Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana první

25. listopad 2015 | 07.10 |

Toto je pokračování příběhu "Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL". Po dvou měsících jste ho dočkali. :)

________________________________________________________________________________________

Strana první

Tu dlouhou noc, kterou strávil úplně sám, když mu odebrali matku přímo před očima a odvedli ji bůhvíkam, strávil Noir v tichém pláči a spánku na tvrdé chladné zemi, spoutaný řetězem, jako nějaké zvíře, které si nemá právo na nic ztěžovat. Tu noc si přál raději zemřít, než aby musel déle trpět onu opakovanou bolest z noční můry, která se mu vracela; matka, která se na něj vždycky usmívala, otec, kterého nikdy nespatřil, neví, jak vypadá, ani co se mu stalo, muži kteří odvedli jeho matku a jeho zde zanechali. Neměl už síly na to, aby si všiml, že vesnice vedle něj hoří, lidé křičí a pobíhají kolem dokola ve snaze se zachránit, přestože jsou si moc dobře vědomi, že si už nikdy více nezatancují na jejich rozsáhlém náměstí před kdysi velmi známou radnicí; už nikdy neodbije zvon půlnoc, aby jim odstartoval další nekončící noc plnou tance. Chlapec se vzdal veškeré naděje na svůj vlastní život. Věděl, že jen lidé ve Stulisie, v jeho rodné vesnici, ho vítali s radostí a usmívali se na něj i na matku, jakoby k nim odjakživa patřili a vůbec se od nich neodlišovaly čistě bílý až lehce stříbrnými vlasy, ani se nedívali špatně+ do tmavě fialových očí, kterými se Noir na ně poprvé podíval a díval se jimi i nadále. I tu bledou ple na jeho těle přešli se slovy, že pokud bude chlapec zdráv a veselý, budou se snažit i oni, aby se zde cítil, jako doma. Aniž by se strachovali, jako se strachují ostatní lidé, na důkaz toho, že nevidí rozdíly, pochopitelně se zatančil valčíček. Noir tance miloval už odmalička. Pamatoval si, že ho vesničané učili každý krok. Ostatně; vesnice Stulisia byla vyhlášená pro své pověstné valčíky, které dokázali lidé v ní naučit snad každého, kdo jen prošel kolem. Také byla známá pro svou neutralitu. Nikdy se nezapojila do žádných z bitev, ani kdysi dávno, kdy války byly zcela běžné. Pro své umístění si jejich předci nemohli vybrat lepší místo. Tak na místě ničeho a v oblasti nikoho vznikla malá, malebná vesnice, kde si všichni pomáhali a radovali se i z obyčejných věcí v životě. (15.03.2015)

Dokonce i Noir cítil, že zde patřil. Nikdy vesnici neopustil. Jeho matka mu říkala, nač opouštět vesnici, když tady nalezne úplně všechno, co si může přát? Avšak otázce, proč jeho otec odešel, se vyhýbala a mávala nad ní rukou, že se brzy vrátí, že jen zapomněl na cestu. Když se otázky začaly objevovat častěji a častěji, říkala, že prý je na dlouhé cestě.

Noir se pak už nikdy více nezeptal, kde je jeho otec. Byl rád, že má aspoň svou matku, která se o něj tak pečlivě starala, sama, už od jeho narození. Nikdy se na něj nerozzlobila. Naučila ho všechno; číst, psát, počítat, chovat se mile k lidem. Byla mírně plachá a vylekaná, když Noira slyšela křičet. Se slovy, že si z něj dělali kluci legraci, tak na ně zakřičel, se Noir podíval provinile do země. Ona ho však mile pohladila po vlasech a nesměle se usmála. Přitiskla ho k sobě se slovy, aby si to nevyčítal, že hněv je součástí každého z nich. Začala mu tiše zpívat jakousi ukolébavku, kterou Noir vždycky miloval už odmalička. Chlapec se k ní tiskl a lísal se k ní, jako kočka, zatímco hlas ženy se rozezněl po celé vesnici, která pomalu usínala, přestože ještě většina z lidí tančili svůj valčíček několik dní v kuse, aniž by je to někdy omrzelo nebo by se zastavili, aby se najedli nebo napili. Její hlas ho vždycky uklidňoval; bylo v něm vždycky tolik lásky a něhy, že ho ukolébal ke spánku už od malička.

Říká se, že potomci démonů milovat neumí, proto, přestože jsou ženy překrásné a muži vypadají tak nesměle, ostatní se na ně dívají skrz prsty a říkají, že umějí jen nenávidět a zabíjet, poštvávat démony proti jejich vesnicím a nic nedělat. Avšak nemají pravdu; lidé se stříbrnými vlasy a bledou pletí, krásnýma fialovýma očima mají v sobě lásky nejvíce, právě proto, že ji nemohou skoro nikomu dát; jsou velmi starostlivými rodiči, jsou jako černí andělé, kteří přišli o svá křídla, protože je Bůh neuznal za ty nejsilnější a nejlepší bojovníky.

Noirova matka nebyla výjimka. Své jediné dítě milovala nadevše, stejně tak milovala jeho otce, který ji opustil velmi brzo. Se slovy, že se brzy vrátí, rozloučil se s ní s polibkem na tvář, políbil čelo svého malého chlapce a potom odešel. Kdyby jen věděl, že své dítě už nikdy neuvidí takhle šastné, možná by tam zůstal a nikam nechodil. Neohlédl se. Muži nikdy nesmí prokázat slabost, nesmí se nikdy ohlédnout, nesmí nechat své milované dlouho čekat. A přesto; otec Noira nechal jeho a jeho matku čekat příliš dlouho. Noirova matka si však nikdy nestěžovala. Pracovala, jak nejlépe a nejtvrději mohla, aby si vydělala na kus chleba pro své dítě. Sama se vzdávala všeho, co měla, jen aby její dítě přežilo. Láska prokletého démona, které se všichni tolik bojí, je vždycky ta nejsilnější. Protože se nám nikdy nesnažili porozumět, neměli jsme důvod jim vykládat, jak moc je milujeme, přestože nás oni nenávidí a házejí za námi odpadky, abychom zmizeli, abychom zemřeli, co nejdříve to půjde. I tak, vše jsme jim vraceli s úsměvem, nikdy jsme si nestěžovali. Byl to nějaký přebytečný gen v našich tělech, stejně jako gen našeho prapodivného, jedinečného vzhledu. I tak, chlapec Noir měl to štěstí, že vyrostl ve vesnici, kde se mohl naučit komunikovat s lidmi, jako se sobě rovnými, kde ho neodsuzovali za jeho vzhled, jen občas se ho děti bály. Občas mu i nadávaly, ale hned se chodily omlouvat. Nechtěly kazit dobrou pověst Stulisiy, kterou tolik milovaly a přály si v ní zůstat navěky.

Ode dne, kdy Noirova matka byla odvedena, lidé na Noira jakoby zapomněli. Jeho tolik milí a vřelí rodiče nikde nebyli a chlapec také někam zmizel. Dělali si starosti, pochopitelně. Noir byl slušné dítě a jeho matka vřele vychovaná, odchovaná světem a ulicí, avšak zachovala si svou milost a čistotu srdce. Jeho otec byl vždycky šlechetný a ochotný. Lidé ho měli rádi, předtím, než odešel, si na něj dělalo zálusk hned několik žen. Potají si špitaly, že kdyby neměl už manželku, hned by se do něj zamilovaly doopravdy. Ale moc dobře znaly jeho velkou lásku k manželce a ke svému synovi. Avšak ani ta nejkrásnější utopie nemůže trvat navěky.

Pár dní předtím, než se všechno štěstí vytratilo, než byla vesnice srovnána se zemí a vyškrtnuta ze všech map, smazána všem ze vzpomínek a myslí, Noir a jeho matka se spolu vydali do vesnice, aby si ji prohlédli. Snad Noirova matka věděla, že se něco stane, tak se snažila strávit co nejvíce svého zbývajícího času se svým jediným dítětem. Uklonila se starostovi a vybídla Noira, aby tak učinil také. Vousatý muž se jen pozasmál a rozcuchal chlapci vlasy, aby se tolik nestyděl, jinak si z něj děvčata budou tropit blázny, že je bázlivější, než kočka na stromě, která se nemůže dostat dolů, přestože by dopadla do měkkého sněhu. Noirova matka se jen vesele pousmála se slovy, že byl odmalička spíše plašší dítě, na což muž souhlasně přikývl. Optal se jí, zda se její milý manžel už vrátil. Noirova matka pohlédla posmutněle dolů a tiše zašeptala, že ještě ne. Noir se zmateně podíval na svou matku a chytil ji za ruku, aby ji uklidnil, že on nikdy neodejde, že ji nikdy neopustí, že s ní zůstane navěky. Sotva spatřila jeho veselou tvář, vzpomněla si na slušné vychování, vzhlédla a s úsměvem odvětila, že se ho ani jeden z nich nemůže dočkat. Starosta se radostně pozasmál a pohladil Noira po vlasech se slovy, aby dával dobrý pozor na svou matku, kterou tady všichni milují. Kéž by ji skutečně všichni milovali.

Pochopitelně, i v té nejmírumilovnější vesničce, kterou znal každý pro její neutralitu a dokonalé tance, se vyskytne z᚝ a zlost. Ženy byly pobouřeny tím, že s tou bestií, s tou špinavou flundrou s nečistou krví a vzhledem se zachází někdy lépe než s nimi, s těmi čistými, zdravými ženami. Avšak našly se zde i takové, které samy dobrovolně přišly, zaklepaly na dveře odlehlejšího domu a s úsměvem čekali, až jim paní Corazonová otevře. Vždycky donesly něco na zub, jak se říká, a nikdy neodcházely s prázdnou. Noirova matka všechny radostně vítala u sebe doma, nikomu nezavřela před nosem, dokonce i toulavá zvířata zvala k nim domů, když se nebála, že se jim něco stane. Noir, ačkoliv byl plachý, jako dítě, se vždycky snažil být zdvořilý a své matce pomáhat, na což si ho všechny ženušky ve vesnici chválily a říkaly, že bude milující manžel, až se vyskytne taková, pro kterou by šel klidně přes celý svět, jen aby ji získal. Noirova matka se vždycky smála a přikyvovala, však Noir rázně nesouhlasil se slovy, která tak rád opakoval; že svou matku bude ctít a milovat, že ji nikdy neodpustí a že zůstane s ní až do konce, spolu s jeho tátou, který se jistě brzy vrátí, protože se jenom ztratil.

Avšak jednou na dveře někdo doslova zabušil.

Noirova matka, která zrovna vařila jídlo, se zarazila. S mírným strachem se dívala na dveře. Noirovi však mile řekla, aby šel prostřít stůl, což chlapec učinil. Sotva otevřela dveře, chtěla je hned zabouchnout s překvapeným výrazem, avšak masivní ruka se dostala dovnitř. Přiskřípla ji ve dveřích, to však svalnatého muže nedonutilo dveře vyrazit a ji odstrčit stranou. Vztekle se jich zeptala, a její hlas zazněl poprvé opravdu nenávistně a zlostně, tak, jako nikdy předtím, tak jako náhlá vichřice spolu s rozbouřenou řekou, co si žádají přát, zda ztratili vychování, že k nim takhle kráčí. Muž ji na chvíli umlčel tím, že na ni namířil zbraní a řekl jí, aby ztichla. Noirova matka se však zamračila. Jako o potomcích démona se může mluvit jako o těch, kteří mají vzhled, jenž je pro ně typický, ale také o velmi silných jedincích (avšak toto označení se používá málokdy, aby se lidé zbytečně nepletli). A Noirova matka zastupovala oba případy. Když se k ní natáhla ruka, popadla ji a odsunula muže tak silně, že ho hodila proti dveřím, muž zaklopýtal o práh a spadl na kamennou cestu. Ostatní se na ženu před nimi podívali mírně pobouřeně. Tiše zašeptala, aby vypadli. Vzhlédla k nim, zatímco oči měla tak temné, že kdyby ji viděl někdo z vesnice, hned by se polekal, co se děje, že někdo rozbouřil tak milou řeku, která se nyní stala rozbouřeným oceánem, který byl schopný pohltit a zničit všechno.

Mami? Hlas, který ji polekal. Rychle se otočil za hlasem svého syna. Sotva si ho všimli muži, hned se usmívali. Postavila se před něj a skryla ho před nimi. Noir zmateně sledoval svou matku, která svírala ruce v pěst. Nikdy ji neviděl takhle zuřit. Kdo jsou ti muži? Jeden z nich přišel blízko k Noirově matce; tak, aby mu jeho smrdutý dech doletěl až k její tváři, aby byla nucena ho dýchat, zatímco zachovala chladnou tvář, jakoby přišla o čich. Noir se za ni schoval více. Požádala je, aby odešli, její hlas zněl mileji. Muž si jí prohlédl a pak jeho oči spočinuly na chlapci za ní. Naklonil se k ní a zašeptal jí syčivým hlasem, že se vrátí. To už ho prudce udeřila do boku nataženou dlaní a odsunula ho stranou. Nijak ho nezranila, jen ho bok bude delší dobu bolet. Tiše zašeptala, aby odešli a nevraceli se. Muž se ušklíbl, uklonil se a s posměšným pozdravem on i ostatní muži odešli z domu rodiny Corazonových. Sotva zmizeli, otočila se Noirova matka a objala ho. Pevně své dítě tiskla k sobě. Opakovala, že ho nikomu nedá, že udělá cokoliv, co bude v jejích silách, aby nikdy nebyl zraněný. Nechtěla ho zatáhnout do tohohle. Matky potomkůdémonů, které samy nesou znaky rozhněvaných stvůr, bývají ty nejvíce obětavé; za své potomky by položily život. Musejí být silné, aby ochránily svou rodinu. Noirova matka byla skutečně silná. Přestože svou sílu nenáviděla, přála si ochránit to jediné, na čem jí ještě záleželo; rodinu. Tu malou věc, pro někoho samozřejmou, pro ni ojedinělou a velmi vzácnou. Svému muži slíbila, že zatímco bude mimo domov, vychová jejich syna, bude silnější, než kdy předtím, aby ho ochránila před rukami, které se k nim pomalu natahovaly.

Z jejich jídla nakonec nic nebylo. Chlapec odmítal jíst, když odmítala jíst i jeho matka. Místo toho spolu seděli v houpacím křesle; žena držela své dítě na klíně u sebe po celou tu dobu, pozvolna se odrážela, aby se houpali, a tiše si broukala melodii. Chlapec byl o ni opřený a držel její mašličku na šatech. Svíral ji tak silně, jakoby nechtěl, aby jeho matka kdy odešla. Ona ho hladila po vlasech vlídně a láskyplně. Líbila ho na hlavu a tváře, aby měl jistotu, že je pořád zde. Najednou skrz malou škvíru ve dveřích dovnitř spadl dopis. Podívala se za ním zvukem papíru, který sjížděl dolů po kovovém otvoru a dřevě. Nechala ho ležet na zemi a pořád se mírně houpala v křesle, spolu se svým chlapcem, kterého tiskla k sobě nyní silněji, když se dívala z okna. Oči, které nesly náznak strachu, nyní sledovaly jen ono okno. Odmítala také otevřít, když na její dveře zaklepala jiná žena se slovy, že jí něco nese, protože jí včera dala dokonalý koláč, a přeje si, aby jí otevřela, že si chce napsat recept, aby stejně výborný koláč mohla upéct ona jí, aby jí řekla, zda je také výborný. Matka však tiše zašeptala, aby odešla, že jejímu chlapci není dobře. Žena se zeptala, zda může nějak pomoci. Noirova matka se usmála a hladila svého chlapce po vláskách dál. Její odpověď byla tichá a krátká. Ne. Žena řekla, že čerstvý chléb nechá položený na rohožce, tak aby si ho vzali potom. Popřála jim hezký den, mírně se uklonila v úctě k nim a odešla.

Noirova matka mírně stiskla chlapcovy vlasy v ruce a nechala je poté spadnout dolů. Usmála se, že má stejně překrásné vlasy, jako jeho otec. Vlasy, do kterých vždycky zamotala své prsty. Oči, do kterých se ta ráda a dlouze dívala. Houpala se a odrážela se nyní pomaleji. Tiše si pobroukávala onu melodii, kterou její chlapec miloval, po které tak vždycky usínal spokojeně v její náruči. Byl pořád příliš malý na to, aby i ona odešla, aby našla jeho otce. Když se však její chlapec probudil, mile se na něj usmála a zeptala se ho, zda má hlad. Chlapec zakroutil hlavou do stran a zeptal se, zda se ti divní, zlí chlápci zase vrátili. Matka se usmála a zakroutila hlavou do stran. Noir seskočil dolů z její náruče a hned zvedl ruku vzhůru se slovy, že pokud se ještě někdy vrátí, poznají, zač je toho loket. Žena se zasmála. Konečně vstala z křesla, rozcuchala mu vlasy do všech stran, chlapec si je hned začal spravovat, zatímco špulil ústa; jeho otec to vždycky dělával, když byl malé dítě; matka odešla ke dveřím a ze země zvedla krémovou obálku s černou pečetí na druhé straně. Tiše si prohlížela peče, než ji opatrně roztrhal, aby se dostala dovnitř a mohla si dopis přečíst. Když se Noir zeptal, co se děje, jen se mile usmála a řekla, že nic, krčíc dopis a házejíc ho do ohně. Se slovy, že si kdo spletl adresu, sledovala spolu s chlapcem plamínky, které ničily papír. Stálo v něm, že pokud si nebude dávat pozor na ústa, brzy o ně přijde nejen ona, ale i její syn. Nebyla to však výhružka. Ke konci byl rudým písmem podepsaný někdo se jménem Liberty. Kdo to byl? Bochník chleba, když ho nyní žena zvedla, byl ještě mírně teplý. Chlapec se od něj zakousl, jako nějaká zvěř a odmítal se ho pustit, na což se matka zasmála, že jaký otec, takový syn. Když jí Noir zeptal, žvýkaje kousek chleba, jak se potkala s jeho otce, pokrčila rameny. Se slovy, že do ní vrazil a neomluvil se jí za to, že ji srazil k zemi, a ani jí nenabídl pomocnou ruku, ho hned hnala do kostela, aby se vyzpovídat a tam se jí hned zeptal, zda s ní nemůže jít na přátelskou večeři. Noir se rozesmál spolu se svou matkou. Představa, že někdo podobný Noirovi, akorát o pár let starší, udělá takovou věc během jednoho večera, byla skutečně k popukání, přestože Noirův otec to skutečně udělal, akorát že koktal, když žádal o svolení pozvat mladou dívku na večeři. Zpočátku odmítala, aby ho vyprovokovala k většímu výkonu jeho mozku, ale pak se rozhodla, že ho přestane trápit. Nakonec svolila. Noir vždycky velmi rád poslouchal příběhy o ní a o svém otci. Ukázala mu fotku, kde byli společně, když byl ještě malé dítě. Noir se hlasitě rozesmál, že jeho otec má legrační účes, na což jeho matka vážným hlasem konstatovala, že má úplně stejné. Chlapec zakřičel. Matka se hlasitě rozesmála. Omluvila se mu za škádlení, však vždycky milovala, když jeho nebo jeho otce, oba vážné muže, mohla poškádlit. Když chlapec odmítal sundat onu zlou masku, vybídla ho k tanci. Smím prosit, mladý pane? Noir se lehce začervenal. Pak se ušklíbl. Nasadil si velké kožené černé rukavice. Vzal matčinu ruku do své a pomalu ji vyvedl ven. Matka se smála, ale nechala ho. Vyzval ji k tanci a uklonil se. Matka se musela držet za ústa, aby se příliš nerozesmála. Nakonec s ním začala tančit. Připomínalo jí to, když ji jeho otec vyzval. Na rukách měl taky tyto černé kožené rukavice. Noir je měl rád, protože mu připomínaly jeho otce, na kterého si nepamatoval. Fotografie mu ho nikdy moc nepřiblížily. Jeho matka tiše broukala melodii písničky, zatímco spolu se svým synem tancovala do jednotlivých rytmů, ignorujíc hlasitou a radostnou hudbu, která se linula z vesnice.

Takže i démon si myslí, že může jen tak vtančit do nebe bez pozvání?

Zeptal se najednou chladný hlas, chladný, jako vítr, který ovál ženin odhalený krk. Pomalu se zastavila. Pohlédla za sebe s chladnýma očima a s naprosto lhostejnou tváří. Stál za ní muž zahalený od hlavy až k patě, ale rudý šátek mu mírně vykukoval zpod kabátu. Zeptal se ženy, zda obdržela zprávu. Liberty. Noirova matka se zamračila. Pustila chlapce a otočila se na muže. Se slovy, že dávno skončili, že i její manžel to moc dobře ví, sledovala poklidně muže před sebou. Ten jen poznamenal, že tvář takhle zamračená není nikdy hezká. Povzdychla si. Pohlédla na svého malého chlapce a usmála se na něj vlídně, jako vždycky.

Chlapec mlčel. Poté se konečně zeptal, co se to děje.

Matka jen tiše sklopila řasy. Pohlédla do země a odstoupila od něj. Něco ucítil, zatímco si matka zakryla ústa a nos. Vzhlédla k němu s uslzenýma očima. Viděl ji rozmazaně. Svět se s ním zatočil. Potom chlapec spadl na zem.

Když se konečně probral, po minutě, po hodině, po dni nebo po měsíci, podíval se kolem sebe. Polekaně vykulil oči. Hned vstal a utíkal kupředu, avšak řetěz na noze se mu natáhl a stáhl ho hned k zemi. Volal polekaným hlasem za svou matkou. Žádal jí, aby s nimi nikam nešla. Proklínal je. Prosil je, aby ji pustili. Křičel, aby s tím přestali.

Viděl, jak jeho matka nastoupila do kočáru a posadila se, zády k němu. Volal ji. Prosil jí, aby mu odpověděla. Chlapcův hlas zněl naprosto zoufale. Jeho matka se však neotočila. Pořád ji oslovoval, volal a přál si, aby se na něj otočila. Vůz se rozjel. Pomalu se ztrácel z jeho dohledu. Chlapec pořád volal a snažil se dostat se za vozem a dál, snažil se rozbít, roztrhnout řetěz, jakoby to byl nějaký provaz, volal a křičel, aby se vrátila, aby s nimi nikam nešla. Nechtěl být sám. Bál se samoty. Pořád zoufale volal. Pusté pláně jeho hlas roznesly přes celou svou existenci. Jeho hlas zněl v ozvěnách. Křičel ještě dlouho poté, co ztratil vůz z dohledu. Křičel už několik hodin v kuse. Jeho hlas nyní zněl chraptivě. Sotva popadal dech. Teplota hodně poklesla. On si toho nevšiml. Netušil, proč je mu najednou tak zle. Tiše zachraptěl. Pořád volal svou matku. Padl na kolena a opřel se o ruce. Pořád opakoval jedno a to samé slovo. Matko. Matko. Tiše prosil, aby se vrátila. Přál si, aby to byl jen jeden z těch nehezkých snů, ze kterých se brzy probudí. Oči se mu klížily. Naposledy to jedno jediné slovo zašeptal. Spadl na zem. Usnul vyčerpáním. I jeho dech zněl tak nějak chraptivě. Z očí mu už slzy nepadaly. Byl příliš slabý na to, aby plakal. Byl příliš vyčerpaný na to, aby křičel. Nehýbal se. Strhla se bouře a zasypala ho sněhem. Vítr ho po delší době ofoukl. A pak, když byl jeho stín zvýrazněn jasnou září, někdo zažehl vesnici vedle něj.

Jenže malý chlapec tiše spal, neotevřel ani oči vyčerpáním. Až do chvíle, než ho on, doručovatel, oním nehezkým způsobem probudil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana první the-lonely-part 25. 11. 2015 - 15:10