Spisovaterka | Až mě probudíš 1

   Nevím přesně, kdy to začalo. Doktorem jsem se chtěl stát vždycky. Viděl jsem tolik promarněných životů, které nemohly být zachráněny. Už jako mladý jsem toužil tyto křehké životy a jejich duše chránit a vracet je zpátky do pořádku, aby fungovaly o něco déle a srdce druhých tak nemusela trpět. Avšak spletl jsem se. I já jsem byl jenom pouhým člověkem, který není všemohoucí, a tak se jednoho večera stalo, že má vlastní matka zemřela v mé náruči po dlouhé době, kdy bojovala s rakovinou. Tu noc jsem po dlouhé době plakal. Pamatuji si na dny, kdy mí pacienti umírali jeden za druhým a já z toho měl výčitky svědomí, jako bych to já byl ten vrah, kdo jejich životy ukončil a násilně je vyrval z tohoto světa. Nyní od smrti mojí matky uplynulo celkem šest let. Jako správný dvacetiosmiletý muž bych měl pomalu, ale jistě myslet na to, co ve svém životě chci dále dělat;  nalezení partnerky, založení rodiny, pozorování vnoučat, jak přicházejí na svět... tyto aktivity mě nikdy nelákaly, ale matka by určitě byla ráda. Můj život je hlavně přežívání v ordinaci a kontrolování těch, kteří měli to větší štěstí a nezemřeli pod rukami mých kolegů. Pamatuji si, že mi říkali Doktor zázraků, když mi neumíral ani jeden pacient pod rukami. To se změnilo, když jsem viděl umírat matku. Od té doby mi zemřelo pod rukami příliš velké množství lidí. Nakonec jsem se nad tím už nepozastavoval a přijal realitu. Nemůžu si však stěžovat; spoustě lidí jsem také pomohl a vrátil je zpátky na nohy, do psychiatrické léčebny chodím, protože, jak lidé uvnitř říkají, dávám pacientům naději.

   Často navštěvuji hrob matky. Nikdy mi neřekla, kdo je můj otec, a já po něm nikdy nepátral. Když se za celý můj život nemohl ozvat, nebylo potřeba ho vůbec znát. Pokaždé jsem před jejím hrobem vykládal, co se dělo každou hodinu mého života bez ní. Jako by nikdy neodešla. Mluvil jsem a mluvil. Jako by mě poslouchala. Nezapomněl jsem. Její výročí smrti mám zaznačené všude, ne proto, že bych na to datum někdy zapomněl, ale protože jsem se v den její smrti pokusil spáchat sebevraždu. Nebýt mladíka, který mi v tom zabránil, zřejmě by můj život skončil dole pod mostem v chladné vodě s rozbitou lebkou kvůli ledu a mé tělo by bylo podchlazené během pěti minut, ne-li méně. Měl jsem to promyšlené, ale on...

   Doposud si pamatuji ty jeho prazvláštní oči, které se na mě v tu chvíli, kdy mě jeho ruce držely a jeho ústa prosila, abych neskákal, dívaly. Odstín hnědé smíchaný s jasným leskem zlata. Ty jeho oči vidím pořád před sebou. Tak krásné barvy jsem dlouhou dobu ve svém životě neviděl a díky vzpomínce na něj mám pořád sílu léčit a zachraňovat, někdy už předem ztracené životy. Od té doby jsem ho neviděl. Nezeptal jsem se ho na jméno, proč také, že? Jenom mi zachránil život. Úplný cizinec.

   Avšak předtím, když jsem stál před hrobem své matky, nemohl jsem myslet na nic jiného, než na ty jeho oči. Proč na něj pořád myslím? Nenáviděl jsem ten pocit, když se mi zdálo o tom, že padám a on mě najednou zastavuje a staví zpátky na nohy. Říkat věci typu: Zamiloval jsem se, by byly směšné. Podíval jsem se na hrob své matky a poupravil jí čerstvé lilie, které jsem jí donesl. Vždycky je milovala. Pamatuji si, jak k nim voněla, jen pár dní předtím, než se to stalo. Posadil jsem se vedle chladného kamene a opřel se o něj. Začalo pomalu sněžit a mně byla zima. Vyšel jsem z ordinace jen s kabátem, bez šály a čepice. Matka by po mně jistě křičela, ale já ji musel znovu vidět. Přál jsem si, aby mi i po tolika letech znovu zazpívala její oblíbenou píseň, přál jsem si slyšet její hlas. Nakonec jsem na hřbitově zůstal několik hodin vedle jejího hrobu a plakal nad její ztrátou kdesi v minulosti. Dej se dohromady, sakra! To jsem si říkal, ale slzy jsem zastavit nemohl. Jen myšlenka na to, kolik lidí jsem ztratil kvůli své neschopnosti, mě bolela čím dál víc.

   "Sebastiáne?" slyšel jsem, že mě někdo oslovil a prudce jsem vzhlédl k tomu, komu ten hlas patřil. Ach, Fredy. Kolega, který je skutečný přítel. Vždycky věděl, kde mě může hledat. Chvíli mě zdrceně sledoval a nakonec mi pomohl na nohy. Poplácal mě po zádech a řekl mi milá slova, že se nezmíní o tom, že jsem zase odešel z práce předčasně. Přikývl jsem a poděkoval mu. Jako jediný věděl, proč odcházím z ničeho nic z nemocnice bez oznámení. Nejednou mě tady našel. Jsem mu za to vděčný. Byl jako můj anděl strážný. Když mě našel poprvé, byl jsem prý na pokraji smrti. Na jeho rozkaz jsem se musel dát do kupy, ale i on věděl, že i přes mou někdy nepříjemnou masku jsem také jenom člověk. Podíval jsem se do jeho náruče, nesl rudé růže. Mlčel jsem i on mlčel. Položil je vedle lilií tak, aby se vázy, ve které byly, ani nedotkl. Narovnal se, pomodlil se a trochu se pouklonil. Dělal to vždycky. Podle jeho slov tak zdravil mrtvé. Říkal mi pokaždé, kdy tohle udělal, abych také pozdravil, ale já jsem ho vždycky odmítl, stejně tak nyní.

   S otázkou, zda se už vracím, nebo ještě zůstávám, jsem jeho nabídku, že mě doprovodí do nemocnice, nemile odmítl se slovy, že potřebuji ještě chvíli myslet o samotě. Jen přikývl a pomalu se vytratil ze hřbitova. U brány na mě ještě zakřičel, abych si po návratu dal něco teplého, a potom zmizel za černou bránou hřbitova. Pohlédl jsem na hrob matky a oprášil z něj bílý prášek, který během té chvíle na něj stihl dopadnout. Pohladil jsem chladný náhrobní kámen. Chvíli jsem se jen tak díval do prázdna a nakonec jsem odešel. Matku by rozhodně nepotěšilo, že se pořád utápím v minulosti, ale já na ni prostě nemohl zapomenout. I kdybych se snažil... kdo by mohl zapomenout jedinou osobu, která ho podporovala už od malička, až po její brzkou smrt?

   Neměl jsem chuť vracet se do nemocnice. Chtěl jsem zajít do jednoho z nočních podniků a dát si nějaký alkohol, abych zapomněl na smutek a po dlouhé době se zase zasmál s ostatními. Sice to byl vždycky jenom smích, díky kterému ze mě vycházel alkohol, ale podle ostatních mi to pomáhalo. Možná proto jsem nechodil pít příliš často. Zazvonil mi telefon. Byla to Mary, kolegyně, kterou jsem odjakživa obdivoval. Tak mladá a krásná a pod jejími rukami se všichni uzdravovali rychleji. Když jsem kráčel skrz zasněženou ulici, díval jsem se chvíli kolem, než jsem hovor konečně zvedl. Pochopitelně mi hned vyčítala, na co myslím a co si to dovoluji, že si jen tak odejdu, nikomu nic neřeknu a vypařím se na několik hodin. Měla pravdu, jsem nenapravitelný a může mě to stát místo. Po chvíli se konečně zklidnila a začala klidným, milým hlasem.

   "Měl by ses vrátit, očekáváme tady hromadnou nehodu," řekla krátce.

   "Autonehoda?" zeptal jsem se. V takovémhle nehezkém počasí... Kdo by vůbec chtěl někam jezdit, a to dobrovolně? Vyrazil jsem rychlejším krokem zpátky. "Kolik je obětí?"

   "Deset, z toho dva mladiství," informovala mě krátce a já zavěsil. Rozběhl jsem se kupředu. Nemohu jim dovolit zemřít, když jsou ještě tak mladí. Nemohou přece za to, že se dostali na špatné místo ve špatný čas. S touhle myšlenkou jsem utíkal po zledovatělé cestě zpátky do nemocnice, abych se ujistil, že jejich životy nepřijdou vniveč. Mají jistě plno plánů; studovat, poznávat nové věci, zamilovat se. A spoustu dalšího. Nejsou jako já. Proto jim musím pomoct za každou cenu.

   Do nemocnice jsem se vrátil po pěti minutách. Sanitka dorazila krátce po mně. Neměl jsem moc času. Díval jsem se po první oběti, kterou nám přivezli. Třicetiletá žena, podle vrásek na tváři předpokládám, že má dvě nebo tři děti. Na krátkou chvíli jsem zadoufal, aby to nebyli ti dva mladiství, a vydal jsem se na sál. Mary se na mě rychle podívala a s rouškou na puse se kolem mě protáhla, aby šla do druhého sálu, kde už čekal další pacient. Deset lidí, pomyslel jsem si a zavřel skříňku, když už jsem měl všechno. Nedovolím ani jednomu opustit tento svět. S touto myšlenkou jsem se rychle vydal na sál, připravený jim pomoci za každou cenu. Sledoval jsem ženu pod sebou. Když bylo vše připraveno, začal jsem. Z hlavy jí tekla krev a měl jsem podezření i na krvácení v dutině břišní. Času bylo málo. Její tep srdce se každou vteřinou zkracoval. Lidé kolem mě dělali plno věcí, ale já se jenom věnoval ženě před sebou. Chtěl jsem ji zachránit. Musel jsem ji zachránit. Po dlouhém boji se mi povedlo zastavit krvácení zevnitř a sešít obě zranění. Jedno, se kterým ji přivezli, a jedno, které jsem jí musel způsobit já, abych jí zachránil život.

   Nečekal jsem a sotva ji odvezli do pokoje, hned jsem si vyžádal dalšího pacienta. Sice mi ostatní říkali, abych si dal pohov, odbyl jsem je slovy: "A co když ti další zemřou?" To jim stačilo, aby se rychle vystřídali a přivezli dalšího pacienta. Mladá dívka, devatenáct až dvacet jedna let, starší být nemůže. Pro jistotu jsem jí zkontroloval břicho a oddychl si, když jsem nezjistil žádné známky po náznaku, že by byla těhotná. Mít celkem jedenáct pacientů by mě už vyděsilo.

   Hodiny ubíhaly strašně rychle. Přál jsem si, aby se zpomalily a já měl více času na přemýšlení, abych nic nezpackal. Pacienti se mi střídali pod rukami, jako na běžícím páse. Dalším byl starý muž, který se nemohl nadechnout. Jen jsem bolestně zavřel oči, když jsem viděl, že v břiše měl kus něčeho, co jsem raději nechtěl identifikovat. Říkali mi, abych se vystřídal s někým jiným, ale já nemohl.

   Po dlouhých hodinách, kdy jsem nezamhouřil oči a nezamrkal, jsem konečně vyšel ven. Sundal jsem ze sebe plášť, rukavice a roušku jsem si sundal jako poslední, abych se mohl zhluboka nadechnout. Zavřel jsem pomalu oči a hned je zase otevřel. Čekal jsem na Mary, která zrovna měla poslední oběť nehody; ženu středního věku. Vyžádal jsem si karty všech lidí, kteří byli přítomni té nehody. Nemohl bych spát, kdybych se na ně potom na všechny ještě jednou (pro jistotu) nepodíval. Nebylo to tak, že bych Mary nedůvěřoval, ale jistota je jistota. Zajímalo by mě, kdo byl ten druhý mladistvý. Dívčina tvář se mi vryla do paměti až příliš. Nemohl jsem si pomoct a prošel si všechny složky, až na jednu poslední ve chvíli, kdy mě Mary vyrušila s otázkou, zda už končím. Navrhla, že by mě doprovodila domů a cestou bychom se mohli stavit někde na drink. Souhlasil jsem. Položil jsem poslední složku, aniž bych ji otevřel, zpátky a vstal jsem z křesla. Potřebuji také někdy vypnout.

   Zašli jsme do jednoho velice známého podniku. U Modrého nebe. Jak výstižné pro naši práci, když si tolik přejeme, aby tam lidé tolik nespěchali, a my tady chodíme, kdykoliv mě Mary pozve. Objednala si drink a zeptala se mě, zda vyzkouším něco nového, nebo zůstanu při starém dobrém drinku, který mi kdysi doporučila, a já si od té doby neobjednal nic jiného.

   "Zůstanu při starém," odvětil jsem s milým úsměvem a hned mi šťouchla ramenem do žeber, že ji vždycky vyděsí, když se usměji. Nechápal jsem, proč bych ji měl děsit. To se směji až tak nehezky, že ji děsím? Pokrčil jsem rameny. Když nám obsluha donesla naše objednávky, zadíval jsem se po baru. Každý večer se zde scházelo plno lidí, aby pili a zapomněli na nehezké chvíle ve svém životě a aby si tady vytvořili nové, hezčí chvíle.

   Zarazil jsem se, když jsem spatřil venku mladíka, který se díval mým směrem. Proč mrzl venku, když mohl vejít dovnitř? Mohl tady zůstat stát, nemusel by přece pít nebo si něco objednat, mohl by se klidně zašít do kouta, jako většina lidí, a ohřívat se, aby v tak pitomém počasí nestál venku. Objednal jsem si skleničku whisky a mával s obsahem v ní na mladíka venku. Mary se na mě jen nechápavě podívala jako na šílence. Mladík mě jen tiše pozoroval, nereagoval na mou štědrost a nakonec odešel. Znechutil jsem ho snad? Přestal jsem se usmívat, pokrčil jsem rameny a hodil whisky do sebe. Zašklebil jsem se nad trpkou chutí. Abych jim nevypil celou láhev, raději jsem za skleničku zaplatil rovnou a odsunul ji stranou, aby mě nelákalo pokušení se skutečně opít.

   Mary mě popadla za ruku a tahala mě na parket. Už měla rudé líce od toho, jak moc pila, ale to jí nevadilo; bavila se. Musela zapomenout. Bylo mi jasné, proč sem chtěla jít. Sice zachránila životy, ale byla si vědoma, že něco zachránit už nemohla. Třeba jejich víru v život, schopnost chodit, schopnost mluvit. Mohlo to být cokoliv malého a Mary si to vyčítala. Zapomínala na fakt, že zachránila životy tolika lidem a nikdo jí doposud nezemřel pod rukami, viděla před sebou jenom ty chyby, které na sále udělala. Proto potřebovala zapomenout pomocí alkoholu.

   Byl jsem donucen s ní tančit v objetí, přestože mi bylo nepříjemné kohokoliv objímat. Spíše se ona na mě zavěsila a houpala se ze strany na stranu, a aby se na nás lidé divně nedívali, houpal jsem se sem a tam s ní, ale nedržel jsem ji u sebe, nedržel jsem ji za boky ani za ramena, jako to dělávaly páry vedle nás. Jen ona se mě držela. Musel jsem si od ní držet odstup, stejně jako od všech ostatních, abych jim neublížil. Hudba se změnila a z pomalé, romantické hudby, se stala směsice, díky které mě jen rozbolela hlava. Nenávidím rap a různé směsice všeho, především prázdných slov, které nyní mladí lidé poslouchají a užívají si slova, za kterými hraje hudba. To si rovnou můžou pustit audioknihu, napadlo mě. Nakonec jsem to vzdal a nechal Mary, aby poskakoval do rytmu nesmyslných slov spolu s ostatními kolem ní. Sedl jsem si na barovou židličku a díval se kolem. Můj pohled padl znovu na dveře a zarazil jsem se, když jsem se chtěl napít. Znovu jsem spatřil toho mladíka. Proč nejde dovnitř? Proč mě tak pozoruje? Rozhlédl jsem se kolem. V mé blízkosti nebyl nikdo, na koho by se mohl dívat.

   "Budete si přát ještě něco?" zeptal se mě barman. Ohlédl jsem se na něj. Rozhodl jsem i za Mary, že bude lepší, když si dáme posledního panáka, a půjdeme. Nakonec jsem ty dva panáky polkl já a s námahou jsem se zvedl. Sebral jsem tančící Mary, div jsem si ji nedal na záda, a vytáhl ji ven. Smála se, jako pomatená, a v té zimě si začínala sundávat kabát. Pevně jsem jí uvázal pásek, aby s tím přestala, a dovedl jí do bytu, který měla poblíž tohohle baru. Pozvala mě svůdným hlasem dovnitř, ale nakonec jsem ji jen uložil do postele a odešel. Zabouchl jsem za sebou dveře, abych se ujistil, že to slyšela a mohla tak usnout.

   Měl jsem potíž sejít schody, na posledním jsem zaklopýtl, ale povedlo se mi to ustát, a tak jsem se vydal skrz sněžnou vánici směrem domů. Motala se mi hlava, ale chladný vzduch mě částečně probudil. Byl jsem za to neskonale vděčný a vrazil jsem ruce do kapes svého kabátu, zatímco jsem se klepal. Alkoholové teplo ze mě opadávalo a já čelil kruté realitě, že začíná být skutečně zima.

   Najednou jsem se však zarazil a díval jsem se před sebe. Byl jsem znovu před tím barem, ale to nebylo to nejzajímavější, co mě zaujalo. Vločky mi padaly na tmavé vlasy, zatímco jsem se díval do rudé tváře mladíka, který tam stál bůhvíjak dlouho, ale neklepal se zimou. Na ramenech měl už drobné kopy bílého, chladného prášku. Díval se na mě prosebnýma očima, měl je rudé, jakoby se měl během každé chvíle rozbrečet. Vypadal mladě, možná mu nebylo ani dvacet let. Byl asi tak o dvě hlavy menší než já. Pomalu ke mně přišel. Zamrkal jsem. Co po mně může chtít? Neznám ho, tak proč...?

   "Pomozte mi," zašeptal mladík tiše, ale naléhavě. Popadl mě za ruku a pevně mi ji stiskl mezi prsty, až jsem se zarážel nad jeho silou. Alkohol ze mě opadl úplně. Kde jsem tu jeho tvář viděl už předtím? Hned se mi rozsvítilo; ten mladík, který předtím stál před barem a díval se na mě. Ale co ten tady dělá? Proč tady pořád stojí? Oči se mu zaleskly a opřel se mi o ruku. Byl chladný. "Prosím! Jen Vy mě můžete probudit."