Až mě probudíš 5

19. prosinec 2015 | 07.12 |

   "Mám pocit," začal tiše a pomalu, "že zapomínáš, proč jsem šel za tebou... Je tady důvod, proč jsem šel zrovna za tebou, Sebastiáne!"

   Důvod? Jaký zase důvod? A proč zrovna já? Tehdy jsem skutečně... nic nechápal.

   Zaraženě jsem ho sledoval. Potom jsem se zamračil a prudce po něm zaútočil. Popadl jsem ho za límec a zlým hlasem jsem mu skoro přikázal, aby přestal mlít takové hovadiny. Trochu se zaklepal a chytil mě za zápěstí.

   "Nemám už moc času..." řekl znovu tím tichým, roztřeseným hlasem. A dost! Udeřil jsem ho do tváře tak silně, až spadl na zem a praštil se do hlavy. Bylo mi to jedno. Ale ze mě si nikdo dělat blázny nebude. Hned na to jsem ho znovu vytáhl na nohy.

   "Tak mi řekni, jak ti mám pomoci, když ani nevím, co ti je?!" vyjel jsem po něm, plný vzteku. Jsem jenom člověk a musím se nějak bránit, když si někdo ze mě dělá legraci. Předpokládal jsem, že na mě bude oněměle zírat, jako vždycky, ale kupodivu mě popadl za zápěstí a stejným tónem hlasu mi opovržlivě řekl:

   "Netuším! Něco mi však říká, že se něco stane!" Něco se stane... Ale co zatraceně?! Přicházel jsem o zdravý čistý rozum a on byl tím důvodem. Měl jsem vztek na něj i na sebe, ale více na sebe, protože jsem mu dovolil, aby mě do této hry vtáhl a já si to uvědomil až nyní. Vysmekl jsem se mu ze sevření a tahal ho pryč ze své pracovny. Jestli mi může někdo pomoci, tak jedině Mary. Ta má pochopení pro všechny. I pro takového smolaře, jako jsem já.

V její pracovně jsem ji nenašel. Bylo tedy pouze jediné místo, kde by mohla být ve své pracovní době. Drtě mu zápěstí svým stiskem šel jsem s ním po schodech dolů do malé restaurace. Zaklepal jsem na skleněné dveře a po chvíli mi je šla otevřít. Hned se mě ptala, co tady dělám, dívajíc se chvíli na mě a potom na něj, spíše na mou ruku, kterou jsem mu drtil zápěstí.

   Usadil jsem se na židli a překřížil nohu přes nohu. Už jsem skutečně začínal být nevrlý. A nebylo to kvůli nedostatku spánku, jak si původně myslela! Uretan stál nedaleko vedle mě, přestože jsem mu jasně dal najevo, aby se posadil. Nakonec Mary vstala a židli zasunula, přitom se mě ptala, co se stalo.

   "Nevidíš snad? Mám ho plný zuby," zasyčel jsem nevrle. Váhavě na mě pohlédla a potom k němu. Na chvíli se zamyslela. Zeptala se mě, zda bych si nechtěl vzít na dnešek volno, že klidně vezme moji službu, abych si vyřídil svůj malý problém a vyspal se. Spal jsem dost, proboha! Potřebuji se zbavit toho blbečka vedle sebe! Copak je slepá?

   "Jdi domů, Sebastiáne, vyspi se a přijď na noční službu, zkusím zjistit, co se dá," řekla a zmizela zase za dveřmi na schodech. Vztekle jsem kopl do židle. To byla teda rada na zabití, skutečně. Podíval jsem se jeho směrem, ale zarazil jsem se. Už tam zase nebyl. Zaklel jsem vzteky a rozhlížel jsem se kolem dokola. Kde si myslíte, že jsem ho našel? No pochopitelně šel do skladu, a když jsem se ho zeptal, co tam dělá (asi jsem ho vyrušil), vylil vodu, kterou si naléval do kelímku. Popadl jsem ho za límec a tahal pryč, zanechávajíc za sebou mokré stopy, zatímco jsem ho tahal za sebou. Mých stop se však nijak nedotkl a ty jeho také nijak nevynikaly na světle. Ale toho jsem si nevšiml.

   Vytáhl jsem ho po schodech nahoru a nakonec ho posunul před sebe. Klidně ať si natluče při dalším schodu, bylo mi to jedno. Měl jsem toho už opravdu dost. Možná mi přeci jenom pořádný spánek a pořádná dovolená pomůže od stresu. Ve své pracovně jsem trochu uklidil, nechal Mary vzkaz, že si na zbytek dne beru volno (po tolika letech) a zmizel, následován tím klíštětem a parazitem v jedné osobě. Napadlo mě, že když se z toho vyspím, nebudu až tak nevrlý.

   Šel jsem rychlým krokem a neposlouchal ho, když se na mě pokoušel promluvit. Zase sněžilo. To budou zase kopy před mým domem, napadlo mě a snažil jsem se vytěsnit všechny myšlenky na Uretana, který kolem mě pobíhal a poskakoval a křičel o pozornost. Když jsme došli k mému bytu, konečně zmlkl a zaraženě sledoval, jak otvírám dveře. Dovolil jsem mu vstoupit dovnitř a on váhavě poslechl. Díval se kolem a omluvil se, že mě otravuje. Nereagoval jsem na jeho další zbytečnou omluvu a sundal si mezitím kabát. Přešel jsem rovnou do kuchyně a zeptal jsem se ho, zda si dá něco k pití. Měl bych mít nějaký džus vzadu v lednici, který jsem jednou otevřel a nedopil, protože byl příliš sladký. Alkohol mu rozhodně dávat nebudu. Bůhví, co by se mohlo stát.

   Se sklenicí bůhví jak dlouho starého džusu jsem vešel do obývacího pokoje a viděl, že se zaujatě dívá na fotografii, kde stojím já, Mary, Fredy a všichni ostatní doktoři před novou nemocnicí. Tehdy to byl úžasný rok. První nemocnice, která v tomhle městě byla kdy otevřena. Trochu mě ta vzpomínka zabolela u srdce. Přesto jsem k němu přešel a předal mu sklenici s džusem. Poděkoval a pevně ji stiskl mezi prsty. Sám jsem si zašel pro pivo. Chvíli jsme jen tak tiše seděli na gauči a zírali do prázdnoty mého bytu. Nemluvili jsme. Neměli jsme o čem, neznali jsme se. Sem a tam jsem se ho zeptal, jen ze slušnosti a z povinnosti mé práce, zda mu není zle nebo zda se mu nemotá hlava. Vypadal o dost bleději, než když jsem ho viděl poprvé. Navrhl jsem mu, že se u mě může osprchovat a převléct se. Přikývl, ale zůstal na svém místě a nervózně pil džus. Položil sklenici na stůl a vzhlédl ke mně. Možná, že jsem začínal být opilý, ale ty jeho oči mě uchvátily. Měl v nich zajímavý pohled; plný vášně a nenávisti a zároveň plný smutku a radosti. Jako první jsem oční kontakt ukončil já, abych si zachoval chladný rozum. Otevřel jsem si další pivo.

   Nahnul se, aby zvedl sklenici s džusem. Pozoroval jsem, jak se mu odkrývá větší část té hebké, chladné kůže, která byla tak překrásně bledá, že jsem se do ní přímo zamiloval. Najednou mu však sklenice s džusem vyklouzla mezi prsty, přestože je měl pořád v jedné poloze, a sklenice skončila na zemi, rozbitá na několik malých střípků a džus se vylil. Pohotově vstal a říkal, že to utře, ale to už jsem ho zastavil, aby nikam nechodil, ale já sám se zarazil. Stál jednou nohou ve střepech a druhou nohou v rozlité tekutině. Nastavil jsem ruku, a když mi on pomalu podal tu svou, rychle jsem ho k sobě přitáhl tak, aby se druhou nohou nedotkl střepů nebo aby mu to neuklouzlo díky džusu. Skončil na mé hrudi a málem jsme se převážili. Zůstal jsem v naprostém klidu, ale cítil jsem, že se mi zvýšil tep. Pustil jsem ho a šel pro hadr, všiml jsem si, že se začervenal, i jeho uši byly najednou rudé.

   Utřel jsem a zametl střepy. Přejel jsem rukou po podlaze, abych se ujistil, že nikde už není ani kousek střepu.

   "Ukaž mi tu nohu," řekl jsem, sotva jsem dokončil úklid a šel k němu. Najednou začal couvat a kroutit se, že to nic není. Nevěřil jsem mu ani slovo. Zavrčel jsem na něj, že pokud okamžitě nezastaví, srazím ho k zemi a svážu. To ho očividně pobavilo, ale já to myslel vážně. Však jsem také první část z toho splnil. Srazil jsem ho k zemi, ale na svazování naštěstí dojít nemuselo. Zvedl jsem mu nohu a kontroloval mu ji, ale byl jsem sám více než zaražen. Trochu jsem se zamračil, když jsem si prohlížel naprosto nezraněné chodidlo, jehož prsty byly trochu pokrčené. Přejel jsem po něm prstem a mladík sebou trochu cukl. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem ho trochu potrápit, když on mě štval celý den, a tak jsem ho polechtal. Snažil se udržet smích na uzdě. Ušklíbl jsem se. Je lechtivý. Použiji jeho slabinu proti němu! Nakonec jsem ho lechtal dobrý osm minut, až už jsem sám nemohl a on nemohl ani pořádně dýchat. Když se posadil a konečně se dosmál, pořád se smíchem mi však řekl, že jsem naprostý idiot, pitomec a dalšími nadávkami mě oslovoval, ale já si nemohl pomoci a trochu se smát. Když mě však znovu nazval idiotem, srazil jsem ho k zemi a držel ho na podlaze, svíral mu obě zápěstí a držel se nad ním. Alkohol mě zřejmě znovu měl ve své moci a já ve své moci měl toho mladíka.

   Uretan se trochu koketně ušklíbl. "Copak?" zeptal se mě pobaveně a zřejmě si to užíval. Přimhouřil jsem zlověstně oči. Nahnul jsem se blíž. Viděl jsem v jeho očích menší záblesk strachu. Mírně stiskl ruce v pěst a snažil si je uvolnit, ale já ho nepouštěl. Cítil jsem, že se začal trochu třást. Zřejmě jsem ho děsil. "Pusť mě..." zaškemral tiše a podíval se stranou. Pozorně jsem ho sledoval, jako nějaká šelma svou kořist. Mé oči padly na potrhané triko, které mu nyní odkrývalo břicho. Levá ruka mu pořád držela zápěstí, zatímco ta pravá se ho opatrně dotknula na břiše. Trochu s sebou cukl a rychle se rozmáchl rukou. Praštil mě do hlavy. Znovu jsem mu ruku uzemnil. Začal se mi vzpínat a nadávat.

   Rychle jsem se k němu nahnul, těsně k jeho tváři a on ustrnul, zírajíc mi přímo do očí. Na chvíli zatajil dech. To víš, že jo, pomyslel jsem si, odtáhl jsem a pustil mu zápěstí. Vstal jsem a odešel do kuchyně, zatímco on prudce zrudl do tmavšího odstínu rudé. Zakřičel za mnou nějakou koktavou nadávku a vytratil se do koupelny. Musím si od něj udržovat odstup... Nemohu se přece zamilovat do spratka, jako je on, navíc je to muž, pomyslel jsem si, zatímco jsem si nalil další sklenici vína.

   Pozvolna jsem sledoval rudou kapalinu ve skleničce, zatímco z ní pomalu ubývalo. Pousmál jsem se a zbytek láhve jsem dal zpátky do ledničky. Slyšel jsem, jak teče voda ze sprchy. Zadoufal jsem, aby ji zbytečně nenechával běžet. Účet za vodu se mi zřejmě s takovouhle zdvojnásobí. Pokrčil jsem nad tím rameny a šel se posadit zpátky na gauč. Nakonec mi to nedalo, byl už tam skutečně dlouhou dobu. Zaklepal jsem na dveře a voda konečně ustála. Opatrně vykoukl, ale skrýval za dveřmi. Zeptal se mě, zda může použít můj župan. To se skutečně zeptal na takovouhle blbost? Rozcuchal jsem mu vlasy a zasunul ho zpátky za dveře, aby se oblékl. Ne že bych neznal sestavu jeho těla. Opřel jsem se o zeď. A usmál jsem se. Po dlouhé době v tomto bytě byl někdo jiný než jenom já. Byl to zvláštní, povznášející pocit. Nebo mi ten alkohol vlezl do mozku.

   Konečně vylezl z koupelny, zabalený do mého županu, který mu málem klouzal po zemi. Neubránil jsem se sarkastickému smíchu. Vypadalo to skutečně zábavně. Nemohl jsem se nezasmát. A navíc ty jeho rozcuchané vlasy! Šel jsem za ním a ustlal jsem mu na sedačce. Nějaký starý polštář a deka mu jistě budou stačit. Sám jsem zmizel v koupelně. Musel jsem se očistit a uklidnit. Mám přece celý den volno a přitom se cítím tak unaveně. Vyšel jsem ze sprchy asi tak po půl hodině. Ten pocit byl překrásný. Cítil jsem se jako nový člověk. Když jsem vyšel ven, zamířil jsem do obývacího pokoje s myšlenkou, že můj host už zřejmě spí, ale polštář s dekou zmizely. Díval jsem se po něm všude, ale nikde nebyl. Nakonec jsem si šel tedy lehnout sám a padl na postel. Až když jsem se trochu převrátil na bok, ustrnul jsem a nadskočil, když jsem pod sebou něco, spíše někoho ucítil.

   Se zatajeným dechem jsem sledoval Uretana, který spal pode mnou a já ho před malou chvílí málem zalehl. Očividně si toho ani nevšiml. Protože i mě přemáhalo spaní, přitáhl jsem k sobě svůj polštář a ulehl hlouběji do peřin, nechávajíc ho spát nedaleko sebe. Ucítil jsem však pohyb, a když jsem otevřel oči, div mi nevypadly z důlků. Ležel v mé blízkosti a ruku měl nebezpečně blízko té mé. Nejistě jsem polkl. Bylo mi jasné, že toho musel hodně zažít. Nakonec mě přemohl spánek a ovládl alkohol. Jemně jsem mu ruku stiskl a on mi stisk opětoval. Alespoň jsem si myslel, že to udělal. Nicméně jsem upadl do hlubokého, bezesného spánku.

   Po chvíli mě probudil otravný budík, který mi jasně dával najevo, že mám vstávat a jít si zaběhat. Prudce jsem se po něm rozmáchl a umlčel ho. Zarazil jsem se. Uretan pořád spal a držel mě za ruku. Mírně jsem se k němu přisunul a pozoroval ho. Vypadal jako malé dítě. Slabě jsem mu ruku stiskl a on mi stisk oplatil. Chvíli jsem jen tak ležel a pozoroval ho. Nakonec jsem mu ruku pomalu pustil a vstal. Dnes musím jít navštívit matčin hrob a omluvit se jí za to, že jsem na ni zapomněl. Ale tenhle kluk mi pobláznil hlavu už dostatečně. Opláchl jsem si obličej studenou vodou, sebral si nějakou nutriční rozpuštěnou stravu a vydal se ven. Hned jsem se však vrátil a na malý lísteček jsem mu napsal vzkaz, že budu hned zpátky. Připsal jsem ještě, aby nikam nechodil. Pro jistotu jsem zamkl dveře a seběhl schody po dvou. Protáhl jsem si všechny svaly, abych byl připravený na delší trasu. Včera jsem to odfláknul. Díky někomu. Zakroutil jsem nad tím hlavou. Jsem doktor, je to moje povinnost.

   Dostal jsem se dolů a cítil, že mám více energie, než kdy dřív. Mohlo být kolem deváté večer. Šel jsem spát přes den svého volna, jenom idiot by tohle udělal. Zanadával jsem si sám na sebe a utíkal kupředu skrz chladnou vánici, která neustála, spíše se ještě zvětšila a znepříjemňovala mi běh tím, že vítr foukal proti mně a nedovoloval mi běhat rychleji. Nakonec jsem se musel na chvíli zastavit a schovat se za roh, abych popadl dech a zároveň se schoval před chladným větrem. Dýchl jsem si na ruce, abych si je trochu zahřál. Musel jsem začít poskakovat alespoň na místě, abych nezmrzl. A po chvíli jsem se vydal stejným tempem kupředu.

   Dostal jsem se na hřbitov a omluvil se staré paní, že jsem ji vyděsil. Očividně jí má omluva nestačila, proto mě ještě praštila do ramene, abych si na ni příště dával pozor. To jistě budu, pomyslel jsem si.

   Zpomaloval jsem, když jsem se blížil k hrobu matky. Nakonec jsem se úplně zastavil a pozoroval její náhrobek. Přejel jsem po něm rukou. Tiše jsem se jí omluvil a shrábl sníh dolů, přestože na něj vločky zase dopadaly. Jsem špatný syn, napadlo mě. Bez ženy, bez dětí, třicítka na krku a nic jsem zatím nedokázal. Snad jenom vystudovat medicínu a stát se doktorem, kterého si lidé cení a zároveň se bojí, aby mu neumřeli pod rukami. Povzdychl jsem si a začal jí vyprávět, co se mi všechno stalo. A proč jsem také nepřišel.

   "To je k smíchu, že?" zeptal jsem se náhrobku pobaveně a chabě jsem se zasmál. Přál jsem si, aby se nyní zasmála i ona, ale jen vítr mi byl společníkem. Pocítil jsem neuvěřitelný smutek. Občas na mě dopadly ty myšlenky ohledně samoty a já si nemohl pomoci. Chrstl jsem si sníh do obličeje, abych se probral. Usmál jsem se směrem k jejímu jménu na hrobě a omluvil jsem se, že jsem až tak pesimistický. Dnes.

   Vyprávěl jsem jí o mladíkovi, také dokonce i o oné dívce a co mi udělala. Pořád jsem měl trochu zarudlé zápěstí, ale jistě to brzy zmizí. I tak mě to neuvěřitelně děsilo. Tak mladé děvče a má takovou sílu. Když jsem matce popsal, jak jsem se pravděpodobně cítil, když mi drtila zápěstí, bylo mi o něco lépe. Jako by mi spadl kámen ze srdce. Pousmál jsem se. Hned jsem jí také řekl o tom, co ve mně ten mladík vyvolává, aniž si toho je vědom. A také ta jeho slova. Prosím! Jen vy mě můžete probudit! Sám sobě jsem si zadal rozkaz, abych přišel na to, proč to po mně chce. Vzhůru mi přijde až příliš. Avšak v hlavě jsem měl pořád obrázek Mary a jejího výrazu, když jsem jí o tom vykládal, zatímco stál Uretan vedle mě.

   Najednou se mi rozezvonil telefon a polekal mě. Já o čertu a čert mi zrovna volá! Zvedl jsem hovor a čekal, až Mary promluví, jako první. Pozdravila mě, vyptala se mě, zda je mi už lépe a pak to přišlo.

   "Ani trochu se mi nelíbí," začala a její hlas se trochu zadrhl. "Že jeden z těch účastníků hromadné autonehody... je celé čtyři dny pořád v kómatu."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře