Pouto snů 3

9. prosinec 2015 | 07.00 |

   Pochopitelně Tom nezaváhal ani minutu a hned přijel před mou bytovku a začal zběsile bušit na dveře, abych mu otevřel, zatímco jsem se díval na televizi a pojídal popcorn, který jsem si narychlo udělal, a Tweety si nemohl pomoci, ale ujídal mi také, zatímco na zemi byl pořád svinčík po jeho pokusu vytáhnout míček, který předtím zapadl za malý stolek, kde vylovil několik krabiček, kde jsem si schovával své fotky z dětství. Fotky, které jsem nechtěl delší dobu ani vidět. Nepřítomně jsem si do úst dával jednu nepovedenou kuličku popcornu za druhou a zíral na televizi před sebou, aniž bych vnímal, co se v ní hraje. Najednou se dveře otevřely a Tom rozsupeně vstoupil dovnitř, zakryl mi výhled, ale já i tak pozoroval obrazovku skrz něj.

   "Co si myslíš, že jsi před několika minutami řekl?" zeptal se mě rozčíleně. Na důkaz toho, že ho naprosto ignoruji, jsem si vložil jenom další popcorn do úst. Prudce po mně zaútočil a zatřásl se mnou. "Uvědomuješ si, co jsi předtím řekl?" zeptal se mě zle a znovu se mnou zatřásl. Neodpověděl jsem mu a díval se na televizi, kterou mi nyní zakrýval jenom z poloviny. Tom si povzdychl a posadil se na sedačku vedle mě, div nepřisedl Tweetyho, který se na něj vyzývavě podíval. Pes, který rozhodně nehlídá a nekouše. Hoďte mu klobásku a zapomene na to, že jste tady kdy byli. Pro tentokrát Tweetymu postačil balónek, který mu Tom ledabyle hodil po bytu a zaměstnal tak jeho mozek, zatímco se otočil na mě. "Takže?" zeptal se mě znovu.

   Jen koutkem oka jsem se na něj podíval a potom zpátky na televizi. Neměl jsem mu co říct, proto jsem raději mlčel. Sebral mi misku s popcornem (jaká drzost!) a položil ji na stůl přede mě před zavřený notebook, a vypnul mi televizi! Konečně jsem se na něj podíval, ale byl jsem naprosto znuděný. Vypadal unaveně, měl by se vyspat a něco sníst... A rozhodně by se měl osprchovat! Zapáchal hůř, než Tweety po bahenní koupeli.

   "Už jsem se tak rozhodl," řekl jsem jenom a zapnul si televizi, vzal si misku s popcornem a jedl dál. "Nezměníš můj názor."

0pt;line-height:115%">

   Tom si povzdychl. Vím, že se chovám, jako dítě, ale musí si uvědomit, že tlakem ze mě nic nedostane, ani za pomocí násilí nic nebudu schopný napsat, dokud nebudu mít pořádný nápad, který mě bude inspirovat i dlouho poté, kdy začnu psát a kdy mě to bude pomalu přestávat bavit. Potřebuji něco, co mě vždycky nakopne a řekne mi; ještě není konec, Viktore, ještě musíš vyřešit to a to. Nebo něco podobného.

   "Kam hodláš jet?" zeptal se a vytáhl si zápisník. Hned jsem mu ho položil na stůl a nabídl mu popcorn. Pochopil, že nehodlám, aby se mnou někam jel. "To se snad chceš vypařit? Nikdo tě nezná, nikdo neví, že jsi Schnee, a nikdo si tě s ním nebude spojovat."

   "No právě," řekl jsem a podíval jsem se mu do očí. "Co když na to někdo přijde? Co když si někdo spojí dvě a dvě dohromady a vyjde mu čtyři, tudíž já? Byl to dobrý nápad, ale... Lidé začnou brzy šmejdit a vyptávat se, kdo je skutečně Viktor Schnee." Vstal jsem. Jsem zbabělec. "A zatím na to nejsem připravený."

   "Na co nejsi připravený?" nechápal. Dobrá otázka. Na co? Třeba na život bez špetky soukromí? Na život, kde se budu muset všeho vzdát, abych nezklamal média? Na život, po kterém jsem celou tu dobu toužil a nyní se ho bojím víc, než je potřeba? Na co nejsem připravený?

   Povzdychl jsem si a posadil jsem se vedle něj. Byla to dobrá otázka a já na ni doposud neznal odpověď. A to mě děsilo. Přisedl si o něco blíž a poplácal mě přátelsky po rameni. Zmohl jsem se jen na: "To je dobrá otázka." a přikývl jsem hlavou. Tom najednou něco zapsal do svého zápisníku a zase si ho schoval.

   "Víš o tom, že brzy na to ostatní přijdou? A že potom budou ještě větší otázky, proč ses celou tu dobu skrýval?" ptal se mě klidným hlasem, jako nějakého malého, hloupého dítěte. Ovšemže vím, že tahle situace může někdy nastat. To mě děsí nejvíce. Chtěl jsem psát, ale nečekal jsem, že tlak bude až tak vysoký. Opřel jsem se o sedačku. Musel jsem si s ním pořádně promluvit, třeba mi pomůže. Svěřil jsem se mu, že mám strach. Je to pochopitelné. Každý spisovatel má přece strach. Protože... Co když jeho další kniha nebude tak dobrá, jako ta první? Co když ji lidé odsoudí a on upadne do zapomnění? I kdyby se snažil sebevíc, všichni si pamatují neúspěchy, než úspěchy. A to je to špatné. Tom si konečně zřejmě uvědomil, že mě nijak nepřesvědčí, přehodil si nohu přes nohu a opřel se o sedačku také. Uvolnil si kravatu a protřel si obličej. "Kam chceš zmizet?" zeptal se mě znovu. Jen tak se té myšlenky zřejmě nevzdá.

   Hned jsem mu řekl, že jeho doprovod nepotřebuji. Upřímně řečeno; potřebuji na delší dobu vypnout, potom se možná zase vrátím a vymyslím něco stejně dobrého, jako byla právě povídka Až mě probudíš. Nebo možná ještě lepšího. Ale na to potřebuji odsud odjet a zjistit to. Podíval jsem se na něj a hledal jsem v jeho očích špetku porozumění. Povzdychl si a sevřel si kořen nosu.

   "Dělej si, co chceš," řekl pouze a mně se rozzářily oči. Div jsem ho neobjal, ale hned mě uzemnil svými dalšími slovy: "Ale chci vědět, kam chceš jet. Nejsem tvoje matka, ale proto, abych se ujistil, že nehodláš zdrhnout!" Káravě na mě ukázal prstem a nahnul hlavu trochu na stranu. Jeho tmavě modré oči mě přibíjely skrz a já věděl, že mu nemohu odporovat delší dobu, tak jsem teda nakonec souhlasil. Když jsem tedy nakonec přikývl, vstal i on a věnoval mi pohlavek s přísnými slovy, abych se tam nezdržoval dlouho a hned mu zavolal, jakmile budu odjíždět a vyjíždět. Rozkaz, mami. Je mi jasné, že je to jeho práce, ale nemusel by se přece až tak moc starat. A když už jsme u toho... PROČ SE V TOM PŘÍPADĚ NEMŮŽE POSTARAT O PANA ČIHÁČKA?!

   Vyprovodil jsem ho a ještě jednou mi zopakoval, abych mu ihned zavolal... několik nepotřebných slov... a další hloupá pravidla a zákazy, co bych neměl a měl, a podobně. Převrátil jsem oči. Jeho návštěva se protáhla, protože se zdržel u dveří, kde mě poučoval, jako malé dítě.

   "Rozumíš?" zeptal se mě konečně vážným hlasem, ale já mu zabouchl před nosem. Hned začal bušit na dveře a já jsem byl rád, že se Tweety baví se mnou, protože radostně štěkal po každém úderu mého editora. "Zavoláš mi, je ti to jasné?!" supěl Tom za dveřmi a připomínal mi své telefonní číslo a také svůj e-mail, abych mu hned po nasání jakékoliv první části ji okamžitě poslal. Zastával názor, že si nemohu dovolit zahodit jediný výtvor své fantazie, protože by mě mohl popostrčit k dokončení něčeho, o co jsem už stejně ztratil zájem. Když jsem mu to odsouhlasil, konečně odešel.

   A já začal slavit!

   Odjedu někam hodně daleko a on mě nebude moci komandovat každý den. Schválně si zajistím ubytování někde, kde není wifi ani žádné připojení ani signál a budu si užívat týden, ne rovnou dva týdny volna a nikdo mě nebude věčně sledovat! Ta představa svobody mě nabudila natolik, že jsem si hned sbalil pár věcí, připnul jsem Tweetymu obojek, který totálně nesnáší, a šel ještě jednou zkontrolovat věci, které jsem tady zanechával. Zarazil jsem se u dveří. Zapomněl jsem si zjistit, zda je v té oblasti nějaký hotel, nebo něco podobného. Takže jsem všechno vyházel, abych se dostal ke svému notebooku a začal hledat. Po hodinovém pátrání jsem si uvědomil, že si musím také zarezervovat jízdenky, protože má osobnost si myslí, že nepotřebuji auto (a nyní bych se za to chtěl skutečně zastřelit). Měl jsem štěstí, protože vlak, který mi tam jel přímo, měl poslední volná místa. Jaká náhoda! Svět chce, abych odsud zmizel a to urychleně!!

   Sice jsem mohl požádat nakladatelství, aby mi to zaplatilo, ale rozhodl jsem se, že pojedu sám a v utajení. Takhle by si každý spojil několik věcí dohromady a mé krytí by bylo zničené úplně. Po další hodině, kdy jsem měl konečně všechno zase sbalené, zavolal jsem si taxíka. Měl jsem problém vytáhnout tu velkou tašku ze svého bytu, když mi Tweety věčně poskakoval kolem nohou a těšil se na výlet. Nejraději bych mu něco udělal, ale vypadal tak nevinně, když se na mě usmíval a očka mu zářila... Přesto to byl zmetek. Neštěká, když má, a nekouše, když může!

   "Konečně se stěhuješ?" slyšel jsem chladný, pohrdavý hlas a cukl jsem s sebou, až jsem se prudce otočil. Za mnou stál můj tolik oblíbený soused Martin Čiháček. Rychle jsem za sebou zavřel dveře a zamkl je na klíč. Ignoroval jsem jeho poznámku. Zatarasil mi však cestu a Tweety na něj zle zavrčel. Že by si konečně uvědomil, že mě má bránit, nebo z něj cítil kočku? Spíše to druhé, protože se zmohl jenom na vrčení. "No, bylo na čase. A to psisko bys měl naučit, že vrčet na slušné lidi se nemá," poučil mě káravě. Jen jsem nepřítomně přikývl. Potom kolem mě prošel a já si tiše, zhluboka oddychl. Toho člověka prostě nemám rád. Je jako had, který se kolem mě pomalu obtáčí a škrtí mě, kdykoliv ho vidím.

   Nesnáším ten pocit!

   Až když jsem slyšel, že za sebou zavřel dveře, odvážil jsem se teprve pohnout. Zvedl jsem ze země tašku a vydal jsem se k výtahu. Po schodech bych to rozhodně nesnesl až dolů. Chvíli jsem čekal, ale Tweety hned radostně skočil dovnitř, sotva se dveře začínaly otvírat. Pochopitelně do nich vrazil čumákem, ale hned skočil dovnitř, jakmile mohl, až se výtah zatřásl. Bál jsem se vejít dovnitř, co kdyby se to utrhlo, ale nakonec jsem si uvědomil, že taxík čeká před bytovkou, takže jsem rychle vešel dovnitř a zmáčkl P jako Přízemí. Měli by to brzy změnit na jiné písmenko, třeba na R jako Ráj. Měl bych se spíše zamýšlet nad nějakým dalším příběhem, než tady vymýšlet takovéhle blbosti. Pokáral jsem v duchu sám sebe a čekal, až výtah klesne úplně dolů do přízemí, kde už Tweety nedočkavě chtěl ven a škrábal packou po dveřích, které se mu pomalu otevíraly. Vyletěl z nich a mě srazil k zemi. Žena, která kolem nás prošla, se mi jenom zasmála. Viděl jsem, že Tweety tlačí packou proti dveřím a vesele poskakuje a štěká, zatímco jsem doposud ležel na zemi, jako placka. Vzdychl jsem si, sice je to už podruhé během jednoho dne, ale rozhodl jsem se to přejít. Vyšplhal jsem se zpátky na nohy, popadl kabelu a vodítku a vyšel jsem ven, spíše jsem byl vytáhnut ven svým tolik oddaným psem, který by mě s radostí vyměnil za kdejakou klobásku nebo šunku. Spatřil jsem žlutou barvu a oddychl si, že taxík tady skutečně čekal.

   Taxikář byl ochotný za všechny peníze, které jsem u sebe měl. Jinými slovy, opíral se o kapotu svého auta, kouřil a ani ho nenapadlo pozdravit nebo mi pomoci. Jenom mi oznámil, aby svému psovi vyčistil packy, než ho strčím do kufru. To snad nemyslel vážně! Vždyť se tam udusí! I Tweety se na něj nechápavě podíval, zda to bylo opravdu myšleno na něj. Ale splnil jsem jeho rozkaz. Nejdříve jsem dal do kufru své zavazadlo, očistil Tweetymu packy a on se na mě vyčítavě díval, zda to opravdu myslím vážně. Nakonec jsem ho strčil pod kabát, div jsem ho nerozmačkal, zavřel kufr a usadil se do taxíku. Když jsem se pohodlně usadil a připoutal jsem se, tiše jsem sykl na Tweety, aby se o nic nepokoušel a neštěkal, jinak půjde do kufru a zřejmě to působilo jako dobrá výhružka, protože sklopil zrak i uši a díval se na mě prosebnýma, psíma očima, ale ty mě neobměkčily. Smůla, v tomhle ti nepomůžu, kluku, pomyslel jsem si a podíval jsem se z okna. Začalo trochu mrholit a na velkoměsto padl nehezký stín za pomocí šedého mraku.

   Než jsme se dostali na nádraží, vlak mi ujel a taxikář si dokonce nechal ještě připlatit, protože hned při výstupu mě Tweety prozradil a vyskočil mi zpod kabátu, div mi neutekl, kdybych ho nepopadl za obojek a trochu ho tak nepřibrzdil v jeho sprintu za kočkou. Takže jsem hned přišel o dva tisíce korun a to ještě říkal, že mi dává poměrně slušnou cenu. Potom mi však řekl, kolik mě stála cesta sem a mně se málem podlomila kolena. Nakonec odcházel s čistým výdělkem pěti tisíc osmi set korun a já si připadal o dost chudší. Měl jsem zavolat Tomovi, aby mě sem dovezl.

   Já o vlku, a když mi bylo vyhozeno zavazadlo způsobem: Táhni, odkud jsi přišel, tak mi zrovna vlk zavolal a hned se mě ptal, zda už jsem na cestě, a proč jsem mu nezavolal. Protočil jsem oči a připnul Tweetyho na vodítko, čímž mi hned oplatil mou štědrost, když jsem ho držel vzadu v teple tím, že se rozběhl kupředu a já spadl tváří na zem a rozbil si nos. Jak já bych ho nejraději nakopl! To mi problesklo hlavou, když jsem zasténal a pomalu se zvedl. Tom se jen škodolibě ozval, že mi to jistě patřilo. Vztekle jsem na něj zavrčel, aby raději mlčel a chytil se za odřenou tvář a nos. Trochu jsem krvácel z nosu, ale to brzy přestane. Podíval jsem se na malého vraha, který se na mě spokojeně usmál a vyplázl na mě jazyk, oči mu jasně zářily a říkaly mi lež; To já ne! Trochu jsem zavrčel.

   Zalhal jsem Tomovi a řekl mu úplně opačnou trasu, kam jsem měl namířeno, a zavěsil jsem s tím, že mi už jede vlak. Když jsem si šel vyzvednout jízdenku, žena za pultem se mě lekla a hned mi řekla, abych se příště podíval do zrcadla, než začnu zdravit lidi. Tak pardon, že mě vrahoun vedle mě nedokázal zabít jedním škubnutím! Nad obětí byla znechucená, ale nad vrahem se hned rozplývala. Nakonec nám dala dvě jízdenky; jednu pro mě a jednu pro vraha. Nedokázal bych si představit, jak cestuje spolu s ostatními zavazadly bůhvíkde. Přivázal jsem tu malou stvůrku k tyči a přikázal mu, aby zůstal a hlídal můj kufr, zatímco jsem si šel prohlédnout svou tvář. Jak jsem si myslel; vypadám, jako po rvačce, kterou jsem prohrál. Přitlačil jsem si nos a pokusil zachovat zbytek tkání, které pomalu srůstaly. Opláchl jsem si krev z tváře a vypadal jsem rozhodně o něco lépe, než předtím.

   Když jsem vyšel ven, díval jsem se po psovi a po svém kufru, ale celkem mě překvapilo, že místo, kde jsem je oba zanechal, bylo prázdné. Díval jsem se kolem sebe. No pochopitelně! Zrádce se nacpával párkem, který mu dávalo nějaké cizí dítě, a můj kufr mi už zabavovala policie. Vykašlal jsem se na toho malého vraha se psí kůží a rozběhl jsem se, abych si přivlastnil zpátky svůj kufr. Policista sen a mě nehezky díval, ale nakonec mi kufr vrátil. Zrádce, jak jsem přejmenoval Tweetyho, spokojeně dojedl párek a už chtěl jejich obojek a jméno, proto se k nim tak lísal, jsem popadl za obojek a tahal ho za sebou, utahujíc mu vodítko. Vážným hlasem jsem mu řekl, aby to už nikdy nedělal, zatímco se na nás dívali všichni kolem. Ano, jen se dívejte, však jsem šílenec. Já zapomněl...

   Na vlak jsem šel raději s pětiminutovým předstihem a byl jsem za to rád, protože už to vypadalo, že bud odjíždět, když mu jakýsi panáček mával s bíločervenou plackou. Vnikl jsem rychle na jeho palubu a oddychl jsem si. Zkontroloval jsem si jízdenku a rozhlížel se po volném místě. Bylo ho zde v tomto vagónu požehnaně. Dal jsem si zavazadlo nahoru na poličku a usadil se kdesi v rohu, abych se mohl vyspat. Tweety vyskočil na sedadlo, ale hned jsem ho sundal dolů a rozkázal jsem mu, aby to neudělal, ale hned na to skočil na sedačku přede mnou. Chtěl jsem ho sundat, ale průvodčí se na mě vážně podíval. Já si jenom povzdychl, protože mi bylo jasné, že má peněženka zase zchudne o další peníze díky pokutě, kterou mi nasolí.

   "Sundejte si toho psa, pane, a hlídejte si ho. Dejte mu náhubek nebo ho uspěte!" rozmáchl se muž, tlustější postavy, plešatý, rukami a potom odešel, spíše se odkutálel do dalšího vagónu. Oddychl jsem si, že jsem nemusel platit žádnou stupidní pokutu a Tweetyho jsem nehezkým způsobem dostal na zem. Opřel jsem si nohy o protější sedačku a vyšťouchl jsem ho z jeho místa. Zmateně se na mě podíval a naklonil hlavu na stranu. Tady dole je tvé místo! Vyzul jsem si boty a schoval si je do kabely, aby mi je hned nerozkousal, a položil se na sedačku. Byla kupodivu dlouhá a v sedu se mi na ní vešly celé nohy. Podle slov, která jsem stihl pochytit, jsem si vydedukoval, že cesta bude dlouhá přibližně tři hodiny, takže se budu moci prospat.

   Tweety se položil hned vedle mé kabely a pozoroval místo, kde jsem si uložil své boty, hypnotizoval je a přikazoval jim pohledem, aby mu skočily do pusy. Praštil jsem ho jemně po zadku a hned se na mě podíval, zavrtěl ocasek a nahodil svou grimasu. Masochista jeden! Zakroutil jsem nad ním hlavou a opřel se o zeď vagónu, zatímco se vlak trochu zacukal a potom se plynule rozjel kupředu.

   Nevím, kdy jsem usnul, ale spalo se mi báječně. Nerušily mě jednotlivé zastávky a dokonce jsem ani nepadal ze sedadla z prudkých zabrzdění, které vlak musel podnikat několikrát po sobě, aby se vůbec dokázat zastavit.

   Probudil mě až milý ženský hlas. Zabloudil jsem pomalu očima na postavu štíhlé ženy, která mi zopakovala, abych jí předložil svou jízdenku a usmála se na vrahouna pode mnou. Ten se rozvaloval a s jazykem venku z tlamy vypadal, jako mrtvola. Ukázal jsem jí obě jízdenky, přikývla a oznámila mi, že do mé cílové zastávky zbývá dalších pět.

   "Mám vás probudit?" mrkla na mě svůdně a potom odešla. Zakroutil jsem hlavou, aby mě nenapadlo nic šíleného, a raději znovu ulehl ke spánku.

   Už jsem však neusnul. Díval jsem se do stropu a přikrytý svým kabátem jsem se nechal unášet vlastními myšlenkami. Konečně se vlak zastavil a já uslyšel název místa, kde bych měl správně vystupovat. Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem rychle vstal, oblékl se, popadl jsem své věci a Tweetyho a vyšel jsem ven. Když jsem šel po hale, střetával jsem se s úsměvem na tvářích lidí, které jsem neznal, hned na to si mě prohlíželi a usmívali se více. Přikyvoval jsem, přestože jsem nebyl zvyklý na jejich úsměv. Když jsem vyšel ven, zarazil jsem se, protože mi byla poměrně zima na nohy. Až při pohledu dolů jsem si všiml, že jsem si zapomněl nazout boty. Pustil jsem Tweetyho na zem, který se prudce probudil a zaštěkal na mě snad s otázkou, jak jsem si to mohl dovolit. Z tlamy mu přitom něco vypadlo. Položil jsem svou kabelu, ale k mému zděšení... byla už otevřená. A mé boty chyběly. Podíval jsem se na to, co ze sebe můj pes vypustil během štěkotu, a dostal jsem tik do oka.

   Ten vrahoun mi sežral další pár bot?!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře