Příběh odehraný v černobílém městě (1. část?)

3. prosinec 2015 | 07.00 |

Aneb když nás napadlo psát během poslouchání soundtracků, které už nemůžeme najít :( takže tento příběh zůstane pravděpodobně nedokončen, přesto se s Vámi o něj chceme podělit. :)

________________________________________________________________________________________

      Z nebe pomalu padaly sněhové vločky. Z počátku to ani nevypadalo, že by padaly, spíše létaly vzduchem, dokud je prudký vítr neodfoukl stranou, aby se sám mohl zasmát. Přikázal jim letět kolem vysokých komínů, ze kterých se valil hustý černý mrak kouře, který všechno pohlcoval. I tak zůstaly některé z nich čistě bílé. Pomalu klesaly dolů, pozvolna padaly a pozorovaly ty lidi pod nimi, kteří se hnali do prací nebo z prací, aby byli s někým, koho mají rádi. Vítr je znovu vznesl, aby spatřily i něco jiného. Proletěly kolem přivřených oken, kde na ně vyletěla překrásná vůně sušenek, právě vytažených z trouby. Proletěly kolem zatažených závěsů, které kryly něco, co nemělo být spatřeno jejich zrakům. Zpoza těch závěsů zněla překrásná hudba na piáno. To jen jakýsi skladatel skládal svou další symfonii, aby se zapsal, mezi známá jména, jako jsou Beethoven nebo Mozart. I tak vločky pozvolna letěly vzduchem, přichycovaly se na levné oblečení lidí kolem sebe, zatímco se některé z nich vydaly prozkoumat samotné nitro tohoto města. Opatrně proletěly služce za zády, aby se dostaly do teplého domu, kde se rozpustily, jiné zase uletěly před prachem z koberce, který právě čistila, sedíc na chladné zemi. Vítr se znovu zvedl a odnesl je vysoko na to město, které se však zdálo být černobílé. V čem bylo jiné, než jakákoliv jiná města? Vše v něm bylo černobílé. Dámy si své rty malovaly temně, stejně tak své barevné oči skrývaly pod bílými klobouky. Co se skrývalo za temnou rouškou s bílým sametem?

      Vločky se rozletěly rychle kupředu. Vítr do nich zavlál a přikázal jim, aby dopadly na tělo jakéhosi chudého muže, který ležel na zemi, prosil kolemjdoucí o almužnu a utíral si nos, ze kterého mu teklo. Vločky se zachytily o jeho kabát a rozpouštěly se na jeho teplé kůži. Ostatní, které byly pořád zvědavé na to černobílé městečko, letěly kupředu, avšak většina z nich už klesala k zemi.

Neměly více sil, aby letěly takovou dobu spolu s ostatními. Ty, které doposud poletovaly vzduchem, se zvědavě rozhlížely a najednou slyšely znovu překrásnou hudbu. Vycházela z kapesních hodinek jakéhosi malého chlapce, který seděl na schodech a poslouchal ji s úsměvem. Protočily se mu kolem hlavy a několik z nich usedlo, aby se zaposlouchalo. Když se několik z nich rozhodlo, že ta melodie je příliš přesladká pro ně, znovu vyletěly do vzduchu a putovaly po černých střechách obchodníků z nižší třídy. Poletovaly kolem dokola a dostaly se až k místní fontáně, kde na lavičce seděla mladá dívka, která kreslila neustále krásnou fontánu, na kterou snad čas neměl ani nyní dopad. Měla vskutku zajímavý talent. Kreslila s otevřenýma očima.

      Vločky její talent moc neocenily a putovaly nahoru do nebe, jakoby se chtěly vrátit ze své cesty po Zemi tak rychle, jakoby je Země samotná už přestala zajímat, však vítr je surově shodil zase zpátky na zem. Aby unikly před nehezkým zašlápnutím, které by na ně jistě čekalo, vyletěly rychle nahoru za pomocí větru, který jakoby do nich jen omylem zavál. Město černobílé barvy se nyní halilo do ještě větší temnoty a zároveň světla. Vločky poznávaly jednotlivé obyvatele, kteří se vydali na procházku, přestože sněžilo. Daly tak vločkám jedinečný pohled na skoro stejné tváře, které se neusmívaly, které neměly skoro žádné výrazy ve tvářích. Proletěly okolo pouliční umělkyně, která hrála na housle a její výdělek činil zatím jen pět dolarů a dvacet centů. Vzhledem k tomu, že ramena měla celá bílá, stála tam už dlouhou dobu, prsty měla zmrzlé, rudé. Vločky kolem ní poletovaly a poslouchaly onen překrásný jedinečný zvuk, který vytvářely její prsty. Oděna do černých šatů a černého kabátu, hrála žena krásněji, než kterýkoliv uznávaný umělec v divadle dvě ulice od ní. Kolem prošel kněz, spravujíc si rychle černý oblek, držíc v ruce Bibli, setřepávajíc si bílé vločky, které mu vadily. Mířil do kostela, který byl mohutný. Samotná církev přímo lidi vyzývala, aby se přišli podívat na jeho překrásný interiér. Hned u vchodů stály sochy andělů s rozevřenými křídly a s otevřenou náručí, aby lidi hnali dovnitř. A ony poslušné ovečky poslušně kráčely pravidelně na mši a modlili se za svou duši během zpěvů sborových.

      A najednou do vloček vrazil vůz tažený koněm, který hrdě pokyvoval hlavou nad tím, jak vznešené to pány veze. Srst měl černou, přestože břicho měl světle černé. Lidé procházeli kolem toho kočáru a zakrývali si tváře klobouky a ženy rukavicemi, jakoby se ho báli. Kůň zaržal a zakýval hlavou ze strany na stranu, aby se zbavil tolik otravných vloček, které se jeho těla chtěly jenom dotknout a zůstaly přichycené na jeho temné kůži. Kočí ho praštil do boku se slovy, aby tolik netřepal hlavou. Zvědavější vločky nemohly vydržet čekání. Kůň pro ně nebyl zajímavý, zajímal je spíše ten, kdo byl uvnitř toho černého kočáru. Přitiskly se na okno a dívaly se upřeně dlouho na osobu uvnitř. Nepoznávaly ji. Hned na to však ona osoba zaklepala na okno, aby se vločky odlepily, což poslušně učinily. Proletěly skrz úzkou temnou uličku, kde překupník prodával nezákonně své zboží, zatímco se kontroloval, zda ho někdo nesledoval. Vločky spatřily jeho čistě modré oči, které byly tak světlé, že byly až hříšně krásné.

      Avšak nemohly se déle zdržovat. Vítr už je tlačil pryč z uličky, kde vletěly přímo do smutečního průvodu, zatímco smutní pozůstali si utírali slzy a ženy popotahovaly, aby si příliš nezničily svůj vzhled, který připravovali minimálně tři hodiny před pohřbem, aby každému dokázaly, jak moc jsou zklamané, ale i přesto dokážou být krásné. Vločky onen smutek zmohl natolik, že několik z nich zklamaně usedlo na rakev z černého dřeva s bílým křížem uprostřed, však několik z nich to neodradilo, aby letěly zkoumat dál toto černobílé město. Muž vepředu se modlil a pořád opakoval slova, kterými oslovoval Boha, že další nebožtík mu jde naproti, tak ať se o jeho duši postará se ctí, jako to dělá se všemi ostatními dušemi. Sotva je spatřil mladík, utíkal kupředu, držíc si svůj klobouk. Vločky jím byly zaujaty a pronásledovaly ho. Byl to poměrně mladý muž, možná dvacetiletý. Letěly rychle za ním, aby ho neztratily z dohledu. Přestože vrazil do vážené rodiny, jejíž Hlava si nemohla odpustit nehezkou poznámku vůči tomu mladíkovi, utíkal kupředu, jakoby nic. Muž jen pomalu zakroutil hlavou, vzhlédl k nebi a ptal se, zda to všichni viděli. Vločky tomu byly svědkem, však více je zajímalo, proč ten mladík tak pospíchal. Tlačily se skrz náhlý dav lidí, aby ho mohly sledovat a jen některým se to podařilo. Vyletěly nahoru vysoko do vzduchu a sledovaly mladíka, který skoro spadl na zem a zadýchaně sledoval ceduli před sebou.

      Cedule nesla na sobě nápis Počet obyvatel. Chlapec nyní sundal poslední číslici a vyměnil ji. Počet obyvatel: 324. Vločky se pozvolna rozletěly dolů a dopadaly na mladíkovy vlasy, který zmateně vzhlédl a usmál se. Nahlas pronesl, že dnešní noc bude neskutečně krásná. Potom však slyšel jakýsi hluk a pohlédl za roh, spolu s ním i zvědavé vločky se rozletěly kupředu, aby i ony tomu mohly přihlížet. Černý kočár odřel čistě bílý lak druhého kočáru a mnoho lidí z toho hned udělalo událost dne, zatímco si dva vlivní předsedové rady počali vyměňovat ostré poznámky vůči tomu druhému. Vločky chvíli poslouchaly jejich řeči o vlivné moci toho druhého muže, zatímco se první muž s dlouhým plnovousem, který tu nehodu, spíše divadlo, dovolím si říct, způsobil, chlubil svým jměním. Vločky si snad jenom povzdychly spolu se ženami kolem nich a vyletěly vysoko do vzduchu, opouštějíc černobílé město, kde snad příkazem všichni měli monotónní tváře, nosily se jen černé a bílé věci, všichni byli neuvěřitelně vážní a přitom vypadaly seshora jako malé figurky na něčí šachové hře. Byly to nerozvážné figurky, které se potulovaly po hracím poli, aniž by vůbec něco tušily.

      V tomto černobílém městě však žily jedinečné figurky, které byste někde jinde jen stěží mohli hledat. Kolem dokola toho města, kde stály jen černé a bílé domy se táhla dlouhá cihelná zeď, přetřená z jedné strany na bílo, z druhé strany na černo. Dovnitř a ven vedla jen jedna cesta a to cesta skrz Hlavní bránu. Pokud byste jí chtěli projít, museli byste si vyžádat speciální povolení. Ovšem lidé, kteří zde byli, nechtěli znát, co se děje za těmi vysokými zdmi. Měli zde své místo. Nepotřebovali znát okrajní svět, který pro ně byl pouhým drobkem ve srovnání s černobílým městem. Na tomto místě se zároveň odehrál příběh tak silný, že jen stěží lze popsat slovy. I tak se o to pokusím.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře