Spisovaterka | Důvěra - Kapitola druhá

KAPITOLA DRUHÁ: Když začne pršet

      Seděla jsem na vysoké židli, kolena u sebe, jako za nějaký trest, ruce jsem měla na kolenou a snažila jsem se nezasmát při pohledu o něco výš. Byli tma všichni a Damad měl na hlavě toho kačera, který měl vykulené oči a díval se jimi přímo na mě. Nešlo to. Musela jsem se křenit a vrtět, abych se nezasmála. Bylo mi jasné, že zuří. Ale to se nedalo vydržet. Jako by mě lehce pírkem po noze nebo v podpaží. Kousla jsem se do rtu, protože už jsem se chtěla zase zasmát, když ta věc zaštěrkala.

      "Utraťme ji." padl Damadův nápad. Hned jsem vzhlédla a chtěla vstát, ale spadla jsem ze židle, která byla chytře vymyšlená, aby na ní člověk seděl rovně a skoro vůbec se nehýbal, jinak dopadne stejně, jako já; na zemi.

       "Kdo ti dal právo rozhodovat?!" zeptala jsem se zle.

      "Kdo ti dal právo sahat na naše věci?" zeptal se Anzoh lehce dotčeně. Mlčela jsem a podívala se stranou. Podle všeho pořád ještě zuřil za ty šaty. Proč ho to však tolik namíchlo? Stejně se do nich nevejde. Nafoukla jsem se a podívala se vzpurně stranou.

      Pivak zklamaně vzdychl. Pak pohlédl ven. Nebe bylo celé černé. Schylovalo se k bouřce. Pak pohlédl lehce před sebe a pak na mě. Opět se jeho oči zaměřily na venek. A něco ho napadlo.

       "Mohla by nám pomoct." řekl náhle.

       "Cože?" zeptali se všichni jeho přítomní bratři i já.

      "A nepřeskočilo ti náhodou v té hlavě?" šťouchal ho do něj Jiank. Pivak se poklidně díval před sebe, zatímco se mu hlava prohýbala na levou stranu. Pak se podíval na mě. "V čem by nám podle tebe měla pomoct?"

      "Třeba se sklizní? Protože před deštěm už to nestihneme posbírat všechno." řekl Pivak klidným hlasem. "Dokážeš to však?"

     Pohlédla jsem ven. Tak tuhle sklizeň myslel? Z okna jsem viděla spoustu vysokých hromad obilí a slámy. Polkla jsem při myšlence, že to budu muset dělat, a potají jsem se chtěla vypařit. To už mě však Pelter beze slova chytil a všichni vyběhli ven. Aniž bych si toho byla vědoma, Pivak všechny dokázal dokonale zorganizovat, aby pracovali, jako jeden. Jen jsem hleděla na jejich spolupráci. A přidala jsem se, sotva na mě zakřičel, proč stojím na místě, když bouřka je na spadnutí. Rozběhla jsem se pro rukavice. Okolo mě probíhali všichni s vlečkami. Zbývaly ještě tři hromady. Za těmi se hnali ostatní. Slíbila jsem si, že jim to překazím. Ať jim to zmokne!

      "Ale ne!" rozčiloval se Thomias, když se srazil s Anzohem. "Kam se to čučíš?!" Málem se začali prát, ale Pivak je zase zorganizoval, jako nějaké vojáky. Přihlížela jsem tomu a rychle shazovala rukama v rukavicích obilí a slámu do vlečky. Slyšela jsem, jak kapky padají k zemi. Rozběhla jsem se s těžkou vlečkou kupředu. Byla však těžká. A já nebyla dostatečně rychlá. Byla jsem skoro pod střechou, ale pak mi na hlavu dopadla první kapka. Hned přibyly další. Po chvilce jsem se zastavila. Sledovala jsem, jak sláma a obilí tmavnou a jsou mokré. Ostatní se na mě dívali. Několik kilo obilí, které by strýc jistě výhodně prodal, bylo v tahu. Pohlédla jsem na ně.

       "Moje chyba to není." odsekla jsem vzpurně. "Neřekli jste mi, co mám dělat." Oni však mlčeli a tiše sledovali, jak jejich část úrody mokne a hnije. Všichni na mě začali nadávat, že jsem holka z města. Všichni, až na Pivaka. Zřejmě cítil svou vlastní vinu, že mi to neřekl ihned. Nebo že si to neodvezl sám. Strýc mě popadl za ruku a zachránil mě před výkřiky starších bratranců a jejich zlých pohledů. Jen Pivak se díval stranou. Byla to ostatně jeho chyba, že mi neřekl, kam to mám zavést, a proto jsem vyrazila pozdě.

      "Nic se neděje. Je to určitě jenom trocha." uklidňoval mě strýc a podal mi osušku. Osušila jsem si tvář a přehodila ji přes židli. Podívala jsem se uraženě stranou. Pořád jsem na ně cítila zlost. Nemohla jsem za to, že mi to neřekli! Když jsem chtěla jít nahoru, vyslechla jsem si rozhovor.

       "Je naprosto k ničemu!" ztěžoval si Damad zle, zatímco si z afiny mačkal vodu. "Vždyť neodkáže ani nic udělat pořádně!"

       "Dejme jí trochu času, možná se vzpamatuje." navrhl Pelter.

     "Anebo nám tady bude jenom na obtíž!" řekl Anhoz. Mírně jsem sešla po schodech a opřela se o stěnu. Lehce jsem vykoukla, abych je lépe slyšela.

      "Jak by nám mohla pomoct! Je to jenom rozmazlená holka z města." řekl Jiank zle. "Nebude nikdy rozumět tomu, co je to náš život."

       "Možná bychom jí to měli vysvětlit ručně." navrhl Thomias.

       "Tak dost!" slyšela jsem zlý hlas Pivaka a ten mě zarazil nejvíc. "Je tady první den. Je pravda, že jsme jí zřejmě dostatečně neinstruovali, jak se co dělá. Ano, to ji neomlouvá z její neschopnosti. Ale možná to dělá na truc. Já bych také dělal všechno na truc, kdybych musel hnít někde ve městě."

      Udeřila jsem do stěny a oni se podívali mým směrem. "Co vám na mě vadí?" zeptala jsem se zle. Thomias se podíval na mě o něco níž a pískl. Poměrně nechutně. Mírně vykulil oči. Zpozorněla jsem. Pohlédla jsem na sebe. Oblečení jsem měla mokré a lepilo se mi na tělo. Neměla jsem podprsenku. Zle jsem zavrčela. "Úchylové!" zakřičela jsem na ně a nasupeně dupala po schodech až do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře. Slyšela jsem jejich smích. Zuřila jsem, dupala a křičela. Pak jsem se posadila na zem vedle postele a brečela. Sundala jsem si triko a hodila ho stranou. Seděla jsem v rohu a hlavu jsem měla opřenou o kolena. Po chvilce mi začínala být zima na záda. Zaklepala jsem se. Rozhlédla jsem se. Přešla jsem pomalu ke skříni a hledala jiné triko. Nakonec jsem si oblékla poněkud malé, těsné, bílé triko. Dívala jsem se před sebe a lehce otupěle zírala na díru ve skříni, kterou zřejmě udělala plíseň z druhé strany. Už mi ani ten smrad nevadil.

      Pohlédla jsem na mobil. Bylo půl osmé. Chvíli jsem se dívala z okna, jak prší, a nakonec jsem se odhodlala, že sejdu dolů po schodech a všem jim vynadám, že se neumí chovat k dámě. Podlaha vrzala. Schody vrzaly. Bože, to byl příšerný zvuk. Došla jsem dolů a byla jsem zpocená, protože mě ty jejich nekončící schody zabíjely. Na posledním jsem se však zastavila, abych popadla dech. Pak jsem kráčela přímo do kuchyně. Cítila jsem příjemnou vůni. Zakručelo mi v břiše. Možná by mě to tady mohlo ještě bavit díky jídlu.

      Vběhla jsem do jídelny. Zarazila jsem se hned na prahu. Ovesná kaše!? To si dělají legraci, ne? A já jsem měla tak velký hlad.

       "Lennulo, posaď se k nám." usmál se na mě strýc. Že by to seno uschnulo?

      S úsměvem jsem si sedla na volné místo vedle Anzoha, který vstal a předal svou porci Damadovi. Ten dohltal svoji a pustil se do té jeho.

       "Kam jdeš?" zeptal se strýc.

       "Někam, kde nebude ona." řekl Anzoh zle a odešel.

       "Zase jdeš hrát videohry?" zajímal se Pivak klidným hlasem. Aniž by si cokoliv dalšího řekli, vjeli si do vlasů. Zmateně jsem na ně hleděla. Ostatní v jídle v klidu pokračovali. Nakonec je teta jednou rukou rozdělila od sebe a napila se čaje. A jedla dál. Sledovala jsem její klidnost.

      Pivak se zase posadil a jedl. Zmateně jsem zamrkala. Přiložila si lžíci ke rtům. Pozorně jsem zkoumala své bratrance. Jak jsme si myslela. Sedlácký rozum měli všichni.

       "Ty už nebudeš?" zeptal se Damad s plnou pusou a plivl na mě kousek kaše. Ucukla jsme s sebou. Hned mi kaši sebral.

      "Hele!" řekla jsem zle, ale to už ji hltal, jakoby týden nedostal najíst. Strýc ho praštil se slovy, že se má ovládat. Když mu však zakručelo v břiše, předal mi strýc své jídlo a vstal od stolu. Nechápala jsem scénu, která se přede mnou odehrála. Nakonec jsem zkusila tu jejich kaši. Nebyla špatná, ale nebyla ani dobrá. Když jsem snědla strýcovu porci, měla jsem ještě hlad. A Damad dostal zbytek po tetě! Se slinou na bradě jsem sledovala, jak žere třetí misku. Když Thomias přestal dávat pozor, hned mu sebral misku. To ho však Thomias praštil a Damadovi zaskočilo. Chvíli se dusil, ale nakonec sousto polkl a jedl rychle dál. Zle jsem vzdychla a nasupeně, hladná vstala od stolu.

       "Ty se nebudeš dívat na telku?" zeptal se Pivak a vykoukl zpoza bílých dveří, které vedly do obývacího pokoje.

     "Ne!" zakřičela jsem na něj zle. "Jestli ti to nedošlo, zabedněnče, nemám zájem se s vámi nějak zahazovat. Prostě tady chvíli pobudu a pak jdu jinam, jasné? Takže si nic neplánujte!" Pivak mě tiše sledoval. Byla to krutá slova. Tehdy mi to bylo jedno. Vyběhla jsem po schodech, ale hned v prvním patře jsem už nemohla. Sedla jsem si na schody a oddychovala. Když jsem se nad tím zamyslela, měla jsem z nich vlastně největší pokoj. Pokud bych vyhodila všechno harampádí, jistě bych si tam mohla koupit telku a počítač. A taky bych tam měla velké místo na velkou postel. Když jsem šla po schodech, kručelo mi nehorázně v břiše. Když jsem se konečně na pokraji sil dobelhala nahoru, nemohla jsem se už natáhnout pro kliku a padla na kolena. "Já mám hlad!" zakřičela jsem a zakručelo mi v břiše. Bylo mi do breku.

      "Tak si tolik neztěžuj." slyšela jsem něčí hlas a pohlédla stranou. Přímo ke mně si to s úsměvem kráčel Thomias. Nevím proč, ale s těmi vlasy, kdyby je měl trochu delší, mi připomínal rockovou hvězdu. Akorát místo podivné barvy (tmavě fialové) by je mohl mít černé. Nastavil mu ruku! Hleděla jsem na něj.

      "Co je? Nic nemám." řekla jsem. Zasmál se. Byla to pravda. Nic jsem neměla. Čemu se pořád směje? Přesto mi ruku nastavil znovu. To je blbý, nebo to prostě nechápe? Pohlédla jsem před sebe.

       "Nechceš snad pomoct na nohy?" zeptal se vesele. Podívala jsem se nafoukaně stranou a mírně zrudla. Pousmál se. Cítila jsem rychlé polechtání na břichu, které se rychle blížilo k mým ňadrům. Zapištěla jsem a kopla ho do rozkroku, až zasténal a skácel se k zemi.

      "Úchyle!" zaječela jsem na něj a rychle zmizela za dveřmi, zatímco sténal na zemi bolestí. Slyšela jsem ještě někoho dalšího, jak se mu směje. Zastavila jsem se nad schody a zadýchaně, rudá od studu, jsem se dívala dolů, zda mě nepronásleduje. Klesla jsem na kolena a dívala se dolů. Slyšela jsem podivné klepání. Polekaně jsem se pomalu otočila za sebe. Zakřičela jsem, když se proti mně rozletěla slepice či datel, nebo co to bylo za ptáka. Bylo mi jasné, že mě chtěl zabít. Ale uletěl pryč, protože se lekl mé pěsti. Křičela jsem.

       "Jak dlouho takhle křičí?" zajímal se Pelter a opatrně se mě dotkl, zatímco jsem křičela.

       "Asi tak deset minut." řekl Thomias a zase si mě prohlížel.

      "To chce propleskat." navrhl Damad a rád by se toho zmocnil, ale Pivak mě praštil po hlavě, což mi pusu zavřelo a já se málem rozbrečela bolestí. "Škoda, chtěl jsem to zkusit potom."

      "Kvůli tomuhle jste mě odtáhli od počítače? Měl jsem svůj nový rekord!" ztěžoval si Anzoh, nasadil si sluchátka a rychle pospíchal pryč, aby svůj rekord mohl zopakovat a ještě se zlepšit, jako tomu bylo pokaždé, když hrál nějakou hru.

      "Je jako děcko." pronesl Jiank, za kterým jsem se zle podívala. A ty snad nejsi? Nafoukanče blbý! Vyplázla jsem za ním jazyk. Damad se musel uchichtnout. Až pak mi došlo, že jsme potvrdila jeho slova.

      "Ven!" zakřičela jsem a všechny je rychle vyhodila ze svého pokoje. Slyšela jsme další poznámky na své jméno a vzteky jsem se držela za hlavu, div jsem si nevytrhala vlasy. Udeřila jsem rukou do zdi, ale hned jsem se za ni chytila, jak moc mě bolela. Snažila jsem se slzy skrýt naštvaností a křikem. Ale poznali to. V noci jsem měla zapnutou lampičku a dívala se ven. Pořád pršelo. Pohlédla jsem na sýpku, do které jsem měla odnést obilí. Vstala jsem z postele a v delší košili jsem si obula boty. Snažila jsem se nenadělat moc hluku. Vyběhla jsem tiše ven ze svého pokoje a scházela rychle schody. Vzala jsem staré noviny, které byly na spálení a trochu dřeva. Vyšla jsem ven a obula si jiné, pevnější boty. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na déšť. Pak jsem se zamračila. Zaťala ruce v pěst. Rozběhla jsem se kupředu do deště. Sice mi vadil a rozmazal mi linky a řasenku víc, než předtím, ale utíkala jsem k sýpce, chránila jsem tělem noviny a dřevo a pak jsem se od sýpky rozběhla zpátky k domu. Byla jsem však uřícená. Noviny i dřevo bylo mokré. Zklamaně jsem vzdychla a snažila se popadnout dech. Hodila jsem dřevo a noviny na pec, aby se vysušily a popadla jsem další. Zase jsem utíkala po dešti. Podjelo mi to a já skončila v blátě. Cítila jsem za běhu, jak mi bláto stéká po hýždích a stehnech. Přesto jsem doběhla zpátky. Vyměnila jsem noviny a dřevo a čekala, až budu moci zase dýchat. Udeřil blesk, který mi odstartoval cestu. Rozběhla jsem se do prudkého lijáku, který mi však nezabránil, abych donesla dřevo a noviny na druhou stranu. Zkontrolovala jsem je. Mokrou rukou jsem zjistila, že jsou suché! Pohlédla jsem na dům za sebou. Ještě jednou! Musím si být jistá! Rozběhla jsem se zpátky a pršelo ještě víc. Kapky snad padaly ze všech stran a točily se do víru, aby mě zmátly. Skočila jsem a skončila na podlaze, po které jsem sjela a rozedřela si koleno. Sotva dýchajíc a zřejmě podchlazená, s otřesem mozku, jsem se podívala na noviny a dřevo. Přejela jsem po nich rukou. Mírně bláznivě jsem se pousmála, protože to všechno bylo suché. Políbila jsem dřevo, div jsem se nerozbrečela. Spatřila jsem světlo.

      Rychle jsem vlezla pod okno. Pak světlo zhaslo. Chvíli jsem čekala a dívala se na sýpku. Pak jsem se rozběhla k ní. Zdálo se mi, že mě někdo z okna sleduje. Ale asi se mi to zdálo. Ve skutečnosti mě Pivak sledoval a pil trochu mléka, které si nalil. Sledoval, jak utíkám přes prudký déšť. Když mě pak sledoval, jak ohmatávám dřevo a noviny a směju se, také se pousmál a zmizel v noci, abych si ho nevšimla. Byla jsem skutečně šťastná. Z takovéhle hlouposti. A koleno mi krvácelo. Dala jsem nohu do deště a pokoušela se odstranit třísky, ale příliš to bolelo. Nevím, zda jsem odstranila všechny, ale déšť byl na ránu příjemně chladný. Usmála jsem se a opřela se o stěnu s nohou od sebe. Ani bych neřekla, že práce může být tak krásná pocit. Málem jsem zapomněla na hodiny.

     Pohodila jsem noviny a dřevo před krb, aby to hezky všechno uschnulo, a utíkala jsem po schodech nahoru. A Pivak mě pořád sledoval. Pohlédl na suché noviny a dřevo. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem v prázdném pokoji. Pomalu, úplně bez sil, se zraněným kolenem, jsem pomalu kráčela kupředu. Spadla jsem na postel, která se ještě o něco prohloubila, ale já už spokojeně spala na matraci na zemi.

     Probudilo mě sluneční záření, které bylo otravné. Když jsem otevřel oči pořádně, popadla jsem mokré věci z okna a sundala si mokrou košili. Vyvěsila jsem ji ven, hned jsem slyšela pískot. Thomias byl zase venku. Zle jsem zavrčela a zmizela v pokoji, on se však za mnou pořád díval, aby mě viděl polonahou. Úchyl. Chtěla jsem se převléct, ale pohlédla na odkryté díry. Dupla jsem na jednu z nich a slyšela jsem, jak cosi spadlo. Koukla jsem jimi dolů a usmála se, když jsem viděla Damada na zemi, jak si z vlasů shrabuje prach. Musela jsem se zasmát i nahlas.

     Nakonec jsem si vzala tmavě modrou košili s krátkým rukávem a kraťasy. Tohle bych nikdy nespojila, ale jsem přece mezi sedláky, ti nerozumí módě. A pokud ano, tak jenom nějaké zastaralé. Až, když jsem sbíhala schody, jsem si uvědomila, co se včera stalo a zastavila se pod nimi. Pohlédla jsem směrem do kuchyně, kde už všichni pomáhali s přípravou snídaně. Sledovala jsem spokojenou rodinu. Sledovala jsem bratrance, jak pomáhají jeden druhému. Když jsem se k nim pomalu dopravila, se zamaskovaným kolenem od make-upu, strýc se na mě podíval, když krájel čerstvý, krásně vonící chléb. Provinile jsem se podívala do země.

     "Je tady ještě místo?" zeptala jsem se nejistě a opatrně vzhlédla. Strýc pohlédl na jednu stranu stolu, pak na druhou a nakonec na svou ženu. Mile se na mě usmál.

     "Ovšem že." usmál se na mě mile. Také jsem se pousmála. Hned jsem se však zděsila místa, které mi bratranci udělali. Mezi Damadem a Thomiasem. Horší už vybrat nemohli? Zaváhala jsem.

     "Pokud se nebojíš, že tě někdo znásilní nebo že ti sebere jídlo a ty pojdeš hlady... je tvoje." zasmál se Anzoh a vzal si od otce patku od chleba. Zatnula jsem pěsti. Nemohou mi přece nijak ublížit. Neohroženě jsem okolo nich prošla a posadila se mezi ně. Bez zájmu v očích jsem se na ně podívala. Jasně jsem jim naznačila, ať nic nezkouší. Thomias provokativně zívl a dal mi ruku na rameno. Nehty jsem mu však stiskla malíček, až praštil do stolu, div ho nepřevrhl.

      Jeho síla mě vyděsila. Nečekala jsem, že to bude až tak velká rána. Čekala jsem, že to bude rána asi tak jako moje.

     "Thomiasi. Ovládej se!" napomenula ho teta a usmála se na mě. "Musíš mu to prominout, byl vždycky takový." Tohle tvrzení mě skutečně děsilo. A to ho nemohli odnaučit?

     "Pardon." usmál se Thomias, ale máchal prsty, jako maniak. Bolely ho. Hrdě jsem se usmála. Pak jsem přijala od strýce chleba. Pohlédla jsem na druhou část stolu. Na Anzoha, Peltera, Pivaka a Jianka. Ani jeden se na mě nepodíval, jen když jsem přišla. Ale Jiank ani při mém příchodu. Hleděl před sebe. Polkla jsem sousto chleba a napila se mléka. Pak jsem se zarazila. Očima jsem lehce nakoukla do obývacího pokoje. Musela jsem se naklonit, ale i tak mi v rozhledu bránilo sklo, přes které nešlo vidět. "Spadneš." zavtipkoval Thomias a už se chtěl dotknout mých ňader. Lekla jsem se ho a skutečně jsem spadla.

     "Blbečku!" rozčílila jsem se, zatímco se všichni okolo stolu smáli. Možná ten jejich humor nikdy nepochopím. Možná nechci, tím to bude. Nemohu se na ně vázat. Nesmím mít s nimi žádné vztahy, žádná pouta. Pak bych je nemohla tak snadno opustit.

      "Dobrá práce." řekl náhle Pivak, když jsem vstala a já vzhlédla. Zamrkala jsem. Pousmála jsem se.

      "To mluvíš se mnou?"

     "Ne, na ducha, co stojí za tebou." Ironii nesnáším. Poklidně mě sledoval. Pak se však usmál. Přikývl. "A ironie to nebyla." řekl a napil se mléka. A to mě dorazilo úplně. Jako by se úplně od včerejška změnil v jiného, lepšího člověka, stejně tak všichni okolo. Bylo mi do breku, že jsem se chovala tak špatně. Po chvilce Pivak vstal, poděkoval za jídlo a odtáhl mě od stolu, zatímco jsem si do úst strčila chleba a zmateně se dívala před sebe, jak mě tahá za sebou.

     Pustil mě až před krbem a já spadla na kolena. Začal okolo mě kroužit, jako nějaký sokol okolo své potravy. Pak si ke mně dřepl.

      "Proč jsi to dělala tajně?" zeptal se Pivak.

      "A co?" dělala jsem se hloupou a zamrkala jsem při pohledu na něj.

      "Nehraj si se mnou. Viděl jsem tě."

      "Nevím, o čem to mluvíš."

      "Chceš mi říct, že to dřevo a noviny navlhlo samo?" hodil přede mě věci, které jsem včera používala. "Nevysušilo se ti to. A to koleno jsi včera odřené neměla. A make-upem to nezakryješ. Chtěl jsem tě na to upozornit, ale mlčel jsem."

   "Proč jsi mě špehoval?" Neodpověděl a díval se mi přímo do očí. Byl to divný pocit dívat se do těch jeho jedinečně zbarvených očí. Zase jsem zamrkala. Něco mi zřejmě spadlo do oka. "Odpovíš mi nebo ne?" Zase mlčel. Pak se pousmál. Vypadal roztomile, až jsem zrudla! Vstal ode mě.

    "Jestli chceš, tak to nikomu neřeknu." navrhl. Smlouval se mnou! Jak troufalé. Asi neví, že to já umím ukecat lidi, aby mě poslouchali. Jen mi to na sedlácké mozky moc nezabírá, jak tak vidím.

     "Ale?" chtěla jsem po něm, aby dokončil souvětí, které jistě nakousl, ale pro jistotu spolkl bez vyslovení.

     "Ale co?"

     "Něco ti tam chybí."

     "Promiň, že nejsem pervézní, jako Thomias. Mlátit tě nebudu. Holky v základě nebiju. Pokud si o to samozřejmě neřeknou samy."

      "Jak šlechetné."

     Mlčel. Pohlédl z okna. Už zase se díval ven, jakoby mělo každou chvílí začít pršet a my bychom měli vyběhnout ven a sbírat obilí a slámu. Už jsem měla oči podrážděné z předešlého boje s deštěm o obilí a slámu. Zaměřil své fialové oči na mě. Byly překrásné. Jako dva drahokamy. Na chvíli se mi zdálo, jakoby Pivak nebyl člověk. Jako by byl nějaké nadpřirozené stvoření.

   "Lennulo." oslovil mě a já zpozorněla. Co z něj vypadne? "Víš, jak se seče kosou?" Copak jsou tady skutečně všichni praštění? Co je tohle za otázku? To je jako byste se zeptali kostry, zda ví, kolik je let po smrti! To je přece absurdní! Vždyť ani nevím, co to je.

    Dovedl mě před kůlnu, která stála za sypkou. Předal mi jakousi obnošenou, zaprášenou čepici. Dal mi ji rovnou na hlavu, přímo do očí, hulvát, abych nic neviděla. Přešli jsme ke kůlně a on otevřel dveře. Spatřila jsem sekačku. A on vzal kosu. Vypadal, jak smrtka. Chce mě zabít. Vypískla jsem. Tohle je moje poslední chvilka. Je po mně! Sbohem, lidi.

    "Ty jsi teda srágorka." zasmál se mi Pivak. To nebylo k smíchu. Praštila jsem ho po hlavě a stáhla mu čepici do očí. Uraženě jsem se k němu otočila zády. Pak mi však čepel kosy zazářila pod krkem a já zbledla, jako noc. "Už si pro tebe jdu." řekl hlubokým, chraptivým hlasem, jako šílenec, vraždící maniak. Mráz mi přejel po zádech. Hned na to se však začal smát.