Až mě probudíš 4

12. prosinec 2015 | 07.00 |

   Tiše jsem ji pozoroval, jak mi drtí zápěstí. Přestože ztratila tolik krve, její síla mě překvapovala. Chtěl jsem její ruku sundat, stisk však měla skutečně silný. Po chvíli pohlédla na otevřené dveře a pustila mi zápěstí. Rychle jsem se od jejího lůžka vzdálil. Vrazil jsem do někoho a uvědomil jsem si, že to je Uretan. Okamžitě jsem ho stáhl za dveře a zavřel, nechávajíc dívku o samotě. Podrážděně jsem se ho zeptal, kde byl, zatímco jsme šli zpátky do mé kanceláře. Neodpověděl mi. Ani jsem po jeho odpovědi popravdě netoužil.

   Rudě krvavé číslice na mém bílém budíku jasně svítily do tmy a vítaly nás zpátky. Vyčetl jsem mu, že utíkal. Nezapomenul mi ovšem připomenout, čí vina to doopravdy byla. Praštil jsem pěstí do skříně, abych se uklidnil. Zůstal stát na místě. Snad zpytoval svědomí. To bych mu radil!

   "To byla ona?" zeptal se mě najednou a já k němu vzhlédl. "Ta dívka... které jsi četl ty spisy bez dovolení?"

   Převrátil jsem oči. Jsem doktor, měl bych se snažit zjistit o svém pacientovi, co nejvíce. Což mi připomíná... "Už sis vzpomněl na své jméno?" zeptal jsem se úplně mimo jeho původní otázku. Zarazil se. Jeho pohled směřující dolů mi jasně řekl, že ne. No jo, kdo by si mohl vzpomenout na tolik věcí během jednoho dne, ale kdo by zase na své celé jméno zapomněl? Špatná minulost? Něco děsivého se mu stalo? Konečně jsem se uklidnil a mohl se ho zeptat na onu roztrhanou košili, kterou nosil na sobě. Trochu si ji k sobě přitiskl a zíral do země. Vypadal vystrašeně.

   "Nevím, co se mi stalo, ale potřebuji tvou pomoc," začal znova a já už ztrácel trpělivost. Proč zrovna já? A proč pořád mele to samé pořád dokola a dokola? Pevně jsem ho chytil za rameno, div jsem mu ho nedrtil svou silou. Podle výrazu ho to zřejmě bolelo, ale to mi bylo jedno. I já jsem jenom člověk. I já mám jenom jedny nervy!

   "CO ode mě chceš? PROČ zrovna já?" ptal jsem se ho nyní já, ztrácejíc svou zlatou trpělivost, přestože jsem doufal, že to vydržím, ale i tohle je na mě opravdu moc. Jen na mě tupě zíral. Podíval se očima stranou, aby se vyhnul mému rozčílenému pohledu. Zanadával jsem a nechal jsem ho v tiché, prázdné místnosti, zatímco jsem musel pryč. Musel jsem na vzduch. Proč jsem měl najednou všechny myšlenky v pohybu? Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Při vzteku mi vždycky bilo srdce, jako splašené. Možná to bylo i kvůli nervům, které kvůli němu mám už od samotného rána. Možná bych se mohl zeptat Mary, zda tu pitomou složku s jeho jménem nemá, a ušetřit si trápení tím, že jí ho jen tak předám.

   Někdo mě najednou chytil za rameno a já se prudce rozmáchl rukou. Zamrkal jsem, když jsem spatřil Fredyho, který si ze mě dělal legraci, že jsem přímo paranoidní poslední dobou a nemohl se přestat se smát. Mlčel jsem a tiše ho pozoroval. Nemohl jsem se zasmát s ním, jako vždycky. Nervy jsem měl na pochodu kvůli tomu malému parazitovi.

   Ale před Fredym jsem lhát nemohl. Když se mě zeptal, co se děje, mávl jsem nad tím jenom rukou a chtěl se vydat někam pryč od něj, ale hned mě zastavil před odchodem. Váhavě jsem se na něj podíval.

   "Co se děje?" zeptal se mě znovu, vážnějším hlasem. Podíval jsem se stranou, aby neviděl můj pohled, zatímco jsem mu zase lhal. Povzdychl si a zakroutil nade mnou hlavou. "Bereš si toho na sebe hodně a pak se divíš, že jsi paranoidní," ušklíbl se. Rozmáchl jsem se rukou, abych ho praštil, ale rychle se vykryl a zasmál se. Poplácal mě po rameni, že i jemu samotnému občas hrabe, vždycky si o tom však s někým popovídá a je zase v pohodě. Nejsem paranoidní. To jsem si tehdy pomyslel a rychle jsem se kolem něj protáhl, abych zmizel z jeho blízkosti. Cítil jsem, že mě jeho oči skenují po celou dobu mé chůze po chodbě, než jsem zahnul za roh a já jsem se mohl před jeho jestřábím pohledem schovat. Nemohl jsem přece utíkat před tím mladíkem. Chvíli jsem kroužil kolem svých dveří a snažil se zjistit, zda je pořád uvnitř, nebo zase utekl. Nakonec mě ovládlo pokušení a já vešel dovnitř. Našel jsem ho, jak sedí na sedačce a provinile hledí do země. Nezareagoval, když jsem vešel dovnitř. Zavřel jsem za sebou tiše dveře a opřel se o svůj stůl, překřížil ruce na hrudi a podíval se jeho směrem. Nevzhlédl ani na můj návrat nijak nezareagoval. Chvíli jsem přemýšlel o tom, co se stalo předtím, než jsem vybouchl a odešel.

   "Omlouvám se," řekl jsem klidným hlasem a nepodíval jsem se na něj. Bylo mi jasné, že vzhlédl. "To však nemění nic na faktu, že o tobě nic nevím, ani nevím, co ti je!" vyčetl jsem mu hned po chvíli, ale byla to pravda. Věděl jsem jen, že se jmenuje Uretan. Ani nevím, zda mu něco je, nebo... "Vysvleč se," řekl jsem okamžitě. Hleděl na mě, jako na maniaka, potom mě však poslechl a sundal si triko. Zastavil jsem ho předtím, než si mohl sundat kalhoty. Přešel jsem k němu a posadil ho na sedačku. Jen tak mě chvíli pozoroval a rudnul. Na co proboha ti mladí lidé v dnešní době myslí? Ujistil jsem ho, že nejsem nějaký perverzní pedofil, takže se nemusí bát.

   Prohmatal jsem všechna potřebná místa, abych mohl zamítnout případné krvácení. Zarážely mě však jeho modřiny a jizvy, které vypadaly jako čerstvé. Měl jsem vždycky nějaký ten obvaz nebo dva u sebe, takže to pro mě nebylo problém. Obmotal jsem mu bílý provaz, jak jsem obvazu někdy s radostí říkal, kolem hrudi, zatímco se červenal, jakoby měl horečku. Pro jistotu jsem mu změřil teplotu a poslechl srdce, ale nic zvláštního jsem nezjistil. Jen jsem se více sám polekal, že by mohl být homosexuál. Neměl jsem nic proti homosexuálům, ale rozhodně nestrpím, kdyby se na mě začal lepit až příliš. Podal jsem mu sklenici vody s léky, které by mu mohly pomoct usnout. Přestože říkal, že není ospalý, donutil jsem ho vypít sklenici a spolknout léky. Kdyby nespolupracoval, přinutil by ho i násilím. Když usnul, přikryl jsem ho dekou a vrátil se zpět ke své práci. Prohlížel jsem si znovu spis oné dívky a nemohl si pomoci. Vypadala tak nevinně. Podíval jsem se na své zarudlé zápěstí po jejím prudkém, avšak silném stisku. To, co mě nejvíc překvapovalo, byla skutečnost, které jsem nechtěl čelit. Ač jsem se snažil sebevíc, trochu mě děsila. Podíval jsem se směrem k mladíkovi, který spal, jako zabitý. Nemohl jsem odolat malému pokušení uvnitř sebe.

   Vstal jsem od stolu a zastavil se nedaleko od něj. Natáhl jsem k němu ruku a zastavil ji těsně před jeho hlavou. Zhluboka jsem se nadechl a stiskl ji v pěst, abych odolal pokušení, které rostlo každou vteřinou. Nakonec mě však pohltilo, ovládlo mi mysl a já mladíka mile pohladil po hlavě. Vypadal znovu tak vystrašeně, tak zranitelně. Vedle něj bylo pořád trochu místa. Abych neklečel a nenamáhal zbytečně klouby, posadil jsem se na onen kousek vedle něj a hladil ho po hlavě. Měl tak hebké vlasy, které mu padaly do tváře. Opatrně jsem mu dal pramínek za ucho a přistihl se, že si prohlížím jeho tvář.

   Nahnul jsem se k němu a přivoněl mu ke vlasům. Voněly šampónem a citrónem.

   Prudce jsem odtáhl a zakryl si ústa a nos. Vstal jsem a díval jsem se po místnosti. Na co to zatraceně myslím? Vzpamatuj se, Sebastiáne! Musel jsem chvíli chodit z místa na místo a uklidňovat se, spíše si nadávat za to, že jsem polevil v ostražitosti. Je to ještě děcko. Je mu možná devatenáct a tobě je osmadvacet! Můžou tě pokládat za pedofila, pokud se dozví, co jsi prováděl, zatraceně. Vždyť... jsem mu jen hladil vlasy, to přece není nic zlého. Ale je, idiote! A navíc... je to chlap! Praštil jsem se dlaní do čela a zkoušel rozumně myslet, ale všechny myšlenky se mi vracely k němu. Podíval jsem se na něj koutkem oka. Nemohl jsem si pomoci a vrátil se zpět k němu. Posadil jsem se zpátky na své místo. Vypadal tak slabě. Abych si uklidnil myšlenky, ponořil jsem svou ruku do jeho hebkých vlasů a počal mu je čechrat a hladit, hrát si s nimi, jako malé dítě a přitom jsem se snažil, abych ho neprobudil. Znovu jsem ucítil šampón a citrón.

   Nevím sice kdy, ale na krátkou chvíli jsem usnul. Když jsem se probudil, zděsil jsem se sebe samotného, ale hlavně mladíka, který se jakýmsi způsobem přesunul. Opíral jsem se o opěradlo sedačky, zatímco měl mladík svou hlavu v mém klíně. Co jsem to zatraceně vyváděl, zeptal jsem se sám sebe nervózně a rozhlížel jsem se kolem sebe ve snaze přijít na odpověď, ale mysl jsem měl potemnělou. Musím se rychle zvednout, než se probudí. Budík mi ukazoval krátce před šestou hodinou. Já jsem skutečně usnul. Doufám, že nikdo nevešel dovnitř a neuviděl mě s ním v této poloze.

   Nadzvedl jsem mu hlavu, odsunul jsem se od něj a pod hlavu mu dal zmuchlaný kabát. Zima mu už rozhodně nebude. Ani si nevšiml rozdílu, jen se k mému kabátu lísal, jako nějaké kotě. Tohle byla více než trapná chvíle, byl jsem proto rád, že nás nikdo neviděl. Vstal jsem o něco prudčeji, než jsem očekával, ale povedlo se mi zůstat nohami na zemi. Rozhodl jsem se pro rychlou sprchu umístěnou na mužských toaletách. Pro jistotu jsem se zamkl. Musel jsem se pořádně probudit. Doufal jsem jen, že nebyly žádné další autonehody. Zřejmě by mě trefil šlak, kdyby mě Mary nebo Fredy nebo nějaký jiný kolega našel zrovna takto a navíc... Spal jsem v pracovní hodině!! Neomlouvá mě ani to, že jsem si vzal dvě směny naráz. A potom mi to došlo. Otevřel jsem oči a horká voda mě najednou úplně zchladila.

   Včera jsem nešel navštívit hrob matky. Zastavil jsem vodu a hlavou se opřel o kachličky před sebou. Stal se z toho téměř zvyk a já na to nikdy nezapomněl. Ale včera ano. Měl jsem jít také správně běhat, ale také jsem nešel. Zatraceně, ten kluk mi zasáhl do života už příliš. Musím se na něj Mary nebo Fredyho zeptat, jistě budou mít jeho složku. Nebo ho prostě k nim vezmu. Je zde ovšem šance, že nebude chtít jít. Přeci jenom; požádal o to mě, nebo snad ne? Po chvíli jsem cítil, jak mi stoupají chlupy z nenáhlého horka a z prudké zimy. Vyšel jsem ven a div jsem neměl infarkt. Rychle jsem se schoval zpátky za závěs a zanadával jsem.

   "To nemůžeš zaklepat?!" zeptal jsem se ho vztekle. Uretan mi podal oblečení a já mu ho z ruky prudce vyrval, plný vzteku.

   "O-Omlouvám se," zakoktal trochu tiše. Řekl jsem mu, aby se už raději víckrát neomlouval, zatímco jsem se snažil nasoukat do oblečení, které budu mít na sto procent mokré a které se na mě bude lepit. Výborně, Sebastiáne, výborně, tomu se říká chytrá hlava, která si zapomene ručník v kanceláři!

   Když jsem byl oblečený, ale pořád mokrý, vyšel jsem ven a ani jsem se na něj nepodíval. Zarazil jsem se. Dveře byly pořád zavřené. Vyzkoušel jsem se. Byly zamčené! Zaraženě jsem se je pokusil znovu otevřít, ale zámek je zastavil. Polkl jsem nasucho. Opatrně jsem se ohlédl za mladíkem, který stál za mnou, a měl jsem nehezkou myšlenku, která mě začínala opravdu nehezky děsit. Okno nahoře bylo zavřené a navíc příliš malé na to, aby se sem dostal. Znovu jsem zkusil otevřít dveře, ale zámek je pohotově zadržel.

   "Jak ses sem dostal?" zeptal jsem se trochu chvějícím se hlasem. Začínal mě opravdu děsit. Neodpověděl. Zeptal jsem se ho tedy znovu. Trochu přísnějším hlasem. Opět mlčel. Přitiskl jsem ho prudce ke stěně a díval se mu přímo do očí. "Proč mě pronásleduješ?" zeptal jsem se ho tiše. Mlčenlivě mě sledoval. Po chvíli, kdy jsem ho skenoval pohledem, jsem od něj pomalu odtáhl a uvolnil mu tak obě únikové cesty. Dveře jsem odemkl a skoro násilím otevřel. Nezavřel jsem je za sebou, a tak se pozvolna znovu otevřely samy, zatímco mladík zůstal uvnitř. Nedíval jsem se, zda jde za mnou. Bylo mi to jedno. Musel jsem se uklidnit. Sprcha tedy nepomohla.

   Dorazil jsem do pracovny, kde jsem se opět zamkl a čekal. Nic se nedělo, tak jsem se převlékl. Posadil jsem se za stůl a znovu čekal. Ale Uretan nepřicházel. No dobrá, možná, že jsem byl příliš... paranoidní, když jsem se ho ptal zrovna tímto způsobem, ale musí si uvědomit, že nemůže lidi jen tak sledovat a potom je (možná) špehovat, jak se sprchují! Je přece dostatečně starý na to, aby si to uvědomil.

   Najednou někdo zaklepal. Jen jsem převrátil oči s tím, že to bude zase on (pro změnu se naučí klepat), a už jsem mu chtěl říct, aby konečně zmizel, že mu odmítám pomoci, ale zarazil jsem se, když jsem spatřil Mary. Zmateně na mě zamrkala. Prohrábla mi pořád mokré vlasy a zasmála se. Hned na to přešla do mé pracovny a zarazila se nad zmuchlaným kabátem. Zakroutila nade mnou hlavou, jako nad dítětem, a pověsila mi ho na věšák. Hned mě hubovala, abych si udržoval pořádek na stole, jinak za chvíli nic nenajdu. Krátce na to se zeptala, zda jsem prošel všechny složky, na což jsem pohotově přikývl. Také přikývla a usmála se. Její pohled padl na mé zápěstí.

   Zasmál jsem se. "Ta holka z desítky, pěkný oříšek," řekl jsem pouze, hned na to jsem přešel ke stolu, pokud se to tak dalo ještě nazvat, a přehraboval se mezi věcmi na něm. Předal jsem jí složku s dívčinými zápisy v rejstříku. Opatrně si je ode mě vzala, jakoby se bála, že na ni zaútočí příště.

   Nahnula se ke mně a mně po chvíli došlo, co chtěla udělat. Ale nestihl jsem ji od sebe odstrčit. Rychle mi políbila na líčko a stejně rychle také odtáhla a zmizela z mé pracovny. Díval jsem se za ní, jak pospíchá chodbou. Pohlédl jsem do země a měl sto chutí si onen polibek z tváře střít a líc si vydrhnout, ale neudělal jsem to. Přešel jsem ke stolu a trochu ho poklidil. Odpadky jsem vyhodil. Zašel si do automatu pro tekutou stravu. Jídlo, na kterém přežívám už pár měsíců. Jde to na mě vidět. Jako doktor bych měl jít příkladem, ale bohužel. Jsem jako naši pacienti; chodící mrtvola. Ona tekutá strava neměla žádnou chuť, a i kdyby měla, mé chuťové pohárky byly už natolik zlenivělé, že by stejně nic nerozeznaly. Kdyby ano, jistě bych už dávno zvracel, protože tuhle sračku nejedí, tedy nepijí, ani naši pacienti. Nedivím se jim, ale co jiného mi zbývá, že?

   Podíval jsem se ke dveřím a zarazil jsem se. Odtáhl jsem od sebe sáček s tekutinou bez chuti a pozoroval Uretana, jak stojí ve dveřích a tiše mě pozoruje. Bylo ticho a ani jeden z nás nepromluvil. Nakonec jsem se slova ujal konečně já.

   "Neměl bys špehovat lidi, je to nezdvořilé," řekl jsem lhostejným hlasem bez pohledu na něj. Přehrábl jsem několik věcí, abych se na něj nemusel dívat, zatímco jsem mu vysvětloval, co by ho mohlo čekat, pokud s tím nepřestane. Mám svá pravidla. Mám svůj osobní prostor a čas. Podíval jsem se očima na rudé číslice mého budíku. Musím dnes navštívit hrob matky a omluvit se jí, že jsem ji zapomněl navštívit.

   Uretan doposud nic nepromluvil, a to mě zaráželo nejvíce. Předtím by vždycky argumentoval, že to není pravda, nebo nějaké další hlouposti, ale pro změnu mlčel. A já si neuvědomoval skutečnost, která mi od samotného počátku bila přímo do očí. Kdybych byl tehdy všímavější, došlo by mi to ihned. Ale já nebyl.

   "Proč najednou mlčíš?" zeptal jsem se ho, když mě to ticho znervózňovalo. Položil jsem několik složek na skříň, abych na ně viděl a další na menší stolek vedle sedačky. "Neměl bys mi nyní nadávat do hlupáků a idiotů? Nebo něčeho podobného, jak většinou mladí lidé argumentují ostatním, starším lidem? Také jsem býval spratkem, jako jsi ty. Ale tohle už opravdu hraničí s normálností. Slíbil jsem ti, že ti pomůžu, tak mi dovol dělat mou práci, ale do mého osobního života se nevměšuj!"

   Ano, bylo to trochu kruté, ale tímto si konečně uvědomí mé priority a své hranice, kam až může jít. Ale pořád mlčel. Proč? Nechápal jsem to. Nic jsem nechápal.

   "Mám pocit," začal tiše a pomalu, "že zapomínáš, proč jsem šel za tebou... Je tady důvod, proč jsem šel zrovna za tebou, Sebastiáne!"

   Důvod? Jaký zase důvod? A proč zrovna já? Tehdy jsem skutečně... nic nechápal.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře