mnohem většího a rozesmál se, zatímco Nicolas vedle něj kroutil hlavou, ale také se trochu smál. Elizabeth je oba praštila a vrátila se zpět ke své vážné řeči.

Bez delšího proslovu vyndala si ze šatů velký diamant a oba její bratři zpozorněli. Pratchett rychle vystřízlivěl, prohlédl si diamant zblízka a chtěl ho vzít do ruky, ale Elizabeth si ho v čas znovu přivlastnila. Držela ho před ním a nepouštěla ten kamínek z ruky.

"Kde jsi k tomu přišla?" zeptal se Pratchett zaujatě a prohlížel si ten třpytící se diamant ze všech stran. Nicolas si drahokam prohlédl a poznamenal, že to je jen nějaký šutr. Hned na něj oba dva zle zasyčeli, jako nějací hadi, že je ignorant. Elizabeth řekla narovinu, že se jím ochomýtal chlápek, který pořádal tu oslavu, tak mu ho prostě sebrala. Nicolas se zasmál, že je neuvěřitelně podlá. Ujistila ho, že jí hned může omotat kolem těla liščí kůži a ona ji bude hrdě nosit. Nicolas se rozesmál, že to rozhodně nikdy neudělá, jinak ho kousne. Pratchetta tím náramně pobavil.

"Ale když se nad tím zamyslíš, Salieri nám všechny ty prachy, co jste mu dali od jeho zlodějíčků předtím, hezky rychle vrátil," poznamenala Elizabeth zaujatě a posadila se do točící se židle. Neodolala a hned se na ní potočila, jako malé dítě, dokud ji Pratchett nezastavil. Našpulila pusu, že jí nedovolí se ani trochu pobavit. Pratchettův pohled padl znovu na diamant v její ruce.

"Co tím myslíš?" nechápal Pratchett a znovu se posadil. Elizabeth se nehezky ušklíbla a opřela se o křeslo, prohlížejíc si svůj nový šperk. Zřejmě chvíli přemýšlela, zda ho vloží do prstenu, nebo ho bude hrdě nosit na prsou jako součást náhrdelníku. Nebo ho zpeněží. Až potom zareagovala na Pratchettovu otázku a pobaveně se na něj usmála.

"Za co si myslíš, že si kupují jeho lidé mě a jiné, hm? Za prachy, které se mu vrátí," vysvětlila mu Elizabeth klidným, skoro hrdým hlasem. "Tudíž, jako bychom mu ty prachy sebrali přímo před očima už dříve."

Nicolas se rozesmál.

"Jsi geniální, sestřičko, ani nechápu, proč jsem o tobě kdysi pochyboval. Přitom jsi dokonalý zločinecký génius," řekl hrdě a roztočil ji na křesle. Zasmála se, a když se zastavila, prohlédla si kámen v ruce.

"Pouze mozek, Nicolasi, pouze mozek," opravila ho milým hlasem a hleděla na třpytící se diamant v její ruce. Nemohla se vynadívat na jeho krásu. "Vy jste tělo, které to může udělat."

"Ale bez mozku tělo fungovat jednoduše nebude," namítl Nicolas s úšklebkem.

"Nelichoť mi nebo tě okradu," mrkla na něj Elizabeth a oba se rozesmáli. Pratchett se napil z láhve a zamyslel se. Zeptal se Elizabeth, co hodlá dělat, pokud se to Salieri dozví. "Ujistila jsem se, že se to nikdo nedozvěděl. Pouze vy dva to víte. A přísahám, že pokud to někde ceknete, zapomenu na to, že jsme příbuzní a vymlátím z Vás duši."

"To raději riskovat nebudu," řekl Nicolas narovinu.

Pratchett mu poradil, aby se řádně napil, a když už ho k tomu skoro nutil, zazvonil jim najednou telefon. Všichni tři se podívali směrem ke stolu. Elizabeth se usmála.

"Jestli je to Artur, vymlátím z něj po telefonu přiznání, že o tom nic nevěděl," zasmála se pobaveně, schovala svůj diamant, když šla ke stolu, a zvedla hovor a příjemným hlasem Artura pozdravila. Zarazila se však, když neslyšela jeho obvyklé povzdychnutí ani hlas. "Arture?"

Nicolas i Pratchett zpozorněli. Artur by jí ihned začal vyčítat, že nemá lidi oslovovat přímo, co kdyby to byl někdo jiný. I když upřímně řečeno jim většinu času volal pávě on kvůli další práci. Elizabeth pokrčila rameny, když se nikdo neozval a už by sluchátko položila, když v tom se najednou ozval prapodivný hlas, který neznal ani jeden z nich.

"Zdravím Vás, Salieriho psi," oslovil je někdo. Elizabeth si znovu dala sluchátko k uchu a mlčela. Potom se jen zeptala, kdo je a jak získal tohle číslo. Měla trochu strach, ale hravě to skryla za vážným hlasem. Muž na druhé straně hovoru ji ujistil, že se nemusí nijak bát. Pratchett mezitím přešel k oknu a trochu roztáhl žaluzie, aby viděl ven. "Řekni svému bratrovi, aby se přestal dívat z okna, nebo mu hlavou proletí kulka," slyšel Pratchett hlas muže, rychle pustil žaluzie a s rukami zvednutými pomalu kráčel pozpátku pryč od okna. Podíval se váhavě na Elizabeth, jakoby v jejích očích hledal odpověď na nevyřčenou otázku; kdo to volá?

"Kdo jste?" zeptala se Elizabeth trochu zle.

"Nemusíš se bát, zatím se Vás nechystám zabít," řekl muž narovinu a podle zvuku kolem poznala Elizabeth, že si zapálil doutník nebo cigaretu. Slyšela jeho vydechnutí a nejistě polkla. "Myslím si, že tví bratři jsou všichni s tebou, nepletu se? Vlastně ne, zapomněl jsem na vaši černou ovci rodiny."

"Co tím myslíš, černou ovci?" zopakovala po něm Elizabeth, nyní už rozčíleně. Hlas na druhé straně se pobaveně pozasmál. Mírně se kousla do rtu. Kolik toho o nich ví? Salieri je přece ujistil, že pokud pod ním budou pracovat, budou pod jeho ochranou i přesto, že nebudou nosit jeho jméno. "Chceš snad nějaké informace, zmetku?" zeptala se Elizabeth zostra a trochu se zamračila.

"Uklidni se," řekl muž klidným, vlídným hlasem. "O informace mi nikdy nešlo. Pamatuji si moc dobře na vaši Aničku pár dní zpátky. Celkem nehezky jste mým lidem zavařili. No co, byli to hlupáci. Varoval jsem je, aby tomu syčákovi nevěřili, ale oni chtěli zbraně, které jsem jim neposkytl."

"Kdo jste?" zeptala se Elizabeth znovu.

"Když jsem je tehdy odmítl, chtěli jít za Salierim. Jen hlupák by si kupoval zbraně s několika násobnou cenou. Potom jeden hlupák přišel s nějakou krysou, která by jim mohla sehnat zbraně příliš nízko pod cenou. Varoval jsem je, že by to mohla být past, ale oni byli tak naivní," povzdychl si muž zklamaně. Zeptal se Elizabeth, zdalipak jí ty šaty už příliš nesvazují. Elizabeth hrdě poznamenala, že o ni mít strach nemusí.

Muž se rozesmál.

"Chcete nás zabít?" zeptala se pobaveným hlasem.

"Ano," řekl muž narovinu a Elizabeth mírně vykulila oči. "Ale můžete být klidní, dnes večer mám na práci ještě něco jiného. Jen tak mimochodem, napadlo mě... když jste si tak moc blízcí se Salieriho pravou rukou, Arturem Salierim, pročpak Vás nevaroval dnes večer, když jste málem zemřeli na té oslavě. Proč Vás nevaroval... když se na Vás zřítila ta stavba?" V místnosti nastalo hrobové ticho, zatímco mužův jedovatě sladký hlas zněl ze sluchátka tak hlasitě, že to slyšeli Pratchett i Nicolas. "Přemýšlejte o tom," zašeptal muž potom a potom zavěsil.

Elizabeth sluchátko pomalu položila zpátky. Opřela se o stůl. Pomalu, zhluboka se nadechla.

Hodinová ručička se posunula na další hodinu. Čtyři hodiny ráno pomalu odbíjely na velkých hodinách, zatímco v místnosti panovalo ticho.


Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 14 karolinajedes 29. 12. 2015 - 20:49
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 14 spisovaterka 31. 01. 2016 - 18:51