Důvěra - Kapitola první

2. prosinec 2015 | 07.02 |

KAPITOLA PRVNÍ: Poslední den hříšnice

      "Co takhle vychování?" zajímal se strýc zlým hlasem a nakřenil nos zlostně. Mladíci se chvíli smáli, pak se zase narovnali a dívali se na mě s úsměvy. Cítila jsem se nejtrapněji v celém svém životě. Jak jsem si mohla myslet, že mám pouze jednoho bratrance, když jich mám rovnou šest?! Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Copak jsem tak chladná, že je mi všechno jedno?

       "Asi si na nás nepamatuješ, že?" zeptal se mladík s černými vlasy, jako havraní peří, s podivným kačerem v kapse a s hnědozelenýma očima. "Jsem Damad." Měl poněkud hlubší, hrubější hlas, než jsem čekala.

       "Jsem Anzoh." usmál se mladík s rudými vlasy, jako slunce při západu, bledý, jako stěna. Oči měl kaštanově hnědé. Byl z nich druhý nejmenší. Vedle něj stál mladík se světle blonďatými vlasy. Vypadal poněkud smutně, zklamaně a zakřiknutě.

       "Jmenuji se Pelter." řekl tichým hlasem, který jsem skoro neslyšela. Tmavě modré oči se dívaly spíše do země, než do těch mých. Mladík vedle něj mlčel. Až nyní jsem si všimla sluchátek v uších. Posléze mu je jiná bledá ruka sundala a praštila ho po hlavě.

       "Co zase je?" zeptal se zle a pohlédl na mě. "Aha." Odkašlal si. "Jsem Thomias." usmál se mile, jakoby se ta scéna předtím nikdy nestala a já ji neviděla. Přikývla jsem. Thomias si zase vzal sluchátka k sobě a poslouchal hudbu v nich.

       "Mé jméno je Pivak. Těší mě." řekl pohublý mladík se stříbrnými vlasy a fialovýma očima, které mě naprosto zaujaly a oči uhranuly. Byl z nich nejmenší a nejbledší. Pousmál se o něco víc, než bratři vedle něj.

       "Jsem Jiank." řekl stereotypním tónem, jako jeho předešlí bratři, poslední mladík s rezavými vlasy. Měly barvu spíše pomeranče. Když jsem se nad tím zamyslela pořádně, vůbec nic mi o sobě neřekli. Jen o Thomiasovi tuším, že má rád hudbu.

       "J-Jmenuji se Lennula!" vyhrkla jsem. Chvíli na mě jen tak hleděli a mlčeli.

       "Těší nás." řekli pak všichni a mírně se pouklonili zároveň. Jako by to měli nacvičené. Nevím proč, ale začala jsem se smát, jako vyšinutá. To je však nevyvedlo z míry a dívali se však zklamaně k zemi.

       "Zřejmě je to pro ni šok, že má tolik bratranců." vysvětlil jejich otec. Všichni se dívali do země a tiše poslouchali, jak se směji. Jen Pivak zklamaně zavřel oči. Div jsem nespadla, jak moc jsem se smála. Musela jsem se zklidnit a popadnout dech.

       "Přijde ti na tom něco vtipného?" zajímal se Jiank zlým hlasem a já se konečně smát přestala. To už ho však strýček praštil po hlavě, poměrně surově, div nespadl na zem.

       "Jen ji nech." řekl Thomias pobaveně. "Pochybuji, že přežije noc."

       "Co si o sobě myslíš?" zeptala jsem se zle a to už mě teta musela držet, abych mu jednu nevrazila. Thomias se však usmíval. Pak si mě svýma svůdnýma očima prohlížel. Ušklíbl se. "Na co tak koukáš?!" Vzteky jsem ho chtěla nakopnout, ale udržela jsem se.

       "Musíš omluvit mé bratry, jsou to děcka." vysvětlil Pivak. To už ho však sledovalo pět nehezkých pohledů. Ušklíbl se. "Do toho."

       "Tak dost!" zastavil nadcházející rvačku jejich otec. Všichni se uraženě dívali jinam. Pohlédl vyčítavým pohledem na mě. Bylo mi jasné, že jsem pro ně narušitel. Šest mladíků ve věku přibližně od sedmnácti do dvaceti dvou let si rozhodně dělali zálusk nejen na jednu dívku. Určitě po nich ostatní holky šílely. Mně však připadali příliš arogantní.

      Hned jsem si několik z nich zařadila do seznamu úplné ignorace. Především toho s rezavými vlasy. Ten mi přišel nafoukanec jako vyšitý! Tyhle dva roky budu nenávidět. Bude to mnohem horší než výchova mého otce. Tihle rozhodně city nemají. A pokud to znamená, že jestli tady mám přežít, mám být stejně arogantní, jako oni, tak se tak stane! Poznají mou temnou stránku a budou litovat chvíle, kdy se mi tak potupně představili!

      Po tomhle šťastném shledání se mohli přetrhnout, kdo mi odnese zavazadla. Utrhli šest stébel trávy a ten, kdo si vzal nejkratší, tak ten mi je měl odnést. Jiank znechuceně odhodil trávu a posbíral mé věci. Pak okolo mě prošel.

       "Pospěš si." řekl nevrle a prošel bránou. Podívala jsem se na přírodu za sebou a vydala se za ním. Dům měli obrovský, minimálně tři patra, sklep a půdu. Šli jsme po schodech stále výš a výš. Myslela jsem si, že budu ve třetím patře. To si jenom odložil zavazadla, aby popadl dech. A pokračoval ještě nahoru. Že by půdu předělali na pokoj? Vydala jsem se za ním a mírně se pousmála. Ovšem tohle už byl vážně vrchol!

      Sotva otevřel dveře a já s úsměvem se dívala dovnitř, musela jsem si zacpat nos a chytit se za břicho. Nepořádek a smrad, který nebezpečně vycházel z půdy přede mnou, která byla očividně jen lehce uklizená těsně před mým příjezdem, byl neskutečný. Věci byly naházené na hromadě v rohu. Spatřila jsem zřejmě starou postel, která měla už díru. Tu však zakryli matrací.

      Okno bylo rozbité, na zdi bylo něco lepkavého, co způsobovalo část toho zápachu. To bych možná ještě přežila. Sotva však hodil můj kufr na postel, rozpadla se. Bez jediného slova přešel ke skříni, kterou otevřel. A to byl vrchol. Vyletěli z ní moli, kteří raději vyletěli z praskliny v okně dřív, než byli otráveni smradem. Někteří tak velké štěstí neměli. Skříň zezadu dokonce chytala plíseň, jak jsem posléze zjistila. Podlaha vrzala. Ani jedno prkno nebylo bez vady. Byly v něm díry. Dívala jsem se po nějakém stolku. Ten Jiank vytáhl z harampádí, které už nikdo z nich zřejmě nepostrádal a nepotřeboval. Lehce ho otřel, leč prach na něm zůstal. Přejela jsem po zrcadle rukou a bylo mi na zvracení, když jsem viděl rozdíl v mém dotyku a odrazu zrcadla, pokud se tomu tak dalo vůbec říkat. Spatřila jsem, kdysi dávno, bílé šaty, jak visí přes židli. Ale byl děravé. To byl vrchol. Usměju se. Ano. Je to jenom vtip. Lehce jsem je zvedla a odvrátila pohled. Zkyslé mléko také napomáhalo smradu v pokoji. Shodila jsem šaty, div jsem mléko ve sklenici nevylila. Liank si ho dotčeně vzal k sobě a sledoval mě přimhouřenýma očima. Čekala jsem, že ho vypije. Dal mi ho pod postel! A dost! Musím odsud.

       "Za celou naši rodinu... blablabla... ti přeju hodně štěstí a snad tady dožiješ osmnácti let, abys mohla odejít." řekl nepříliš radostným hlasem a zavřel za sebou dveře. Na schody, které k nim vedly, se spustil prach. Málem jsem se jím udusila. Otevřela jsem okno. Oni tady snad nikdy nevětrali. Sedla jsem si na postel, ale rozpadla se úplně, div v zemi nebyla další díra. Prach okolo mě byl jasně vidět. Kašlala jsem a máchala rukami kolem sebe, abych se mohl nadechnout. Fajn, tohle je jen první den. Zítra to bude o dost lepší. Proč jsem nezemřela v tom autě?

      Myšlenka, jak mi odlétává hlava a dopadá na zem, mě mírně utěšila. Ale hned jsem viděla, jak do ní těch šest nejmenovaných osob vesele kopou těsně před pohřbem. Chytila jsem se okolo ramen. Posadila jsem se do rohu, kde nebylo nic. S lesklýma očima jsem se dívala kolem sebe. Bylo to příliš velké, ale zároveň zaplněné. Poprvé jsem si přála, abych měla rodiče, oba, vedle sebe. Snažila jsem se nebrečet. Ale bylo to těžké. Nikdy bych si nepomyslela, že máme rodinu, která vyloženě skladuje takovéhle kraviny. Pak mě něco napadlo. Vzala jsem potrhané šaty a setřela s nimi prach v zrcadle. Oblékla jsem si je. Chvíli jsem se v nich promenádila, jako modelka po molu, a pak šla před zrcadlo. Rozpustila jsem si špinavě blonďaté vlasy a spravila si je za uši. Přejela jsem po obrazu před sebou rukou.

      A posléze jsem si pustila na starém gramofonu jakousi desku. Zaskřípala, div rovnou nepraskla, a pak se rozezněla. Zadrhla se a opakovala pořád tu samou melodii. Pousmála jsem se. Uklonila jsem se. Podala jsem ruku nějakému imaginárnímu příteli a začala jsem s ním tančit. Pokud ze mě chtěli udělat blázna, tak se jim to podařilo. Poskakovala jsem po zemi a usmívala se. Točila jsem se. Ještě jsem si vzpomínala, jak mě učitelka baletu chválila, že jsem nejlepší. Matka na mě byla hrdá. A pak zemřela. Přestala jsem do baletu chodit. Ale zřejmě vzpomínky nemohu zastavit. Má matka také tančila. Překrásně. Vyhrála několik cen. Pak měla mě. Tančila jen se mnou. Tančila pro mě. Zatočila jsem se. Točila se mi hlava a do něčeho jsem vrazila, abych se zachytila. Blbá postel, která byla stejně zničená. Začala jsem tančit znovu, poněkud klidněji. Přesně do rytmu jsem dupala do země. Slyšela jsem matku, jak mi tleská, a radostné poznámky mého otce, když mě míval ještě rád a chodil se na mě dívat, na moje představení. Pak už neměl čas. Ale mamka za mnou chodila pořád. To díky ní jsem měla sílu tančit. Vlasy mi mírně bránily. Jak ráda bych se jich zbavila. Ale mamka mi říkala, abych se jich nikdy nezbavovala. Abych je nechala narůst. A já ji poslechla. Dlouze jsem se zatočila na druhou stranu. Pak jsem dala nohu dozadu, špička se dotýkala země a já zadýchaně hleděla nahoru na ruce, které jsem měla skoro spojené, natažené nad hlavou. Sotva jsem popadala dech. Sledovala jsem své černé nehty. Lak, který matka tolik nenáviděla. Při vzpomínce na ni mi bylo do pláče.

       "Co tady děláš?" slyšela jsem syčivý hlas a ohlédla se. Hnědozelené oči mě zle sledovaly. Damad mě zle sledoval. Dala jsem ruce dolů a zmateně na něj hleděla. Copak neumí zaklepat? Šel rychlými kroky ke mně. Chytil mě pevně za zápěstí, div mi ho nevykroutil. "Kdo ti tohle dovolil nosit?" zeptal se mě zle. Aniž bych mu stihla odpovědět, strhl ze mě šaty. Sledovala jsem, jak ze mě padají. Zamračila jsem se a zakryla jsem si vrchní díl spodního prádla. "Prostě tady budeš bydlet." řekl zle Damad a vzal ze země šaty. "Ale na nic sahat nebudeš!"

       "Díky za rozkaz!" odsekla jsem zle a přestala se zakrývat. "Nic horšího už vážně být nemůže!" On se ani neohlédl a odnesl šaty pryč. Zabouchl za sebou dveře, div něco nespadlo z těch hromad okolo. Vztekle jsem dupla do země. Pak jsem začala poskakovat a sprostě nadávat. Vztek, který jsem cítila, byl velký. Proč mě tolik nenávidí. Je to snad proto, že jsem je nepoznala? Nikdo mi nikdy neřekl, že mám tolik bratranců! A navíc takových idiotů!

      Vyndala jsem si věci z kufru a otevřela skříň. Opět z ní vyletěli moli. Zakašlala jsem a odháněla je od sebe. Na svých křídlech nesli prach. Poté popadali k zemi mrtví. To snad není pravda! Zle jsem zavrčela, jako pes a kopla do skříně. Nakopla jsem si však palec a poskakovala jsem na zemi. Když jsem se zklidnila, vzala jsem svůj deodorant a nastříkala ho pro jistotu po celé skříni, abych pro případnou havěť měla zbraň. Několik molů zase spadlo na zem. Bylo mi špatně. Své věci jsem měla krásně poskládané. Na postel, teda na to, co z ní zbylo, jsem si hodila rudé triko a tmavě červené kalhoty. Zbytek věcí jsem si úhledně uložila do skříně. S obavami jsem otevřela šuplík. Myslela jsem, že na mě vyletí netopýři a sežerou mě. Jaká škoda, že tam nic nebylo. Pro jistotu jsem tam nastříkala svůj sprej. Došel mi. Hodila jsem ho proti oknu. Bohužel udělal díru. Zle jsem zavrčela vzteky. Tohle nebyl život. Kopla jsem do šuplíku a ten se rozpadl úplně. Tohle bylo na psychiatrickou léčebnu. Nakonec po dlouhém zápasení a kopání do skříně se mi povedlo šuplík zase spravit a dala jsem do něj zbytek věcí. Pohlédla jsem na židli, přes kterou předtím visely šaty. Zavřela jsem skříň. Divím se, že jí neupadly dveře, jak jsem s nimi praštila. Oblékla jsem se a hledala nějaké jiné boty. Nohy se mi v teniskách už potily. Pak se mi povedlo najít, čemu se kdysi zřejmě dalo říkat cukle. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Nakonec jsme použila vlastní vodu a nad dírami v zemi jsem si je umyla. Alespoň vypadaly jako vytažené ze psí tlamy, než z popelnice.

       "Hej!" ozval se zlobivý hlas a já pohlédla dolů. Přiložila jsem oko k díře. "Co ti takhle lít někam jinam?" zeptal se mě Damad zle. Vypískla jsem. To snad není pravda. Rychle jsem díry zakryla nějakým starým kobercem. Štěstí, že jsem to udělala. Co kdyby mě viděli, jak se převlíkám? To jsou tak moc úchylní, že tohle připravili už i předtím?! Začala jsem poskakovat na koberci. Slyšela jsem, jak ho dusí prach. Odkryla jsem koberec. To se mu toho tolik sype přímo na zem? Ten mě musí nenávidět. I přes hrozící nebezpečí, o kterém jsem věděla, jsem vesele poskakovala dál. Dveře se však zabouchly. A já si uvědomila, co by mohlo následovat. Třeba mi to nemusí vyjít. Třeba se něco stane. Pomalu jsem se podívala s vyděšeným pohledem na dveře. Slyšela jsem dusot nohou. Cítila jsem se, jako králík před tlamou lišky. Copak ho tenhle žert mohl naštvat? Vyloučeno. Ale v pudu sebezáchovy jsem se rozběhla pryč. Dveře se rozvalily a naštvaný Damad, s kačerem barevným, jako duha, na hlavě vtrhl dovnitř. Musela jsem se chytit za pusu, abych se nezasmála té hračce, co měl na hlavě. A bylo to těžké. Opravdu moc. Sotva jsem se udržela.

      Damad kráčel po pokoji a rozhlížel se po něm. Držela jsem se za pusu, protože to se prostě nedalo. Byla jsem rudá. Jednak od nedostatku vzduchu ve skříni, a navíc... Zkuste si zadržet smích, když vidíte blázna s hračkou na hlavě, jako jsem ho viděla právě já. To se nedalo. Musela jsem se rozesmát. Už mi bylo jedno, co mi udělá. Damad se podíval směrem ke skříni, která byla pod harampádím. Kráčel k ní. Chytil jsem se za pusu, ale zase jsem ji pustila, protože vidět, jak mu kačer poskakuje na hlavě, bylo legrační. A navíc štěrkal. Toho jsem si předtím nevšimla. Díky tomu jsem se smála ještě víc a vykopla jsem dveře, díky čemuž jsem ho praštila, asi omylem, do nosu, až mu tekla krev. To ho naštvalo. Držela jsem se za pusu, ale nešlo se nesmát. Měl skutečně děsivý pohled, když se díval spatra. Přála jsem si, abych se nesmála.

      Chytil mě za loket a vyndal ze skříně. Bez jediného slova mě odvedl z pokoje, zatímco kačer štěrkal, jako střelený. Nešlo se nezasmát. Nyní už mi to bylo jedno. Uvědomuji si, že jsem zešílela. Jsem jako jeden z téhle povedené rodiny! No to snad ne! Gramofonová deska se zadrhla o něco víc a zastavila se úplně. Přestala se točit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře