Všichni chtějí vládnout světu 15

3. leden 2016 | 07.00 |
› 

Artur pomalu kráčel kupředu, díval se Salierimu přímo do očí a chvilkami očima pozoroval muže, kteří se vynořovali zpoza sloupů, kolem něj, zatímco se musel trochu usmívat. Bylo to tak prosté a on si nad tím lámal hlavu takovou dobu. Zastavil se nedaleko Salieriho a znovu na něj upřel pohled svýma pronikavýma očima. I Salieri ho chvíli jen tak tiše sledoval. Nakonec se trochu netrpělivě nadechl a opřel se o své křeslo o něco víc. Hned na to se však nehezky zazubil a pozdravil Artura. Omluvil se mu, že si ho zavolal hned, sotva přišel z práce, ale potřeboval s ním něco probrat. Rozhodně to není kvůli tomu, co se stalo na dvoru, pomyslel si Artur a mlčel, zatímco se Salieri rozpovídal o tom, co se dělo na oné oslavě. Klidným, však vážným hlasem hovořil směrem k Arturovi, že si přece nemohl dovolit neuspět, zatímco nosí jeho jméno.

"Můžeš to nějakým řádným způsobem vysvětlit, Arture?" zeptal se ho zdvořilým hlasem. Artur se mu podíval přímo do očí. Sledoval oči bestie, která kolem něj kroužila v kruhu, zatímco on byl pouhou kořistí. Neodvrátil však pohled, nýbrž se usmál ještě víc.

"Není nic, co bych měl vysvětlovat," řekl Artur krátce. Nemohl mu přece říct, o čem se předtím bavil s Lucky Lucianem. Tak či onak, moc dobře věděl, co ho čeká, co by ho čekalo, i kdyby to řekl. Slyšel kroky za sebou a očima pohlédl trochu na stranu, aby sledoval dva muže, kteří k němu šli zezadu a dívali se chvílemi na něj, chvílemi na Salieriho. Salieri vstal ze svého křesla a muži se zastavili v Arturově těsné blízkosti.

Artur spokojeně zavřel oči, když slyšel lusknutí Salieriho prstů. Klesl na kolena po prudké ráně do hlavy. Druhý muž ho chytil za vlasy a donutil vzhlédnout k Salierimu. Kupodivu vstal a šel pomalu k němu. Zastavil se před ním.

"Řekni, Arture, proč jsi mě zradil?" zašeptal skoro zoufalým hlasem. Otočil se k němu zády, potom se však prudce otočil zpátky k němu a pokračoval, ještě naléhavějším hlasem, pochopitelně hraným. "Ne... Zeptám se tě jinak – proč jsi zradil naši rodinu?"

Artur se musel na chvíli zasmát. I kdyby odpověděl jakkoliv, rozhodnutí Hlavy rodiny už nezmění, i kdyby se o to pokoušel sebevíc.

"Varoval jsem je, abych ochránil svou jedinou rodinu, kterou jsem kdy měl," řekl klidným tónem hlasu a vzhlédl k Salierimu beze strachu v očích. Hned na to ho muž udeřil do břicha a kopl do tváře. Uzemnil ho nohou na podlaze. Salieri zakroutil hlavou se slovy, že mu zašpiní koberec.

"My přece jsme rodina, Arture," pokračoval Salieri naléhavějším hlasem, než kdy dřív, a předstíral, že se třese po jeho krutých slovech. "Zapomněl jsi snad?"

Artur se trochu zamračil, a když ho znovu zvedli ze země, odplivl si před Salieriho. To ho očividně nepotěšilo.

"Nikdy jsem tě nenazval Otcem jinak než z povinnosti," řekl Artur arogantním hlasem a díval se Salierimu přímo do očí. A to Salieriho štvalo nejvíce. Jak si takový červ, jako byl právě on, dovoluje dívat jemu přímo do očí?! Tiše zuřil. Zhluboka se nadechl, zavřel oči, usmál se a roztáhl ruce.

"Nemůžeš mi to mít za své, synu, porušil jsi pravidla," řekl upřímným hlasem. Muži, kteří drželi Artura, po celou tu dobu jejich rozhovoru mlčeli a vše tiše poslouchali. Už z něj ani neměli strach, přestože předtím viděli, že málem uřezal jejich kolegovi ucho. Měli rozkaz, který je snad duševně posílil natolik, aby se Artura už nebáli. "Je to tedy více než pochopitelné."

"Ničeho nelituji," zašeptal Artur s úsměvem, zatímco měl na tváři trochu krve z předešlé prudké rány.

"Hm?" otočil se na něj Salieri a nahnul se k němu, jakoby ho neslyšel předtím pořádně.

Kývl na muže zleva od Artura, který vytáhl svou pistoli a přiložil její hlaveň k Arturovu spánku.

Artur se spokojeně usmíval i nadále. Pomalu zavřel oči. Ničeho nelituji. Byla to pravda. Moc dobře si vzpomínal na Salieriho, který ho kdysi přijímal do rodiny, a dobře zná i Salieriho, který ho z ní nyní káže, protože se z něj stal nehezký parazit v jeho zahradě, kde jsou jinak poslušní paraziti. Nemůže si přece dovolit, aby mu jeden odporný červ ničil jeho vlastní řád. Trochu se ušklíbl.

"Jen myšlenka na to, že jsem Vám mohl pomoci, až doteď," řekl Artur poklidným hlasem, s úsměvem na tváři a vzhlédl k Salierimu. Je mi to líto, Pratchette, měl jsi pravdu. "mě uklidňuje. Nelituji toho, že-..."

Pistole zaštěkala.

Artur padl prudce k zemi. Díval se neznámo kam. Však z jeho očí spadla poslední slza, při vzpomínce na jeho sourozence předtím, než se mu kulka prohnala hlavou, a dotkla se země, kde se hned rozpustila. Nedozví se, že jeho sourozenci jsou naživu, nedozví se, že mají peníze, nedozví se, že nyní oslavují a považují ho za zrádce. Nic se už nyní nedozví.

"Ukliďte ten nepořádek," řekl Salieri lhostejně a utřel si ruce, jakoby si je on sám zašpinil. Sledoval Arturovy prázdné, nyní už chladné oči, zatímco ho muži zvedli a odtáhli pryč, a třetí, který zrovna vešel, začal čistit krev z koberce, aby byl zase krásně čistý, bez poskvrny, kterou na něm zanechal ten podlý červ. Zatímco hodiny ve městě odbíjely další hodinu, kopali dva svalnatí muži v nedaleké zahradě poblíž sídla Salieriho hlubokou jámu. Třetí muž stál nad tělem Artura a kouřil. Sledoval jeho vychladlé oči a poslední úsměv. Zpod saka mu vyndal brýle a uschoval si je.

"Nakonec skončil jako všichni ostatní, s kulkou v hlavě," poznamenal jen tak do chladné letní noci. Vzhlédl k měsíci. Život i Salieri jsou nevyzpytatelné svině. Když Artura ti dva zvedli, zastavil je a přešel k Arturovi. Naposledy mu řekl sbohem, sklopil mu víčka, spojil mu ruce a odstoupil, aby ho mohli položit do hrobu. Zatímco ho zasypávali, muž se za něj pomodlil, když Artur Salieri mizel pod hromadou hlíny.

Muž se zhluboka a tiše nadechl, s pohledem na sídlo rodiny Salierů. Z balkónu je sledoval sám Salieri. Litoval vůbec toho, že se zbytečně zbavil svých tolika věrných psů za jednu noc?

Kéž by jenom věděl celou pravdu.

Když muži udupali hlínu, vydali se rovnou zpátky se smíchem, že už je nikdo nebude komandovat, avšak třetí muž zůstal a dokouřil svou cigaretu. Sledoval náhrobek, který měl Artur nad onou kupou hlíny. Předtím vypadal, jakoby spal. Avšak oči měl trochu mokré, když mu je zavíral. Co byla jeho poslední myšlenka, když se mu proháněla kulka hlavou?

Povzdychl si. Típl cigaretu. Poplácal chladný, mramorový náhrobek, rozloučil se s přítelem a bez dalšího slova odešel. V hlavě mu pořád zněla jedna a ta samá otázka, na kterou se už odpověď nedozví.

Na co Artur Salieri myslel těsně před svou smrtí?

Pozn. Omlouváme se za tak krátkou (a poměrně smutnou) kapitolu, ale doufáme, že nám to odpustíte. Artura jsme si skutečně oblíbili. Věděli jsme, že k tomuhle dojde už od samotného počátku. Zkuste myslet jako Salieri – považoval to za zradu, když je varoval. Ano, byli jeho rodina, ale když přijal jeho jméno, přijal Salieriho potažmo za svého otce. Takže na to do jisté míry právo měl. I tak můžeme s čistotou v srdci říct, že tu svini Salieriho skutečně obdivujeme. Kdo by se jen tak zbavil tolika lidí během jednoho dne?


Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)


PS: Další kapitoly budou trochu vzpomínkové, takže ti, kteří nemají rádi "flashbacky" o hodně přijdou, protože se dozvíte plno věcí, např. jak Pratchett přišel o oko, kde Nicolas získal svůj meč, nebo proč jen Artur patřil do rodiny Salieriho. Takže si to nenechte ujít! ;)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 15 karolinajedes 03. 01. 2016 - 14:31
RE: Všichni chtějí vládnout světu 15 the-lonely-part 05. 01. 2016 - 10:12
RE: Všichni chtějí vládnout světu 15 spisovaterka 08. 01. 2016 - 22:37
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 15 karolinajedes 10. 01. 2016 - 09:40