Pouto snů 1

23. listopad 2015 | 07.00 |

  Jsem naprosto neschopný.

   Ano, to jediné slůvko mě dokonale vystihuje. Neschopný. Kolikrát jsem ho jenom za dnešek slyšel? Hm, dobrá otázka! Snad jenom v tramvaji dneska ráno to bylo minimálně desetkrát a potom jsem to přestal počítat. Přesněji řečeno se můj mozek začal zaměřovat na něco úplně jiného; na prostor kolem mě. V mé překrásné práci spisovatele mám možnost rozvíjet svou fantazii, přestože jsem překročil už povolený věk a nejsem již dítětem více.

   Avšak, po mém skvělém úspěchu s krátkou povídkou Až mě probudíš, ode mě lidé očekávají další skvělou knihu a já nyní váhám, protože stojím na velmi tenkém ledě. Nevím, co bych měl napsat, a to mě vskutku deprimuje.

   Takže znovu; jsem neschopný. Kdejaký spisovatel píše každou vteřinu svého života, říká se, a já zaspal na vavřínech a neuchopil ihned tužku nebo pero do ruky a nezačal psát hned pokračování nebo nějaký jiný příběh na podobné téma, jak už to tak většinou bývá. Místo toho sedím na své staré kožené sedačce, která je snad všude potrhaná nebo poslintaná od mé jediné společnosti; mladého bígla Tweetyho. Ano, pojmenoval jsem ho po tom malém žlutém kanárkovi, kterého jsem začal nenávidět před rokem. Ale přesto svého malého pejsánka miluji, přestože díky němu si musím kupovat dva páry od každých bot; jeden pro něj, druhý pro mě a boty si dávám výhradně na poličky, kam naneštěstí ještě nedoskočí!

   Najednou mi zazvonil telefon a vytrhl mě z mých myšlenek. Vstal jsem a přešel k telefonu, abych ho zvedl. Je to divné, že doposud nemám ani v té nejmodernější době všech dob vlastní mobilní telefon? Ano? Mně to přijde naprosto normální, protože ten můj málem spolkl před měsícem Tweety, rozkousal ho, někam zahrabal a další si rozhodně v blízké době pořizovat nebudu.

   Zvedl jsem sluchátko, abych si od svého editora vyslechl, že doposud ode mě nedostal žádnou zprávu o pokračování příběhu, popřípadě nějaké nové povídky (přestože jsem u něj byl dneska ráno s tím, že potřebuji oddych). Znaveně jsem si vzdychl. Až mě probudíš je na stáncích sotva týden a on už po mně chce, abych se do něčeho většího zase pustil? Občas si myslím, že Tom, můj editor, je sadista a otrokář a mně si bohužel podmanil, když mi sliboval hezkou budoucnost.

   "Je mi líto, ale momentálně nemám sílu, abych mohl pokračovat v nějakém dalším příběhu," řekl jsem mu jednoduše. Proč bych mu také samozřejmě lhal? Jsem rád upřímný. Vzápětí jsem se svého rozhodnutí sám zalekl, když jsem si musel odtáhnout sluchátko, jak moc na mě řval a ječel, nadával mi, urážel mě, ponižoval mě, potom se dokonce začal i litovat, zatímco jsem já jenom stál a zíral tupě do stěny před sebou. Ospale jsem zívl. Měl bych se jít prospat.

   "Uvědom si, že takhle se na tebe velmi rychle zapomene," připomenul mi důrazným, káravým hlasem, zatímco jsem se čelem opřel o stěnu a pro změnu zíral do země. Hm, viděl jsem na ní plno prachu. Měl bych zřejmě uklidit. Uvědomil jsem si, že jsem minimálně tři týdny na nic doma nesáhl. No jo, ta povídka ze mě vyšťavila úplně všechno. Na druhou stranu si myslím, že bych měl na nějaký ten čas vypnout, zaměřit se na něco jiného. Možná bych mohl jet navštívit matku a jít se pomodlit do kostela za duši otce, který nás opustil před rokem. To byla poslední rodinná akce, kde jsem se objevil. Potom jsem se všemi ztratil kontakt.

   "Jsem si toho vědom," řekl jsem a podíval jsem se za sebe do zrcadla. Chodící mrtvola. Trefné přirovnání, jak momentálně vypadám. Musel jsem mu slíbit, že zítra mu rozhodně napíšu (a přidám i novou fotku Tweetyho) a pošlu mu přitom první část nějaké nové skvělé povídky. Rozhodně si všechno naplánoval už za mě, tak jsem se ho ironicky zeptal, zda by náhodou nevěděl, o čem bych měl jen tak z ničeho začít psát, zatímco se Tom jenom sarkasticky pozasmál, že to jeho práce není. Zajímalo by mě tedy, co celou tu dobu dělá; sedí na židli a masíruje si pupek? Popíjí si kafíčko v nějaké prostorné kanceláři, kde mu věčně nezvoní telefon nebo mobil a chlápek na druhé straně se ho neptá, zda už jsem mu poslal další příběh nebo ne? Jí si dortíčky a sušenky, které mi posílají mí nově objevení čtenáři a obdivovatelé? Při té představě jsem se nehezky ušklíbl a Tweety naklonil hlavu na stranu. No jo, proboha, půjdu s tebou ven, převrátil jsem oči.

   "Očekávám, že už máš rozepsanou další skvělou knihu, která bude hitem," oznámil mi jistou věc a určitě mrkl jen jedním okem. Vždycky změnil tóninu hlasu, když tak učinil, a přes telefon jsem to dokonale poznal. Jsem naprostý asociál a beznadějný případ. Dělá mi problém jenom vyjít ven s Tweetym, i kdyby to mělo být jenom před dům. Hned mě totiž pohltí velká kopa lidí a mám pocit, že se mě všichni snaží udupat. Pamatuji si, že všechno bylo v pořádku, když jsem žil ještě s matkou na venkově, kde jsem jí pomáhal. Nyní bych už zřejmě nic ze svých předešlých prací nezvládl.

   "Nemusíš se bát, vydám ze sebe to nejlepší," slíbil jsem mu trochu přiškrceným hlasem a rychle zavěsil. Pohlédl jsem na Tweetyho, který slintal blahem a v tlamě žvýkal mou tmavě modrou papuč, kterou mi sebral přibližně před měsícem, taky podle toho vypadala. Vyrval jsem mu ji z tlamy a znechuceně mu ji hodil někam po bytě. Hned se po ní, jako maniak rozběhl, slintal, spadl na čumák, ale hned utíkal kupředu a vrhl se po ní, jako obří kočka po malé myši, až jsem se musel zasmát, jak nakonec vrazil čumákem do zdi, ale spokojený, že zase ukořistil mou papuči.

   Neubránil jsem se hlasitému smíchu.

   Hned na to mi soused hlasitě zabušil, spíše zakopal, na dveře a řval, abych se zklidnil, na což jsem se vylekal a Tweety hned spustil otravným štěkotem, který muže za dveřmi vyprovokoval k opakovanému kopání do mých dveří, div mi je nevyrazil z pantů. Můj soused, Martin Čiháček. Dva metry vysoká kopa svalů bez mozku, těmito slovy bych ho mohl popsat. Opatrně jsem vykoukl z kukátka a zkontroloval, zda už je vzduch čistý, zatímco jsem ve své náruči držel Tweetyho, který se mi kroutil, zatímco jsem mu držel tlamu a doufal, že ho přitom neudusím, ale na chvíli alespoň umlčím. Zíral jsem do jeho pronikavých, vzteklých očí. Hned na to zmizel za dveřmi a já si oddychl.

   Tweety mi vyskočil z náruče a hned spustil nanovo. A rány od dveří mě od nich odhodily a já už se bál, že na mě jde se sekáčkem nebo hůře, jenom s holou pěstí, aby mi srovnal fasádu, jak mi častokrát říkal a vyhrožoval. Děkoval jsem Bohu, že mé dveře měly zámek a byly vskutku odolné. Po chvíli ho zřejmě rozbolely ruce, nebo to vzdal, a opět bylo ticho. Podíval jsem se káravě na Tweetyho, který se spokojeně usmíval a vyplazoval na mě jazyk, spokojený se svou prací.

   Někdy mám pocit, že by se na mou mrtvolu jenom posadil a po chvíli by na ní usnul blahem a slintal by z roztomilého snu, který by měl. Zvedl jsem ho znovu do náruče, přestože se mi kroutil. Donesl jsem ho do kuchyně. Zadíval jsem se mu hluboce do hnědých očí. Chvíli jsme se jen tak dívali jeden druhému do očí.

   "Jak bych tě měl upéct?" zeptal jsem se ho vážným hlasem. Chvíli mě pozoroval vražedným pohledem, nehezky na mě zavrčel. Najednou mě začal olizovat, až jsem spadl na zem a on radostně štěkl a přistál na mě. Přiznávám, prohrál jsem. Nakonec jsem se tedy rozhodl, že ho neupeču dnes, ale zítra, s čímž rozhodně radostně souhlasil a mlátil mě ocasem do nohou. Podrbal jsem ho na břiše a on skoro spokojeně zapředl, jako kočka. A to jsem si dodneška pěkně prosím myslel, že mám psa! Hodit mu kus klobásy, klidně mě nechá, aby mě ta mlátička odvedle zabila!

   Sesunul jsem ho ze svého těla (kolik má proboha vážit normální bígl?!) a posadil se. Hned na to po mě začal skákat. To víš, že jo, teroristo. Ještě tě budu nacpávat pamlsky za to, že mě takto morduješ. Podrbal jsem ho na hlavě a on spokojeně zavrtěl ocasem. Nemohl jsem to vydržet, vstal jsem a zahrabal v šuplíku pro jeho piškoty, které v něm zmizely ani nevím jak rychle.

   Chvíli jsem přemýšlel. Prudce jsem vstal, div jsem se nepraštil do něčeho cestou a usadil jsem se na sedačce, otevřel jsem si notebook a začal rychle psát něco, co mě prostě jen tak napadlo. Psal jsem a psal jsem. Nevěnoval jsem pozornost Tweetymu, který do mě šťouchal packou, pískal nějakou hračkou ve své puse, ale mě v tu chvíli napadlo něco velkého, takže jsem ho ignoroval úplně.

   Po třech hodinách jsem si šel udělat čaj a pročítal jsem si svůj dosavadní výtvor. Odsunul jsem šálek čaje a raději ho dal na zem za sedačku, kam na něj Tweety nepřijde, a vší silou jsem se udeřil hlavou do stolu. Měl bych si skutečně po sobě přečítat, co vůbec píšu. Celých pět stránek Wordu bylo totiž zaplněné nesmysly typu: něco mě brzy napadne nebo až tohle dopíšu, nikdo to stejně číst nebude nebo ty jsi naprosto neschopný, Viktore, víš to? Dlouze jsem si povzdychl a všechno vymazal. Opřel jsem se o sedačku a hmátl po čaji.

   Div jsem si nevykřičel hlas, když jsem spatřil Tweetyho, jak čuchá k mému čaji a poté ho ochutnává. Pochopitelně na něj byl příliš horký a ten pitomeček do něj strčil rovnou celý čumák, zakňučel a lítal po bytě, jako maniak, štěkal, kňučel a vyl, takže se mé dveře hned na to málem vyrazily samy od sebe pod mohutnými Čiháčkovými ranami. Rychle jsem vstal a šel do kuchyně, podívat na toho hloupého psa, který všude strká nos, ale zakřičel jsem, když jsem jednou nohou rozlil čaj a potom bosým chodidlem vstoupil do oné horké tekutiny. Naši sousedi z nás jistě měli legraci na několik hodin dopředu, zatímco se Čiháček marně pokoušel dostat dovnitř mého bytu, vyhrožoval a řval na mě nadávky, ale po chvíli už jenom bušil a potom i jeho rány utichly. Asi ho začaly bolet ruce a chodidla, napadlo mě.

   Skončili jsme nakonec oba dva ve vaně (já a Tweety) a zírali jsme jeden na druhého po dlouhou dobu půlhodiny. Takhle to dál nepůjde, budeme se muset rozejít. S mojí nabídkou souhlasil, protože se hned na to přiblbe usmál. Šplouchl jsem po něm vodou a on se ke mně neohroženě přiblížil. Neubránil jsem se úšklebku a varoval ho předem, že ho utopím, pokud se ještě přiblíží.

   Zřejmě mi v tuhle chvíli poprvé za celý svůj život rozuměl a rozhodl se mě naštvat, a tak se ke mně přiblížil a přísahám, že kdyby mi ten syčák nevyklouzl z rukou ven z vany, jistě bych ho utopil. Otřepal se a prchal pryč, zanechávaje za sebou mokré otisky tlapek. Tak fajn, já jsem neuklízel několik týdnů, ještě mi přidej!

   Po dalších pěti minutách jsem své relaxování vzdal, utřel jsem se a šel si vybrat nějaké čisté věci. Podíval jsem se na hodiny a na stepujícího psa před dveřmi. Nemůže přece chtít jít na procházku zrovna teď?! Fajn, je pravda, že mi tady za celou tu dobu, kdy jsem psal, udělal spoustu loužiček, ale to přece mohl vydržet, ne? Převrátil jsem oči, trochu si utlapal mokré vlasy, popadl vodítko a vydal se s ním ven. Zkontroloval jsem všechny směry, které šly, a rychle se vydal ven, zamykaje na dva zámky. Když jsem se blížil k výtahu, slyšel jsem, jak se dveře vedle mého bytu otevřely. Nervózně jsem skoro mlátil do tlačítka a tiše výtah prosil, aby si pospíšil, zatímco jsem se roztřeseně díval kolem a Tweety mi očichával nohu. Spatřil jsem stín nehezky vypadající postavy mého souseda ve chvíli, kdy se ozval zvonek a dveře se mi konečně otevřely. Pronikl jsem dovnitř rychlostí blesku a rychle ťukal na tlačítko P, jako Přízemí, ale zároveň vysvobození z mého Pekla.

   Viděl jsem jen jeho nehezky zkroucenou tvář ve vzteku, když se blížil k zavírajícím dveřím a mně bylo jasné, že mě tam viděl, zatímco se Tweety spokojeně usmíval a vypadal, jako v rauši. Oddychl jsem si, když výtah pomalu klesal dolů. Častokrát jsem přemýšlel, že se přestěhuji do jiného bytu, ale tohle bylo jediné patro, kde bylo nejméně bytů, takže největší klid. Byl to levný byt, žádné rodiny s uřvanými dětmi tady také nebyly, jenom pan Čiháček zde byl mou největší hrozbou. Ale jistě se jednou ještě zasmějeme, jak mě chtěl zabít každou chvíli svého života, když jsem bydlel vedle něj, zatímco budeme nerozluční přátelé.

   Z mého rozradostněného snění o utopické budoucnosti mě vytrhl až zvoneček a Tweety, který jako nějaký cvičený kůň vyběhl ze dveří ve chvíli, sotva ho slyšel, div nevrazil čumákem do dveří, které se pomalu otevíraly, a mě tahal pohotově za sebou díky vodítku, které nás bohužel spojovalo na velmi krátkou vzdálenost. Ze dveří jsem přímo vyletěl a div jsem nespadl na zem pod Tweetyho silou. Rozhodně to už nebyl ten roztomilý, malý kanárek, jako první den, kdy jsem tohle nemehlo poprvé viděl a vzal si ho k sobě domů. Tehdy byl neškodný, jen sem a tam mi sebral papuči, ale nyní to byl přímo stroj na zabíjení. Pořád ho podezřívám, že je tajný agentem, vycvičený, aby mě sledoval a jednoho hezkého dne udal, že se k němu nechovám dostatečně uctivě a hezky.

   Pochopitelně nemohl vynechat jediný roh neočuchaný, jak dlouhou dobu tady také nebyl! Na každém z nich si udělal malou značku. Takže jenom kolem velkého bytového prostoru jsme strávili minimálně půlhodinu, než se rozběhl jako šílenec kupředu a mě tahal za sebou jako hadrového panáka. Do několika lidí vrazil a já pochopitelně také, omlouvajíc se jim během mého splašeného sprintu, během kterého jsem určitě přišel o půlku svého života. Konečně se zastavil a očuchával delší část zdi, kde se táhlo několik nehezkých skvrn od psů z předešlých dnů. Převrátil jsem oči a poradil mu, aby si raději se svou potřebou pospíšil. Byl příjemný podzimní podvečer. Rozhlédl jsem se kolem a nechal ho dělat si svou práci. Všechno by na vás křičelo a dávalo by vám to inspiraci, ale já tam jen tak stál a říkal si to, co by vidělo novorozeně a stejně by to podalo jistě lépe, než já.

   Listí, strom, kaluž, žena, muž, pes, kočka, kolo, auto, silnice, díra, díra, díra... Několik děr za sebou v silnici působilo skutečně směšně, a tak jsem se neubránil úsměvu. To už má pravá ruka vyletěla kupředu a já letěl hned za ní, sotva se Tweety rozběhl kupředu bez varování a prchal vpřed, div mě netahal za sebou po zemi. Mnozí lidé se za mnou dívali a já slyšel, jak se smějí, někteří křičí a rychle nám uhýbají na stranu, protože jim bylo jasné, kdo je tady pánem. Občas si říkám, kde jsem ve své výchově udělal chybu.

   Konečně z jeho zběsilého trysku zvolnil na klus a já mohl sípat a chraptět a snažit se do svých plic dostat nějaký ten kyslík potřebný k žití. Prudce jsem se zastavil a on očividně mou zastávku nečekal, hned se na mě vyčítavě podíval a přímo mi pohledem říkal, že se mám okamžitě začít hýbat, jinak ještě uvidím. Malý terorista, napadlo mě při pohledu do jeho zářivých očí. Tváří se jako neviňátko a je to přitom Satan ve psí kůži! Alespoň že se na chvíli zastavil. Rozhlédl jsem se kolem sebe. No jistě, všichni civěli, jako totální šílenci, spíše jako bychom byli ti šílenci já a Tweety a oni byli z psychiatrické léčebny, všichni úplně chytří, a divili se, proč šílenci, jako my dva, chodíme jen tak po venku. No ano, tak se omlouvám, že jsem šílený! Rozmáchl jsem se rukami a Tweety se na mě váhavě otočil. Povzdychl jsem si a poradil jsem mu, aby se nehýbal, jinak si zřejmě pro příští úprk zlomí samovolně nějaký ten krční obratel a já ho nechám, aby si pomohl sám. Má výhružka fungovala dokonale. Skryl jazyk a hodil na mě pohled plný strachu a vyděšení. Ušklíbl jsem se. Nepochopil jsem, že mi i tentokrát rozuměl, ale zřejmě jen váhal, zda to má zkusit, nebo ne. Naneštěstí se rozhodl pro druhou možnost a já se mohl s ním přesunout na bok, abych mohl zklidnit své srdce i plíce. Lidé už po nás přestali koukat.

   I tak si jenom myslím, že čekali, až Tweety nahodí další sprint a bude mě za sebou tahat rychlostí blesku.

   Konečně jsem zaostřil na budovu, o kterou jsem se doposud opíral, a přešel jsem k její výloze, abych si prohlédl, kde to vůbec jsme. Bylo to zlatnictví. Měli tam opravdu překrásný prsten, po kterém by matka jistě prahla. Milovala velké, zlaté pečetní prsten s překrásnými kameny. Nejvíce obdivovala temně rudé, jako krev, nebo černé, jako noc samotná. Vyžívala se ve všech druzích drahokamů, uměla všechny jejich názvy nazpaměť a uměla je poznat i na dálku. Nejdříve to byl jenom koníček, ale potom závislost. Ve věku deseti let jsem se musel naučit všechny barvy od smaragdu po ametyst, aby se neřeklo, že nejdu v jejích stopách alespoň trochu. Jako desetileté dítě jsem měl pochopitelně jiné zájmy; už tehdy jsem psal různé příběhy, ale nikdy nebyly moc dobré, takže jsem je všechny zahodil; ale to mé matce nevadilo a nedělalo jí problém vzít si den volna, omluvit mě na jeden den ze školy a od rána do večera mi vtloukávat do hlavy jednotlivé názvy a barvy drahokamů. Kdykoliv jsem řekl název nebo barvu špatně, dostal jsem pohlavek.

   Mé oči se však zaměřily na odraz ve výloze a ohlédl jsem se přes cestu za sebe. Bylo tam knihkupectví. Avšak jen jedna jediná kniha mě zaujala natolik, abych se nerozhlédl kolem sebe, tahal Tweetyho nevědomě za sebou, a jako zombie šel přes cestu, kde nebyl přechod, a auto za mnou troubilo, jako maniak. Naneštěstí mě nepřejelo. V tu chvíli jsem ignoroval dav lidí kolem sebe. Kdy se sem ti lidé dostali?! V tu chvíli jsem na nic nemyslel, jen jsem se zastavil před dveřmi knihkupectví a zíral dovnitř.

   Několik lidí kolem mě prošlo, ale já se nehýbal, jen jsem zíral před sebe.

   Jako nová a hlavní prodávající se knížka byla vystavená poměrně tenká kniha, přibližně o padesáti stránkách. Přitiskl jsem se více ke dveřím a bránil tak lidem v průchodu. Tiše jsem pozoroval tu knihu, která volala na všechny, kteří si ji kupovali a drželi v rukách, že ona je ta pravá.

   Na tabuli před kupou oné knihy bylo:

Debutový spisovatel Viktor Schnee a jeho povídka Až mě probudíš

Právě v prodeji!

   Měl bych se už asi představit, že? Dobrý den, jmenuji se Viktor Šních a jsem naprosto neschopný.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře