Myšlenka na úvod

8. prosinec 2015 | 07.01 |
Zase přinášíme jeden z našich nikdy nedokončených příběhů. Ano, ani my nejsme dokonalí.. Tak možná nás něco časem napadne a vznikne z toho krátká povídka.
____________________________________________________________________________________________________

Zdroj: http://spisovaterka.pise.cz/zatim-nedokoncene/122015/
Myšlenka na úvod
   Chci vědět...

  Chci vědět, proč je tento svět tak pokroucený, zohavený? Kde se to nehezké pokroucení vzalo? Proč se lidé vzdali své svobody, aby si sloužili navzájem? Kdo rozhodl, který z nich bude pánem a kdo bude jeho sluhou? Kdo rozhodl o nadřazenosti jiné rasy? A proč... přestože jsou si toho moc dobře vědomi, lidé chtějí nadále žít své mrzké životy, užívat si oné radosti, kterou si tolik pochvalují a přitom vzápětí pláčou nad svými slovy.

   Chci vědět...

   Chci vědět, proč lidé hřeší? To oni dali názvy oněm smrtelným hříchům; Lenost, Smilství, Obžerství, Chtíč, Pýcha, Závist, ale především Hněv. Díky nim se zde objevili i první démoni. Avšak lidé mají strach. Bojí se skoro všeho; koček, psů, zrady, nenávisti, ale jich samotných. Kdy si lidé uvědomí, že ta jejich milost je naprosto pošetilá?! Lidé se nikdy nepoučí.

   Chci vědět.

..

   Chci vědět, proč lidé milují, když jsou zrazováni kvůli jiné lásky a opouštěni kvůli neporozumění. Všichni lidé jsou jiní! Neexistuje nic takového, jako osud. Ti, kteří se obětují pro druhé, jsou naivní blázni, když si myslí, že jim tím spasí život. Uvrhnou je do tak velkého šílenství, že jim budou všechny brány nebe uzavřeny a oni budou zatraceni do konce svých životů. Navěky. Bez možnosti, aby svou duši někam odložili.

   Chci toho vědět mnohem víc o lidech, o těch sladkých duších, které jsou tam hluboko pod námi. Říkáš, že za nimi nemohu? Proč tomu tak je? Zákon? Jaký zákon? Kdo ho zavedl, že ho musíme pořád dodržovat, když ani neznáš jeho jméno? Vždyť ti lidé jsou oproti nám tak malí... mnohem menší, než mravenci samotní. Stačilo by jen sevřít ruku v pěst a zničit je.

   Chci vědět, proč je nemůžeme zničit? Stačí seslat blesky! Stačí na ně poslat stoletou vodu, jako předtím, nikdo by z nich tentokrát přežít nemusel! Svět by se očistil a my bychom mohli zpět na zem. Říkáš, že to oni samotní nás stvořili? Proč by to ti hlupáci dělali? Copak netuší, jakou máme sílu? Kam to jdeš? Mám tě následovat? Vzdalujeme se od slunce. Kam mě to vedeš? Proč mlčíš, proč nic neříkáš? Pověz mi něco víc, o těch mravencích-lidech. Ti mě zajímají. Jak mají pevné kosti? Jak silná je jejich vůle?

   Chci vědět... všechno. Vykládej mi o nich příběhy. O těch tajemných lidech, kterým narostla křídla, a oni si mysleli, že vyletí až sem k nám nahoru. Vykládej mi, jak provokovali boha, a on jim ta křídla zničil. Vyprávěj mi o nich, o Íkarovi a Daidalovi, o těch hloupých lidech, kteří pokořili Boha a vysmáli se mu, že dovedou lítat i bez jeho svolení, že lidé vzletí vzhůru a budou se nám vysmívat. Vyprávěj mi ten překrásně ošklivý příběh, který znám nazpaměť, ale přesto ho ty sama vyprávět umíš ze všech nejlépe. Zpívej mi ukolébavku, kterou vymysleli ti hříšníci tam dole. Zpívej mi ji a řekni mi, kam to jdeme? Mluv, zatraceně! Už nevydržím déle to tvé ticho. Vidíš záblesk rudé zuřivosti v mých očích, když ti lámu vaz. Až posléze vzhlédnu s rudýma očima, plnýma vzteku.

   Chci vědět... kdo stvořil klec a uzavřel ono překrásné zvíře přede mnou do těch zlatých prutů, ze kterých je tvořena? Pomalu jsem přikročil ke kleci, kde byl vězněn, on, mohutný a vznešený Fénix, zvíře z mytických dob temna, a dotkl jsem se klece. Byla rozžhavená doruda, stejně jako oči mé. Fénix zavřískal tak hlasitým hlasem, že klec napraskla. Po tolika stoletích konečně roztáhl svá mohutná křídla a vše začalo hořet. Usmál jsem se.

   Byl překrásný.

   V očích se mi odrážely jednotlivé jiskry z jeho plamenů.

   Chci vědět, co jsi všechno zažil a viděl, jaké krásy světa jsi objevil. Polib mě, ó Fenixi vznešený, daruj mi onen dar vidění světa očima, kterýma ho sleduješ ty. I nyní se na mě díváš. Slyšíš můj hlas? Jsem to já, kdo tě propustil z té klece. Už tě do ní nikdo nezavře, nemusíš se mě bát.

   Oplácíš mi mou dobrotu drápy v mém těle?

   Nehezké. Opravdu nehezké. Ale tak rychle nezemřu. Přinesu ti pravou svobodu. Budeš se moci vrátit znovu na Zem. Slibuji. Až se zrodím znovu, povedu náš lid kupředu, vysvobodí tě znovu a znovu, dokud si neuvědomíš... že patříš na Zem, kde všechno zničíš!

   Prozatím... hoř v Pekle!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře