Až mě probudíš 2

28. listopad 2015 | 07.00 |

   Zaraženě jsem hleděl na mladíka před sebou, zatímco kolem nás projížděla auta. Ruce se mu zaklepaly, přesto mě i nadále držel pevně za celou mou paži. Tiše jsem ho sledoval. O čem to do prdelemluví, pomyslel jsem si a rychle se rozmáchl rukou, aby mě pustil. Kdo si myslí, že je, že na mě smí sahat? Nikdo... Nikdo na mě nesmí sáhnout, pokud mu to nedovolím! Možná jsem se rozmáchl příliš silně, ale převážil jsem ho a on skončil na zemi. Hned na to však vstal a znovu mi zopakoval ta slova, sahajíc po mé paži, tentokrát jsem mu rychle uhnul, očekávajíc jeho tah, a zaraženě jsem sledoval, jak málem padá k zemi. Chtěl jsem ho zachytit, ale nakonec se sám zastavil. Zmateně ke mně vzhlédl. Popotáhl.

   "Prosím," zopakoval to slovo.

   Kdo to vůbec byl? Jak mě mohl znát? A proč po mně chtěl pomoct? Zřejmě nějaký pacient z blázince, který jim utekl a myslí si, že jenom spí a chce se probudit. To by celkem odpovídalo. Ale i tak, jeho oči jasně hovořily, že mluví pravdu, že se chce probudit. Za námi vyletěla skrz vitrínu láhev a já se za ní prudce otočil. Když jsem pohlédl zpátky na mladíka, zarazil jsem se. Nedržel mě za paži a vůbec přede mnou nestál. Stopy ve sněhu jsem po něm nikde neviděl, sníh je stihl zřejmě okamžitě zakrýt. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že neblázním. Pokrčil jsem rameny. Asi jsem pořád trochu opilý, napadlo mě a já pokračoval kupředu. Strčil jsem si ruce hluboko do kapsy, přesto jsem měl pořád pocit, že mi ten mladík svírá paži... Pořád jsem cítil jeho prsty tak živě. Domů jsem se dostal pozdě a jediné, co jsem stihl udělat, bylo odložit si věci a padnout na postel, jako mrtvola. Možná bude lepší si říct brzy o volno, pomyslel jsem si, přestože se mé myšlenky i mysl točily ve víru prapodivného snu, který jsem si stejně nezapamatoval.

   Po několika hodinách mě vzbudil otravný budík, který jsem hned umlčel. Otevřel jsem rozespale oči. Dneska je sobota, což znamená odpolední a noční služba dohromady, uvědomil jsem si.

Budík mi ukazoval šest hodin. Každé ráno, abych si pročistil myšlenky, chodím běhat minimálně hodinu. Je to něco, co jsem, podle slov druhých, podělil po matce. Byla to sportovkyně, běhala i po mém porodu, až do své smrti. Přesto na ni svět zapomněl. Oblékl jsem se do sportovního oblečení, na sebe hodil jen zimní bundu a vydal jsem se kupředu, abych si uběhl svou každodenní trať na vyčištění myšlenek. Na mladíka z večera jsem úplně zapomněl.

   Slunce ještě nevyšlo. Sníh jen zářil, když na něj svítila světla z pouličních lamp. Ten pohled byl skutečně překrásný, ale miloval jsem spíše podzim, kdy vše mělo jinou barvu, a nikdo se nemusel bát, že bude dlouhou dobu sucho, protože každou chvíli pršelo. Což pochopitelně znamenalo jediné; více autonehod, více práce pro nás. To byla jediná temná stránka podzimu, jinak jsem se na něj každý rok těšil.

   Když jsem se svou cestou dostal znovu před ten bar, sám jsem se zastavil, chvíli utíkal na místě a potom přestal. Vydechl jsem bílý dech. Musel jsem zešílet, proto jsem několikrát zamrkal a protřel si oči. Možná se mi do nich dostal jenom pot, nebo jsem přepracovaný, ale jeho polekané oči mě sledovaly. Mladík opět stál přede mnou v potrhaném triku jako předtím, na ramenech měl pořád sníh. Copak mu nebyla zima? Opatrně se ke mně přiblížil a já odstoupil od něj o krok, aby si uvědomil, že mě nemůže znovu chytit, jako to udělal poslední noc.

   "Pomozte mi, prosím," zašeptal znova a díval se na mě zoufalýma očima. O co prosil? Vůbec jsem tomu nerozuměl. Musel jsem se uklidnit. Abych se ujistil, že nespím, hodil jsem si do obličeje sníh a přál si, aby to byl jenom sen. Po chvíli jsem otevřel oči a zalitoval, že skutečně nesním, protože přede mnou pořád stál. Pohublý, o něco málo nižší než já, s jasnýma, avšak překrásnýma očima. Předtím jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, ba co víc byla noc a já je jen stěží mohl vidět. Pevně sevřel ruce v pěst a pohlédl do země, aby znovu zašeptal ta slova. "Pomozte mi, prosím."

   Zhluboka jsem se nadechl. "A s čím?" zeptal jsem se konečně, netrpělivě. Mladík ke mně vzhlédl a v jeho očích byl strach.

   "Probuďte mě..." řekl naléhavým hlasem, div po mně nevyjel, jako před pár hodinami v noci. Zůstal jsem tam potichu stát a pozorovat ho. Musel jsem se několikrát znovu zhluboka nadechnout. Tohle musí mít přece i logické vysvětlení. Sotva jsem si utřídil myšlenky, pohlédl jsem mu znovu do očí.

   "Dobře, uklidněte se," začal jsem milým, klidným hlasem, jakým mluvím na šílence v blázinci, a pomalu k němu přicházel, pomalými, drobnými kroky. Pokaždé, když jsem se o něco přiblížil, chvíli čekal, než ustoupil o krok zpět. Povedlo se mi dostat se k němu blíž a prohlédnout si ho. Byl mladý. Opatrně jsem ho chytil za ramena. "Uklidněte se a já vám pomůžu."

   "Slibujete?" zeptal se vystrašeným hlasem a ty oči měl plné zoufalství a nejistoty. Klepal se. Už mu musela být pochopitelně zima. Snad netrávil celou noc venku. Proč se o něj vůbec starám? No, možná proto, že jsi doktor, Sebastiáne, proto! Věnoval jsem mu drobný úsměv, doufajíc, že se na mě usměje také. Neopětoval mi úsměv.

   "Slibuji," řekl jsem uklidňujícím hlasem a opatrně si ho chtěl k sobě přivinout, jako malé dítě, jako šílence, který potřeboval jenom obejmout, aby se uklidnil, ale mladík ucukl, podklouzly mu nohy a on spadl na zem. Povzdychl jsem si a nastavil mu ruku. Pomohl jsem mu zpět na nohy. Měl hebkou, však chladnou pokožku, až mě to i děsilo. "Jak se jmenujete?" zeptal jsem se. Je pochopitelné, proč se na to ptám. Třeba je to jeden z uprchlých pacientů z psychiatrické léčebny a bojí se, že nenajde cestu domů. Mladík zůstal tiše stát a pozoroval mě. Mírně si stiskl ramena. Konečně asi cítil zimu kolem sebe, protože se choulil do klubíčka, aby se trochu ohřál. Na tohle jsem neměl čas.

   Popadl jsem ho za ruku a tahal ho směrem k nemocnici. K mému překvapení se za námi lidé dívali, jako za šílenci. Haló! Snažím se mu pomoci, tak na mě tak hloupě nezírejte, pomyslel jsem si otráveně. Nedovolím tomu hlupákovi, aby si něco udělal. Možná, že se za námi dívali, protože jsem ho držel za ruku. Ale alespoň nevypadal, že mu je do pláče. Bylo vidět, že se trochu uklidnil, oči a tváře měl však pořád zarudlé. Podíval jsem se váhavě na jeho ruku, byla bledá, jako sníh kolem, stejně jako zbytek jeho kůže, jen tváře měl zarudlé od zimy. Jak dlouho tady tak pochodoval, hlupák jeden? Přidává mi tak akorát starosti! Zarazil jsem se a zastavil se. Znovu jsem si položil otázku, proč se o něj tak moc starám. Ano, jsem doktor, ale to přece neznamená, že musím všechny tahat do nemocnice, když tam nechtějí. No, někteří to tak dělají, namluví jim různé nemoci a tak... Cítil jsem se jako naprostý hlupák, ale po chvíli jsem se vydal kupředu. Nemocnice není daleko. Najdu jeho kartu a pošlu ho tam, kam patří.

   Dorazili jsme do nemocnice krátce po půl hodině. Uzavřel jsem ho do své kanceláře, usadil se za svůj stůl a hned se ho ptal na základní věci, zatímco jsem nechal vařit čaj, aby se trochu ohřál. Nereagoval na mě, až dokud jsem mu nepodával šálek teplého čaje. Spíše se vylekal mého náhlého pohybu blíž k němu, ale čaj si ode mě opatrně vzal. Usadil jsem se za stůl a otevřel šuplík se složkami.

   "Takže, jak se jmenujete?" zeptal jsem se zdvořile. Mladík se napil čaje a pomalu ho polkl. Vzhlédl ke mně tmavýma očima a potom pohlédl do země. "Slyšíte mě? Jméno," řekl jsem, důrazněji. Neměl jsem čas ani nervy tady s ním sedět jen tak. Z neznámého důvodu jsem neměl klidné myšlenky. Podíval se do šálku s čajem a pozoroval, jak se tekutina na dně pomalu hýbe.

   "Uretan," zachraptěl tiše. Přikývl jsem a čekal na příjmení, na to se mladík zamračil. "Uretan... Uretan-..." Vzdychl jsem si. Takže tady mám pacienta s amnézií, no to je výborné. To jen stěží zjistím, kdo skutečně je a co se mu stalo. "Omlouvám se," řekl najednou a já zpozorněl. Za co se omlouvá? Vypadal, že by se nejraději někam schoval a nevylezl už nikdy ven. "Nepamatuji si..."

   Zakroutil jsem nad ním hlavou, ale bylo to v pořádku. Vypadal unaveně. Navrhl jsem, aby se natáhl na mou postel, zatímco jsem vytáčel číslo muže, který má složky se všemi našimi pacienty. Nezvedal to. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než tam jít sám. Když jsem mu to chtěl říct, viděl jsem, že už tvrdě spal, zatímco šálek ležel na mém stole. Kdy ho tam stihl dát? Pokrčil jsem rameny, položil sluchátko zpátky a přešel ke dveřím. Naposledy jsem se na něj podíval a vydal jsem se k Archívu. Pokud je to náš pacient, má tady jistě kartu. Pokud ne, čeká mě nekončící hodina obvolávání nemocnic v tomto městě, abych vůbec zjistil, zda je to nějaký pacient, či má vůbec nějaké jméno.

   Možná je to cizinec, pomyslel jsem si cestou. Proč se nad tím vůbec tak moc zamýšlím? Nikdy předtím bych nic takového neudělal, tak proč nyní...? Zřejmě se potřebuji pořádně vyspat. Mám odpolední a noční službu a já si tady jen tak napochoduji, jako bych měl celý den práce. No jo, výborně, běh bych už stejně nestihl a vracet se domů pro věci by byla zbytečnost. Sešel jsem schody až do sklepení a zaklepal na skleněné dveře.

   Zpoza nich vykoukl postarší muž a s radostí mi otevřel.

   "Copak potřebujete, doktore Etkinsi?" zeptal se mě zdvořile.

   "Nezvedal jste telefon, tak jsem přišel osobně," vysvětlil jsem částečný důvod své návštěvy. Zvedl jedno obočí. "Potřebuji zjistit jméno jednoho pacienta s amnézií," dodal jsem, abych ukončil ten nechápavý pohled. Hned se na mě mile usmál a odešel mi z cesty. Nabídl mi pomoc, ale já jsem odmítl. Dal mi klíče. Začínal jsem šílet, ale myšlenka, že jsem se ani nepokusil mu pomoct, by mě asi sežírala zaživa dlouhou dobu. Raději chci mít čisté svědomí, že jsem se alespoň snažil.

   Vešel jsem do velké místnosti, která byla zaplněná všelijakými skříněmi se složkami. Díval jsem se kolem a procházel jednu přes druhou. Byly uspořádány podle jmen a potom podle příjmení. Uretan je zřejmě jeho jméno. Vydal jsem se tedy k první řadě a připravil se na dlouhé hledání jeho jména. Na počítači by to bylo rychlejší, ale ten můj je momentálně poničený, takže by to bylo zbytečné zkoušet. Otevřel jsem jeden dlouhý šuplík a zkontroloval následující písmena. Musel jsem nakonec otevřít druhý i třetí šuplík, abych zjistil, že jeho jméno se bude nacházet pravděpodobně ve čtvrtém šuplíku. Zkoumal jsem každé jméno každého pacienta, který tady kdy byl. Ale ani stopa po jméně Uretan. Možná, že si Mary vzala jeho složku. Možná, že je to její nebo Fredyho pacient. Zamyslel jsem se, když jsem prohlížel šuplík ještě jednou, pro jistotu. Je to přece ještě dítě, má život teprve před sebou. Podíval jsem se na hodinky. Proboha, už tady dřepím přes hodinu a nikomu to očividně nevadí. Ale mně ano. Podíval jsem se do posledních složek jenom ve spěchu. Ale nikdy jsem jeho jméno neviděl. Takže jeho složku už někdo má. Zavřel jsem šuplík s menší námahou. Zamkl jsem za sebou dveře a klíče znovu vrátil muži přímo do rukou, jak si to přál.

   Podíval jsem se cestou na hodiny. Měl bych jít navštívit matčin hrob, jistě se nad tím zasměje se mnou. Zapomněl jsem na důvod, proč jsem takovou dobu strávil tam dole a vydal se rovnou ke hřbitovu. Jen jsem si z kanceláře vzal kabát a nepodíval se, zda mladík spí, nebo ne. V podstatě jsem na něj úplně zapomněl. Pomalu se blížilo k půl deváté hodině, když jsem se dostal na hřbitov.

   Potkal jsem se zde s několika lidmi a tiše se jim uklonil na důkaz, že sdílím jejich smutek. I oni se mi také uklonili a ženy se slzami odcházely, zatímco je k sobě tiskli jejich muži nebo otci nebo bratři. Díval jsem se, jak opouštějí hřbitov. Široko daleko jsem na hřbitově byl nakonec zase sám. Tak to mám nejraději. Mám klid a pohodlí. Mohu s matkou mluvit tak dlouho, dokud někdo nepřijde a nezačne se na mě dívat, jako na blázna. I tak pokračuji. Ale tentokrát chci s matkou mluvit v naprosté izolaci od okolního světa.

   Došel jsem ke hrobu a konečně jsem si uvědomil, že jsem na něco zapomněl. Zapomněl jsem jí vzít každodenní čerstvé květiny. To je poprvé od její smrti, kdy jsem na to zapomněl. Musel jsem se však uklidnit její přítomností. Posadil jsem se před její hrob a jako malé dítě kreslil prstem do sněhu. Zhluboka jsem se nadechl a spustil jsem, co se mi stalo včera večer. Snažil jsem se, aby m vyprávění bylo živé, jako vždycky, však strach v mém hlase byl znám. Ano, měl jsem strach. Co když tomu mladíkovi nebudu schopen nijak pomoct a zklamu ho? Ne, že by mi na tom nějak záleželo, ale...

   V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se nikdy předtím tak moc nesnažil pro nikoho jiného, jako právě pro něj. Proč? Přál jsem si, aby mi odpověděla, aby mě objala se slovy, že je to naprosto normální. Tak proč jsem měl najednou takový strach, že mu nepomůžu? Budu snad zodpovědný za jeho smrt, když mu nyní nepomůžu? A proč mi to předtím řekl? Prosím! Jen Vy mě můžete Probudit. Co ta slova skutečně znamenají? Netušil jsem. Po delší době jsem pohlédl na hodiny a zděsil se. Seděl jsem tady už pěknou řádku hodin a jen tak si vykládal s hrobem mé matky. Ale pomohlo mi to. Cítil jsem se uvolněněji. Mohl jsem se nyní poklidně vrátit do nemocnice a započít svou šichtu. A potom mi to došlo.

   Zatraceně, ten kluk! Než jsem se vzpamatoval, už jsem utíkal rychle směrem k nemocnici. Proč mám o něj najednou tak velký strach? Možná, že už ho našla Mary. Nebo Fredy vtrhl do mé pracovny, jako obvykle, našel ho a už se mu snaží pomoct za mě, aniž by se ho ptal na jméno. V tomhle jsem ho obdivoval. I kdyby jeho pacient nebyl nijak pojištěný nebo neměl jméno, přijal by ho jako prvního a pomohl mu, aby mohl i nadále žít. Já bych nikdy nic takového nedokázal. Měl bych strach, že pokud selžu, nedozví se o tom ani jeho rodina ani příbuzní a potom se to svede na mě. A jak se budu moci já bránit? Slovy – neřekl mi své celé jméno – rozhodně těžko.

   Konečně jsem se mohl zastavit a chytit dech, když jsem spěšným krokem vešel znovu do nemocnice. Mary mě sice pozdravila, ale já jí jen mávl na pozdrav, snažíc se rychle dostat do své kanceláře. Něco mě napadlo. Možná, že si vzpomene na jméno své matky nebo na jméno svého otce. Nebo někoho jiného z rodiny. To by mi opravdu moc pomohlo. Musel jsem v duchu poděkovat své matce, že mě k tomuhle nápadu přivedla, a byl jsem za to neskutečně rád. Třeba ho potom budu moci někomu předat, aby se o něj postaral, a já budu mít zase poklidný život, jako do včerejška, než jsem ho potkal.

   Vtrhl jsem do své pracovny, ale hned na prahu jsem se zarazil. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděl. Na posteli ležely jen rozházené polštáře. Na stole ležel jeho hrnek, který jsem mu předtím dal, s nevypitým čajem. Rozhlédl jsem se spěšně znovu kolem dokola, abych se ujistil, že tam skutečně nikde není. Podíval jsem se pod postel a pod stůl. Ano, bylo to dětinské a zbytečné, ale jistota je jistota. Proč mi najednou srdce bušilo tak zběsile? Neznám ho, není to žádný můj rodinný příbuzný, tak proč o něj mám najednou tak velký strach?

   Nic mě nenapadlo.

   Mysli, Sebastiáne, mysli zatraceně!

   "Sebastiáne!" oslovil mě někdo spěšně a já se prudce otočil za svým jménem, snad s nadějí, že je to právě ten mladík Uretan, ale trochu smutně jsem hleděl do tváře Fredyho, který byl trochu zadýchaný, jakoby právě uběhl maraton. Chtěl jsem mu říct, aby se uklidnil, ale on hned pokračoval: "Padej hned na sál, Mary tě už deset minut nahání po celé nemocnici! Máme tady tu holku z desátého pokoje."

   Desátý pokoj, mladá dívka, devatenáct nebo dvacet jedna let. Podezření na vnitřní krvácení do mozku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře