Ráj smrti - Kapitola první (5. část)

7. srpen 2015 | 09.24 |

Když otevřel oči, ležel znovu na zemi v temné místnosti. Chtěl se zvednout, ale opět se praštil do hlavy. Zanadával a klesl zpátky, držíc si svou hlavu. Když zamrkal, aby si zvykl na málo světla kolem sebe, uvědomil si, že je zase na tom samém místě, na kterém se také i probudil. Odkulil se a dal ruce vzhůru, aby si byl jistý, že strop už nad ním není. Vstal, zakymácel se a rozhlédl se kolem sebe. Nyní už opravdu zuřil. Rozběhl se kupředu a máchal rukama sevřenýma v pěst kolem sebe, jakoby se snažil všechno a všechny kolem sebe zničit. Nebe opět naprasklo a jasná záře skrz prasklinu zářila. Muž se na ni podíval. Natáhl ruku ke stropu, jakoby ho chtěl zničit. Plný vzteky máchal pěstmi okolo. Jestli ho chtěli připravit o poslední kousek rozumu, který mu zbyl, a také o lidskost samotnou, dařilo se jim to. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Nemohl se jim poddat, nemohl jim dovolit vyhrát! Nebe naprasklo a roztříštilo se na mnoho kousíčků skla. Předtím, než si zakryl obličej a nebe se obnovilo, spatřil ony chladné oči a bledou tvář ženy, jako předtím. Natáhl k ní ruku, ale nebe se už spravilo, zacelilo svou díru v sobě a zase bylo temné a tiché, jako předtím. Spatřil svůj dech. Teplota zase poklesla. Třel si rukama o sebe, aby se zahřál. Díval se kolem sebe. Klesl na zem, opřel se o nižší strop a zavřel oči. Nepočítal, kolikrát slyšel onen ohlušující zvuk, když se nebe rozpadlo na kousíčky. Chtěl se prospat, tak spal.

Žena seděla ve velkém, červeném křesle a tiše ho sledovala, zatímco před ní svítila jakási obrazovka. Povzdychla si. Zavřela oči. Prsty přejela po bílém šálku s čajem. Světelná koule poletovala kolem muže. Ozařovala jeho bledou kůži, jeho spánek ale nenarušovala. Žena se mírně napřímila. Zamrkala, když si dávala štětcem na řasy temnější barvu, aby zvýraznily její překrásné oči. Otevřela je dokořán, když si byla vědoma toho, že její oči jsou opět dokonalé, jako předtím, než se sem dostala. Ani s pomyšlením, že na sebe hledí do malého zrcátka, se neusmála.

Nedaleko od ní sedělo mnoho lidí ve stínu a zřejmě spalo, nebo jen tak lenošili. Nevěnovala jim sebemenší pozornost. Vzhlédla k jiné obrazovce, kde byla velká prázdná místnost, zatímco po ní chodila jakási hnědovlasá žena. Oči jí poklidně pohlédly na jinou obrazovku, kde ležel tlustý muž a křičel, alespoň se snažil vydat ze sebe hlásku, křičel a plakal, však jeho hlas neslyšela.

Pozorovala tak falešné slzy. Slyšela posměšný úšklebek jedné ženy. Podívala se na ni chladnýma očima. Nic však neřekla a sledovala ženu ve stínu, která se nyní protahovala. Slyšela nějaké naprasknutí. Pohlédla znovu na obrazovku. Potom se lehce zarazila. Muž, kterého předtím navštívila, aby ho pozvala do její hry, se jí přímo díval do očí a nehýbal se; jen tak stál a čekal. Mírně přivřela oči. Přejela si prsty po rtech. Vzhlédla k obrazovce nad sebou, kde pobíhalo malé dítě a polekaně se dívalo kolem sebe, se slzami v očích. Ach, jak falešné slzy musí být nucena sledovat zrovna ona? Pohlédla zase před sebe a sledovala jakousi plavovlasou ženu, která ležela na zemi. Ach, jak nudná je tato hra. Ani netuší, kde hledat východ a odpovědi na její otázku. Dlouze si povzdychla.

Stiskla jakési tlačítko a zeptala se znovu; přeješ si žít? Všech lidí, kteří byli na obrazovkách, upoutala pozornost. Trhli hlavami směrem k ní, dívali se jí do očí. Zklamaně však vzdychla. Lidé jsou tak předvídatelní a bohužel, tak křehcí a hloupí, že ji to už přestalo bavit. Opřela se o židli, jejíž opěradlo se mírně prohnulo. Dívala se do stromu. Jen tak do vzduchu poznamenala, že by jí někdo mohl donést zákusek. Všichni ji však ignorovali. Podle všeho spali. Vzdychla hlasitěji, podrážděněji a podepřela si hlavu, sledujíc obrazovky před sebou. Zasyčela, aby jí někdo přinesl zákusek, a to hned. Opět bylo ticho. Zle zasyčela a otočila se na osoby za sebou. Chladným hlasem jim přikázala, aby se zvedli a hned činili, co jim říká. Najednou se ozval mužský hlas; zavři zobák. Pohrdavě zavřela oči a odvrátila pohled stranou. Když oči znovu otevřela, její oči byly znovu bez zájmu, když poté pohlédla na obrazovku před sebou. Znovu si povzdychla a chytila se za hlavu. S myšlenkou, že tohle ji už nebaví, nechala svou hlavu přepadnout přes opěradlo. Když otevřela své, nyní jasně zářící, oči a sledovala ty lidi ve stínech, musela se zamračit.

Slyšela jakýsi alarm.

Když pohlédla na obrazovku dole vlevo, spatřila muže svalnaté postavy, jak se snaží probít se skrz tlustou černou stěnu. Poklidně ho sledovala, pak její oči pohlédly zase nahoru a sledovaly ženu, která se krčila v rohu, držela se za hlavu a něco velmi rychle opakovala, však její hlas neslyšela. Ani ji to netrápilo. Sledovala všechny obrazovky před sebou, zatímco kolena objala rukama. Nebavilo ji čekat, až se všichni probudí, aby se jim představila. Tohle ji už skutečně nudilo. V jejích očích byl skoro zájem o smrt samotnou, než o tuhle nudnou sledovanou, o tuhle nudnou hru.

Muž se najednou trhnutím probudil. Spadl na stranu na pravé rameno, ale naštěstí jeho pád zastavilo rozkládající se maso nějakého člověka. Zvedlo mu to žaludek, ale nedonutilo ho znovu zvracet. Na zápach kolem sebe si už celkem zvykl, kosti, které cítil při každém dotyku a kroku, ho však pořád ničily zevnitř a mučila ho jen myšlenka na to, že by tak mohl dopadnout taky. Člověk dokáže stokrát ztratit naději a zase stokrát ji zase najít a přimět ji, aby mu pomohla od šílenství a zoufalství, které ho obklopuje. Zavřel oči. Pevně v ruce tiskl svou malou náprsní kapsu, spíše něco v ní si pevně tiskl k tělu. Všiml si, že jizva na ruce, když si sundal kus své košile, už zmizela. Ani jizva na jeho těle nyní nebyla. Když však odkryl košili, spatřil díru v hrudi. Zarazil se. Odkud ji měl? Přicházel snad o vzpomínky? Prsty po ní mírně přejel. A ačkoliv to bude znít nehezky, mírně strčil prst do díry v sobě a zkoumal, jak se mu kůže snaží najednou sama zregenerovat. Už to vypadalo, že mu prst přiroste k hrudi za pomocí kůže, ale povedlo se mu ho včas vyndat, zatímco zmateně sledoval, jak se kůže postupně rozestupuje a zase tvoří menší strup kolem dokola. Sledoval svůj dech, který mu proletěl před očima. Teplota znovu poklesla, ale jeho tělo se zdálo být v pořádku. Zřejmě si na to už zvykl. Zakryl si díru v sobě a přitiskl k sobě látku z košile. Opřel si lokty o kolena a položil si hlavu do dlaní. Nemohl propadnout úplnému šílenství; musel si stanovit hranice, kam až mohl zajít, aby zjistil, o co se tady jedná. Bylo to nějaké spiknutí proti němu? Věděl snad něco, čeho se někdo bál, a proto ho takto trýznil? Znovu si zkusil změřit tep. Ani po tak dlouhé době necítil tep svého srdce, žíly byly jako od staré mrtvoly, a když položil ruku na svou hruď a čekal, že uslyší bít sem a tam své srdce, žádná ozvěna se neozývala. Musel myslet. Ten, kdo ho vězní, není jen takový amatér; vše si dobře přichystal, aby ho zničil zevnitř, chce po ně jeho věznitel, aby propadl šílenství? Vzhlédl nahoru na nebe, které se po delší době zase srovnalo a už nepraskalo každou chvíli.

Zahrabal si do kapsy na saku, aby zjistil, že v něm nemá mobil. Najednou si nemohl ani vzpomenout, zda si ho vůbec bral, nebo ho nechal doma. Počal přemýšlet, kdy by ta daná osoba měla možnost ho sem odtáhnout, na jak dlouhou dobu ho musela uspat, a především, jak se jí to povedlo. Jako by zapomněl na onu díru ve své hrudi. Netušil, jak k ní přišel. Střelili ho a nějak uspali? Jen matně si vybavoval nějaký vzdálený tichý hlas a rozmazanou tvář ženy, pak spatřil prapodivnou masku, ale netušil, co to mělo znamenat. Byla to ta samá maska, tvoru předtím viděl v bílé místnosti, ale na to už dávno zapomněl. Opřel se o stěnu za sebou a prsty projížděl po žebrech, která podle tvaru připadala někdejší ženě. Když si kostru prohlédl důkladněji, poznal, že žena byla těhotná. Cítil lítost, že se na její ostatky takto díval, že na nich seděl. Přesunul se o kousek dál, sepjal ruce a počal se modlit k Bohu.

Najednou se zarazil. Pohlédl na své prsty sevřené jeden v druhém. Tiše zavrčel. Udeřila rukama o zem a rozhlédl se kolem sebe. Není přece tak velký šílenec, aby se v tuto chvíli opětovně modlil k Bohu, který je zřejmě zaměstnán nějakou nepotřebnou prací a nemohl ho vyslyšet hned. Vstal a rozběhl se kupředu. Seběhl z kopce mrtvol a vyběhl na druhý. Spíše to byl jeden a ten samý až na to, že někde byla hromada vyšší, jinde zase nižší. Díval se kolem sebe, když se hnal kupředu. Najednou se zastavil a zhluboka oddychoval, zatímco se držel za krk a povoloval knoflíky na košili, protože se teplota kolem něj rapidně zvýšila. Seběhl dolů z kopce, jakoby to snad věděl, jakoby si to snad pamatoval, a ponořil hlavu hluboko pod vodu, hltavě pil a nechal si chladit hlavu, aby mohl i nadále myslet. Zarazil se; jak to, že věděl, že tam je voda, když se tam sotva probudil?

Když pod vodou otevřel oči, polekal se, vypustil příliš kyslíku, který se v podobě obřích bublin rychle rozletěl nahoru na hladinu, a sám se rychle dostal pryč od vody, zatímco po něm skočila obří ryba, která vyletěla do vzduchu, stiskla své čelisti, jako nějaký žralok, a pak zmizela pod vodou, která obstříkla muže. Zadýchaně se díval před sebe. Přejel si rukou po obličeji. Blouznil snad? Je to snad z nedostatku jídla? Chyběly mu snad tekutiny? Pohlédl na ruku, která na sobě nesla nejen špínu, ale také i krev. Zaraženě si přejel rukou po čele a spatřil čistou krev. Přejel si druhou rukou po čele a opět sledoval krev. Pohlédl na sebe do odrazu vody z jezírka. Kdy se uhodil do hlavy? Před chvílí tam nic neměl. Vězte nebo ne, nic si nepamatoval. Chvíli na sebe hleděl do toho jezírka a zapomněl i na to, jak se jmenuje. Otupěle zíral před sebe, jako nějaké ochočené psisko, kterému máváte před nosem masem a ono si to ani neuvědomuje.

Najednou si snad na něco vzpomněl. Pohlédl na vodu pod sebou. Udeřil pěstmi do ní a hladinu tak rozčeřil, aby svůj odraz neviděl více. Mlátil surově do vody, nechal ji, aby ho pokrývala a močila jeho šaty; bylo mu to jedno. Vztekal se a mlátil do vody, jakoby to byla osoba a on ji chtěl zabít. Pak se zastavil a zhluboka oddychoval. Díval se na hladinu vody, která tančila v mnoha vlnách a nemohla se zastavit. Utřel si pusu a pomalu vstal. Pravda, je tam, kde začal, ale voda z toho jezírka mu otupovala smysly ještě více. Rozhodl se zůstat o suchu, než aby riskoval úplnou ztrátu paměti. Nyní se musel soustředit na to, jak se odsud dostat. Rozhlédl se kolem sebe a vydal se nahoru po hoře ostatků jiných lidí. Už si jednotlivé kostry nebo rozkládající se těla neprohlížel. Nemohl si dovolit rozptýlení, které v sobě skrývaly. Pevně stiskl košili, jakoby si chtěl stisknout srdce samotné, a pokračoval ve šplhání po kopcích ostatků lidí. Světelná kulička ho tiše pronásledovala, její záře slábla, když se vzdalovali od jezírka. Přesto ho následovala a vše pečlivě hlásila ženě, která muže na obrazovce pozorně sledovala a nemohla z něj spustit oči, které ani tak nebyly spokojeny s tím, co doposud viděly; jak moc si přála, aby onen muž zešílel jen z myšlenky, že může, ale také nemusí být naživu?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře