Pouto snů 2

30. listopad 2015 | 07.00 |

   Jen tak jsem tam stál a Tweety vedle mě už z nervozity hryzal do vodítka, zatímco lidé klepali na dveře a ukazovali mi, abych jim uhnul na stranu, jinak mě zřejmě povalí na zem, což také udělali, zatímco jsem byl v transu, když jsem pozoroval svou první vydanou knihu, po které se jen zaprášilo. Probudila mě až rána do hlavy a naštvaný hlas ženy, která mi vyčítala, abych se probral a tak tupě na ni nezíral. Nestihl jsem se ani pořádně vzpamatovat a hlavu mi málem rozpůlilo jízdní kolo. Díky mému pohotovému zvednutí po mě jenom mladík křičel. Zřejmě mě chtěl vážně zabít. Věděl jsem to! Měl jsem raději zůstat doma, ale ne, Tweety se musel za každou cenu proběhnout! Je to jeho chyba, že mě už dvakrát během deseti sekund někdo málem zabil! Tweety si to podle všeho užíval a poskakoval kolem mě s tím svým přiblbým úsměvem. Hodil jsem proti němu listí, aby se vzpamatoval, ale jen vesele se do něj zakousl a nesl ho po zbytek cesty do našeho bytu jako nějakou trofej. Proč jsem si vůbec bral bígla?

   Upřímně řečeno, tehdy jsem chtěl jenom nějakou společnost, která by se ke mně občas přitulila a rozhodně by mi za každým slovem nenadávala. A nakonec to padlo na Tweetyho. V podstatě mě hledal, až mě nalezl. I když mu občas nadávám, mám ho rád více než Toma a jiné lidi ve svém okolí. Možná, že to vyznělo trochu krutě, ale tak tomu bohužel i je. Potácel jsem se pomalými kroky zase zpátky k naší bytovce a díval se kolem. Snažil jsem se přijít na něco, co by mi dalo dostatečnou inspiraci k napsání další skvělé povídky, kterou by schválili a nevyhodili by mě s ní hned u dveří. No jo, ale Až mě probudíš byla pro mě jedinečná povídka sama o sobě. Jak mám zatraceně napsat něco podobného a zároveň něco tak naprosto odlišného? Ta otázka mi hlodala mozek po celou tu dobu, kdy jsem šel a Tweety se mě pokoušel tahat, ale tentokrát jsem nereagoval a mé tělo bylo na něj už zřejmě příliš těžké. Vzhlédl jsem, až když jsme byli zase doma. Poznal jsem to, protože Tweety radostně poskakoval ze strany na stranu, jazyk mu lítal vzduchem, div si ho ten maniak neukousl. Ale ani jsem se mu nedivil. Pro někoho, kdo miluje venek, je to potěšení vylézt po tak dlouhé době ven, zatímco pro mě to bylo jedno velké utrpení. Takhle daleko už s ním nikdy víckrát nepůjdu! Alespoň ne pro tento týden.

   Na druhou stranu musím se přiznat, že mě toto zjištění trochu potěšilo.

   Zapomněl jsem vysvětlit, proč se jméno na obálce knihy neshoduje s tím mým? Je to jednoduché – nestojím o popularitu. Raději zůstanu v utajení a budu si žít poklidný život neznámého spisovatele, než aby mi před dveřmi do bytu stepovali věčně fotografové a novináři. Kdepak, raději si budu žít už tak šílený život s Tweetym. Vyjel jsem s Tweetym výtahem nahoru, zatímco na mě spokojeně hleděl a švihal mě ocasem. Sadista jeden! Sotva se ozval zvonek, znovu se hrnul ke dveřím, výtahu a mě ztuhl úsměv na tváři, protože jsem se přímo díval do očí mlátičky od vedle, panu Martinu Čiháčkovi, který nevypadal ani trochu spokojeně. Jednou rukou by mi mohl rozbít lebku a tou druhou by si dal Tweetyho jako svačinku. S tím druhým případem bych moc problému neměl. Byl jsem však rád za Tweetyho rychlé instinkty, které snad použil poprvé v životě, když mě tahal pryč od té kopy svalů a skákal po dveřích (a díkybohu přitom neštěkal, jako maniak). Tiše jsem mu děkoval, že si přeje, abych zůstal ještě chvíli naživu, ale když jsem otevřel dveře, nehezky mi vrátil ránu za nějakou jinou, na kterou si rozhodně nepamatuji.

   Zaštěkal směrem k panu Čiháčkovi, a ten dostal tak nehezký tik do oka, že jsem jen tiše počítal poslední sekundy svého života, dokud jsem rychle neotevřel dveře svého bytu a nepronikl dovnitř. Prudce jsem za sebou zavřel dveře, které mě jen díky setině vteřiny ochránily před mohutnými pěstmi, které se znovu pustily do mých dveří. Pohlédl jsem na Tweetyho, který mě spokojeně sledoval. Opravdu jsem nezvolil příliš dobré jméno; skutečně se chová jako ten kanárek Tweety – vypadá roztomile, ale je to zmetek. Nechal jsem pana Čiháčka, aby se vyvztekal o samotě, zatímco jsem zaplul hlouběji do svého bytu a usedl na sedačku. Málem bych zapomněl Tweetymu sundat vodítko, takže by se hned při první možnosti někde uškrtil. Takový nelida přece nejsem. Jen si ho dneska nebo zítra dám k večeři, pokud bude hodný.

   Usedl jsem znovu před svůj počítač a chvíli přemýšlel. Rozhodl jsem se napsat o mé dnešní příhodě ráno ve tramvaji, ale po chvíli mě to přestalo bavit. Přesto jsem si tento nápad uložil a přemýšlel nad dalším. Nevím, kolik hodin jsem jen tak bezradně zíral do stropu a přemýšlel. Rozhodně se Tweety uvelebil v mé posteli a nepřítomně už chrápal, zatímco se vrtěl a snil svůj další praštěný sen. Jeho pohyby tlapek mě celkem inspirovaly popsat jeho sen. Ale to mi vyšlo sotva na pět stránek. Rozhodl jsem se však slíbit svůj slib Tomovi, a tak jsem vyfotil spícího, nic netušícího Tweetyho a posléze fotku připojil k mailu, kde jsem vložil příběh ohledně snu mého psa. Doufal jsem, že to ho alespoň na chvíli odradí od věčného vyhrožování, abych mu poslal nějaký další příběh. Není to člověk. Nemohu přece začít okamžitě psát poté, co jsem sotva dokončil jednu knihu. Vím, že někteří to tak dělávají, ale já to tak rozhodně nedělám. Nemám tak šikovné prsty a hravou mysl, jako lidé kolem mě. Celkem mě to štve, protože ostatní mají už plno knížek na kontě a já teprve jednu krátkou povídku!

   Chvíli jsem jen tak seděl před otevřeným prázdným Dokumentem ve Wordu a hleděl na tu prázdnou stránku, jako na přísahu. Podíval jsem se konečně na hodiny. To už je skutečně 03:31? Podrbal jsem se na hlavě a zamyslel jsem se; má vůbec cenu chodit ještě spát? Na mou otázku našel Tweety hned odpověď, protože s sebou prudce trhl, spadl z postele a hnal se ke dveřím, hmatal po nich packou a dožadoval se brzké ranní procházky. No jo, dlužím mu několikadenní vyprazdňování. Zavřel jsem notebook a šel si pro bundu. Rozhlédl jsem se po chodbě a pochopitelně nikdo nebyl vzhůru. Kdo by byl také vzhůru v půl čtvrté ráno? Výtah jsem pro tuto příležitost nevyužil, abych případným cinknutím nevzbudil jednu nejmenovanou osobu, a vydal jsem se s Tweetym dolů po schodech. Očividně se mu cesta líbila, přestože ji skoro celou prožil s čumákem na zemi. Někdy přemýšlím, proč jednou zvolili bígla za nejchytřejšího psa? Možná jenom já mám naprosté pako, ale tohle pako se ke mně hodí přímo báječně. I když se chceme někdy vážně zabít.

Předtím, než jsme vyšli ven, rozhlédl jsem se kolem a jasně dal Tweetymu najevo, že naše ranní procházka bude jenom kolem naší bytovky. Další cestu mezi tolika lidmi bych zřejmě jen stěží zvládl. Už předtím jsem si myslel, že mi mozek vybouchne a někdo mě začne škrtit, popřípadě nabízet mi nějaké zboží, které stejně nepotřebuji nebo ho vůbec nevyužiju. Tweety si očuchával svůj roh a já jenom převrátil oči se slovy, aby si pospíšil. Byla celkem zima a já na sobě měl jenom triko a kabát, takže jsem mrzl. I on se klepal, ale to mu pravděpodobně nevadilo. Převrátil jsem oči a podíval se stranou, ale hned mi do obličeje přiletěl leták, který mi zakryl skoro celou hlavu. Zamával jsem rukami kolem sebe, abych udržel rovnováhu a konečně leták ze své tváře sundal. Pečlivě jsem ho prozkoumal očima. Až potom jsem se začetl. Psalo se tam něco o tom, že pokud nemám rád ruch velkoměsta, jako je toto, mohu vyrazit tento víkend na venkov, kde můžu strávit tak dlouho, dokud se mi neuleví. Prohlížel jsem si veselé tváře lidí na plakátě a nakonec jsem nechal, aby si ten papír znovu sebral vítr. Nejsem až tak naivní, abych těmto řečem uvěřil. Vrazil jsem si ruce hluboko do kapes a nechal Tweetyho, aby skákal a snažil se shodit větev, které se jen stěží dokázal dotknout tesáky. Trochu jsem mu ji snížil, abych mu dal falešnou naději, a když vyskočil, aby ji skousl, pustil jsem ji, takže vyletěla nahoru a Tweety stiskl zuby na prázdno. Dopadl na zem a hodil na mě vyčítavý pohled. Jen jsem pokrčil rameny se slovy, že je příliš pomalý, na což mě nebezpečně kousl do nohy, až jsem nadskočil. Lidé, kteří kolem nás v té brzké době procházeli, si o nás jistě mysleli své a my dva jsme je naprosto ignorovali.

   Rozhlédl jsem se kolem. Spatřil jsem plno opilých mladistvých, kteří šli v objetí jeden vedle druhého, navzájem si pomáhali, aby se nevybulili, a vzájemně si dýchali do úst, aby vůbec měli nějaký ten oxid uhličitý ve svých plicích, když v žaludku měli plno drog a alkoholu, který je tak moc těšil a oni se mohli radovat. Představa, že by se mi tohle dělo každý večer, mě pobavila. Tweety by se jistě neodvážil k tomu, aby mi vůbec olízl přímo rty, raději by mě pokousal, než se k tomuhle odvážil! Potáhl jsem za vodítko, ale to Tweety bral jako povolení jít si vlastním směrem, nikoliv mou pohnutku ztratit se před těmi zraky lidí, a vydal se rovnou kupředu k dalšímu stromu. Zatahal jsem mu za vodítko znovu a podíval se na mě, přitom hned na to čumákem vrazil do stromu, až se zapotácel. Dřepl jsem k němu a zakroutil jsem nad ním hlavou. Vypadal pokojně a smál se, jako maniak, jazyk měl vypláznutý a po chvíli prohnul hlavu dozadu. Připadal mi jako mrtvola. Všichni viděli, že do toho stromu vrazil on sám! Nejsem vrah! Podrbal jsem ho za ušima a hned začal spokojně dupat packou, jako nějaký králík a předl, jako kočka. Skutečně je tohle pes? Zřejmě nějaký kříženec. A to mi tvrdili, že je čistokrevný!

   Po chvíli prudce vstal a setřepal ze sebe listí. Takže ho budu muset v brzké době zase vykoupat, pro tentokrát jsem ho jenom oprášil. Hned se ke mně přitiskl a lísal se mi k noze. Využil mého soucitu, že jsem ho nechal se ke mně tisknout, jako nějakou pouliční kočku, a skočil po mně, až jsem přepadl na zem a udeřil se do hlavy. Jistě budu mít otřes mozku! Zle jsem se na ně podíval, zatímco on mě pozoroval těma rozzářenýma očima nevinného čoklíčka. No výborně, takže mohu všechno rovnou vyprat. Převrátil jsem nad jeho chováním oči, vstal a stěží se pohyboval kupředu. Zvolil však sprint a tahal mě za sebou. Přes práh jsem skoro přeletěl, div jsem nevletěl přímo do náruče mému tolik oblíbenému sousedovi, panu Čiháčkovi, který se za námi vztekle díval. To už jsem však byl táhnut nahoru a schody jsem vybíhal rovnou po třech, ne-li po čtyřech. Konečně se ten můj střelený pes zastavil před dveřmi a skákal po nich, ve snaze zřejmě skousnout kliku, aby si otevřel. Prostě pako. Nakonec jsem mu otevřel, až spadl na zem a rozplácl se, jako placka. Zakroutil jsem nad ním hlavou. Zamkl jsem za sebou dveře a nahodil hned řetěz pro všechny případy, že by se pan Čiháček chtěl vrátit do bytu pro nějakou drobnost, kterou zapomněl.

   Hned jsem ze sebe sundal špinavé oblečení a strčil ho do pračky s káravým pohledem na Tweetyho, který mi už pochopitelně špinil koberec. I tak tady budu muset pořádně uklidit. Zapnul jsem pračku a šel jsem do kuchyně. Sebral jsem si nějaké to jídlo (tekutou stravu) a zamířil rovnou do ložnice. Dnes už rozhodně nic nenapíšu, takže jsem se vybulil do postele a spal tak tvrdě, že jsem až ráno (spíše dopoledne) dalšího dne zjistil, že mě Tweety olizoval celou nos a funěl mi do uší, aby mě probudil. Sliny mi nehezky přischly na tváři. Mohl jsem jenom konstatovat, že je nechutný, a převalil jsem se na druhý bok, abych dospal to, co mi chybělo za celé ty dlouhé noci bez spánku, když jsem spal. Kolem jedné hodiny odpoledne mě probudil telefon, díky kterému jsem skončil na zemi, a slyšel jsem, že i posléze něco spadlo na zem. Tweety zřejmě znovu usnul a také ho ten otravný zvuk pěkně vylekal. Podíval jsem se do prostoru pod postelí a viděl ho, jak pomalu vstává, hned na to se rozbíhá a pobíhá po bytě a štěká. Naneštěstí má Čiháček ještě práci, takže mě nikdo nebude obtěžovat a nebude se mi pokoušet vyrazit dveře.

   Pomalu jsem přešel k telefonu a dlouze zíval. Jako bych se vůbec neprospal. Když jsem zvedl sluchátko, bylo na druhé straně ticho.

   "No dobré odpoledne," ozval se arogantní hlas Toma a já jenom zívl na pozdrav. Hned mi to pochopitelně vyčetl, zatímco jsem si čelo opřel o stěnu, div jsem znovu neusnul. "Ty si teda žiješ! Vstávat tak pozdě odpoledne, doufám, že už máš alespoň další povídku napsanou."

   Mozek mi ještě nepracoval, takže jsem se zmohl jenom na dlouhé, neskutečně protáhlé, skoro až opilecké: "Eh?"

   Rozhodně nepochopil, že jsem se sotva probudil, a tak se mi do mozku snažil dostat plno nových a tolik nezajímavých informací, které mě nijak nevzrušovaly ani nemotivovaly k tomu, abych se vrátil zpět ke své práci a něco začal tvořit. Poslouchal jsem ho, zatímco jsem se díval po bytě a v podstatě nereagoval na jeho otázky, takže si je začal okamžitě sám zodpovídat, zatímco jsem přemýšlel o něčem úplně jiném.

   Bolela mě hlava a byl jsem ospalý. Chápu, že on také několik nocí pořádně nespal, proto je tak napružený, ale sám nepíše, protože to (jak sám říká) neumí. Moc mu nevěřím, ale nehádám se s ním. Rozhlížel jsem se po bytě a můj pohled se střetl s vážným pohledem od Tweetyho, který mě pozoroval, jako svou kořist, připravený po ní skočit, kdykoliv se začne hýbat. Ušklíbl jsem se. Nedovolil bych mu, aby mě chytil tak snadno. Trochu švihl ušima a nasadil na mě ten nevinný úsměv, trochu se přiblížil a pozoroval mě o to pozorněji. Omluvil jsem se na krátkou chvíli Tomovi, protože zabavit mého psa bylo pro mě podstatnější než jednostranný rozhovor s Tomem. Ani si mé poznámky nevšiml a pokračoval. Položil jsem sluchátko vedle, aby se spojení nepřerušilo, a pomalu jsem se pohnul o krok doleva. Pozoroval mě o to pečlivěji a trochu svůj jazyk stáhl. Kořist a lovec. Rozhodně mu nedovolím, aby mě chytil až tak snadno! Tento byt znám mnohem lépe, než kdokoliv jiný. Vím, kde jsou dokonalé skrýše a pro něj případné zkratky, takže jsem na všechno připravený. Ale to si ten hlupáček přede mnou ještě neuvědomil.

   Lov začíná a on je bez šance! Z lovce se stane kořist během několika sekund a koleček kolem dokola!

   Rozběhl jsem se kupředu a on za mnou hned utíkal, štěkal spíše kňučícím způsobem, ale jazyk mu poletoval ze strany na stranu, poskakoval a utíkal za mnou, zatímco jsem mu já bez problémů utíkal, jako laňka. Na chvíli se mi ztratil z dohledu, protože mu to uklouzlo a ten hlupáček sjel po podlaze až do kuchyně, ale hned na to štěkal, že mě zase dostihne. Byla to skutečně zábava. Kdykoliv jsem proběhl kolem sluchátka, slyšel jsem Tomův hlas, který pořád vedl nyní naprosto jednostrannou konverzaci, ale neměl už žádného posluchače, takže mluvil čistě řečeno do vzduchu.

   Tweety za mnou spokojeně štěkal a skákal po mně, ale bylo mu to houby platné. Měl jsem o dost delší nohy (no, o moc delší nebyly, ale rozhodně se můj krok rovnal jeho jednomu skoku), ale rozhodně méně energie, než Tweety. I tak se mi povedlo vždycky před ním utéct, přestože mi to několikrát uklouzlo na hladkém dřevě. Měl bych si pořídit koberce do všech místností a přes celou podlahu, napadlo mě, zatímco jsem před Tweetym, tou strašlivou stvůrou z temnot, která si mě přála sežrat, utíkal. Spokojeně za mnou štěkal a pořád mi vyhrožoval, že mě sežere. Být tady Čiháček, tak už ležím dávno na zemi, dveře mám vyražené a on si hraje s mou mrtvolou, přemýšlejíc, zda mě vyhodí z okna nebo mě hodí před dveře jiného souseda.

   Tweety za mnou spíše zakňučel, když mě ztratil z dohledu. No dobrá, vrátil jsem se zpátky a hned za mnou utíkal, jakoby popadl druhý dech a skákal po mně, že mě dostal, ale já se mu tak snadno nevzdám!

   Nakonec náš malý lov přerušil práh, o který jsem zakopl a dopadl tváří přímo na zem a ona bestie z temných hlubin na mě skočila a držela mě u země, nebezpečně vrčíc. Vyplázl jsem jazyk a předstíral mrtvolu. Štěkal a skákal po mně, olizoval mě a kousal do prstů, abych vstál. rozhodl jsem se ho potrápit. Po chvíli o mně ztratil zájem a šel si hrát s míčkem. Hodil mi ho na hlavu. No jasně, potřebuješ tuhle mrtvolu, aby ti ho hodila, já zapomněl. Začal ke mně čichat, jakoby nevěřil, že jsem skutečně mrtvý. Prudce jsem zvedl hlavu a vystrašil ho, až nadskočil. Hned na to zase nahodil tu hezkou grimasu a hmatal po mně packami a štěkal blahem, že jeho páníček zatím nezemřel a on má právo ho terorizovat o to víc. Povalil jsem ho na zem a škrábal ho po bříšku, zatímco on spokojeně dupal nohou, jako králík, až jsem se smál, že je skutečně kříženec kočky a králíka, když k tomu začal ještě příst. Hned mě vyvedl z omylu, když zaštěkal, v zubech stiskl míček a postavil se na zadní.

   "Jenom jednou," varoval jsem ho a hodil mu míček bůhvíkam a přešel jsem k telefonu. Zhrozil jsem se, když několik věcí spadlo na zem a rozbilo se. Opatrně jsem zvedl sluchátko a otočil jsem se, abych se přesvědčil, že míček skončil někde v obývacím pokoji. Vzhledem k tomu, že se Tweety nevracel, dostal jsem strach a sluchátko zase položil. Sotva jsem vstoupil do obývacího pokoje, viděl jsem, jak čmuchá a prackami se přehrabuje v malých krabičkách, ze kterých postupně vypadaly všechny mé fotky z mladších let. Schoval jsem ej tam, abych je pořád měl, ale nemusel se na ně dívat denně. Připomínaly mi dobré ale i smutné chvíle. Vzdychl jsem a začal jsem je sbírat, zatímco mi Tweety hodil pod nos míčem a předl, abych mu ho hodil znovu. Zarazil jsem se, když jsem spatřil jednu fotku. Zvedl jsem ji ze země a tiše ji pozoroval.

   Pomalu jsem se vracel k telefonu, zatímco jsem si prohlížel mou fotku, zřejmě v osmnácti letech, kdy za mnou stála matka a objímala mě. Bylo to krátkou chvíli předtím, než jsem utekl a vydal jsem se do města, abych si splnil svůj sen; stát se spisovatelem. Několik let uběhlo a konečně se mi přání splnilo, ale zase jsem upadl do světa bez fantazie. Na někoho jenom jednou za čas zazáří světlo hvězdy Štěstěny, jak říkala. Podíval jsem se ke dveřím a chvíli jsem přemýšlel. A potom mi to došlo.

   "Vnímáš mě ještě?" zeptal se mě Tom podrážděně, když jsem si přiložil sluchátko k uchu a pozoroval fotku ve své dlani.

   "Musím odsud zmizet," řekl jsem pouze a zavěsil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře