Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana druhá

1. prosinec 2015 | 07.10 |

Strana druhá

V ten den, kdy za Resonem zakřičel, že se jednou znovu setkají, se rozhodl, že se stane doručovatelem. I přesto, že na ně nadával a Resona kdysi z duše nenáviděl, onen mladík mu zachránil život. Sotva se seznámil s Leonorou osobně, když se jí udělalo dobře, předala mu jakousi obálku. Se slovy, aby si ji dobře uschoval, že ona si ještě nějakou dobu poleží, se na něj usmála. Zarazila ho slovy, že do té doby může bydlet u ní. Popadla papír a velice nehezkým způsobem mu nakreslila cestu, jak by se mohl dostat do jejího domu. Když už, už Noir chtěl poznamenat, že kreslí hůř, než nějaké malé dítě mladší než byl on sám, vrhla na něj pohled hodný démona. Hned se podíval stranou, špulíc pusu se slovy, proč na něj tak zírá. Ušklíbla se. Poznamenala, že jí hodně připomíná Resona. To Noira zaujalo. Hned se k ní nahnul a vyptával se jí, co tím myslí. Leonora provokativně pokrčila rameny.

Noir měl rázem v hlavě tolik vzteklých myšlenek a vět, které by jí rozhodně řekl, kdyby mu nevrazila papír do pusy, neotočila ho a neposunula sama rovnou ke dveřím, zatímco se smála, až se za břicho popadala se slovy, že tohle zabere na každého mužského.

Když se mu konečně podařilo utéct z jejího pokoje, vydal se na onu adresu, kam ho nasměrovala. Hned ho přivítala vrásčitá babička, možná stejně malá, jako byl on sám, hned ho objímala, líbala, mlátila po zádech a smála se, že jí Leonora pěkně změnila. Když se jí snažil vysvětlit, že není Leonora, zatáhla ho do svého domečku, zamkla dveře se slovy, že si ji zase vykrmí, než půjde někam zase pryč, a hned Noirovi do krku rvala bochník chleba se slovy, že to má polknout ve chvíli, až když ucítí náraz někde v oblasti hrdla. To bylo pro Noira nemožné, protože se mu hrdlo takto rozšiřovalo pokaždé, když do bochníku chleba babička vrazila svou vrásčitou rukou. Tahle stará paní měla opravdu sílu. Se slovy, aby neodmítala tak vydatný chleb, počala bušit do chleba pěstí, div Noira nezadusila úplně. Začal máchat rukami do stran. Babička se zasmála a hlasem staré babičky prohodila, že má asi žízeň. Hned se okolo ní rozšířila temná aura, když říkala, že dokud nepolkne ten chleba najednou, žádná voda nebude.

Přestože se Noir snažil mluvit a zastavit ji v jejím činění se slovy, že není ona dívka, za kterou ho zřejmě ona babička pokládá, protože přes špinavá tlustá sklíčka v brýlích už jen stěží rozezná nějaké tvary, ale chlapec, Noir Corazon.

Sotva pohnul pusou, vrazila mu chléb hluboko do krku, až se mu po velkém bojování a snažení povedlo polknout jeden obří bochník. Vyplázl jazyk. Div nespadl na zem z té velké tíhy v jeho břiše najednou. Sotva se mohl nadechnout, doslova mu vrazila láhev mléka do úst. Málem ho s ní zadusila, když ho nutila, aby ji vypil co nejrychleji. (Pozn. autorky: Tuhle babičku by měli poslat někde do Evropy, kde dívky i chlapci odmítají jíst, přestože jídla mají doma dost, myslím si, že po setkání s ní by ještě rádi jedli to, co jim rodiče dají na talíř.)

Když se babička konečně zklidnila, posadila se na židli a vydechla, vzhlédla konečně pořádně před sebe, spravila si brýle, pak si je sundala a očistila, zaměřila své malé, tmavě fialové oči na dítě před sebou a zamrkala. Nyní se zeptala znovu tím prapodivným hlasem, kdo to sedí před ní, to děcko, které jí právě sežralo celý bochník chleba, aniž by mrknulo během toho a vychlastalo to na posezení jednu láhev mléka. Noir zavrčel a nyní se bránil on se slovy, že to ona to do něj všechno naházela a narvala násilím. Babička se však začala smát, jako pominutá, mlátila se do kolene a rozhodně byste jí nehádali na takových šedesát, sedmdesát let.

Sotva jí chlapec předal dopis, vyletěla na nohy, začala ječet a vypadalo to, že s sebou praští o zem, vyběhla z domu, až se za ní prášilo a po chvíli se vrátila se stejným křikem, nesoucí dvě láhve mléka a dva další bochníky chleba. Okamžitě chlapce začala cpát dalším bochníkem chleba, až její ruku, která ho skoro dusila, musel zastavit. Zmateně se zeptal, co to do ní vjelo. Bez odpovědi, však pořád s křikem, mu babička narvala láhev mléka skoro celou do pusy a snažila se ho přimět, aby to vypil. Když ono představení skončili, kašlal Noir a snažil se nadechnout, zatímco mu břicho vzrostlo o dobré tři bochníky chleba a tři litry mléka. Bylo mu špatně. Držel se za pusu. Když se ho babička zeptala, zda má hlad, hned se schovával do kouta se slovy, a se ho už raději nedotýká. Stará žena se zasmála. Pobaveně se omluvila. Jak to mohla brát s takovým klidem? Mohla ho přece zabít!!

I tak, po boku této babičky strávil měsíc, trénoval spolu s Leonorou rychlý běh. Když přišlo oznámení, že ho přijali na školu, aby se mohl učit umění doručovatelů, šli to všichni tři oslavit do restaurace. Poslední noc strávil s oběma ženami, poděkoval jim za jejich péči, na což hned Leonora prohodila, že ve škole ho rozhodně spát na podlaze nenechají, jinak ho hned ráno někdo ušlape, aby se náhodou neřeklo, že měl nudnou noc. Polekala tím Noira na té nejvyšší možné úrovni, což ji pobavilo. Babička jen chraptivým hlasem řekla, aby si z něj nedělala legraci.

Když následujícího dne nastupoval do Akademie doručovatelů, obě ho tam doprovodily, popřály mu štěstí a rozloučily se s ním. Leonora mu hrdě řekla, že se možná potkají u závěrečných zkoušek, protože na ně bude ona samotná dohlížet. Noir se ušklíbl se slovy, že bude lepší, než ona byla předtím, na což ho dívka praštila, aby si příliš moc nevěřil. Hned schytala pohlavek od babičky s otázkou, zda jí má připomenout, o kolik je ona samotná lepší, přestože je už tak stará. Leonora byla tedy nucena se omluvit, ačkoliv jí to radost nedělalo ani v nejmenším.

A tak malý Noir sledoval obří bránu před sebou. Honosná budova se před ním tyčila, její dlouhé věže ho vítaly ve svých místnostech. Otočil se naposledy k bráně, kde spatřil Resona, ono doručovatele, který ho sen donesl, naposledy. V duchu si zopakoval slova, která mu naposledy řekl. Nyní mu to připadalo, jako hloupost. Proč to křičel tak hlasitě, přestože to nemusí být pravda? Co když neuspěje? Zakroutil nad touto myšlenkou hlavou. Sevřel ruce v pěst. Vzhlédl k velkému erbu před ním, který se tyčil nad bránou. Snad jakoby mu přikazoval, aby vešel okamžitě nebo hned zmizel z jeho blízkosti. Noir už, už zvedal nohu, ale pak se naposledy podíval na bránu, kde před měsícem zmizel Reson.

Počkej na mě, pomyslel si Noir a poté vešel dovnitř. Nakonec se ohlédl za babičkou, kterou mohl nazývat i svou druhou matkou, a za Leonorou, která mu mávala a přála mu hodně štěstí se slovy, že si přeje ho vidět úspěšně složit zkoušky. Přikývl na souhlas.

A tak začal Noirův trénink, aby se stal doručovatelem.

Noir se naposledy podíval za sebe.

Dva a půl roku uběhlo, po celou tu dobu neviděl Leonoru ani starou babičku. Celé ty dva roky a půl tvrdě cvičil. A nyní, vycházel z velké brány, která se před ním pomalu otevírala, stejně tak jako ostatním mladým dětem za ním. Nyní, o dva a půl roku starší, nevycházel už jen jako obyčejný chlapec. Avšak s tmavě modrou uniformou na sobě a s přísahou v srdci, že a se stane cokoliv, všechny dopisy doručí. Stal se z něj doručovatel. Oděn do uniformy potomků démonů šel kupředu a rozhlížel se, aby našel Leonoru a babičku. Leonora nakonec s ním u závěrečných zkoušek nebyla se slovy, že dopisy se hromadí a oni by to nestihli doručit v čas, kdyby se zdržela na tak dlouhou dobu. Upřímně řečeno; chlapec školu neudělal hned na poprvé. Leonora ho před tím varovala. I chlapci za ním vesele skákali do vzduchu, že po pěti letech konečně dostali povolení stát se doručovateli. Noir měl zpočátku problém naučit se pořádně střílet. Protože zbraň nikdy předtím nedržel tak, aby zabil, jeho ruce se vždycky klepaly, když střílel. Ani tak se nikdy nedokázal strefit, takže měl jednu část okamžitě minusovou. Přestože testy zvládl jako mírně nadprůměrný žák, nedostal možnost o náhradní termín.

I tak, po dvou a půl dlouhých letech, nyní konečně vyšel, označen jako pravý doručovatel, spolu se zbraní na opasku. Nyní ve věku patnácti let mladý chlapec dospěl v muže; bylo zapotřebí, aby začal pracovat spolu se svými vrstevníky, kteří měli to štěstí a dostali se do úzkého kruhu těch vyvolených, prokletých. Za tu dobu o moc nevyrostl, jeho kůže měla barvu popelavější, než předtím, a čisté vlasy připomínaly právě napadený sníh. Oděný v té překrásné uniformě, která je nám všem vlastní, za kterou bychom všichni položili život, vyšel ven z Akademie. Ona lesknoucí se zbraň, odznak toho, že démoni mají dalšího protivníka. Avšak jak silného, to ukáže teprve čas.

Otočil se, aby dal poslední sbohem budově, kde žil po celé ty dva roky a pousmál se. Vítr mu ovál vlasy pod čepicí, aby mohl bezpečně informovat všechny démony v okolí, že mají spoustu nových nepřátel, kterých se mají skutečně bát; čím menší lidé, tím nebezpečnější, říká se. A je to pravda!

Vítr spolu s chladným pohlazením přinesl také známý hlas; Noir se za ním podíval. Spatřil Leonoru, jak mu mává a směje se, zatímco před sebou tlačí babičku, která po ní něco ječela, máchala rukami do stran, sevřené v pěst, a vypadala, že ji brzy udeří, pokud se okamžitě nedostane zpátky k plotně, kde se jí zřejmě pálí koláče. Noir mírně váhavě zvedl ruku na pozdrav. Leonora nechala babičku na pokoji a rozběhla se k němu. Upřímně řečeno; vůbec se nezměnila. Na to, že byla o hodně starší, než Noir, vypadala dokonce mladší, než on.

Když k němu Leonora doběhla, málem na něj spadla, protože jí přímo před ním uklouzla noha na kluzkém ledu. Naštěstí ji Noir pohotově chytil do náruče a pomohl jí zpátky na nohy. Mírně zrudla; snad si vzpomněla, že ji takhle chytával i Reson, když padala, aby ho mohla pozdravit. Noir hned zdvořile řekl, že je rád, že ji vidí po tak dlouhé době. Tiše se omluvila, že nebyla na jeho závěrečných zkouškách a našpulila pusu, jako dítě, které něco provedlo, ale pořád zapíralo. Noir se nemohl udržet a vyprskl smíchy. Když ho praštila, aby se alespoň choval slušně před babičkou, div mu nezaskočilo v krku. Jedním praštěním mu skoro vyrazila dech. Přesto však zasípal na pozdrav babičce, která se na něj mile usmála. Pohotově však zaútočila spolu s bagetou v ruce ve snaze mu ji narvat celou do žaludku. Naneštěstí ji Noir v čas zastavil a oddychl si, že se jí to nepovedlo.

"Hlučný, jako vždycky," slyšel najednou hlas. Hned se za ním otočil.

Nedaleko od něj stál chlapec s jasně stříbrnými vlasy, však jejich konečky byly jaksi potemnělé. Jmenoval se Ikke Noah. Oči měl temně fialové, však kolem temných zornic měl světlejší odstín. Sice si z něj děti dělaly legraci, že nic neumí, nakonec však dopadl jako jeden z těch nejlepších. Chlapec je sledoval pohrdavým pohledem, který vyzařoval odpor ke všemu, co bylo v jeho blízkosti minimálně dvou metrů, což oni rozhodně byli. Povzdychl si. Mírně sklonil hlavu, takže na jeho vlasy dopadlo měsíční světlo. Temné konečky jako by však ještě více ztmavly. Když se znovu podíval na ty tři osoby poblíž, jen chladně zavřel oči a poklidně od nich odešel, aniž by cokoliv řekl.

Noir potkal Ikkeho hned první den, kdy vstoupil do Akademie. Sledovaly ho tak chladné oči, že sám cítil, že mu led roste pod nohami a pomalu ho zahaluje do svého lesklého obalu. Za ty dny, které strávili především jako dvojčlenný tým společně, se o něm něco málo dozvěděl, ale ani tak nedokázal určit, na co myslí a jak by se k němu měl chovat.

Pár slovy; Ikke Noah byl záhada.

"Musíš vždycky začít prudit, co?" zvesela se Leonora zasmála a hned po chlapci skočila. Jistě by ho srazila k zemi, kdyby jí těsně před dopadem neuhnul na stranu. Mírně zakřičela a spadla na zem, nadávajíc na chlapce z plných plic. Ikke ji poklidně sledoval. Jeho oči byly chladnější, než Resonovy, které si Noir pořád živě pamatoval. Konečně si vzpomněl a hned zeptal babičky před sebou, která k němu zmateně vzhlédla, proč tak rozzářené oči.

Na otázku, zda tady Reson nebyl za tu dobu, nebo zda mu nenapsal nebo se po něm jinak nesháněl, jen zklamaně vzdychla a pohlédla stranou. Na její bledou, vrásčitou ple zlehka dopadaly měsíční paprsky. Ovšemže odpověď znala. Ale s pohledem na tak šastného chlapce nechtěla mu brát onu překrásnou vidinu a radost, která z něj přímo zářila. Nakonec se rozhodla pro milý úsměv, který její tvář rozzářil. Stejně tak se natěšený chlapec znovu zeptal, zda nějaký dopis skutečně přišel, jakoby tomu sám skoro ani nevěřil, přestože si to tak moc přál slyšet. Babička však navrhla, aby se co nejrychleji vrátili domů, že nohy jí zebou, ruce už ani necítí a Noir by si jistě velice rád kousl z jejího výborného koláče. Sotva Noir slyšel o koláči, zapomněl na všechno a hned se mu oči rozzářily, jako hvězdy nad hlavami, div neslintal blahem. Přikyvoval a nadšeně okolo ní poskakoval, jako malý psíček, který vidí piškotek nad hlavou. Leonora se usmála. Však ztrápeně pohlédla na měsíc, který se nad nimi roztahoval a ozařoval celé Hlavní město. Měla mírně ztrápený pohled. Mírně pootevřela ústa. Snad chtěla zvolat k měsíci a zeptat se ho, čekat na jeho nikdy nevyřčenou odpověď, ale vítr jí sebral slova z úst. Pohlédla se za práškem, který ji lehce zastudil na tváři, a sledovala ho, jak letí nahoru a dolů, jak jednotlivé vločky se oddělují, aby si vyměnily partnery a mohly tak znovu protancovat celou noc. Z neznámého důvodu ji jejich formace připomněla vesnici Stulisiu. Přestože se Hlavní město snažilo vesnici obnovit, nepovedlo se jim obnovit ani jediný domek, který byl jedinečný sám o sobě. Přizvali ji jako jednu z mála, aby spolu se skupinou silnějších doručovatelů došla na místo a pomohla jim s přestavováním, avšak odmítla. Bylo jí jasné, že babička nebude na Noira stačit, takže jí musela pomoct. Pohlédla na veselého chlapce a usmála se. Už to nebylo to malé dítě, ale skoro dospělý muž.

Noir se na ni konečně otočil a vesele poznamenal, že se nezměnila. Zamračila se a kopla ho do břicha se slovy, aby si o sobě moc nemyslil. Noir se skácel k zemi se slovy, že se jí omlouvá, že zesílila a pak mu tvář skončila ve sněhu, jak moc si držel břicho. Leonora se zasmála a dala na něj vítězoslavně nohu. Zvedl otráveně hlavu a potupně čekal, až si dáma uráčí dát nohu dolů. Když už ho Leonora skutečně štvala svou arogancí, vytáhl na ni svou pistoli a mířil na ni. Leonora učinila stejně. Nakonec na jejich hřbetech rukou spočinuly vrásčité dlaně. Stařenka promluvila veselým hlasem. Připomněla jim, že na plotně jí stydnou čerstvé koláče a pak by byly tvrdé a nebyly by tak dobré. Přestože viděla tuhle scénu před sebou, zůstala naprosto v klidu, jakoby se vůbec nic nedělo, jakoby to bylo naprosto normální. Oba se na ni podívali chladnýma očima, pak však zbraně odložili. Babička si nenápadně oddychla a podívala se stranou. Lidé se na ně nehezky dívali. Pořád si pamatovali onen incident, kdy Leonora už, už vypálila na jakéhosi mladíka v hospodě jenom proto, že jí neodpověděl, a že jí se zdál podezřelý, jak sama tvrdila při obhajobě, když byla pár dní nato předvolána. Babička se zlehka dotknula její zbraně a hlaveň jí namířila na zem. Pousmála se a řekla, že by měli vyjít, jinak jim koláče vystydnou úplně. Leonora zavřela oči, ale poslechla ji. Schovala zbraň a seskočila z Noira, který nakonec vstal.

Mírně na ni zasyčel.

Leonora se však jen vesele ušklíbla. Uvnitř jí však cosi trápilo. Byla si vědoma toho, že dopis ani žádná zmínka o Resonovi nepřišla od doby, kdy se v Hlavním městě objevilo tohle dítě. Co se s ním mohlo stát? Takovou dobu přece jeho obvyklá pochůzka netrvá. Vždycky jen pár měsíců, nikdy dva roky, vždy i ona se hned zase vrací zpátky. Tohle ji trápilo už první rok, kdy se Reson neobjevil u bran tak, jako vždycky. Také ji trápilo, že se o něm ostatní doručovatelé nezmiňovali. Upřímně řečeno, alespoň nadávat na něj mohli, kdyby ho potkali. Avšak byli až příliš potichu na to, aby Leonora poznala, zda Resona potkali nebo ne. Jen myšlenka, že by se Resonovi něco stalo, byla směšná. Dalo by se říct, že držel rekord v počtu jak doručených dopisů, tak zabitých démonů. I na akademii vynikal. Proto představa, že by neuspěl, byla hloupá. Tak kde byl? Popadla Noira za ruku a rozběhla se kupředu, tlačíc babičku před sebou, zatímco jí Noir říkal, aby zpomalila. Musela se tvářit, jakoby se nic nestalo. Nemohla mu přece přidávat starosti i ona. Nejlepší bude ho nejdříve nějak rozptýlit, to si myslela.

Avšak i Noir si byl vědom toho, že se za těmi masivními, obřími hradbami cosi děje. Slyšel z úst jiných studentů, že se čím dál více doručovatelů ztrácí, aniž by bylo vyřešeno proč. Také potají poslouchal rozhovory, ve kterých zmiňovali vypálené vesnice a rebely. Někteří je však nazývali revolucionáři. Jen to slovo ve všech budilo respekt. I Leonora to věděla. Představa, že nějaký šílenec se rozhodne, že některých už nebude potřeba, a začne zabíjet, byla skutečně otřesná. Nenápadně stiskla svou zbraň. Byla si vědoma, že jejich zbraně jsou nedokonalé. Avšak vrtalo jí hlavou, proč na ni Reson ten den zamířil, jakoby ji chtěl zabít, a ona instinktivně zvedla ruce vzhůru. Byla to vzpomínka na staré časy, kdy pistole štěkaly samy za sebe a chladnokrevně zabíjely lidi kolem sebe (dokonce i svého vlastníka). Lidé se od těch dob už poučili několikrát, když ztráceli své příbuzné jednoho po druhém. A přesto... pořád cítila z vlastní zbraně strach. Čeho se na ni mohla bát, když pojistka vše jistila? Spouš může stisknout úplně jenom ona. Tak proč měla najednou takový strach? Jakoby jí pojistka chtěla sama zradit a vypálit. Na chvíli zavřela oči. Zastavila se, aby okolo nich mohl projít velký dav lidí, obdivující hvězdy. Byli to podle všeho astronomové, nesli si všechna svá náčiní hezky v ruce; dalekohled, mapy, tužky a další potřebné věci pro zkoumání hvězdy; a hlučně se vyjadřovali k tomu, jak je dnešní noc překrásně čistá a nebe je tak průzračné. Nechala je okolo nich projít. Až poté se vydala kupředu, tentokrát už však neutíkala. Místo toho se Noira provokativně zeptala, kdo mu pomohl se závěrečným testem, který předtím nedokázal. Noir tiše zavrčel, aby ho přestala provokovat, na což se rozesmála.

Noir se najednou zastavil a tím zastavil i Leonoru. S úsměvem se na něj podívala, avšak pak se tvářila ztrápeně. Noir se díval do země a byl potichu. Leonora zamrkala a zeptala se ho, co se děje. Chlapec neodpověděl a jen tak tiše stál na místě, snad jakoby se změnil v nehybnou sochu. Avšak ona socha se pohnula a vzhlédla k Leonoře. Pustila její ruku. Noir se nakonec zeptal, zda Reson nenapsal, nebo se zde neobjevil. Téma, kterému se chtěla Leonora vyhnout, přišlo úplně samo, aniž by ho stihla rychle zastavit. Pohlédla před sebe. Dělala, že tu otázku neslyšela. Avšak Noir se zeptal znovu. Bylo jí jasné, že mu bude muset odpovědět. Avšak otočila se na něj zase s čistým úsměvem. Se slovy, že by to neměli řešit venku, kde chudák babička musí mrznout, ho nakonec přiměla, aby se vypravili domů.

Leonora cestou přemýšlela, co mu řekne.

Najednou do někoho vrazila, hned zasyčela a zaprskala, aby se jí daná osoba omluvila, avšak pak zamrkala a dívala se do tváře ženy, která do ní vrazila. Duisa se zmateně dívala dolů do tváře Leonory a nakonec se na ni mile usmála. Optala se jí, jak se jí vede. Leonora tiše zavrčela, aby se na ni nedívala spatra. Duisa se jí lehce potupně omluvila, avšak smála se, jako malá holka. Noir se na ni zmateně díval. Duisa se moc nezměnila, jen její ple o něco vybledla a oči měla o něco tmavší, však vlasy měla stejně krásné a uhlazené do drdolu, jako když ji viděl poprvé, když vešel do akademie. Sotva se na něj podívala, usmála se i na něj a řekla, že vyrostl. Noir pohlédl stranou. Cítil se zahanben, že se mu nepovedlo několikrát vybojovat si titul doručovatele. Avšak Duisina ruka se k němu napřáhla a pohladila ho po hlavě se slovy, že mu gratuluje. To už ji Leonora vyzvala, aby se vydala k nim, že potřebují něco dořešit. Když se Duisa zatvářila zmateně, Leonora jí vyhrožovala pěstí. Hned změnila zmatenou tvář na velký, vynucený úsměv, že na to málem zapomněla.

Když dorazili domů, babička jim všem ihned nakázala, aby se posadili za stůl. Po první zkušenosti Noir raději okamžitě poslechl. Mít narvaný celý chleba během chvíle v krku a dusit se jím rozhodně nechtěl. Až ho i jejich první setkání provázelo jako noční můra každou noc na akademii. Leonora se mu za to už několikrát omluvila; se slovy, že babička ji vždycky takhle krmila, sotva vešla do dveří, ho mírně odrovnala; jak ji mohla krmit tímto způsobem a přitom Leonora vypadá tak, jak vypadá? Jen ta představa, že se Leonora vrátí jen za pět minut a hned má v krku další bochník chleba, ho opravdu odstrašovala a pohled na babičku měl upřený a vyděšený. Už když nesla ony výborně vonící koláče, měl menší strach, že jim je začne cpát přímo do krků a dusit je jimi, dokud každý z nich nesní minimálně třetinu. Někdy si dokonce přál, aby mohl použít i násilí proti staré babičce.

Ono popravdě řečeno, stařenka by to jistě udělala, kdyby jí Duisa ihned nezastavila ruku se slovy, že talíř s koláči raději donese sama, aby si šla odpočinout. Stařenka se mile usmála a přikývla. Leonora s Noirem si hlasitě oddychli. Duisa s milým úsměvem sledovala babičku, jak usedá za stůl vedle Leonory, a poté sama odnesla talíř s koláči na stůl. Opřela si lokty o světlý stůl, který měl však v sobě několik děr, prohlubenin, spáleniny se mu rýsovaly především na okrajích, barvu měl kdysi zřejmě překrásně světlou, ale nyní, po tolika letech, ztmavl a jednotlivé rohy začaly díky zbytkům jídla velmi rychle plesnivět, mírně se kroutit a rozpadat se. Také nespočet jizev nesl na sobě; buď od nože, vidličky nebo lžíce, ale také zde byly drápance. Noir ani Leonora se na ně raději nikdy nezeptali, avšak Duisa vypadala, že moc dobře ví, odkud ty škrábance pochází. Přesto se však mile usmívala a všem nabídla koláče Pod výhružkou, že je zabije, pokud si nevezmou, si Noir bral jako první. Sotva se však zakousl, hořce toho zalitoval. Chu těsta byla příšerná, koláč byl nedopečený a něco, co kdysi bývalo mákem, se nehezky hýbalo, jakoby to snad bylo ještě živé a snažilo se to utéct. Div mu nevyhrkly slzy, že po tolika dnech, kdy pilně studoval, se vrací, aby ochutnal tohle. Dávno zapomněl, jak chutnají koláče této staré babičky. Stařenka se však mile usmála a zeptala se ho, zda mu chutná. Leonora vedle něj si narvala koláč do pusy celý a s námahou ho polknula. Zvedla palec vzhůru a řekla, že je výborný, pak však zbledla, jakoby měla během chvíle zemřít. Duisa se zakousla do koláče, který vypadal nejméně poškozený a mile, nenásilně se usmála, že i jí chutnají tak výborné koláče, které pro ně s takovou láskou a ochotou dělá. Babička zamávala rukou do stran, chytila se za tváře a skrz vrásky šlo vidět, že se červená. Sotva pohlédla stranou, vyplivla Leonora koláč z pusy na zem a vyplázla jazyk. Tiše poznamenala, že i tvrdý chléb chutná lépe, než tohle.

Měla štěstí, že ji babička neslyšela.

Noir odložil zbytek koláče; upřímně řečeno jen si jednou hryzl a raději tvrdil, že má dost; a otočil se na Duisu s otázkou, zda potkala Resona. Duisa chvíli mlčela. Přežvykovala ono nedopečené těžko v puse, pohazovala si s ním ze strany na stranu, dokud ho nepolkla. Zavřela poklidně oči. Zeptala se ho, proč to chce vědět, předtím, než se zakousla znovu. Noir se trochu zamračil. Připomněl jí, že to byl právě Reson, kdo mu před třemi lety zachránil život. Poklidně na něj zaměřila své klidné oči a sledovala ho. Byla jako démon, který si prohlíží svou kořist dřív, než po ní skočí a usmrtí ji. V místnosti bylo ticho, babička se dívala před sebe, možná i usnula, alespoň tak vypadala, Leonora se dívala na stůl na talíř s koláči, které by jistě z dálky vypadaly chutně, ale po kousnutí byste zjistili pravý opak, Noir sledoval Duisu, která poklidně žvýkala koláč v puse a snad by mu nevěnovala ani pozornost, jak moc se soustředila na to, aby si vychutnala onen koláč, co nejvíce to šlo, jakoby se dívala skrz něj a něco hledala na zdi, která se už pomalu rozpadala a praskala úplně všude. Dům byl už starý na to, aby zde hostil další generaci a Duisa si toho byla vědoma už od počátku. Znovu to sousto polkla. Zavřela oči avšak neřekla pořád nic. Nyní i Leonora k ní vzhlédla.

Duisa si utřela ústa a poděkovala babičce za tak dobré jídlo, které si ani nezasloužila. Mírně si podepřela bradu oběma rukami a sledovala Leonoru a Noira před sebou. Do jisté míry jim to nemusela tajit, nyní jsou už oba doručovatelé. Chvíli sledovala Noira, poté Leonoru a poté se dívala skrz ně na stěnu, jakoby si snad chtěla zapamatovat každý detail, každou prasklinu na stěně. Nakonec oči mírně bolestně zavřela se slovy, že si nepřála kazit alespoň tento den.

Leonora se mírně zamračila. Zeptala se jí, co tím myslí.

Duisa vypadala naprosto klidně, zatímco v sobě skrývala hněv a smutek. Nedala ani jedno z toho najevo, protože plašit je by nemělo smysl. Konečně se jim podívala přímo do očí, každému zvl᚝ avšak tak dlouze, jako to dělávají rodiče dětem, které něco provedly.

"Reson se ztratil," řekla nejdříve. Reakce na tohle byly polekané výrazy, avšak ticho převládalo. Jen její hlas se ozýval skrz malý domek. Babička si znepokojeně oblízla rty a pohlédla do země. Snad i ona něco tušila, ale raději zavřela oči a přála si ohluchnout, aby jí to Duisa nepotvrdila. Po krátké chvíli ticha, kdy nebyl slyšet ani jeden dech, pokračovala: "Nemáme o něm žádné zprávy od té doby, co odešel před necelými třemi roky. Tudíž, krátce poté, co se s tebou rozloučil, Noire Corazone. Ačkoliv jsme vyslali některé náhradní doručovatele, aby se po něm podívali, nevrátili se. Nevíme, kam zmizel nebo co se stalo. Vedení se obává nejhoršího; mají obavy z toho, že padl do rukou revolucionářů."

V místnosti bylo opět ticho. Ani jeden snad nedýchal, zatímco Duisa provinile zavřela oči. Vyčítala si, že nebyla schopna zjistit ani přibližně, kde zmizel, nebo co se mu stalo. Mírně se kousla do rtu, ale tvář měla skrytou z půlky dlaněmi, takže to nikdo z přítomných neviděl. Nepřála si, aby lidé objevili její slabou stránku. Avšak, Duisa důvěřovala jen málo lidem. Mezi těmi vzácnými lidmi, kterým důvěřovala, byl právě i Reson. Když se dozvěděla, že se nevrací, chtěla ho jít hledat. Jenže dostala rozkaz z Vedení, že musí zůstat. Vyčítala si pokaždé, když se blížila k bráně, že zde zůstala, že ho nechala odejít, aniž by se starala, co se s ním dělo. Dokonce šla i ke stromu s černými listy a modlila se, prosila ho, aby jí dal nějaký náznak, aby uštědřil jeho život, aby ho nedával démonům za obě, vždy on jen plní svou povinnost a brání se, to je přece vše; vždy i Bůh by to měl pochopit.

Avšak listy se ani nepohnuly, ani vítr tehdy nezavlál, aby jí dal nějakou zprávu či reakci na její prosbu.

"To je vyloučeno," zašeptal Noir. Duisa vzhlédla a zahleděla se na chlapce před sebou. Když ho poprvé viděla, už tehdy ji fascinovalo to, jak se dokázal chovat. Sice, jako mladší se choval občas jako spratek, ale nyní, když před ní seděl, jí připadalo, že se změnil příliš. Všichni se změní. Noir vzhlédl a pousmál se, což Duisu zarazilo. Najednou místo něj snad spatřila Resona, jak se směje podobným úsměvem, který ji vždycky uklidnil a dal jí naději, jakoby jí i nyní šeptal, že se nic neděje, že je vše v pořádku. Noir pokračoval: "Viděl jsem ho bojovat, je vyloučeno, aby se něco takového stalo. Nanejvýš se někde zatoulal během sněhové bouře, to je vše."

Duisa nyní seděla tiše a nehybně. Jako by se z ní stala socha. Leonora pohlédla na Noira. Ten chlapec, který seděl vedle ní, to říkal s takovou jistotou, že i jí samotné to přišlo reálné. Ale i tak; ještěrka, kterou tehdy přitáhl spolu s chlapcem, šla s ním, takže je vyloučeno, aby se ztratil, když má tak dobrou navigátorku. Po chvilce se Leonora usmála. Se slovy, že Noir má pravdu, protože Reson není přece pitomec, aby se jen tak ztratil, vykouzlila Duise menší úsměv na tváři. Pouze přikývla. Chytila se za vlasy a jemně se dotkla malé, stříbrně zářivé růžičky. Naklonila hlavu mírně do strany a usmála se více. Noir si všiml, že se drží za jakousi gumičku a zeptal se jí, co to je. Cítila, že mírně zrudla. Zamračila se a podívala a vzdorně stranou. Leonora se zasmála. Vysvětlila Noirovi, že jemu to jen tak neřekne, pokud jí nedá něco na oplátku. To už však vyjekla bolestí, protože ji Duisa skoro arogantně kopla do nohy pod stolem. Zatímco se ty dvě kopaly navzájem, začala si babička poklidně popíjet svůj čajíček v bílém porcelánu, ucho čaje držela mezi palcem a ukazováčkem. Mírně si usrkla. Poslední kapičky jemně setřela po popraskaných rtech a otevřela tmavé oči. I ona znala Resona moc dobře na to, aby se jí tahle diskuze vyhnula bez povšimnutí. Vše jen tiše poslouchala a přemýšlela o tom uvnitř sebe.

Konečně tiše promluvila. Ještě nenastal čas, aby stříbrná liška vytasila drápy. Všichni se na ni zmateně podívali. Usmála se a zavřela přitom oči. Vypadala o něco mladší nyní, když se takto usmívala. Leonora, Duisa i Noir ji tiše sledovali. Stařenka pozvolna, velmi pomalu otevřela oči, avšak jen do úzké štěrbinky, aby viděla jen jejich obrysy skrz husté řasy. Ta slova všichni moc dobře znali. Byla to slova z knihy, která pojednávala o budoucnosti. Ten, kdo ji napsal, byl upálen za kacířství s odsouzením, jak si opovažuje přidělovat Boží moc a vykřikovat takové hlouposti. Duisa najednou vstala a odešla si lehnout nahoru do pokoje, nic neřekla. Půlku koláče si vzala s sebou. Leonora vstala a šla umýt špinavé hrníčky, zatímco Noir seděl se stařenkou doposud za stolem.

Babička mu vyprávěla o tom, jak poprvé poznala Resona. Vykládala mu příběh, jak ho Leonora přivedla poprvé sem a poté se zde objevila i ona, na povrchu chladná dívka, avšak v jejím nitru velmi křehká osoba, která nenávidí zradu, s čistým, hřejivým srdcem, které by za těmito tvrdými zdmi jen stěží někde našel. Pak si povzdychla, jaká je škoda, že tolik dětí bylo odsouzeno jen svým vzhledem. Noir ji tiše poslouchal. Poté se jí sám od sebe zeptal, zda znala Resona jako přítele. Přikývla. Pokynula mu rukou, aby se posadil blíž. Raději odsunul koláče stranou a přisedl si jen o kousek k ní. Ze strachu, že by mu koláče narvala do úst během chvíle, se k ní ale o moc nepřiblížil. Zhluboka si povzdychla. Vyprávěla mu příběh o dvojčatech, která se narodila už předem odsouzená, avšak tak mocná, že je jen stěží mohli rozdělit. Jejich matka prý zemřela při porodu a svého otce zabili oni dva malí chlapci teprve v druhém roku života. Vyprávěla mu o vyhaslých životech, které jeden mladík sebral, zatímco ten druhý bojoval pod modrou barvou uniformy doručovatelů tak, aby zbytečně nezabíjel a mohl tak bránit pouze to, co mu bylo svěřeno; dopisy. Noir zamrkal. O kom to mluvila? Poté babička začala vykládat o mladíkovi, který bojoval proti přesile démonů, kteří ho nakonec zabili svou krutostí. Bojoval z přihlouplého rozkazu Vedení, které si bylo moc dobře vědomo obrovské přesile, ale pro vlastní potěšení vyslali mladíka na smrt, aby se pobavili a vykoupali se v krvi onoho odsouzence. Už, už chtěla nakousnout jméno, když vtom do místnosti vešla Leonora a ptala se přespříliš hlasitě, zda si babička nedá ještě čaj. Stařenka ztratila nit. Chvíli mlčela a pak se zeptala, na co se to vůbec ptal. Leonora jí svou otázku zopakovala, zatímco Noir zůstal tiše sedět. O čem mu to vyprávěla?

Když se jí pak zeptal, jak to dopadlo, zeptala se ho, co tím myslí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře