Spisovaterka | Příběh odehraný v černobílém městě (2. část?)

Táááák a s pravdou ven. :) Po včerejšku jsme se trochu zamysleli a tohle z nás vylezlo.. Že by nás to chytilo a my to dokončíme...? Nemyslíme si.

________________________________________________________________________________________

      V den, kdy tak hustě sněžilo, kdy se vločky rozhodly poznávat malý svět černobílého městečka, se vydal mladý Libar k ceduli, aby snížil počet obyvatel o dalšího, který právě zesnul. Jeho práce byla důležitá. Musel hlídat všechny pohřby. V podstatě ho na žádný nikdy nepozvali, právě kvůli jeho práci, kterou mu však místní předsedové rady udělili snad příkazem. Poznal tak mnoho lidí a mnoho tváří, mnoho rodin a mnoho falešných přetvářek, mnoho plaček, které si lidé najímali, aby za ně plakaly na pohřbu tak hlasitě, že v noci nemohl ani pořádně usnout. Jen zklamaně sledoval, jak se číslo pomalu zmenšovalo. Přesto byl vždycky rád za to, že slyší křik malých dětí, které se právě narodily, takže mohl zvýšit číslo o jedno nebo o dvě číslice výše.

      Za vysokými zdmi tohoto města žil také skladatel, kterého však všichni odmítali s tím, že jeho hudba je někdy příliš energetická, někdy zase příliš smutná, že nemá skoro žádný rytmus, nebo že někdo složil už něco podobného daleko před ním. Mladý Snow Witkins si přál být zapsán do historie vedle jmen Mozarta, Beethovena, Dvořák, Smetany a mnohých jiných slavných jmen. Ale tento sen se mu každý den hroutil, když ho lidé odmítali a kázali mu, aby raději chodil do kostela na mši svatou a nevysmíval se bohovi tím vřískáním, které klávesy z jeho not musejí vypouštět.

      Stejně jako Snowa všichni odmítali, tak se rodina zřekla již nepotřebného Reymonda Bookinse, který kdysi vlastníval největší knihovnu ve městě, kterou poté, co si vyvrtnul kotník a stal se z něj žebrák o holi, převzal jeho syn, kterého očividně špatně vychoval. Jeho syn knihovnu zavřel, prodal za vysoké peníze a odstěhoval se z města se svou rodinou. Reymond si však na nic stěžovat nemohl. Sem a tam mu lidé hodili chleba nebo nějaký ten peníz k dobru. Nevšímal si poznámek těch, které kdysi zdravil jako méněcenné, protože měl více bohatství, než oni samotní. Nyní to byl on chudák, vandrák a špindíra v jejich očích, na kterého by si jenom odplivli. I tak si žil šťastnější život, než kdy jindy.

     Avšak nemohl odolat, stejně jako nikdo jiný, překrásné melodii, kterou vydávala chudá houslařka, vyděděnec rodiny, Livra, která do svých not dávala všechny své city, přestože její rozpočet se značně snižoval od samotného počátku. Její rodiče se jí zřekli se slovy, že když se místo lékařské činnosti dala na zbytečnou dráhu umělkyně, ať už ji více nevidí na očích. Občas se za ní do parku chodili dívat, potom však přestali a ona o nich už nikdy neslyšela. Utekla, když jí bylo třináct. Nyní jí bylo dvacet tři. Devět let o svých rodičích neslyšela a ani jí moc nechyběli. Oděna do černých šatů hrála lidem pro radost, přestože za to sotva dostávala peníze na jídlo. Přežívala většinou z toho, co našla.

      Díky tomu, že skončila na ulici, nakonec potkala zajímavé lidi. Například překupníka Gilobu, který své dlouhé rudé vlasy skrývá pod kloboukem se slovy, že je plešatý a stydí se za to, že o vlasy přišel dřív, než je mohl ukázat světu. I přes poněkud odpudivý vzhled se zlatavě žlutýma očima Giloba byl milý člověk. Livra mu věřila, jako nikomu předtím. Byl to on, kdo se jí ujal první rok na ulici, obstaral jí bydlení na určitou dobu, potom odešel, aby sehnal zboží, které by se zde prodávat nemělo. Přestože ho Livra občas potkávala a prosila, aby s tím přestal, Giloba se jen usmál se slovy, že nikdy nikomu nedojde, odkud se bere cukr navíc. Onen pohledný muž dělal věci na zakázku. Nemyslete si, že to dělal zadarmo. Za jediný gram dané položku si účtoval vlastní peníze, aby se mohl vůbec uživit. Občas potkával Livru a nenápadně jí házel drobné, aby i to děvče mělo v životě trochu štěstí, když lidé pro hudbu neslyší tak krásnou melodii. Livra se ho už několikrát ptala na původ jeho jména, na což se jí Giloba jen vysmál, že proč by to měl říkat děvečce, jako je ona.

      Mezi dalšími zajímavými lidmi, o kterých by bylo dobré se zmínit, je třeba služebná Witkinsových, prostinká a tichá Alice. Manželka svého muže nikdy nepodporovala a po nějakém čase se od něj odstěhovala a rozvedla se s ním. Alice zde byla pro pana Snowa Witkinse od samotného počátku. Když ho jeho vlastní žena sužovala a urážela, vždycky se ho zastávala. Vznikl mezi nimi platonický vztah, kdy Alice milovala svého pána, však najevo to dát nemohla. Byla by to potupa pro onoho muže, ke kterému vzhlížela a jeho hraní na piáno milovala. Dokázala prosedět hodiny, aby ho slyšela hrát a mohla být po jeho boku. A přesto on ji viděl pouze jako služebnou, kterou platil za to, aby mu dělala nějakou společnost a uklízela.

      Každý den na tom samém místě sedávala mladá žena Kate, která si vždycky s sebou přinesla plátno, štětce a paletu plnou rozličných barev, přestože by měla malovat jen černobílé obrazy, jako to dělávali všichni ostatní. Kate však barvy milovala. Nikdo jí je sebrat nemohl. Dostávala se často do sporů s lidmi a s kupci, že nebudou kupovat nic tak pobuřujícího. Znala Gilobu a předávala mu obrazy, aby je prodal daleko odsud, kde je lidé jistě ocení. Přesto dodržovala pravidla. Sice nenosila ty ohavné kloboučky, jako zbylé ženy, ale měla je částečně skryté za bílým šátkem. Ach, jak jen nenáviděla zdejší mravy. Kdyby mohla, rozpustila by si vlasy, nechala by je vlát ve větru a nenosila by rukavice. Ale byla už tolikrát obviněna, že jistě by šla rovnota mříže, kdyby se vzbouřila až tak moc. Své obrazy Gilobovi dávala v noci, kde je nikdo v temnotě budov vidět nemohl. Věřila mu. Giloba ji nikdy nezklamal a nelhal o ceně. Byl to poctivý člověk, na rozdíl od ostatních lidí kolem ní.

      V těžkých chvílích, jako právě ta, která brzy nastane, kdy bude zase hlad a bída, navštěvovali všichni, bohatí i chudí, kostel, aby se modlili o své duše a ptaly se Boha o spásu. Podpláceli kněze Bastilla, který netušil, jak nakládat s jejich drobnými, které jim občas upadaly z kapes. Nehlásili se k nim. Schoval je tedy pro církev, zatímco se sám ještě ten večer pokaždé nacpával v místních hostincích, kde přitom stíhal ještě křtít novorozeně, nikoliv svěcenou vodou, ale omáčkou z tučného kuřete, do kterého se potom s radostí zakousl. Bastille nebyl až tak hříšný, jak pocestný. Všichni ho viděli jenom jako hlavu církve, kterou museli uctívat. Vždyť i církev hladoví, tak mu dopřejme trochu jídla. Spasíme tak své duše. A tak měl starý Bastile vždycky plnou mísu horké polévky a zbytky od oběda připravené pro jistotu v každém hostinci. Co kdyby náhodou nešel do svého oblíbeného naproti kostela?

      Dále bychom mohli zmínit Hlavu vážené rodiny, Baltazara Dragona, jednoho z nejvlivnějších mužů v tomto městě. Pokud by toto město bylo královstvím, on by byl králem a všichni by byli až daleko za ním. Jeho slovo bylo zákonem. Měl vyšší moc než soudy, než církev, než kdokoliv jiný. Pocházel z takzvané Čisté pokrevní linie, která založila toto město z naprostých trosek a vytvořila z něj to, co je dnes. Jeho bály byly vyhlášené, přestože vždycky končily tím, že se mladý pán opil a zbil nějakou lehkou děvu, která si chtěla vydělat na chleba, tak si ji najal, aby se mu prodala. Byl znám pro své sadistické úmysly ke každé ženě, proto se mu všechny snažily vyhýbat, co nejvíce to šlo.

      Za upozornění také stojí malý, prostý chlapec Sebastian s kapesními zlatými hodinkami po svém otci, které však chodily pozpátku, to však klučinovi s černými vlasy a s temně rudohnědýma očima nevadilo. Mladé dámy si o něm špitaly, že je to ďáblův syn, protože sotva jste se nedívali, provedl vám jakousi lotrovinu a svedl to na někoho jiného.

      Nakonec mi dovolte ještě zmínit dva předsedy rady, dvě poněkud vtipné postavičky v tomto městě, které pobaví každého a vždycky, protože jejich neshody na ulicích i uvnitř radnice byly známé po celém městě, lidé je napodobovali a dělali si z nich blázny, ptajíc se jich, na toho druhého, zda se už dnes potkali, což vždycky skončilo, že tázaná osoba vykřikla něco nehezkého o té druhé. A lidé se tak mohli pobavit. Přestože Otto a Alois byli jedni z nejméně oblíbených politiků v tomto městečku, rozhodně by se mohli oba dát na dráhu komiků, protože nikdo nikdy nepobavil lidičky zde tak moc, jako oni dva. A ať se Vám to zdá divné, či nikoliv, ti dva se měli v podstatě v hloubi nitra rádi, jen se nemohli vystát, to bylo vše. Ani se neví, zda k tomu měli nějaký důvod, nebo jen hlas toho druhého jim zněl v uších jako skřípání, či vzhled toho druhého se jim protivil v očích, které jim málem vypadávaly z důlků, sotva se viděli. Občas se říkalo, jen tak z žertu, že se nenávidí natolik, že jsou to největší kamarádi, protože žádné jiné společníky jste po jejich boku nikdy neviděli. Oba chodili domů sami, zatímco nehezky nadávali na toho druhého hlupáka.

      A přesto ten den vypadal, jako každý jiný. Všichni dělali své obvyklé činnosti. Nikdo si nedělala s ničím starosti. Dalo by se říct, že městečko slavilo onen jeden den z těch normálnějších, kdy knězi nepřeskočilo, kdyby nepočal na všechny křičet, aby se začali modlit a kát se za své hříchy hned tady a teď, kdy se dva předsedové rady nepokoušeli navzájem skoro přizabít deštníky a nepobavit tak celé náměstí.

      "Přeji krásný den, překrásné dámy, díky Vám budu mít jistě krásné sny," vysmekl Libar veselým hlasem k dámám, které se hned dívaly stranou, zvedly brady vzhůru a pohrdavě okolo něj prošly, zatímco se smál a prohlížel si je od ramen až po pás v těch úzkých černých šatech, které občas nezakrývaly úplně všechno.

       Najednou slyšel hluk skrz otevřené okno, které bylo o několik ulic dál, avšak slyšel také staré báby, které si už všechno stihly předat z úst do úst a pozměnit, aby to vypadalo ještě hrozněji.

      "Ále, to jen mladej Witkins nadává, že nemá, co do huby a že má prsty levé," povídala jedna a zakousla se prohnilými zuby do jablka, pokračujíc svůj nehezký drb s plnou pusou, div si nežvýkala vlastní zuby, které by jí odpadly, "Prý ho zase vyhodili s tím, že na Mózarta mít nikdy nebude a Beethoven se obrací v hrobě s napuchlýma ušima, když mladej Witkins hraje."

      A hned se všechny radostně zasmály.

    Každé město má svou unikátní kulturu a zvyky. Černobílé město nebylo výjimkou. Všichni lidé v něm byli výjimeční. Od obyčejného malého chlapce, až po obyčejného muže, který kontroloval počet obyvatel v tomhle městě.