Spisovaterka | Až mě probudíš 6

   Trochu zaraženě jsem se díval před sebe na hrob své matky, zatímco kolem mě poletovaly sněhové vločky. Poslouchal jsem Maryin hlas, dokud jsem se nevzpamatoval a konečně nezareagoval. Párkrát se stávalo, že i v naší nemocnici byli lidé s těžkým stavem bezvědomí. I tak mě to nyní trochu vyděsilo. Nevěděl jsem o tom. Možná to byl jeden z těch lidí, které operovala ona, docvaklo mi po chvíli. Zeptal jsem se jí na nějaké informace. Jednalo se o mladíka, kolem devatenácti let. Prý mi dala všechny složky od všech lidí, kteří při té autonehodě byli. Asi jsem ho v rychlosti přehlédl. I tak jsem jí poděkoval za zprávu. Dnes půjdu na odpolední, takže bych možná mohl vyrazit dříve a projít si je znovu a zkontrolovat je. A podívat se na toho pacienta.

   "Jsi už opravdu v pořádku? Včera jsi působil trochu... divně," zarazila se předtím, než znovu promluvila. Když jsem se jí zeptal, co tím myslela, jen mi řekla, abych na to nemyslel a soustředil se na práci. Potom zavěsila. Nestihl jsem jí ani poděkovat za spěšnou zprávu, která mi uvízla v hlavě po celou cestu domů.

   Pomalu jsem vyšel schody nahoru, přemýšlejíc, co udělat s mladíkem ve svém bytě. Možná, že ho tam nechám, ale představa, že by mi hned na to volali, že mi hoří byt nebo že jsem byl vykraden, jsem rozhodně nechtěl. Odemkl jsem, vyzul si boty a zamířil bez myšlení do ložnice. Ale nenašel jsem ho tam. Zavolal jsem jeho jméno, ale neodpovídal mi. Trochu mě to znepokojilo. Prošel jsem všechny místnosti, ale nikde nebyl k nalezení. Ven vyjít dveřmi nemohl a okna byla také zamčená. Tak kde může být? Chodil jsem po bytě poněkud rychleji, než obvykle a hledal ho všude. Znovu jsem na něj zavolal, trochu podrážděně, ale také trochu ustaraně. Přeci jenom ho mám tak trochu na povel.

   "Co je?" ozval se za mnou otrávený hlas a já se prudce otočil, div jsem se nepraštil do stěny vedle mě. Hned jsem se ho zeptal, kde byl a proč mi neodpovídal. Zmateně se na mě podíval, zvedl obočí a prošel kolem mě. "Volal jsem hned, když jsi mě zavolal," řekl pouze, zatímco se mi začal hrabat v ledničce. Sebral si onen bůhvíjak dlouho starý džus a dopil ho. Bude mu blbě, ale to mu očividně nevadilo.

   "To bych tě musel slyšet," namítl jsem na jeho poznámku. Hluchý přece nejsem. Neodpovídal na mé volání! Asi se vyžíval, když mě mohl týrat. Jenom převrátil oči a vypil mi celý džus. Tím líp, alespoň se toho hnusu zbavím. Zeptal jsem se ho, co si dá na snídani. Na chvíli se zamyslel a kupodivu milým hlasem mi hned odvětil.

   "Tousty!" řekl radostným hlasem desetiletého dítěte, kterému bych nyní opravdu velmi rád zmáčkl tvář a natáhl mu ji do všech stran.

   "Zapomeň," zamítl jsem ihned a on se málem skácel k zemi. Copak dnešní lidé neumějí jíst jiného než tyhle nezdravé toustové chleby? Černý chléb nebo černé housky mu budou bohatě stačit! Nebude si vybírat. Připravil jsem mu rychlé jídlo; dvě černé housky a měkký sýr s nožem. Snad se alespoň nezabije. Pozoroval jsem ho, jak váhavě jedl. Spíše loudavě, než váhavě.

   Konečně jsem se ho zeptal na jeho rodinu. Možná, že si už na ni vzpomněl. Možná, že si už vzpomněl na celé své jméno, tím by mi hledání rozhodně ulehčil. A možná, že už také moc dobře ví, co mu je. Avšak mé naděje hned ztroskotaly, sotva jsem viděl, jak kroutí zklamaně hlavou do stran. Povzdychl jsem si. Alespoň tady je šance, že si jednou vzpomene.

   Ale kdy bude to jednou?

   Podíval jsem se na hodinky. Navrhl jsem mu, že bych ho mohl vzít někam na oběd. Pokrčil rameny, když dojedl tousty a nechal talíř na stole. Vzdychl jsem. Vstal jsem a šel jsem ho umýt. Zeptal jsem se, zda mu nebudou vadit čínská jídla. Otevřeli nedávno čínskou restauraci nedaleko odsud a já neměl čas tam zajít. Ale nyní, protože mám čas, než mi zase začne směna, bych se tam chtěl sám jít podívat. Ale chodit sám, do tak nóbl restaurace, je přece směšné. Otočil jsem se na něj, protože jsem nedostal odpověď. Už tam zase nebyl. Ani jsem neslyšel, že by vstal ze židle.

   Když jsem se podíval na talíř, který jsem dával na dřez, aby nebyl tak mokrý, div jsem nedostal infarkt, sotva jsem spatřil Uretanovu bledou ruku na talíři, zatímco ho čistil do sucha. Povzdychl jsem si a poprosil ho, aby mě už víckrát takhle nelekal. Jen na mě zamrkal těma svýma očima a položil talíř na stůl. Odtud jsem ho přesunul do skříňky nade mnou. Pohlédl jsem na hodiny. Možná, že bych ho měl vzít po městě, třeba si na něco vzpomene. Moc dobře si vzpomínám, že pacienti z psychiatrické léčebny často poznávali jednotlivá místa, když jsme je vzali ven, pochopitelně několik lidí na jednoho pacienta. Avšak tento vypadá klidně, takže to možná bude i snadné. Možná, že si nakonec vzpomene i on sám. Chvíli bylo v místnosti ticho.

   "Napadlo mě," začal jsem, abych zaujal jeho pozornost, což se mi povedlo. "Že bychom se mohli projít. Mám přibližně půlku dne volna a nechci ho trávit doma. Myslel jsem, že cesta po městě by ti mohla pomoci. Víš... Třeba poznáš nějaké místo a rozpomeneš si na další věci a podobně."

   Chvíli mě jen tak pozoroval, potom se usmál a přikývl. Souhlasil, že to je dobrý nápad. Potom se najednou zarazil a zamračil se s nehezkou otázkou, zda se jen tak náhodou o něco nepokouším. Prosím? Dostal jsem nepatrný tik do oka, zatímco se vypařil z kuchyně. To si opravdu o mně myslí, že jsem nějaký perverzní úchyl? Dlouze jsem vzdychl a zamířil jsem do ložnice. Zkusil jsem najít nějaké normální oblečení, ale moc se mi nedařilo. Ven jsem sám často moc nechodil (na tož s někým jiným), takže mé oblečení bylo většinou podobné a určené pro mou práci, abych se v něm cítil dobře. Zarazil jsem se. Není tohle tak trochu jako rande? Hned jsem se hlavou praštil do skříně. To je přece pitomost! Poškrábal jsem se na hlavě a rozhlédl jsem se kolem. Naneštěstí mě asi neslyšel, takže jsem mohl zůstat v naprostém klidu.

   Nakonec jsem vzal hodně staré triko a nějaké černé džíny. Proč tolik přemýšlím o oblečení? Když skoro půlku svého života chodíte v bílém plášti a v bílém oblečení, děsíte se černých věcí, které máte nyní na sobě. A já se skutečně děsil. Po chvíli jsem si zvykl na tu temnotu na sobě a vydal jsem se do obývacího pokoje s nadějí, že tam bude sedět. Seděl. Alespoň že jednu chvíli zůstal na místě. Vydali jsme se ven a já si nemohl pomoci. Pořád nosil to samé oblečení, takže jsem mu to pochopitelně vyčetl. Nakonec jsem přes něj alespoň přehodil svůj kabát, abych zakryl potrhané triko. Může přece jít domů a převléct se... Ci-li-li-link!!! Nepamatuje si svoje jméno, takže si určitě vzpomene, kde bydlí. Skutečně geniální, Sebastiáne. Zakroutil jsem sám nad sebou hlavou, po chvíli mě rozbolela, asi z toho prudkého úrazu před chvílí. Rozhlížel jsem se kolem a zastavil toho maniaka, který málem vkročil do silnice, aby ho přejelo auto. Hned jsem mu vyčetl, že se může nechat naporcovat, až budeme na místě. Pochopitelně jsem to myslel z vtipu, což pochopitelně nepochopil. Vím, že to byl trochu krutý vtip, ale mé žerty byly vždycky takového rázu. Nejednou mi to lidé vyčítali. Ale proč bych se měl měnit?

   Společně jsme došli do restaurace a malý Číňan se na nás díval, jako na dva pošetilce. Řekl jsem jen, že chci stůl pro dva. Zavedl nás na místo a odsunul mi židli. Pohodlně jsem se usadil. Byly to takové ty malé restaurace ve stylu šedesátých let minulého století. Překvapilo mě, že obsluha byla poměrně příjemná. Možná, že si sem ještě někdy zajdu. Sám anebo s Mary. Sám... anebo možná že i s tímhle individuem. Když nám donesl menu, nepoznával jsem ani jedno jídlo, spíše mi ty názvy nic neříkaly. Ještě jsem poznal suši, ale ty zbylé názvy jsem viděl poprvé v životě a nebyl jsem schopný je ani pořádně přečíst.

   Uretan si objednal něco, co ani já sám nedokážu vyslovit, já jsem se spokojil jenom s holou rýží. Muž mi nabídl, abych si k tomu dal nějaké maso a hned mi začal doporučovat různé druhy masa, které jsem stejně neznal, takže jsem ho po chvíli zastavil, aby se nesnažil a zopakoval mu svou objednávku; jenom rýže. Uretan se ozval, že si dá tři druhy suši. Když jsem se ho zeptal, zda má peníze, podíval se do země. Vzdychl jsem a objednal to tedy na sebe. Však mi to jednou vrátí, pomyslel jsem si. Zaujalo mě, v jakém stylu to podávali. Rýže byla dána do velkého hrnce a mě byla donesena mistička s hůlkami. Marně jsem s nimi bojoval, přestože se mi povedlo větší kusy rýže zvednout najednou, takže jsem to vzdal a vzal si normální vidličku a jedl. Uretan mi vyčetl, že bych měl ctít jejich tradice, zatímco si on hravě pohrával se suši. A na rozdíl ode mě vyhrával. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem ho kopnout, až mu hůlky spadly na zem. Hrdě jsem se usmál a zeptal jsem se ho provokativním hlasem, zda něco předtím říkal, protože jsem ho zrovna neposlouchal. Raději jen zavrčel, že nic neříkal, a sebral hůlky ze země. Obě si pořádně očistil, věnujíc mi nehezký pohled, zatímco jsem se na něj mile usmál.

   Nakonec jsem se najedl více, než sem předpokládal. Rýže mě nasytila a příjemně mě hřála v žaludku i po celém těle. Uretan kupodivu hravě jedl velké kusy suši a podle všeho si je vychutnával víc, než bylo třeba. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Spatřil jsem hodiny. Můžeme jít nyní domů, tam se osprchuji, převleču a můžu rovnou pádit do práce. A jeho pravděpodobně vezmu s sebou. No, rozhodně ho vezmu s sebou. Po chvíli jsme vstali a já šel zaplatit, neuvědomil jsem si však, že suši, které mu donesl, zůstalo na Uretanově talíři. Muž se mi uklonil, a tak jsem, až po Uretanově výzvě, se uklonil také.

   "To bylo vážně dobré," poznamenal cestou a dal si bezstarostně ruce za hlavu. Musel jsem poznamenat, že vypadal až příliš spokojeně a nemohl si pomoci, ale šťouchl ho do žebra. Prudce dal ruce dolů a zasmál se, abych to už víckrát neudělal. No a co si myslíte, že jsem asi hned na to udělal? Po chvíli blbnutí jsem mu nabídl, aby zchladl a vrazil mu hlavu pod sníh, ale jenom na chvíli a rychle se vydal kupředu. To už po mě skočil zezadu a srazil mě tváří do velké kupy sněhu přede mnou. Nemohl jsem si pomoci, ale zasmát se. Na chvíli jsem ztratil pojem o čase, když jsem po něm házel koule, aby si uvědomil, s kým má tu čest bojovat, popřípadě jsem ho topil ve sněhu.

   Došli jsme do mého bytu naprosto mokří a promrzlí, protože jsme si neuvědomovali, že začalo sněžit a foukat silný, chladný vítr, zatímco jsme blbnuli, jako malé děti. Ale bavili jsme se oba dva. Navrhl jsem, aby se šel osprchovat, jako první. Jsem rozhodně otužilejší, než on, takže to nějakou tu krátkou chvíli ještě strpím. Ale to mi najednou řekl, abych šel jako první já, což mě zarazilo ve dveřích, kterými bych jinak vešel do své ložnice. Zmateně jsem se na něj otočil, ale pousmál jsem se. Jeho nabídku jsem tedy přijal a šel se osprchovat jako první. Horká voda byla na mé prochladlé kůži příjemná. Sice mě zpočátku pálila, ale nikdy jsem se necítil tak dobře, jako když jsem stál pod sprchou. Nesměl jsem se však zasnít příliš, pořád mám před sebou práci.

   Vylezl jsem jenom v županu a zavolal na něj, že koupelna je volná. Dostal jsem se bezpečně do své ložnice a už se převlékl na cestu. Podíval jsem se ven. Neskutečně moc, neskutečně hustě sněžilo. S takovou budeme mít další autonehody cobydup. Trochu mě to trápilo. Pokrčil jsem nad tím rameny a vyšel z ložnice, abych na něj mohl počkat. Pořád máme dostatek času, takže se můžeme stavit ještě v obchodě. Měl by mít alespoň nějaké další oblečení. Ve skříni jsem vylovil jeden ze starých kabátů, a když konečně přišel, připravený k odchodu, předal jsem mu ho, a na hlavu plnou mokrých vlasů jsem mu narazil beranici. Pochopitelně protestoval, ale nepotřebuji, aby byl nemocný. Ani tak pořádně nevím, co mu je. Viděl jsem mu na očích, že by se na mě rád zavěsil, ale hned jsem ho varoval nehezkým pohledem, aby se o to ani nepokoušel. Cestou jsem ho poslouchal. Vykládal mi jakési příběhy, které neměly hlavu ani patu, ale přitom mě zaujaly. Cesta nám utíkala rychle a já si přál, aby byla cesta do nemocnice poprvé v celém mém životě o hodně delší, abych ho mohl poslouchat, jak mluví a mluví.

   Pomalu, ale jistě jsem si začal uvědomovat jakousi malou náklonnost zrovna k tomuhle mladíkovi. Nesmím se však nechat příliš unést. Matka by nebyla ráda. S pohledem na nemocniční budovu jsem přestal přemýšlet i poslouchat a zase jsem se jenom soustředil na svou práci, která mě čekala. Spatřil jsem venku Fredyho, který kouřil. Hned na mě z dálky zamával a zahodil cigaretu. Z neznámého důvodu mě Uretan popadl za ruku. Prudce jsem se mu vysmekl ze sevření. Výborně, pomyslel jsem si a dal mu pohlavek. Doufal jsem, že to Fredy neviděl, ale to by musel být naprosto slepý.

   "Mary ti už volala?" zeptal se mě zaujatě, jakoby tu scénu předtím vůbec neviděl. Volala? Co tím... Potom mi to došlo. Jen, abych se ujistil, zeptal jsem se ho, zda myslí toho pacienta, a který je pořád v bezvědomí několik dní v kuse. Jenom přikývl a všichni tři jsme zmizeli za dveřmi nemocnice.

   "Jak to s ním vypadá?" zajímal jsem se, zatímco jsem si sundával kabát. Fredy se na mě podíval jen zpoza ramene a potom se podíval před sebe.

   "Všechny složky nových pacientů máš pořád u sebe, ta holka z desítky se už díky bohu zklidnila. Co se týká jeho, je v bezvědomí a nereaguje na žádné podněty, ať už bolestivé nebo jakékoliv jiné," vysvětlil mi zkráceně. Jeho? Takže je to muž. Zřejmě pacient, kterého měla Mary na starost.

   "Takže je v kómatu?" ujišťoval jsem se, zatímco jsme vešli do mé pracovny. Jen zakroutil hlavou, že tady mám neuvěřitelný bordel, s čímž Uretan hned souhlasil. Výborně, jen všichni do mě sotva přijdu! Poradil mi, abych si trochu vyčistil stůl, jinak se v tom bordelu ztratím. Poprosil jsem ho, aby to nenazýval bordel, ale nepořádek.

   "Tohle je mnohem horší, než nepořádek," poznamenal Uretan sarkasticky, a tak jsem mu věnoval přísný pohled, aby si uvědomil, že ho mohu kdykoliv odsud vyhodit a nikdo se nebude ptát, proč to dělám. Ani by tady správně neměl být. Předal jsem Fredymu všechny složky od nových pacientů s tím, že jsem si je prostudoval a pamatuji si, kdo je na co alergický a kdo jak vypadá. Sarkasticky jsem dodal, že jen číslo bot mi chybí, za což by mě jistě praštil, nemít ruku plnou složek. Přepočítal je a zamračil se.

   "Jedna ti chybí," řekl a Uretan se mohl smíchy zpřetrhat. No bože, tak mi zřejmě vypadla, když jsem je přesouval. Také mohl něco říct. Prohledal jsem část své kanceláře a Fredy mi navrhl, abych mu tu složku donesl do pracovny, protože ho očividně začínaly bolet ruce. Souhlasil jsem a dřív, než jsem se stihl rozloučit, zabouchl za sebou dveře pomocí nohy. Jasně, chovej se tu jako doma, pomyslel jsem si naštvaně a převrátil oči.

   Podíval jsem se na hodiny s rudými číslicemi a potom čas zkontroloval pomocí těch svých, které jsem kdysi pohřbil pod hromadou papíru. Byl tak akorát čas na kontrolu jednotlivých pacientů. K té holce zajdu jako k poslední, rozhodl jsem ihned. Uretan kráčel za mnou, jako káče za kačenou, až mě to rozčilovalo, ale nechal jsem ho. Alespoň jsem se nemusel bát, že se zase někde ztratí.

   Postupně jsem prošel celé patro, zbývaly mi jenom dva pokoje. Od mladé dívky vražedkyně a nějakého pacienta, kterého jsem ještě neměl tu čest poznat. Rozhodl jsem se, že půjdu právě za ním. Byl to ten, který byl několik dní v bezvědomí. Tak se podívám, copak se mu stalo, a poznám ho lépe. Otevřel jsem tiše dveře a vešel dovnitř, hned jsem se však prudce zastavil a pustil složku s papíry na zem, zatímco jsem zíral před sebe. Cítil jsem, že se mi zrychlilo srdce a na chvíli jsem přestal dýchat. Uretan se zeptal, co se děje, a potom sám vykulil oči. Nikdy by mě nenapadlo, že můj život bude až tak šílený.

   Tiše jsem pozoroval pobledlé tělo, které bylo napojené na přístroje, aby jeho plíce vůbec mohly dýchat a srdce tlouct, zatímco mladík byl v bezvědomí. Jen velmi zaraženě jsem sledoval Uretanovo tělo, jak tam bezvládně leží... a spíš přežívá, než žije.