Spisovaterka | Až mě probudíš 3

   Po dlouhé době jsem šílel, protože Mary byla naprosto vynervovaná, Fredy se ji snažil jakkoliv uklidnit a přitom se soustředit na svou práci, a já navíc neměl ani službu (ale to byl jenom detail). Nakonec jsme se na tom sále nějakým způsobem domluvili a já si mohl oddychnout, že mi pod rukami nezemřela další osoba, které bych to ani náhodou nechtěl přát. Rychle jsem se vytratil ze sálu a šel zpět do své pracovny, dívajíc se znovu, zda-li se Uretan už nevrátil. Nevrátil. Popadl jsem kabát a vydal se ven, ignorujíc Fredyho zmatený hlas, kterým se mě ptal, kam zase jdu. Musel jsem ho najít za každou cenu. Něco mi říkalo, že pokud ho nenajdu, bude v maléru.

   Rozhlížel jsem se po celé nemocnici, nakukoval do všech pokojů a přál si, abych ho v jednom z nich zahlédl. Na jednotku intenzivní péče jsem se nedostal. Prohledal jsem celou nemocnici, začínal jsem být skutečně zoufalý. Ptal jsem se různých lidí a popisoval jim mladíka, kterého jsem zde přivedl, ale dívali se na mě, jako na úplného šílence. No tak, lidi, musím ho najít. Doufal jsem, že se nedostal ven a nemrzne zase někde venku. Pro jistotu jsem vyběhl ven a díval se po okolí nemocnice, ale nikde jsem ho neviděl a na mé volání neodpovídal. Kam zatraceně mohl zmizet?

   Ptal jsem se lidí venku, zda neviděli mladíka, kterého jsem jim kupodivu byl schopen popsat do naprostého detailu. Od jeho světle hnědých vlasů až po bledou kůži a ony překrásné oči, které mě přímo uchvátily. Když se na mě díval, nemohl jsem si pomoci. Ty oči jsem si zamiloval, nyní bych je opravdu rád viděl znovu a znovu, hleděl do nich dlouhé hodiny, zatímco bych ho držel u sebe, jako malé dítě. Vždyť dítětem pořád je. Lidé nade mnou jenom kroutili hlavami, popřípadě se mě ptali, zda jsem já v pořádku. Ztrácel jsem nervy. Nemohl jsem se spolehnout, že se mi uráčí někdo z nich pomoct, a tak jsem se vydal hlouběji do města. Zašel jsem na místo, kde jsem ho viděl poprvé. Ale opět se vypařil, stejně jako tu noc předtím, když mě tak pevně držel za ruku a zdál se až tak silný, že i mě samotného to děsilo.

   Najednou jsem se zarazil. Podíval jsem se na sebe do odrazu od vitríny před sebou. Vypadal jsem jinak; zdrceně. Rozcuchal jsem si vlasy. No tak, Sebastiáne, přece tě nerozhodí nějaký kluk! Uvědom si, že ti v nemocnici mezitím může umírat další pacient! Ne, musím ho najít. Mé myšlenky bojovaly proti sobě a já se snažil najít tu jedinou správnou, které se chopit. Nejdříve jsem našel toho mladíka, musím ho najít. Ne, nejdříve jsem odoperoval plno lidí, musím tam zůstat a mít jistotu, že přežijí další noc, než se znovu probudí. Ne! Ne! Ne! A ne! Vydal jsem se kupředu a utápěl jsem se ve vlastních myšlenkách. Nikdy jsem se tolik nestaral o jednoho jediného pacienta. Musím si uvědomit své priority. Není to jen jeden život, ale mnoho životů, které spoléhají na mou pomoc a já jim-...

   Do někoho jsem vrazil a hned jsem se zdvořile omluvil, ale vykulil jsem oči. Stál ke mně otočený zády. Když se ke mně ohlédl, spatřil jsem znovu ty vystrašené, zarudlé oči. Uretan se během chvíle dostal do mého intimního prostoru a... Čekal jsem, že mě udeří, ale on mě objal. Cítil jsem, že se třese. Chtěl jsem ho odsunout, ale byl jsem zaražený. Rozhlédl jsem se kolem a rychle ho od sebe odsunul.

   "Kde jsi byl?" zeptal jsem se ho zle a zatřepal s ním. "Víš, jak dlouho jsem tě hledal?" Moc dlouho to sice nebylo, ale musel jsem mu dát najevo, že to nesmí už nikdy víckrát udělat. Pokud mu mám pomoct, musí si uvědomit, že i já jsem jen člověk, a i kdyby to bylo jen kvůli blbému záchodu, musí mi říct, nebo dát nějak vědět, že na chvíli jde pryč. Byl to on sám, kdo mě přece vyhledal, nebo se snad pletu? Pomalu jsem ho pustil. Viděl jsem mu na očích, že jsem ho děsil, a to dost. Omluvil jsem se mu a nastavil ruku, před kterou se skryl, jako bych ho chtěl udeřit. Ruku jsem rychle stáhl a povzdychl si. Poradil jsem mu, abychom se rychle vrátili, než z toho budu mít skutečný malér. Za chvíli mi totiž konečně začne směna. Šel po mém boku v naprostém tichu. Najednou se mi zavěsil za ruku. Rychle jsem se rozmáchl rukou, abych se ho zbavil a on mě zaraženě sledoval. To já bych měl být ten zaražený!!

   "Tak jen tak pro pořádek, tohle už nikdy víckrát nedělej, jasné?" zeptal jsem se ho zle. Dal jsem mu tak jasně najevo, že přátelé nejsme a nikdy nebudeme. On je pacient, já jsem doktor. Chvíli na mě jen tak tiše hleděl a potom přikývl, beze slova. Zakroutil jsem nad ním hlavou a vydal se kupředu, tiše mě následoval. No dobrá, možná jsem to podle některých přehnal, ale nemohl jsem si pomoct. Mám svůj osobní prostor, kam nesmí nikdo vstoupit. Ohlédl jsem se přes rameno, měl štěstí, že šel v mé těsné blízkosti. Podruhé bych ho už hledat nešel. Jasně jsem mu vysvětlil, že pokud ještě jednou svévolně uteče, přestanu se o něj zajímat a může si rovnou najít jiného doktora. Hned na to hmátl po mé ruce a opět tím zoufalým hlasem prosil, abych mu pomohl a neodháněl ho od sebe. Prudce jsem mu ruku vytrhl a chtěl jsem ho udeřit, ale ovládl jsem se. Pustil jsem jeho... něco, co mělo zřejmě připomínat černé triko, ale až nyní jsem si povšiml, že je trochu potrhané. Zeptal jsem se ho, co se mu stalo. Chytil se za díry na triku a podíval se stranou.

   "Nic," řekl pouze a díval se očima provinile stranou. Převrátil jsem oči a vydal jsem se kupředu. Šel v mých stopách, snad jen jeden krok nás dělil od sebe. Viděl jsem za pomocí jeho stínu, že se několikrát natáhl, aby mě chytil za plášť, ale pokaždé se ovládl a ruku zase schoval. Copak je tak vystrašený nebo... je snad gay?

   Po chvíli jsme se zase vrátili do nemocnice a on se za mnou schovával, jako malé dítě. Ignoroval jsem ho. Vrátní mě pozdravil a díval se za námi. No ovšem, tak se všichni dívejte, že jsem našel to děcko, na které jsem se ptal, a vy jste na mě hleděli, jako na maniaka, pomyslel jsem si otráveně. To mi připomíná, že bych měl zajít navštívit psychiatrickou léčebnu v naší nemocnici. Delší dobu jsem tam už nebyl, minimálně dva dny. Zastavil jsem se před dveřmi. Nevrle jsem mu připomněl, aby si ode mě držel odstup a nechal mě pracovat, a on jen němě přikývl. Zavřel jsem za sebou dveře a usadil se za stůl. Hned na to dovnitř vešla Mary dovnitř, na stůl mi hodila jen další dvě složky se slovy, abych si prostudoval záznamy o té holce, a potom zmizela. Odsunul jsem si přečtené složky stranou, abych měl prostor na stole.

   Nakonec se ukázalo, že dívka, která byla při autonehodě, a předtím se jí spustilo krvácení do mozku, nebyla až tak nevinná, jak se na první pohled zdálo. Dvakrát trestaná za loupež a jednou dokonce za vraždu. Měl jsem jenom obavy, zda jí nějaká sedativa vůbec zastaví, aby se nepokusila zabít sebe. Bylo mi jasné, že sotva se jí udělá lépe, policie pro ni přijede a odveze ji do vazby. Tak milá tvářička a půjde za mříže. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Ne každý se chová tak, jak vypadá.

   Pohlédl jsem na mladíka, který se mi zase uvelebil na sedačce, a vypadal, že brzy zase usne. Ovládla mě snad sentimentalita. Vstal jsem ze židle a přikryl ho svým kabátem, deku jsem tady bohužel neměl.

   Pročetl jsem si obě složky, které obsahovaly podrobný popis provinění té mladé slečny. Tvář měla rozhodně milou, nikdy by mě to nenapadlo. Že by tu nehodu způsobila záměrně ona? Nemyslím si. Nikdo by přece nemohl očekávat, že přímo deset životů bude ohroženo kvůli malé chybě jednoho člověka. Ne, jedenáct životů. To mi připomíná, že jsem prošel devět složek, ale ta desátá mi zůstala doposud pod hromadou jiné práce. Momentálně musím přijít na to, jak udržet dívku uspanou, ale věčně na jednotce intenzivní péče být nemůže. Brzy jí bude lépe, tudíž ji převezou na nějaké oddělení. A co potom? Měli bychom ji dát do samostatného pokoje? Riskovat, že za pomocí polštáře udusí nějakého jiného pacienta, nechci. Zatraceně, proč tohle muselo přijít zrovna teď?

   Abych se uklidnil, podíval jsem se na spícího mladíka. Vypadal tak nevinně, tak slabě... a tak bledě, že mi spíše připomínal mrtvolu, než člověka. Nedalo mi to. Opatrně jsem se k němu přiblížil a pohladil ho po hlavě. Pokožku měl samozřejmě chladnou, přestože k sobě pevně tiskl můj kabát a svíral ho mezi prsty, div mi ho neroztrhal. Vypadal naprosto nevinně, neškodně, jako malé dítě, které zrovna usnulo. Opatrně jsem mu nadzvedl hlavu a dal mu pod ní zmuchlané oblečení, jako polštář, aby se mu lépe spalo a moc si neničil páteř. Chvíli jsem ho jen tak pozoroval. Nevím, jak dlouho jsem ho pozoroval, ale když jsem se konečně vzpamatoval, venku už byla černočerná tma a zuřila tam sněžná bouře. Pravděpodobně přibude plno dalších pacientů. Tato zima je krutější a krutější. A přesto jsem ji obdivoval čím dál víc. Usedl jsem znovu za svůj stůl a pustil si lampičku. Znovu jsem si prohlédl spis mladé dívky, vražedkyně a trestankyně. Hlava mi pomalu klesala ze strany na stranu a mě přemáhalo spaní.

   Kolik mohlo být hodin?

   Když jsem otevřel oči, procházel jsem se zasněženou zahradou, zatímco nade mnou byly podivně zkroucené větve stromů, které vytvářely jakousi pomyslnou bránu, která nikde nezačínala ani nikde nekončila a já šel skrz ni kupředu. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Nikde nikdo nebyl. Našel jsem skulinu a tou se protáhl ven. Pozoroval tu krásu v podobě dlouhé brány, která neznala konce. Ohlédl jsem se a zarazil jsem se. Přede mnou stál Uretan a pozoroval mě těma svýma překrásnýma očima.

   "Prosím," rozezněl se jeho hlas v několika ozvěnách. Věděl jsem, jaká slova řekne, tak jsem ho hned přerušil, že bych se i já rád probudil. Přešel jsem k němu. Ustoupil. Chytil jsem ho za rameno.

   "Slibuji, že se ti pokusím za každou cenu pomoci, rozumíš mi?" zeptal jsem se ho pomalu, abych se ujistil, že mi skutečně rozuměl. Pozoroval mě v naprosté tichosti a já mohl slyšet jeho trochu zrychlující se dech. Nakonec nic neřekl, a když mě objal, trhnutím jsem se probudil a zhluboka oddychoval. Co to bylo zatraceně za sen? Prudce jsem zvedl hlavu a praštil se do lampičky. Cože? Rozhlédl jsem se po stole. Měl jsem na něm spis od té dívky. Aha, zřejmě jsem usnul, když jsem četl. Zabloudil jsem očima na hodiny. Dvě hodiny ráno. Sotva jsem chtěl zkontrolovat Uretana, ale div jsem si sám nepřivodil infarkt, když jsem jeho tvář viděl tak blízko té své, protože ten mladý pitomeček stál tak blízko mě, že jen kousek chyběl k tomu, abych...

   Sletěl jsem kvůli němu ze židle a rychle jsem se odtáhl.

    "Co si myslíš, že jsi právě nyní dělal?!" zeptal jsem se ho zaraženě. Jak dlouho jsem mohl být mimo, aby se ke mně dostal tak blízko? Zmateně na mě zamrkal, nakonec se rozesmál.

"Zajímavá reakce na někoho, kdo se sám dostal do téhle situace," řekl pobaveně. Jsem mu snad k smíchu? Vstal jsem ze země a otřepal jsem ze sebe prach. Podíval jsem se mu do rukou. "Chtěl jsem tě jen přikrýt," podotkl a ukázal mi můj kabát ve své ruce. Vzdychl jsem a protřel si obličej. Copak jsem až tak paranoidní, že jsem si myslel, že se něco pokouší zkusit zrovna na mě?

   Popadl jsem svůj kabát a pověsil ho na věšák. Jen jsem se zeptal, zda se prospal pořádně, aby řeč nestála. Přikývl a s úsměvem mi poděkoval. Rozhodně vypadal lépe, než předtím. Aspoň že tak. Chtěl jsem se ho zeptat, zda už si vzpomněl na své jméno, dost by mi to pomohlo, ale rozhodl jsem se, že na něj nebudu tlačit, dokud nebude potřeba. Posadil se na mou židli a já ho z ní nechtěně shodil. Však jsem se mu také omluvil, takže si neměl na co stěžovat. I tak remcal, ale já jsem ho ignoroval, zatímco jsem se podíval znovu na spis té dívky. Díval se mi přes rameno, tak jsem ho složkou praštil, aby se klidil.

    "Osobní informace nesmí být šířeny bez souhlasu jejich majitelů, to přece víš," řekl jsem mu odborným hlasem něco, co jsem se naučil už na střední škole.

    "Tak proč máš její složku o trestních přestupcích zrovna ty a ne ona?" zeptal se mě vychytrale. Měl pravdu. Říkat mu, že mi ji donesla Mary, která ji pravděpodobně dostala od policie, by bylo zbytečné. Nakonec jsem to zamluvil, že to není jeho starost, ale moje, a trochu ho od sebe odsunul. Začínal jsem být nevrlý a nervózní.

    "Jestli mi na chvíli dáš pokoj, dočtu si to a s radostí to zahodím," ukončil jsem tuhle debatu. Je pravda, že ona sem přišla dřív, než on, takže její případ měl pro mě přednost. Všechno popořadě, Sebastiáne, všechno popořadě. Najednou po mě hodil jinou složkou. Hned jsem se na něj zle podíval a potom na rozházené papíry.

    "Jsi doktor, máš přece léčit!" vyčetl mi zle. Na co tím narážel? Jestli tím myslel, že jsem si četl její trestní rejstřík, tak to je součástí mé práce; poznávat naše pacienty, abychom jim byli schopni pomoci o to víc, tak ať si dá proboha odchod, když mu to vadí! Nebo snad narážel přímo na sebe?

    "Ale nemohu ti pomoci, když nevím, co špatného se ti děje!" řekl jsem mu bez obalu, zohnul jsem se pro papíry a začal je sbírat. Vztekle na mě zavrčel nějakou nadávku a vyběhl z mé pracovny. No bezva, pokud ho tady někdo uvidí, jak tak vyvádí, budu mít malér. Rozběhl jsem se rychle za ním, abych ho zastavil. Jestli tady ztropí scénu, nevyváznu bez nějakého toho postižení ani já. Vybíhal jsem schody, jak jsem nejrychleji mohl. Dělal to snad záměrně. Vybíhal a sbíhal schody sem a tam, jako maniak a proklouzával mi mezi prsty. Neuvěřitelně mi pil krev. Sotva jsem ho už měl sevřeného, zase mi unikl a schoval se. Musel jsem se zastavit. Přestože sportuji a něco jsem prý zdědil po matce, tenhle mladík má pořád mladší nohy, než já, a větší výdrž a mladší plíce a bůhvíco ještě. Musel jsem si trochu praštit do zdi vedle sebe. Takhle tady pobíhat, jako magor. Kdyby to někdo viděl, jistě by se mi vysmál. Upravil jsem si plášť. Nemůže přece utíkat věčně.

   Rozhlížel jsem se po celém oddělení. Proč utíkal zrovna do Psychiatrického oddělení pro děti? Zarazil jsem se. Nepřemýšlel jsem, že sem zase po nějakém tom čase zajdu? Zavolal jsem jeho jméno. Světla najednou zhasla a já se zarazil. Zřejmě vypadly pojistky. Štěstí, že děti už spaly, takže nezačaly vřeštět jedno přes druhé. Snažil jsem se Uretana najít, ale nikde nebyl. Chodil jsem od jednoho pokoje, nahlížel do každého zvlášť a důkladně, tiše se vypařoval a zase otvíral další dveře, nejtišeji, co to šlo.

   Po delší době jsem hledání vzdal. Buď se schoval mezi pacienty, nebo už na tomhle poschodí už dávno není a já tady pobíhám, jako totální hlupák, kterého napálilo děcko, zatímco se lidé z Bezpečnosti jistě smějí a jedí popcorn, zatímco pozorují tuhle směšnou show, kterou jsem jim dal zadarmo. S rukami v kapsách jsem pomalu a sklíčeně kráčel zpátky do své pracovny. Možná bych mohl jít zkontrolovat pacienty, abych přišel na jiné myšlenky. A přestože jsem se každému věnoval zvlášť, nemohl jsem se přestat zabývat, kde se nyní zřejmě schovává. A co dělá.

   Zakroutil jsem nad tím hlavou. Zastavil jsem se u pokoje oné dívky a opatrně vešel dovnitř. Nespala a otupěle zírala do stropu. Zkusil jsem na ni promluvit, ale pochopitelně nereagovala. Buď byla úplně zdrogovaná našimi léky, nebo mě prostě ignorovala, aby se nemusela se mnou bavit. Tak či tak jsem jí musel změřit tlak a zkontrolovat všechny jiné podstatné věci.

   Ani jednou se na mě nepodívala. Zamával jsem jí před očima, zda vůbec ještě vnímá, a zkontroloval jí žíly, zdalipak si je zase nechtěla podřezat.

   Najednou mě pevně popadla za zápěstí a stáhla zpátky k posteli. Zasyčela mi hrozivým hlasem do ucha: "Být tebou, tak si raději dávám pozor na lidi, kteří krouží nebezpečně blízko kolem tebe."