Bornword 2

31. prosinec 2015 | 07.10 |
› 

Na druhé straně stál mladík s čistě bílými vlasy, který mě trochu zarazil. Proč by bojoval v tak směšném souboji? Měl hlad, jedině to bylo vysvětlení, proč by se zbylí lidé snížili k tomu, aby bojovali navzájem. Nesnižovali se, nebylo to pod jejich úroveň; takhle totiž žili po celé ty roky, aby vůbec přežili. Jeden z lidí, s velkým hrbem na zádech a s jedním okem vykuleným a napuchlým předstoupil před všechny, zatímco ti dva k němu přišli, dívajíc se jeden druhému do očí. Muž vysvětlil pravidla. Bylo jen jedno; zabijte se navzájem a jídlo zůstane pro další zápas následujícího dne. Na to se šíleně rozesmál a zahájil jejich zápas. Slyšel, že něco řekli.

"Je mi líto, Roberte, ale musím se nějak uživit," řekl mladík, svírajíc ruce v pěst, připravený ho skutečně zabít.

"Pak je líto i mně, musím živit rodinu," zasyčel onen Robert tichým hlasem, však nevypadal, že by se připravil, aby ho zasáhl jako první. O něco jsem se přiblížil, abych ho viděl zblízka. Dva naprosto lhostejné pohledy, však Robertův pohled byl o to krutější, když si všiml, že jsem se přiblížil. Muž, který tam předtím před ně vstoupil, zakřičel, aby se začali zabíjet. Na to už druhý mladík vyrazil proti Robertovi s pěstí před sebou, připravený ho praštit a získat výhodu. Avšak Robert ho poklidně sledoval a vyhnul se jeho pěsti bez sebemenší snahy. Chvíli se mladík pral se samotným vzduchem, když mu Robert pořád uhýbal ze strany na stranu a pak jsem si toho všiml. I mladík na to zareagoval s křikem, jak si dovoluje mít zavřené oči. Ostatní se jen hlasitě zasmáli. Někteří spadli na zem, ale to jim nevadilo, aby se drželi za břicha a smáli se, posléze se dusili a kašlali, aby se vůbec mohli nadechnout a začít se znovu smát. Pohlédl jsem na muže ze speciální jednotky, kteří přinesli čerstvý chléb a opečené maso, které líbezně vonělo. Přilákalo to pozornost několika lidí za plotem, to už měli zbraně před nosem, které je donutily hned odvrátit pohledy. Viděl jsem, že si rychle utírají sliny. Když jsem se zaměřil na souboj těch dvou, nic se nezměnilo. Jen onen mladík pořád útočil, zatímco se Robert vyhýbal, pořád s očima zavřenýma. Mladík na něj zakřičel, aby okamžitě otevřel oči, jinak mu je vydloubne i násilím, zatímco se ho pokusil kopnout. To už však všechny, včetně mě, zarazil Robert, který držel mladíkovu nohu poblíž své tváře a pozvolna otevřel oči, které mladíka polekaly.

Nemohu ani popsat, co jsem potom viděl. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestihl zareagovat, však mladík ani ne do deseti sekund ležel na zemi, zatímco Robert držel nohu nad ním a sledoval ho, jak se pokouší vstát a naštvaně křičí, že se vzdává. Robert nic neřekl, chvíli ho držel na zemi, ale potom z něj nohu sundal a poklidně kráčel k vratům, které muži otevřeli, zatímco mu zbylí obyvatelé Salworku gratulovali k dalšímu vítězství. Ignoroval je. Muži u brány mu předali jídlo, které bezcitně vzal a seskočil dolů, nescházel schody. Díval jsem se za ním, jak odchází, aniž by vůbec poděkoval nebo byl rád za to, že ho ti ubožáci povzbuzovali. Muž ze speciální jednotky jen poznamenal, že to nemohlo skončit nijak jinak, zatímco mladík vztekle dupal do země, křičel, nadával, ale také i potají brečet, ječíc za Robertem, že příště ho dostane, tak ať se na to připraví. Přestože muži ze speciální jednotky za Robertem také křičeli, zda už nechce více bojovat, zatímco se smáli, jak pomatení, Robert je ignoroval a kráčel s rukou v kapse, zatímco v té druhé držel balíček s jídlem. Zeptal jsem se jich, kolikátá výhra to pro něj už byla. Muži jen ledabyle pokrčili rameny. Zarazilo mě jejich chování. Copak je pro ně normální, že jeden z těch obyvatel každý den vyhrává a bere si jídlo, zatímco ti druzí hladoví? Zřejmě asi ano. I tak jsem si nemohl pomoci, ale Robert mě nyní zajímal víc a víc. V čem se odlišoval od ostatních? Nejen vzhledem, sílou a klidností, ale ještě něco na něm bylo jinačí, než na ostatních. Ale co? Jeden z kolegů jen poznamenal, že tenhle by se nám celkem hodil a prohlédl si jeho složku. Zpozorněl a zeptal se, kdo je James Fiend.

"Jeho bratr, pravděpodobně," odpověděl jsem za muže, který už otvíral ústa, že to řekne, ale nakonec se mnou souhlasil a výrazně pokýval hlavou. Poznamenal, že jeho mladší bráška není tak schopný, jako Robert, ale rozhodně není také k zahození. Když jsem se ho zeptal na chlapcovu složku, ochotně mi ji našel mezi těmi, které nám předal a vysmekl posměšnou poklonu, zatímco se smál spolu s ostatními ze speciální jednotky. Jak jsem si myslel; byl to ten malý bělovlasý chlapec, kterého jsem spatřil předtím. Prohlížel jsem si chlapcovu popelavou tvář, však jeho starší bratr měl mnohem bledší kůži než on. Když jsem si vzal i Robertovu složku, zkontroloval jsem jejich čísla. Jak jsem si myslel; když jim dávali označení, brali to podle rodin. Každý z lidí v tomto městě měl své vlastní číslo. Bylo proto snazší si jen vyhledat číslo a nemuseli si tak pamatovat jména. U některých to však bylo potřeba. Jedním z nich byl právě Robert, který se stal věhlasným právě díky pouličním soubojům. Ale ještě něco na něm bylo zvláštní. Tehdy jsem netušil, co to bylo, a nyní si přeji, abych to nikdy ani nezjistil. Navrhl jsem, abychom se šli ještě projít po městě, s čímž ostatní souhlasili. Sledoval jsem všelijaké lidi, kteří se snažili najít něco dobrého na té břečce, kterou z donucení museli jíst dennodenně, div jim nevypadaly všechny zuby a nepřišli o chuťové pohárky. Zarazil jsem se. Celkem mě zajímalo, kde takovíhle lidé spí. Když ne venku, mají nějakou ubytovnu, nebo...? Na mou otázku se rozhodl odpovědět jiný mladík ze speciálních jednotek a řekl, že mě tam i zavede, pokud budu mít zájem. Nakonec jsem souhlasil a tak jsme se jen my dva vydali kupředu a nechali jsme skupinu lidí za sebou, kteří toužili spatřit ženy, které by se jim jistě rády prodaly za kousek jídla. K těmhle lidem jsem neměl ani chuť se hlásit, a tak jsem se vydal s mužem, který mě vedl skrz rozpadlé město kolem různých, kdysi slavných a vysokých staveb, pod kterými se nacházely lidské trosky, žebrajíc mě o kousek jídla nebo o lok vody. Byli to ti, kteří už nemohli déle pracovat, ruce se jim třepaly, nebo byli příliš staří na to, aby pořádně viděli. Spatřil jsem však mezi nimi i malého chlapce, který měl však zkroucenou nohu. Bylo mi jasné, že tomu nedovolili pracovat se slovy, že by jim jenom překážel. Avšak ono vyhublé tělíčko potřebovalo také něco dělat. Chvíli jsem se na chlapce díval, a když jsem pohlédl stranou, zpozorněl jsem. Sledoval jsem Roberta, který se u chlapce zastavil, něco mu řekl, podal a pohladil ho po hlavě. Až potom jsem si všiml, že chlapec pomalu žvýká kousek chleba, vychutnává si každičký kousek z toho jídla, které obdržel. Potom se pomalu pustil do kousku teplého masa a vychutnával si ho stejně. Pohlédl jsem na Roberta, který zase někam zmizel. Proč mu dal jídlo, které si tak pracně vybojoval? Nechápal jsem. I muž poznamenal, že nechápe, proč mu dává jídlo, když sám je jednou nohou v hrobě, přestože to tak ani nevypadá. Jen jsem s ním souhlasil. Netušil jsem proč, ale čím dál víc mě zajímaly vztahy jednotlivých lidí mezi sebou. Jak by reagovali na smrt bližních? Nestarali by se a raději by se zakousli do masa? Nebo by mu udělali pohřeb, přestože by ho ani neznali? Netušil jsem, jak by se kdokoliv z těchto lidí zachoval. Každý z nich byl šílený sám o sobě. Každá chvíle strávená zde ze mě dělala člověka méně a méně, brali mi mou lidskost a já si toho byl moc dobře vědom. K čertu, jak moc jsem si přál odsud co nejrychleji vypadnout a nikdy víckrát se nevrátit. Stačilo mi to na další roky. Stačilo mi to až do smrti. Ale rozkaz se musí poslechnout. Musí se splnit do konce. Poloviční plnění se nepočítá. Znamenalo by to pochyby. A pochyby se nepřipouští. Bylo by lehčí, kdybychom jejich záznamy měli už cestou sem. To bychom jenom vybrali jednoho, dva z nich, vzali ho s námi a sem bychom ani nemuseli chodit. Tak proč jsem měl podivný pocit už od samotného počátku, kdy jsem zde vstoupil? Vždycky to bylo stejné; zápach smrti ve vzduchu. Kdokoliv tady mohl během chvíle zemřít. A přesto se mi zdálo, že tentokrát tolik výstřelů neslyším. Sotva jsem si to pomyslel, uslyšel jsem výstřel, který oznamoval, že někdo v dole porušil pravidla a musel ukončit svou práci předčasně. Skutečně jsem si odsud přál co nejrychleji zmizet. Muž mi ukazoval jednotlivá místa, která podle něj byla zajímavá. Přemítal jsem nad tím, že před deseti lety tady přijížděli lidé, aby obdivovali kdysi překrásné stavby, nyní to byly jen trosky v šedivých mračnech, nikdo už neznal Salwork takový, jaký kdysi býval. A přesto to nebylo tak dávno. I kdyby protestovali proti tomuhle rozhodnutí, většina z velkých měst souhlasila, že bude potřeba velkých opatření, zatímco lidé zde budou dolovat nerostné bohatství naší Země, která pomalu strádá a rozpadá se, zatímco my ve velkých městech si žijeme v blahobytu a čistotě, tady se země ztrácí pod nohami a lidé jsou někdy skrytí v odpadcích, aby vůbec přežili den.

Avšak překvapilo mě, že speciální jednotky byly natolik shovívavé, že jednu budovy pořád udržovaly pohromadě, přestože se rozpadala a pomalu klesala pod zem, však velmi pomalu. Jen jedno jediné místo, ve kterém bydlela většina pracujících lidí v dolech. Byli to ti, kteří tam strávili více času, než zbylí lidé. Většinou to byli pracující dospělí, kteří se domluvili s lidmi ze speciálních jednotek, že za jejich delší službu nebudou muset jejich děti takovou dobu pracovat, popřípadě když se žen nabídly pro své vlastní dobro, byly ubytovány zde. Jejich dveře byly označené, takže všichni věděli, co jsou zač, zatímco se muži pobaveně smáli, že pro vlastní dobro udělají všechno. Hnusil se mi pohled na několik dveří označených žlutými křížky. Bylo mi jasné, co znamenají, nemusel jsem se ani ptát, aby mi to došlo. V dolech se muselo pracovat i přes noc, jinak by nebyli schopni vytvořit takzvaný celodenní provoz. Sledoval jsem děti, které si hrály před dveřmi s něčím, co kdysi mělo připomínat míč. Ale jim to stačilo. Muž se mě zeptal, zda chci nahlédnout do těch zatuchlých míst, hned mě však varoval, abych si nasadil rohožku, jinak z toho pachu omdlím ihned. Řekl jsem jen, že to není potřeba. Když jsem pohlédl znovu před sebe, zarazil jsem se. Spatřil jsem bělovlasého Roberta, který vyšel točité schody nahoru do nejvyššího patra a otevřel poslední dveře. Věnoval mi nehezký pohled a zabouchl za sebou dveře. Muž se mě zeptal, zda ho má zavolat, aby se s námi pobavil, což jsem odmítl. Pohlédl jsem na složku s Robertovým jménem a potom na složku jeho bratra. Myslím si, že Robert by měl větší šanci zůstat naživu než jeho bratr, který měl ve spisu také vyplněné datum smrti. Zbývalo mu nanejvýš pět let života, pokud by se mu žilo skutečně dobře. Město, na které svět zapomněl, město, které všem dávalo nerostné bohatství na výrobu čehokoliv. Město Salwork, vyprahlá pustina uprostřed ničeho. Zmocnil se mě nehezký pocit. Velká města před lety rozhodla, že tohle prosperující město nebudou v budoucnosti potřebovat, tak ho zničily a vymazaly ze všech map. Mohlo by se to stát i mému městu? Zakroutil jsem hlavou nad tou představou; vždyť je to tak směšné! Naše město je silné, jak ekonomicky, tak průmyslově. Má početnou armádu. Jen tak nepadne, tím jsem si byl jist. Něco mě napadlo. Jen tak jsem se muže vedle sebe ptal, zda tady provádí měsíční kontroly. Muž se zašklebil a odvětil, že podle výsledků, které jim neříkají, si tipují, kdy jednotliví z nich zemřou. Jen jsem se pousmál a zakroutil hlavou do stran. Jak ubohé; vsázejí se, kdy se odsud dostanou. Bylo mi jasné, že odsud chtějí všichni. Ale železný plot je zde uvěznil a nedovolil jim odsud vidět dál, než jen k nejbližšímu kopci, který všechno kolem dokola zakrýval. A nebe se před temnotou Salworku uzavřelo už před deseti lety. Nebylo potřeba slunce tam, kde není naděje. Jediný přísun potravin jsme zde dováželi my. Čas od času se Viktorie rozhodla, že bychom mohli provézt kontrolu v jednotlivých městech, dovézt jim jídlo a najít někoho, kdo by se k nám mohl připojit. Někoho schopného a vytrvalého. Takhle jsem se dostal k Viktorii a k ostatním. Žil jsem v zapadlém městě, které dnes už nikdo nezná, a ono samotné už neexistuje, protože bylo vypáleno. Nemělo tak velké štěstí, jako Salwork. Avšak nevím, zda bych to mohl nazvat štěstím. Myslím si, že ti lidé, tedy alespoň to, co z nich zbylo, by si raději přáli být zabiti, než tady otročit a pracovat, zatímco si tak ničí zdraví a pomalu umírají, aniž by si toho byli vědomi. Kdekdo si dnes pomyslí: Díkybohu, že nepocházím z toho prokletého města. Avšak před lety si mysleli: Kéž bychom mohli žít v Salworku, tak krásném městě. Lidé se nemění, mění všechno kolem nich a je jen na nich, jak na to zareagují. Zda to přijmou nebo se rozhodnou vzdorovat. 

Blíží se nám Nový rok a my jsme se po dlouhé době dostali k tomuhle příběhu. A pořád netušíme, o čem by to mělo být.. Jen doufáme, že nám to brzy dojde a my Vám přineseme další úžasný díl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře