Důvěra - Prolog

24. listopad 2015 | 14.00 |

Víme, že toto je opravdu krátké, ale je to jenom prolog. Podle přečtených zjistíme, zda má smysl sem vkládat celý příběh či nikoliv.Podle ohlasů poznáme, zda chcete kapitolu první či nikoliv.

________________________________________________________________________________________

      Pamatuji si, že jsem plakala. Na pohřbu pláče každý. Ale já se maminky pustit za žádnou cenu nechtěla. Bylo mi osm let. Plakala jsem a nebe můj smutek sdílelo pomocí kapek deště. Maminka se usmívala. Měla rudé rty. Chtěla jsem, aby si vzala své krásné, modré šaty. Ale byla v bílých. Bílá jí neslušela. Nikdy. Ani na jejím vlastním pohřbu. Plakala jsem a otec mě bezcitně odvlekl od matky. Nepamatuji si, jak zemřela. Její tmavě hnědé vlasy se jí díky vodě v nich vlnily, jako kožich ovcí. Otec se rozhodl, že mě bude vychovávat sám. Upřímně řečeno, vychovávat rozhodně neuměl. Bylo mi do pláče, když mi přinesl spálený toust, jako snídani. Ale i tak jsem se rozhodla, že mu budu oporou, když se mu nedařilo v práci a hrozil mu vyhazov. Když mi bylo deset, vzal mě s sebou do práce. Do školy jsem nechodila. Všechno mě naučili matka a otec. Měla jsem prý mozek na čísla. Díky mně se tátovi začalo v práci dařit a vyhazov nepřipadal v úvahu. Dokonce se mohl stát šéfem. Kdyby nebylo toho osudného večera... Jeli jsme pozdě domů, bylo mi šestnáct let. Stavili jsme se u Rychlého občerstvení na jídlo. Kdyby vyjel o něco později, nebo o něco dřív, kdybych nezdržovala, že si potřebuji odskočit, kdyby mu žena vrátila peníze rovnou a nevybavovala se s jejím spolupracovníkem, kdyby řidič za námi zbytečně nespěchal a netroubil, jako maniak, tak by byl táta naživu. Sotva jsme vyjeli od okýnka, rozjelo se i auto za námi. Vrazilo nám do zadní části auta. Chytili jsme smyk na ledové cestě. Pohlédla jsem na otce. Jeho poslední pohled na mě byl polekaný. Pevně mě objal. Pak do nás z druhé strany vrazilo auto. Naše auto se roztočilo. Když jsem otevřela oči a pevně se držela otce, polekaně jsem sledovala krev na své ruce. Po osmi letech od matčina pohřbu ji následoval i její manžel. Zemřu snad také za osm let? Je to naše prokletí? Po tvářích mi kutálely slzy. Co dalšího mi osud přichystá za překvapení?

      Aniž bych si pořádně zabalila věci, abych měla na své mrtvé rodiče památku, hned mě chytila má teta za rameno a utěšujícím hlasem mi řekla, že budu bydlet s nimi, dokud nebudu mít osmnáct.

Pak se budu moci rozhodnout, jak naložím s penězi, které mi odkázali. Poznávala jsem ji. Byla to teta Ferguda, za kterou jsem vždycky jezdila na prázdniny. Pokaždé tam byl kluk, který měl každý den jiné vlasy, až mě to rozčilovalo. A pokaždé se představoval jinak. A tak jsem si sbalila věci. S posledním pohledem za sebe na můj domov jsem odjela se svou tetou a strýcem do jejich domu. A to jsem netušila, že můj život teprve započne.

      Hned první šok mě čekal, když jsem vystoupila z auta. Sotva jsem vzhlédla, zastavila jsem se a pustila kufr na zem. Něco se v něm rozbilo, ale tohle byl skutečně velký šok. Vše, co jsem doposud znala a myslela si, že je to naprosto normální, se mi změnilo v naprosto neobyčejnou věc. Kdybych to tehdy věděla, chovala bych se jako malá jiná.

      Šest pravých rukou se chytilo za levé rameno a uklonili se. Šest mladých mužů stálo před bránou. Poznávala jsem v nich ty malé chlapce, které jsem pokaždé viděla o prázdninách. Nikdy by mě nenapadlo, že má teta a můj strýc mají šest synů. Nikdy se o nich nezmiňovali. A nyní... přede mnou stojí šest mladíků. Nejistě jsem polkla. Nenávidí mě snad za to, že jsem je neoslovila nikdy jménem a posledních osm let jsem sem ani nepáchla? Jak mě přijmou? Budu tady moci začít nový život?

      Jmenuji se Lennula a právě jsem dorazila ke svým bratrancům. Co jim řeknu na uvítanou? Jako první jsem se uklonila, jako oni, mám přece vychování. Ale vítr mi zavál do sukně. Vypískla jsem, na což všichni slyšeli a vzhlédli. Začali se mi hned smát. Zrudla jsem, jako rajče, a oči se mi leskly.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Důvěra - Prolog gábi 24. 11. 2015 - 14:53