Až mě probudíš 7

2. leden 2016 | 07.08 |

   Zíral jsem před sebe a snažil se pomalu uklidnit. Po chvíli mi došlo, že mě Uretan pronásledoval, jako maniak. Prudce jsem se otočil, ale bylo pozdě. Vystrašeně sledoval své vlastní tělo, jak leží na posteli. Chtěl jsem ho odvést pryč, místo toho sám pomalu kráčel k posteli a já si toho až teprve nyní všiml. Bledl víc a víc a pomalu mi mizel z očí. Rychle jsem ho stáhl zpátky, najednou byl v šoku, když znovu nabral zdravou barvu a rychle, tiše dýchal. Musel jsem ho odvést pryč... Potom mohu prohlédnout – podíval jsem se nyní na jeho celé jméno – Uretana Shewona, abych zjistil, co mu je. A mohl mu pomoci.

    "Pusť mě," zašeptal tichým, roztřeseným hlasem. "Pusť mě!" zakřičel krátce na to, odsunul se ode mě a rozběhl se pryč z pokoje.

    "Uretane!" zakřičel jsem za ním. Podíval jsem se na vyhublé tělo na posteli a zaváhal jsem. Nakonec jsem se rozběhl za ním. Volal jsem za ním, ale mladík utíkal pryč, pryč z chodby, pryč z nemocnice, přes celé město, dokud se konečně zadýchaně nezastavil, aby popadl dech. To už jsem ho popadl za loket a přitáhl k sobě, přestože protestoval a křičel. Byl v šoku. Každý by byl v šoku... Ale i já jsem byl mimo.

   Co to zatraceně mělo znamenat? Vzpomínal jsem na tvář pobledlého mladíka na lůžku, kterého jsem nyní držel v náručí... a připadal mi více než skutečný. Tak co se stalo jinak?

    "Uklidni se," zašeptal jsem uklidňujícím tónem, zatímco jsem ho držel u sebe. Byl jako děti na našem oddělení, které přišly o rodiče. Potřebovaly něhu, lásku, pochopení. Ale především čas; čas, aby přijali skutečnost, která byla pro ně v danou chvíli nepřijatelná. Zavřel jsem oči a držel ho u sebe, přestože se vzpínal a nadával. Musel vědět, že i přes tuto skutečnost, pořád může žít. Je v bezvědomí. Tak proč jsem ho cítil ve svém náručí takto živě?

   Vybavil se mi onen příběh, kdy muž vyprávěl, jak ho jeho žena chodila každou noc navštěvovat, přestože byla v kómatu. Cítil ji tak živě, že z toho šílel. Pamatuji si na jeho slova.

   Byla více než skutečná.

Připadala mi naprosto živá. Když jsem ji potom viděl tak zesláblou, vybledlou na tom lehátku v tom opuštěném pokoji, který měla pro sebe, přál jsem si, aby mé oči vydloubli, abych nečelil této kruté pravdě. Vždyť její dotek byl tak skutečný, přesto ho nikdo necítil, kromě mě. Její ústa mě líbala mnohem vášnivěji než kdy předtím. Možná, že to byl právě ten důvod. Věděla, že se blíží její smrt, proto se mi snažila dát ze sebe to nejlepší. Pár dní na to zmizela a do týdne zemřela v nemocnici. Nebyl jsem tam. A to si nejvíce vyčítám. Nevím, zda odešla s úsměvem nebo plakala, zda byla šťastná, nebo mě nenáviděla. Nemohu už nikdy pohlédnout do jejích očí a políbit ta překrásná ústa, se kterými mě vždycky vítala s každým novým dnem. Nakonec... všichni zůstaneme sami.

   Tu reportáž si pamatuji živě. Měli jsme za úkol si ji všichni shlédnout a vypracovat zprávu o tom, co si o ní myslíme. Napsal jsem, že větší hloupost jsem jakživ neslyšel. Jaká ironie, že to nyní zažívám také. Musí přece existovat nějaké logické vysvětlení. Musím se tam vrátit, musím zjistit, kolik mu přibližně zbývá času. Musím zjistit, co se mu stalo. Potkal jsem ho v ten den, kdy nám přivezli onu hromadnou nehodu. Mary mi předala deset složek, z toho jsem jednu podle všeho neotevřel. Teprve nyní mi došlo, že jsem ji založil a potom někam odložil.

   Uretan mě najednou loktem surově praštil do břicha a rozběhl se pryč se slzami, křičíc, že stejně zemře. To mu nedovolím!

   Rozběhl jsem se za ním, přestože na mě z dálky troubilo auto a upozorňovalo mě, že se k nám, ke mně blíží, a pokud si nepospíším, tak mě řidič přejede, protože brzdy na ledě jsou k ničemu. Popadl jsem ho za ruku a spolu s ním spadl na chodník, držíc ho u sebe, zatímco troubící auto přejelo. Zhluboka jsem oddychoval. Musel jsem přijít na to, jak ho uklidnit a hlavně jsem si zadal jednu jedinou věc, kterou musím zařídit; musím ho probudit. Ale jak? Praštil mě do hlavy a začal by mě jistě fackovat, kdybych jeho ruce nezastavil. Skryl přede mnou svou tvář a díval se do země.

    "Proč jsem si ničeho nevšiml?" zašeptal tiše skrz drobné slzy. Zanadával mi a přikázal mi, abych ho pustil, však slzy mu nepřestávaly utíkat z očí. Tiše jsem ho sledoval a držel ho za zápěstí, aby mě nemohl udeřit více, spíše aby nemohl utéct. "Proč jsem skončil takto? Proč zrovna ty...?"

    "To bych se mohl ptát také," řekl jsem konečně a vzhlédl ke mně. Vystrašené, zarudlé, lesknoucí se oči si mě prohlížely a já si přál, aby v nich byla ona jiskra, jako před malou chvílí, kdy jsme spolu byli v restauraci. Nyní mi to všechno docházelo. Důvod, proč jsem jeho hlas někdy neslyšel a posléze ani jej samotného neviděl, proč nesnědl to suši, přestože ho měl v puse, proč mu vypadla sklenice s džusem, i když ji držel tak pevně, proč za sebou nezanechával stopy ve vodě... ani ve sněhu, když jsme kráčeli vedle sebe. A přesto... Přitáhl jsem si ho k sobě a objal ho. Přesto jsem si ho z neznámého důvodu oblíbil víc, než bylo potřeba. Nyní ho nemohu zklamat. Přišel za mnou, abych mu pomohl, a svůj slib hodlám dodržet. I kdyby mi to mělo trvat věčnost, i kdybych ho nakonec měl zklamat, že mu nepomůžu, vložím do toho vše, co mi ještě zbývá. Nezklamu ho. To jsem si tehdy myslel, zatímco jsem ho držel u sebe, na chladné zemi a lidé chodili kolem bez povšimnutí. Proto se na mě Mary dívala, jako na šílence. Jako jediný jsem byl schopný ho vidět.  A proto jsem mohl být šílencem, který se však zamiloval do někoho, kdo pomalu umíral, kdo se už nemusel nikdy více probudit. "Pojď," řekl jsem najednou, vstal a tahal ho za sebou, zatímco se mě zmateně ptal, co se děje.

   Měl jsem v hlavě plno otázek. Potřeboval jsem odpovědi. Za žádnou cenu nedovolím, aby se mu něco stalo. Pevně jsem mu stiskl ruku. Konečně se mě přestal vyptávat na něco, co jsem já sám nevěděl. Pohlédl jsem do odrazu skla od obchodu vedle mě a pozoroval, jak tahám ruku za sebou, zatímco on nikde není. Proč ho vidím jenom já? Nechápal jsem. Potřeboval jsem za každou cenu odpovědi. Přidal jsem do kroku. Nejdříve musím zajít za Mary. Ta se mi nevysměje. Fredy by si jenom poklepal na hlavu, že jsem šílenec a že bych si měl vzít dovolenou. Mary to možná také udělá, ale předtím mě pořádně vyslechne, poslechne si mé důvody a zváží, jak mi to co nejmileji říct. Ale já mu musím pomoct. To je přece naše povinnost. Povinnost lékařů!

   Vrátili jsme se do nemocnice a i přes jeho protest jsem ho zavedl zpět do toho pokoje. Nepřekročil však práh. Zřejmě se tolik bál znovu se podívat, že jsem nakonec vešel dovnitř jako první. Chtěl jsem se dotknout jeho tváře, ubezpečit se, že jeho tvář je stejně beká a chladná, jako ta jeho, ale prudce jsem se otočil, když Uretan zalapal po dechu. Hned jsem byl u něj a ptal se ho, co se děje. Trochu se opřel o dveře a snažil se uklidnit. Snažil se mě přesvědčit, že to nic není, ale já mu moc nevěřil.

    "Co tě bolí?" zeptal jsem se konečně a ignoroval jeho slova, že mu nic není. Po chvíli se uklidnil. Opatrně jsem ho objal a podíval se zpátky na jeho tělo. Jeho tep se o něco zvýšil předtím a potom zase snížil na normální. Byl na jedenáctém pokoji. Pokoj, který jsem vždycky přešel, protože jsem si byl jistý, že uvnitř nikdo není. Pohlédl jsem na infúze, které mu trčely z rukou, a na obličeji měl přichycenou dýchací masku. "Proto sis nemohl vzpomenout..." zašeptal jsem tiše, zatímco jsem polekaného mladíka rychle odvedl pryč. Přidržujíc si ho u sebe, cítil jsem, že jsem jako doktor zklamal jeho víru ve mně. Zamkl jsem za sebou dveře. Na jeho přání jsem seděl vedle něj a nechal ho opírat se o mě. Nemohl jsem mu nijak pomoci. Přestože mě o pomoc požádal, nemohl jsem mu nijak pomoci. Cítil jsem se mizerně. K čemu jsem doktor, když mi lidé umírají před očima? Copak je nemohu zachránit? Začalo to už s mou matkou... Ji jsem také nebyl schopný zachránit. Trochu jsem se k chlapci snížil a nechal jeho hlavu spočinout na mém rameni. Možná mi není souzeno být doktorem. Na druhou stranu jsem ho mohl potkat právě proto, že doktor jsem. Možná že to nebyla náhoda. Tu noc. Možná to byl osud. Mohl se zjevit komukoliv jinému, ale zjevil se mně. Proč ale já? V čem jsem jiný, než ostatní?

    "Možná..." začal tiše a já mu věnoval tichý pohled. "Možná že to byla chyba... Nemůžeš mi nakonec pomoct." Pohladil jsem ho po hlavě a podíval se před sebe.

"Nic není nemožné," řekl jsem a nyní jsem v to věřil. "Udělám všechno proto... aby ses probudil. I kdyby to mělo znamenat, že o tebe budu muset bojovat, i kdybys mě už potom nepoznal, i kdybys mě nenáviděl... udělám všechno proto, aby ses do mě zamiloval za každou cenu. Nevzdám to, nikdy."

   Pohlédl mi do očí a sevřel mě o něco těsněji k sobě. Dovolil jsem mu to. Za těch pár dní, kdy jsme spolu, jsem si zvykl na jeho přítomnost a jako jediný mi mohl být tak blízko, jako nikdo předtím. Vzniklo mezi námi silné pouto, které však mohlo kdykoliv prasknout, pokud by se jemu něco stalo. Ale to mu nedovolím!

   Usnul mi nakonec v náručí. Nechal jsem ho spát a hladil ho po vlasech. Byl chladný a lehký, skoro jako pírko. Všiml jsem si toho už i předtím, ale rozhodl jsem se to ignorovat. Měl bych jít za Mary a zeptat se jí o radu. Opatrně jsem Uretana položil na sedačku a přikryl ho svým kabátem. To bylo jediné, co jsem pro něj mohl zatím udělat. Nejistě jsem mu prohrábl vlasy naposledy a vydal se do rozzářených prostorů nemocnice, kde jistě najdu i Mary. Našel jsem ji nakonec u jedné staré paní, jak jí měří tlak. Sotva si mě všimla, dokončila svou práci a popřála ženě dobrou noc. Když zavřela dveře, nepřítomným hlasem se mě zeptala, co tady dělám.

   Navrhl jsem, abychom se posadili, protože to bude dlouhý, opravdu dlouhý příběh. Podívala se na mě, jako na blázna. Vše jsem jí vysvětlil; od našeho prvního setkání až po ono nehezké zjištění dnes večer. Mlčela.

    "Ty jsi všechny ty složky nečetl, že ne?" zeptala se mě s vtipem na rtech, ale mě do smíchu rozhodně nebylo. Když jsem ji vážným hlasem upozornil, že mluvím pravdu a pomalu z toho šílím, její tvář se změnila. Měl jsem strach. Pokud se mi vysměje ona, nebudu mít už nikoho, komu věřit, a skutečně zešílím. "Je to ten samý mladík, kterého jsi předtím, jakože přivedl do restaurace?"

    "Ne jakože, byl tam," opravil jsem ji. "Jen... Jen jsi ho možná neviděla." Vstala a chvíli chodila z místa na místo a přemýšlela. Nakonec se mě zeptala, zda o něm ještě někdo ví, na což jsem zakroutil hlavou do stran beze slov.

    "Dobře," řekla a naklonila se na mě. "Zaveď mě za ním, zkusím s ním promluvit skrz tebe, možná, že podle jeho slov poznám něco, co tobě uniká."

   Povzdychl jsem si, ale nakonec jsem ji tedy do své kanceláře zavedl. Jen poznamenala, že tady je nepořádek, jako vždycky. Omluvil jsem se a pohlédl na zmuchlaný kabát. Možná mu byla zima, napadlo mě.

    "Uretane?" oslovil jsem ho nejistě, abych ho probudil a dotkl se ho. Tedy myslel jsem si to. Zděšeně jsem prudce vytáhl kabát nahoru a polekaně sledoval prázdné místo, kde jsem před malou chvílí zanechal Uretana, aby tam se prospal. Byl jsem pryč jen pár minut! Pohlédl jsem na budík. Nanejvýš pět minut, více ne. Kam tedy zmizel? Začínal jsem zmatkovat a ignorovat Maryin hlas, kterým se mě snažila uklidnit. Prošel jsem kolem ní a díval se po chodbě. Konečně mě přinutila se na ni podívat a já se pomalu uklidnil.

    "Klid," zašeptala tiše a pohladila mě po tvářích. Jak mám být klidný? Někam zase zmizel a ani mi nic neřekl! "Najdeme ho, slibuji," řekla pomalým, milým hlasem. Pomalu jsem přikývl a souhlasil a protřel si obličej. Musel jsem se uklidnit. Zeptala se mě, zda se tohle už něco stalo a podle mého mlčení zjistila, že někdy předtím se to už stalo.

   Praštil jsem rukou vztekle do stěny. Musela mě uklidnit, jinak bych rozhodně začal šílet. Copak jsem mu několikrát neříkal, aby takhle nemizel? Zatraceně, pomyslel jsem si rozčíleně a rozhlédl se zoufale kolem, doufajíc, že ho někde poblíž uvidím.

    "Říkal jsi, že jsi ho někdy volal a on ti neodpovídal a potom tvrdil, že odpovídal, je to tak?" zeptala se mě, jako úplného blázna. Přikývl jsem. "Je tedy možné, že ti skutečně odpovídal, ale ty jsi ho neslyšel. Co když... čistě teoreticky, v tu chvíli zmizel a volal tě, ale... ty jsi ho neslyšel? Chápeš, co se ti snažím říct?"

   Chápal jsem ji až moc dobře. Tento stav mělo plno dalších pacientů z naší nemocnice, nejen schizofrenici. Nejsem přece schizofrenik! Řádně jsem jí to řekl, na což mě hned uklidnila, že by o mě tak nikdy nesmýšlela. Oba jsme byli schopní lékaři a nepochybovali bychom o tom druhém. Pevně jsem si sevřel vlasy a snažil se normálně myslet.

   Navrhla, abychom postupně prošli všechna patra, všechny místnosti. Protože ho jakousi záhadou mohu vidět skutečně jenom já, musela chodit všude za mnou, připravená najít ta správná slova, aby mi pomohla a Uretan se nevylekal, jako posledně, aby nezačal šílet a nevymýšlet si věci, které nebyly pravda. Zavolal jsem jeho jméno přes celou chodbu, přestože jsem tušil, že je to zbytečné. Alespoň drobná naděje mi zbyla, že bude v patrech nad námi.

   A tak jsem s Mary prošel všechny patra, všechny pokoje, až mi začínalo být opravdu špatně. Byl jsem tak zoufalý, že mi připadala sebevražda pádem ze schodů, jako jediné řešení Mary mě prudce chytila za zápěstí, když si všimla mého pohledu. Skutečně geniálně četla v mém obličeji a v gestech a rázně mi řekla, že pokud zkusím nějakou pitomost, bude to ona, kdo mě dá zase do pořádku během několika minut. Jen jsem oněměle přikývl.

   Prošli jsme všechna patra, zbývalo přízemí.

   Nikdy jsem se necítil tak zrazeně, jako právě nyní. Tiše jsem si ve svém nitru přál, aby se přede mnou zničehonic zjevil, jako to poslední dobou dělával a já mu za to nadával, nyní bych za to byl však neskutečně rád.

   Najednou jsem se prudce zastavil a zastavil jsem také Mary, která se na mě hned podívala a potom zase před sebe, jakoby něco hledala. Tiše jsem sledoval Uretana, který stál na místě, jako hromádka neštěstí a mně došlo, že na nic zřejmě reagovat nebude. Opatrně jsem se k němu vydal, ale Mary mě hned zastavila se slovy, abych ho nevylekal. Oslovila ho a Uretan její hlas ignoroval. Oslovil jsem ho tedy já a prázdné, chladné oči ke mně vzhlédly. Zeptal se mě tichým, přiškrceným hlasem na otázku, která mě skutečně v tu chvíli vyděsila.

    "Až mě probudíš... budeš mě milovat, jako mě miluješ nyní?" zašeptal tiše svou otázku a já viděl, jak pomalu bledne. Musel jsem odpovědět rychle. Nebo ho úplně ztratím. Rozsvítilo se červené světlo v pokoji nedaleko za ním. Byl to jeho pokoj! A dveře od desátého pokoje, kde byla ona prapodivná dívka, byly otevřené. Polekala mě myšlenka, která mě v tu chvíli napadla, a já zalapal po dechu. Mary trochu znejistila. Červené světlo totiž znamenalo změnu stavu pacienta. Jedenáctka jasně blikala do noci a rudě se mi vrývala do očí.

    "Budu tě milovat mnohem víc," odpověděl jsem na jeho otázku a rozběhl se proti němu. Proběhl jsem kolem něj, zatímco on bledl víc a víc. Viděl jsem však, jak se usmívá.

    "Potom mi tedy pomož, Sebastiáne," zašeptal tiše roztřeseným hlasem, zatímco kolem něj Mary proběhla. Potom se rozpadl úplně a mně se na krátkou chvíli zastavilo srdce. Rychle jsem otevřel dveře jedenáctého pokoje a přivítalo mě zběsilé pípání přístroje, který kontroloval Uretanův stav. A já s Mary jsme málem zůstali oněměle stát. Jakoby uběhlo několik hodin a přitom se nic nezměnilo.

   Nad postelí od Uretana, který jen tak bezvládně ležel, zatímco jeho tep srdce se prudce zvyšoval a on lapal po dechu, stála ona dívka z desítky a skláněla se nad ním, pevně mu svírala krk a cosi šeptala. Tiše jsem to s Mary pozoroval.

   Zatímco svírala drobný krk mladíka, do jehož nejspíš ducha nebo duše samotné jsem se zamiloval díky náhodě, šeptala pořád dokola: "Zdechni, odpade."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře